1. Paní Odette Callemeyn, francouzská státní příslušnice, má od svého sňatku s panem Rogerem Verbekem, belgickým státním příslušníkem, dne 24. srpna 1957 trvalé bydliště v Mouscron, Belgie.
Je postižena trvalou pracovní neschopností v rozsahu 70 % a jako zaměstnaná osoba se účastní belgického zdravotního a nemocenského pojištění . Dne 9. března 1972 podala paní Callemeyn žádost na belgické ministerstvo sociální péče o řádný příspěvek pro zdravotně postižené osoby podle belgického zákona ze dne 27. června 1969. Tato žádost byla dne 26. února 1973 zamítnuta zejména z toho důvodu, že vzhledem k tomu, že přiznávání příspěvků zdravotně postiženým osobám je podle zákona podmíněno státní příslušností, může dotyčná osoba tento příspěvek pobírat jedině na základě Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení ve stáří, v invaliditě a pozůstalých osob podepsané v Paříži dne 11. prosince 1953 v rámci Rady Evropy.
I když příloha I této dohody uvádí, že v Belgii se tato dohoda použije na speciální příspěvky toho typu, jaký je požadován, nemůže být paní Callemeyn účastna podle zákona ze dne 27. června 1969, protože nevyhovuje podmínkám bydliště a prvního lékařského zjištění nemoci způsobující invaliditu, stanoveným v článku 2 této dohody.
Dne 2. března 1973 se paní Callemeyn proti tomuto zamítnutí odvolala k Tribunal de travail v Tournai.
Tento soud si po prozkoumání belgického zákona ze dne 27. června 1969 upravujícího systém příspěvků pro zdravotně postižené, jakož i článku 2 výše uvedené prozatímní dohody položil otázku, zda v dané věci není třeba použít nařízení Rady č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o „uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství“.
Na základě těchto úvah rozhodl Tribunal de travail svým usnesením ze dne 27. listopadu 1973 na základě článku 177 Smlouvy o přerušení řízení a o předložení těchto předběžných otázek Soudnímu dvoru:
„1) Spadá systém příspěvků pro zdravotně postižené osoby upravený belgickým zákonem ze dne 27. června 1969 v rozsahu v jakém se týká zaměstnaných osob do rozsahu působnosti nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství?
Jinak řečeno: Zahrnují dávky uvedené v článku 4 nařízení (EHS) č. 1408/71 opatření dle vnitrostátních předpisů upravujících přiznávání příspěvků zdravotně postiženým osobám, týkají-li se tato opatření zaměstnaných osob?
2)Nahrazuje nařízení Rady č. 1408/71 Evropskou prozatímní dohodu o sociálním zabezpečení ve stáří, v invaliditě a pozůstalých osob podepsanou v Paříži dne 11. prosince 1953 a uvedenou v článku 7 tohoto nařízení, je-li to pro oprávněnou osobu příznivější ?“
2. Předkládací rozsudek byl Soudnímu dvoru doručen dne 7. prosince 1973.
Belgický stát, zastoupený ministrem sociální péče ve spolupráci s J. Donisem, italská vláda, zastoupená velvyslancem Adolfo Marescem jako zmocněncem ve spolupráci s Arthuro Marzanem, Avvocado dello Stato a Komise Evropských společenství, zastoupená právním poradcem Richardem Larsenem, jako zmocněncem, ve spolupráci s Marie-José Jonczy, pracovnicí právního oddělení, předložili svá písemná vyjádření podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora. Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit řízení bez provádění dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora
A – Vyjádření předložená belgickým státem
Pokud jde o první otázku, uvádí belgický stát, že podle jeho článku 4 se nařízení č. 1408/71 vztahuje na předpisy týkající se devíti „odvětví sociálního zabezpečení“ stanovených v Úmluvě o minimální normě č.102 přijaté v rámci MOP.
Při neexistenci definicí obsažených v článku 1 uvedeného nařízení (kromě případu „rodinných dávek“) je pro určení toho, zda předpisy týkající se příspěvků pro zdravotně postižené osoby spadají do jednoho či druhého odvětví, nezbytné se řídit obsahem Úmluvy č. 102, která není nařízením č. 1408/71 dotčena.
