1 Usnesením ze dne 22. února 1985, došlým Soudnímu dvoru dne 1. března 1985, položil Hoge Raad des Nederlanden na základě článku 177 Smlouvy o EHS tři předběžné otázky týkající se výkladu článků 7 a 48 Smlouvy o EHS a článku 10 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2). 2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu, jehož předmětem je zamítnutí, prostřednictvím rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 21. října 1982, žádosti o povolení k pobytu předložené Ann Florence Reed (dále jen slečna Reed), žalobkyní v původním řízení a partnerkou pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu. 3 Ze spisu vyplývá, že podle Vreemdelingencirculaire z roku 1982, kterým Nizozemsko stanoví svou cizineckou politiku, může být za určitých podmínek cizinec, který udržuje trvalý vztah s nizozemským státním příslušníkem nebo cizincem, který byl Nizozemskem přijat jako uprchlík nebo jako osoba mající nárok na azyl, nebo cizincem, který je držitelem povolení k trvalému pobytu, získat povolení k pobytu v Nizozemsku. Dotyční partneři musí zejména žít ve společné domácnosti, nebo žít ve společné domácnosti již před příchodem do Nizozemska, být svobodní a disponovat dostatečnými prostředky k uspokojení základních potřeb cizího partnera stejně jako přiměřeným ubytováním. 4 Slečna Reed, svobodná britská občanka, přijela dne 5. listopadu 1981 do Nizozemska, kde se dne 22. ledna 1982 zaregistrovala jako uchazečka o zaměstnání; zaměstnání nicméně nezískala. Dne 24. března 1982 podala žádost o povolení k pobytu a jako důvod uvedla, že žije společně s panem W. Pan W., rovněž svobodný britský občan, pracuje v Nizozemsku od 5. listopadu 1981 a dne 23. února 1982 obdržel povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu EHS, platné do 5. listopadu 1986. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí žili slečna Reed a pan W. společně v Nizozemsku a jejich vztah trval pět let. 5 Slečna Reed podala návrh na přezkum rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o povolení k pobytu ministrem spravedlnosti. Protože tento návrh neměl odkladný účinek, slečna Reed podala předsedovi Rechtbank v Haagu návrh na zkrácené řízení, aby získala rozhodnutí zakazující nizozemskému státu přijmout opatření směřujících k jejímu vyhoštění do té doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím povolení k pobytu. Předseda Rechtbank vyhověl této žádosti a na podporu svého rozhodnutí uvedl, že právní výklad předpokládá, že při použití článku 10 nařízení č. 1612/68 mají být nesezdaní partneři, pokud je to možné, považováni v případech, jako je tento, za manžele. 6 Stát podal opravný prostředek k Gerechtshof v Haagu a ten potvrdil rozhodnutí předsedy Rechtbank, ale na základě jiných důvodů. Podle rozsudku Hoge Raat, Gerechtshof rozhodl, že zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti mezi pracovníky členských států stanovený v článku 7 a čl. 48 odst. 2 Smlouvy o EHS znamená, že politika státu vůči cizincům, tak jak vyplývá z Vreemdelingencirculaire, musí umožnit partnerovi pracovníka, který je cizím státním příslušníkem zaměstnaným v Nizozemsku, bydlet s tímto pracovníkem za stejných podmínek, jaké jsou uplatňovány v případě partnera pracovníka nizozemské státní příslušnosti. Stát podal proti rozsudku Gerechtshof kasační stížnost k Hoge Raad. 7 Jelikož byl Hoge Raad, přesvědčen, že věc v původním řízení vyvolává otázky týkající se výkladu práva Společenství, přerušil řízení až do rozhodnutí Soudního dvora o těchto předběžných otázkách, které mu předložil:
„ 1) Jedná se vzhledem k článku 10 nařízení EHS č. 1612/68 o zakázanou diskriminaci ve smyslu článků 7 a 48 Smlouvy o EHS, pokud členský stát v rámci své cizinecké politiky považuje za manžela nebo manželku i nesezdaného partnera pracovníka, vlastního státního příslušníka , který udržuje s tímto pracovníkem trvalý vztah, a zároveň odmítá přiznat stejný statut v případě nesezdaného partnera pracovníka, státního příslušníka jiného členského státu, který s ním udržuje trvalý vztah, a který je zaměstnán a pobývá v prvně uvedeném členském státě? 2) Má vliv na odpověď na první otázku ta skutečnost, že členský stát pokládá za manžela nebo manželku nejen nesezdaného partnera, který udržuje trvalý vztah s vlastním státním příslušníkem, ale také partnera, který udržuje trvalý vztah s osobou, která má v zásadě neomezené právo pobytu v tomto členském státě? 