Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61992J0091
Název:
Title:
Rozhodnutí ESD ze dne 14. července 1994
Věc C-91/92
Paolo Faccini Dori v Recreb Srl
Řízení o předběžné otázce
[1994] ECR I-3325
“Faccini Dori”
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
- Věc 152/84 Marshall v Zdravotní úřad pro Southampton a South-West Hampshire [1986] ECR 723
- Věc 103/88 Fratelli Costanzo v Comune di Milano [1989] ECR 1839
- Věc 8/81 Becker v Finanzamt Muenster-Innenstadt [1982] ECR 53
- Věc 14/83 Von Colson a Kamann v Land Nordrhein-Westfalen [1984] ECR 1891
- Věc C-106/89 Marleasing v La Comercial International de Alimentacoón [1990] ECR I- 4135
- Věc C-334/92 Wagner Miret v Fondo de Garantía Salarial [1993] ECR I-6911
- Spojené věci C-6/90 a C-9/90 Francovich a ostatní v Itálie [1991] ECR I-5357
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Tato otázka vyvstala v řízení mezi Paolou Faccini Dori z Monzy z Itálie a Recreb Srl (“Recreb”) před Giudice Conciliatore di Firenze (smírčí soudce ve Florencii) v Itálii. 19.ledna 1989 Interdiffusion Srl uzavřel se slečnou Faccini Dori v Miláně na hlavním železničním nádraží smlouvu na korespondenční kurz angličtiny, a to bez toho, že by se na něj předtím obrátila. 23. ledna 1989 slečna Faccini Dori informovala společnost, že odvolává svou objednávku. Společnost odpověděla, že postoupila svůj požadavek Recrebu. 24. června 1989 slečna Faccini Dori napsala Recrebu potvrzení svého odvolání a mezi jiným udávala, že spoléhala na právo odstoupit poskytované Směrnicí Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele ohledně smluv sjednaných mimo obchodní prostory. OJ 1985 L 372, str. 31.
Článek 1, odst. 1 Směrnice stanoví, že Směrnice má být použita na smlouvy uzavřené mezi obchodníkem dodávajícím zboží a služby a spotřebitelem mimo obchodní prostory. Článek 2 uvádí, že “spotřebitel” znamená fyzickou osobu, která jedná z jiného než obchodního nebo profesního záměru, a “obchodník” znamená fyzickou nebo právnickou osobu, která jedná v rámci svého obchodního nebo profesního oprávnění. Článek 4 stanoví, že obchodníci musí v době uzavření smlouvy písemně upozornit spotřebitele na jejich právo odstoupit a dát jim jméno a adresu osoby, vůči které může být toto právo uplatněno. Konečně také stanoví, že členské státy mají zajistit, aby jejich národní legislativa obsahovala příslušná opatření na ochranu spotřebitele v případech, kdy zmíněné informace nejsou poskytnuty. Navíc podle článku 5, odst. 1 mají mít spotřebitelé právo odvolat své závazky tím, že pošlou oznámení o odstoupení v době alespoň sedmi dnů od okamžiku, kdy je obchodník informoval o jejich právech v souladu s podmínkami stanovenými národním právem. Článek 5, odst. 2 stanoví, že takovéto oznámení má mít účinek zproštění spotřebitele jakýchkoliv povinností podle smlouvy.
V době uzavření smlouvy Itálie neučinila kroky k implementaci Směrnice do národního práva, ačkoliv období stanovené pro implementaci vypršelo 23. prosince 1987. Tak tomu bylo až do přijetí Decreto Legislativo č. 50 ze dne 15. ledna 1992 GURI, běžný dodatek k č. 27 ze dne 3. února 1992, str. 24., který vstoupil v platnost 3. března 1992, kdy Itálie implementovala Směrnici.
30. června 1989 požádal Recreb Giudice Conciliatore di Firenze, aby přikázal slečně Faccini Dori zaplatit dohodnutou sumu včetně úroků a nákladů. Nicméně tento soudce si nebyl jistý, zda může použít ustanovení Směrnice, přestože nebyla implementována ve stanovené době. Proto předložil ESD otázky, zda (1) směrnice má být považována za dostatečně přesnou a podrobnou a jestliže ano, zda (2) je způsobilá v období mezi uplynutím 24-měsíčního časového limitu daného členským státům na přizpůsobení se Směrnici a datem, kdy italský stát provedl přizpůsobení, nabýt účinku jak mezi jednotlivci a italským státem, tak mezi jednotlivci navzájem.


