Klíčová slova: Hospodářská soutěž: šetření Komise.

Předmět: Návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 22. června 1979 o šetřeních prováděných v souladu s čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17/62.

Skutkové okolnosti :

I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení

National Panasonic (UK) Ltd (dále jen Panasonic), společnost založená podle anglického práva, se sídlem v Slough, Berkshire (Spojené království), je 100% dceřinou společností společnosti „Matsushita Electric Trading Company Limited“, která je společností založenou podle japonského práva, jež je součástí japonské průmyslové skupiny „Matsushita“.

Cílem společnosti Panasonic je distribuce elektrických a elektronických přístrojů, vyráběných jinými podniky skupiny „Matsushita“, do některých zemí (Spojené království včetně britských Normanských ostrovů, Irské republiky a Islandu).

Dne 27. června 1979 okolo 10 h. dopoledne se dva řádně zmocnění úředníci Komise bez předchozího ohlášení svého příjezdu dostavili do prodejního místa společnosti Panasonic ve Slough a oznámili vedoucím pracovníkům podniku rozhodnutí Komise ze dne 22. června 1979, povolující šetření všech dokumentů společnosti na místě. Asistent generálního ředitele společnosti Panasonic požádal dotyčné úředníky, aby vyčkali příchodu právního zástupce podniku, který měl přijet z Norwich, ale oni odpověděli, že mají plné oprávnění k tomu, aby neprodleně zahájili šetření. Šetření tedy začalo v 10:45 bez přítomnosti právního zástupce Panasonicu, který přijel teprve o tři hodiny později, a trvala přibližně sedm hodin. Kolem 17.30 úředníci Komise opustili prostory Panasonicu a odnesli si kopie několika dokumentů a poznámky, které si udělali.

Panasonic se ve své žalobě ze dne 23. srpna 1979, která došla kanceláři Soudního dvora následujícího dne, odvolával proti rozhodnutí povolujícímu šetření.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování.

II – Návrhy účastníků řízení

Panasonic navrhuje, aby Soudní dvůr:

a) prohlásil tuto žalobu za přípustnou;

b) zrušil rozhodnutí Komise ze dne 22. června 1979 „o šetřeních, která mají být provedena ve společnosti National Panasonic (UK) Limited, Slough, Berks v souladu s čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 (věc AF 420)“;

c) nařídil Komisi, aby vyhověla rozsudku Soudního dvora

(i) tím, že vrátí společnosti National Panasonic kopie dokumentů pořízené úředníky zmocněnými Komisí, nebo tím, že tyto dokumenty zničí;

(ii) tím, že zničí všechny poznámky pořízené úředníky Komise v průběhu šetření nebo po nich a týkající se dotyčných šetření a

(iii) tím, že se zaváže zdržet se jakéhokoliv pozdějšího využití dokumentů, poznámek nebo informací, které získala během nezákonných šetření;

Komise Evropských společenství navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a aby uložil společnosti Panasonic náhradu nákladů řízení.

III – Důvody a argumenty účastníků řízení

Na podporu svých stanovisek uplatňuje Panasonic čtyři námitky, z nichž dvě (nedodržení postupu stanoveného článkem 14 nařízení č. 17/62 a porušení základních práv) se týkají otázek obecného charakteru, zatímco zbývající (neexistence nebo nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí a porušení zásady proporcionality) se vztahují ke skutkovým okolnostem projednávaného případu.

K postupu stanovenému článkem 14 nařízení č. 17/62

Článek 14 nařízení č. 17/62 zní takto:

„1. Při výkonu povinností uložených Komisi článkem 89 a předpisy přijatými podle článku 87 Smlouvy může Komise provést veškerá potřebná šetření podniků nebo sdružení podniků. Za tím účelem jsou úředníci zmocnění Komisí oprávněni:

a) přezkoumat účetní knihy a jiné obchodní záznamy;

b) pořizovat kopie nebo výňatky z účetních knih a obchodních záznamů;

c) vyžadovat ústní vysvětlení na místě;

d) vstupovat do všech prostor, na pozemky a do dopravních prostředků patřících dotyčným podnikům.

2. Úředníci Komise zmocnění provést šetření vykonávají své pravomoci po předložení písemného oprávnění, které přesně stanoví předmět a účel šetření a sankce uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. c), pokud je předložení požadovaných účetních knih a jiných obchodních záznamů neúplné. Komise vyrozumí v přiměřené době před zahájením šetření příslušný orgán členského státu, na jehož území má být šetření provedeno, a uvede jména zmocněných úředníků.

3. Podniky a sdružení podniků jsou povinny šetření nařízené rozhodnutím Komise strpět. Rozhodnutí přesně stanoví předmět a účel šetření, určí den jeho zahájení a uvede sankce stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) a právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem.“

Podle Panasonicu správný výklad tohoto článku stanoví povinný dvoustupňový postup a neumožňuje tedy Komisi provádět šetření v podniku na základě rozhodnutí, aniž by se předtím nepokusila provést šetření na základě prostého pověření.

V rámci nařízení č. 17/62 má totiž článek 14 stejnou strukturu jako článek 11 týkající se žádostí o informace, se kterými se Komise může obrátit na podniky. Především dává Komisi a jejím zmocněným úředníkům pravomoci k neformálním šetřením a za druhé zmocňuje Komisi k přijetí rozhodnutí, kterým ukládá podnikům, aby se tato šetření strpěla. Oba články tedy stanoví dvoufázový postup. Toto ostatně jasně vyplývá ze znění čl. 13 odst. 1, který rozlišuje mezi šetřeními nařízenými Komisí neformálně a šetřeními nařízenými rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že není pochyb, že postup stanovený článkem 11 je povinný, je třeba připustit, že i článek 14, i když jeho znění není podobné, stanoví povinný dvoustupňový postup.

Pokud by tomu tak nebylo, může se Komise přijetím rozhodnutí podle čl. 14 odst. 3 a požadováním „všech vysvětlení týkajících se předmětu šetření, které (její) úředníci mohou požadovat“ v průběhu šetření (viz článek 1 rozhodnutí ze dne 22. června 1979) vyhnout nutnosti použít pro žádosti o poskytování informací článek 11 a obejít záruky, které článek 11 dotyčným podnikům nabízí.

Navíc je vhodné při výkladu právního pravidla přezkoumat záměry a cíle autorů článku. V projednávaném případě, kdy se jedná o nařízení, které bylo jako takové navrženo Komisí Radě a bylo Radou přijato po konzultaci s Evropským parlamentem, je třeba brát v úvahu jak prohlášení Komise, tak zprávy Parlamentu. Během projednání o návrhu nařízení č. 17, které se konalo v Evropském parlamentu, vydali pan Deringer, zpravodaj parlamentní komise vnitřního trhu, a pan Von der Groeben, člen Komise Evropských společenství, prohlášení (které Panasonic cituje in extenso), ze kterého vyplývá, že ani jeden z nich neměl pochybnosti o skutečnosti, že tento návrh stanoví povinný dvoustupňový postup i v oblasti šetření.

Kromě toho, pokud by se článek 14 vykládal v tom smyslu, že dvoustupňový postup není vyžadován, upírá zúčastněným osobám „právo na slyšení“, které je jakožto základní právo nedílnou součástí práva Společenství.

Konečně postup, který Komise až dosud používá a z něhož Panasonic cituje několik příkladů, vždy umožňoval podnikům, aby byly slyšeny před tím, než bylo přijato jakékoli rozhodnutí o donucovacím šetření, pokud jde o tyto podniky.

Komise zpochybňuje, že článek 14 je koncipován stejným způsobem jako článek 11. Žádné ustanovení článku 14 nepožaduje, aby se Komise před tím, než přijme rozhodnutí, pokusila nejdříve provést šetření na základě písemného pověření. Tento postup se totiž může použít, ale není povinný. Naopak, článek 11 výslovně stanoví, že Komise může přijmout rozhodnutí pouze tehdy, pokud podnik nedodá informace, které od něj byly požadovány.

