3 Obvinění jsou francouzští státní příslušníci, jednatelé společností usazených v Laucane v departementu Tarn ve Francii, které vyrábějí nasolené produkty a uvádějí je na trh. Jsou stíháni za to, že v roce 1991 uvedli na trh uzeniny s etiketou, na níž bylo uvedeno označení „montagne“ nebo „Monts de Lacaune,“ přestože pro uvedené produkty neobdrželi povolení k užívání zvláštních údajů vztahujících se k horským oblastem, které vyžaduje článek 34 zákona č. 85-30 ze dne 9. ledna 1985 o rozvoji a ochraně hor (JORF ze dne 10. ledna 1985, s. 320, dále jen „zákon č. 85-30“) a nařízení č. 88-194 ze dne 26. února 1988 o podmínkách užití označení provenience „montagne“ pro zemědělské produkty a potraviny (JORF ze dne 27. února 1988, s. 2747, dále jen „nařízení č. 88-194“).
4 Rozsudky ze dne 26. května 1992 zastavil Tribunal de police de Castres trestní stíhání obviněných, neboť měl za to, že právní úprava týkající se označení provenience „montagne“ je v rozporu se zásadou volného pohybu zboží, stanovenou Smlouvou o EHS, nyní Smlouvou o ES, a že nemůže být uplatňována dokonce ani na vnitrostátní výrobce z důvodu nebezpečí obrácené diskriminace.
5 Na odvolání státního zastupitelství zrušil Cour d’appel de Toulouse (odvolací soud v Toulouse) rozsudky Tribunal de police de Castres a shledal obviněné vinnými. Byli odsouzeni k pokutám v různé výši. Cour d’appel de Toulouse usoudil, že dotyčná ustanovení, která vyhrazují užívání označení provenience „montagne“ pro některé tuzemské produkty a mají chránit zájmy výrobců před nekalou soutěží, jakož i zájmy spotřebitelů před označeními, která je mohou uvádět v omyl, nemohou – navzdory rozdílnému zacházení s tuzemskými a dováženými produkty, které z nich vyplývá – bránit dovozu.
6 Obvinění podali proti uvedeným rozsudkům kasační opravný prostředek. Před Cour de cassation uplatňovali zejména to, že dotyčná ustanovení, jelikož podmiňují uvedení produktu do prodeje předchozím správním povolením, představují opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením obchodu mezi členskými státy, která jsou v rozporu s články 30 a 36 Smlouvy.
7 Ve svých předkládacích rozhodnutích Cour de cassation na jedné straně poznamenává, že relevantní ustanovení zákona č. 85-30 a nařízení č. 88-194 stanoví, že ve vymezení horských oblastí jsou zahrnuty hornaté oblasti, oblasti s určitým stupněm svažitosti a oblasti zámořských departementů ležící v nadmořské výšce nad 100 m. n. m., a že obsahují významné odchylky od povinnosti umístění výrobního procesu, když umožňují zejména to, aby surovina obsažená v produktu nepocházela z dotyčné zeměpisné oblasti nebo aby v ní nebyl produkt zcela vyroben.
8 Na druhé straně Cour de cassation odkazuje na nařízení č. 2081/92 a poukazuje na to, že toto nařízení, které vstoupilo v platnost dnem 26. července 1993, omezuje ochranu označení provenience pouze na produkty pocházející z vymezené zeměpisné oblasti, jejichž určitou jakost nebo jinou vlastnost lze přičíst zeměpisnému původu a jejichž produkce probíhá v dotyčné zeměpisné oblasti, a stanoví zvláštní postup Společenství pro schvalování stávajících označení.
