Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1985 Pharmon v. Hoechst AG, Věc 19/84, Recueil 1985, s. 02281
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Hoge Raad – Nizozemsko. Průmyslové a obchodní vlastnictví. Patenty. Rozsah ochrany. Vyčerpání patentového práva v případě nucených licencí udělených k paralelnímu patentu
Předmět:
Výklad pravidel Společenství týkajících se volného pohybu zboží pro účely určení rozsahu ochrany poskytované patentem v případě nucené licence udělené k paralelnímu patentu
Skutkové okolnosti:
(Část „Skutkové okolnosti“ není reprodukována)
Odůvodnění:
1 Svým rozsudkem ze dne 13. ledna 1984, došlým Soudnímu dvoru dne 20. ledna 1984, položil Hoge Raad na základě článku 177 Smlouvy o EHS tři předběžné otázky ohledně výkladu pravidel Společenství týkajících se volného pohybu zboží pro účely určení rozsahu použití vnitrostátních právních předpisů o patentech v případě dovozu výrobku vyrobeného v jiném členském státě na základě nucené licence udělené k paralelnímu patentu.
2 Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi německou firmou Hoechst a nizozemskou společností Pharmon, v němž první z nich podala námitky proti tomu, aby druhá z nich uvedla na trh na území Nizozemska partii léčivých přípravků.
3 V době vzniku sporných skutečností, tj. v roce 1976, byla společnost Hoechst majitelem patentu ve Spolkové republice Německo a paralelních patentů v Nizozemsku a ve Spojeném království na stejný vynález, totiž výrobní postup pro léčivý přípravek s názvem „furosemide“.
4 V roce 1972 získala britská společnost DDSA Pharmaceuticals Ltd (dále jen „společnost DDSA“) na základě článku 41 tehdy platného Patents Act z roku 1949 k paralelnímu patentu přihlášenému ve Spojeném království společností Hoechst nucenou licenci k využívání vynálezu.
5 Nucená licence udělená v projednávané věci byla založena na článku 41 Patents Act, který zahrnoval zvláštní režim pro patenty týkající se potravin, léčivých přípravků a chirurgických nástrojů. V souvislosti s těmito patenty měl Comptroller General of Patents povinnost udělit nucenou licenci každé osobě, která o ni požádala, pokud neshledal oprávněné důvody k zamítnutí žádosti.
6 Z odstavce 2 uvedeného článku vyplývá, že účelem zmíněné právní úpravy bylo, aby dotyčné výrobky mohly být získávány za co nejnižší ceny a majitel patentu měl ze svého patentu přiměřený zisk. Nucená licence nebyla podepsána jejím držitelem, ani majitelem patentu, nýbrž pouze úředníkem britského patentového úřadu.
7 V projednávané věci se jednalo o nevýlučnou a nepřevoditelnou nucenou licenci udělenou pro území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a ostrova Man a doplněnou o zákaz vývozu.
8 Krátce před uplynutím doby platnosti britského patentu, tj. na konci roku 1976, společnost DDSA nicméně nerespektovala zmíněný zákaz vývozu, když prodala nizozemské farmaceutické společnosti Pharmon velkou partii jí vyrobených tablet léčivého přípravku „furosemide“. Společnost Pharmon zamýšlela uvést takto získané farmaceutické výrobky na trh v Nizozemsku.
9 Společnost Hoechst podala proti společnosti Pharmon žalobu u Rechtbank Rotterdam, která rozsudkem ze dne 1. února 1977, jenž nabyl právní moci, vydala pro Pharmon obecný zákaz zasahovat do práv vyplývajících z nizozemského patentu, jehož majitelem je Hoechst.
10 Společnost Pharmon, která odmítla přijmout, že vydaný obecný zákaz se týká léčivého přípravku „furosemide“ pocházejícího ze Spojeného království, kde byl podle jejích slov řádně uváděn na trh společností DDSA, podala žalobu u Arrondissementsrechtbank Rotterdam s cílem dosáhnout potvrzujícího rozsudku v tomto smyslu.
11 Uvedená věc byla postoupena Gerechtshof te Den Haag, který měl za to, že tablety nebyly uvedeny na trh ve Spojeném království, jelikož společnost Pharmon nakoupila spornou partii léčivého přípravku „furosemide“ přímo od DDSA, a že bylo mimoto namístě vzít v úvahu skutečnost, že Hoechst neobdržela za tuto partii poplatky. Rozsudkem ze dne 3. března 1982 proto návrhy společnosti Pharmon zamítl.
