Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1976 Jednací jazyk: němčina, Estasis Salotti di Colzani Aimo e Gianmario Colzani proti RÜWA Polstereimaschinen GmbH, věc 24/76, Recueil 1976
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Bundesgerichtshof – Německo. Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, článek 17 (soudní příslušnost určená dohodou)
Předmět:
O výkladu čl. 17 prvního pododstavce úmluvy ze dne 27. září 1968
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti případu, průběh řízení a písemná vyjádření podaná podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem lze shrnout takto:
I – Skutkový stav a písemná část řízení
Společnost RÜWA Polstereimaschinen GmbH (dále jen „RÜWA“) se sídlem v Kolíně nad Rýnem zaslala dopisem ze dne 18. září 1969 společnosti Estasis Salotti di Colzani Aimo e Gianmario Colzani (dále jen „Colzani“) sedm písemných nabídek týkajících se dodávky strojního zařízení na výrobu čalouněného nábytku, datovaných 11. září 1969.
Tyto nabídky byly napsány buď v italském, nebo v německém jazyce. Všechny začínají větou:
„…podle všeobecných obchodních podmínek č. 6904 uvedených na rubu… Vám nabízím dodávku následujícího: “
Všeobecné obchodní podmínky společnosti RÜWA č. 6904 stanoví v článku 13:
1. Místem plnění veškerých nároků obou stran vyplývajících z této smlouvy nebo z jejího uzavření je Kolín nad Rýnem.
2. Stejné podmínky se vztahují na soudní příslušnost a také pro případ žalob ze směnečných pohledávek. Jsem za všech okolností oprávněn zahájit řízení v místě sídla kupujícího.
3. Právo Spolkové republiky Německo se vztahuje na všechny právní vztahy mezi mnou a mými zákazníky včetně vzniku těchto vztahů.
Dne 31. října 1969 společnosti RÜWA a Colzani uzavřely v Miláně smlouvu. Byla sepsána v německém jazyce a vyhotovena na hlavičkovém papíře společnosti RÜWA, na jehož rubu byly otištěny všeobecné obchodní podmínky této společnosti. Společnost Colzani touto smlouvou nařídila společnosti RÜWA dodat „stroje nabízené k prodeji v souladu s dopisem ze dne 18. září 1969“.
K plnění smlouvy nedošlo, neboť společnost Colzani odmítla převzít dodané stroje.
Společnost RÜWA podala na společnost Colzani dne 18. ledna 1973 u Landgericht (zemského soudu) v Kolíně nad Rýnem žalobu na náhradu škody. Konkrétně se domáhala zaplacení částky 100 000 DEM a úroků ve výši 5 % ročně od 1. ledna 1972.
Rozsudkem ze dne 9. dubna 1974 Landgericht v Kolíně nad Rýnem rozhodl, že není příslušný. Prohlásil, že se účastníci platně nedohodli na příslušnosti kolínských soudů.
Společnost RÜWA podala dne 22. května 1974 proti tomuto rozsudku odvolání k Oberlandesgericht (vrchnímu zemskému soudu) v Kolíně nad Rýnem.
Oberlandesgericht rozsudkem ze dne 18. listopadu zrušil rozsudek Landgericht. Prohlásil jej příslušným a vrátil mu věc k novému projednání.
Společnost Colzani podala proti tomuto rozsudku dovolání k Bundesgerichtshof (spolkovému soudnímu dvoru). Jeho 8. občanský senát došel k závěru, že vyřešení tohoto sporu vyžaduje výklad ustanovení článku 17 prvního pododstavce Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, který stanoví:
„Pokud se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území smluvního státu, dohodly, písemnou dohodou nebo ústní dohodou s písemným potvrzením, že v již nastalém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu mají příslušnost soud nebo soudy tohoto smluvního státu, jsou výlučně příslušné soud nebo soudy tohoto státu.“
Bundesgerichtshof proto usnesením ze dne 18. února 1976 rozhodl na základě čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 Soudním dvorem, přerušit řízení, dokud Soudní dvůr nerozhodne o těchto předběžných otázkách:
1. Splňuje ustanovení o soudní příslušnosti, které je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách vytištěných na rubu smlouvy podepsané oběma stranami, požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy?