Řádný příspěvek pro zdravotně postižené osoby stanovený belgickým zákonem ze dne 27. června 1969 stanoví sazbu stanovenou v poměru k procentu trvalé pracovní neschopnosti zdravotně postižené osoby a sníženou o část prostředků, která přesahuje částku stanovenou zákonem. Vzhledem k tomu, že je možné jedině porovnání s dávkami v invaliditě uvedenými v čl. 4 odst. 1 písm. b), pak je třeba zjistit, zda příspěvek přiznaný podle článku 4 zákona ze dne 27. června 1969 představuje skutečně dávku v invaliditě ve výše uvedeném smyslu. K tomu musí být splněny tři podmínky: dávka je určena k udržení či ke zlepšení výdělečné schopnosti poživatele a předpokládá jeho neschopnost vykonávat výdělečnou činnost ve stanoveném stupni, jakož i trvalou či přetrvávající neschopnost po ukončení dávek nemocenského pojištění.
Jinak řečeno, aby bylo možné řádný příspěvek pro zdravotně postižené přirovnat k dávkám v invaliditě podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71, musel by tento příspěvek kromě stálé pracovní neschopnosti zahrnovat i souvislost mezi snížením výdělečné schopnosti a výší předpokládaných dávek.
Jenže v případě řádného příspěvku pro zdravotně postižené právě taková vazba chybí. Ze vzorového zdravotního sazebníku uvedeného v předpisech upravujících přiznávání dávek pro zdravotně postižené osoby (srov. ministerskou vyhláškou ze dne 19. března 1959, belgický Moniteur, 21. dubna 1959) totiž vyplývá, že stupně invalidity umožňující stanovit stupeň trvalé pracovní neschopnosti dotčené osoby byly vypracovány lékařsko-sociálním odborem ministerstva sociálního zabezpečení (Ministére de la prévoyance sociale) bez odkazu na konkrétní povolání : tento vzorový sazebník byl vypracován obecně, nezávisle na jakýchkoli oborových či sociálních souvislostech.
Na rozdíl od dávek v invaliditě není tedy příspěvek pro zdravotně postižené osoby náhradním příjmem určeným k vyrovnávání snížené výdělečné schopnosti poživatele: lze jej dokonce přiznat i osobám, které nikdy nepracovaly.
Belgický stát dodává, že i kdyby, přes veškerou nepravděpodobnost, měl být sporný příspěvek posuzován jako dávka v invaliditě, pak by se ustanovení týkajících se invalidity uvedených v hlavě III, oddílu 2 nařízení č. 1408/71 mohli dovolávat pouze pracovníci podle čl. 1 písm. a) tohoto nařízení.
Pokud jde o druhou otázku je belgický stát toho názoru, že v oblasti působnosti nařízení č. 1408/71 nahrazují nařízení Společenství týkající se státních příslušníků členských států prozatímní dohody.
Z toho důvodu navrhuje odpovědět na předložené otázky takto:
„1) Příspěvek pro zdravotně postižené osoby, jehož účelem je pouze zaručit slušnou obživu bez ohledu na snížení výdělečné schopnosti, nemůže být považován za dávku v invaliditě podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71.
Také se na něj nevztahuje žádná z dalších možností uvedených v uvedeném článku.
2) Nařízení č. 1408/71 nahrazuje prozatímní dohody v tom rozsahu, v jakém se vztahují na státní příslušníky členských států spadající do v článcích 2 a 4 vymezené osobní a věcné působnosti nařízení.“
B – Vyjádření předložená italskou vládou
Italská vláda uvádí, že problém uvedený v předkládacím usnesení může být posuzován ze dvou hledisek: buď si lze položit otázku, zda příspěvky pro zdravotně postižené osoby uvedené v obecných předpisech členského státu mohou být považovány za „sociální dávky“ podle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 1408/71, nebo jednodušeji, zda představují „sociální výhody“ podle čl. 7 odst. 2 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 (Úř. věst. 1968, č. L 257).