Důvody, pro které článek 14 narozdíl od článku 11 povoluje jednostupňový postup, jsou zřejmé. Pokud se Komise domnívá, že musí prověřit dokumenty společnosti na místě, může pouze návštěva bez předchozího upozornění zabránit riziku, že tento podnik odstraní kompromitující dokumenty. Pokud by se tato možnost činnosti vyloučila, Komise by nebyla schopna zajistit používání pravidel hospodářské soutěže a právo Společenství by nebylo vykládáno tak, aby bylo plně účinné.

Pokud jde o důkaz vycházející z článku 13 nařízení, je třeba podotknout, že tento článek uvádí dva typy šetření, ale nestanoví, že jeden z nich musí nutně předcházet druhému.

Pokud jde o domnělá spojení mezi článkem 14 na jedné straně a článkem 11 na straně druhé, jedná se zde ve skutečnosti o dvě ustanovení, která sledují různé cíle a následně stanoví rozdílné postupy. Nic v nařízení č. 17 neopravňuje k předpokladu, že musí existovat spojení mezi těmito dvěma postupy nebo že postup z článku 11 musí být použit před postupem podle článku 14. Navíc má každý z těchto postupů své vlastní záruky.

Na podporu svého tvrzení Komise mimoto uvádí tyto argumenty:

– ustanovení článku 19 nařízení č. 17/62 uvádí okolnosti, za jakých je Komise povinna umožnit podniku být slyšen před přijetím rozhodnutí, ale nezmiňuje článek 14. Skutečnost, že nezmiňuje ani článek 11, není důležitá, protože tento článek již jasně upřesňuje, jak se má postupovat;

– ustanovení čl. 2 odst. 1 písm b) nařízení (EHS) Rady č. 2988/74 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti dopravy a hospodářské soutěže v Evropském hospodářském společenství připomíná, že mezi akty, které přerušují běh promlčecí doby patří i „písemná pověření k provedení šetření vydaná Komisí nebo příslušným orgánem členského státu na její žádost jejím zaměstnancům, jakož i rozhodnutí Komise nařizující šetření“. Pokud by však písemná pověření musela vždy předcházet rozhodnutím Komise nařizujícím šetření, promlčecí doba by byla stále přerušována těmito pověřeními a zmínka o rozhodnutích by byla zcela zbytečná.

Stanovisko Komise bylo mnohokrát potvrzeno v judikatuře Soudního dvora a v právní teorii. Rozsudkem ze dne 4. dubna 1960 ve věci 31/59, Acciaieria e Tubificio di Brescia/ Haute Autorité (Recueil 1960, s. 151), Soudní dvůr kategoricky zamítl argument, který byl velmi podobný argumentu uvedenému Panasonicem a podle kterého článek 47 Smlouvy o ESUO uložil pro shromažďování informací a provádění šetření ze strany Vysokého úřadu dvoufázový postup. Pokud jde o právní teorii, většina autorů sdílí názor Komise.

Komise k argumentu vycházejícímu z její praxe odpovídá, že tento postup svědčí výlučně o tom, že neformální šetření je povolené, ale není povinné. Je třeba ostatně upřesnit, že na rozdíl od toho, co uvádí Panasonic, to není poprvé, co Komise provádí šetření na základě rozhodnutí, která nebyla předem oznámena dotyčnému podniku – od roku 1973 byl tento postup použit ve 24 případech.

I když není vhodné se zabývat vznikem ustanovení, pokud je jeho znění jasné, lze ukázat, že ani přezkoumání projednání v parlamentu o nařízení č. 17/62 nijak nepřispívá k podpoře argumentů žalobce. Pan Deringer totiž dvoufázový postup vysvětlil, ale vůbec neupřesnil, že by byl povinný. Ani p. Von der Groeben se nevyjádřil k základní otázce, zda článek 14 zakazuje Komisi přijmout rozhodnutí před tím, než se pokusila nejdříve provést šetření na základě písemného pověření. Vznik nařízení je tedy přinejmenším nejasný a málo průkazný a rozhodně nepodporuje názor společnosti Panasonic.

Panasonic ve své replice podotýká, že poté co potvrdil, že správný výklad článku 14 nezáleží pouze na jeho doslovném znění, ale i na jeho duchu a účelu v rámci obecného cíle nařízení, takže rozdíly ve znění mezi články 11 a 14 uváděné Komisí nejsou rozhodující, osmý bod odůvodnění nařízení č. 17 se zabývá postupem podle článků 11 a 14 stejným způsobem, bez jakéhokoli rozlišení. Dále připouští, že žádost o informace nemusí nezbytně předcházet rozhodnutí, kterým se nařizuje šetření, ale připomíná, že v žádném případě nesmí být Komisi povoleno obejít záruky článku 11 nepřímo tím, že použije článek 14. Za třetí cituje ještě jednou prohlášení p. Von der Groebena, zejména tyto věty: „Předpokládáme především, že jsou informace poskytovány dobrovolně. Pokud tomu tak není, musí Komise přijmout rozhodnutí. Totéž se týká následného šetření.“ Panasonic je toho názoru, že není pochyb, že p. Von der Groeben měl těmito slovy v úmyslu se odvolat na závazný postup probíhající ve dvou fázích.

Výklad obhajovaný Komisí je kromě toho neslučitelný s ochranou základních práv, protože pokud mohlo být rozhodnutí o šetření přijato bez toho, že by na něj byl dotyčný podnik upozorněn, tento podnik by byl zbaven možnosti sdělit své stanovisko před přijetím rozhodnutí, stejně jako o příležitost připravit se na šetření, chránit svá práva tím, že by požádal Soudní dvůr o rozhodnutí dříve, než je rozhodnutí provedeno, a požádat popřípadě o odklad provádění. Podle judikatury Soudního dvora se musí jakékoli ustanovení práva Společenství v případě pochybností vykládat nejvolnějším způsobem vůči základním právům a více omezeným způsobem vůči pravomocím Komise.

Pokud jde o postup Komise, Panasonic není podle všeho informován o nevyhlášených rozhodnutích. V každém případě je třeba poznamenat, že 18 z 24 rozhodnutí vůči výrobcům nebo výlučným distributorům elektronických přístrojů, která byla uvedena Komisí, bylo přijato kolem června 1979, to znamená ve stejném rámci a ve stejném období jako rozhodnutí týkající se společnosti Panasonic, zatímco některá ze šesti dalších rozhodnutí byla přijata v prvních měsících roku 1979. Argument uvedený Panasonicem má tedy svoji plnou hodnotu.

Rozsudek Acciaieria di Brescia citovala Komise neprávem. Ponecháme-li stranou úvahy, že je velmi nebezpečné vykládat nařízení přijaté na základě Smlouvy o EHS s odvoláním na článek Smlouvy o ESUO, stačí připomenout, že Acciaieria di Brescia ve skutečnosti tvrdila, že Vysoký úřad (Haute Autorité) měl za účelem získání informací přijmout předběžné rozhodnutí dříve, než přijal rozhodnutí o šetření. Tato společnost ostatně nebyla schopna tvrdit, že neformální žádost měla předcházet přijetí rozhodnutí vzhledem k tomu, že již dvakrát odmítla dobrovolně poskytnout informace, které na ní byly „požadovány neformálním způsobem“ Vysokým úřadem. Za těchto okolností není možné žádné srovnání s argumentem, který v tomto případě uvedl Panasonic.

Autoři uvedení Komisí neuvedli žádnou autoritu, kromě některých případů ve věci Acciaieria di Brescia, která však v tomto ohledu není relevantní. Proti těmto autorům lze mimoto namítat názory jiných a četných odborníků na právo Společenství, kteří vykládají článek 14 v tom smyslu, že stanoví povinný dvoufázový postup.

