Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61984J0019
Název:
Title:
Rozsudek ESD ze dne 9. července 1985
Věc 19/84
Pharmon BV v. Hoechst AG
Rozhodnutí o předběžné otázce
(1985) ECR 2281
“Pharmon”
Judgment of the Court of 9 July 1985.
Pharmon BV v Hoechst AG.
Reference for a preliminary ruling: Hoge Raad - Netherlands.
Industrial and commercial property - Patents - Extent of protection
- Exhaustion of patent rights where a compulsory licence has been
granted in respect of a parallel patent.
Case 19/84.
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1985 page 2281
Předmět (klíčová slova):
Keywords
FREE MOVEMENT OF GOODS;QUANTITATIVE RESTRICTIONS;MEASURES HAVING EQUIVALENT EFFECT;INDUSTRIAL AND COMMERCIAL PROPERTY;
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E030;157E036
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    (088) Centrafarm / Věc 15/74 Centrafarm v Sterling Drug (1974) ECR 1147
    · (248) Merck věc 187/80 Merck v. Stephar (1981) ECR 2063
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:
The Hoechst AG (hereinafter “Hoechst”) was the proprietor of a patent in the Federal Republic of Germany and of parallel patents in the Netherlands and in the United Kingdom in respect of the same invention, namely a process for manufacturing the medicine known as “frusemide”. In 1972, DDSA Pharmaceuticals Ltd (“DDSA”), a British company, obtained a compulsory licence to exploit the invention by virtue of the Patents Act 1949. Under said Act, the Comptroller General of Patents was required to grant a compulsory licence to any person interested who applied for one, unless it appeared to him that there were good reasons for refusing the application. The purpose of the provision of such compulsory licence was to ensure that the products concerned could be obtained at the lowest possible prices consistent with the patentee deriving a reasonable advantage from his patent rights. The compulsory licence was signed neither by its holder, nor by the proprietor of the patent, but only by the official of the United Kingdom Patent Office. The licence in question was a non-assignable non-exclusive compulsory licence within the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland and the Isle of Man and attached to it was a prohibition on exportation.
At the end of 1976, shortly before the expiry of the United Kingdom patent, DDSA disregarded the prohibition on exportation and sold to the Netherlands pharmaceutical company Pharmon BV (“Pharmon”) a large consignement of “frusemide” tablets which it had produced. Pharmon intended to market in the Netherlands the pharmaceutical products which it had obtained in that way.
In the proceedings initiated by Hoechst thereupon, the court made a general order prohibiting Pharmon from infringing the rights arising under Hoechst’s Netherlands patent. Pharmon challenged that order in subsequent proceedings, claiming that it could not cover the “frusemide” originating from the United Kingdom where, according to Pharmon, it had been lawfully marketed by DDSA. Upon appeal, the Hoge Raad of the Netherlands stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions - as restated by the Court - (1) whether Articles 30 and 36 of the Treaty preclude the application of legal provisions of a Member State which give a patent proprietor the right to prevent the marketing in that State of a product which has been manufactured in another Member State by the holder of a compulsory licence granted in respect of a parallel patent by the same proprietor and (2) whether the reply to question 1 depends, in the first place, on whether the authorities of the Member State which granted the compulsory licence have attached to it a prohibition on exportation and, secondly, on whether the compulsory licence provides for a system of royalties for the patentee and whether he has actually accepted or received such royalties.
Společnost Hoechst AG (dále jen “Hoechst”) byla vlastníkem patentu v Německé spolkové republice a paralelně i patentů na vynález jímž byl jmenovitě proces výroby medicíny známé jako “frusemide”, v Holandsku a Spojeném Království. V roce 1972 britská společnost DDSA Pharmaceuticals Ltd. (dále jen “DDSA”) obdržela podle Zákona o patentech z r. 1949 nucenou licenci na využití