1. Přes skutečnost, že předkládací usnesení vnitrostátního soudu se vztahuje na první hledisko problému, italská vláda považuje za vhodné nejdříve posoudit druhé hledisko, protože po stanovení charakteru výše uvedených příspěvků na základě nařízení č. 1612/68 by mohlo být již zbytečné určovat vztah mezi nařízením 1408/71 a Pařížskou prozatímní dohodou ze dne 11. prosince 1953.
Podle italské vlády patří přiznávání příspěvku zdravotně postiženým osobám, stanovené obecnými předpisy vnitrostátního práva členského státu, do „sociálních výhod“ uvedených v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
Rovnost zacházení mezi pracovníky Společenství a tuzemskými pracovníky členského státu, zamýšlená tímto předpisem, je totiž pouze vyjádřením základní zásady článku 7 smlouvy, zakazující jakoukoli diskriminaci založenou na státní příslušnosti.
Na druhé straně nelze zapomínat, že základní nařízení č. 3 a č. 1408/71 se týkají „sociálního zabezpečení“, které zahrnuje jak oblast „sociální pomoci“, tak i „sociálního pojištění“. Sociální pomoc a sociální pojištění jsou totiž dvě hlediska „sociálního zabezpečení“. Dávky, na které mají pracovníci nárok za základě obecného systému sociálního zabezpečení lze nebo nelze označit jako „sociální výhody“ podle toho, zda se na ně vztahuje či nevztahuje nařízení č. 3 a č. 1407/71. Nic tedy nebrání tomu, aby byla určitá dávka, vyloučená podle čl. 4 odst. 4 z působnosti nařízení č. 1408/71, přiznána migrujícímu pracovníkovi z důvodu „sociální výhody“ podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
Bylo by ostatně špatné se domnívat, že migrující pracovníci mohou požívat sociálních výhod uvedených ve výše citovaném nařízení pouze jsou-li „aktivními“ pracovníky. Takové tvrzení by bylo nejen v rozporu s judikaturou Soudního dvora, ale také s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, který uvádí jak „sociální“, tak i „daňové“ výhody. Vedlo by totiž k absurdnímu závěru, že v oblasti daňových výhod by se zásada rovného zacházení použila pro příjmy plynoucí z placeného zaměstnání jedině v období, ve kterém poživatel pracuje a nikoliv po skončení této činnosti. Chybný charakter takového tvrzení nepřímo potvrzuje mimo jiné i čl. 48 odst. 3 písm. d) smlouvy, stejně jako článek 7 nařízení Komise č. 1251/70 ze dne 29. června 1970 (Úř. věst. 1970, č. L 142).
Naopak, bylo by zbytečně namítat, že takový příspěvek je přiznáván na základě předpisů obecného charakteru bez ohledu na existenci pracovněprávního vztahu. Kdyby bylo takové tvrzení opodstatněné, pak by členské státy mohly rozšířením celého systému sociálního zabezpečení na všechny své občany obejít právní předpisy Společenství.
Italská vláda proto navrhuje odpovědět v prvé řadě tak, že příspěvky pro zdravotně postižené osoby uvedené ve vnitrostátních předpisech obecného charakteru se musí posuzovat jako „sociální výhody“ podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
2. Italská vláda poté posuzuje další hledisko problému a vyjadřuje se nejdříve ke druhé otázce položené belgickým soudem.
a) V tomto ohledu je třeba poznamenat, že čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1408/71 odkazuje pouze na „povinnosti“ vyplývající z prozatímní dohody a netýká se „práv poživatelů“. Omezený rozsah tohoto odkazu je ostatně potvrzen zněním odstavce 2 téhož článku, který v odkazech na ustanovení dalších mezinárodních dohod používá výraz „ se použijí i nadále“. V žádném případě neexistují skutečné důvody k vyloučení toho, že článek 5 prozatímní dohody se vztahuje k ustanovením nařízení č. 1408/71, které jsou pro oprávněnou osobu příznivější, a to tím spíše, že zásady použití příznivějšího systému pro zúčastněnou osobu jsou základem práva Společenství.
