Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. února 1973, Europemballage Corporation a Continental Can Company Inc. proti Komisi Evropských společenství, 6/72, Recueil 1973, s. 215
Klíčová slova:
Předmět:
Žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 9. prosince 1971 v řízení podle článku 86 Smlouvy, věc IV/26811 – Europemballage Corporation (Úř. věst. 1972, L 7).
Skutkové okolnosti:
I – Skutkový stav a průběh řízení
Skutkový stav a průběh řízení lze shrnout takto:
1. Continental Can Company Inc. (Continental) se sídlem v New Yorku (USA), společnost vyrábějící kovové obaly, papírové a plastové obalové materiály a stroje na výrobu a použití těchto obalů, zvýšila postupnými koupěmi v průběhu roku 1969 svůj podíl v Schmalbach-Lubeca-Werke AG (SLW) se sídlem v Brunšviku (Německo) na 85,8 % základního kapitálu.
Dne 16. února 1970 podepsaly Continental a TDV dohodu („agreement“), v níž bylo ujednáno:
– byla dne 20. února 1970 ve Wilmingtonu založena podle právních předpisů státu Delaware společnost s názvem Europemballage Corporation (Europemballage). Tato společnost si otevřela kancelář v New Yorku a další v Bruselu;
– dne 16. března 1970 TDV zveřejnila nabídku převzetí, kterou učinila Europemballage.
V březnu a v dubnu upozornila Komise dotyčné podniky na možnou neslučitelnost zamýšlené operace s ustanoveními článku 86 Smlouvy a na právní a finanční důsledky, které by z toho pro ně mohly vyplynout. MB poté oznámila, že odkládá své plánované spojení s Europemballage.
Dne 8. dubna 1970 Europemballage koupila akcie a dluhopisy TDV, které byly do tohoto dne nabídnuty, a zvýšila tak původní podíl Continental v TDV na 91,07 %.
Článek 2
Continental Can Company Inc. je povinna ukončit protiprávní jednání porušující článek 86 Smlouvy o založení EHS zjištěné v prvním článku. Za tím účelem musí Komisi do 1. července 1972 předložit své návrhy.
Článek 3
Toto rozhodnutí je určeno Continental Can Company Inc. se sídlem v New Yorku.“
Uvedené rozhodnutí, zveřejněné v Úředním věstníku ES ze dne 8. ledna 1972, č. L 7 ― ve kterém je upřesněno, že „pouze francouzské znění je závazné“ ― bylo oznámeno Europemballage dne 14. prosince 1971 a zasláno poštou Continental Can v průběhu téhož měsíce. Dne 20. prosince 1971 bylo mimoto právním poradcům žalobkyň předáno německé znění.
Rozhodnutí je předmětem projednávané žaloby, došlé kanceláři Soudního dvora dne 9. února 1972.
Na jednání konaném dne 20. září 1972 byly vyslechnuty účastnice řízení.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 15. listopadu 1972.
Žalobkyně navrhují, aby Soudní dvůr:
„1) zrušil rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 9. prosince 1971 „IV/26811 ― Europemballage“, kterým se zjišťuje, že Continental Can Company Inc. se sídlem v New Yorku tím, že prostřednictvím své dceřiné společnosti Europemballage Corporation koupila 80% podíl v podniku Thomassen & Drijver-Verblifa N. V. se sídlem v Deventer, porušila článek 86 Smlouvy o EHS, a na uvedené společnosti se požaduje, aby toto protiprávní jednání ukončila a do 1. července 1972 předložila Komisi návrhy;
2) rozhodl, že podle čl. 73 písm. b) jednacího řádu Soudního dvora Evropských společenství je Komise Evropských společenství povinna nahradit žalobkyním výdaje vzniklé účastníkům řízení v tomto řízení.“
Žalovaná navrhuje, aby Soudní dvůr:
„zamítl žalobu a uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.“
III – Žalobní důvody a argumenty účastnic řízení
Žalobní důvody a argumenty účastnic řízení lze shrnout takto:
A ― Obecná vyjádření
Žalobkyně uplatňují, že řízení, které předcházelo přijetí napadeného rozhodnutí, je stiženo vadami, jež se promítly i do uvedeného rozhodnutí:
– Zadruhé, přijaté rozhodnutí v podstatě přebírá námitky vznesené ve výše uvedeném oznámení Komise, aniž by jakkoliv zohledňovalo odpověď na toto oznámení, podanou dne 9. srpna 1971, a uvádělo důvody, o které se opírá právní názor, na němž je založeno.
– Zatřetí, tento přístup je neslučitelný s řádným provedením slyšení upraveného v článku 7 nařízení 99/63, které bylo v projednávané věci nepřiměřené, jelikož se Komise omezila na to, že se ohradila proti vylíčení skutkového stavu uvedenému v odpovědi ze dne 9. srpna 1971, aniž její zástupci či zástupci ostatních zúčastněných orgánů položili jedinou otázku.
Žalovaná odpovídá zejména toto:
– Ve správním řízení podle nařízení 17/62 není Komise povinna odůvodnit zamítnutí důvodů uplatněných zúčastněnými stranami. Mimoto se rozhodnutí v několika bodech odklání ve prospěch žalobkyň od oznámení námitek ze dne 15. března 1971.
– Podle článku 7 nařízení 99/63 slouží slyšení pouze k doplnění nebo rozvinutí písemných vyjádření již předložených podle článku 5. Vzhledem k tomu, že žalobkyně předložily velmi podrobná písemná vyjádření, úředníci Komise a členských států jim nemuseli při slyšení konaném dne 21. září 1971 klást žádné otázky. Mimoto Komise přijala předmětné rozhodnutí teprve po důkladném přezkumu vznesených námitek, jakož i odpovědi ze dne 9. srpna 1971 a zápisu ze slyšení.
Žalobkyně poukazují na několik pochybení, kterých se Komise dopustila po formální stránce a která sama o sobě způsobují neplatnost napadeného rozhodnutí, zejména na:
– chybné označení řízení zahájeného proti Continental v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 8. ledna 1972, neboť francouzské znění rozhodnutí je nadepsáno „Europemballage Corporation“;
– porušení předpisů o užívání jazyků (článek 3 nařízení Rady č. 1, Úř. věst. 1958 č. 17), neboť Komise označila za závazné francouzské znění rozhodnutí, ačkoli právní poradce Europemballage, zmocněný odpovědět na oznámení námitek Komise, uvedl v průvodním dopise ke své odpovědi, že závazné je německé znění tohoto dokumentu;
– porušení práv obhajoby, neboť článek 2 napadeného rozhodnutí se sice týká Continental, ale tomuto podniku nebyly námitky Komise (zaslané pouze Europemballage) oznámeny a tento se tak nemohl vyjádřit v souladu s čl. 19 odst. 1 nařízení 17/62;
– skutečnost, že Komise v projednávané věci překročila své pravomoci, neboť články 1 až 3 napadeného rozhodnutí se týkají Continental, která vzhledem k tomu, že nemá sídlo ani nevykonává žádnou činnost na území členských států, nepodléhá podle obecných zásad mezinárodního práva veřejného pravomoci Komise ani jurisdikci Soudního dvora.
– Označení řízení v Úředním věstníku není pro platnost napadeného rozhodnutí určující. Dále je nesporné, že Continental musí být považována za nepřímého nabyvatele a Europemballage za přímého nabyvatele většiny akcií TDV.
– Jelikož Continental má sídlo ve třetím státě, Komise mohla v souladu s článkem 3 nařízení č. 1 zvolit jeden ze čtyř úředních jazyků Společenství. Francouzský jazyk zvolila zejména proto, že Europemballage, která nabyla akcie TDV na účet Continental, má kancelář v Bruselu a sama sepsala ve francouzštině svou odpověď na námitky Komise.
– Tvrzení, že Continental neměla příležitost vyjádřit se k námitkám vzneseným Komisí, vyvrací celá řada skutečností, kterými se vyznačovalo sporné řízení a které jsou zaneseny ve spisu, jakož i závěry, jež lze vyvodit z prohlášení Charlese B. Stauffachera, „Vice-Chairman of the Board of Continental Can Company“ a „Chairman of the Board of Europemballage Corporation“, při slyšení konaném dne 21. září 1971.
– I kdyby se striktně uplatnila takzvaná zásada „teritoriality“, není pochyb o tom, že státy (jakož i Společenství) jsou oprávněny použít své právní předpisy na jednání uskutečněná na jejich svrchovaném území bez ohledu na státní příslušnost původců těchto jednání. Continental jednala právě uvnitř Společenství prostřednictvím dceřiné společnosti, která, ač má vlastní právní subjektivitu, není hospodářsky nezávislá.
Žalovaná namítá, že uvedené argumenty vycházejí z formalistické koncepce. Vzhledem k tomu, za jakým účelem Continental Europemballage založila, a ke skutečnosti, že ač má posledně uvedená právní subjektivitu, není hospodářsky nezávislá, nelze brát v úvahu právní subjektivitu Europemballage, pokud jde o použití pravidel práva hospodářské soutěže Společenství. Kromě toho se v telegramu, který Continental zaslala Komisi dne 14. dubna 1970, uvádí, že Europemballage nebyla ještě v době, kdy zveřejnila svou nabídku převzetí, tedy v březnu 1970, plně organizovaná. Neměla tudíž tehdy žádného zástupce, který by mohl, byť teoreticky, odmítnout provedení pokynů mateřské společnosti. Mimoto nelze popřít, že SLW, která má dominantní postavení na německém trhu, je pod přímou kontrolou Europemballage a pod nepřímou kontrolou Continental.
Konečně odkazy, obsažené v přípisu Jeana Loyretta, na stávající právní stav v členských státech, pokud jde o otázku přičitatelnosti chování dceřiné společnosti její mateřské společnosti, nejsou správné vzhledem k tomu, jak je tato otázka řešena v Německu, v Nizozemsku a v Belgii. Co se týče amerického antitrustového práva, vyplývá z něj, že společnosti, které tvoří z hospodářského hlediska jeden celek, jsou považovány za právní celek, i když má každá z nich vlastní právní subjektivitu.