3) Má být čl.10 odst. 1 písm. a) nařízení EHS č. 1612/68 vykládán v tom smyslu, že partner udržující trvalý vztah s pracovníkem, na kterého se vztahuje toto ustanovení, je považován za jistých podmínek za „manžela nebo manželku“? Ke třetí otázce 8 Nejdříve je třeba odpovědět na třetí otázku. 9 Slečna Reed uvádí, že s ohledem na právní a společenský vývoj musí být za použití článku 10 nařízení č. 1612/68 a zejména slovo „manžel nebo manželka“ v uvedeném článku mají nesezdaní partneři být, pokud je to možné, v obdobných případech považováni za manžele. 10 Nizozemská vláda zdůrazňuje, že třetí otázka se týká výkladu nařízení s přímým účinkem ve všech členských státech, které musí být tudíž vykládáno v rámci Společenství. Zákonodárce Společenství použil výraz „manžel nebo manželka“ pro označení manžela nebo manželky ve smyslu rodinného práva. Jestliže se na podporu dynamického výkladu odvoláme na vývoj učiněný v právní a společenské koncepci, je nutné, aby byl takový vývoj zjištěn v celém Společenství, nelze vycházet pouze z vývoje v právní a společenské situaci v jediném členském státě nebo několika členských státech. Není žádný důvod k tomu, aby byl pojmu „manžel nebo manželka“ přisuzován výklad, který by šel nad rámec přesahující právní význam tohoto pojmu, a práva a povinnosti, která z něj vyplývají a která v případě nesezdaných partnerů neexistují. 11 Komise uvádí, že neexistuje žádné ustanovení práva Společenství vymezující pojem „manžel nebo manželka“ a „manželské vztahy“. V současném Společenství nelze hovořit o konsensu v souvislosti s možným přirovnáváním nesezdaných partnerů a manželů. Podle Komise tedy neexistuje žádná možnost, jak vyřešit problém vzniklý na základě rozšířeného výkladu článku 10 nařízení č. 1612/68. 12 Z článku 189 Smlouvy o EHS vyplývá, že nařízení č. 1612/68 má obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.
13 Z toho vyplývá, že výklad některého ustanovení tohoto nařízení Soudním dvorem má důsledky ve všech členských státech a že výkladu právního pojmu, který je založený na vývoji společnosti, musí předcházet posouzení situace v celém Společenství a ne pouze v jediném členském státě. 14 Ustanovení čl.10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 přiznává některým „rodinným příslušníkům“ pracovníka, včetně „manžela nebo manželky“, bez ohledu na jejich státní příslušnost, „právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu zaměstnaným na území jiného členského státu“. 15 Při neexistenci jakéhokoli náznaku společenského vývoje, který by odůvodňoval použití rozšířeného výkladu a při neexistenci opačného výkladu v nařízení, je třeba konstatovat, že pokud článek 10 používá spojení „manžel nebo manželka“, má na mysli pouze vztah založený na sňatku. 16 Na třetí otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl.10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 nemůže být vykládán v tom smyslu, že partner udržující trvalý vztah s příslušníkem členského státu zaměstnaným na území jiného členského státu má být považován za určitých okolností za „manžela nebo manželku“ podle tohoto ustanovení. K první a druhé otázce 17 Vzhledem k jejich souvislosti, je třeba projednat první dvě otázky předložené Hoge Raad společně. 18 Žalobkyně v původní řízení se domnívá, že politika, kterou Nizozemsko uplatňuje vůči nesezdaným partnerům, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu, je neslučitelná se Smlouvou o EHS a zavádí diskriminaci ve vztahu k nařízení č. 1612/68 tím, že povoluje nizozemskému státnímu příslušníkovi přizvat do Nizozemska partnera, který je cizím státním příslušníkem, ačkoliv stejnou možnost nepřiznává státnímu příslušníkovi jiného členského státu. 19 Nizozemská vláda zejména zdůrazňuje, že právo státních příslušníků EHS, kteří mají v souladu s právem Společenství právo na povolení k pobytu, včetně jejich rodinných příslušníků, tak, jak je uvedeno v článku 10 a následujících nařízení č. 1612/68, se neopírá o obdobnou situaci jako u tuzemských pracovníků, kteří jsou vlastními státními příslušníky, a nepředstavuje tudíž účinek zásady nediskriminace, ale je samostatným právem přiznaným právem Společenství, jehož obsah a rozsah působnosti jsou pro tento účel taxativně vymezeny nařízením č. 1612/68. Zadruhé, jiná státní příslušnost nebyla důvodem toho, že s žalobkyní v původním řízení a panem W. nebylo zacházeno stejným způsobem jako s nizozemskými státními příslušníky, důvodem bylo jejich právní postavení v oblasti práva pobytu, což potvrzuje skutečnost, že nizozemská politika v dané oblasti nečiní rozdíl mezi nizozemskými státními příslušníky a cizinci, kteří mají povolení k pobytu. 