12 Společnost Pharmon podala kasační stížnost, ve které zejména uplatňovala, že Gerechtshof nesprávně rozhodl, že dotčená partie léčivého přípravku „furosemide“ nebyla uvedena na britský trh, a že uvedený soud rovněž nesprávně přisoudil význam skutečnosti, že společnosti Hoechst nebyly vyplaceny poplatky.
13 Hoge Raad, maje za to, že projednávaná věc vyvolává různé otázky výkladu práva Společenství, požádal rozsudkem ze dne 13. ledna 1984 Soudní dvůr o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:
2) Závisí odpověď na první otázku na tom, zda vnitrostátní orgány jiného členského státu spojily zákaz vývozu s výše zmíněnou nucenou licencí?
3) Aby bylo možné odpovědět na první otázku, je důležité vědět:
b) zda si majitel patentu může činit nárok na poplatky za určitou partii, která je předmětem projednávané věci;
c) zda si majitel patentu může nejen činit nárok na poplatky, ale zda rovněž tyto poplatky skutečně obdržel (nebo chtěl obdržet)?“
15 Společnost Pharmon, žalobkyně v původním řízení, se domnívá, že je třeba majiteli nucené licence přiznat právo dodávat výrobek, jenž je předmětem původního patentu, paralelního patentu a nucené licence, přímo na území jiného členského státu, kde existuje paralelní patent.
16 Na podporu svého tvrzení Pharmon uvádí několik argumentů: vzhledem k pravidlům pro udělování nucených licencí, možnostem majitele patentu podat žalobu a skutečnosti, že je majiteli poskytována přiměřená náhrada, se nucená licence svou povahou podstatně neliší od povahy licence dobrovolné. Pokud jde o problém souhlasu majitele patentu, společnost tvrdí, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů může být považováno za akt nahrazující souhlas majitele patentu a že vyčerpání patentových práv musí být v každém případě použito tehdy, byl-li výrobek uváděn na trh v členském státě, v němž byla udělena nucená licence. Pharmon má krom toho za to, že několik rozsudků Soudního dvora podporuje jeho tvrzení, zejména rozsudky ze dne 3. července 1974 (Van Zuylen v. Café Hag, 192/73, Recueil s. 731), ze dne 20. ledna 1981 (Musik-Vertrieb Membran v. GEMA, 55 a 57/80, Recueil s. 147) a ze dne 14. července 1981 (Merck v. Stephar, 187/80, Recueil s. 2063). Tyto rozsudky předpokládají, že osoba, která se rozhodne využít možnosti požádat o paralelní patent ve Spojeném království, tím přijímá britské právní předpisy se všemi důsledky, které z toho vyplývají, včetně možnosti udělení nucené licence k uvedenému paralelnímu patentu.
17 Společnost Hoechst, šest členských států, které předložily vyjádření, a Komise do značné míry shodně tvrdí, že držitel nucené licence nemá oprávnění k přímým dodávkám na území členského státu, kde existuje paralelní patent. Následkem toho mají za to, že pravidla týkající se volného pohybu zboží nebrání majiteli patentu ve výkonu jeho práva, které mu přiznávají právní předpisy členského státu, bránit za výše uvedených podmínek uvádění výrobku chráněného patentem, jehož je majitelem, na trh v tomto státě.
18 Zaprvé bylo tvrzeno, že nucená licence se svou povahou liší od dobrovolné licence, zejména z toho důvodu, že mezi držitelem nucené licence a majitelem patentu nejsou vedena skutečná jednání, že dokument, který zůstává opatřením přijatým veřejným orgánem, není podepsán držitelem licence ani majitelem patentu a že neexistují vztahy, které obvykle vznikají mezi majitelem patentu a držitelem licenční smlouvy.
19 Zadruhé bylo uplatňováno, že nucená licence a dobrovolná licence nemají stejné cíle. Zatímco dobrovolná licence představuje způsob využití spadající pod zvláštní předmět patentového práva, tak jak byl vymezen Soudním dvorem, cílem nucené licence je naopak uspokojit zvláštní zájmy členského státu. Bylo by proto nespravedlivé, ba dokonce nebezpečné, tento členský stát dále zvýhodňovat umožněním přímých dodávek výrobku vyrobeného na základě jím udělených nucených licencí do členských států, kde existuje paralelní patent.
