Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989C0339

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 24. ledna 1991 Věc C-339/89 Alsthom Atlanique SA v. Compagnie de construction mécanique Sulzer SA Rozhodnutí o předběžné otázce (1991) ECR I-107 “Alsthom Atlantique”Opinion of Mr Advocate General Van Gerven delivered on 14 November 1990. Alsthom Atlantique SA v Compagnie de construction mécanique Sulzer SA. Reference for a preliminary ruling: Tribunal de commerce de Paris - France.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1991 page I-0107

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		Articles 2, 3(f), 34 and 85 (1) of the EEC Treaty - Liability for defective products. Case C-339/89.

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Věc C-9/89 Španělsko v. Rada (1990) ECR 1383 Van Eycke Věc 267/86 Van Eycke v. ASPA 1988 ECR 4769


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Společnost Compagnie de construction mécanique Sulzer SA (dále jen “Sulzer”) dodala společnosti Alsthom Atlantique SA (dále jen “Alsthom”) lodní motory, které, jak se později ukázalo, trpěly skrytými vadami. Alsthom proto zahájil řízení proti Sulzer o náhradu nákladů vzniklých při odstraňování závad na motorech prod
a
ných společností Sulzer. Článek 1643 francouzského občanského zákoníku
1
podle výkladu francouzského kasačního soudu stanoví nevyvratitelnou domněnku, že výrobce nebo prodejce ví o všech vadách na prodaném zboží, ledaže zboží bylo prodáno obchodníkovi specializovaném na stejnou oblast. Tudíž Sulzer by byla odpovědná za škody.
Sulzer namítala, že taková soudní praxe je neslučitelná s právem Společenství, s odůvodněním, že taková rozhodovací praxe, jakou vytvořil francouzský kasační soud neexistuje v žádném jiném členském státě, a že taková rozhodovací praxe je schopna narušit soutěž a bránit svobodnému pohybu zboží. Tribunal de commerce Paris proto přerušil řízení a v souladu s ustanovením článku 177 Smlouvy postoupil Soudnímu dvoru otázku, zda ustanovení č
l
ánků 2 a 3f)
2
spolu s ustanoveními článků 85 (1) a 34 Smlouvy ES mají být vykládána tak, že zakazují použití výše uvedeného francouzského práva o odpovědnosti prodejce.

Názor soudu a komentář:
Soud shledal, že rozhodovací praxe francouzského soudu založená na článku 1643 občanského zákoníku není v rozporu s právem Společenství.
______________________
1
Článek 1643 stanoví: “že prodávající, je odpovědný za skryté vady, i přesto že o těchto vadách neví, pokud není stanoveno, že za takové vady není odpovědný”
2
Nyní článek 3g) Smlouvy o založení ES
Co se týče článku 2 Smlouvy, Soud poznamenává, že toto ustanovení popisuje úlohu Evropského hospodářského společenství a vymezuje cíle, které se týkají existence a fungování Společenství
.
“Tyto cíle (...) nemohou mít
za účinek uložení právních povinností členským státům, nebo udělení práv jednotlivcům.” Sulzer se proto nemohl tohoto ustanovení před národním soudem dovolávat.
Podobně článek 3 f) pouze vymezuje cíl Společenství; tj. zavedení systému zaručujícího, že soutěž na Společném trhu nebude narušena. Tento cíl je však dále rozveden v ostatních ustanoveních Smlouvy, zvláště v článku 85, který zakazuje dohody a sladěné praktiky mezi podniky, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, a jejichž cílem, nebo v
ý
sledkem je vyloučení
,
omezení, nebo narušení soutěže na Společném trhu. Zatímco články 85 a 86 Smlouvy se v prvé řadě dotýkají jednání mezi podniky, přesto však Smlouva “ukládá za povinnost členským státům nepřijímat a neponechávat jakákoliv opatření, která by mohla snižovat účinnost těchto ustanovení. Tak by tomu zejména bylo v případě, kdy by národní rozhodovací soudní praxe napomáhala přijímání smluv, rozhodnutí, nebo sladěných praktik, které by nebyly v souladu s článkem 85 Smlouvy, nebo by zesilovala

jejich účinky” (viz také * Van Eycke). Soud však neshledal, že by francouzský zákon měl takový účinek. Soud argumentuje, že článek 1643 občanského zákoníku a rozhodovací praxe francouzského kasačního soudu byly vyvinuty “z důvodů ochrany kupujících a nest
r
aní, a ani nepodporují přijetí takových dohod, které by byly v rozporu s článkem 85”.
Na závěr se Soud zabýval článkem 34 Smlouvy, podle kterého kvantitativní omezení exportu a všechna opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázána. Nicméně, podle rozhodovací praxe Soudu se článek týká pouze takových opatření, “jejichž specifickým cílem, nebo účinkem je omezení exportních toků a tím vznik rozdílů v zacházení mezi domácím obchodem členského státu a jeho zahraničním obchodem v takové míře, že to znamená zvláštní zvýhodnění národní produkce, nebo národního trhu na úkor produkce, nebo obchodu jiných členských států.” (srov. * věc C-9/89) Dotčený francouzský zákon, použitelný bez rozdílu na všechny obchodní vztahy upravené francouzským práv
e
m, si neklade takový cíl a nemá takový účinek, zvláště když vezmeme v úvahu, že strany mezinárodní smlouvy si mohou podle mezinárodního práva soukromého (srov. Článek ____ Konvence
3)
3Konvence ze dne 19. 6. 1980 (OJ 1980 L 266, str. 1).
určit právo, kterým se smluvní vztahy budou řídit a vyhnout se tak podřízenosti francouzského práva.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):