Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1991, Komise Evropských společenství v. Francouzská republika, C-154/89, Recueil 1991

Klíčová slova:

Nesplnění povinnosti státem – Volný pohyb služeb – Turističtí průvodci – Odborná kvalifikace předepsaná vnitrostátními právními předpisy

1. Právní rámec

Podle francouzských právních předpisů jsou turističtí průvodci fyzické osoby pověřené provázet francouzské nebo zahraniční turisty, a zejména vést prohlídky s výkladem po veřejných cestách, v muzeích a historických památkách a ve veřejných dopravních prostředcích (článek 63 dekretu č. 77-363 ze dne 28. března 1977, JORF, s. 1890).

Pro výkon svého povolání v departementech a obcích uvedených na seznamu vydaném vyhláškou (arrêté) ministra turistiky musí být turističtí průvodci držiteli carte professionnelle (profesní průkaz). Tento průkaz osvědčuje dosažení určité kvalifikace získané zpravidla úspěšným složením zkoušky (článek 10 zákona (loi) č. 75-627 ze dne 11. července 1975, JORF, s. 7230; článek 69 dekretu (décret) č. 77-363).

Článek 3 dekretu č. 83-912 ze dne 13. října 1983 (JORF, s. 3110) obsahuje trestní ustanovení, které se vztahuje na osoby vykonávající uvedenou činnost, aniž by byly držiteli profesního průkazu, v případech, kdy je tento průkaz povinný.

V některých členských státech se na činnost turistických průvodců vztahují rovněž stavovské předpisy; v jiných členských státech taková úprava neexistuje.

Čtrnáctý bod odůvodnění směrnice Rady 75/368/EHS ze dne 16 června 1975 o opatřeních k usnadnění účinného výkonu svobody usazování a volného pohybu služeb pro různé činnosti (oddíl 01 až 85 ISIC), a zejména o přechodných opatřeních pro tyto činnosti (Úř. věst. L 167, s. 22) uvádí:

„Vzhledem k tomu, že činnosti turistických průvodců jsou v některých členských státech vykonávány uvnitř vymezených územních hranic a jsou předmětem velmi podrobné vnitrostátní právní úpravy; že je tedy vhodné vyloučit tyto činnosti z této směrnice s výjimkou činností doprovodných průvodců a turistických tlumočníků.“

Podle čl. 2 odst. 5 téže směrnice se tato směrnice nevztahuje na činnosti turistických průvodců jiné než činnosti doprovodných průvodců a turistických tlumočníků.

Komise uveřejnila návrh směrnice Rady o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělání a přípravy, která doplňuje směrnici 89/48/EHS (Úř. věst. C 263, s. 1). Druhý bod odůvodnění návrhu uvádí:

„že pro povolání, pro jejichž výkon nestanovilo Společenství žádnou minimální úroveň kvalifikace, si členské státy podržely možnost stanovit takovou úroveň, která by zaručovala kvalitu služeb poskytovaných na jejich území; že však nemohou požadovat, aniž by tím porušily své závazky uvedené v článcích 5, 48, 52 a 59 Smlouvy, aby státní příslušník členského státu získal takové kvalifikace, které jsou obvykle určeny jen odkazem na diplomy vydávané v rámci jejich vnitrostátních vzdělávacích systémů, pokud dotyčná osoba již získala úplnou kvalifikaci nebo její část v jiném členském státě; že proto musí každý hostitelský členský stát, ve kterém je určité povolání regulováno, vzít v úvahu kvalifikace získané v jiném členském státě a určit, zda tyto kvalifikace odpovídají kvalifikacím, které dotyčný stát požaduje“.

Článek 5 návrhu stanoví kromě jiného:

„Je-li v hostitelském členském státě přístup k regulovanému povolání nebo jeho výkon podmíněn držením nějakého osvědčení, nesmí příslušný orgán odmítnout povolit státnímu příslušníkovi členského státu, z důvodu nedostatečné kvalifikace, přístup k tomuto povolání nebo jeho výkon za stejných podmínek, jaké se vztahují na jeho vlastní státní příslušníky:

a) pokud je žadatel držitelem takového diplomu, který je definován v této směrnici nebo ve směrnici 89/48/EHS, nebo osvědčení, které je požadováno v jiném členském státě pro přístup k tomuto povolání nebo pro jeho výkon na jeho území a které bylo získáno v některém členském státě;

nebo

b) pokud žadatel vykonával toto povolání na plný pracovní úvazek po dobu dvou let v průběhu předcházejících deseti let v jiném členském státě, ve kterém toto povolání není regulováno ve smyslu čl. 1 písm. d) a čl. 1 písm. e) prvního pododstavce, a má jeden nebo více dokladů o dosažené kvalifikaci…“