Komise tvrdí, že dvoustupňový postup může občas znamenat velké riziko zničení nebo pozměnění kompromitujících dokumentů. Uznává však, že se toto riziko projevilo a že si je Komise uvědomila teprve v posledních letech. Poslední vývoj však nemůže ovlivnit výklad nařízení přijatého v roce 1962. Pokud se Komise vzhledem k současné situaci domnívá, že jí nařízení č. 17/62 neuděluje dostatečné pravomoci, nemá jinou možnost, než navrhnout novou právní úpravu.

Článek 19 nařízení č. 17/62 neposkytuje žádnou podporu pro tvrzení Komise. Jedenáctý bod odůvodnění tohoto nařízení obecným způsobem uvádí, že podniky mají právo na slyšení, než je vůči nim přijato rozhodnutí. Není tedy jasné, proč pouze článek 14 toto právo vylučuje, tím spíše, že Komise uznává, že toto právo je uvedeno v článku 11, který však také není uveden v článku 19.

Argument odvozený z čl. 2 odst.1 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2988/74 také není oprávněný, za prvé z toho důvodu, že nařízení z roku 1974 nemůže sloužit jako vodítko pro výklad nařízení z roku 1962, a za druhé proto, že podobná formulace byla v podstatě použita v odst. 1 písm. a) téhož článku, který se vztahuje na dvoufázový postup článku 11, jehož závazný charakter se nezpochybňuje.

Ve své duplice Komise podotýká, že první žalobní důvod Panasonicu je založen na tvrzení, že je článek 14 utvořen stejným způsobem jako článek 11. V případě, že se Panasonicu nepodaří toto tvrzení dokázat, budou všechny následky, které z toho odvodí, neopodstatněné. Pro účely důkazu však nestačí prohlásit, že přes nesporné rozdíly ve znění těchto dvou článků vyplývá shodnost struktury z ducha a účelu článku 14 v rámci obecného cíle nařízení č. 17, neboť výklad, který opět zabrání Komisi získat důkazy o porušení pravidel hospodářské soutěže, bude těžko vyhovovat cíli, který toto nařízení sleduje.

Osmý bod odůvodnění nařízení č. 17 rozlišuje, na rozdíl od názoru žalobce, mezi pravomocí požadovat informace (článek 11) a pravomocí provést šetření (článek 14). A co je důležitější, vysvětluje, že článek 14 dává Komisi všechny pravomoci „nezbytné k odhalení“ každého nezákonného chování. Výklad navrhovaný společností Panasonic má za následek popření těchto pravomocí, neboť Komise již nemá pravomoci nezbytné k odhalení důkazů v případě, že se dotyčný podnik rozhodne své důkazy zatajit nebo zničit. Skutečnost, že výše uvedený bod odůvodnění neuvádí důvod pro rozlišení mezi postupem podle článku 11 a postupem podle článku 14, neumožňuje toto rozlišení popřít. Odůvodnění poskytují v hrubých rysech vysvětlení sledovaných cílů článků, ale nevysvětlují podrobně ustanovení těchto článků. Ostatně v tomto případě je důvod zdůvodňující rozdíl mezi oběma články zřejmý a nemusí být upřesněn.

Není pravda, že rozhodnutím ve smyslu článku 14 může Komise požadovat informace na místě během šetření a obejít tak záruky postupu stanovené článkem 11. Ve skutečnosti mají úředníci Komise provádějící šetření pravomoc požadovat upřesnění týkající se konkrétních otázek vyplývajících z účetních knih a záznamů o hospodářské činnosti, které zkoumají, což nemá nic společného s pravomocí zadávat obecné otázky, které vyžadují velmi přesné zkoumání a které možná přivádějí podnik ke shromažďování informací.

Podle názoru Komise není nezbytné vykládat prohlášení učiněná p. Von der Groebenem během projednání v parlamentu v tom smyslu, jak si přeje Panasonic. V každém případě, ať je jeho výklad jakýkoli, nemůže předčit ostatní argumenty uvedené Komisí na podporu jejího tvrzení.

Není přesné, že jednofázový postup neponechává dotyčným podnikům „žádnou záruku“. Naopak, každý postup týkající se šetření obsahuje mnoho záruk, a sice:

– úředníci, kteří jsou Komisí pověřeni provedením šetření, musí mít vždy písemné pověření;

– žádné šetření ve smyslu čl. 14 odst. 3 nesmí být provedeno bez formálního rozhodnutí Komise;

– žádné šetření nemůže být provedeno, pokud není „nezbytné“;

– všechna rozhodnutí o šetření musí být dostatečně a výslovně odůvodněna;

– Komise je povinna konzultovat příslušný orgán členského státu a vyrozumí ho o šetření;

– v každém rozhodnutí musí být upřesněno, že dotyčný podnik má právo toto rozhodnutí zpochybnit před Soudním dvorem;

– pokud je rozhodnutí o šetření Soudním dvorem zrušeno, Komise nemůže využívat dokumentů, které vlastnila díky šetření prováděnému na základě uvedeného rozhodnutí;

– dotyčný podnik může případně požadovat náhradu podle článku 215 Smlouvy o EHS.

Záruka, která spočívá v upozornění dotyčného podniku před přijetím rozhodnutí, aby mohl sdělit své stanovisko, je však s to zbavit jakékoli následně nařízené šetření praktické účinnosti. Z obdobných důvodů nelze podniku přiznat právo na přípravu k šetření, a zejména ani právo zabránit šetření až do příjezdu právního poradce podniku na místo. Pokud jde o právní záruku, podnik sice nemůže požádat Soudní dvůr o rozhodnutí před použitím rozhodnutí o šetření, ale může podat žalobu v okamžiku, kdy mu je toto rozhodnutí oznámeno, a případně žádat Soudní dvůr, aby přijal přechodná opatření ve smyslu článků 185 a 186 Smlouvy o EHS.

Pokud jde o postup Komise, ode dne 1. ledna 1973 byla přijata v některých dalších případech rozhodnutí nařizující šetření bez předchozího upozornění. Je důležité připomenout, že žádné z těchto rozhodnutí nedalo podnět k protestům ani k žalobám o zákonnosti postupu, kterým se Komise řídila.

Podle názoru Komise a na rozdíl od názoru Panasonicu je odvolání na rozsudek ve věci Acciaieria di Brescia naprosto relevantní. V tomto rozsudku Soudní dvůr prohlásil, že článek 47 Smlouvy o ESUO se nestaví proti „současnému získávání informací a provádění šetření.“ To vede k závěru, že „oficiální žádost“ ani předběžné rozhodnutí ve smyslu článku 86 Smlouvy o ESUO nemusí nutně předcházet provedení šetření ve smyslu článku 47 téže smlouvy. Za těchto okolností je správné potvrdit, že otázka, která se řešila ve věci Acciaieria di Brescia, byla v podstatě shodná s otázkou, která je předmětem této věci.

Pokud jde o právní teorii, autoři, které cituje Panasonic, mu mnoho nepomáhají vzhledem k tomu, že z obecného hlediska neberou v úvahu otázku, zda je dvoufázový postup povinný, nebo v tomto ohledu vyjadřují rozdílné názory. Nejpřesvědčivějším právním názorem je tedy bezpochyby názor uváděný Komisí.

Argument, podle něhož Komise vykládá nařízení č. 17 s přihlédnutím k vývoji následujícímu po přijetí tohoto nařízení, je zcela neopodstatněný. Je proti zdravému rozumu předpokládat, že v okamžiku přijetí nařízení o pravomocích v oblasti vyšetřování a šetření Rada a Komise neuvažovaly o nutnosti zabránit pozměnění nebo zničení důkazů.

