Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu)ze dne 11. března 1986 Conegate Limited
proti HM Customs & Excise, 121/85, Recueil 1986, s. 1007
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: High Court of Justice, Queen's Bench Division – Spojené království.
Omezení dovozu –Veřejná mravnost
Předmět:
Výklad článků 36 a 234 Smlouvy o EHS
Právní otázky
1 Usnesením ze dne 30. listopadu 1984, došlým Soudnímu dvoru dne 29. dubna, položil High Court of Justice, Queen's Bench Division, podle článku 177 Smlouvy o EHS, několik předběžných otázek ohledně výkladu článků 36 a 234 této smlouvy s úmyslem zjistit slučitelnost některých ustanovení vnitrostátních celních předpisů s právem Společenství.
2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu týkajícího se některých zásilek zboží, které společnost Conegate Limited dovezla ze Spolkové republiky Německo a které zabavily celní úřady Spojeného království. Při ověřování na letišti, kam zásilka dorazila, celní úředníci shledali, že zboží v podstatě obsahuje nafukovací panny zjevně sexuální povahy a jiné erotické předměty, které považovali za „neslušné nebo obscénní“ a jejichž dovoz do Spojeného království je zakázán článkem 42 Customs Consolidation Act z roku 1876 (celní zákoník z roku 1876).
3 Na základě žádosti celního orgánu nařídili smírčí soudci („magistrates“) zabavení zboží, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno Crown Court v Southwarku. Conegate se proti tomuto druhému rozhodnutí odvolal k High Court a tvrdil, že za daných podmínek zabavení zboží představuje porušení článku 30 Smlouvy, které nelze odůvodnit veřejnou mravností ve smyslu článku 36 Smlouvy.
4 Conegate na podporu svého tvrzení poznamenala, že přestože rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1979 (Henn and Darby, 34/79, Recueil s. 3795) uznává, že zákaz dovozu zboží může být odůvodněn veřejnou mravností a že každému členskému státu v zásadě přísluší stanovit požadavky veřejné mravnosti na jeho území, použití tohoto zákazu však znamená svévolnou diskriminaci ve smyslu čl. 36 druhé věty, pokud v dotyčném členském státě existuje dovolený obchod s tímto zbožím. Tak je tomu i ve Spojeném království, kde výroba a uvádění erotických předmětů na trh nejsou obecně zakázány, na rozdíl od tvorby a uvádění obscénních publikací na trh, kterých se týkal výše uvedený rozsudek ze dne 14. prosince 1979.
5 Conegate v této souvislosti připomněla, že výrobu zboží, které je předmětem projednávaného sporu, britské právní předpisy nijak neomezují, zatímco v oblasti uvádění tohoto zboží na trh podléhá pouze zákazu zasílání poštou a jeho vystavování na veřejně přístupných místech. Jiná omezení jsou platná v jiných částech tvořících Spojené království; v Anglii a ve Walesu mají regionální orgány možnost rozhodnout, zda povolí volnou distribuci nebo omezí prodejní místa tím, že povolí distribuci jen v určených prodejnách erotického zboží.
6 Vzhledem k tomu, že spor odhaluje problém výkladu práva Společenství, High Court rozhodl přerušit řízení až do vyjádření Soudního dvora k těmto předběžným otázkám:
1) Pokud zboží podléhá absolutnímu vnitrostátnímu zákazu dovozu do jednoho členského státu z jiného členského státu z důvodu jeho neslušnosti nebo obscénnosti, je proto, aby v členském státě dovozu, nebyl „dovolený prodej“ dotyčného zboží, o němž se zmiňují body 21 a 22 rozsudku Evropského Soudního dvora ve věci Henn a Darby (věc 34/79, Recueil 1979. s. 3795):
a) dostačující, aby toto zboží mohlo být vyráběno a uváděno na trh v členském státě dovozu a podléhalo pouze
i) absolutnímu zákazu zasílání poštou, ii) omezení vystavování na veřejnosti, a iii) v některých částech členského státu systému povolení pro obchody, které je prodávají zákazníkům ve věku od osmnácti let výše, systému, který žádným způsobem neovlivňuje právo tohoto členského státu, pokud jde o neslušnost a obscénnost;
nebo
b) nutné, aby existoval absolutní zákaz jejich výroby a uvádění na trh v členském státě dovozu?