2. Konkrétně, je splněn požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy, pokud strany ve smlouvě výslovně odkáží na dřívější písemnou nabídku, ve které byl učiněn odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti a ke které byly tyto všeobecné obchodní podmínky připojeny?
Usnesení Bundesgerichtshof bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 11. března 1976.
Písemná vyjádření na základě článku 5 odstavce 1 protokolu ze dne 3. června 1971 a podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily dne 17. května 1976 Komise Evropských společenství, dne 25. května společnost Estasis Salotti di Colzani Aimo e Gianmario Colzani, odvolatelka v původním řízení, dne 28. května vláda Spolkové republiky Německo a dne 1. června 1976 vláda Italské republiky.
Soudní dvůr po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl, že zahájí ústní část řízení bez dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
Společnost Estasis Salotti di Colzani Aimo e Gianmario Colzani, odvolatelka v původním řízení, připomíná okolnosti zrodu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí ve občanských a obchodních věcech. Tvrdí, že jejím účelem je zajistit, pokud jde o „volný pohyb soudních rozhodnutí“, rovné zacházení pro příslušníky všech členských států na celém území Společenství bez ohledu na jejich státní příslušnost. Jedním z cílů úmluvy je také ochrana práv žalovaného v řízeních před soudy členského státu, v nichž má být vynesen rozsudek. Článek 17 úmluvy stanovuje základní pravidlo pro určování soudní příslušnosti. To je třeba provádět jednotným způsobem. Jeho znění je shodné s odpovídajícím ustanovením německo-belgické úmluvy o výkonu rozhodnutí, která vychází z článku 2 Haagské úmluvy ze dne 15. dubna 1958, o smluvně stanovené soudní příslušnosti v mezinárodním obchodu se zbožím.
a) Záměr tvůrců úmluvy z roku 1968 byl v prvé řadě nenarušit obchodní zvyklosti a zároveň vyloučit účinky takových ustanovení o soudní příslušnosti, která by mohla ve smlouvách zůstat nepovšimnuta. Proto jsou ustanovení o soudní příslušnosti platná pouze tehdy, jsou-li předmětem dohody, a to předpokládá vzájemný souhlas obou smluvních stran. V zájmu právní jistoty je navíc vyžadována písemná forma dohody nebo její písemné potvrzení smluvní stranou. Požadavek písemného potvrzení není splněn, pokud je ustanovení o soudní příslušnosti obsaženo pouze ve všeobecných obchodních podmínkách otištěných na rubu smlouvy podepsané oběma stranami. Článek 126 německého občanského zákoníku stanoví, že vyžaduje-li zákon písemnou formu právního úkonu, musí být tento právní úkon vlastnoručně podepsán tím, kdo jej činí. Všeobecné podmínky vytištěné v podobě formuláře na rubu smlouvy proto samy o sobě nepředstavují něco, ohledně čehož by byly strany ve shodě. Nejde o platnou dohodu o soudní příslušnosti ve smyslu článku 17 úmluvy, bez ohledu na to, že není splněn nezbytný požadavek písemné formy.
Na první předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru je proto třeba odpovědět takto:
Požadavek písemné formy podle článku 17 prvního pododstavce úmluvy není splněn, jestliže ustanovení o soudní příslušnosti je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách otištěných na rubu dokumentu podepsaného oběma stranami.
b) Pouhá skutečnost, že ustanovení o soudní příslušnosti je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách a že smluvní strana, v jejíž prospěch tato doložka zní, odkazuje na tyto všeobecné obchodní podmínky, nesplňuje požadavek písemné formy podle článku 17 prvního pododstavce úmluvy z roku 1968.
Účelem zmíněného požadavku je zabránit tajnému vkládání ustanovení o soudní příslušnosti do smluv. Dohodu o soudní příslušnosti tedy nelze platně uzavřít pouhým odkazem na všeobecné obchodní podmínky. Je nezbytně nutné uvést výslovný odkaz na ustanovení o soudní příslušnosti v nich obsažené. Pouze takovýto písemný odkaz zasazuje dohodu o soudní příslušnosti do rámce smlouvy.
Proto i na druhou předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru je třeba odpovědět záporně už z pouhého důvodu, že nabídka neobsahovala výslovný odkaz na dohodu o soudní příslušnosti.
Kromě toho v daném případě chybí písemné potvrzení.