Žalovaná se nakonec ohrazuje proti přípisu podanému žalobkyněmi, který vypracoval newyorský právní poradce Continental Helmer Johnson. Uvedený přípis nelze brát v úvahu jednak proto, že se jeho tvůrce nemůže dovolávat ustanovení článku 17 Protokolu o statutu Soudního dvora, jednak proto, že nesplňuje podmínky stanovené v čl. 29 odst. 3 jednacího řádu. S výhradou těchto námitek poukazuje na to, že argumenty Helmera Johnsona k otázce „pravomoci“ využívají pojmy amerického práva, které nejsou významné z hlediska použití práva Společenství, pro něž stačí, aby se účinky sporného chování projevily uvnitř společného trhu.
C ― K věci samé
Diskuse účastnic řízení o věci samé se týká právních otázek spojených s výkladem článku 86 Smlouvy a s jeho použitím na spojování podniků, jakož i skutkových otázek, které jsou podkladem napadeného aktu.
1. Výklad článku 86: „dominantní postavení“ a „zneužívání“ dominantního postavení
Žalobkyně tvrdí, že pojem zneužívání uváděný Komisí (část II, písmeno C, 23. bod odůvodnění) vychází z právního názoru, jehož cílem je učinit z článku 86 Smlouvy nástroj kontroly spojování navzdory objektivnímu obsahu a dosahu tohoto ustanovení.
Uvedený názor je v rozporu s výsledky, ke kterým dospěla objektivní analýza článku 86, provedená za pomoci různých výkladových kritérií:
Dospěla tak k chybné koncepci pojmů dominantní postavení a zneužívání tohoto postavení a v projednávané věci je chybně použila.
a) Dominantní postavení Pojem „dominantní postavení“, tak jak byl uveden ve sporném rozhodnutí (část II, písmeno B, 3. bod odůvodnění), je podle žalobkyň čistě teoretický. Předně je založen na nereálném kritériu, které může být jen stěží předmětem soudního přezkumu. V projednávané věci nebyla existence „nezávislého chování“, jako jsou nadměrné ceny, nedostatek zboží nebo zhoršování kvality, ve sporném rozhodnutí nikde prokázána. Kromě toho za předpokladu, že je teze Komise správná, je třeba připustit, že skupina Continental je s to zvyšovat své zisky nebo je přinejmenším udržovat na stejné úrovni, aniž by musela brát ohled na své konkurenty. Po nabytí podílu v TDV však nastal pravý opak, neboť čistý zisk SLW se v roce 1971 oproti roku 1969 snížil.
Dále, jediný konkrétní údaj, který Komise předložila na podporu své námitky, se týká podílu uvedené společnosti na trhu. Avšak ani za předpokladu, že byl správně vypočítán, nepostačuje tento údaj k tomu, aby byla prokázána existence dominantního postavení, jelikož nevypovídá nic o tom, jaký skutečný prostor pro jednání podnik má. Existence nebo udržování dominantního postavení nesouvisí nutně s podílem podniku na trhu, nýbrž s řadou znaků, kterými se v daný okamžik vyznačuje předmětný trh. Kvůli vzrůstající dynamice techniky a stávajících trhů se může dominantní postavení v současnosti měnit, a dokonce zaniknout, ještě rychleji než materiální a zeměpisné meze trhu, který má ovládat.
Mimoto k prokázání existence dominantního postavení ― což s sebou nese nutnost vymezit „relevantní trh“ ― lze brát v úvahu jen výrobu týkající se předmětných výrobků, zatímco veškerou ostatní výrobu je třeba zkoumat v rámci hospodářské soutěže se zastupitelnými výrobky.
Žalovaná odpovídá, že použití článku 86 ve sporném případě se opravdu opírá o skutečné údaje, které žalobkyně nemohou popřít. Není pravda, že existence dominantního postavení v projednávané věci měla být prokázána „chováním“, o němž se zmiňují žalobkyně. V případě takového jednání jde totiž o „zneužívání“ dominantního postavení. Kromě toho argument vycházející z vývoje zisků SLW nemůže zpochybnit existenci tohoto postavení. Pokud se v roce 1971 zisk SLW skutečně snížil, je nepochopitelné, proč Continental nedávno nabídla zbylým nezávislým akcionářům SLW, kteří vlastní přibližně 14 % akcií, že tyto akcie odkoupí v kursu rovnajícím se 375 %.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně odpověděly, že Continental se rozhodla odkoupit zbylé akcie SLW, aby vyjasnila své vztahy s menšinovými akcionáři, žalovaná poukazuje na to, že „propad zisků“ nelze doložit pouhým odkazem na číselné údaje, ale že je za tím účelem nezbytné vzít v úvahu mnoho faktorů týkajících se několika účetních období.
b) Zneužívání dominantního postavení Žalobkyně dále kritizují pojem „zneužívání“, tak jak je uveden v napadeném rozhodnutí (část II, písmeno C, 23. a 24. bod odůvodnění), který je založen na chybném výkladu dosahu článku 86.
V druhém pododstavci uvedeného článku je uveden výčet druhů chování podniků, které jsou považovány za zneužívající. Je sice pravda, že slovo „zejména“ znamená, že tento výčet není taxativní, je však také pravda, že případy uvedené, byť příkladem, v ustanovení právního předpisu odhalují záměr zákonodárce a naznačují, jaký druh situací měl na mysli.
V projednávané věci z tohoto výčtu vyplývá, že druhem jednání, na které se vztahuje článek 86, je chování s přímým účinkem na trh. Tento závěr platí i pro případ uvedený pod písmenem b) zmíněného pododstavce. Výslovný odkaz na újmu, kterou musí předmětné chování působit spotřebitelům, totiž ukazuje, že toto chování nemůže sestávat z pouhého vnitřního jednání podniku nebo jednání strukturální povahy. Není sice vyloučeno, že výrazem „zejména“ je pamatováno na případ, kdy ke spojení došlo pod nátlakem podniku, který za tím účelem využil svého dominantního postavení. Avšak bylo-li jako v projednávané věci spojení umožněno, aniž byl vyvíjen jakýkoli nátlak, nabídkou akcionářům, že jejich akcie budou odkoupeny za příznivé ceny, nelze hovořit o zneužívajícím chování.
Kromě toho, odhlédne-li se od těchto úvah, článek 86 Smlouvy vyžaduje přinejmenším existenci příčinné souvislosti mezi dominantním postavením a jeho zneužíváním. Na základě této souvislosti by bylo možno Continental stíhat pro porušení článku 86, pouze pokud by vyšlo najevo, že využila údajně dominantního postavení SLW ve Spolkové republice Německo ke koupi podílu v TDV v Nizozemsku. V projednávané věci však taková souvislost neexistuje, z čehož vyplývá, že nebylo využito dominantního postavení ve smyslu článku 86. Continental mohla koupit podíl v TDV na kapitálovém trhu, aniž musela mít kontrolu nad SLW, a dokonce i kdyby tato společnost neexistovala. Navíc by bylo v projednávané věci dokonce nemožné využít takového postavení na relevantním výrobkovém trhu.
Stejně tak vyplývá z definice dominantního postavení, kterou předkládá samotné rozhodnutí, a z výše popsané příčinné souvislosti, že ke zneužívání musí docházet na stejném trhu, jako je trh údajně ovládaný, nebo popřípadě na trhu s obdobnými výrobky. Tento požadavek rovněž není v projednávané věci splněn.
Continental totiž nekoupila podíl v TDV ani na výrobkovém trhu, na kterém měla podle Komise v Německu dominantní postavení, ani na německém trhu s jinými výrobky obalového průmyslu. Mimoto se koupě podílu v TDV netýkala ani uvedených výrobků v Nizozemsku, ale pouze akcií a dluhopisů. Ke spornému nabytí podílu v TDV tedy došlo na trhu odlišném, jak pokud jde o jeho předmět, tak o jeho zeměpisné meze, od trhu údajně ovládaného.
Žalovaná má také za to, že článek 86 Smlouvy nedává podklad k tomu, aby bylo možné účinně a předem zasahovat do procesu spojování. Napadené rozhodnutí však nijak nesouvisí s otázkou předběžné kontroly spojování ve smyslu článku 66 Smlouvy o ESUO, takže vyjádření žalobkyň v tomto ohledu nejsou v projednávané věci relevantní.
Žalované dále není jasné, z čeho mohou vycházet závěry žalobkyň, pokud jde o záměr zákonodárce při vypracování článku 86 Smlouvy, když práce mezivládní konference, která v letech 1956-1957 sepsala text Smlouvy, nebyly zveřejněny. Obsah a dosah článku 86 je totiž možné poznat pouze na základě historického výkladu a berouce v úvahu základní cíle Společenství. Metoda výkladu, již použila Komise, je v souladu s povahou Smlouvy, která jakožto rámcová smlouva pověřuje Komisi úkolem dbát na její uplatňování pod dohledem Soudního dvora s cílem zajistit řádné fungování a rozvoj společného trhu.
Vzhledem k tomu, že pojem zneužívání není v článku 86 upřesněn, je podle jejího názoru třeba vzít v úvahu především cíle a účel, které Smlouva stanovila Společenství, a dále přihlédnout k příkladům zneužívajícího chování uvedeným v samotném článku 86.
Z článku 2 Smlouvy vyplývá, že posláním Společenství je mimo jiné podporovat vytvořením společného trhu harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství a rychlejší zvyšování životní úrovně v členských státech. Za tím účelem smluvní strany usoudily, že je absolutně nezbytné zajistit zachovávání účinného systému hospodářské soutěže (čl. 3 písm. f) Smlouvy). V rámci takového systému je pojem zneužívání spojen s existencí chování podniku, které je „objektivně“ chybné ve vztahu k účelu Smlouvy. Protože k tomu, aby bylo prokázáno zneužívání odporující Smlouvě, postačuje „objektivní“ existence tohoto chování, nepředpokládá tedy pojem zneužívání dominantního postavení uvedený v článku 86, že navíc dojde k pochybení ve smyslu prohřešku proti dobrým mravům nebo morálce. Nezáleží například na tom, zda v projednávané věci žalobkyně zaplatily, jak tvrdí, akcionářům TDV spravedlivou kupní cenu. Skutečná otázka zní, zda žalobkyně tímto nabytím prakticky vyloučily hospodářskou soutěž, která ohledně uvedených výrobků existovala nebo přinejmenším byla možná mezi TDV a SLW v době sporné operace.