vynálezu. Podle uvedeného zákona Nejvyšší kontrolní patentový úřad (Comptroller General of Patents) byl povinen poskytnout nucenou licenci kterékoli osobě jež má o licenci zájem a požádala o ni, s výjimkou případu kdy se domníval, že tu jsou dobré důvody
p
ro odmítnutí žádosti. Účelem ustanovení o nucené licenci bylo zajištění toho, aby dotčené výrobky mohly být dodávány v nejnižších možných cenách s tím, že držitel patentu obdrží rozumné výhody (poplatky) jež jsou odvozeny z titulu jeho patentových práv. N
u
cená licence nebyla podepsána ani jejím držitelem, ani vlastníkem patentu, ale pouze představitelem Patentového úřadu Spojeného Království. Dotčená licence byla nepřevoditelná, nevýlučná nucená licence pro území Spojeného království Velké Británie a Sever
n
ího Irska a ostrova Man a byl k ní připojen zákaz vývozu.
Na konci roku 1976, krátce před vypršením patentu ve Spojeném království, DDSA porušila zákaz exportu a prodala holandské farmaceutické společnosti Pharmon BV (dále jen “Pharmon”) velkou zásilku tabletek “frusemide”, které vyrobila. Pharmon určil všechny farmaceutické výrobky, které touto cestou získal pro holandský trh.
Hoechst následně zahájila řízení, v kterém soud vydal příkaz zakazující společnosti Pharmon porušování práv plynoucích z holandského patentu společnosti Hoechst. Pharmon v následném řízení napadl tento příkaz s odůvodněním, že se nemůže vztahovat na “frusemide” ze Spojeného Království, kde podle Pharmonu byl legálně uveden na trh společností DDSA. Při odvolacím řízení Hoge Raad

Holanska přerušil řízení a podle článku 177 Smlouvy ES postoupil Soudnímu dvoru otázky (1) zda-li články 30 a 36 Smlouvy ES brání použití ustanovení zákona členského státu, které dává vlastníku patentu právo zabránit v tomto státě prodeji výrobku, který
b
yl vyroben v jiném členském státě držitelem nucené licence poskytnuté k paralelního patentu stejného vlastníka, a (2) zda-li odpověď na otázku 1 závisí, za prvé, na faktu, zda orgány členského státu, které poskytly nucenou licenci k ní připojili zákaz ex
p
ortu a za druhé, zda-li nucená licence stanoví systém licenčních poplatků pro majitele patentu a zda on přijal, nebo obdržel takové poplatky.


Názor soudu a komentář:
“[T]he Court has consistently held that Articles 30 and 36 of the EEC Treaty preclude the application of national provisions which enable a patent proprietor to prevent the importation and marketing of a product which has been lawfully marketed in another Member State by the patent proprietor himself, with his consent, or by a person economically or legally dependent on him. If a patent proprietor could preclude the importation of protected products marketed in another Member State by him or with his consent, he would be able to partition the national markets and thus restrict trade between the Member States, although such a restriction is not necessary to protect the substance of his exclusive rights under the parallel patents.” (see in particular [88]
Centrafarm I
). While Article 36 of the Treaty exempts prohibitions or restrictions on imports justified on grounds of protection of industrial or commercial property, the Court has emphasized that this derogation from the general principle of free movement of goods is to be interpreted narrowly so as to cover only such national rules on industrial and commercial property as intended to protect the subject matter of the property in question. According to the Court’s case-law, “the substance of a patent right lies essentially in according the inventor an exclusive right of first placing the product on the market so as to allow him to obtain reward for his creative effort.” (see [248]
Merck
). Once the product has been marketed by the proprietor or with his consent, the patent right is therefore exhausted; national legislation which affords the proprietor protection beyond that point is thus not covered by Article 36 of the Treaty.
On the basis of these established principles, the Court had to decide whether a product marketed in another Member State under a compulsory licence should be treated so as if it had been marketed by the proprietor himself or with his consent. Following its consent-centred approach, the Court distinguishes the present case from that where the proprietor has consented to the marketing in the other Member State. “[W]here (…) the competent authorities of a Member State grant a third party a compulsory licence which allows him to carry out manufacturing and marketing operations which the patentee would normally have the right to prevent, the patentee cannot be deemed to have consented to the operation of that third party. Such a measure deprives the patent proprietor of his right to determine freely the conditions under which he markets his products.”
With respect to the second question, the Court points out that the answer given to the first question in no way depends on the conditions attached by the competent authorities of the exporting Member State to the grant of the compulsory licence. As Advocate General Mancini stated in his opinion: it is the patentee or licensee’s consent which opens the door of the common market to patented products”.
[1985] ECR 2281, 2288.
“Soudní dvůr je důsledně toho názoru, že články 30 a 36 Smlouvy ES brání aplikaci národních předpisů, které umožňují majiteli patentu zabránit dovozu a obchodu s výrobkem, který byl legálně obchodován v jiném členském státě samotným majitelem patentu, s jeho souhlasem, nebo osobou ekonomicky, či právně závislou na něm. Kdyby majitel patentu
m
ohl zabránit dovozu patentově chráněných výrobků prodávaných v jiném členském státě jím, nebo s jeho souhlasem, byl by schopen rozdělit národní trhy a proto omezit obchod mezi členskými státy, přestože takové omezení není nutné k ochraně podstaty jeho výl
u
čných práv plynoucích z paralelního patentu.” (viz. zvláště * (88)
Centrafam I
). I když článek 36 Smlouvy ES stanoví výjimku ze zákazu, či omezení dovozů z důvodu ochrany průmyslového, nebo obchodního vlastnictví, Soud zdůraznil, že takováto derogace ze všeobecného principu volného pohybu zboží musí být vykládána úzce, tak se vztahovala pouze na takové národní předpisy o průmyslovém a obchodním vlastnictví jež chrání podstatu dotčeného vlastnictví. Podle soudní praxe Soudního dvora “podstata patentového p
r
áva spočívá především v tom, že poskytuje vynálezci výlučné právo uvést výrobek na trh jako první, tak aby mohl obdržet odměnu za svoje vynálezecké úsilí.” (viz. * (248)
Merck
). Jakmile byl výrobek uveden na trh, buď vlastníkem, nebo s jeho souhlasem, práva z patentu se tímto vyčerpají; národní legislativa, která poskytuje vlastníku ochranu, která jde i za tuto hranici není proto kryta ustanovením článku 36 Smlouvy ES.
V duchu těchto zásad, musel Soud rozhodnout zda výrobek prodávaný v jiném členském státě na základě nucené licence by měl být považován za stejný jako kdyby byl prodáván vlastníkem samotným, či s jeho souhlasem. Vycházeje ze svého na souhlas orientovaného přístupu, Soud odlišuje tento případ od toho, kde vlastník souhlasil s prodejem výrobku

