Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
Název:
Title: 		Rozsudek ESD z 9. července 1997
Spojené věci C-34-36/95
Konsumentombudsmannen (KO) v De Agostini (Svenska) Förlag AB and TV-Shop i Sverige AB
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1997] SbSD I-3843
"De Agostini"
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:		-Věc 8/74 Dassonville [1974] SbSD 837

-Věc 120/78 Cassis de Dijon [1979] SbSD 649

-Věc 352/85 Bond van Adverteerders [1988] SbSD 2085

-Věc C-288/89 Collectieve Antennevoorziening Gouda [1991] SbSD I-4007

-Spojené věci C-267 a 268/91 Keck a Mithouard [19993] SbSD I-6097

-Věc C-412/93 Leclerc-Siplec [1995] SbSD I-179, 219

-Věc C-384/93 Alpine Investments [1995] SbSD I-1141

Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
De Agostini byla švédskou společností, která byla součástí italské skupiny Instituto Geografico De Agostini. Její hlavní předmět podnikání spočíval ve vydávání časopisů. Tato společnost propagovala svůj časopis “Allt om dinosaurier!” (Vše o dinosaurech) na televizních kanálech anglické televizní stanice. Tento časopis vydávaný v několika jazykových mutacích byl tištěn v Itálii a distribuován v několika členských státech. Švédský ombudsman pro spotřebitele požádal švédský soud o zákaz této reklamy, jelikož byla podle něho zavádějící a určená k tomu, aby upoutala pozornost dětí mladších 12ti let, což je v rozporu se švédským právem.
Ombudsman rovněž požadoval, aby TV Shopu Europe bylo zakázáno vysílání určitých reklam z důvodu porušení férových marketingových praktik. Tyto reklamy byly součástí prodejní strategie TV Shop Europe. TV Shop Europe v komerčních přestávkách televizních programů pravidelně vysílala reklamy svých výrobků, které si mohly zákazníci objednat po telefonu. Prodej a zákaznický servis byly v různých členských státech. Dodávka zboží byla poštou.
Švédský soud měl pochybnosti o slučitelnosti požadovaných zákazů s komunitárním právem a postoupil proto ESD předběžné otázky zda články 30 a 59 Smlouvy ES nebo směrnice 89/552/ES Směrnice 89/552/ES z 3. 10. 1989 o televizním vysílání (ÚL 1989 L 298, str. 23). mohou být vykládány tak, že brání členským státům, aby zasáhly proti vysílání televizní reklamy, která je vysílána z jiného členského státu