Ustanovení článku 1341 italského občanského zákoníku vyžaduje výslovné potvrzení dohody o soudní příslušnosti. Dále, protože článek 17 úmluvy obsahuje jednotné základní pravidlo ohledně dohod o soudní příslušnosti, které je třeba vykládat jednotným způsobem, požadavek písemné formy obsažený v tomto ustanovení musí být vykládán striktně. Proto pouhý odkaz na písemnou nabídku, bez jakékoli zmínky o dohodě o soudní příslušnosti, nelze považovat za písemné potvrzení ve smyslu článku 17 prvního pododstavce úmluvy.
Toto ustanovení zjednodušuje obchodní styk tím, že vyžaduje „jednostrannou“ písemnou formu provedenou pouze jednou smluvní stranou. Stačí, aby ústní dohoda byla písemně potvrzena. Úmluva tímto respektuje jisté obchodní zvyklosti. Aby však byla zachována ochranná funkce článku 17, vyžaduje se výslovný odkaz ze strany toho, kdo potvrzuje dohodu o soudní příslušnosti.
Na druhou předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru je proto třeba odpovědět takto:
Požadavek písemné formy podle článku 17 prvního pododstavce úmluvy není splněn ani v případě, kdy strany v textu smlouvy výslovně odkazují na dřívější písemnou nabídku, která odkazovala na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti a ke které byly tyto všeobecné podmínky připojeny.
Vláda Spolkové republiky Německo se domnívá, že Soudní dvůr by měl nejprve rozhodnout, zda požadavky ohledně formy obsažené v článku 17 prvním pododstavci úmluvy z roku 1968 mají být vykládány jednotně pro všechny smluvní státy, nebo zda úmluva pro určení významu a obsahu požadavku písemné formy v konkrétním případě odkazuje na vnitrostátní právo smluvních států.
Účelem článku 17 úmluvy je zajištění právní jistoty. Proto musí být forma dohody o soudní příslušnosti výslovně stanovena, aniž by to však znamenalo přílišný formalismus, který by byl neslučitelný s obchodní praxí. Článek 17 je proto potřeba považovat, pokud se týká formy dohod o soudní příslušnosti, za jednotné pravidlo. Otázku, zda v konkrétním případě došlo k písemné dohodě či nikoli, nelze posuzovat podle vnitrostátního práva. Mezi právními řády jednotlivých smluvních států existují v tomto bodě značné rozdíly. To, že za určitých okolností může vznik souhlasu mezi smluvními stranami záviset na příslušné vnitrostátní právní úpravě, nic nemění na tom, že formální otázky by měly být posuzovány mimo vnitrostátní právo. V tomto bodě je namístě připomenout, že formulace článku 17 úmluvy se blíží formulaci čl. 2 odst. 1 Úmluvy OSN o uznávání a výkonu mezinárodních rozhodčích nálezů.
Obecně je potřeba, v zájmu jednotného uplatňování úmluvy ve všech zemích Společenství, usilovat o dosažení jednotného výkladu, který by se neopíral o vnitrostátní právo, pokud odkaz na ně není zcela nezbytný. Navíc úmluva neobsahuje žádné jasné pravidlo o tom, které vnitrostátní právo má být v tomto případě použito.
Proto, i bez výslovného stanovení, co se rozumí písemnou formou obdobně k vymezení v čl. 2 odst. 2 úmluvy OSN ze dne 10. června 1958, musejí být požadavky ohledně formy v článku 17 prvním pododstavci úmluvy ve všech podstatných detailech vykládány jednotně pro všechny smluvní státy.
Podle článku 1 druhého pododstavce protokolu připojenému k úmluvě musejí být účinky dohod o soudní příslušnosti výslovně a zvlášť odsouhlaseny pouze u osob s bydlištěm či sídlem v Lucembursku. Proto, pokud jde o článek 17 úmluvy, je odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti v zásadě dostačující. V každém případě je požadavek článku 17 splněn, pokud písemná dohoda odkazuje na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti a pokud jsou tyto podmínky připojeny k dohodě.
Pokud jde o první otázku, Soudní dvůr je ve skutečnosti dotazován, zda odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti musí být proveden písemně.