b) Pokud jde o první otázku, italská vláda uznává, že neexistuje jednoznačné kritérium umožňující v rámci sociálního zabezpečení rozlišovat mezi dávkami přiznávanými z titulu sociálního pojištění a dávkami poskytovanými jako sociální pomoc. Připomíná v tomto ohledu potíže vyplývající ze samotné definice pojmu „sociální zabezpečení“, který se již dlouho objevuje v mezinárodních vztazích. Po zdůraznění nestálého a vývojového charakteru tohoto pojmu, zkoumaného již řadu let, se italská vláda domnívá, že v současné době je možno dospět k závěru, že systém sociálního pojištění stále více nahrazuje systém sociální pomoci, takže dávky původně chápané jako určitá forma pomoci získaly právní charakter dávek spadajících do oblasti sociálního pojištění. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy dávek nespočívá v charakteru výhod přiznávaných poživateli, ani ve zdrojích financování, určených k tomuto účelu, ale v právním postavení poživatele vůči příslušnému vnitrostátnímu orgánu. Skutečnost, že poživatel se může dovolávat práva na přiznání takových výhod je postačující k tomu, aby tyto výhody byly zařazeny mezi dávky přiznávané z titulu pojištění.
Italská vláda vychází z těchto zásad při rozboru právního systému příspěvků pro zdravotně postižené upraveného belgickým zákonem ze dne 27. června 1969. Po posouzení charakteru správních a soudních orgánů příslušných k jejich poskytování a po upozornění na skutečnost, že dotčený zákon výslovně přiznává dotyčným osobám nárok na získání těchto příspěvků, kterého se mohou dovolávat u soudu, došla italská vláda k závěru, že tyto příspěvky jsou dávkami poskytovanými z titulu sociálního pojištění a že tudíž spadají do rozsahu působnosti nařízení č. 1408/71. Na podporu tohoto závěru uvádí, že čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení zařazuje mezi dávky v invaliditě i ty dávky, „jež jsou určeny k udržení nebo zlepšení výdělečné schopnosti“. Na druhé straně není příliš důležité, že belgický zákon možná nebyl oznámen v souladu s článkem 5 téhož nařízení. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že předpisy, které nebyly předmětem takového oznámení, jsou použitelné v souvislosti s právními předpisy Společenství v oblasti sociálního zabezpečení.
C – Vyjádření předložená Komisí ES
a) K první otázce Komise uvádí, že i když belgický zákon ze dne 27. června 1969 není uveden v prohlášení vydaném belgickým královstvím podle článku 5 nařízení č. 1408/71, neznamená to, že by byl dotyčný zákon vyloučen z rozsahu působnosti tohoto nařízení. Prohlášení členských států zmíněná ve výše uvedeném článku 5 totiž nahrazují přílohu B dřívějšího nařízení č. 3 a protože Soudní dvůr ve svém rozsudku „Van Der Veen“, věc 100/63, Recueil 1964, s. 1107) určil, že příloha B měla pouze informativní charakter, vyplývá z toho, že i tato prohlášení mají pouze informativní charakter.
Z toho důvodu se tedy jedná o kvalifikování dávek uvedených v belgickém zákoně ze dne 27. června 1969 ve vztahu ke kritériím, jež vymezují rozsah působnosti nařízení č. 1408/71. Podle článku 177 smlouvy sice není Soudní dvůr příslušný k výkladu vnitrostátního práva, má však pravomoc poskytovat vnitrostátním soudům „prvky výkladu práva Společenství, které mu mohou být vodítkem při použití zákona“.
Z belgického zákona ze dne 27. června 1969 vyplývá, že kromě podmínky státní příslušnosti vyhovuje paní Callemeyn ostatním podmínkám pro čerpání řádných příspěvků pro zdravotně postižené. Tento zákon ostatně odpovídá smíšeným systémům „sociální zabezpečení – pomoc“ uvedeným v rozsudku Soudního dvora č. 1/72 (věc „Frilli“, Recueil 1972, s. 457). S přihlédnutím k tomuto rozsudku se nařízení 1408/71 musí podle svého čl. 4 odst. 1 písm. b) použít na všechny dávky v invaliditě a termín „dávky“ podle čl. 1 písm. t) téhož nařízení je třeba chápat v nejširším smyslu.