9 Jelikož měl Cour de cassation za to, že v důsledku výše uvedeného vyvstává otázka slučitelnosti zákona č. 85-30 a nařízení č. 88-194 se zjevně více omezujícími ustanoveními nařízení č. 2081/92, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
„Brání ustanovení článků 30 a 36 Smlouvy o ES ve vzájemném spojení s ustanoveními článku 2 nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 uplatňování vnitrostátních právních předpisů, jako jsou předpisy vzešlé ze zákona č. 85-30 ze dne 9. ledna 1985 a jeho prováděcího nařízení č. 88-194 ze dne 26. února 1988, nebo nikoli?“
10 K zodpovězení otázky předkládajícího soudu je třeba si po připomenutí hlavních ustanovení dotyčné vnitrostátní právní úpravy nejprve položit otázku ohledně výkladu nařízení č. 2081/92, které, ačkoliv vstoupilo v platnost po skutečnostech, které tvoří základ trestních stíhání v původním řízení, může mít vliv na jeho výsledek podle zásady zpětné účinnosti nejpříznivějšího trestního zákona, kterou zná dotyčné vnitrostátní právo. Přestože se po tomto prvním přezkumu zdá, že uvedené nařízení nebrání uplatňování vnitrostátní právní úpravy, jako je dotyčná právní úprava ve sporech v původním řízení, bude nezbytné ověřit, zda je tomu tak i v případě článků 30 a 36 Smlouvy.
Dotyčná vnitrostátní právní úprava
11 Podle článku 1 zákona č. 85-30 „představují hory zeměpisný, hospodářský a společenský celek, jehož reliéf, podnebí a přírodní a kulturní dědictví vyžadují formulování a provádění zvláštní politiky rozvoje, plánování a ochrany.“ Zákon v tomto ohledu stanoví různá opatření, včetně zavedení ochrany označení „montagne.“
12 Články 3 a 4 zákona č. 85-30 vymezují horské oblasti. Článek 3 stanoví:
„Horské oblasti se vyznačují významnými nevýhodami, které činí životní podmínky obtížnějšími a omezují výkon některých hospodářských činností. V metropolitní Francii zahrnují obce nebo části obcí, které se vyznačují značně omezenými možnostmi využívání půdy a významným nárůstem nákladů na její obdělávání v důsledku:
13 Článek 4 vymezuje horské oblasti v zámořských departementech.
14 Článek 34, který se nachází v oddílu IV hlavy III zákona, se týká rozvoje jakostních zemědělských produktů a potravin a stanovil ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu toto:
„Označení provenience „montagne“ a zvláštní zeměpisná označení horských oblastí ve smyslu tohoto zákona, jako jsou názvy masivů, vrcholů, údolí, obcí nebo departementů, jsou chráněna. Takové označení provenience a taková zeměpisná označení mohou být užívána pro všechny produkty uváděné na trh pouze za podmínek stanovených nařízením přijatým Státní radou po vydání stanoviska zastupujících profesních organizací ve věci osvědčování jakosti. Toto nařízení stanoví zejména výrobní postupy, místo výroby a provenience surovin, které umožňují užití výše uvedených zeměpisných označení.“
15 Nařízení č. 88-194 stanoví podmínky, které musí splňovat produkty, suroviny k jejich výrobě, a výrobní postupy, aby pro ně mohla být užita označení odkazující na hory nebo určitou zeměpisnou oblast.
16 Podle článku 2 uvedeného nařízení se musí zeměpisná oblast produkce, chovu, výkrmu, porážky, přípravy, výroby, zrání a zabalení dotyčných produktů, stejně jako místo provenience surovin použitých při výrobě zpracovaného produktu, nacházet v horských oblastech definovaných v článcích 3 a 4 zákona.
17 Článek 3 nařízení č. 88-194 stanoví výjimky z článku 2. Vyplývá z něj, že požadavek provenience z horských oblastí se nevztahuje na suroviny, které nejsou z přirozených důvodů vyprodukovány v těchto oblastech, a že místo porážky zvířat použitých při výrobě zpracovaných masných výrobků a místo porážky a zabalení masa prodávaného v čerstvém stavu se nemusí nacházet v horských oblastech, jak jsou definovány v článcích 3 a 4 zákona č. 85-30.
18 Podle článku 4 nařízení č. 88-194 musí být dotyčné produkty vyprodukovány, připraveny nebo zpracovány způsobem odpovídajícím výrobním postupům stanoveným společnými vyhláškami ministra zemědělství a ministra pro spotřebitelské záležitosti přijatými na základě stanoviska Národní komise pro označení jakosti (Commission nationale des labels) a regionálních komisí pro jakostní potraviny.