2. Okolnosti předcházející sporu

Neslučitelnost některých účinků francouzské právní úpravy s článkem 59 Smlouvy o EHS byla předmětem dopisu, který Komise dne 21. listopadu 1986 zaslala francouzské vládě. Tímto dopisem vyzvala Komise v souladu s postupem uvedeným v článku 169 Smlouvy o EHS francouzskou vládu, aby do dvou měsíců od data doručení uvedeného dopisu podala své vyjádření. Dopisem ze dne 5. března 1987 francouzské orgány vyjádřily nesouhlas s názorem Komise. Komise vydala dne 2. května 1988 odůvodněné stanovisko. Jelikož podobná právní úprava platí v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Řecku, navrhly francouzské orgány v dopise ze dne 29. září 1988 Komisi, aby zorganizovala s těmito členskými státy schůzku. Tato schůzka se konala dne 25. listopadu 1988. Poté navrhly francouzské orgány Komisi dopisem ze dne 7. prosince 1988 kompromis. Dopisem ze dne 2. února 1989 Komise odpověděla, že se nedomnívá, „že kompromis navržený francouzskými orgány může změnit její postoj uvedený v odůvodněném stanovisku ze dne 2. května 1988“. Po této odpovědi následoval dopis francouzského ministerstva turistiky Komisi, v němž bylo vyjádřeno přání pokračovat v jednáních ve spolupráci s ostatními uvedenými členskými státy a Komisí. Komise ministrovi odpověděla dne 12. května 1989, až po podání žaloby.

3. Řízení

Žaloba Komise byla kanceláří Soudního dvora zapsána dne 2. května 1989. Písemná část řízení proběhla řádně.

Na základě zprávy soudce - zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předchozího dokazování.

II – Návrhy účastníků řízení

Komise, žalující strana, navrhuje, aby Soudní dvůr:

– určil, že Francouzská republika tím, že požaduje pro poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu než Francie, pokud je tato služba poskytována v departementech a obcích uvedených na seznamu vydaném vyhláškou ministra turistiky a obnáší provázení těchto turistů po jiných místech než muzeích nebo historických památkách, které mohou být navštíveny pouze se specializovaným odborným průvodcem, držení profesního průkazu, což předpokládá dosažení určité kvalifikace získané zpravidla úspěšným složením zkoušky, nesplnila povinnosti vyplývající z článku 59 Smlouvy o EHS;
– uložil Francouzské republice náhradu nákladů řízení.

Francouzská republika, žalovaná strana, navrhuje, aby Soudní dvůr:

– prohlásil žalobu za neopodstatněnou;

– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III – Žalobní důvody a tvrzení účastníků řízení

Komise se domnívá, že některé účinky francouzské právní úpravy činnosti turistických průvodců jsou neslučitelné s článkem 59 Smlouvy o EHS. Nenamítá nic v této žalobě proti zvláštním předpisům vztahujícím se na prohlídky s průvodcem v některých muzeích nebo kulturních a historických místech otevřených pro veřejnost, které proto vyžadují u průvodců zvláštní kvalifikaci. Veřejný zájem spočívající ve zhodnocení historického a kulturního bohatství může odůvodnit požadavek takovéto odborné kvalifikace.

V této věci však jde o specifický případ činností vykonávaných turistickými průvodci placenými cestovní kanceláří usazenou v jiném členském státě, která ze svého sídla organizuje skupinové zájezdy pro turisty do Francie (například autobusem). Průvodci doprovázejí skupinu po celou dobu zájezdu. Cestují se skupinou přes hranice a komentují kulturní, historické a umělecké pamětihodnosti země jménem a na účet cestovní kanceláře. Tato kancelář je tedy poskytovatelem služeb, který jedná výhradně prostřednictvím svých průvodců. Podle Komise uznává Soudní dvůr tento druh činnosti jako poskytování služeb (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. února 1982, Seco a Desquenne & Giral, 62/81 a 63/81, Recueil, s. 223).