Pokud jde o článek 19, je třeba poznamenat, že se tento článek nezmiňuje o článku 11, mimo jiné proto, že článek 11 nedává podniku právo namítat, že nesmí být přijato žádné rozhodnutí, které by jej zavazovalo k poskytování informací, ale v podstatě mu dává možnost poskytnout požadované informace dobrovolně nebo prohlásit, že tyto informace nemá.

K pokusu Panasonicu popřít argumenty Komise pomocí nařízení č. 2988/74 je třeba připomenout, že pozdější ustanovení může být vždy citováno, aby mohlo ukázat, že zákonodárce přijal výklad předcházejícího ustanovení.

Srovnání mezi čl. 2 odst. 1 pododstavci a) a b) nařízení č. 2988/74 nevede ostatně nutně k závěrům, pro které se vyslovil Panasonic. Je totiž možné, aby v rámci článku 11 nenásledovalo po žádosti o informace, které se podnik nepodřídil, rozhodnutí, pokud například Komise obdržela pro své potřeby dostatečné informace díky podobným žádostem určeným současně jiným podnikům. V případě, že by si po určité době Komise přála vyžádat prostřednictvím rozhodnutí informace, které požadovala už dříve, mohla by tak učinit (alespoň za určitých okolností), aniž by obnovila žádost o informace. Je tedy vhodné uvést rozhodnutí jako opatření, které přerušuje promlčecí lhůtu. Naopak, písemné pověření k šetření stanovené článkem 14 se vždy sepisuje tak, aby návštěva ohledně šetření začala přesně ve stanovený den nebo v nejbližších dnech okolo tohoto přesně stanoveného dne.

Bylo by totiž nevhodné, aby si Komise dovolila pověřit inspektora, který by odjel do podniku kdykoli během několika měsíců nebo několika let po udělení pověření. Navíc, pokud Komise rozhodne, že je šetření nezbytné, musí ho provést za všech okolností, ať už na základě písemného pověření nebo formou rozhodnutí, pokud by dotyčný podnik dobrovolně nespolupracoval. Je tedy vyloučeno, aby došlo k výraznému časovému posunu mezi pověřením a rozhodnutím o šetření, takže je zbytečné odlišovat rozhodnutí jako opatření, které přerušuje promlčecí lhůtu. Je tedy třeba uzavřít, že zmínka uvedená v odst. 1 písm. b) se může týkat pouze rozhodnutí přijatých bez řízení, které by předcházelo postupu s písemným oprávněním.

Konečně skutečnost, že všechny ostatní podniky, které se podrobily šetření bez předchozího upozornění, nezpochybnily rozhodnutí, která se jich týkala, a to za okolností, pokud by měl Panasonic pravdu, kdy by měly právo tak učinit, znamená, že v tomto ohledu nesdílejí názor žalobce, což jistě není bezvýznamné.

K porušení základních práv

Druhý žalobní důvod obecného charakteru předložený Panasonicem se týká práva každého, kdo má procesní subjektivitu na slyšení před tím, než je vůči němu přijato rozhodnutí, které výrazně ovlivňuje jeho zájmy. Toto právo je obsaženo v mnohých základních právech tvořících nedílnou součást práva Společenství, je důležité zejména v případě rozhodnutí, které ukládá „nezanedbatelné povinnosti rozsáhlého významu“. To je přesně případ rozhodnutí přijatého na základě článku 14, které dává úředníkům Komise rozsáhlou pravomoc co se týče šetření a které vystavuje příslušný podnik pokutám a/nebo penále, pokud by odmítl spolupracovat.

V řízení zahájeném na základě článku 14 je příslušný podnik podle výše uvedené zásady oprávněn:

– obdržet s předstihem oznámení o záměru Komise přijmout rozhodnutí;

– obdržet v dostatečné lhůtě s předstihem oznámení o úmyslu Komise použít rozhodnutí;

– mít možnost obdržet veškerou nezbytnou a přiměřenou právní pomoc na ochranu svých zájmů.

Vzhledem k tomu, že Komise tyto požadavky nedodržela, Panasonic se nemohl informovat o svých právech a povinnostech během šetření a zajistit, aby některé dokumenty neušly svou podstatou pravomocím šetření Komise. Kromě toho neměl možnost se připravit, aby mohl lépe spolupracovat při provádění šetření.

Komise odpovídá, že zásada, které se dovolává Panasonic, neuděluje podniku, který má být předmětem šetření, žádné právo být předem upozorněn. Na podporu tvrzení Panasonicu není citován žádný odkaz na právo Společenství ani na vnitrostátní právo. Pokud je známo orgánům Společenství, neexistuje žádný odkaz na předpis, který by dával důraz na právo být s předstihem upozorněn na vyšetřování, které je řádně schválené, zcela zákonné a konané na základě pravomocí výslovně udělených právními předpisy o dokumentech požadovaných pro zkoumání závažného porušení veřejného práva.

Právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence je doprovázeno v celém právním pořádku určitým počtem výjimek. Platí, pokud se omezíme pouze na příklad článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za předpokladu (což je diskutabilní), že zásada uvedená v tomto článku se vztahuje nejenom na fyzické osoby, ale i na právnické osoby. Pokud jde o právo Společenství, vyplývá ostatně z judikatury Soudního dvora, že základní práva nejsou absolutní, ale že podléhají některým omezením stanoveným v souladu s veřejným zájmem nebo že jsou odůvodněna obecnými cíli, které sleduje Společenství.

Toto jistě nebrání uznání, že šetření prováděné na místě ve společnosti má vždy jistou vážnost a nesmí se provádět bez platného důvodu.

Podle Panasonicu rozhodnutí o šetření ukládá dotyčnému podniku „závažné povinnosti zahrnující následky velmi velkého rozsahu“. Ve skutečnosti je jedinou povinností zatěžující podnik souhlas s šetřením. Úředníci Komise nemohou být rozhodnutím oprávněni k tomu, aby pořizovali kopie dokumentů, které nejsou nezbytné k šetření nebo které podléhají ochraně na základě profesního tajemství. Pokud jsou v průběhu šetření tato práva porušována, má dotčený podnik samozřejmě možnost se odvolat. V případě, že společnost neuposlechne rozhodnutí, vystavuje se přirozeně pokutám, které však nemohou být uloženy bez dalšího rozhodnutí, před jehož přijetím má jistě společnost právo na slyšení. Je nakonec užitečné připomenout, že pravomoci Komise při šetření jsou značně omezené ve srovnání s pravomocemi přiznanými mnohým vnitrostátním orgánům členských států EHS a jiných demokratických států.

Tvrzení, podle kterého má podnik, který je předmětem šetření, právo odložit šetření až do příjezdu svého právního poradce, Panasonic ve čtyřech žalobních důvodech neuvedl. Je však vhodné je stručně prozkoumat. Lze tedy nejprve podotknout, že v projednávaném případě skutečnost, že úředníci Komise nevyčkali příjezdu právního zástupce před započetím šetření, nepoškodila zájmy Panasonicu. To znamená, že je třeba na jednu stranu zdůraznit, že Panasonic nemohl na podporu svého stanoviska citovat žádný předpis(práva Společenství, práva členského státu EHS nebo práva třetí země), a na druhou stranu, uznáme-li, že podnik nemá právo obdržet předem oznámení o šetření, musí se uznat, že nemá ani právo zabránit šetření na tak dlouho, dokud jím vybraný právní poradce nebude k dispozici. Pokud by tomu bylo jinak, bylo by třeba opět čelit stejnému riziku zničení nebo pozměnění dokumentů,přičemž cílem šetření bez předchozího upozornění je vyhnout se tomuto riziku.

Panasonic ve své replice upřesňuje, že jak připouští i Komise, pokud je právo podniku na slyšení během řízení ve smyslu odstavce 11 před přijetím rozhodnutí základním právem, musí být toto právo zaručeno postupem podle článku 14.