19 Článek 5 nařízení č. 88-194 stanoví, že „povolení k užívání označení „provenance montagne“ (provenience z hor) či jakéhokoli zvláštního zeměpisného označení horských oblastí se vydává společnou vyhláškou ministra zemědělství a ministra pro spotřebitelské záležitosti po vyjádření stanoviska regionální komise pro jakostní potravinářské výrobky.“ Dále stanoví, že „příjemce povolení musí na své produkty umístit rozlišovací označení stanovené ministrem zemědělství.“
20 Účastníci řízení před Soudním dvorem, a zejména obvinění, francouzská vláda a Komise, se vyjádřili ke způsobilosti dotyčné vnitrostátní právní úpravy.
21 Obvinění uplatňují, že podmínky, kterým podléhá užívání označení „montagne,“ jsou příliš volné a pružné na to, aby toto označení mohlo být považováno za zeměpisné označení ve smyslu článku 2 nařízení č. 2081/92. Toto označení nemůže být odůvodněno vnitřními vlastnostmi produktů; podle obviněných se jedná pouze o informativní údaj vztahující se k formě zemského reliéfu, který se vyznačuje větší či menší nadmořskou výškou. Uvedený výraz je čistě popisný, druhový a nevymezený. Obvinění dodávají, že ve skutečnosti má vnitrostátní právní úprava za cíl zajistit produktům pocházejícím z hor odbyt, a to tak, že pro ně vyhrazuje prostřednictvím fantazijního názvu ochranu.
22 Francouzská vláda poznamenává, že označení „montagne“ se blíží spíše označení jakosti než označení provenience. Zdůrazňuje, že objektivní a dosti přísné podmínky přípravy a výroby potravin, které mohou na svých etiketách nést údaj „montagne,“ svědčí o tom, že cílem právní úpravy je poskytnout spotřebiteli tímto údajem záruku ohledně dodržení určitých předpisů týkajících se jakosti produktů. Podmínky stanovené v článku 2 nařízení č. 88-194 mají podle francouzské vlády zejména ujistit spotřebitele o tom, že produkt s označením „montagne“ má skutečně vlastnosti, které spotřebitel spojuje s produkty pocházejícími z horských oblastí. Vnitrostátní právní úprava tedy podle francouzské vlády podmiňuje udělení povolení k užívání označení vnitřními vlastnostmi produktů. Jedná se ve skutečnosti o právní úpravu, která má za cíl poctivě informovat spotřebitele a která současně usiluje o určitou podporu produktů pocházejících z horských oblastí.
23 Komise v podstatě sdílí názor francouzské vlády ohledně způsobilosti vnitrostátní právní úpravy. Označení „montagne“ je podle ní srovnatelné s prostým označením provenience, které s ohledem na ustanovení nařízení č. 88-194 představuje označení jakosti, jehož účelem je podpora produktů z horských oblastí, neboť tento původ může v očích spotřebitelů zvýšit hodnotu produktů.
24 Jelikož položená otázka týkající se tohoto nařízení zní, zda nařízení brání uplatňování vnitrostátní právní úpravy, jako je dotyčná právní úprava v projednávaných věcech, je namístě připomenout cíl a hlavní ustanovení tohoto nařízení.