2) Pokud v členském státě dovozu existuje „dovolený obchod“ se zbožím, který podléhá absolutnímu vnitrostátnímu zákazu dovozu z jiného členského státu z důvodu jeho neslušnosti nebo obscénnosti, je za stejných okolností členský stát dovozu oprávněný odvolávat se na veřejnou mravnost v souladu s článkem 36 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, aby zakázal dovoz takového zboží pocházejícího z jiného členského státu z toho důvodu, že je neslušné nebo obscénní, nebo je takový zákaz svévolným diskriminačním prostředkem nebo zastřeným omezením v obchodě mezi členskými státy?
3) Představuje zákaz dovozu neslušného nebo obscénního zboží, uvedený v oddíle 42 Customs Consolidation Act z roku 1876 prostředek svévolné diskriminace nebo zastřené omezení ve smyslu článku 36 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, pokud se uplatňuje pro předměty zakázané tímto zákonem, avšak nikoli zakázané Obscene Publications Act z roku 1959?
4) Bez ohledu na to, jaké budou odpovědi na předchozí otázky, pokud členský stát jednající v souladu se svými mezinárodními závazky podle Ženevské úmluvy z roku 1923 o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování a podle Světové poštovní úmluvy (obnovené v Lausanne v roce 1974, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 1976) uloží absolutní zákaz dovozu zboží, které je klasifikováno jako neslušné nebo obscénní, z jiného členského státu, je takový zákaz slučitelný s článkem 234 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství?
7 Conegate, vláda Spojeného království a Komise předložily svá vyjádření.
K první otázce
8 Conegate se odvolává na své námitky učiněné před vnitrostátním soudem a zdůrazňuje, že článek 42 Customs Consolidation Act z roku 1876 svým obecně formulovaným zákazem dovozu neslušných nebo obscénních předmětů zavádí přísnější omezení, než je to, které vyplývá z právních předpisů platných pro prodej těchto výrobků v různých částech země, jako je Anglie a Wales. Tato námitka se tím spíše uplatní v případě Severního Irska, jehož právní předpisy neobsahují žádná omezení obchodu s dotyčnými předměty, kromě zákazu týkajícího se zasílání poštou a vystavování na veřejnosti.
9 Vláda Spojeného království uvádí, že první otázka, tak jak ji formuloval High Court, správně přihlíží k omezením obchodu s neslušnými nebo obscénními předměty existujícím v Anglii, ve Walesu a v Severním Irsku, ale nepřihlíží k přísnějším omezením uplatňovaným ve Skotsku a na ostrově Man. Skotské právní předpisy zakazují distribuci „obscénních předmětů“ za účelem jejich případného prodeje, přičemž termín předmět je definován tak, že zahrnuje také vyobrazení a modely; v judikatuře se však dosud neobjevil případ, který by řešil, zda pojem „obscénní předmět“ zahrnuje také výrobky, které byly dovezeny společností Conegate. Tyto výrobky ovšem patří k „neslušným nebo obscénním vyobrazením“, jejichž výroba a distribuce jsou zakázány podle platných právních předpisů ostrova Man. Složený stát, jako je Spojené království, který připouští rozdíly mezi právními předpisy svých jednotlivých částí, ale má přesto jednotný celní systém, nemá jinou možnost než přizpůsobit tento celní systém přísnějšímu vnitřnímu systému.
10 Vláda Spojeného království dodává, že ustanovení použitelná pro různé části Spojeného království celkově odrážejí jednoznačně odmítavý postoj k uvádění neslušných předmětů na trh. Z tohoto hlediska není bez zajímavosti podotknout, že britské právní předpisy byly v posledních letech zpřísněny, zejména pokud jde o pornografické fotografie, podmínky pro povolení sex-shopů a způsob vystavování neslušných předmětů. V podstatě tedy neexistují jiná kritéria pro domácí výrobky a pro výrobky dovezené.