Právo připravit se na šetření a právo odvolat se před konáním šetření se potvrzuje:

– skutečností, že čl. 14 odst. 3 stanoví, že Komise určí datum šetření ve svém rozhodnutí, což má podle názoru Panasonicu mimo jiné zaručit, že podnik bude předem znát den, kdy se šetření uskuteční, a může se na něj řádně připravit, a popřípadě se odvolat proti rozhodnutí;

– skutečností, že všechna rozhodnutí přijatá podle nařízení č. 17 podléhají kontrole Soudního dvora za podmínek stanovených Smlouvou, mezi nimiž se nachází i pravomoc odložit provádění napadeného opatření, udělená Soudnímu dvoru podle článku 185 Smlouvy o EHS.

Tato práva navíc uznává i právní teorie.

Pokud jde o právo žádat právní stanovisko, pak toto právo nutně nenaznačuje, že je základním právem odlišným od výše uvedených práv. Dodržování základního práva dostatečně předem oznámit úmysl týkající se přijmutí rozhodnutí a jeho použití zaručuje současně i dodržování tohoto práva.

Konečně skutečnost, že pravomoci žalovaného jsou méně rozsáhlé než pravomoci členských států, není platným důvodem k tomu, aby podniku byla odepřena ochrana jeho základních práv vůči Komisi.

Komise ve své duplice tvrdí, že se argument společnosti Panasonic zakládá na zcela nepřesném tvrzení, podle kterého je šetření vážným zásahem, poškozujícím a trvalým, který škodí zájmům dotyčného podniku. Ve skutečnosti inspektoři nepřijímají žádné rozhodnutí ani nevyvozují žádný závěr. Šetření je srovnatelné s řádně povolenou prohlídkou v rámci vnitrostátního práva a nikoliv se soudním řízením. Navíc Panasonic zapomíná, že Komise přijímá rozhodnutí o šetření na základě výkonu vyšetřovací pravomoci, ne na základě soudní pravomoci. V tomto rámci zcela jasně neexistuje právo podniku na slyšení.

Pokud jde o článek 11, Komise nikdy neřekla, že tento článek uděluje právo být slyšen nebo, v důsledku, že uděluje základní právo.

Ustanovení článku 11 dává prostě možnost poskytovat dobrovolně informace požadované Komisí. V každém případě nelze uznat existenci základního práva na slyšení před šetřením, protože by takové právo přineslo riziko potlačení veškeré užitečnosti šetření.

Ze stejných důvodů nelze přiznat podniku právo připravit se na šetření.

Pokud jde o upřesnění, které Panasonic uvedl ve své replice a podle kterého by právo podniku na seznámení v dostatečném předstihu s úmyslem Komise uplatnit rozhodnutí o šetření mělo tomuto podniku umožnit odvolání, stačí připomenout, že nelze přiznat nezbytnost lhůty mezi přijetím rozhodnutí a jeho použitím, aniž by to zcela nebylo v rozporu s ustanoveními Smlouvy, judikatury Soudního dvora a postupu Komise.

Požadavek, aby bylo v rozhodnutí stanoveno datum provedení šetření, nemá v žádném případě za cíl oznámit toto datum dotyčnému podniku. Toto oznámení mu může být sděleno pouze v případě, že bylo dokázáno, že rozhodnutí musí být podniku oznámeno.

Argument vycházející z článku 185 musí být rovněž odmítnut. Jelikož ani podání žaloby neodloží provádění rozhodnutí, lze jen obtížně pochopit, proč by měl být uznán tento odkladný účinek pro prostou možnost podat žalobu. Ostatně podnik, který je předmětem šetření, je rovněž chráněn, dokonce i podáním žaloby po skončení šetření, může požadovat a může mu být vyhověno, aby dokumenty okopírované úředníky Komise nebyly použity dříve, než Soudní dvůr vydá konečný rozsudek.

Nakonec, s připomínkou toho, že její vlastní pravomoci jsou omezeny, Komise nemínila říci, že není třeba chránit základní práva proti pravomocím, které vykonává, ale celkem jednoduše, že je třeba vyhnout se výkladu, který by směřoval k většímu omezení jejích pravomocí do té míry, až by se staly úplně neúčinnými.

K neexistenci nebo nedostatku odůvodnění

Podle Panasonicu Komise opomenula odůvodnit rozhodnutí, nebo je přinejmenším dostatečně nezdůvodnila.

V projednávaném případě měla být odůvodnění v souladu se stálou judikaturou Soudního dvora podrobná, protože se jednalo o rozhodnutí, které obsahovalo zvláště závažné opatření, které zbavilo podnik jeho základních práv, vystavilo tento podnik uplatnění pokut a penále a které zahrnovalo opuštění dřívějšího postupu Komise.

Komise však vůbec v rozhodnutí neuvedla, proč použila čl. 14 odst. 3, aniž by se předtím uchýlila k neformálnímu šetření. Omezila se na prohlášení, že „rozhodnutí musí být přijato“, což bezpochyby představuje neexistenci odůvodnění. I když se dá předpokládat, že za odůvodnění lze považovat body, kterými se zabývalo rozhodnutí, toto rozhodnutí opomenulo jmenovat právní a skutkové zásady, na kterých je založeno a které by měly umožnit pochopit, proč Komise nejprve nepoužila neformální postup.

Neexistence přiměřeného nebo vhodného odůvodnění rovněž vede k neplatnosti rozhodnutí.

Komise odpovídá, že vzhledem k tomu, že nebyla povinna provést nejprve neformální šetření, nebyla ani povinna odůvodnit, proč se neřídila tímto způsobem. Uvedla však důvody, pro které bylo šetření nezbytné (pro zjištění informací, podle kterých existovalo podezření na existenci zákazu vývozu), což představovalo dostatečné odůvodnění. Pokud má Komise možnost výběru mezi několika prostředky jednání, musí ve svém rozhodnutí uvést důvody své volby, ale není samozřejmě povinna upřesnit, proč považuje jeden z těchto prostředků za lepší než ty ostatní.

Napadené rozhodnutí není ostatně zvlášť závažným opatřením, ani nezbavilo podnik jeho základních práv, ani se neodklonilo od dřívější stálé praxe, což umožňuje Komisi, aby se omezila jen na dosti stručné odůvodnění.

Stručné odůvodnění se považovalo za dostatečné v případě rozhodnutí, kterým Soudní dvůr nařizuje šetření v již citovaném rozsudku 31/59, Acciaieria di Brescia.

Panasonic ve své replice podotýká, že i kdyby měla Komise možnost volit z několika prostředků jednání (což žalobce popírá), měla ve svém rozhodnutí uvést důvody, pro které si vybrala jeden z těchto prostředků. Komise se pokusila odpovědět na tento argument tím, že uvedla, že není povinna upřesnit, proč nezvolila jiné formy jednání, které měla k dispozici. Je však stále tak jako tak povinna upřesnit, proč dala přednost některému prostředku.

Povinnost podat odůvodnění je v tomto případě důležitá zejména z toho důvodu, že rozhodnutí znamenalo úplný odklon od dřívějšího veřejně prováděného postupu a že předcházející rozhodnutí vydaná ve stejném smyslu byla nejenom velmi ojedinělá, ale nebyla ani zveřejněna.

Komise potvrdila, že rozhodnutí podle čl. 14 odst. 3 může být přijato, aniž by se před tím použila možnost neformální žádosti o šetření, „pokud vyplyne z kontaktů s dotyčným podnikem, že nebude dobrovolně souhlasit s šetřením“ nebo „pokud existují důvody, na základě kterých se lze domnívat, že důležité důkazy mohou být zatajeny nebo zničeny buď dotyčným podnikem, nebo jakýmkoli jiným podnikem, který se podílel na domnělém porušení“. V rozhodnutí se však neříká, že by jakákoli z těchto podmínek byla v projednávaném případě splněna. Bylo by totiž nemožné tvrdit, že Panasonic dobrovolně nepřijal šetření, neboť Komise nebyla ve styku s výše uvedenou společností před přijetím rozhodnutí o šetření. Pokud jde o druhou podmínku, Komise neměla žádný důvod se domnívat, že by Panasonic mohl zatajit nebo zničit důležité důkazy.