Z toho tedy vyplývá, že pokud jde o pracovníky podle nařízení č. 1408/71, spadá systém přídavků pro zdravotně postižené upravený belgickým zákonem ze dne 27. června 1969 do působnosti tohoto nařízení. Za těchto podmínek nelze proti paní Callemeyn namítat podmínku státní příslušnosti, vzhledem k tomu, že taková podmínka je neslučitelná se základní zásadou rovnosti zacházení uvedenou v článku 3 nařízení č. 1408/71.
Komise navrhuje odpovědět na první otázku takto:
„Příspěvky“ přiznávané obecnými právními předpisy členského státu, které zdravotně postiženým osobám sídlícím v tomto státě zajišťují nárok na minimální invalidní důchod, je třeba, pokud jde o zaměstnané či jim naroveň postavené osoby podle nařízení č. 3 a nařízení č. 1408/71 mající v tomto státě nárok na pojištění pro případ nemoci či invalidity, považovat za „dávky v invaliditě“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. b) nařízení č. 3 a čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71.
b) Pokud jde o druhou otázku, uvádí Komise, že cíl Evropských prozatímních dohod Rady Evropy je mnohem méně ambiciózní, než cíl nařízení Společenství, protože se omezuje pouze na zajištění rovnosti zacházení ve vztahu k vnitrostátním právním předpisům a úmluvám o sociálním zabezpečení, aniž by se jich dotýkaly nebo je nahrazovaly. Právní úprava Společenství si naproti tomu klade za cíl zavést systém koordinace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení na základě co možná nejjednotnějších pravidel, aby tak bylo dosaženo volného pohybu pracovníků v rámci Společenství. Z tohoto cíle vyplývá, že v rámci rozsahu své působnosti nahrazuje právní úprava Společenství dvoustranné úmluvy uzavřené mezi členskými státy a mnohostranné úmluvy, jejichž účastníky jsou alespoň dva členské státy.
Komise v této souvislosti připomíná zásadu stanovenou v článku 6 nařízení č. 1408/71, která je obsažena i v článku 5 nařízení č. 3. Je pravda, že tato zásada obsahuje určitý počet výjimek, mezi nimiž je i výjimka stanovená v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 ve prospěch závazků plynoucích z Evropských prozatímních dohod ze dne 11. prosince 1953 o sociálním zabezpečení, uzavřených mezi členskými státy a Radou Evropy. Avšak v tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi vzájemnými smluvními závazky členských států Společenství a závazky plynoucími ze smlouvy s ostatními členskými zeměmi Rady Evropy. Stejně jako členské státy nahradily dvoustranné dohody právní úpravou Společenství, nahradily ve svých vzájemných vztazích těmito předpisy Společenství i mezinárodní úmluvy a Evropské prozatímní dohody.
Komise uvádí, že v projednávané věci je třeba vyjít z judikatury Soudního dvora, týkající se článků 6 a 7 nařízení č. 1408/71 Walder, věc 82/72, Recueil 1973, s. 599) a vysvětluje, že výjimka uvedená ve výše citovaném článku 7 je odůvodněna povinnostmi plynoucími z prozatímních dohod, které uzavřely členské státy Společenství se třetími zeměmi. Nařízení Společenství jednak nemohou být dávány naroveň „dohodě“ ve smyslu článku 3 prozatímních dohod a jednak by bylo proti právnímu charakteru těchto aktů rozšiřovat jejich působnost prostřednictvím prozatímních dohod na občany třetích států. Na druhé straně je obvyklé, že zavedení systému koordinace patřícímu do Společenství se nedotýká práv státních příslušníků třetích států, jež jsou smluvními stranami prozatímních dohod. Tato situace se ostatně neliší od situace existující v případě dvoustranných úmluv uzavřených mezi členskými státy, které nahazuje právní úprava Společenství jen v rozsahu své osobní a věcné působnosti.