Požadavek odborné kvalifikace stanovený předmětnou francouzskou právní úpravou brání cestovní kanceláři usazené v jiném členském státě, kde činnost turistických průvodců není regulována, využívat vlastních průvodců, kteří obvykle doprovázejí turisty. Tito průvodci totiž nejsou držiteli profesního průkazu. Kancelář je v důsledku toho nucena najímat na místě průvodce, který má profesní průkaz, nebo – pokud nejsou k dispozici – musí průvodci doprovázející skupinu předem získat požadovanou francouzskou kvalifikaci. Sporná právní úprava tak vytváří překážky volnému pohybu služeb poskytovaných cestovní kanceláří pro turisty i volnému pohybu služeb poskytovaných průvodcem pro cestovní kancelář a turisty, kteří dávají přednost vlastnímu průvodci.

Komise zdůrazňuje, že článek 59 Smlouvy o EHS předpokládá zrušení omezení volného pohybu služeb, a to i těch, která jsou použitelná bez diskriminace, pokud nejsou odůvodněna obecným zájmem.

Především nemůže být předmětná právní úprava odůvodněna obecným zájmem na ochraně spotřebitele. Ve skutečnosti se jedná o uzavřenou skupinu: turistický průvodce zastupující cestovní kancelář a turisté (spotřebitelé) cestují společně z členského státu, v němž je usazena cestovní kancelář, aby v jiném členském státě průvodce poskytl a turisté využili dotyčnou službu. Za takovéto situace je pověst cestovní kanceláře vzhledem ke konkurenci na trhu dostatečnou zárukou ochrany zájmů spotřebitelů.

Dále, napadená právní úprava není odůvodněna obecným zájmem na náležitém zhodnocení historického a kulturního bohatství díky své neúčinnosti. Šíření kulturních a historických informací je již v široké míře zajišťováno různým způsobem prostřednictvím médií. Díky svobodě tisku a projevu vyjadřování unikají tyto informace účinné kontrole. Ve svých důsledcích mají stejně velký dopad na zhodnocování turistického a kulturního bohatství jako informace podávané turistickými průvodci.

Kromě toho se Komise domnívá, že požadavek zkoušky je nepřiměřený. Podmínka ovládnutí francouzského jazyka je zbytečná pro turistického průvodce doprovázejícího uzavřenou skupinu turistů výhradně z jiného členského státu, který bude používat většinou jiný jazyk než francouzštinu.

Francouzská vláda namítá, že předmětná francouzská právní úprava usiluje o ochranu obecných zájmů spojených se zhodnocováním historického bohatství a co nejlepším šířením znalostí o uměleckém a kulturním dědictví země.

Tyto zájmy nejsou, podle jejího názoru, dostatečně chráněny předpisy, kterým je poskytovatel služeb (cestovní kancelář) podřízen v členském státě, v němž je usazen. Některé státy totiž pro výkon povolání turistického průvodce nepožadují žádnou kvalifikaci nebo, pokud ji požadují, nevyžadují žádné znalosti o historickém a kulturním bohatství jiných zemí. Jelikož neexistuje harmonizace v této oblasti, není francouzská právní úprava neslučitelná s článkem 59 Smlouvy o EHS.

Pokud jde o neúčinnost francouzské právní úpravy, jíž se Komise dovolává, francouzská vláda tvrdí, že na zhodnocení historického a kulturního bohatství má zájezd s průvodcem mnohem větší vliv než informace podávané v televizních a rozhlasových pořadech nebo brožurách. Ve skutečnosti kontakt s turistickým průvodcem zanechává obecně trvalejší dojmy než dojmy získané prostřednictvím médií.

Francouzská vláda poznamenává, kromě jiného, že zkouška turistického průvodce je dostupná všem státním příslušníkům Společenství, kteří se na ni řádně připraví. V roce 1987 mělo ze 76 uchazečů, kteří absolvovali zkoušku, 44 státní příslušnost jiného členského státu; v roce 1988 ze 43 uchazečů mělo 21 státní příslušnost jiného členského státu.

Zkouška v žádném případě není nepřiměřeným požadavkem vůči sledovanému cíli. Zkouška totiž sestává ze třicetiminutového ústního přezkoušení znalostí o Francii, z čehož jedna polovina probíhá v mateřském jazyce a druhá ve francouzštině, a má mimo jiné prověřit schopnost uchazeče vést prohlídky s výkladem.

