Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61970J0131

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 22. května 1980 Věc 131/70 Regina v Secretary of State for Home Affairs, ex Parte Mario Santillo Rozhodnutí o předběžné otázce [1980] ECR 1585 “Santillo”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31964L0221

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Bouchereau, věc 30/77 Bouchereau [1977] ECR 1999 - [710] Gallagher, věc C-175/94 The Queen v Secretary of State for the Home Department, ex parte Gallagher [1995] ECR I-4523


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Pan Mario Santillo, italský státní příslušník, pracoval od roku 1967 ve Velké Británii. V roce 1973 byl obžalován z nepřirozeného pohlavního styku a znásilnění prostitutky a z omezování osobní svobody a způsobení těžkého ublížení na zdraví jiné prostitutce. Byl odsouzen k odnětí svobody v celkové délce 8 let. Při vyhlášení rozsudku doporučil centrální trestní soud (“Central Criminal Court”) na základě ustanovení Zákona o imigraci jeho deportaci. V roce 1978 vydal ministr zahraničních věcí příkaz k jeho deportaci s účinností ke dni uplynutí doby odnětí svobody. Odnětí svobody bylo ukončeno již v roce 1979, neboť vzhledem k dobrému chování pana Santilla, mu byla jedna třetina trestu odpuštěna. Pan Santillo měl být propuštěn, avšak na základě ustanovení Zákona o imigraci zůstal nadále ve vazbě.
Proto pan Santillo požádal Nejvyšší soud (“High Court”), aby zrušil příkaz k deportaci. Tvrdil, že vzhledem k tomu, že byl příkaz vydán více než čtyři roky poté, co centrální trestní soud doporučil jeho deportaci, byla tím porušena jeho individuální práva, neboť příkaz tak nevyhovuje ustanovení článku 9(1) směrnice Rady 64/221/EHS11 Z 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu zahraničních státních příslušníků, které jsou odůvodněny zájmem na zachování veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (OJ, zvláštní anglické vydání, 1963-1964, str. 117).
Článek 9(1) stanoví:“Pokud neexistuje právo na odvolání k soudu, anebo pokud toto odvolání je možné ve vztahu k platnosti rozhodnutí, anebo jestliže odvolání nemůže mít odkládací účinek, rozhodnutí, kterým je zamítnuta žádost o prodloužení pobytu anebo nařizující vyhoštění držitele povolení k pobytu ze země, nemůže správní orgán s výjimkou naléhavých případů vydat, pokud kompetentní orgán hostitelské země, ve vztahu ke kterému má dotčená osoba stejná práva obrany a právní pomoci nebo zastoupení, která stanoví domácí právní řád, nevydal své stanovisko.
Tento orgán není totožný s orgánem, který je oprávněn zamítnout žádost o prodloužení povolení k pobytu anebo nařídit vyhoštění. Nejvyšší soud přerušil řízení a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy ES předložil Soudnímu dvoru následující otázky: (1) přiznává článek 9(1) směrnice 64/221 státním příslušníkům členských států individuální práva; (2) jak má být interpretována fráze “kompetentní orgán hostitelské země vydal stanovisko”, zejména, zda je doporučení deportace, které vydal trestní soud při vynesení rozsudku, takovým “stanoviskem”; (3a) zda musí být uvedené stanovisko plně odůvodněno, (3b) zda uplynutí lhůty mezi vydáním “doporučení” a přijetím rozhodnutí, kterým je nařízeno vyhoštění, vylučuje uvedené doporučení z pojmu “stanovisko” ve smyslu článku 9(1).

Názor soudu a komentář:
Podle anglického práva jsou opravné prostředky proti příkazu k deportaci možné pouze v souvislosti s platností uvedeného příkazu. V důsledku toho je možné vydat příkaz k deportaci pouze v souladu s ustanoveními článku 9 směrnice 64/221, která obsahuje výslovné ustanovení pro tento případ.
Cílem uvedeného článku směrnice je zajistit minimální procesní ochranu osobám, které jsou dotčeny některým z opatření, na které odkazuje článek 9(1) směrnice.
Účelem intervence “kompetentního orgánu” je “umožnit úplné prošetření všech skutečností a podmínek, včetně účelnosti navrhovaného opatření ještě před přijetím konečného rozhodnutí. Dotčená osoba musí být dále schopna před uvedeným orgánem využít své právo na obranu a na právní pomoc a zastoupení, které stanoví domácí právo daného státu.” Soud došel k závěru, že ustanovení článku 9(1) směrnice Rady 64/221 je dostatečně jasné a konkrétní, aby jej bylo možné aplikovat přímo.
Směrnice nedefinuje “kompetentní orgán” vyčerpávajícím způsobem. “Odkazuje na orgán, který je nezávislý na státní správě, nicméně ponechává členskému státu prostor pro vlastní uvážení, co se týče charakteru tohoto orgánu.” (viz také [710] Gallagher). Vzhledem k tomu, že trestní soudy jsou v Británii nezávislé na správě, je možné je kvalifikovat jako “kompetentní orgán” ve smyslu ustanovení článku 9(1). Následně doporučení, o které v dané věci šlo, je možné považovat za “stanovisko” za předpokladu, že ostatní podmínky obsažené v článku 9 jsou splněny (viz také Bouchereau).
Naplnění účelu článku 9 směrnice předpokládá, “zhodnocení společenské nebezpečnosti vyplývající z přítomnosti cizince na daném území v okamžiku vydání příkazu k jeho deportaci, jako faktoru, který je třeba vzít v úvahu, neboť zejména aspekty jeho chování se v průběhu doby pravděpodobně změní”. Doporučení, o které v dané věci šlo, vydané v době odsouzení není možno považovat za “stanovisko” ve smyslu ustanovení článku 9(1), protože příkaz k deportaci vydaný po skončení doby odnětí svobody, byl vykonán.
Konečně “stanovisko” musí obsahovat odůvodnění, které umožní jak správnímu orgánu tak dotčené osobě “seznámit se všemi důvody, které “kompetentní orgán” vedly k vydání jeho stanoviska”.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):