Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0349

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT (SIXTH CHAMBER) OF 23 FEBRUARY 1995. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V ITALIAN REPUBLIC. STATE AID - COMMISSION DECISION ORDERING RECOVERY OF AID - NON-COMPLIANCE. CASE C-349/93. Rozsudek ESD ze dne 23. února 1993 Věc C-349/93 Komise Evropských společenství v. Italská republika ECR I-343 "Italská aluminiová podpora”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1995 page I-0343

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		689J0005, 684J0052, 687J0094, 691J0183 · Věc C-5/89 Komise v. Německo (1990) ECR I-3437 · Věc 52/84 Komise v. Belgie (1986) ECR 89 · Věc 94/87 Komise v. Německo (1989) ECR 175 Věc C-183/91 Komise v. Řecko (1993) ECR I-3131


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
In 1989, the Commission found that Italy had granted a state aid to two aluminium companies which was incompatible with Articles 92 (1) and 93 (3) of the Treaty. By Commission Decision 90/224/EEC of 24 May 1989, it therefore ordered that the Italian Government was to abolish the aid and recover it from the undertakings.
Italy, however, failed to comply with this decision and even upon repeated demand by the Commission merely asked for an extension of the time-limit for the recovery, stating that more time was necessary since the question of recovery was intended to be dealt with in the wider context of a programme for privatization of public undertakings. After the extended time-limit had lapsed, the Commission brought an action under the second subparagraph of Article 93 (2) of the EEC Treaty claiming that the Italian Republic had failed to fulfil its obligations under the EEC Treaty, and in particular under Commission Decision 90/224/EEC.
V roce 1989, zjistila Komise, že Italská republika poskytla dvoum hliníkářským společnostem státní podporu, což nebylo slučitelné s články 92(1) a 93(3) Smlouvy. Proto Komise nařídila ve svém rozhodnutí 90/224/EEC ze dne 24. května 1989, že italská vláda musí tuto pomoc zrušit a vymoci ji nazpět.
Itálie, však nesplnila toto rozhodnutí a přes opakované žádosti Komise pouze požádala o prodloužení lhůty pro vymáhání, s prohlášením, že je potřeba více času, neboť otázka zpětného vymáhání měla být projednána v rámci širšího kontextu programu privatizace veřejných podniků. Po marném uplynutí dodatečné lhůty, podala Komise podle druhého pododstavce článku 93(2) S
m
louvy ES žalobu proti Italské republice s odůvodněním, že Italská republika nesplnila své povinnosti vyplývající pro ni ze Smlouvy ES,

a zvláště z rozhodnutí Komise č. 90/224/EEC.