25 V sedmém a devátém bodě odůvodnění nařízení č. 2081/92 se připomíná,
— že mezi vnitrostátními postupy při zavádění zapsaných označení původu a zeměpisných označení existují rozdíly; že je třeba upravit společný postup v rámci Společenství; že rámec předpisů Společenství o ochraně umožní rozvoj zeměpisných označení a označení původu, neboť zavedení jednotnějších postupů zajistí poctivou soutěž mezi producenty produktů nesoucích tato označení a zvýší v očích spotřebitele důvěryhodnost těchto produktů;
26 Podle čl. 2 odst. 2 nařízení č. 2081/92 se rozumí:
„a) „označením původu“ název regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země, kterého se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny:
b) „zeměpisným označením“ název regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země, kterého se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny:
— které pocházejí z tohoto regionu, určitého místa nebo země a
— které mají určitou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti, které lze přičíst tomuto zeměpisnému původu, a jejichž produkce a/nebo zpracování a/nebo příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti.“
27 Ustanovení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2081/92 stanoví: „aby mohly užívat chráněné označení původu (CHOP) nebo chráněné zeměpisné označení (CHZO), musí zemědělský produkt nebo potravina vyhovovat specifikaci.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení musí specifikace obsahovat zejména „skutečnosti potvrzující souvislost se zeměpisným prostředím nebo zeměpisným původem ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) nebo b).“
28 Podle článku 8 nařízení „údaje CHOP a CHZO nebo rovnocenné vnitrostátní údaje mohou být umístěny pouze na zemědělských produktech nebo potravinách, které vyhovují tomuto nařízení.“
29 Podle článku 13 jsou označení zapsaná Komisí chráněna zejména proti jakémukoliv přímému či nepřímému obchodnímu užití označení zapsaného pro produkty, na které se zápis nevztahuje, v míře, v jaké jsou tyto produkty srovnatelné s produkty zapsanými pod tímto označením, nebo v míře, v jaké užívání tohoto označení těží z dobré pověsti chráněného označení.
30 Ustanovení čl. 13 odst. 2 stanoví, že členské státy mohou však při dodržení určitých podmínek zachovat vnitrostátní opatření povolující užívání výrazů uvedených v odst. 1 písm. b) na dobu nejvýše pěti let ode dne vyhlášení tohoto nařízení.
31 Z nařízení č. 2081/92 tedy vyplývá, že ochrana označení původu a zeměpisných označení předpokládá zápis, který vyžaduje, aby dotyčné produkty splňovaly podmínky nařízení, a to zejména ty, které se vztahují k přímé souvislosti mezi jakostí nebo vlastnostmi produktu, pro který se o povolení žádá, a jeho zvláštním zeměpisným původem.
32 Účastníci řízení před Soudním dvorem poznamenávají, že dotyčná vnitrostátní právní úprava ve sporech v původním řízení nepodmiňuje povolení k užívání označení „montagne“ takovou souvislostí, takže označení, která chrání, neodpovídají žádné z definic uvedených v článku 2 nařízení č. 2081/92.
33 Podle obviněných z toho vyplývá, že toto nařízení brání uplatňování dotyčné vnitrostátní právní úpravy. Mají totiž za to, že členský stát nemůže ponechat v platnosti možnost užívat označení provenience pro určitý produkt, které by nebylo odůvodněno s ohledem na nařízení.
34 Francouzská vláda a Komise mají naproti tomu za to, že nespadá-li právní úprava, jako je dotyčná právní úprava ve sporech v původním řízení, do působnosti nařízení č. 2081/92, není s tímto nařízením v rozporu.
35 V tomto ohledu je namístě konstatovat, že vnitrostátní právní úprava, jako je dotyčná právní úprava ve sporech v původním řízení, která stanoví podmínky užívání označení „montagne“ pro zemědělské produkty a potraviny, nemůže být považována za zahrnující označení původu nebo zeměpisné označení ve smyslu nařízení č. 2081/92. Označení „montagne“ má totiž zcela obecný charakter, jenž přesahuje státní hranice, zatímco podle článku 2 nařízení č. 2081/92 musí existovat přímá souvislost mezi jakostí nebo vlastnostmi produktu a jeho zvláštním zeměpisným původem.
36 Obecněji vzato nepředstavuje označení „montagne“ ani označení provenience, jak tento pojem definoval Soudní dvůr ve své judikatuře vztahující se k článkům 30 a 36 Smlouvy. Podle ní je totiž označení provenience určeno k tomu, aby informovalo spotřebitele o tom, že produkt, který je jím opatřen, pochází z určitého místa, regionu nebo země (rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, Exportur, C-3/91, Recueil, s. I-5529, bod 11).