Francouzská vláda tvrdí ve své duplice, že hledisko Komise jí připadá v rozporu s návrhem směrnice Rady o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělání a přípravy, která doplňuje směrnici 89/48 a jejíž oblast působnosti pokrývá kromě jiného i vzdělávání turistických průvodců ve Francii. Druhý bod odůvodnění návrhu se odvolává pouze na povinnost pro členské státy zohlednit kvalifikace získané v jiném členském státě, než je stát, kde jsou služby poskytovány. Tato povinnost v žádném případě neznamená, že by členské státy musely brát v úvahu neexistenci odborného vzdělávání v některých členských státech. Podle článku 5 návrhu je členský stát oprávněn odmítnout přístup státnímu příslušníku členského státu, který nemá odpovídající předchozí vzdělání. A tak podle názoru francouzské vlády obsahuje návrh Komise přísnější podmínky pro výkon regulované činnosti v členském státu, než jsou podmínky, které ta samá Komise hodlá napadat v tomto řízení.

Ve věci C-154/89, Komise Evropských společenství v. Francouzské republice, jejímž předmětem je určení, že Francouzská republika tím, že váže poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu na držení profesního průkazu, který předpokládá dosažení určité kvalifikace získané zpravidla úspěšným složením zkoušky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 59 Smlouvy o EHS, Soudní dvůr vydává tento rozsudek:

Odůvodnění:

1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 2. května 1989 Komise podala na základě článku 169 Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Francouzská republika tím, že váže poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu, pokud tato služba spočívá v provázení těchto turistů po jiných místech některých departementů a obcí než po muzeích nebo historických památkách, které mohou být navštíveny pouze se specializovaným odborným průvodcem, na držení profesního průkazu, který předpokládá dosažení určité kvalifikace získané zpravidla úspěšným složením zkoušky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 59 Smlouvy o EHS.

2 Ustanovení uvedená v této žalobě jsou obsažena v článcích 1 c) a 10 zákona č. 75-627 ze dne 11. července 1975, o podmínkách pro výkon činností týkajících se organizování zájezdů a pobytu (JORF, 13. 7. 1975, s. 7230) a v prováděcím dekretu (décret d´application) č. 77-363 ze dne 28. března 1977 (JORF, 3. 4. 1977, s. 1890) ve znění dekretu č. 83-912 ze dne 13. října 1983 (JORF, 15. 10. 1983, s. 3110).

3 Podle těchto ustanovení turističtí průvodci nazvaní „průvodci tlumočníci“ jsou fyzické osoby pověřené provázet francouzské nebo zahraniční turisty, a zejména vést prohlídky s výkladem po veřejných cestách, v muzeích a historických památkách a ve veřejných dopravních prostředcích.

4 Dne 21. listopadu 1986 zaslala Komise na základě článku 169 Smlouvy o EHS francouzské vládě dopis s výzvou. Podle tohoto dopisu nevyhověla Francie požadavkům práva Společenství, zejména článku 59 Smlouvy o EHS, pokud jde o poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu, pokud je tato služba poskytována v některých departementech a obcích. Dopisem ze dne 5. března 1987 odmítly francouzské orgány názor Komise. Komise vydala dne 2. května 1988 odůvodněné stanovisko, ve kterém zopakovala svůj názor a vyzvala francouzskou vládu k přijetí opatření nezbytných pro dosažení souladu ve lhůtě dvou měsíců. Protože neobdržela žádnou odpověď, podala Komise tuto žalobu.

5 Podrobnější popis skutkových okolností případu, průběhu řízení a žalobních důvodů a tvrzení účastníků řízení lze nalézt ve zprávě k jednání. Tyto části spisu jsou zopakovány níže pouze tehdy, pokud byly nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

6 Úvodem je třeba poznamenat, že činnosti turistického průvodce pocházejícího z jiného členského státu než Francie a provázejícího účastníky zájezdu z tohoto členského státu do Francie mohou mít dva různé právní režimy. Cestovní kancelář usazená v jiném členském státě může využívat průvodců tak, že je sama zaměstnává. V tomto případě poskytuje služby turistům cestovní kancelář prostřednictvím svých vlastních turistických průvodců. Ale cestovní kancelář může také najímat samostatně výdělečně činné turistické průvodce, kteří jsou usazeni v tomto jiném členském státě. V tomto případě poskytuje turistický průvodce službu cestovní kanceláři.

7 Ve dvou výše uvedených případech je služba poskytována buď cestovní kanceláří turistům, nebo samostatně výdělečně činným turistickým průvodcem cestovní kanceláři. Takové výkony, které jsou časově omezené a nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob, jsou činnostmi prováděnými za úplatu ve smyslu článku 60 Smlouvy.