Názor soudu a komentář:
The Court first restates the general principles, established in its case-law, on the justification of a failure to comply with Community law. Under these principles, a Member State “may not plead provision, practices or circumstances existing in its internal legal system in order to justify a failure to comply with its obligations under Community law” ( Case C-5/89). In a proceeding under Article 93 (2) of the Treaty, the only defence available to a Member State is “that it was absolutely impossible for it to implement the decision properly” ( Case 52/84; Case 94/87; Case C-183/91). If a Member State encounters “unforeseen and unforeseeable difficulties or becomes aware of consequences overlooked by the Commission” in a decision on State aid, it is under an obligation to duly inform the Commission, submitting those problems and proposals for suitable amendments of the decision in question. The Commission and the Member State are in such a case under an obligation to “work together in good faith with a view of overcoming the difficulties whilst fully observing the Treaty provisions and, in particular, the provisions on aid” (cf. the abovementioned case-law).
These rules have to be regarded in the context of the recovery procedure under the first subparagraph of Article 93 (2). Recovery proceedings under this provisions are being initiated by a notice from the Commission which sets a time-limit during which the Member State may submit its point of view on the case. The Member State thus gets a chance to influence the proceedings and point out difficulties which may arise in the recovery at an early stage of the Commission’s proceedings. In order to ensure the effectivity of the subsequent Commission decision, it is then mandatory that the Member State can only rely on a restricted number of defences for not complying with such decision. Accordingly, the Court in the judicial proceedings acknowledges only the defence of “absolute impossibility”. Other difficulties have to be dealt with in co-operation with the Commission before an action is brought to the Court of Justice. However, also at this stage, the Member State in question may only invoke that “unforeseen and unforeseeable difficulties” have been encountered. In other words: Difficulties which could have been dealt with in the first stage of the recovery proceedings under the first subparagraph of Article 93 (2) cannot later be invoked as a justification for failure to comply with the Commission’s recovery decision.
In the present case, the Court finds that Italy has failed to fulfil its obligations under Community law and the Commission Decision. In particular, the Court points out that Italy had for a substantial period of time not even reacted on the Commissions repeated requests. Subsequently, Italy merely informed the Commission in general terms of difficulties without making any proposals whatsoever of how these difficulties might be overcome or proposing alternative ways of implementing the decision. The Italian Republic had thus not satisfied its obligation to co-operate with the Commission in good faith. The Court concludes that “there are no grounds for the Italian Republic to claim that implementation of the Commission decision was absolutely impossible. Nor has the defendant shown that there were unforeseen and unforeseeable difficulties or that it had cooperated with the Commission in order to overcome difficulties of that kind.”
Soud v prvé řadě opakuje obecné zásady, založené na předchozí rozhodovací praxi, týkající se ospravedlnění porušení práva Společenství. Podle těchto zásad, členský stát “se nesmí dovolávat takových ustanovení, praktik, či jiných okolností existujících v jeho vnitrostátním právu k odůvodnění neplnění p
o
vinností vyplývajících z komunitárního práva”(+ Věc C-5/89). V řízení podle článku 93(2) Smlouvy, jedinou možnou obranou členského státu je, “že bylo pro něj absolutně vyloučeno provést rozhodnutí řádně” (*Věc 52/84, věc 94/87, věc C-183/91). Pokud člens
k
ý stát narazí na “neočekávané a nepředvídatelné obtíže, nebo se dozví o důsledcích, jež Komise přehlédla” v rozhodnutí o státní podpoře, je jeho povinností řádně Komisi informovat, předložením těchto problémů a návrhů za účelem vhodné změny předmětného ro
zhodnutí
.
Komise a členský stát jsou v takovém případě povinni “ v dobré víře spolupracovat za účelem překonání obtíží při plném respektování ustanovení Smlouvy a zvláště ustanovení upravujících podpory”(srov. výše uvedená rozhodovací praxe).
Tato pravidla
musí být zohledněna v kontextu řízení o zpětné vymáhání podle prvého pododstavce článku 93(2). Řízení o vymáhání podle těchto ustanovení jsou zahajována oznámením Komise, která stanoví časovou lhůtu, během které členský stát může předložit své stanovis
k
o k věci. Tímto se členskému státu dostává možnosti ovlivnit řízení v počátečním stadiu jednání Komise a poukázat na obtíže, které mohou vzniknout při vymáhání. Z důvodů zajištění efektivnosti následného rozhodnutí Komise je kategorickým požadavkem, že čl
e
nský stát může dále spoléhat pouze na omezený počet odůvodnění nedodržení takového rozhodnutí. Proto soud v soudním řízení uznává pouze jediné odůvodnění

a to “absolutní nemožnost”. Ostatní obtíže musí být řešeny ve spolupráci s Komisí před podáním žaloby k Soudnímu dvoru. Avšak, i v tomto stupni se může dotčený členský stát dovolávat pouze “neočekávatelných a nepředvídatelných obtíží”, které nastaly. Jinými slovy: obtíží, které mohly být projednány v prvém stupni vymáhacího řízení podle

prvého pododstavce
článku 93(2) se nelze později dovolávat jako odůvodnění pro neplnění rozhodnutí Komise o vymáhání.
Soud ve stávající věci shledal, že Itálie nesplnila své povinnosti vyplývající pro ni z práva Společenství a z rozhodnutí Komise. Soud zvláště zdůrazňuje, že Itálie po dlouhou dobu ani nereagovala na opakované výzvy Komise. Itálie následně pouze obecně informovala Komisi o obtížích, přičemž nepředložila žádný návrh o tom jak by bylo možné překonat tyto obtíže, nebo navrhující alternativní způsob splnění roz
h
odnutí. Italská republika tímto nesplnila svoji povinnost spolupracovat s Komisí v dobré víře. Soud tak došel k závěru, že “Italská republika není oprávněna dovolávat se nemožnosti plnění rozhodnutí Komise pro absolutní nemožnost”. Odpůrce ani neprokázal

neočekávatelné a nepředvídatelné obtíže, ani že spolupracoval s Komisí na překonání obtíží takového druhu” .

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):