37 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že podle názoru francouzské vlády a Komise, je vnitrostátní právní úprava, jako je dotyčná právní úprava ve sporech v původním řízení, která se omezuje na poskytování všeobecné ochrany označení vyvolávajícího u spotřebitelů představy o vlastnosti abstraktně spojené s proveniencí produktů z horských oblastí, příliš vzdálena věcnému předmětu nařízení č. 2081/92, než aby toto nařízení bránilo její zachování.
38 V tomto ohledu je bezvýznamné, že dotyčná vnitrostátní úprava chrání nejen obecné označení „montagne“, ale také a za stejných podmínek chrání zvláštní zeměpisná označení horských oblastí jako označení „Monts de Lacaune“.
39 Jak na to v bodě 30 svého stanoviska poukázal generální advokát, ačkoliv označení „Monts de Lacaune“ označuje zvláštní horskou oblast a mohlo by tudíž být předmětem zápisu podle nařízení č. 2081/92, pokud by souvislosti mezi vlastnostmi dotyčného produktu a uvedenou oblastí vyhovovaly požadavkům nařízení, nejsou takové souvislosti k získání povolení k užívání uvedeného označení podle dotyčné vnitrostátní právní úpravy nezbytné. Ukazuje se totiž, že uvedená právní úprava chrání tento typ zeměpisných označení pouze v té míře, v jaké vyvolávají představu provenience z hor („provenance montagne“), a nikoli v té míře, v jaké se vztahují k určitým horským oblastem.
V důsledku toho je třeba konstatovat, že nařízení č. 2081/92 nebrání uplatňování vnitrostátní právní úpravy, jako je právní úprava stanovená článkem 34 zákona č. 85-30 a nařízením č. 88-194, která stanoví podmínky užívání označení „montagne“ pro zemědělské produkty a potraviny.
Články 30 a 36 Smlouvy
41 Pokud jde o druhou část otázky, francouzská vláda a Komise úvodem poznamenávají, že skutkové okolnosti sporů v původním řízení jsou omezeny na vnitrostátní území, jelikož stíhání byla zahájena proti francouzským státním příslušníkům a týkají se francouzských produktů uvedených na trh na francouzském území. Podle francouzské vlády nespadají tedy tato stíhání do působnosti článků 30 a 36, které se týkají volného pohybu zboží mezi členskými státy, takže není namístě odpovídat na otázku o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy, jako je dotyčná právní úprava v původním řízení, s těmito ustanoveními.
42 Tuto argumentaci nelze přijmout.
43 Podle ustálené judikatury (rozsudek ze dne 11. července 1974, Dassonville, 8/74, Recueil, s. 837, bod 5) se totiž zákaz stanovený v článku 30 Smlouvy vztahuje na veškerou obchodní právní úpravu členských států, která by mohla, ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství.
44 I když je tudíž pravda, že uplatňování vnitrostátní právní úpravy, která nemá skutečně žádnou souvislost s dovozem zboží, nespadá do působnosti článku 30 Smlouvy (rozsudek ze dne 15. prosince 1982, Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij, 286/81, Recueil, s. 4575, bod 9), přesto nelze posledně uvedené ustanovení nepoužít pouze z toho důvodu, že v konkrétním případě předloženém vnitrostátnímu soudu jsou všechny skutečnosti omezeny na území jediného členského státu.
45 V takové situaci může totiž mít uplatňování vnitrostátního opatření rovněž účinky na volný pohyb zboží mezi členskými státy, zejména pokud dotyčné opatření zvýhodňuje uvádění zboží tuzemského původu na trh v neprospěch dováženého zboží. Za takových okolností uplatňování opatření, třebaže je omezeno na vnitrostátní výrobce, vytváří a udržuje rozdíl v zacházení mezi těmito dvěma kategoriemi zboží, čímž narušuje, přinejmenším potenciálně, obchod uvnitř Společenství.