K výše zmíněnému chování může docházet stejně tak vůči konkurentům (skutečným nebo potenciálním) jako vůči dodavatelům a uživatelům. Tvrzení, že se zákaz stanovený v článku 86 týká pouze určitých druhů zneužívajícího chování na trhu, je nepodložené, jak vyplývá z čl. 86 písm. b). Příklady zneužívajícího chování uvedené v tomto ustanovení nepředstavují chování na trhu, nýbrž vnitřní opatření podniku. Smlouva však ukládá podnikům, které mají dominantní postavení, omezení i v oblasti vnitřních opatření, s cílem chránit spotřebitele před případnou újmou. V tomto ohledu k presumpci zneužívání stačí, aby chování skutečně mělo škodlivé účinky pro spotřebitele.
Žalobkyně se kromě toho opírají o chybnou koncepci příčinné souvislosti ve smyslu článku 86, zejména co se týče teze, podle níž musí ke zneužívání dominantního postavení docházet na stejném trhu, na kterém má podnik takové postavení.
Otázka, zda je či není dáno zneužívání dominantního postavení, záleží na situaci utvořené na trhu, na kterém dominantní podnik vyvíjí činnost.
Žalovaná uzavírá upřesněním, že jelikož relevantní trh sahá přinejmenším od Beneluxu po sever a střed Spolkové republiky Německo, zneužívání dominantního postavení ovlivňuje obchod mezi členskými státy ve smyslu článku 86 Smlouvy.
Žalobkyně odpovídají, že z praktického hlediska by byl dotyčný podnik v případě následné kontroly v ještě nepříznivější situaci než v případě předběžné kontroly, tím spíše, že článek 86 se na rozdíl od čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS a článku 66 Smlouvy o ESUO omezuje na jednoznačný a jednoduchý zákaz zneužívání dominantního postavení, aniž stanoví jakoukoli možnost povolení.
Dále by Komise měla v projednávané věci zkoumat, zda je dáno zneužívání dominantního postavení, to znamená chybné chování, které poškozuje dodavatele, soutěžitele nebo zákazníky. Nemůže se „vyhnout“ tomuto pojmu zneužívání a dovolávat se pouze tak vágních pojmů, jako jsou „cíle Smlouvy“.
Mimoto sama žalovaná považuje za nezbytné, aby se chování dominantního podniku skutečně projevilo újmou způsobenou spotřebitelům, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Stejně tak čl. 86 písm. b) předpokládá „skutečnou“ a nikoli teoretickou existenci uvedené újmy. Hodlá-li Komise nepřímo použít toto ustanovení, nemůže se dovolávat teze, podle níž nabytí podílu v TDV představuje „omezování výroby, odbytu…“, jelikož jak výroba plechovek, tak její technický vývoj za čím dál příznivější ceny se v Evropě díky Continental zlepšily ve prospěch spotřebitelů. Hodlá-li naopak Komise použít čl. 86 písm. b), aby uvedla jako příklad některou situaci, nemůže na tuto situaci nadále pohlížet jako na případ „vnitřních opatření podniku“, neboť ze slov „na úkor spotřebitelů“, která stojí v uvedeném článku, jasně vyplývá, že chování kvalifikované jako zneužívání dominantního postavení se musí týkat trhu, na kterém se tento spotřebitel nachází.
– v koncepci výkladu, od počátku chybné, která vedla Komisi k tomu, aby sporná pravidla Smlouvy vykládala podle zásad platných v amerických antitrustových právních předpisech, které se však svými prameny, filozofií i historií liší od zásad práva hospodářské soutěže vytvořeného šesti členskými státy,
– i v některých teoretických studiích o hospodářské soutěži, které stručně analyzují.
Žalovaná ve své duplice podotýká, že se žalobkyně mylně domnívají, že v režimu následné kontroly by podniky byly v nepříznivější situaci než v režimu předběžné kontroly spojování.
Zapomínají na to, že podle článku 66 Smlouvy o ESUO podléhá veškeré spojování předchozímu povolení a že svoboda jednání podniků je v tomto režimu menší než v případě, kdy mohou orgány zasahovat následně a dodatečně požadovat, aby byla přijata opatření ke zrušení spojení. Ostatně právo Společenství umožňuje podnikům ujistit se, jakým způsobem Komise posuzuje určité chování, vzhledem k tomu, že mohou požádat o negativní atest ve smyslu článku 2 nařízení 17/62.
Žalovaná kromě toho upřesňuje své stanovisko tím, že se, jelikož ustanovení právních předpisů k této otázce mlčí, pokouší odvodit „dosah článku 86 z příkladů uvedených v druhém pododstavci tohoto článku, a zejména z příkladu uvedeného pod písmenem b)“. Posledně uvedený příklad podle ní ukazuje, že takzvaná „vnitřní“ opatření, totiž jednání, která nejsou přímo zaměřena na trh, rovněž naplňují podmínky zneužívání, a jsou z tohoto důvodu zakázána, pokud působí újmu spotřebitelům. Důvody, proč tomu tak je, jsou zjevné. To, že jeden nebo více podniků má dominantní postavení, s sebou nese omezení hospodářské soutěže a vážné narušení svobody spotřebitelů v oblasti zásobování. Článek 86 zakazuje právě zneužívání této závislosti spotřebitelů na uvedených podnicích. Újma působená spotřebitelům je tím vážnější, omezuje-li dominantní podnik v důsledku fúze se zbylými soutěžiteli ještě více svobodnou volbu spotřebitelů. To platí obzvlášť v projednávané věci, v níž žalobkyně spojením s posledním vážným konkurentem prakticky vyloučily hospodářskou soutěž, která dosud mohla na relevantním trhu přetrvávat.
Mimoto z obecného ustanovení čl. 86 prvního pododstavce, vykládaného s přihlédnutím k příkladům uvedeným v druhém pododstavci, lze vyvodit, že článek 86 zakazuje podnikům, které mají dominantní postavení, chování, jež je „obyčejnému“ podniku povoleno. Toto chování, i když se ho dopouští obyčejný podnik, jistě není proto považováno za odpovídající účelům Smlouvy; je však méně škodlivé pro obchodní partnery, soutěžitele a spotřebitele, protože dotyčnému podniku vzhledem k tomu, že je vystaven hospodářské soutěži, hrozí, že časem přijde o své zákazníky ve prospěch ostatních podniků. Naproti tomu podniku, který má dominantní postavení, takové riziko nehrozí. „Omezování výroby, odbytu…“ má z důvodu existence dominantního postavení za následek přímé působení újmy spotřebitelům, kteří nemají žádnou nebo mají jen nedostatečnou možnost přeorientovat se na výrobky nabízené jinými podniky.
Stejně tak spojení dvou malých podniků, které si dosud konkurovaly, sice může způsobit značné omezení hospodářské soutěže, nenese však s sebou ještě proto vyloučení veškeré účinné hospodářské soutěže, jelikož ponechává obchodním partnerům a spotřebitelům dostatečný prostor pro svobodné jednání. Je-li však výsledkem spojení podniku, který má dominantní postavení, s jeho posledním vážným konkurentem vyloučení veškeré hospodářské soutěže, partneři a spotřebitelé již nemají žádnou možnost volby.
Tyto úvahy rovněž umožňují vyvrátit tezi žalobkyň, pokud jde o příčinnou souvislost, kterou je třeba v projednávané věci prokázat mezi dominantním postavením a koupí podílu v TDV, tedy že musí vyjít najevo, že uvedeného postavení bylo použito za účelem zneužívání. I když takové použití dominantního postavení může být podkladem pro situace, na které se vztahuje čl. 86 písm. a), c) a d), je uvedená teze bezcenná v případech popsaných v písmenu b) a v případu, kterého se týká projednávaná věc.
2. Skutkový stav, který je podkladem napadeného aktu
Žalobkyně mají za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné a mezerovité a že trpí vadami, jak pokud jde o skutkový stav, tak pokud jde o závěry, které Komise ze skutkového stavu vyvozuje. Popis skutkového stavu především obsahuje určité „narážky“, které nejsou důležité, v nezasvěceném pozorovateli však mohou vzbudit dojem, že probíhá rozsáhlé spiknutí proti systému hospodářské soutěže. Ani v nejmenším nelze mluvit o tom, že Continental plánovala sjednocení svých evropských podílů v rámci Europemballage. Ostatně pro vyřešení sporu není významné, co společnosti Continental a Europemballage mohly případně zamýšlet, nýbrž co učinily.
Žalovaná namítá, že popis skutkového stavu připojený k závěrům zdaleka není chybný nebo nedostatečný, nýbrž že podává přesný obraz o skutečné situaci na trhu. Tento obraz by byl zcela zkreslený, kdyby napadené rozhodnutí nepřihlíželo k postavení Continental v obalovém průmyslu, a zejména na trhu se všemi lehkými kovovými obaly, jakož i k jejímu hospodářskému, finančními a technickému významu.
Žalovaná mimoto trvá na tom, že Continental plánovala rozšířit koupí stávajících podniků své dominantní postavení v Evropě. V tomto ohledu odkazuje na část přílohy 1 repliky (s. 7 a 8).
Žalobkyně a žalovaná poté diskutují o několika bodech odůvodnění, zejména o následujících částech:
„Skutkový stav“ (část I odůvodnění rozhodnutí)
Charakteristické rysy SLW: písmeno B, 2. bod odůvodnění
Žalobkyně upřesňují, že počet zaměstnanců SLW, její čistý zisk a nemovitý majetek byly v roce 1971 menší, než udává Komise. Mimoto z továren zmiňovaných v rozhodnutí byly čtyři uzavřeny z důvodu jejich nedostatečné rentability.