v jiném členském státě. “(K)de (…) příslušné orgány členského státu poskytnou třetí straně nucenou licenci, která jí umožní výrobu a prodejní činnosti, kterým by normálně vlastník patentu mohl zabránit není možné mít ta to, že vlastník patentu souhlasí s činnostmi třetí strany. Takovéto opatření zbavuje vlastníka patentu jeho práva svobodně určovat podmínky, za kterých je s jeho výrobky obchodováno.”
Ve vztahu k druhé otázce, Soud zdůrazňuje, že odpověď na prvou otázku v žádném případě nezávisí na podmínkách připojených příslušnými orgány vyvážejícího členského státu k poskytnuté nucené licenci. Jak advokát Mancini uvedl ve svém stanovisku: je to souhlas vlastníka patentu, nebo uživatele licence, které otevírají dveře společného trhu patentovaným výrobkům”
.1


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1985 Pharmon v. Hoechst AG, Věc 19/84, Recueil 1985, s. 02281


Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Hoge Raad – Nizozemsko. Průmyslové a obchodní vlastnictví. Patenty. Rozsah ochrany. Vyčerpání patentového práva v případě nucených licencí udělených k paralelnímu patentu


Předmět:

Výklad pravidel Společenství týkajících se volného pohybu zboží pro účely určení rozsahu ochrany poskytované patentem v případě nucené licence udělené k paralelnímu patentu


Skutkové okolnosti:

(Část „Skutkové okolnosti“ není reprodukována)


Odůvodnění:

1 Svým rozsudkem ze dne 13. ledna 1984, došlým Soudnímu dvoru dne 20. ledna 1984, položil Hoge Raad na základě článku 177 Smlouvy o EHS tři předběžné otázky ohledně výkladu pravidel Společenství týkajících se volného pohybu zboží pro účely určení rozsahu použití vnitrostátních právních předpisů o patentech v případě dovozu výrobku vyrobeného v jiném členském státě na základě nucené licence udělené k paralelnímu patentu.

2 Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi německou firmou Hoechst a nizozemskou společností Pharmon, v němž první z nich podala námitky proti tomu, aby druhá z nich uvedla na trh na území Nizozemska partii léčivých přípravků.

3 V době vzniku sporných skutečností, tj. v roce 1976, byla společnost Hoechst majitelem patentu ve Spolkové republice Německo a paralelních patentů v Nizozemsku a ve Spojeném království na stejný vynález, totiž výrobní postup pro léčivý přípravek s názvem „furosemide“.

4 V roce 1972 získala britská společnost DDSA Pharmaceuticals Ltd (dále jen „společnost DDSA“) na základě článku 41 tehdy platného Patents Act z roku 1949 k paralelnímu patentu přihlášenému ve Spojeném království společností Hoechst nucenou licenci k využívání vynálezu.