Z písemných dohod by mělo být zřejmé, že strany zamýšlely všeobecné obchodní podmínky a ustanovení o soudní příslušnosti v nich obsažené začlenit do smlouvy Nedostačuje pouhá skutečnost, že všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti jsou otištěny na rubu dohody výslovně uzavřené smluvními stranami, vzhledem k preventivní funkci požadavku písemné formy. Rozhodující otázka zní spíše tak, zda existuje nějaký důkaz o tom, že dohoda uzavřená mezi stranami zahrnuje rovněž všeobecné obchodní podmínky, přiložené v písemné podobě k prohlášení smluvních stran. Takovýto vztah lze považovat za dostatečně prokázaný, jestliže všeobecné obchodní podmínky a ustanovení o soudní příslušnosti tvoří nedílnou součást dokumentů podepsaných smluvními stranami nebo jestliže s plným vědomím obou smluvních stran a v souladu s jejich vůlí jsou otištěny na rubu jimi podepsaných dokumentů. V takovém případě by bylo zbytečným formalismem požadovat, aby smlouva podepsaná oběma stranami zvlášť odkazovala na ustanovení o soudní příslušnosti otištěné na rubu.
Na rozdíl od některých vnitrostátních právních norem upravujících písemnou formu, čl. 17 první pododstavec nevyžaduje, aby podpisy obou smluvních stran byly uvedeny na jednom a tomtéž dokumentu, ani aby jejich veškerá písemná ujednání byla obsažena v jedné listině. Smluvní strany tedy mohou svá smluvní ujednání rozšířit odkazem na jiný dokument. Přinejmenším za okolností, kdy dokument, na který je odkazováno, výslovně odkazuje na všeobecné obchodní podmínky k němu připojené, a kdy tyto podmínky obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, je třeba odkaz na jiný dokument známý oběma stranám ve smyslu druhé otázky položené Soudnímu dvoru považovat za dostatečný. To platí tím spíše, pokud všeobecné obchodní podmínky, na které odkazoval nabídkový dopis, jsou otištěny také na rubu smlouvy uzavřené oběma účastníky.
Proto je třeba na otázky položené Bundesgerichtshof odpovědět takto:
Ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách otištěných na rubu smlouvy podepsané oběma stranami splňuje požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy, jestliže strany učinily dostatečně jasný odkaz na tyto všeobecné obchodní podmínky.
Požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce je rovněž splněn, jestliže strany ve smlouvě výslovně odkazují na dřívější písemnou nabídku, ve které byl učiněn odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti, a ke které byly tyto všeobecné obchodní podmínky připojeny.
Vláda Italské republiky se domnívá, že za účelem zodpovězení předběžných otázek je možné získat užitečné informace z podmínek přijatých v této oblasti právními řády různých členských států. Nejjistějším způsobem správného výkladu ustanovení je nicméně pochopení pravidla, na kterém je toto ustanovení založeno.
To zúčastněným stranám za určitých okolností umožňuje dohodnout se na výhradní příslušnosti soudu nebo soudů členského státu k rozhodování „v již nastalém nebo budoucím sporu“ z určitého právního vztahu, a tím, že vyžaduje, aby zmíněná dohoda o soudní příslušnosti byla „písemnou dohodou“ nebo „ústní dohodou s písemným potvrzením“, sleduje čl. 17 první pododstavec úmluvy z roku 1968 zajištění, prostřednictvím písemné formy, že smluvní strany jednají s plnou znalostí skutečností, zejména ve vztahu ke straně, která přijímá podmínku druhé smluvní strany ohledně soudu, který je příslušný ve sporu. Požadavek písemné formy vychází nejen z důkazní potřeby, ale rovněž a především z dobře uváženého úmyslu zajistit, aby ustanovení, jímž se strany odchylují od obecné soudní pravomoci, bylo výslovně a vědomě dohodnuto ve smlouvě.
Průběh hlavního sporu v této věci jasně poukazuje na nutnost zabránit tomu, aby smluvní strana, která má předem připravené všeobecné obchodní podmínky, a zejména ustanovení o soudní příslušnosti, mohla zneužít dobré víry druhé strany, která bývá obecně slabší, všeobecným odkazem na ustanovení, která této druhé straně nemusejí být ve skutečnosti známa. Taková skutečná znalost může být zaručena pouze tehdy, bude-li požadováno výslovné a zvláštní schválení ustanovení o soudní příslušnosti, kterým je vyloučena běžná soudní příslušnost. Je potřeba zajistit, aby slabší smluvní strana měla, v případě smluv uzavíraných na formulářích předem vytištěných druhou smluvní stranou, skutečnou znalost těch ustanovení, která pro ni mohou být později nevýhodná, jako je například ustanovení vylučující běžnou soudní příslušnost. V případě všeobecných podmínek stanovených předem jednou smluvní stranou je třeba písemnou formu vyžadovanou článkem 17 chápat jako výslovný a zvláštní souhlas s ustanovením vylučujícím běžná pravidla soudní příslušnosti.