20 Komise uvádí, že cizinecká politika Nizozemska v projednávaném případě představuje diskriminaci zakázanou články 7 a 48 Smlouvy o EHS v tom smyslu, že pracovník, který je státním příslušníkem jiného členského státu a je zaměstnán v Nizozemsku, není postaven na roveň svému kolegovi nizozemské státní příslušnosti, pokud jde o přijetí jeho partnera, který není nizozemským státním příslušníkem, Nizozemskem. Každý členský stát, který povolí příchod partnera svého státního příslušníka, který není jeho manželem nebo manželkou, protože tento partner má být v případě trvalého vztahu považován za manžela nebo manželku, má pracovníky pocházející z ostatních členských států zaměstnané na svém území stavět na roveň svým státním příslušníkům. Kromě toho, ze spisů předaných Soudnímu dvoru nevyplývá, že by diskriminační postup nizozemského státu byl odůvodněn objektivními důvody. 21 Nejprve je třeba připomenout, že podle článku 7 smlouvy „v rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti“. Tato zásada, kterou obecně stanoví článek 7 smlouvy, nachází zvláštní vyjádření v článku 48 smlouvy, který se týká volného pohybu pracovníků ve Společenství. 22 Je tedy důležité ověřit, zda možnost doprovodu partnerem, který není manželem nebo manželkou, spadá do rozsahu působnosti smlouvy a má být tudíž posuzována s ohledem na zásadu nediskriminace vyjádřenou ve výše uvedených ustanoveních. 23 Vzhledem k tomu, že pan W. je podle předkládacího rozhodnutí zaměstnanou osobou, je třeba otázku posuzovat zejména s ohledem na články 48 a 49 smlouvy a na předpisy sekundárního práva, zejména nařízení Rady č. 1612/68. 24 Ustanovení čl. 7 odst.2 nařízení č. 1612/68 stanoví, že pracovník, který je státním příslušníkem jiného členského státu, musí v hostitelském členském státě požívat „stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“. 25 Jak zdůraznil Soudní dvůr, zejména ve svém rozsudku ze dne 30. září 1975 (Cristini, 32/75, Recueil s. 1085), odkaz na „sociální výhody“ v čl. 7 odst. 2 nesmí být vykládán restriktivně. 26 Jak Soudní dvůr opakovaně připomněl, cílem čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 je dosažení rovného zacházení, a tudíž se pojem sociální výhoda podle tohoto ustanovení vztahuje i na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států a zahrnuje všechny výhody, „které ať již vyplývají nebo nevyplývají z pracovní smlouvy, jsou obecně přiznány tuzemským pracovníkům v zásadě z důvodu jejich obecného postavení jako pracovníka nebo pouze z důvodu jejich pobytu na území státu, a jejich rozšíření na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, se jeví jako opatření k podpoře jejich mobility uvnitř Společenství“ (rozsudky ze dne 31. května 1979, Even, 207/78, Recueil, s. 2019 a ze dne 20. června 1985, Deak, 94/84, Recueil 1985, s. 1873). 27 Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném rozsudku ze dne 30. září 1975 a v rozsudku ze dne 11. července 1985 (Mutsch, 137/84, Recueil 1985, s. 2681), že snížení dopravních tarifů pro početné rodiny migrujících pracovníků nebo používání mateřského jazyka při řízení před soudem členského státu, ve kterém pracovník pobývá, spadají pod pojem sociální výhoda ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. 28 Stejně tak je třeba připustit, že skutečnost, že migrující pracovník, který není státním příslušníkem hostitelského členského státu, má možnost získat povolení k pobytu pro svého partnera, který není jeho manželem nebo manželkou, přispívá k jeho integraci do prostředí hostitelské země a tudíž k dosažení cíle volného pohybu pracovníků. Za těchto podmínek se musí také na tuto možnost pohlížet jako na sociální výhodu podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. 29 Z toho je třeba dovodit, že členský stát, který poskytne takovou výhodu tuzemským pracovníkům, nemůže ji zároveň odpírat pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky ostatních členských států, aniž by se dopustil diskriminace z důvodu státní příslušnosti, která je zakázaná články 7 a 48 smlouvy. 30 Na první a druhou otázku je tedy třeba odpovědět, že článek 7 smlouvy ve spojení s článkem 48 smlouvy a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který umožní vlastním státním příslušníkům, aby jejich nesezdaný partner, který není státním příslušníkem tohoto státu, pobýval na jeho území, nemůže stejnou výhodu odepřít migrujícím pracovníkům , kteří jsou státními příslušníky jiných členských států. K nákladům řízení 31 Výdaje vzniklé nizozemské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Z těchto důvodů,