11 Komise v první řadě tvrdí, že výraz „dovolený obchod“, tak jak je uveden ve výše uvedeném rozsudku ze dne 14. prosince 1979, na který se odvolává první otázka, se nevztahuje na legitimní a seriózní obchodní činnost; vztahuje se pouze na obchod, který je v daném členském státě povolen. Tak tomu je v případě sporného zboží, omezení zmiňovaná vnitrostátním soudem v první otázce neznamenají, že obchod s tímto zbožím není dovolen.
12 Komise dále uvádí, že pokud členské státy mohou podle současného stavu práva Společenství stanovit své normy v oblasti veřejné mravnosti, tato svoboda má své hranice v zásadě, podle níž členské státy nemohou podmínit dovoz přísnějšími požadavky, než těmi, které se uplatňují pro výrobu a uvádění stejných výrobků na trh na jejich území.
13 První otázka odhaluje obecný problém, zda zákaz dovážet některé zboží může být odůvodněn veřejnou mravností, pokud právní předpisy dotyčného členského státu neobsahují žádný zákaz výroby nebo uvádění stejných výrobků na trh na jeho území.
14 V tomto ohledu je namístě připomenout, že podle článku 36 Smlouvy nejsou ustanovení o volném pohybu zboží uvnitř Společenství překážkou pro zákazy dovozu odůvodněné „veřejnou mravností“. Jak Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném rozsudku ze dne 14. prosince 1979, každý členský stát má v zásadě právo stanovit požadavky veřejné mravnosti na svém území, podle svého hodnotového žebříčku a jím zvolenou formou.
15 Avšak, i když právo Společenství ponechává členským státům volnost při posouzení neslušného nebo obscénního charakteru některých předmětů, je namístě uvést, že šokující charakter zboží nelze považovat za dostatečně závažný pro odůvodnění omezení volného pohybu zboží, pokud dotyčný členský stát nepřijímá pro stejné zboží vyráběné nebo uváděné na jeho území na trh omezující opatření nebo jiná skutečná a účinná opatření k zabránění distribuce tohoto zboží na jeho území.
16 Z toho vyplývá, že pro zákaz dovozu některého zboží pocházejícího z jiného členského státu se členský stát nemůže odvolávat na veřejnou mravnost, pokud jeho právní předpisy neobsahují žádný zákaz vyrábět nebo uvádět totéž zboží na trh.
17 Soudnímu dvoru nepřísluší v rámci pravomocí, které mu jsou uděleny článkem 177, zkoumat, zda a do jaké míry britské právní předpisy obsahují takový zákaz. Je však namístě upřesnit, že existence nebo neexistence takového zákazu ve složeném členském státě, jehož jednotlivé části mají vlastní vnitrostátní právní předpisy, může být určena jen s přihlédnutím ke všem právním předpisům. I když pro uplatnění tohoto pravidla není nutné, aby výroba a uvádění na trh výrobků, jejichž dovoz byl zakázán na území všech jednotlivých částí, byly zakázány, je alespoň třeba, aby ze všech uplatňovatelných pravidel bylo možné vyvodit, že jejich cílem je v podstatě zákaz výroby a uvádění těchto výrobků na trh.
18 Při té příležitosti vnitrostátní soud definoval samotným zněním své první otázky obsah vnitrostátních právních předpisů, jejichž slučitelnost s právem Společenství má posoudit, a připomněl režim v členském státě dovozu, v němž sporné zboží může být volně vyráběno a v němž jeho uvedení na trh podléhá pouze omezením, která výslovně stanoví, a to absolutní zákaz zasílání poštou, omezení vystavování na veřejnosti a, v některých oblastech daného členského státu, systému udělování povolení obchodům oprávněným k prodeji tohoto zboží zákazníkům starším osmnácti let.Taková omezení však nemohou být v podstatě považována za rovnocenná zákazu výroby a uvádění na trh.