Bez ohledu na výše uvedené, zvláštní souhlas s takovým ustanovením není nutný, pokud jsou všeobecné podmínky stanoveny předem ze strany veřejné moci, tj. orgánem, který je ze své podstaty podřízen požadavkům veřejného zájmu, nestrannosti a spravedlnosti, které jsou bytostně spojené s jeho povahou..
Proto je třeba na obě otázky položené v předkládacím usnesení odpovědět záporně. Je třeba ujasnit, že zaprvé vyloučení běžné soudní příslušnosti umožněné čl. 17 prvním pododstavcem úmluvy ze dne 27. září 1968 musí být považováno za platné, pokud je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách předem stanovených jednou smluvní stranou, a to za podmínky, že musí být zvlášť písemně schváleno druhou smluvní stranou. Za druhé je třeba zdůraznit, že jedinou okolností, za které není toto zvláštní schválení vyžadováno, je případ, kdy jsou všeobecné podmínky stanoveny předem veřejnou mocí.
Komise Evropských společenství připomíná, že článek 17 úmluvy ze dne 27. září 1968 sleduje dva cíle: zajištění právní jistoty a odstranění přílišného formalismu.
a) Se zřetelem na tyto dva cíle nelze jinak než na první otázku Bundesgerichtshof odpovědět záporně. Pokud je ustanovení o soudní příslušnosti pouze uvedeno na rubu písemně uzavřené smlouvy v podobě vytištěné formulace, nelze s jistotou určit, zda je možné tomuto ustanovení přiznat status smluvního ustanovení. Jinak je tomu v případě, kdy smlouva sama odkazuje na všeobecné obchodní podmínky otištěné na rubu. V tomto případě je zajištěno, že obě strany zahrnuly ustanovení o soudní příslušnosti do obsahu smlouvy.
b) S ohledem na základní cíle článku 17 úmluvy je třeba na druhou otázku odpovědět kladně. Není pochyb o tom, že účastníci hlavního řízení zamýšleli zahrnout ustanovení o soudní příslušnosti mezi smluvní ustanovení. Protože se jedná o písemně uzavřenou smlouvu, ustanovení o soudní příslušnosti z formálního hlediska splňuje požadavek článku 17 úmluvy.
Článek 17 nevyžaduje, aby ustanovení o soudní příslušnosti bylo „výslovně“ uvedeno ve smlouvě. Tato skutečnost vyplývá z výjimky, kterou ve prospěch Lucemburska stanoví čl. 1 druhý pododstavec protokolu připojeného k úmluvě.
Z těchto důvodů je třeba na otázky položené Bundesgerichtshof odpovědět takto:
Jestliže je ustanovení o soudní příslušnosti obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách otištěných na rubu smlouvy podepsané oběma stranami, požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy není splněn, ledaže se všeobecné obchodní podmínky staly nedílnou součástí smlouvy.
Požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy je splněn, pokud strany výslovně odkazují na dřívější písemnou nabídku, ve které byl učiněn odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti, a ke které byly tyto všeobecné obchodní podmínky připojeny.
III – Ústní část řízení
Společnost Estasis Salotti di Colzani Aimo e Gianmario Colzani, odvolatelka v hlavním řízení, kterou zastupuje pan Giuseppe Celona, advokát v Miláně, a Komise Evropských společenství, kterou zastupuje její právní poradce pan Rolf Wägenbaur, přednesly svá stanoviska na zasedání Soudního dvora dne 13. října 1976. Společnost Colzani zdůraznila důležitost existence skutečné dohody mezi stranami jako nezbytný předpoklad jakékoli dohody o soudní příslušnosti ve smyslu článku 17 úmluvy ze dne 27. září 1968
Generální advokát přednesl své stanovisko na zasedání Soudního dvora dne 17. listopadu 1976.