Komise proto doporučuje odpovědět na druhou otázku takto:
„Nařízení Rady č. 1408/71 nahrazuje Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých osob podepsané v Paříži dne 11. prosince 1953, v rozsahu působnosti tohoto nařízení tam, kde je toto nařízení pro oprávněnou osobu příznivější než uvedená dohoda, a to i tehdy, kdy použití těchto dohod by oprávněné osobě poskytlo nárok na poskytnutí vyšších výhod, než jsou výhody plynoucí z uvedeného nařízení. Totéž platí i pro nařízení Rady č. 3.“
III – Ústní část řízení
Po vyslechnutí ústních vyjádření belgického státu a Komise Evropských společenství. Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 30 dubna 1974.
Právní otázky:
2 Tyto otázky jsou předloženy v rámci řízení týkajícího se odepření přiznání žalobkyni v původním řízení, francouzské státní příslušnosti, provdané za Belgičana a s trvalým bydlištěm v Belgii, nárok podle belgického zákona ze dne 27. června 1969 o přiznávání příspěvků zdravotně postiženým, ze strany belgického státu, a to z toho důvodu, že dotyčná osoba nesplňuje všechny právní podmínky stanovené tímto zákonem jakož i Evropskou prozatímní dohodou o sociálním zabezpečení ve stáří v invaliditě a pozůstalých osob ze dne 11.prosince 1953. První otázka zjišťuje, zda výhody uvedené v článku 4 nařízení (EHS) č. 1408/71 zahrnují opatření podle vnitrostátních předpisů přiznávající příspěvky pro zdravotně postižené osoby, pokud se tato opatření týkají pracovníků.
4 Podle čl. 4 odst. 1 se nařízení č. 1408/71 vztahuje na všechny předpisy upravující odvětví sociálního zabezpečení vymezená v uvedeném ustanovení.
5 Odstavec 4 stejného článku naproti tomu stanoví, že toto nařízení se nevztahuje na „sociální pomoc a lékařskou péči“.
6 Z hlediska použití tohoto nařízení se sice může zdát vhodné jasně rozlišit právní předpisy týkající se sociálního zabezpečení na jedné straně od systémů sociální pomoci, nelze však vyloučit možnost, že z důvodu jejich osobní působnosti, jejich cílů i způsobů použití budou některé předpisy spadat současně do obou kategorií a tudíž nebudou podléhat žádnému obecnému zařazení.
7 I když se právní předpisy týkající se přiznávání příspěvků zdravotně postiženým osobám některými svými rysy podobají sociální pomoci – zejména pokud používá potřebnost jako základní kritérium pro použití a odhlíží přitom od jakýchkoli podmínek týkajících se doby zaměstnání, přihlášení k pojištění nebo placení příspěvků, je blízký sociálnímu zabezpečení v tom, že opouští individuální hodnocení, jako charakteristický rys pomoci, a přiznává poživatelům zákonem vymezené postavení.
8 S přihlédnutím k širokému vymezení okruhu poživatelů plní takové právní předpisy ve skutečnosti dvojí funkci, spočívající jednak v záruce minimálního příjmu pro zdravotně postižené osoby nacházejících se zcela mimo systém sociálního zabezpečení a na druhé straně v zajištění doplňkového příjmu poživatelům dávek sociálního zabezpečení postižených trvalou pracovní neschopností.
9 Podle svého čl. 4 odst. 1 písm. b) se nařízení č. 1408/71 vztahuje na všechny „dávky v invaliditě, včetně těch, jež jsou určeny k udržení nebo zlepšení výdělečné schopnosti“.
10 Podle čl. 1 písm. t) téhož nařízení je třeba termín „dávky“ chápat v nejširším smyslu, zahrnujícím všechny dávky „včetně všech jejich součástí placených z veřejných prostředků, zvýšení z důvodů valorizace a doplňkové dávky, nestanoví-li hlava III jinak“.