Žalovaná odpovídá, že údaje obsažené v rozhodnutí charakterizují stav, který existoval v době popisovaných událostí. Ke snížení počtu zaměstnanců v roce 1971 došlo pravděpodobně v důsledku úsporných opatření po spojení s TDV.
Držitelé licence Continental a jejich svoboda prodeje: písmeno D, 1. bod odůvodnění
Žalobkyně uvádějí, že v rozporu s tím, co se tvrdí v rozhodnutí, má držitel licence Continental „vždy“ a nikoli jen „v zásadě“ svobodu prodávat výrobky vyrobené v licenci mimo své území. Překážky, na které naráží prodej výrobků vyrobených v licenci jejich konkurenty, nejsou způsobeny systémem licencí, ale různorodostí specifikací požadovaných uživateli v různých zemích.
Vzhledem k tomu, že žalovaná namítá, že držitelé licence se domluvili, že mezi sebou zavedou omezení hospodářské soutěže v rámci takzvané dohody o výměně informací, popsané v písmenu D, bodě 4b odůvodnění, žalobkyně odpovídají, že systém výměny informací s projednávanou otázkou nijak nesouvisí.
Celkový prodej plechovek společnosti SLW: písmeno E, 4. bod odůvodnění
Žalobkyně zpochybňují správnost číselných údajů uváděných napadeným rozhodnutím, pokud jde o procentní podíl plechovek ke konzervování masných výrobků na celkovém prodeji SLW. V tomto číselném údaji je totiž zahrnut i prodej plechovek ke konzervování krmiva pro zvířata, které tvoří zvláštní a zcela odlišnou kategorii. Mimoto aby bylo možno získat celkovou představu o situaci SLW, je třeba vzít v úvahu kromě lehkých kovových obalů i další výrobky obalového průmyslu (plastové, lepenkové a papírové obaly, stroje a přístroje atd.), které uvedený podnik vyrábí. Malý podíl, který mají číselné údaje uváděné v rozhodnutí na celkovém prodeji SLW, ukazuje, že tyto číselné údaje nemají takový význam, jaký jim Komise přikládá (viz příloha 8 žaloby).
Žalovaná upřesňuje, že tabulka celkového prodeje SLW a TDV v roce 1969 se zakládá na údajích, které dotyčné podniky předaly Komisi. Sama SLW nerozlišovala mezi plechovkami na masné výrobky a plechovkami na krmivo pro zvířata. Posledně uvedené obaly ostatně nepředstavují oproti prvně uvedeným zvláštní a velmi odlišnou kategorii. Oficiální německá statistika neobsahuje žádnou zvláštní kategorii nazvanou „plechovky ke konzervování krmiva pro zvířata“. Dále, vzhledem k tomu, že se rozhodnutí týká pouze lehkých kovových obalů, ohledně kterých mají žalobkyně prostřednictvím SLW dominantní postavení, nebyly další údaje nezbytné. V rozhodnutí se v žádném případě netvrdí, že Continental má (prostřednictvím Europemballage, jakož i SLW a TDV) dominantní postavení ohledně jiných druhů obalů. Údaje uvedené v příloze 8 žaloby ostatně potvrzují, že obrat SLW plyne z větší části z prodeje kovových obalů.
Žalobkyně odpovídají, že plechovky ke konzervování krmiva pro zvířata a plechovky ke konzervování masných výrobků představují dvě rozdílné kategorie výrobků, které se od sebe liší zejména svým určením. Nesděluje-li SLW číselné údaje týkající se plechovek na krmivo pro zvířata odděleně, je to proto, že Německý statistický úřad z důvodů důvěrnosti nerozlišuje a nemůže rozlišovat mezi těmito dvěma kategoriemi.
Žalovaná namítá, že plechovky ke konzervování krmiva pro zvířata se nevyznačují žádnými zvláštními rysy: mohou být plněny i jinými výrobky, zejména masnými, určenými k lidské spotřebě. Navíc samy žalobkyně připouštějí, že SLW je jediným výrobcem těchto obalů v Německu. Přistoupí-li se na jejich tezi, tedy že trh s těmito výrobky je zvláštním samostatným trhem, je třeba učinit závěr, že na tomto trhu mají žalobkyně monopolní postavení.
Podíl TDV na trhu: písmeno F odůvodnění
Žalobkyně upřesňují, že podíl TDV na holandském trhu s plechovkami ke konzervování masných výrobků není takový, jaký uvádí Komise, neboť malý podíl na trhu mají dovozy společnosti CEBAL (Francie). Stejně tak již neodpovídá skutečnosti procentní podíl uvedený pro pivní plechovky vzhledem k dovozům společnosti Kaiser-Aluminium (Německo), která se po spojení stala vážným konkurentem na trhu s uvedenými obaly v Nizozemsku. Uvedené plechovky mimoto nepatří do „relevantního trhu“ a nemají nic společného s plechovkami ke konzervování masných výrobků, neboť v každém z obou případů je k výrobě potřeba jiný druh strojů.
Pokud jde o plechovky ke konzervování ryb a korýšů, procentní podíl udávaný Komisí podává zkreslený obraz skutečnosti, jelikož holandský trh je v této oblasti velmi málo významný a obrat TDV na tomto trhu vykázal v roce 1970 tendenci k rychlému poklesu.
Žalovaná odpovídá, že v době, kdy došlo ke spornému spojení, byla TDV v Nizozemsku prakticky jediným dodavatelem plechovek ke konzervování masných výrobků a pivních plechovek. Dovozy společností CEBAL a Kaiser-Aluminium měly pouze omezený význam; z větší části začaly až po spojení. Co se dále týče plechovek ke konzervování ryb a korýšů, je TDV dodnes jediným nizozemským výrobcem. Ostatně i kdyby tento trh vykazoval určitou tendenci k poklesu, bylo by to štědře vyváženo rychlý rozvojem trhu s pivními plechovkami.
Substituční výrobky: písmeno H odůvodnění
Podle žalobkyň by význam konkurence substitučních výrobků více vynikl, jestliže by bylo v bodě 3 tohoto písmene odůvodnění uvedeno, že 99 % piva prodávaného v malém balení se plní do skleněných lahví a že použití skla značně převažuje u ovocných konzerv, džemů, instantní kávy a dětské výživy.
Žalovaná odpovídá, že jelikož je veřejně známo, že konkurence substitučních výrobků ― skleněných obalů ― existuje v případě celé řady konzerv, je zbytečné se o ní zvláště zmiňovat. Rozhodnutí nicméně obsahuje výslovnou zmínku o takové okolnosti.
Změna druhu obalu: písmeno I odůvodnění
Podle žalobkyň Komise opomenula uvést, že volba uživatelů, pokud jde o druh obalů, není určována „různými kritérii“ zmíněnými v rozhodnutí, neboť prakticky všichni velcí uživatelé mohou kdykoli měnit ― a skutečně mění ― druh obalu.
Vzhledem k tomu, že žalovaná odpověděla, že změna druhu obalu, která je spojena s velkými investicemi, působí značné potíže malým a středním podnikům a dělá problémy dokonce i velkým podnikům, žalobkyně předkládají odhad nákladů nutných pro zřízení linky na plnění sklenic o kapacitě přibližně 150 sklenic za minutu.
Žalovaná namítá, že při přechodu od jednoho druhu obalu k jinému nejde pouze o investiční náklady. Možnost takové změny omezují rovněž zvláštnosti baleného výrobku a spotřebitelské návyky.
3. „Ekonomické posouzení“ skutkového stavu uváděného Komisí
a) „Dominantní postavení“
Žalobkyně popírají, že se podíl SLW na trhu s plechovkami ke konzervování masných výrobků v Německu pohybuje v rozmezí od 70 do 80 %. Poté, co žalovaná předložila na podporu svého odhadu tabulku s číselnými údaji, namítají, že tato tabulka je nepřesná, jelikož nezahrnuje údaje o jiných soutěžitelích, než je Züchner, ani údaje týkající se dovozu. Předkládají nový výpočet, ze kterého vyplývá, že podíl SLW na trhu s plechovkami ke konzervování masných výrobků je 65 %.
Dále, pokud jde o trh s plechovkami ke konzervování ryb, Komise opomenula vzít v úvahu, že představují-li sklenice a plastové nádoby přibližně 30 % trhu a podíl posledně uvedených mírně stoupá, znamená to, že si uvedené výrobky a plechovky značně konkurují.
Na námitku žalované, podle níž si sklenice a plastové nádoby na jedné straně a plechovky na straně druhé na trhu s konzervami takřka nekonkurují, neboť slouží téměř výlučně k balení rozdílných výrobků, žalobkyně odpovídají, že kov se používá rovněž pro nesterilované výrobky a sklo pro konzervy „v pravém slova smyslu“.
Žalovaná odpovídá, že vzhledem ke slabému postavení ostatních výrobců a dovozců postačuje již 65% podíl na trhu s plechovkami ke konzervování masných výrobků k vyvození závěru, že SLW má na tomto trhu dominantní postavení. Ve skutečnosti však musí být podíl SLW mnohem větší. Odhady žalobkyň jsou nesprávné, jelikož berou v úvahu počet plechovek dovezených do Německa, nikoli však počet vyvezených plechovek. Lze předpokládat, že poměr dovozu a vývozu plechovek ke konzervování masných výrobků a plechovek ke konzervování krmiva pro zvířata musí být přibližně stejný jako poměr dovozu a vývozu (6:5) otevřených plechovek pro konzervy všeho druhu, uvedený v napadeném rozhodnutí (část I, písmeno J, 1. bod odůvodnění) v roce 1969.
Co se týče plechovek ke konzervování ryb, žalovaná odkazuje na část výroční zprávy SLW za rok 1969, z níž vyplývá, že SLW zvýšila obrat tohoto výrobku (viz strana 16 dupliky).