Právní otázky:
1. Usnesením ze dne 18. února 1976 došlým Soudnímu dvoru dne 11. března 1976 položil Bundesgerichtshof na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (dále jen „úmluva“), dvě předběžné otázky ohledně výkladu článku 17 úmluvy.
2. Z předkládacího usnesení vyplývá, že v tomto stádiu se řízení, které bylo předloženo Bundesgerichtshof jako dovolání, týká příslušnosti Landgericht v Kolíně nad Rýnem k rozhodování o žalobě podniku se sídlem v obvodu tohoto soudu na italský podnik se sídlem v Meda (Milán) pro neplnění smlouvy vztahující se na dodávku strojů na výrobu čalouněného nábytku německým podnikem italskému podniku.
3. Z údajů obsažených v usnesení vyplývá, že dodávka byla dohodnuta písemnou smlouvou, uzavřenou v Miláně a sepsanou na obchodním hlavičkovém papíře německé společnosti, na jehož rubu byly otištěny všeobecné obchodní podmínky této společnosti.
Znění smlouvy sice výslovně nezmiňuje všeobecné podmínky, ale odkazuje na dřívější nabídky německého podniku, které obsahovaly výslovný odkaz na tytéž všeobecné podmínky, které byly také otištěny na rubu těchto dokumentů.
Oberlandesgericht v Kolíně nad Rýnem rozsudkem ze dne 18. listopadu 1974 tento rozsudek nižšího soudu zrušil z důvodu, že předmětná smlouva se řídí německým právem, určil, že Landgericht v Kolíně nad Rýnem je příslušný a vrátil mu věc k novému projednání.
O výkladu článku 17 úmluvy obecně
7. Způsob použití tohoto ustanovení musí být vykládán z hlediska účinků dohod o soudní příslušnosti, které vylučují jak příslušnost určenou obecnou zásadou podle článku 2, tak zvláštní pravidla příslušnosti podle článků 5 a 6 úmluvy.
Tím, že podmiňuje tuto platnost existencí „dohody“ mezi stranami, ukládá článek 17 soudu, kterému je věc předložena, povinnost zkoumat, zaprvé, zda ustanovení, které určuje jeho příslušnost, bylo skutečně předmětem souhlasu mezi stranami, což musí být jasně a přesně prokázáno.
Účelem formálních požadavků stanovených článkem 17 je zajistit, aby skutečně došlo k souhlasu mezi smluvními stranami..
Předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru Bundesgerichtshof musejí být zkoumány z tohoto zřetele.
O otázkách Bundesgerichtshof
9. Vzhledem k výše řečenému je třeba uvést, že pouhé otištění ustanovení o soudní příslušnosti v rámci všeobecných podmínek jedné ze stran na rubu smlouvy sepsané na hlavičkovém papíru této strany samo o sobě nesplňuje požadavek článku 17, neboť tímto postupem není zaručeno, že druhá strana skutečně souhlasila s ustanovením, které vylučuje běžná pravidla soudní příslušnosti.
11. Druhá otázka zní, zda je splněn požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy v případě, kdy smluvní strany výslovně odkazují ve smlouvě na dřívější písemnou nabídku, ve které byl učiněn odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti.
12. Požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce je v zásadě splněn, pokud strany v textu smlouvy odkázaly na nabídku, v níž byl učiněn výslovný odkaz na všeobecné podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti.
Požadavek písemné formy podle článku 17 naopak není splněn, jestliže se jedná pouze o nepřímý či naznačený odkaz na dřívější korespondenci, protože to by neznamenalo žádnou jistotu v tom, že ustanovení o soudní příslušnosti bylo skutečně řádně pojmenovaným předmětem smlouvy.
Náklady řízení:
14. Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo, vládě Italské republiky jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
SOUDNÍ DVŮR
o předběžných otázkách, které mu předložil Bundesgerichtshof usnesením ze dne 18. února 1976, rozhodl takto:
2. V případě smlouvy uzavřené odkazem na dřívější nabídky, které samy odkazovaly na všeobecné podmínky jedné ze smluvních stran obsahující ustanovení o soudní příslušnosti, je požadavek písemné formy podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy splněn pouze za podmínky, že tento odkaz je výslovný a může být proto ověřen stranou jednající s náležitou péčí.