11 Pokud jde o zaměstnané či jim naroveň postavené osoby, které v členském státu požívají invalidní důchod, pak předpisy zajišťující zdravotně postiženým zákonem chráněný nárok na „příspěvek“ spadají u těchto pracovníků do oblasti sociálního zabezpečení podle článku 51 smlouvy a podléhají právní úpravě přijaté k provedení tohoto ustanovení, a to i tehdy, kdy se tyto předpisy u ostatních kategorií poživatelů této kvalifikaci vymykají.
12 Obtíže, které může přinášet používání právní úpravy Společenství na tyto předpisy se nesmí dotýkat práv pracovníků podle čl. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, která jim vyplývají ze zásad stanovených v předpisech Společenství v sociální oblasti.
13 Toto je zejména v případech, kdy pracovník podle výše citovaného čl. 1 písm. a) již na základě svého dřívějšího zaměstnání spadá do systému sociálního zabezpečení členského státu, jehož předpisů zaručujících příspěvky zdravotně postiženým se dovolává.
14 Ustanovení čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. 1968, č. L 257) ostatně uvádí, že pracovník pocházející z členského státu požívá na území ostatních členských států „stejné sociální a daňové výhody jako vlastní pracovníci“ těchto států.
15 Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že dávky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 zahrnují dávky podle vnitrostátních předpisů přiznávajících příspěvky pro zdravotně postižené, pokud se tyto předpisy týkají pracovníků podle čl. 1 písm. a) tohoto nařízení a přiznávají jim zákonem chráněné právo na přiznání takových výhod.
16 Druhá otázka zjišťuje, zda nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 nahrazuje, je-li to příznivější pro oprávněnou osobu, Evropskou prozatímní dohodou o sociálním zabezpečení ve stáří v invaliditě a pozůstalých osob podepsanou v Paříži dne 11. prosince 1953 a uvedenou v článku 7 tohoto nařízení.
17 Podle čl. 6 písm. a) nahrazuje nařízení č. 1408/71 v rámci osobní a věcné působnosti s výhradou článků 7, 8 a čl. 46 odst. 4 ustanovení jakékoli úmluvy o sociálním zabezpečení zavazující: „a) …výhradně dva nebo více členských států“.
18 Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 nejsou tímto nařízením dotčeny závazky vyplývající z Evropských prozatímních dohod o sociálním zabezpečení ze dne 11. prosince 1953 uzavřených mezi členskými státy Rady Evropy.
19 Článek 5 evropských prozatímních dohod ostatně stanoví, že tyto dohody neomezují ustanovení žádných vnitrostátních zákonů nebo nařízení, mezinárodních úmluv nebo dvoustranných nebo mnohostranných smluv, které jsou pro oprávněné osoby příznivější.
20 Přednostní použití nařízení č. 1408/71 před evropskými prozatímními dohodami, je-li to pro oprávněnou osobu příznivější, tak nezasahuje do závazků vyplývajících z těchto dohod a nemůže tedy porušovat čl. 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.
21 Z těchto důvodů je na místě dospět k závěru, že v rámci osobní a věcné působnosti se nařízení č. 1408/71 použije přednostně před Evropskou prozatímní dohodou o sociálním zabezpečení ve stáří, v invaliditě a pozůstalých osob podepsanou v Paříži dne 11. prosince 1953 tam, kde je toto nařízení pro oprávněnou osobu příznivější než uvedená dohoda.
23 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Tribunal de travail v Tournai rozhodnutím ze dne 27. listopadu 1973, rozhodl takto: 1. Dávky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 zahrnují dávky podle vnitrostátních předpisů přiznávajících příspěvky zdravotně postiženým osobám, pokud se tyto předpisy týkají pracovníků podle čl. 1 písm. a) tohoto nařízení a přiznávají jim zákonem chráněné právo na přiznání takových výhod.
2. V rámci osobní a věcné působnosti se nařízení č. 1408/71 použije přednostně před Evropskou prozatímní dohodou o sociálním zabezpečení ve stáří, v invaliditě a pozůstalých osob podepsanou v Paříži dne 11. prosince 1953 a uvedenou v čl. 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení v tom rozsahu, v jakém je pro oprávněné osoby příznivější než uvedená dohoda.
_____________________________________________________________________________