Trh s kovovými víčky: písmeno B, 7. bod odůvodnění
Podle žalobkyň není pravda, že se podíl SLW na německém trhu s kovovými víčky pohybuje mezi 50 a 55 %. Kromě toho se trh s kovovými víčky vyznačuje zvláštnostmi, které ještě jasněji než v případě trhu s plechovkami ke konzervování ryb a masných výrobků vylučují existenci dominantního postavení.
Jednak u těchto výrobků nehraje významnou roli otázka dopravy, jednak „White Caps“ vyrábějí v přibližně 47 zemích držitelé licence, kteří nejsou povinni dodržovat při prodeji svých výrobků územní hranice a fakticky tyto výrobky prodávají v jakékoli zeměpisné oblasti, jíž mohou dosáhnout.
Žalovaná odpovídá předložením tabulky s číselnými údaji sestavené na základě oficiální německé statistiky za rok 1969 a informací sdělených dotyčným podnikem: vyplývá z ní, že podíl SLW na německém trhu s kovovými víčky na sklenice (typu „Twist-off“) je 52 %.
Mimoto co se týče zvláštností trhu, i když je teoreticky pravda, že do Německa lze dovážet bez zvláštních potíží a vysokých nákladů na dopravu jiná kovová víčka, uživatelé upřednostňují víčka typu „Twist-off“, která jsou pro Continental chráněna patenty a jež mohou vyrábět pouze držitelé její licence. SLW je prakticky jediným podnikem, který v Německu nabízí víčka „Twist-off“, jakož i stroje potřebné k jejich použití, jelikož držitelé licence se sídlem v jiných zemích vyvážejí tato víčka do Německa jen výjimečně.
Žalobkyně odpovídají, že v rozporu s výpočty žalované činí podíl SLW na trhu, co se týče kovových víček, přibližně jen 42 %. Odhad Komise ovlivnila mezera v oficiální německé statistice, způsobená chybou (jež byla následně opravena) v údajích, které předala jedna z továren SLW.
Dále zpochybňují, že držitelé licence z ostatních zemí vyvážejí víčka typu „Twist-off“ do Německa jen výjimečně. Tak například Metal Box zásobuje určitý počet německých zákazníků, podobně i „Le Bouchage Mécanique“ patřící ke skupině Saint-Gobain. Pokud jde o skutečnost, že uživatelé dávají přednost tomuto typu víček, nelze ji přičítat k tíži žalobkyním vzhledem k tomu, že trh nabízí dostatek substitučních výrobků pro uzavírání sklenic.
Žalovaná nepřijímá vysvětlení žalobkyň, pokud jde o nesprávnost oficiální statistiky v dotyčném bodě. Má totiž zato, že pokud by uvedené vysvětlení bylo považováno za správné, žalobkyně by zapomněly ohlásit celých 46 % své výroby kovových víček, což je málo pravděpodobné. Mimoto se tvrzení žalobkyň neslučují s jimi udávaným procentním podílem SLW na trhu, pokud jde o kovové uzávěry jako celek (viz rozhodnutí, část I, písmeno F, bod d odůvodnění). Má-li být v souladu s jejich vysvětlením snížen podíl připadající na výrobu víček, musí být úměrně tomu zvýšen podíl připadající na výrobu korunkových uzávěrů, aby bylo opět dosaženo celkového procentního podílu udávaného SLW. Dosahoval by tak značně vyšší úrovně, než jakou měl podíl SLW podle informací žalované v roce 1969. Napadené rozhodnutí kromě toho již vzalo v úvahu dovoz kovových uzávěrů (včetně víček) do Německa (viz část I, písmena G a J, bod 1c odůvodnění).
Konečně nelze hovořit o tom, že žalobkyním je přičítáno k tíži, že na trhu jsou upřednostňována víčka typu „Twist-off“. Sklenice je možno uzavírat třemi různými typy víček („Twist-off“, „Pano“ a „Omnia“), vždy se však vyrábějí pro určitý typ víček. TDV vyrábí všechny tři výše zmíněné typy, takže prostřednictvím této společnosti mohou nyní žalobkyně nabízet také výrobky nahrazující víčka „Twist-off“. V době, kdy došlo ke spojení, vyvážela TDV do Německa dosti velké množství víček. Od té doby byly do této země přemístěny dvě výrobní linky TDV pro víčka „Twist-off“.
Trh s kovovými obaly na nápoje: písmeno B, bod 8a a 8b odůvodnění
Podle žalobkyň způsob, jakým Komise popisuje pod písmenem a) trh s obaly na nápoje, vyvolává dojem, že i když postavení SLW není dominantní, a to ani podle Komise, na tomto trhu jako celku, je nicméně velmi silné na trhu s kovovými obaly. Skutečnost, že má silné postavení na trhu s plechovkami na pivo a na další nápoje, je však nevýznamná, jelikož například 99 % baleného piva se prodává v láhvích a jako obal na čerstvé mléko nemá plechovka takřka žádný podíl na trhu (viz příloha 9 žaloby).
Stejně tak v písmenu B se Komise zjevně pokouší vyvolat dojem, že SLW má silné postavení také na trhu s plastovými obaly ke konzervování ryb. Nebere v úvahu skutečnost, že odhlédne-li od ryb konzervovaných a marinovaných, ryby se na trhu prodávají především čerstvé, mražené nebo uzené. Navíc se často prodávají v obalech vyrobených samotným prodejcem.
Žalovaná poukazuje na to, že podle rozhodnutí samotného se k balení tekutých potravinářských výrobků používají především skleněné nádoby. V rozhodnutí se však správně konstatuje, že s takovým podílem na trhu, jaký je uveden, má SLW silné postavení v odvětví kovových obalů na nápoje.
Mimoto se v písmenu B rozhodnutí konstatuje, že SLW vyrábí také plastové obaly k různému použití, takže může dodávat takové obaly ke konzervování ryb. Argument, že ryby se uvádějí na trh především čerstvé nebo mražené, je bezcenný. Totéž platí pro maso, ovoce a zeleninu.
Žalobkyně poznamenávají, že otázkou není, zda je SLW schopna dodávat také plastové obaly ke konzervování ryb, ale zda takové dodávky skutečně provádí.
Nabídka strojů a rozsah výrobního programu: písmeno B, 9., 10., 11. a 13. bod odůvodnění
Žalobkyně poznamenávají, že výhoda Continental spočívající v tom, že sama vyrábí některé stroje potřebné k výrobě a použití obalů z lehkého kovu, ještě neznamená, že SLW má dominantní postavení na německém trhu. Žádný zákazník SLW nepoužívá stroje Continental na výrobu plechovek z jednoduchého důvodu, že SLW prodává tyto obaly připravené k použití. Uživatelé obalů, kteří si sami vyrábějí obaly, jaké potřebují, používají výhradně stroje dodávané jinými výrobci než Continental. Kromě toho u žádného ze zákazníků SLW není v provozu stroj na uzavírání plechovek vyrobený Continental.
Mimoto pokud jde o diverzifikaci výroby SLW, ta vyplývá z velké části z rozdílnosti druhů a rozměrů vyráběných výrobků. Malé podniky jsou oproti SLW adaptabilnější, neboť jejich výrobní program je poměrně široký díky tomu, že používají poloautomatizované postupy, které lze snadno přizpůsobit pro výrobu několika různých druhů zboží. Aby neztratila své zákazníky ve prospěch těchto menších výrobců, je SLW nucena nabízet příliš mnoho různých výrobků bez ohledu na výrobní náklady, což jí zjevně nemůže zajistit silné postavení na trhu. Konečně závěry, ke kterým dospívá Komise 10., 13. a 14. bodě odůvodnění ve vztahu k postavení, které má Continental na trhu zejména díky své technické zkušenosti a hospodářské a finanční síle, jsou nedostatečně podložené skutkovými okolnostmi a neprokázané.
Žalovaná namítá, že skutečnost, že podnik vyrábí nejen obaly, ale také stroje potřebné k jejich výrobě a použití, mu z dlouhodobého hlediska musí zajistit technologický náskok, a proto výhodu nad soutěžiteli, kteří vyrábějí pouze obaly. Tvrdí-li žalobkyně, že u žádného ze zákazníků SLW není v provozu uzavírací stroj Continental, nejspíše zapomínají vzít v úvahu, že jak SLW, tak International Machinery Corporation (Belgie) vyrábějí uvedené stroje v licenci Continental za účelem prodeje v Evropě. Žalobkyně nemohou ostatně popřít, že velcí výrobci obalů zmínění v 10. bodě odůvodnění jsou držiteli licence Continental a jsou závislí na jejím „know-how“.
Je dále nesporné, že šíře výrobního programu umožňuje SLW, aby uživatelům nabízela takřka všechny vyžadované druhy obalů. Z toho důvodu má v hospodářské soutěži výhodu, neboť uživatelé si raději obstarávají všechny druhy obalů, které potřebují, u jednoho dodavatele, protože je to pohodlnější. Konečně zjištění uvedené v 13. bodě odůvodnění, a sice že Continental má díky své velikosti snadnější přístup na mezinárodní kapitálový trh než menší podniky, je nesporné.
Žalobkyně odpovídají, že pokud jde o nabídku strojů, počet nezávislých podniků, které dodávají balicí stroje, je dostatečně velký na to, aby bylo možno vyloučit, že SLW může z dlouhodobého hlediska těžit z technologického náskoku a výhody v hospodářské soutěži proti podnikům, které vyrábějí pouze obaly. Pokud jde o uzavírací stroje, SLW žádné nevyrábí v licenci Continental a mimoto existuje řada soutěžitelů, kteří tyto stroje nabízejí.
Pokud jde dále o výrobní program, žalobkyně podotýkají, že i když může být pro uživatele výhodné zásobovat se všemi vyžadovanými druhy obalů u jednoho výrobce, rozhodující je, že mají ve věci svého zásobování svobodnou volbu. Europemballage má sice díky Continental významnou finanční podporu, tato okolnost ji však neodlišuje od jiných podniků, které vykonávají svou činnost na evropském trhu s obaly. Například American Can, Saint-Gobain a Metal Box mají stejný přístup na kapitálový trh, a tento přístup tedy není zvláštním rysem skupiny Continental.
