Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993C0349

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 23. února 1993 Věc C-349/93 Komise Evropských společenství v. Italská republika ECR I-343 “Italská aluminiová podpora” PINION OF MR ADVOCATE GENERAL JACOBS DELIVERED ON 19 JANUARY 1995. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V ITALIAN REPUBLIC. STATE AID - COMMISSION DECISION ORDERING RECOVERY OF AID - NON-COMPLIANCE. CASE C-349/93.

	Publikace: Publication:		reports of Cases 1995 pages I-0343

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· Věc C-5/89 Komise v. Německo (1990) ECR I-3437 · Věc 52/84 Komise v. Belgie (1986) ECR 89 · Věc 94/87 Komise v. Německo (1989) ECR 175 · Věc C-183/91 Komise v. Řecko (1993) ECR I-3131


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:

V roce 1989, zjistila Komise, že Italská republika poskytla dvoum hliníkářským společnostem státní podporu, což nebylo slučitelné s články 92(1) a 93(3) Smlouvy. Proto Komise nařídila ve svém rozhodnutí 90/224/EEC ze dne 24. května 1989, že italská vláda musí tuto pomoc zrušit a vymoci ji nazpět.
Itálie, však nesplnila toto rozhodnutí a přes opakované žádosti Komise pouze požádala o prodloužení lhůty pro vymáhání, s prohlášením, že je potřeba více času, neboť otázka zpětného vymáhání měla být projednána v rámci širšího kontextu programu privatizace veřejných podniků. Po marném uplynutí dodatečné lhůty, p
o
dala Komise podle druhého pododstavce článku 93(2) Smlouvy ES žalobu proti Italské republice s odůvodněním, že Italská republika nesplnila své povinnosti vyplývající pro ni ze Smlouvy ES,

a zvláště z rozhodnutí Komise č. 90/224/EEC.

Názor soudu a komentář:
Soud v prvé řadě opakuje obecné zásady, založené na předchozí rozhodovací praxi, týkající se ospravedlnění porušení práva Společenství. Podle těchto zásad, členský stát “se nesmí dovolávat takových ustanovení, praktik, či jiných okolností existujících v jeho vnitrostátním právu k odůvodnění neplnění povinností vyplývajících z komunitárního práva”(+ Věc C-5/89). V řízení podle článku 93(2) Smlouvy, jedinou možnou obranou členského státu je, “že bylo pro něj absolutně vyloučeno provést rozhodnutí řádně” (*Věc 52/84, věc 94/87, věc C-183/91). Pokud členský stát narazí na “neočekávané a nepředvídatelné obtíže, nebo se dozví o důsledcích, jež Komise přehlédla” v rozhodnutí o státní podpoře, je jeho povinností řádně Komisi informovat, předložením těchto pr
o
blémů a návrhů za účelem vhodné změny předmětného rozhodnutí
.
Komise a členský stát jsou v takovém případě povinni “ v dobré víře spolupracovat za účelem překonání obtíží při plném respektování ustanovení Smlouvy a zvláště ustanovení upravujících podpory”(
srov. výše uvedená rozhodovací praxe).
Tato pravidla musí být zohledněna v kontextu řízení o zpětné vymáhání podle prvého pododstavce článku 93(2). Řízení o vymáhání podle těchto ustanovení jsou zahajována oznámením Komise, která stanoví časovou lhůtu, během které členský stát může předložit své stanovisko k věci. Tímto se členskému státu dostává možnosti ovlivnit řízení v počátečním stadiu jednání Komise a poukázat na obtíže, které mohou vzniknout při vymáhání. Z důvodů zajištění efektivnosti následnéh
o
rozhodnutí Komise je kategorickým požadavkem, že členský stát může dále spoléhat pouze na omezený počet odůvodnění nedodržení takového rozhodnutí. Proto soud v soudním řízení uznává pouze jediné odůvodnění

a to “absolutní nemožnost”. Ostatní obtíže musí být řešeny ve spolupráci s Komisí před podáním žaloby k Soudnímu dvoru. Avšak, i v tomto stupni se může dotčený členský stát dovolávat pouze “neočekávatelných a nepředvídatelných obtíží”, které nastaly. Jinými slovy: obtíží, které mohly být projednány v pr
v
ém stupni vymáhacího řízení podle

prvého pododstavce článku 93(2) se nelze později dovolávat jako odůvodnění pro neplnění rozhodnutí Komise o vymáhání.
Soud ve stávající věci shledal, že Itálie nesplnila své povinnosti vyplývající pro ni z práva Společenství a z rozhodnutí Komise. Soud zvláště zdůrazňuje, že Itálie po dlouhou dobu ani nereagovala na opakované výzvy Komise. Itálie následně pouze obecně informovala Komisi o obtížích, přičemž nepředložila žádný návrh o tom jak by bylo možné překonat tyto ob
t
íže, nebo navrhující alternativní způsob splnění rozhodnutí. Italská republika tímto nesplnila svoji povinnost spolupracovat s Komisí v dobré víře. Soud tak došel k závěru, že “Italská republika není oprávněna dovolávat se nemožnosti plnění rozhodnutí Ko
m
ise pro absolutní nemožnost”. Odpůrce ani neprokázal neočekávatelné a nepředvídatelné obtíže, ani že spolupracoval s Komisí na překonání obtíží takového druhu” .

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):