46 V projednávaném případě francouzská vláda zdůrazňuje, že dotyčné vnitrostátní právní předpisy ve sporech v původním řízení nejsou jejími orgány používány vůči produktům dováženým z jiných členských států. Od vstupu těchto předpisů v platnost v roce 1988 nebylo podle francouzské vlády zahájeno žádné řízení proti produktům dováženým z členských států, které jsou opatřeny údajem „montagne“. Za těchto okolností nelze podle francouzské vlády tvrdit, že právní úprava představuje v současné době opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení ve smyslu článku 30 Smlouvy. Francouzská vláda nicméně připouští, že znění článku 34 zákona č. 85-30 výslovně nevylučuje ze své působnosti produkty dovážené z jiných členských států a že lze v důsledku toho vyslovit předpoklad, že dovážené produkty, které jsou opatřeny údaji odkazujícími na hory, mohou být považovány za produkty uváděné na trh v rozporu s dotyčnou právní úpravou, nebylo-li pro ně uděleno stanovené povolení.
47 Francouzská vláda dodává, že může-li uplatňování vnitrostátní právní úpravy představovat překážku volného pohybu zboží, je odůvodněno důvody souvisejícími s ochranou spotřebitelů a poctivostí obchodních transakcí.
48 Poté, co francouzská vláda uznala, že vnitrostátní právní úprava může být použita na produkty dovážené z jiných členských států, je třeba nejprve konstatovat, že tato úprava představuje překážku obchodu uvnitř Společenství ve smyslu článku 30 Smlouvy.
49 Dále je namístě poukázat na to, že právní úprava, jako je dotyčná právní úprava ve sporech v původním řízení, je diskriminační vůči zboží dováženému z jiných členských států, vyhrazuje-li užívání označení „montagne“ pouze na produkty vyrobené na vnitrostátním území a zpracované z tuzemských surovin (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 1978, Eggers, 13/78, Recueil, s. 1935, bod 25).
50 Z článku 2 nařízení č. 88-194, jakož i z článků 3 až 5 zákona č. 85-30, totiž vyplývá, že k tomu, aby mohla být pro nějaký produkt užívána označení „montagne“ nebo zvláštní zeměpisná označení horských oblastí, musí být jeho produkce, příprava, výroba a zabalení prováděny v horských oblastech nacházejících se na francouzském území. Ukazuje se tedy, že právní úprava vylučuje, že by dovážené produkty mohly splňovat podmínky, kterými je podmíněno povolení užívat označení „montagne“.
50 Stejně tak je podle článku 2 nařízení č. 88-194 udělení takového povolení podmíněno při výrobě zpracovaných produktů použitím surovin pocházejících z horských oblastí nacházejících se na francouzském území. Podle znění právní úpravy tedy nemohou být dovážené produkty použity při výrobě zpracovaných produktů nesoucích označení „montagne“.
52 Podle ustálené judikatury může být taková vnitrostátní právní úprava, jestliže má diskriminační charakter, případně odůvodněna pouze některým z důvodů uvedených v článku 36 Smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 1981, Komise v. Irsko, 113/80, Recueil, s. 1625, body 8 a 11).
53 V projednávané věci je namístě konstatovat, že žádný z důvodů uvedených v článku 36 neumožňuje odůvodnit dotyčnou právní úpravu. Z těch důvodů může být totiž vzata v úvahu pouze ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví, tedy v projednávaném případě ochrana označení provenience. Z bodu 36 tohoto rozsudku však vyplývá, že označení „montagne,“ které je chráněno dotyčnou vnitrostátní právní úpravou, nemůže být považováno za označení provenience.
54 Na druhou část položené otázky je tedy třeba odpovědět tak, že článek 30 Smlouvy brání uplatňování vnitrostátní právní úpravy, jako je právní úprava stanovená článkem 34 zákona č. 85-30 a nařízením č. 88-194, která vyhrazuje užívání označení „montagne“ pouze pro produkty vyrobené na vnitrostátním území a zpracované z tuzemských surovin.
55 Za těchto podmínek není namístě zkoumat otázku, zda a případně za jakých podmínek by vnitrostátní právní úprava podobná dotyčným francouzským právním předpisům, která by však nepřipouštěla diskriminaci vůči produktům dováženým z jiných členských států, mohla být v souladu s požadavky článků 30 a 36 Smlouvy.
K nákladům řízení
56 Výdaje vzniklé francouzské, řecké a italské vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.