Žalovaná naopak poukazuje na to, že pro uživatele není pouze výhodné, ale rovněž takřka nevyhnutelné, aby se zásobovali u jednoho výrobce. Navíc je nutné používat k plnění a uzavírání plechovek stroje a další předměty dodávané výrobcem plechovek. Mnoho plechovek vyráběných podniky skupiny Continental je navrženo tak, že je lze plnit a uzavírat jen určitým druhem strojů.
V rozsahu, v němž tato nutnost nevyplývá z technických zvláštností, ji podniky skupiny Continental uměle vytvářejí tím, že stroje a další předměty pouze pronajímají, a to pod podmínkou, že budou použity jen na jimi vyráběné plechovky. To vyplývá například z čl. 1 písm. b) vzorové nájemní smlouvy, kterou používá SLW v Německu.
Mimoto tvrzení, podle něhož SLW nevyrábí žádný uzavírací stroj v licenci Continental, protiřečí tomu, co vyplývá z výroční zprávy SLW za rok 1969, a zjištění učiněnému v průběhu šetření, že 7 z 37 licenčních smluv sjednaných se SLW se týkalo uzavíracích strojů „Continental“.
Konkurence substitučních výrobků: písmeno B, bod 16a odůvodnění
Žalobkyně zpochybňují, že mezi lehkými kovovými obaly a jinými obaly neexistuje zaměnitelnost. Je nesprávné říci, že obsah kovových obalů lze po uzavření plechovky sterilovat nebo pasterovat rychleji než obsah skleněných obalů. Ve Spolkové republice Německo se ovoce častěji prodává ve skleněných než v kovových obalech. V Nizozemsku se neslazené zahuštěné mléko prodává prakticky jen ve sklenicích. Ve Spolkové republice se prodává též v kovových obalech, ale tyto obaly vyrábí zpravidla sám prodejce. Ve Spolkové republice se mimoto pouze 16,9 % rostlinných olejů a tuků prodává v kovových obalech, zatímco technicko-chemické výrobky se dodávají zpravidla v plastových obalech.
Žalovaná poté, co shledala, že žalobkyně nezpochybňují, že konzervované masné výrobky a ryby jsou nejčastěji baleny do plechovek, upřesňuje, že rozhodnutí v tomto bodě neodkazuje na žádný konkrétní vnitřní trh. Tvrzení žalobkyň týkající se obalů na stolní oleje a tuky ostatně nepopírá argument, že olivový olej se prodává hlavně v kovových obalech.
K tomuto posledně uvedenému bodu žalobkyně podotýkají, že zvláštní trh s olivovým olejem ― který představuje pouze 5 % trhu s rostlinnými oleji ― neexistuje a že se rovněž tento výrobek prodává jak ve sklenicích, tak i v kovových obalech.
Konkurence velkých odběratelů: písmeno B, 18. bod odůvodnění
Žalobkyně se především podivují závěrům, ke kterým Komise dospěla v uvedeném bodu odůvodnění. Podle jejich názoru nelze vážně tvrdit, že technologický náskok a příznivé ceny jsou „neslučitelné se společných trhem a zakázané“. Právě s ohledem na tyto prvky velcí uživatelé raději nakupují plechovky pro konzervy od SLW a TDV, ačkoli by si je díky své tržní síle mohli vyrábět sami.
Mimoto, jak vyplývá mimo jiné ze zprávy „British Monopolies Commission“ z roku 1970, průmysl plechovek pro konzervy, který je v současnosti ve Velké Británii tak dynamický a silný, vzešel z technologie dovezené ze Spojených států. V tomto rámci má udělení licencí pro jejich držitele neocenitelnou hodnotu.
Žalobkyně dále poznamenávají, že pět zákazníků nakupuje 27 % plechovek ke konzervování masných výrobků vyrobených SLW a čtyři zákazníci od ní nakupují až 53 % plechovek ke konzervování ryb. Dva z těchto zákazníků mají větší tržní sílu než SLW a sami vyrábějí obaly určené k jinému použití. Lze tu pozorovat trend spočívající ve snižování počtu zákazníků a zvyšování poměrné části jejich nákupů u SLW, který bude trvat tak dlouho, dokud se bude zvyšovat význam poptávky zákazníků.
Žalovaná odpovídá ohledně prvního bodu, že uvedená část rozhodnutí, aniž by chtěla zakázat technologický náskok a příznivé ceny jako neslučitelné se společným trhem, pouze objektivně konstatuje, z jakých prvků vyplývá dominantní postavení na trhu.
Nelze ostatně podceňovat význam vazeb mezi Continental a evropskými držiteli její licence. Dokládá jej například zpráva P. C. Hietrinka o schůzi správní rady TDV, která se konala dne 15. října 1969.
Pokud jde o druhý bod, žalovaná poukazuje na to, že rozděluje-li se 27 % vyráběných plechovek ke konzervování masných výrobků mezi pět zákazníků, s tím že 73 % této výroby je dodáváno velkému počtu zákazníků, nelze hovořit o silném postavení uživatelů v tomto odvětví. Stejně tak ohledně odvětví plechovek ke konzervování ryb, ve kterém je situace možná méně příznivá, nelze říci, že uživatel má zvláště silné postavení, tím spíše, že 47 % výroby je dodáváno velkému počtu malých odběratelů. Navíc samy žalobkyně se neustále dovolávají argumentu, že trh s plechovkami ke konzervování ryb se zmenšuje a je poměrně bezvýznamný.
Žalobkyně odpovídají, že pokud jde o sílu postavení uživatelů výrobků SLW, například Unilever, největší zákazník v oblasti plechovek ke konzervování masných výrobků a ryb je schopen kdykoli si začít vyrábět plechovky sám, jak to ostatně činí v jiných oblastech. Jak SLW, tak TDV tedy mohou dodávat své výrobky Unilever, jen pokud vyhoví požadavkům tohoto podniku a nedají mu příležitost, aby přešel k samovýrobě. To samé platí také pro ostatní zákazníky. Přestane-li se kterýkoli z pěti velkých zákazníků SLW v oblasti plechovek ke konzervování masných výrobků zásobovat u SLW, výroba tohoto podniku bude ohrožena ke škodě ostatních zákazníků nebo bude v každém případě dražší. Na podporu své teze žalobkyně uvádějí procentní podíly prodeje plechovek ke konzervování masných výrobků uskutečněného v roce 1969 SLW. Pokud jde o plechovky ke konzervování ryb, skutečnost, že se trh s těmito výrobky zmenšuje, postavení zákazníků jen posiluje.
Žalovaná odpovídá, že technologický náskok ve skutečnosti Continental zajišťuje dominantní postavení vůči uživatelům, kteří by museli čelit značným potížím, kdyby se pokoušeli vyrábět vlastní plechovky.
Potíže, na které by podle žalobkyň narazil výrobce plechovek, jenž by chtěl změnit svého dodavatele bílého plechu (viz dále argumenty k písmenu C odůvodnění), by ještě více zasáhly uživatele, který by přešel k samovýrobě, neboť uvedený uživatel by navíc postrádal zkušenosti a znalosti potřebné k výrobě technicky dokonalých plechovek, jakými disponuje skupina Continental. I tak finančně silný podnik jako Unilever je takovými potížemi odrazován. Tento podnik ostatně není nijak zvlášť významným uživatelem kovových obalů, jelikož pro většinu svých výrobků používá jiné druhy obalů.
b) Zneužívání dominantního postavení Potenciální hospodářská soutěž mezi SLW a TDV: písmeno C, 25. bod odůvodnění
Žalobkyně uplatňují, že ačkoli Komise počítá trh s plechovkami ke konzervování ryb mezi tři trhy, na nichž má údajně SLW dominantní postavení, tato kategorie výrobků nepředstavuje v případě TDV platné kritérium posouzení vzhledem k tomu, že uvedený druh plechovek nemá v Nizozemsku takřka žádný trh.
Kromě toho tvrzení, podle nichž by SLW byla mohla konkurovat TDV v zemích Beneluxu prostřednictvím Schuybroek (Antverpy) a TDV by byla mohla konkurovat SLW v Německu prostřednictvím Tedeco (Hamburk), jsou teoretická a neopodstatněná. Předně, podíl SLW v Schuybroek dosahuje pouhých 45 % a podíl TDV v Tedeco 50 %. Tyto podíly dostatečně nemotivují částečně vlastněnou společnost k tomu, aby prodávala výrobky konkurenční společnosti, třebaže v ní má tato společnost podíl.
Nelze také zapomínat, že ve společnosti Tedeco, která ostatně působí na odlišném trhu (na trhu s plastovými obaly), vlastní rovněž 50% podíl americký podnik vybavený nezávislou rozhodovací pravomocí („Illinois Tool Works“).
Zadruhé, na německém trhu nemůže existovat hospodářská soutěž mezi TDV a SLW již z toho důvodu, že neexistuje standardizace rozměrů a specifikací. V oblasti plechovek ke konzervování masných výrobků je německá výroba téměř celá určena pro domácí trh, zatímco více než 75 % plechovek vyráběných TDV je určeno na vývoz. V oblasti plechovek ke konzervování ryb němečtí uživatelé nechtěli a dosud nechtějí používat druhy a specifikace plechovek TDV. Mimoto hospodářská soutěž mezi těmito podniky na trhu v Beneluxu byla a stále je problematická z toho důvodu, že nehledě na další okolnosti je bílý plech již dlouhou dobu dražší ve Spolkové republice než v těchto zemích. Vzhledem k tomu, že žalovaná k tomuto posledně uvedenému bodu poznamenala, že tak silný uživatel jako SLW se může zásobovat bílým plechem za příznivé ceny rovněž od jiných výrobců Společenství, zejména ze zemí Beneluxu, nebo od výrobců z třetích zemí (například z Japonska), žalobkyně odpovídají, že uvedená poznámka není reálná. Moderní technologie výroby nádob z bílého plechu totiž předpokládá velmi úzké vztahy mezi dodavateli tohoto materiálu a uživateli. Změna dodavatele by byla pro výrobce obalů spojena s velmi vysokými náklady a vynutila by si dlouhé období na přizpůsobení. Vedle dalších faktorů by byla nabídka z jiných zemí, jako je Japonsko, nejistá, vezme-li se v úvahu nezbytnost uvedených vztahů mezi dodavatelem a uživatelem, o nákladech na dopravu nemluvě.