19 Při jednání vláda Spojeného království trvala na skutečnosti, že v současné době se výrobky srovnatelné s těmi, které dovezla společnost Conegate, na britském území nevyrábějí, ale tato skutečnost, která nevylučuje možnost výroby takových předmětů, a na kterou ostatně vnitrostátní soud nepoukázal, nemůže vést k odlišnému posouzení situace.
20 Na první otázku je třeba odpovědět tak, že k tomu, aby členský stát ovlivnil dovoz některého zboží zákazem odůvodněným neslušným nebo obscénním charakterem zboží, nemůže se odvolávat na veřejnou mravnost ve smyslu článku 36 Smlouvy, pokud totéž zboží může být volně vyráběno na jeho území a pokud je jeho uvedení na trh podřízeno pouze absolutnímu zákazu zasílání poštou, omezení vystavování na veřejnosti a, v některých oblastech, systému udělování povolení obchodům oprávněným k prodeji tohoto zboží osobám starším osmnácti let.
21 Tento závěr nevylučuje možnost, aby zboží dovezené do daného členského státu podléhalo stejným omezením, jako je tomu u výrobků stejného druhu, které jsou v té zemi vyráběny a uváděny na trh.
K druhé a třetí otázce
22 S ohledem na odpověď na první otázku se druhá a třetí otázka staly bezpředmětnými.
Ke čtvrté otázce
23 Conegate, vláda Spojeného království a Komise se shodují v tom, že čtvrtá otázka není pro řešení sporu v původním řízení relevantní. Ženevská úmluva z roku 1923 se týká pouze obscénních „publikací“, které nejsou předmětem projednávaného sporu, zatímco celosvětová poštovní úmluva se nemůže vztahovat na dovezené zboží, které nebylo zasláno poštou.
24 Komise ostatně připomněla, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se článek 234 Smlouvy tím, že zachovává „práva a povinnosti“ vyplývající z úmluv uzavřených před Smlouvou, vztahuje pouze na práva a povinnosti stanovené mezi členskými státy a třetími zeměmi. Tyto úmluvy nemohou tedy být uplatněny pro zdůvodnění omezení obchodu mezi členskými státy Společenství.
25 K tomuto argumentu Komise musí být přihlédnuto. Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. října 1980 (Burgoa, 812/79, Recueil s. 2787), článek 234 zajišťuje, aby uplatnění Smlouvy neovlivnilo ani dodržování práv třetích zemí vyplývajících z úmluv již dříve uzavřených s členským státem, ani plnění povinností, které z nich pro tento členský stát vyplývají. Úmluvy uzavřené před vstoupením Smlouvy v platnost nemohou být tudíž ve vztazích mezi členskými zeměmi použity pro odůvodnění omezení obchodu ve Společenství.
26 Na čtvrtou otázku je tedy namístě odpovědět, že článek 234 Smlouvy musí být vykládán tak, že pro odůvodnění omezení obchodu mezi členskými státy není možné se odvolávat na úmluvu uzavřenou před tím, než Smlouva vstoupila v platnost.
K nákladům řízení
27 Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
Soudní dvůr (čtvrtý senát)
o otázkách, které mu předložil High Court of Justice usnesením ze dne 30. listopadu 1984, rozhodl takto:
1) Členský stát se nemůže k tomu, aby zakázal dovoz některého zboží z důvodu jeho neslušnosti nebo obscénnosti, odvolávat na veřejnou mravnost ve smyslu článku 36 Smlouvy, pokud stejné výrobky mohou být volně vyráběny na jeho území a pokud je jejich uvedení na trh podřízeno pouze absolutnímu zákazu zasílání poštou, omezení vystavování na veřejnosti a, v některých oblastech, systému udělování povolení obchodům oprávněným k prodeji tohoto zboží osobám starším osmnácti let. 2) Článek 234 Smlouvy o EHS musí být vykládán tak, že žádná úmluva uzavřená před tím, než Smlouva o EHS vstoupila v platnost, nemůže být uplatněna pro odůvodnění omezení obchodu mezi členskými státy. _____________________________________________________________________________