Názor soudu a komentář:
Pokud jde o první otázku, Soud stručně odpověděl, že ustanovení Směrnice shrnutá výše jsou dostatečně přesná, aby umožnily národnímu soudu určit komu a v čí prospěch byly uloženy povinnosti. V tomto ohledu nebylo potřeba žádné zvláštní implementační opatření. Národní soud se může omezit na ověření toho, zda smlouva byla uzavřena za okolností předepsaných Směrnicí a zda byla uzavřena mezi obchodníkem a spotřebitelem, jak jsou definováni směrnicí. Ačkoliv články 4 a 5 dávají členským státům určitou volnost ohledně ochrany spotřebitele v případě, že obchodník neposkytne stanovené informace a při stanovení časového limitu a podmínek pro odvolání, neovlivňuje to nicméně přesnou a bezpodmínečnou povahu ustanovení relevantních v předloženém případě, protože je možné stanovit minimální práva spotřebitele na odstoupení v době ne kratší než sedm dnů po obdržení předepsaných informací od obchodníka.
Pokud jde o druhou otázku, Soud nejprve potvrdil svou dřívější judikaturu (Marshall), podle níž Směrnice nemůže sama uložit povinnosti jednotlivci a proto na ni nemůže být takovým způsobem spoléháno proti jednotlivci. Naopak na Směrnici lze spoléhat proti samotnému členskému státu (Fratelli Constanzo, Becker), protože by bylo nepřijatelné, kdyby stát, který má podle legislativy Společenství přijmout určitá pravidla pro regulaci vztahů státu – nebo státních subjektů – s jednotlivci a pro udělení určitých práv jednotlivcům, mohl spoléhat na své vlastní nesplnění svých povinností, aby tak připravil jednotlivce o prospěch z těchto práv. Nicméně vliv rozšíření této judikatury do sféry vztahů mezi jednotlivci by připustilo pravomoc Společenství stanovit povinnosti jednotlivců s bezprostředním účinkem, zatímco Společenství má pravomoc toto udělat pouze tam, kde je zmocněno k přijetí nařízení. Proto Soud uzavřel, že při neexistenci národních opatření implementujících směrnici v předepsaném časovém limitu, Směrnice zde nemůže být přímo aplikována.
Poté, co Soud toto prohlásil, zaměřil se na alternativní prostředek, a to konformní interpretaci národního práva, kterou zavedl ve své judikatuře (Von Colson, Marleasing, Wagner Miret). Podle těchto rozhodnutí je povinnost členských států vyplývající ze Směrnice dosáhnout v ní předvídaný výsledek a povinnost podle článku 5 Smlouvy o ES přijmout všechna vhodná opatření, ať obecná či zvláštní, závazná pro všechny orgány členských států, včetně soudů ve věcech patřících do jejich jurisdikce. Proto, když národní soud aplikuje národní právo, přijaté před nebo po Směrnici, musí toto právo interpretovat, do té míry jak je to možné, ve světle znění a cíle Směrnice tak, aby dosáhl zamýšleného výsledku, a tím vyhověl článku 189, odst. 3 Smlouvy.
Dále Soud zvažoval možnost, že by výsledek předepsaný Směrnicí nemohl být dosažen cestou interpretace. Pokud jde o tuto hypotézu, Soud připomíná, že podle jeho rozhodnutí Francovich komunitární právo vyžaduje, aby členské státy nahradily škodu způsobenou jednotlivcům tím, že neimplementovaly směrnici, pokud jsou splněny tři podmínky: (1) cílem směrnice musí být udělení práv jednotlivcům, (2) na základě ustanovení směrnice musí být možné identifikovat obsah těchto práv a (3) musí být dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti státu a utrpěnou škodou.
Nakonec by mělo být poznamenáno, že tím, že se ESD omezil na popis možností konformní interpretace a odpovědnosti státu, nechal na národních soudech otázku, zda by před implementací Směrnice mohla být příslušná národní ustanovení aplikována v souladu se Směrnicí, nebo zda by to překročilo jejich znění, a výsledkem by tedy jako jediné možné řešení byla žaloba na náhradu škody proti státu.


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):