Ostatně nejen že prakticky neexistovala přeshraniční hospodářská soutěž mezi TDV a SLW před jejich fúzí (a nemůže vzniknout ani v současné době z důvodů nesouvisejících s touto fúzí), ale objednávky nepřicházely a nepřicházejí ani z jiných zemí, jejichž poloha je z hlediska nákladů na dopravu, přinejmenším pro část doytčných výrobků, ještě příznivá (například Francie, Dánsko a Velká Británie).
Jestliže dále Komise přikládá velký význam potenciální hospodářské soutěži, měla takovou soutěž vzít v úvahu rovněž po rozšíření Společenství, například pokud jde o konkurenci ze strany Metal Box v kovových uzávěrech typu „White Caps“, u kterých vzdálenost nehraje žádnou roli, a Haustrup (Dánsko) v plechovkách ke konzervování masných výrobků vzhledem k tomu, že Dánsko leží tak blízko relevantního trhu. Komise si protiřečí, jestliže na jedné straně tvrdí, že do budoucna neočekává podstatnou konkurenci ze strany výrobců nepatřících ke skupině Continental, a na straně druhé očekává, že zrušením spojení SLW-TDV může vzniknout potenciální hospodářská soutěž. I francouzská společnost Ferembal, která se neúčastnila dohod, které podle Komise omezují hospodářskou soutěž, totiž vyváží jen velmi málo do Belgie a Německa, ačkoli by tak díky své zeměpisné poloze mohla snadno činit.
Na námitku žalované, podle níž se Ferembal, spojená navíc s Carnaud, pokouší proniknout na německý trh, ale je s to se zavést jen v některých jižních oblastech Německa, žalobkyně odpovídají, že není zřejmé, jaké důvody brání Ferembal proniknout na uvedený trh více, jestliže podle tvrzení samotné Komise nepředstavují vzdálenosti do 1 000 km hospodářskou překážku pro přepravu obalů.
Žalovaná dále podotýká, že obrat TDV v letech 1967 až 1970 připadající na plechovky ke konzervování ryb vyvrací tvrzení, že v Nizozemsku takřka neexistuje trh s plechovkami ke konzervování ryb. Rozhodující je, že TDV vyrábí plechovky na ryby a že by v případě tohoto výrobku mohla soutěžit se SLW v Německu, tím spíše, že přeprava malých obalů je ekonomicky možná na vzdálenost až 1 000 km.
Žalovaná mimoto trvá na svém stanovisku, že mezi SLW a TDV mohla vzniknout hospodářská soutěž. Má za to, že díky podílu SLW ve společnosti Schuybroek a TDV v Tedeco mohl každý z uvedených podniků obzvlášť snadno vykonávat svou činnost na „území“ druhého. To se zdá být zjevné zvláště v případě Tedeco, která vzhledem k tomu, že působí na trhu zcela odlišném od toho, na němž působí TDV, není konkurentem tohoto podniku. Mimoto i když má TDV v Tedeco jen 50% podíl, je také pravda, že zbylých 50 % představuje pouhý finanční podíl, který nemá žádný vliv na správu společnosti. Pokud jde o Schuybroek, tato společnost vyrábí pouze korunkové uzávěry a plechovky „general line“, takže jen 44 % výrobního programu SLW odpovídá výrobnímu programu Schuybroek. Lze si tedy představit, že tento podnik může vykonávat svou činnost na trhu zemí Beneluxu přinejmenším v rozsahu zbylých 56 % výroby SLW.
Dále, slabá hospodářská soutěž v obalovém průmyslu je způsobena skutečností, že všechny velké podniky jsou držiteli licence Continental a navzájem je spojuje mnoho vazeb a dohod. Kvůli převaze velkých podniků mohou malé podniky pracovat prakticky jen na takovém prostoru na trzích a s takovými výrobky, které jsou jim ponechány. Pokud jde o možnou konkurenci ze strany skupiny PLM Haustrup, tento podnik (držitel licence Continental ve Skandinávii) se dosud zdržoval ― pravděpodobně ze shora uvedených důvodů ― soutěže se SLW a TDV na trhu s kovovými obaly.
Žalobkyně se ohrazují proti úvahám žalované o otázkách důsledků, které má kritizovaný systém licencí pro hospodářskou soutěž v obalovém průmyslu. Ke spojování, v prvé řadě na jejich vnitrostátních trzích, vedou držitele licence Continental zcela jiné důvody a v tomto ohledu nebyli nikdy Continental ovlivňováni, a to ani prostřednictvím licence. Tyto důvody spočívají zejména v technických specifikacích výrobků a obalů, jakož i v preferenci trhu. Malé podniky nejenže nevykonávají svou činnost na trhu, který jim „ponechají“ žalobkyně, ale dokonce posledně uvedeným konkurují tím, že poskytují slevy z cen.
Žalovaná trvá na svém stanovisku a uzavírá, že pokud jde o potenciální hospodářskou soutěž mezi SLW a TDV, argument vycházející z ceny bílého plechu v Německu je dvojsečný, neboť musí-li SLW skutečně platit za bílý plech vyšší cenu než TDV, bylo by pro posledně uvedený podnik o to snazší soutěžit se SLW na německém trhu. Kromě toho poukazuje na to, že číselné údaje týkající se dovozu a vývozu plechovek pro konzervy do a z Německa (napadené rozhodnutí, část I, písmeno J, bod 1c odůvodnění) svědčí o tom, že tvrzení žalobkyň, podle nichž různorodost druhů výrobků a preference uživatelů prakticky znemožňují obchod s plechovkami mezi různými zeměmi, a zejména mezi zeměmi Beneluxu a Německem, jsou velmi nadsazená. Kdyby tato tvrzení byla správná, Continental by nepotřebovala dohodu o výměně informací ani „obchodní komisi“ z roku 1968 (napadené rozhodnutí, část I, písmeno D, bod 4b a 4c odůvodnění). Cílem těchto kroků bylo omezit a kontrolovat mezinárodní hospodářskou soutěž jak mezi účastníky, tak ve vztahu ke třetím osobám.
Samovýroba velkých uživatelů: písmeno C, bod 30e odůvodnění
Podle žalobkyň není pravda, že, jak uvádí tento bod odůvodnění, pouze velcí uživatelé mají vůči skupině SLW-TDV možnost sami si vyrábět obaly, které potřebují. Belgická společnost Talpe ― středně velký podnik, který vyrábí zeleninové konzervy ― si začala v roce 1971 sama vyrábět všechny své plechovky.
Poté, co žalovaná poznamenala, že její zjištění nesnižuje okolnost, že jeden jediný, středně významný podnik v konzervárenském průmyslu si začal sám vyrábět plechovky na zeleninu (nehledě na to, že plechovky ke konzervování zeleniny se po technické stránce vyrábějí nejsnáze), žalobkyně odpovídají, že stačí, aby několik největších uživatelů přešlo k samovýrobě, a závod SLW se stane nerentabilním (pro podrobnější popis argumentů viz výše, část I, písmeno B, 18. bod odůvodnění).
Odůvodnění:
1 Žalobou podanou dne 9. února 1972 se žalobkyně domáhaly zrušení rozhodnutí Komise ze dne 9. prosince 1971, ve kterém se vytýká Continental Can Company Inc. (dále jen „Continental“), že se dopustila protiprávního jednání podle článku 86 Smlouvy o EHS, zejména tím, že prostřednictvím Europemballage Corporation (dále jen „Europemballage“) nabyla přibližně 80 % akcií a konvertibilních dluhopisů podniku Thomassen & Drijver Verblifa N. V. (dále jen „TDV“).
Z těchto okolností je zřejmé, že Continental měla příležitost se vyjádřit ve správním řízení.
Kromě toho je i napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, neboť pouze přebírá oznámení námitek ze dne 15. března 1971, aniž zohledňuje odpověď zúčastněných ze dne 9. srpna 1971, a nejsou v něm uvedeny ani důvody odůvodňující vznesené námitky.
5 Co se týče prvního žalobního důvodu, článek 4 nařízení č. 99/63 stanoví, že Komise při svém rozhodování přihlíží pouze k těm námitkám, ke kterým měl adresát aktu příležitost se vyjádřit.
V oznámení ze dne 15. března 1971 Komise jasně popsala základní skutkové okolnosti, na kterých založila vznesené námitky, a uvedla, do jaké míry má Continental dominantní postavení a tohoto postavení zneužila.
Výhrady proti oznámení námitek nejsou tudíž opodstatněné.
7 c) Dále žalobkyně spatřují protiprávnost napadeného rozhodnutí v tom, že sporné řízení bylo v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 8. ledna 1972 označeno nadpisem „Continental Can Company“, ačkoli francouzské znění rozhodnutí, které jediné je závazné, je nadepsáno „Europemballage Corporation“.
8 Touto okolností nemůže být vzhledem k hospodářskému a právnímu vztahu mezi Continental a Europemballage dotčena platnost napadeného aktu.
9 d) Žalobkyně dále tvrdí, že sporné rozhodnutí je protiprávní, jelikož nebylo legálně oznámeno Continental.
12 Podle článku 3 uvedeného nařízení se texty zasílané orgány Společenství osobě podléhající jurisdikci členského státu sepisují v jazyce tohoto členského státu.
Europemballage si otevřela kancelář v Bruselu a svá písemná vyjádření ve správním řízení sepsala ve francouzštině.
S ohledem na tato zjištění se volba francouzského jazyka jako úředního jazyka rozhodnutí nejeví být v rozporu s článkem 3 nařízení Rady č. 1/58.