20 Zatřetí byla ve všech výše zmíněných vyjádřeních obzvláště zdůrazňována absence přímého nebo nepřímého souhlasu majitele patentu v případě nucené licence. S odvoláním na judikaturu Soudního dvora (zejména na rozsudek ze dne 31. října 1974 Centrafarm v. Sterling Drug, 15/74, Recueil s. 1147; výše zmíněný rozsudek ze dne 14. července 1981 Merck v. Stephar, a rozsudek ze dne 14. září 1982 Keurkoop, 144/81, Recueil s. 2853) je ve vyjádřeních kladen důraz na skutečnost, že v případě nucené licence není splněna žádná z podmínek, které podle judikatury Soudního dvora stanoví na úrovni Společenství omezení výkonu práva průmyslového a obchodního vlastnictví chráněného na vnitrostátní úrovni. Teorie vyčerpání patentových práv, která předpokládá, že dotčený výrobek byl majitelem patentu nebo s jeho souhlasem třetí osobou uváděn na trh svobodně a dobrovolně, nemůže být tudíž použita v případě nucené licence. Tuto koncepci potvrzují ustanovení Úmluvy o evropském patentu pro společný trh (Úmluva o patentu Společenství) (Úř. věst. L 17, 26. 1. 1976, s. 1), zejména jejím čl. 81 odst. 3, který, ač dosud nevstoupil v platnost, vyjadřuje stanovisko členských zemí k této otázce.
21 Začtvrté společnost Hoechst a všechny členské státy, které předložily vyjádření, tvrdily, že zásada teritoriality aktů orgánů veřejné moci členského státu nepřipouští, aby držiteli nucené licence byla přiznána práva na území ostatních členských států. Jelikož je nucená licence výjimečné opatření a často pro majitele patentu představuje sankci, měla by být používána restriktivně a její účinky by neměly přesahovat cíl, který jí byl přisouzen, tj. veřejný zájem obecně a, zejména v oblasti léčebných přípravků, zásobování vnitřního trhu za uspokojivých podmínek.
22 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vylučují články 30 a 36 Smlouvy použití vnitrostátních právních předpisů, které majitele patentu opravňují k tomu, aby bránil tomu, aby byl dovážen a na trh uváděn výrobek, který byl v souladu s právními předpisy prodáván na trhu jiného členského státu samotným majitelem patentu, s jeho souhlasem nebo osobou s ním spojenou vztahy právní nebo hospodářské závislosti.
23 Pokud by totiž majitel patentu mohl zakázat dovoz chráněných výrobků uváděných na trh v jiném členském státě jím samotným nebo s jeho souhlasem, měl by možnost rozdělit vnitrostátní trhy a omezit tak obchod mezi členskými státy, aniž by takové omezení bylo nezbytné pro zajištění podstaty výlučných práv vyplývajících z paralelních patentů.
24 Podstatou otázky vnitrostátního soudu tedy je, zda se použijí stejná pravidla v případě, že se dovoz a uvedení do prodeje týkají výrobku, který byl vyroben ve vyvážejícím členském státě držitelem nucené licence k paralelnímu patentu vlastněnému majitelem patentu v dovážejícím členském státě.
25 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pokud příslušné orgány členského státu – tak jako v projednávaném případě – udělí třetí osobě nucenou licenci, čímž jí umožní provádět výrobní a obchodní činnosti, které by majitel patentu měl obvykle právo zakázat, nelze mít za to, že majitel patentu svolil k činnostem prováděným onou třetí osobou. Majitel patentu je takovým opatřením zbaven svého práva svobodně rozhodovat o podmínkách uvádění svého výrobku na trh.
26 Jak Soudní dvůr rozhodl naposledy ve svém rozsudku ze dne 14. července 1981 (výše zmíněný rozsudek Merck v. Stephar), podstata patentového práva spočívá především v tom, že je vynálezci uděleno výlučné právo na první uvedení dotčeného výrobku do oběhu s cílem umožnit mu získat odměnu za jeho vynálezecké úsilí. Umožnit majiteli patentu bránit dovozu a uvádění výrobků vyrobených v rámci nucené licence na trh je tedy nezbytné k tomu, aby byla zajištěna podstata výlučných práv vyplývajících z jeho patentu.
27 Za těchto podmínek je třeba odpovědět, že články 30 a 36 Smlouvy nevylučují použití vnitrostátního právního předpisu členského státu, který opravňuje majitele patentu k tomu, aby bránil tomu, aby byl na trh uváděn výrobek, který byl vyroben v jiném členském státě držitelem nucené licence k paralelnímu patentu vlastněnému týmž majitelem.
29 V tomto ohledu je dostačující zjištění, že výše uvedené meze pro použití právních předpisů dovážejícího členského státu stanovené právem Společenství nikterak nezávisejí na podmínkách, jimiž příslušné orgány vyvážejícího členského státu podmínily poskytnutí nucené licence.
30 Za těchto okolností je namístě odpovědět na druhou a třetí otázku, že pro účely odpovědi na první otázku je irelevantní, zda byla nucená licence doplněna zákazem vývozu, zda stanovila poplatky ve prospěch majitele patentu a zda majitel patentu souhlasil s jejich přijetím nebo je odmítl přijmout.