5 Nucená licence udělená v projednávané věci byla založena na článku 41 Patents Act, který zahrnoval zvláštní režim pro patenty týkající se potravin, léčivých přípravků a chirurgických nástrojů. V souvislosti s těmito patenty měl Comptroller General of Patents povinnost udělit nucenou licenci každé osobě, která o ni požádala, pokud neshledal oprávněné důvody k zamítnutí žádosti.

6 Z odstavce 2 uvedeného článku vyplývá, že účelem zmíněné právní úpravy bylo, aby dotyčné výrobky mohly být získávány za co nejnižší ceny a majitel patentu měl ze svého patentu přiměřený zisk. Nucená licence nebyla podepsána jejím držitelem, ani majitelem patentu, nýbrž pouze úředníkem britského patentového úřadu.

7 V projednávané věci se jednalo o nevýlučnou a nepřevoditelnou nucenou licenci udělenou pro území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a ostrova Man a doplněnou o zákaz vývozu.

8 Krátce před uplynutím doby platnosti britského patentu, tj. na konci roku 1976, společnost DDSA nicméně nerespektovala zmíněný zákaz vývozu, když prodala nizozemské farmaceutické společnosti Pharmon velkou partii jí vyrobených tablet léčivého přípravku „furosemide“. Společnost Pharmon zamýšlela uvést takto získané farmaceutické výrobky na trh v Nizozemsku.

9 Společnost Hoechst podala proti společnosti Pharmon žalobu u Rechtbank Rotterdam, která rozsudkem ze dne 1. února 1977, jenž nabyl právní moci, vydala pro Pharmon obecný zákaz zasahovat do práv vyplývajících z nizozemského patentu, jehož majitelem je Hoechst.

10 Společnost Pharmon, která odmítla přijmout, že vydaný obecný zákaz se týká léčivého přípravku „furosemide“ pocházejícího ze Spojeného království, kde byl podle jejích slov řádně uváděn na trh společností DDSA, podala žalobu u Arrondissementsrechtbank Rotterdam s cílem dosáhnout potvrzujícího rozsudku v tomto smyslu.

11 Uvedená věc byla postoupena Gerechtshof te Den Haag, který měl za to, že tablety nebyly uvedeny na trh ve Spojeném království, jelikož společnost Pharmon nakoupila spornou partii léčivého přípravku „furosemide“ přímo od DDSA, a že bylo mimoto namístě vzít v úvahu skutečnost, že Hoechst neobdržela za tuto partii poplatky. Rozsudkem ze dne 3. března 1982 proto návrhy společnosti Pharmon zamítl.

12 Společnost Pharmon podala kasační stížnost, ve které zejména uplatňovala, že Gerechtshof nesprávně rozhodl, že dotčená partie léčivého přípravku „furosemide“ nebyla uvedena na britský trh, a že uvedený soud rovněž nesprávně přisoudil význam skutečnosti, že společnosti Hoechst nebyly vyplaceny poplatky.

13 Hoge Raad, maje za to, že projednávaná věc vyvolává různé otázky výkladu práva Společenství, požádal rozsudkem ze dne 13. ledna 1984 Soudní dvůr o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

14 Podstatou první otázky vnitrostátního soudu je, zda články 30 a 36 Smlouvy vylučují použití právního předpisu členského státu, který majitele patentu opravňuje k tomu, aby bránil tomu, aby byl v tomto státě uváděn na trh výrobek, který byl vyroben v jiném členském státě držitelem nucené licence k paralelnímu patentu vlastněnému týmž majitelem.

15 Společnost Pharmon, žalobkyně v původním řízení, se domnívá, že je třeba majiteli nucené licence přiznat právo dodávat výrobek, jenž je předmětem původního patentu, paralelního patentu a nucené licence, přímo na území jiného členského státu, kde existuje paralelní patent.