Konečně, odvolání Komise na věc Acciaieria di Brescia není v projednávaném případě relevantní, protože se zde jednalo o situaci, ve které Vysoký úřad neměl žádnou možnost výběru postupu podobnou tomu, jaký Komise chtěla použít ve smyslu článku 14.

Ve své duplice Komise připomíná, že rozhodnutí o šetření bez předchozího upozornění je odůvodněné, pokud existuje podezření na závažné porušení práva Společenství, jako je například zákaz vývozu. Protože se však zdá, že Panasonic se domnívá, že podobné rozhodnutí je odůvodněno pouze v případě, že dotyčný podnik poskytl Komisi chybné nebo klamné informace, lze snadno dokázat, že tato podmínka byla v projednávaném případě také splněna. Napadené rozhodnutí výslovně uvádí, že Komise byla informována o skutečnosti, že Panasonic žádal své maloobchodníky, aby nevyváželi. Upřesňuje také, že na základě oznámení Komisi o své dohodě o distribuci se National Panasonic Vertriebsgesellschaft mbH, německá společnost patřící do skupiny Panasonic, nezmínila o žádném zákazu vývozu ze Spojeného království do Německa. V tomto ohledu se nesmí zapomenout, že podnik, který oznámí dohodu ve smyslu nařízení č. 17/72, je povinen podávat přesné informace, že zákaz vývozu mimo Velkou Británii by bezpochyby prospěl společnosti Panasonic GmbH a že na Panasonic GmbH a Panasonic UK plně dohlíží stejná mateřská společnost. Z rozhodnutí tedy jasně vyplývá, že podnik, který již dříve, než se stal předmětem šetření, zatajil Komisi skutečnost důležitou pro posouzení svého soutěžního chování.

- Panasonic navíc tvrdil, že odůvodnění je nedostatečné vzhledem k tomu, že rozhodnutí, které se odchyluje od dřívější „zveřejněné praxe“, je třeba velmi důkladně odůvodnit. Napadené rozhodnutí se však neodchýlilo – tak, jak již bylo prokázáno – od předchozí praxe Komise. Navíc neexistuje žádná povinnost zveřejňovat rozhodnutí o šetření. Konečně, aby toto rozhodnutí bylo vhodně odůvodněné, nelze předstírat, že je neplatné, protože nebyla zveřejněna jiná podobná rozhodnutí přijatá v minulosti.

Podle názoru žalobce nenaznačovalo nic v rozhodnutí to, že by Panasonic zatajoval důkazy. Ale skutečnost, že se National Panasonic Vertriebsgesellschaft mbH nezmínil ve svém oznámení o zákazu vývozu, oprávnila Komisi k domněnce, že Panasonic byl v projednávaném případě připraven zatajit důkazy týkající se tohoto zákazu. Nepřesnost v oznámení učiněném National Panasonic Vertriebsgesellschaft mbH je však v rozhodnutí uvedena. Je zjevné, že nejlepším důkazem toho, že podnik by mohl zatajit důkazy, je dokázat, že tak již učinil v minulosti, ale tento důkaz není obvykle k dispozici z mnoha důvodů, které lze snadno pochopit. Komise je proto povinna posoudit tuto možnost na základě rozhodných prvků.

Podle Panasonicu neměla Komise žádný důvod ho považovat za schopného zatajit důležité důkazy. Ale existuje jeden důvod, a to ten, že skupina Panasonic již jednu důležitou skutečnost zatajila.

Konečně, na rozdíl od názoru Panasonicu, článek 47 Smlouvy o ESUO výlučně dává Vysokému úřadu možnost výběru z postupů mezi žádostí o informace a uplatněním šetření. Ustanovení článku 47 jsou tedy v tomto ohledu podobná ustanovením článku 14 nařízení č. 17/62.

K proporcionalitě rozhodnutí

Podle Panasonicu zásada proporcionality, stanovená judikaturou Soudního dvora, vyžaduje, aby opatření a ustanovení přijatá orgány byla „přiměřená a nezbytná k dosažení sledovaných cílů“. Rozhodnutí o šetření, kterému nepředcházela neformální žádost, odpovídá těmto podmínkám pouze v případě, že situace je velmi vážná, v naléhavém případě a pokud je před zahájením šetření uložena absolutní mlčenlivost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však neukazuje na existenci žádné z těchto okolností, takže samo rozhodnutí by mělo být považováno za odporující zásadě proporcionality.

Komise se naopak domnívá, že zásada proporcionality vyžaduje pouze přiměřené spojení mezi opatřením, které je přijato a „které je přiměřené a nezbytné pro dosažení hledaného cíle“, aby se zabránilo tomu, že by závažná opatření nebyla přijata pro méně důležité cíle. Za okolností projednávaného případu je postup Komise bezpochyby přiměřený a nezbytný, protože to byl jediný postup, který mohl zabránit zatajení nebo zničení možných důkazů závažného porušení práva Společenství.

Panasonic ve své replice odpovídá, že kritéria, která jsou uvedena jako vodítko pro hodnocení proporcionality rozhodnutí ve smyslu čl. 14 odst. 3, jsou v podstatě odvozena z jedné pasáže Thiesing, Schröter, Hochbaum (v „Dohody a dominantní postavení v právu EHS“), které Komise sama se svolením citovala v žalobní odpovědi.

Panasonic se ztotožňuje se zdůvodněním generálního advokáta Roemera ve věci Acciaieria di Brescia. Pan Roemer v tomto případě podotýká, že „pokud existuje několik stejně vhodných opatření, přijaté opatření musí být takové, které zaručí nejlepší výsledek s nejhospodárnějšími prostředky a které co nejméně zatíží občana“. Ještě dodává, že šetření následující po rozhodnutí se může použít, „pouze tehdy, je-li … (jeho) nezbytnost v konkrétním případě zvláště prokázána, to znamená, například, v případě odmítnutí poskytnout informace nebo v případě existence odůvodněného podezření, že poskytnuté informace jsou nedostatečné nebo nepřesné. Tyto podmínky nejsou v projednávaném případě splněny vzhledem k tomu, že se zde nejednalo ani o takové odmítnutí, ani o poskytnutí předběžných informací.

Komise ve své duplice poznamenává, že autoři citovaní Panasonicem, kteří ani zdaleka nepodporují názor žalobce, popisují podmínky, které přesně odpovídají podmínkám projednávaného případu.

Pokud jde o kritéria uvedená ve stanovisku generálního advokáta Roemera, lze poznamenat, aniž by bylo nezbytné projednávat použitelnost těchto kritérií v případě společnosti Panasonic, kde šetření nepředstavovalo „vážný zásah“ do činnosti podniku:

– že nebylo možné považovat za „přiměřený“ a n s to „zaručit nejlepší možné výsledky“ postup, který nabízí podniku, který již zatajil před Komisí důležité skutečnosti, možnost zničit nebo zatajit důkazy;

– že je v projednávaném případě splněna podmínka týkající se odmítnutí poskytnutí informací nebo sdělení chybných nebo nepřesných informací vzhledem k neúplnému oznámení předloženému Komisi společností, která je blízká žalobci.

Pokud může klamná odpověď na žádost o poskytnutí informací představovat podmínku, která může mít za následek nezbytné a přiměřené šetření provedené bez předchozího upozornění, nelze vážně tvrdit, že situace je výrazně odlišná při předložení nepřesného oznámení.

IV – Ústní řízení

Vyjádření National Panasonic (UK) Limited, zastoupené Davidem Vaughanem, barrister v „Inner temple“, a Komise Evropských společenství, zastoupené jejím právním poradcem, Johnem Temple Langem jako zmocněncem, byla vyslechnuta na jednání konaném dne 18. března 1980.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 30. dubna 1980.