8 Je třeba ověřit, zda tyto činnosti spadají do oblasti působnosti článku 59 Smlouvy.

9 Pokud článek 59 výslovně předpokládá pouze situaci, kdy poskytovatel služby je usazen v jiném členském státě, než je stát příjemce služby, pak je jeho účelem zrušit omezení volného pohybu služeb poskytovaných osobami neusazenými ve státě, na jehož území má být služba poskytována (viz rozsudek ze dne 10. února 1982, Transporoute, bod 14, 76/81, Recueil s. 417). Ustanovení Smlouvy týkající se volného pohybu služeb se nepoužijí pouze tehdy, pokud jsou všechny významné prvky předmětné činnosti shromážděny uvnitř jednoho členského státu (rozsudek ze dne 18. března 1980, Debauve, bod 9, 52/79, Recueil s. 833).

10 Ustanovení článku 59 se tedy musí použít ve všech případech, kdy poskytovatel služeb nabízí tyto služby na území jiného členského státu, než je stát, ve kterém je usazen, bez ohledu na to, kde jsou usazeni příjemci těchto služeb.

11 Vzhledem k tomu, že v daném případě i ve dvou případech uvedených v bodě 6 tohoto rozsudku jsou služby poskytovány v jiném členském státě, než je stát, ve kterém je poskytovatel usazen, musí být použit článek 59 Smlouvy.

12 Dále je třeba připomenout, že články 59 a 60 Smlouvy vyžadují nejen vyloučení jakékoli diskriminace vůči poskytovateli služeb na základě státní příslušnosti, ale také zrušení všech omezení volného pohybu služeb z důvodu, že poskytovatel služeb je usazen v jiném členském státě, než je stát, kde je služba poskytována. Zejména nemůže členský stát podřídit provádění služeb na svém území dodržování všech podmínek vyžadovaných pro usazení, neboť by tím zbavil ustanovení určená k zajištění volného pohybu služeb veškerého užitečného účinku.

13 Z tohoto hlediska je třeba prohlásit, že požadavek, který ukládají výše uvedená ustanovení francouzské právní úpravy, je takovýmto omezením. Tím, že tato právní úprava váže poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu na získání určitého oprávnění, zabraňuje cestovním kancelářím poskytovat tyto služby prostřednictvím vlastních zaměstnanců a samostatně výdělečně činným turistickým průvodcům nabízet své služby těmto cestovním kancelářím pro zájezdy. Současně brání turistům účastnícím se těchto zájezdů rozhodnout se pro služby podle vlastního výběru.

14 S ohledem na zvláštní požadavky spojené s některými službami se skutečnost, že členský stát váže poskytování těchto služeb na kvalifikační podmínky poskytovatele na základě pravidel regulujících tyto druhy činností na jeho území, nemůže považovat za neslučitelnou s články 59 a 60 Smlouvy. Volný pohyb služeb jakožto jedna ze základních zásad Smlouvy však může být omezen pouze právními předpisy, které jsou odůvodněny obecným zájmem a které se vztahují na každou osobu nebo podnik vykonávající svou činnost na území státu, kde je služba poskytována, pokud tento zájem není chráněn předpisy vztahujícími se na poskytovatele v členském státě, v němž je usazen. Kromě toho musí být tyto požadavky objektivně nutnými z hlediska zajištění dodržování profesních předpisů a ochrany zájmů, která je jejich cílem (viz kromě jiného rozsudek ze dne 4. prosince 1986, Komise/Německo, bod 27, 205/84, Recueil s. 3755).

15 Z toho vyplývá, že tyto požadavky mohou být považovány za slučitelné s články 59 a 60 Smlouvy pouze tehdy, je-li prokázáno, že u předmětné činnosti existují závažné důvody spojené s obecným zájmem, které ospravedlňují omezení volného pohybu služeb, že tento zájem není již chráněn předpisy státu, ve kterém je poskytovatel služeb usazen a že stejného výsledku nemůže být dosaženo předpisy méně restriktivními.

16 Francouzská vláda tvrdí, že cílem předmětné francouzské právní úpravy je ochrana obecného zájmu na zhodnocování historického bohatství a na co nejlepším šíření znalostí o uměleckém a kulturním dědictví země. Tyto zájmy nejsou, podle francouzské vlády, dostatečně chráněny předpisy, kterým je poskytovatel služeb, v daném případě cestovní kancelář, podřízen v členském státě, v němž je usazen. Některé státy totiž pro výkon povolání průvodce tlumočníka nepožadují žádnou kvalifikaci nebo nevyžadují žádné zvláštní znalosti o historickém a kulturním bohatství jiných zemí. Jelikož neexistuje harmonizace v této oblasti, není francouzská právní úprava neslučitelná s článkem 59 Smlouvy o EHS.