16 Na podporu svého tvrzení Pharmon uvádí několik argumentů: vzhledem k pravidlům pro udělování nucených licencí, možnostem majitele patentu podat žalobu a skutečnosti, že je majiteli poskytována přiměřená náhrada, se nucená licence svou povahou podstatně neliší od povahy licence dobrovolné. Pokud jde o problém souhlasu majitele patentu, společnost tvrdí, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů může být považováno za akt nahrazující souhlas majitele patentu a že vyčerpání patentových práv musí být v každém případě použito tehdy, byl-li výrobek uváděn na trh v členském státě, v němž byla udělena nucená licence. Pharmon má krom toho za to, že několik rozsudků Soudního dvora podporuje jeho tvrzení, zejména rozsudky ze dne 3. července 1974 (Van Zuylen v. Café Hag, 192/73, Recueil s. 731), ze dne 20. ledna 1981 (Musik-Vertrieb Membran v. GEMA, 55 a 57/80, Recueil s. 147) a ze dne 14. července 1981 (Merck v. Stephar, 187/80, Recueil s. 2063). Tyto rozsudky předpokládají, že osoba, která se rozhodne využít možnosti požádat o paralelní patent ve Spojeném království, tím přijímá britské právní předpisy se všemi důsledky, které z toho vyplývají, včetně možnosti udělení nucené licence k uvedenému paralelnímu patentu.

17 Společnost Hoechst, šest členských států, které předložily vyjádření, a Komise do značné míry shodně tvrdí, že držitel nucené licence nemá oprávnění k přímým dodávkám na území členského státu, kde existuje paralelní patent. Následkem toho mají za to, že pravidla týkající se volného pohybu zboží nebrání majiteli patentu ve výkonu jeho práva, které mu přiznávají právní předpisy členského státu, bránit za výše uvedených podmínek uvádění výrobku chráněného patentem, jehož je majitelem, na trh v tomto státě.

18 Zaprvé bylo tvrzeno, že nucená licence se svou povahou liší od dobrovolné licence, zejména z toho důvodu, že mezi držitelem nucené licence a majitelem patentu nejsou vedena skutečná jednání, že dokument, který zůstává opatřením přijatým veřejným orgánem, není podepsán držitelem licence ani majitelem patentu a že neexistují vztahy, které obvykle vznikají mezi majitelem patentu a držitelem licenční smlouvy.

19 Zadruhé bylo uplatňováno, že nucená licence a dobrovolná licence nemají stejné cíle. Zatímco dobrovolná licence představuje způsob využití spadající pod zvláštní předmět patentového práva, tak jak byl vymezen Soudním dvorem, cílem nucené licence je naopak uspokojit zvláštní zájmy členského státu. Bylo by proto nespravedlivé, ba dokonce nebezpečné, tento členský stát dále zvýhodňovat umožněním přímých dodávek výrobku vyrobeného na základě jím udělených nucených licencí do členských států, kde existuje paralelní patent.

20 Zatřetí byla ve všech výše zmíněných vyjádřeních obzvláště zdůrazňována absence přímého nebo nepřímého souhlasu majitele patentu v případě nucené licence. S odvoláním na judikaturu Soudního dvora (zejména na rozsudek ze dne 31. října 1974 Centrafarm v. Sterling Drug, 15/74, Recueil s. 1147; výše zmíněný rozsudek ze dne 14. července 1981 Merck v. Stephar, a rozsudek ze dne 14. září 1982 Keurkoop, 144/81, Recueil s. 2853) je ve vyjádřeních kladen důraz na skutečnost, že v případě nucené licence není splněna žádná z podmínek, které podle judikatury Soudního dvora stanoví na úrovni Společenství omezení výkonu práva průmyslového a obchodního vlastnictví chráněného na vnitrostátní úrovni. Teorie vyčerpání patentových práv, která předpokládá, že dotčený výrobek byl majitelem patentu nebo s jeho souhlasem třetí osobou uváděn na trh svobodně a dobrovolně, nemůže být tudíž použita v případě nucené licence. Tuto koncepci potvrzují ustanovení Úmluvy o evropském patentu pro společný trh (Úmluva o patentu Společenství) (Úř. věst. L 17, 26. 1. 1976, s. 1), zejména jejím čl. 81 odst. 3, který, ač dosud nevstoupil v platnost, vyjadřuje stanovisko členských zemí k této otázce.

21 Začtvrté společnost Hoechst a všechny členské státy, které předložily vyjádření, tvrdily, že zásada teritoriality aktů orgánů veřejné moci členského státu nepřipouští, aby držiteli nucené licence byla přiznána práva na území ostatních členských států. Jelikož je nucená licence výjimečné opatření a často pro majitele patentu představuje sankci, měla by být používána restriktivně a její účinky by neměly přesahovat cíl, který jí byl přisouzen, tj. veřejný zájem obecně a, zejména v oblasti léčebných přípravků, zásobování vnitřního trhu za uspokojivých podmínek.