Právní otázky:

1 Společnost National Panasonic (UK) Limited se sídlem ve Velké Británii (dále jen „National Panasonic“) požaduje ve své žalobě na základě článků 173 a 174 Smlouvy o EHS zrušení rozhodnutí Komise ze dne 22. června 1979 o šetřeních, která se provádějí v souladu s čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17/62. Ve stejné žalobě mimoto žalobce požaduje, aby bylo Komisi nakázáno vrátit společnosti National Panasonic všechny kopie dokumentů, které pořídili úředníci Komise při těchto šetřeních, zničit poznámky pořízené během nich a zavázat se, že se zdrží jakéhokoli používání těchto dokumentů, poznámek nebo informací.

2 Žalující společnost založená podle anglického práva je dceřinou společností japonské společnosti „Matsushita Electric Company“ a ve Velké Británii je výhradním distributorem elektronických přístrojů „National Panasonic“ a „Technics“, určených k prodeji spotřebiteli. Další dceřinou společností skupiny Matsushita je společnost National Panasonic Vertriebsgesellshaft mbH se sídlem ve Spolkové republice Německo, distributor výrobků National Panasonic v tomto členském státě.

3 Dne 11. ledna 1977 informovala výše uvedená německá společnost Komisi o dohodě týkající se distribuce výrobků National Panasonic a požadovala negativní atest nebo výjimku ve smyslu čl. 85 odst. 3 Smlouvy.

4 I když oznámení neuvádělo, zda dohoda obsahovala či neobsahovala zákaz vývozu do jiného členského státu, z informací, které Komise obdržela, vyplývalo, že National Panasonic uložila svým distributorům nevyvážet zpětně výrobky National Panasonic a Technics do jiných členských států.

5 Komise na základě těchto informací usoudila, že je namístě se domnívat, že se žalobce účastnil a dosud se účastní dohod a jednání ve vzájemné shodě, které jsou v rozporu s článkem 85 Smlouvy o EHS, a rozhodla se proto provést šetření podle nařízení Rady č. 17, a zejména podle čl. 14 odst. 3. Za tímto účelem dne 22. června 1979 přijala napadené rozhodnutí, které mimo jiné v článku 3 stanovilo, že je oznámeno úředníky pověřenými Komisí bezprostředně před zahájením šetření doručením do vlastních rukou zástupcům dotyčného podniku.

6 Příslušné šetření bylo provedeno dne 27. června 1979 dvěma úředníky zmocněnými Komisí, kteří se v doprovodu úředníka z „Office of Fair Trading“, který je ve Velké Británii „příslušným orgánem“ a který musí být slyšen podle čl. 14 odst. 4 nařízení č. 17, dostavili do prodejního místa National Panasonic ve Slough, Berkshire a po doručení výše uvedeného rozhodnutí do vlastních rukou vedení této společnosti skutečně zahájili šetření, aniž by vyčkali příjezdu právníka dotyčného. Kanceláře podniku opustili téhož dne a odnesli si kopie několika dokumentů a poznámky pořízené během šetření.

7 Žalobce zpochybňuje platnost tohoto šetření a tvrdí, že rozhodnutí Komise, která ho nařídila, je protiprávní. Na podporu své žaloby vznáší čtyři žalobní důvody, a sice, že výše uvedené rozhodnutí porušuje článek 14 nařízení č. 17 a základní práva, že není dostatečně odůvodněné a že odporuje zásadě proporcionality.

a) K porušení článku 14 nařízení č. 17

9 Tyto argumenty se nezdají být opodstatněné. Z toho důvodu, aby Komise mohla splnit úkol, který jí byl svěřen k zajištění dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu, stanoví nařízení č. 17 ve svém osmém bodu odůvodnění, že „musí … požadovat na celém společném trhu poskytování takových informací a provádět taková šetření, která jsou nezbytná k odhalení jakékoli dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které je zakázáno podle čl. 85 odst. 1, nebo jakéhokoli zneužití dominantního postavení zakázaného článkem 86“. Za tímto účelem toto nařízení stanoví odlišné postupy, což dokazuje, že výkon pravomocí svěřených Komisi v otázce informací a v oblasti šetření nepodléhá stejným podmínkám.

10 Článek 11 o pravomoci Komise požadovat informace, které považuje za nezbytné, stanoví v odstavcích 2, 3 a 5:

„2. Při zasílání žádosti o informace podniku nebo sdružení podniků zašle Komise současně kopii žádosti i příslušnému orgánu členského státu, na jehož území je sídlo daného podniku nebo sdružení podniků.

3. Ve své žádosti o informace uvede Komise právní základ a účel žádosti, jakož i sankce za poskytnutí nesprávných informací, uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. b).

5. Pokud podnik nebo sdružení podniků neposkytne požadované informace ve lhůtě stanovené Komisí nebo poskytne neúplné informace, vyžádá si je Komise formou rozhodnutí. V rozhodnutí uvede, jaké informace jsou požadovány, stanoví přiměřenou lhůtu, během které mají být poskytnuty, a upozorní na sankce uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 16 odst. 1 písm. c) a na právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem.“

11 Ustanovení článku 14 tohoto nařízení o pravomocích Komise „v oblasti šetření“, však představuje odlišnou strukturu. Odstavce 2 a 3 tohoto článku stanoví podmínky výkonu těchto pravomocí a zní takto:

„2. Úředníci Komise zmocnění provést šetření vykonávají své pravomoci po předložení písemného oprávnění, které přesně stanoví předmět a účel šetření a sankce uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. c), pokud je předložení požadovaných účetních knih a jiných obchodních záznamů neúplné. Komise vyrozumí v přiměřené době před zahájením šetření příslušný orgán členského státu, na jehož území má být šetření provedeno, a uvede jména zmocněných úředníků.

3. Podniky a sdružení podniků jsou povinny šetření nařízené rozhodnutím Komise strpět. Rozhodnutí přesně stanoví předmět a účel šetření, určí den jeho zahájení a uvede sankce stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) a právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem“.

Toto ustanovení zajisté nevylučuje, že Komise může provádět šetření bez přijetí rozhodnutí, výhradně na základě písemného pověření předaného svým úředníkům, ale neobsahuje však žádný prvek, ze kterého by vyplývalo, že může přijmout rozhodnutí ve smyslu odstavce 3 pouze tehdy, pokud se předtím pokusila provést šetření na základě pouhého pověření. Zatímco článek 11 výslovně v odstavci 5 váže přijetí rozhodnutí Komise na podmínku, že předběžně žádala o nezbytné informace žádostí „určené zúčastněným“ a přesně stanoví v odstavci 3 zásadní prvky, které má taková žádost obsahovat, článek 14 nepodřizuje postup šetření rozhodnutím žádnému předběžnému jednání tohoto typu.

13 Rozdílnost pravidel mezi výše uvedenými články 11 a 14 se navíc vysvětluje rozdílností požadavků, kterým odpovídají tato dvě ustanovení. Zatímco informace, jejichž znalost Komise považuje za vhodnou, nemohou být obvykle získány bez spolupráce s podniky a sdruženími podniků, které je mají, šetření naopak nejsou nezbytně s touto podmínkou spojena. Mají obecně za cíl prostřednictvím opatření uvedených v čl. 14 odst. 1 pododstavci 2 nařízení č. 17 kontrolu skutečnosti a rozsahu informací, které Komise již má, a nepředpokládají tedy nutně předchozí spolupráci ze strany podniků nebo sdružení podniků, které mají informace nezbytné pro kontrolu.

14 Žalobce ostatně tvrdí, že pokud má být článek 14 nařízení vykládán odlišně od článku 11 v tom smyslu, že umožňuje Komisi přijmout rozhodnutí o šetření, aniž by předtím provedla šetření podle čl.14 odst. 2, Komise může použitím postupu podle tohoto článku týkajícího se žádostí o informace obejít podmínky článku 11 a změnit tak záruky, které článek 11 nabízí dotyčným podnikům a sdružením podniků.