17 Obecný zájem na zhodnocování historického bohatství a na co nejlepším šíření znalostí o uměleckém a kulturním dědictví země může být závažným důvodem ospravedlňujícím omezení volného pohybu služeb. Požadavek obsažený ve francouzských právních předpisech však překračuje to, co je nezbytné pro zajištění ochrany tohoto zájmu, jelikož váže činnost turistického průvodce doprovázejícího skupinu turistů z jiného členského státu na držení profesního průkazu.

18 Ve skutečnosti se odborný doprovod, o který v daném případě jde, uskutečňuje za zvláštních podmínek. Samostatně výdělečně činný turistický průvodce nebo turistický průvodce, který je zaměstnancem, cestuje s turisty, které doprovází, v uzavřené skupině; v této skupině se pohybují dočasně, z členského státu, v němž jsou usazeni, do členského státu, který hodlají navštívit.

19 Za těchto podmínek má požadavek licence uložený členským státem určení za následek snížení počtu turistických průvodců, jejichž posláním je doprovázet turisty v uzavřené skupině, což může organizátora zájezdu dovést k tomu, že se bude spíše obracet na místní průvodce, zaměstnané nebo usazené v členském státě, kde je služba poskytována. To však může být nevýhodné pro turisty, kteří jsou příjemci uvedené služby, neboť nemají průvodce, který by byl dobře obeznámený s jejich jazykem, jejich zájmy a jejich zvláštními očekáváními.

20 Kromě toho je třeba poznamenat, že výnosnost skupinových zájezdů závisí na pověsti organizátora, který je vystaven konkurenčnímu tlaku ostatních cestovních kanceláří, a že udržování dobré pověsti a konkurenční tlaky již samy působí na výběr turistických průvodců a na kontrolu kvality poskytování jejich služeb. V závislosti na zvláštních očekáváních skupin turistů může tato okolnost přispět ke zhodnocování historického bohatství a k co nejlepšímu šíření znalostí o uměleckém a kulturním dědictví, pokud se jedná o prohlídky s výkladem v jiných místech než muzeích nebo historických památkách, které lze navštívit pouze se specializovaným průvodcem.

21 Z toho vyplývá, že vzhledem k závažnosti omezení v ní obsažených je předmětná právní úprava nepřiměřená ve vztahu k sledovanému cíli, a to zhodnocování historického bohatství a co nejlepší šíření znalostí o uměleckém a kulturním dědictví členského státu, do kterého je zájezd podnikán.

22 Francouzská vláda dále zdůrazňuje, že není možné dát do souladu hledisko Komise, vyjádřené v její žalobě, s aktivitou, kterou souběžně podniká pro přijetí návrhu směrnice o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělání a přípravy (Úř. věst. 1989, C 263, s. 1), která doplňuje směrnici Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16).

23 Je pravdou, že tento návrh směrnice předpokládá, pokud jde o povolání, pro jejichž výkon nestanovilo Společenství žádnou minimální úroveň kvalifikace, že členské státy mají možnost stanovit samy tuto minimální úroveň.

24 Je však třeba připomenout, že ustanovení sekundárních právních předpisů se mohou týkat pouze vnitrostátních opatření, která jsou slučitelná s požadavky článku 59 Smlouvy tak, jak byly upřesněny judikaturou Soudního dvora.

25 Za těchto podmínek je třeba určit, že Francouzská republika tím, že váže poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu, pokud tato služba spočívá v provázení těchto turistů po jiných místech některých departementů a obcí než po muzeích nebo historických památkách, které mohou být navštíveny pouze se specializovaným odborným průvodcem, na držení profesního průkazu, který předpokládá dosažení určité kvalifikace získané zpravidla úspěšným složením zkoušky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 59 Smlouvy.

Náklady řízení

Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl takto:

1) Francouzská republika tím, že váže poskytování služeb turistických průvodců doprovázejících skupinu turistů z jiného členského státu, pokud tato služba spočívá v provázení těchto turistů po jiných místech některých departementů a obcí než po muzeích nebo historických památkách, které mohou být navštíveny pouze se specializovaným odborným průvodcem, na držení profesního průkazu, který předpokládá dosažení určité kvalifikace získané zpravidla úspěšným složením zkoušky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 59 Smlouvy o EHS.

2) Francouzské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.