Navíc protiprávní chování stíhané Komisí není přímo přičitatelné Continental, nýbrž Europemballage.
Tak tomu může být zejména v případě, že dceřiná společnost neurčuje své chování na trhu autonomně, nýbrž v podstatě provádí pokyny, které jí uděluje mateřská společnost.
Proto musí být skutečnost, že proběhla daná operace, ohledně níž Komise přijala sporné rozhodnutí, přičtena nejen Europemballage, ale také, a to v první řadě, Continental.
Na tuto koupi je vzhledem k tomu, že ovlivňuje podmínky trhu uvnitř Společenství, použitelné právo Společenství.
Skutečnost, že Continental není usazena na území některého z členských států Společenství, nestačí k tomu, aby byla vyňata z použití uvedeného práva.
Tato koupě vedla k praktickému vyloučení hospodářské soutěže ve vztahu k výše uvedeným obalovým výrobkům na podstatné části společného trhu.
Příklady zneužívání dominantního postavení uvedené v článku 86 tento závěr potvrzují, neboť ukazují, že Smlouva postihuje pouze jednání, která mají dopad na trh a působí újmu spotřebitelům nebo obchodním partnerům.
Z článku 86 kromě toho vyplývá, že používání hospodářské síly, kterou poskytuje dominantní postavení, představuje zneužívání tohoto postavení pouze tehdy, slouží-li jako prostředek, s jehož pomocí dochází ke zneužívání.
Strukturální opatření podniků, jako je posílení dominantního postavení spojením, naproti tomu nespadají pod zneužívání tohoto postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.
Napadené rozhodnutí je proto neplatné, neboť postrádá nezbytný právní základ.
22 K vyřešení této otázky je třeba vzít v úvahu zároveň duch, uspořádání a výrazy článku 86 s přihlédnutím k systému Smlouvy a jejímu účelu.
Argumentace žalobkyň, podle níž uvedené ustanovení obsahuje pouze obecný program nezakládající právní účinky, přehlíží, že článek 3 považuje sledování cílů, které stanoví, za nezbytné ke splnění úkolů svěřených Společenství.
Pokud jde konkrétněji o písmeno f), toto ustanovení vyjadřuje cíl, který je proveden v několika ustanoveních Smlouvy, pro jejichž výklad je uvedený cíl rozhodující.
Mimoto odpovídá požadavkům článku 2 Smlouvy, který prohlašuje za poslání Společenství „podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností na společném trhu“.
Pro omezení hospodářské soutěže, jež Smlouva za určitých podmínek připouští z důvodů vycházejících z nutnosti uvést v soulad různé sledované cíle, znamenají požadavky článků 2 a 3 maximální mez, při jejímž překročení by oslabení hospodářské soutěže mohlo ohrozit účel společného trhu.
Články 85 a 86 směřují z různých hledisek ke stejnému cíli, a sice k zachování účinné hospodářské soutěže na společném trhu.
Narušování hospodářské soutěže, které je zakázáno, je-li výsledkem chování spadajícího pod článek 85, se nemůže stát dovoleným z důvodu, že k takovému chování dochází pod vlivem dominantního podniku a jeho výsledkem je fúze dotyčných podniků.
Při neexistenci výslovných ustanovení nelze předpokládat, že Smlouva, která v článku 85 zakázala některá rozhodnutí pouhých sdružení podniků, která narušují hospodářskou soutěž, aniž by ji odstraňovala, by v článku 86 dovolovala podnikům, aby poté, co dosáhnou organické jednoty, získaly postavení tak dominantní, že by v podstatě neexistovala reálná možnost hospodářské soutěže.
Takové rozdíly v právním zacházení by znamenaly průlom do celého práva hospodářské soutěže, který by mohl ohrozit správné fungování společného trhu.
Kdyby totiž k vyhnutí se zákazům podle článku 85 stačilo, aby kartelové dohody vedly k takovému stupni sblížení mezi podniky, že by unikly použití tohoto článku, aniž by se dostaly do oblasti působnosti článku 86, znamenalo by to, že je dovoleno rozdělit podstatnou část společného trhu, což je v rozporu s jeho základními zásadami.
Záměr tvůrců Smlouvy, aby v případě, kdy jsou připuštěna omezení hospodářské soutěže, byly na trhu zachovány možnosti skutečné nebo potenciální hospodářské soutěže, je výslovně uveden v čl. 85 odst. 3 písm. b) Smlouvy.
Článek 86 obdobné výslovné upřesnění neobsahuje, jelikož režim, který zavedl pro dominantní postavení, nepřipouští ze zákazu na rozdíl od čl. 85 odst. 3 žádné výjimky.
V případě takového režimu vyplývá skutečnost, že podléhá základním cílům Smlouvy, zejména cíli uvedenému v čl. 3 písm. f), z kogentního charakteru těchto cílů.
Články 85 a 86 v žádném případě nelze vykládat protichůdně, neboť představují provedení jednoho a téhož cíle.
Jde o příklad výčtu, který nevyčerpává všechny způsoby zneužívání dominantního postavení zakázané Smlouvou.
Kromě toho, jak vyplývá z odst. 2 písm. c) a d), uvedené ustanovení se vztahuje nejen na jednání, která mohou způsobit přímou újmu spotřebitelům, ale rovněž na jednání, která jim působí újmu tím, že narušují strukturu účinné hospodářské soutěže zmiňovanou v čl. 3 písm. f) Smlouvy.
Proto může zneužití představovat skutečnost, že podnik, který má dominantní postavení, toto postavení posílí tak, že takto dosažený stupeň dominance významně narušuje hospodářskou soutěž, tedy že ponechává dále existovat jen podniky, jejichž chování závisí na chování dominantního podniku.
Z přezkoumání těchto různých prvků vyplývá, že rozhodnutí je založeno jednak na velmi vysokém procentním podílu na trhu s plechovkami, který již má SLW, slabém postavení zbylých soutěžitelů na trhu, hospodářské slabosti většiny uživatelů vůči nové jednotce a četných právních a faktických vztazích mezi Continental a případnými konkurenty, jednak na skutečnosti, že je finančně a technicky obtížné vstoupit na trh vyznačující se vysokým stupněm spojování.
Kromě toho rozhodnutí vyloučilo možnost konkurence substitučních výrobků (skleněných a plastových obalů), přičemž se opíralo o důvody, které při přezkumu neobstojí.
Argumenty vztahující se k možnostem skutečné nebo potenciální hospodářské soutěže a údajně slabému postavení uživatelů proto nejsou relevantní.
33 V této souvislosti se 5. až 7. bod odůvodnění druhé části rozhodnutí týká „trhu s lehkými obaly určenými ke konzervování masných výrobků“, respektive „trhu s lehkými obaly určenými ke konzervování produktů rybolovu“ a „trhu s kovovými uzávěry kromě korunkových uzávěrů, určenými pro konzervárenský průmysl“, které všechny údajně ovládá SLW a na kterých sporné spojení směřuje k vyloučení hospodářské soutěže.
Mimoto není ani uvedeno, jakými zvláštnostmi se tyto tři trhy liší od obecného trhu s lehkými kovovými obaly, zejména pokud jde o kovové obaly ke konzervování ovoce a zeleniny, na zahuštěné mléko, olivový olej, ovocnou šťávu a technicko-chemické výrobky.
Aby totiž mohly být dotyčné výrobky považovány za výrobky tvořící odlišný trh, musí být individualizovány nejen tím, že se používají k balení některých produktů, ale také zvláštními rysy výroby, díky nimž se k tomuto účelu zvláště hodí.
Dále v druhé části rozhodnutí, kde se 16. bod zabývá možnostmi konkurence substitučních výrobků, je místo toho, aby se jednalo pouze o tři „trhy“, brán v úvahu i trh s lehkými kovovými obaly určenými k jinému použití; v této souvislosti je uvedeno, že nekovové obaly jsou s uvedenými obaly zaměnitelné jen v omezené míře.
Okolnost, že v řízení toto tvrzení Komise neobstálo se zřetelem ke skutečnostem, jež uvedly žalobkyně, sama o sobě ukazuje, že je nezbytné dostatečně přesně vymezit trh, který má být brán v úvahu, aby bylo možné zhodnotit poměrnou sílu podniků na takovém trhu.
Argument uvedený v 19. bodě odůvodnění, podle něhož továrny některých výrobců umístěné v zemích sousedících s Německem leží příliš daleko od většiny německých uživatelů, než aby se tito uživatelé rozhodli trvale jim svěřit své zásobování, nebyl odůvodněn, a kromě toho je jen stěží slučitelný s tvrzením bodu 25a odůvodnění, podle něhož se prahy hospodářské rentability při dopravě prázdných obalů pohybují mezi 150 a 300 km v případě poměrně objemných obalů a mezi 500 a 1000 km v případě menších obalů.
Navíc v případě kovových víček je nesporné, že náklady na dopravu nehrají významnou roli.
V rozhodnutí se dále v bodě 30e odůvodnění uvádí, že „s výjimkou Marie-Thumas-Eurocan nevyrábějí samovýrobci více, než sami spotřebují, a nenabízejí prázdné kovové obaly na trhu“, zatímco písmeno K2. bod druhý pododstavec odůvodnění zmiňuje, že někteří němečtí samovýrobci začali uvádět na trh přebytky své výroby kovových obalů.
Z těchto skutečností vyplývá, že některé podniky, které již přešly k integrované výrobě obalů, mohly překonat potíže spojené s technologickými překážkami, aniž by bylo možné vyvodit z rozhodnutí jakákoliv kritéria pro posouzení soutěžní schopnosti těchto podniků.
Uvedené body odůvodnění tedy odhalují další rozpory, které postihují rovněž platnost napadeného rozhodnutí.
38 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení.
s přihlédnutím k procesním úkonům;
po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;
po vyslechnutí účastnic řízení;
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;
s přihlédnutím ke Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména k článkům 2, 3, 85 a 86;
s přihlédnutím k Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství,
s přihlédnutím k jednacímu řádu Soudního dvora Evropských společenství,