Názor soudu a komentář:
Soud se nejdříve zabývá směrnicí 89/552 ES. Tato směrnice se týká televizního vysílání a obsahuje též ustanovení o televizní reklamě a sponzoringu. Směrnice vede k částečné harmonizaci práva členských států. Je pravda, že členské státy musí zajisti svobodu příjmu a nemohou zabránit převysílání na své území televizního vysílání z jiného členského státu z důvodů týkajících se televizní reklamy, nebo sponzoringu. Toto však nemá za účinek kompletní automatické vyloučení aplikace těch pravidel, která se specificky netýkají vysílání a programové distribuce. Z těchto důvodů směrnice v zásadě nebrání aplikaci národních předpisů určených na ochranu spotřebitele, za předpokladu, že v sobě nenesou sekundární kontrolu televizního vysílání, nad rámec té, kterou členský stát z kterého je vysíláno musí uskutečnit. Tudíž směrnice nebrání členskému státu, aby provedl opatření podle obecných předpisů na ochranu spotřebitele proti zavádějící reklamě, nebo proti televiznímu reklamnímu vysílání z jiného členského státu, pokud toto opatření nebrání televiznímu vysílání jako takovému z jednoho členského státu na území jiného členského státu.
Článek 30 Smlouvy ES zakazuje kvantitativní omezení dovozu mezi členskými státy, stejně jako opatření mající rovnocenný účinek. Opatření mající rovnocenný účinek jsou ta “která jsou schopna bránit přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potencionálně obchodu mezi členskými státy (Dassonville). Avšak, národní opatření, která omezují, nebo zakazují určité způsoby prodeje nespadají pod zákaz čl. 30 pokud dopadají na všechny ekonomické subjekty, které obchodují na území daného členského státu a pokud právně i fakticky ovlivňují prodej domácích výrobků, stejně jako prodej výrobků z jiných členských států (Keck a Mirhouard). Ve věci Leclerc-Siplec Soud shledal, že pravidlo, které zakazuje televizní reklamu v určitém sektoru se týká metod prodeje, jelikož zakazuje jednu z forem podpory určité metody prodeje výrobků. Pokud jde o stávající případ je postoj Soudu poněkud ambivalentní. Švédský předpis je zjevně nediskriminační. Ale podle názoru Soudu nemůže být vyloučeno, že švédský zákaz určitého způsobu propagace výrobku, který je ve Švédsku legálně prodáván, může mít větší dopad na výrobky z jiných členských států než ze Švédska. Pokud tedy De Agostini není sto v hlavním řízení prokázat, že televizní reklama je jedinou efektivní formou reklamy, kterou lze proniknout na švédský trh, potom zákaz reklamy zaměřené na děti do 12 let, nebo reklamy zavádějící, nespadá pod zákaz čl. 30 Smlouvy ES. Soud tudíž postuluje pravidlo týkající se důkazního břemene. Soud dále vysvětluje, že pokud je důkazní břemeno uneseno, potom musí národní soud určit, zda zákaz nelze ospravedlnit kategorickými požadavky ve všeobecném veřejném zájmu anebo důvody specifikovanými v čl. 36, zda je tento zákaz vzhledem k těmto důvodům přiměřený a zda by tyto kategorické požadavky, nebo účely sledované článkem 36 nebylo možno dosáhnout opatřeními, která méně omezují obchod uvnitř Společenství. Kategorickými požadavky ve všeobecném veřejném zájmu, které by mohly ospravedlnit omezení volného pohybu zboží jsou především ochrana férového obchodu a ochrana spotřebitele (Cassis de Dijon).
Článek 59 Smlouvy ES zakazuje omezení svobody poskytování služeb. Televizní reklama za úplatu poskytovaná provozovatelem televizního vysílání podnikajícím v jednom členském státě zadavateli reklamy podnikajícím v jiném členském státě představuje poskytování služeb ve smyslu čl. 59 (Bond van Adverteerders). Pravidla, jako jsou ta která platí ve Švédsku, která omezují možnost provozovatele televizního vysílání, podnikajícího ve státě vysílání, vysílat pro zadavatele reklamy podnikajícího ve státě, kde je vysílání přijímáno televizní reklamu specificky zaměřenou na veřejnost ve státě, kde je vysílání přijímáno, jsou pravidla, která omezují svobodu poskytování služeb. Avšak i takováto pravidla, pokud jsou aplikována nediskriminačně, mohou být z důvodů kategorických požadavků všeobecného veřejného zájmu, nebo z důvodů uvedených v čl. 56 přípustná, za předpokladu, že jsou přiměřená, vzhledem k svému účelu a že kategorických požadavků, nebo důvodů uvedených v čl. 56 nelze dosáhnout méně omezujícími opatřeními. Podle judikatury Soudu představují ochrana férových obchodních praktik a ochrana spotřebitele kategorický požadavek odůvodňující omezení svobody poskytování služeb (Collectieve Antennevoorziening Goudar; Alpine Investments). Je tudíž na vnitrostátním soudě určit, zda zmíněné kategorické požadavky, nebo důvody, podle čl. 56 jsou dány.
Pokud jde o druhou otázku Soud poznamenává, že aplikace vnitrostátního předpisu, podle kterého nesmí být televizní reklama zaměřena na upoutání pozornosti dětí mladších 12ti let, na reklamní vysílání od domácího provozovatele televizního vysílání neporušuje směrnici č. 89/552/ES. Je tomu tak proto, že článek 3/1 směrnice neobsahuje žádné omezení pokud jde o zájmy, které členský stát může zohlednit při stanovování přísnějších pravidel pro provozovatele televizního vysílání podnikající na jeho území. Podle názoru Soudu však toto neplatí ve vztahu k provozovatelům televizního vysílání z jiných členských států. Směrnice totiž obsahuje komplexní pravidla k ochraně nezletilých v souvislosti s televizními programy obecně a televizní reklamou zvláště. Je tedy sice možné, aby stát, kde je vysílání přijímáno aplikoval předpisy k ochraně spotřebitelů nebo nezletilých, ovšem pouze za předpokladu, že jejich aplikace nebrání převysílání programů vysílaných z jiného členského státu na jeho území. Stát v němž je vysílání přijímáno však nemůže aplikovat pravidla, která upravují obsah televizního vysílání z důvodů souvisejících s ochranou nezletilých před reklamou, protože to by znamenalo sekundární kontrolu ke kontrole, kterou musí podle směrnice uskutečňovat stát z něhož je vysíláno.

Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):