22 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vylučují články 30 a 36 Smlouvy použití vnitrostátních právních předpisů, které majitele patentu opravňují k tomu, aby bránil tomu, aby byl dovážen a na trh uváděn výrobek, který byl v souladu s právními předpisy prodáván na trhu jiného členského státu samotným majitelem patentu, s jeho souhlasem nebo osobou s ním spojenou vztahy právní nebo hospodářské závislosti.

23 Pokud by totiž majitel patentu mohl zakázat dovoz chráněných výrobků uváděných na trh v jiném členském státě jím samotným nebo s jeho souhlasem, měl by možnost rozdělit vnitrostátní trhy a omezit tak obchod mezi členskými státy, aniž by takové omezení bylo nezbytné pro zajištění podstaty výlučných práv vyplývajících z paralelních patentů.

24 Podstatou otázky vnitrostátního soudu tedy je, zda se použijí stejná pravidla v případě, že se dovoz a uvedení do prodeje týkají výrobku, který byl vyroben ve vyvážejícím členském státě držitelem nucené licence k paralelnímu patentu vlastněnému majitelem patentu v dovážejícím členském státě.

25 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pokud příslušné orgány členského státu – tak jako v projednávaném případě – udělí třetí osobě nucenou licenci, čímž jí umožní provádět výrobní a obchodní činnosti, které by majitel patentu měl obvykle právo zakázat, nelze mít za to, že majitel patentu svolil k činnostem prováděným onou třetí osobou. Majitel patentu je takovým opatřením zbaven svého práva svobodně rozhodovat o podmínkách uvádění svého výrobku na trh.

26 Jak Soudní dvůr rozhodl naposledy ve svém rozsudku ze dne 14. července 1981 (výše zmíněný rozsudek Merck v. Stephar), podstata patentového práva spočívá především v tom, že je vynálezci uděleno výlučné právo na první uvedení dotčeného výrobku do oběhu s cílem umožnit mu získat odměnu za jeho vynálezecké úsilí. Umožnit majiteli patentu bránit dovozu a uvádění výrobků vyrobených v rámci nucené licence na trh je tedy nezbytné k tomu, aby byla zajištěna podstata výlučných práv vyplývajících z jeho patentu.

27 Za těchto podmínek je třeba odpovědět, že články 30 a 36 Smlouvy nevylučují použití vnitrostátního právního předpisu členského státu, který opravňuje majitele patentu k tomu, aby bránil tomu, aby byl na trh uváděn výrobek, který byl vyroben v jiném členském státě držitelem nucené licence k paralelnímu patentu vlastněnému týmž majitelem.


28 Podstatou těchto dvou otázek vnitrostátního soudu je, zda odpověď na první otázku závisí zaprvé na tom, zda orgány členského státu, které udělily nucenou licenci, doplnily tuto licenci o zákaz vývozu, a zadruhé na tom, zda nucená licence stanoví režim poplatků ve prospěch majitele patentu a zda posledně jmenovaný skutečně přijal nebo obdržel takové poplatky.

29 V tomto ohledu je dostačující zjištění, že výše uvedené meze pro použití právních předpisů dovážejícího členského státu stanovené právem Společenství nikterak nezávisejí na podmínkách, jimiž příslušné orgány vyvážejícího členského státu podmínily poskytnutí nucené licence.

30 Za těchto okolností je namístě odpovědět na druhou a třetí otázku, že pro účely odpovědi na první otázku je irelevantní, zda byla nucená licence doplněna zákazem vývozu, zda stanovila poplatky ve prospěch majitele patentu a zda majitel patentu souhlasil s jejich přijetím nebo je odmítl přijmout.


31 Výdaje vzniklé vládě Dánského království, Spolkové republice Německo, Francouzské republice, Italské republice, Nizozemskému království, Spojenému království a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech příslušný uvedený soud.
Soudní dvůr
1) Články 30 a 36 Smlouvy nevylučují použití vnitrostátního právního předpisu členského státu, který majitele patentu opravňuje k tomu, aby bránil tomu, aby byl v tomto státě uváděn na trh výrobek, který byl vyroben v jiném členském státě držitelem nucené licence k paralelnímu patentu vlastněnému týmž majitelem.
2) V tomto ohledu je irelevantní, zda nucená licence byla doplněna zákazem vývozu, zda stanovila poplatky ve prospěch majitele patentu a zda majitel patentu souhlasil s jejich přijetím nebo je odmítl přijmout.

_____________________________________________________________________________