15 Tato argumentace však nebere v úvahu rozlišení stanovené nařízením mezi „informacemi“ v článku 11 a „šetřeními“ v článku 14. Okolnost, že úředníci pověření Komisí mají při provádění šetření pravomoc požadovat informace týkající se konkrétních zvláštních otázek vyplývajících z účetních knih a jiných obchodních záznamů, které zkoumají, není dostačující pro závěr, že se šetření ztotožňuje s postupem, jehož účelem je pouze získání informací ve smyslu článku 11 nařízení.

16 Z těchto důvodů je třeba odmítnout první žalobní důvod jako neodůvodněný.

b) K porušování základních práv

17 Žalobce dále tvrdí, že Komise tím, že mu opomněla předem sdělit rozhodnutí o sporném šetření, porušila v projednávaném případě základní práva dotčeného, zejména právo obdržet předem oznámení o úmyslu použít vůči němu rozhodnutí, stejně jako právo na slyšení před přijetím rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje jeho právní postavení, a právo využít možnosti, kterou mu dává článek 185 Smlouvy, a požadovat odklad provádění tohoto rozhodnutí. Žalobce uvádí zejména článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950, podle kterého „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“. Domnívá se, že tyto záruky musí být zajištěny, mutatis mutandis, i právnickým osobám.

18 Tak, jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. května 1974 ve věci 4/73 „Nold“ (Recueil 1974, s. 508), základní práva tvoří nedílnou součást obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje v souladu s ústavními tradicemi společnými členským státům a s mezinárodními smlouvami, na kterých členské státy spolupracovaly nebo k nim přistoupily.

19 V tomto ohledu je na místě uvést, že článek 8 Evropské úmluvy, v rozsahu, ve kterém se vztahuje na právnické osoby, hlásá zásadu nevměšování se veřejných orgánů do výkonu práv stanovených v odstavci 1, ale v odstavci 2 uznává, že je toto nevměšování možné, v rozsahu, ve kterém „je stanoveno zákonem a představuje opatření, které je v demokratické společnosti nezbytné pro národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt státu, předcházení nepokojům a zločinnosti, na ochranu zdraví nebo morálky, na ochranu práv a svobod jiných“.

20 V projednávaném případě – tak, jak vyplývá ze sedmého a osmého bodu odůvodnění nařízení č. 17 – je cílem pravomocí svěřených Komisi článkem 14 tohoto nařízení umožnit jí, aby splnila úkol, který jí svěřuje Smlouva o EHS, a to dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu. Jak vyplývá ze čtvrtého pododstavce preambule Smlouvy, z čl. 3 písm. f) a z článků 85 a 86, úkolem těchto pravidel je zabránit, aby hospodářská soutěž nebyla zdeformována na úkor obecného zájmu, jednotlivých podniků a spotřebitelů. Výkon pravomocí svěřených Komisi nařízením č. 17 přispívá k udržení režimu hospodářské soutěže, který Smlouva podporuje, a jeho dodržování se kategoricky ukládá podnikům. Za těchto podmínek se tedy nezdá, že by nařízení č. 17 tím, že svěří Komisi pravomoci provádět šetření bez předchozího oznámení, obsahovalo zásah do práva, kterého se dovolává žalobce.

21 Ostatně, pokud jde konkrétně o tvrzení, podle kterého byl žalobce v tomto případě zbaven práva na slyšení před tím, než bylo vůči němu přijato rozhodnutí, je třeba upřesnit, že výkon takového práva na obranu je zahrnut především v rámci soudního nebo správního řízení, jehož účelem je ukončení porušování práva nebo oznámení neslučitelnosti s právem, jako například v případě postupů stanovených nařízením Komise č. 99/63 ze dne 25. července 1963 (Úř. věst. 1963, č. L 127). Naopak, postup týkající se šetření, který je uveden v článku 14 nařízení č. 17, nemá za cíl ukončení porušování práva ani oznámení neslučitelnosti s právem, ale jeho cílem je výhradně umožnit Komisi získat dokumentaci nezbytnou k ověření skutečnosti a rozsahu daného skutkového a právního stavu. Pouze pokud se Komise domnívá, že údaje takto získané pro posouzení odůvodňují zahájení řízení ve smyslu výše uvedeného nařízení č. 99/63, kdy dotyčný podnik nebo sdružení podniků musí být slyšeny na základě čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17 a ustanovení nařízení č. 99/63 před tím, než je přijato takové rozhodnutí. Přesně tento zásadní rozdíl mezi rozhodnutími přijatými na konci tohoto řízení a rozhodnutími nařizujícími šetření vysvětluje znění výše uvedeného čl. 19 odst. 1, který se při uvádění rozhodnutí, které Komise nemůže přijmout dříve, než se zúčastněným osobám poskytne možnost vykonávat právo vyjádřit se, o tom nezmiňuje v čl. 14 odst. 3 tohoto nařízení.

22 Konečně, argument, podle kterého skutečnost, že žalobce nebyl předem informován, což jej zbavilo možnosti využít práva, které mu poskytuje článek 185 Smlouvy, a to požadovat na Soudním dvoru odložení provádění sporného rozhodnutí, naráží na obsah samotného výše uvedeného článku 185. Toto ustanovení totiž předpokládá, že rozhodnutí bylo přijato a má právní účinky, zatímco oznámení předem, u kterého žalobce vytýká Komisi, že mu nebylo předáno, mělo předcházet přijetí napadeného rozhodnutí a nemohlo mít závazné účinky.

23 Na základě těchto důvodů není ani druhý žalobní důvod opodstatněný.

c) K nedostatečnému odůvodnění

25 Výše uvedený článek 14 uvádí v odstavci 3 důležité podstatné prvky odůvodnění rozhodnutí, které nařizuje šetření tím, že stanoví, že „předmět a účel šetření určí den jeho zahájení a uvede sankce stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) a právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem.“

26 Je nesporné, že napadené rozhodnutí uvádí ve své preambuli sledovaný cíl, který spočívá v ověření okolností, které jsou s to odhalit případnou existenci zákazu vývozu, který je v rozporu se Smlouvou, a uvádí sankce stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) nařízení č. 17. Je rovněž nesporné, že v odstavcích 1 a 2 upřesňuje prvky, o které se musí opírat stanovené šetření, stejně jako místo a den uskutečnění. Ustanovení článku 3 rozhodnutí uvádí konečně ve svém druhém pododstavci možnosti nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem v souladu s článkem 173 Smlouvy.

27 S přihlédnutím k těmto skutečnostem z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí splnilo požadavky nařízení č. 17, pokud jde o jeho odůvodnění, a že je třeba zamítnout tuto námitku jako neodůvodněnou.

d) K porušení zásady proporcionality

29 Volba Komise mezi šetřením provedeným na základě pouhého pověření a šetřením nařízeným formou rozhodnutí nezáleží na okolnostech, kterých se dovolává žalobce, ale na nutnosti odpovídajícího dokazování, s ohledem na zvláštnosti případu.

30 Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí mělo za cíl výhradně umožnit Komisi spojit prvky nezbytné pro posouzení případného porušení Smlouvy, nezdá se, že by Komise v projednávaném případě jednala neúměrně ve vztahu ke sledovanému cíli a že by tím porušila zásadu proporcionality.

31 Z těchto důvodů se, vzhledem k tomu, že ani tento poslední žalobní návrh se nemůže vzít v úvahu, žaloba zamítá jako neopodstatněná.

Náklady řízení

24 Účastníku řízení, který neuspěl ve sporu, bude uložena náhrada nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá jako neodůvodněná.

2) Žalobci se ukládá náhrada nákladů řízení.