Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61994J0178

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 8. října 1991 Spojené věci C-178, 179, 188-190/94 Erich Dillenkofer, Christian Erdmann, Hans-Jürgen Schulte, Anke Heuer, Werner, Ursula a Thorsten Knor v. Spolková republika Německo "Dillenkofer"

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Komise/Itálie (č. 110) HNL (č. 159) Komise/Belgie (Věc 283/85, 1988 ECR 3271 – Komise ES v. Belgické království) Komise/SRN (č. 515e) Francovich (č. 534) Brasserie du Pcheur and Factortame (č. 723) British Telecommunications (č. 728) Hedley Lomas (č. 737)


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Erich Dillenkofer, Christian E
rdmann, Hans-Jürgen Schulte, Anke Heuer a Werner, Ursula a Thorsten Knorovi si v roce 1993 rezervovali cestovní zájezd, avšak buď se nemohli tohoto zájezdu účastnit nebo byli nuceni vrátit se z místa zájezdového pobytu na vlastní náklady z důvodu insolven
c
e cestovní kanceláře (dále jen "CK"). Jejich požadavek na navrácení uhrazených plateb či nákladů na návrat do vlasti nebyl CK vyslyšen. Čl. 7 směrnice 90/314/EHS
Směrnice Rady 90/314/EHS z 13.6.1990 o cestovních zájezdech, ÚL 1990 L 158, str. 59.
(dále jen "směrnice o cestovních zájezdech") stanoví, že organizátor zájezdu a/nebo poskytovatel zájezdu je povinen poskytnout dostatečný důkaz pro zajištění navrácení již uhrazených plateb a pro repatriaci spotřebitele v případě insolvence. Spolková německá legislativa však nedodržela časový limit určený pro transpozici směrnice do národního prá
v
a (do 31. prosince 1992). Zákon implementující směrnici byl přijat až 24. června 1994.
Zákon implementující směrnici Rady z 13.6.1990 o cestovních zájezdech, BGBl.
1994 I, str. 1322.
Tento zákon zavedl do německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch) nové ustanovení - § 651k.
Ustanovení § 651k má následující dikci: 1. Organizátor zájezdu je povinen zabezpečit, že cestující obdrží náhradu: (1) již uhrazené cestovní ceny v případě, že cestovní služba nebyla poskytnuta v důsledku organizátorovy insolvence; a (2) nutných výdajů vynaložených cestujícím za účelem své repatriace v důsledku organizátorovy insolvence. Organizátor může splnit povinnost uvedenou v 1. pouze: (1) sjednáním pojištění se společností autorizovanou k činnosti v rámci tohoto zákona; nebo (
2
) prostřednictvím záruky úvěrové instituce autorizované k činnosti v rámci tohoto zákona. 2....
3. Ke splnění požadavku stanoveného v bodě 1., je organizátor povinen poskytnout cestujícímu přímý prostředek proti pojišťovně či úvěrové instituci a být odpovědný za opatření důkazů prostřednictvím atestace vydané danou společností (zajišťovací dokumet).
4. Bez ohledu na deposit ve výši do 10% z ceny zájezdu, maximálně však do 500 DM, může organizátor požadovat či příjmout úhrady ceny zájezdu před dokončením zájezdu, pouze pokud poskytl účastníkovi zájezdu zajišťovací dokument.
Zákon vstoupil v účinnost k 1.7.1994 a vztahuje se pouze na cestovní smlouvy, které byly uzavřeny po tomto datu a na základě jejichž podmínek zájezd měl být uskutečněn nejdříve k 1.11.1994. Výše zmínění žalobci podali žalobu na Spolkovou republiku Německo o náhradu škody z důvodu opomenutí implementovat danou směrnic
i
ve stanovené době. Zemský soud v Bonnu (Landgericht Bonn) zjistil, že německý zákon neposkytuje žádný základ pro vznesení nároku na náhradu škody, ale měl pochyby ohledně souvislostí případu s rozhodnutím Francovich. Z toho důvodu požádal Evropský soudní

dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce (čl. 177 SES).

Názor soudu a komentář:
Některé z otázek národního soudu vyžadovaly určení, zda opomenutí implementace směrnice ve stanovené době je dostatečným důvodem samo o sobě (per se), aby jednotlivci, který utrpěl škodu, byl přiznán nárok na náhradu škody či zda musí být vzaty v úvahu i další podmínky. Soud již rozhodl, že princip odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci v důsledku porušení komunitárního práva, za které je stát odpovědný,
j
e nedílnou součástí systému Smlouvy o ES (
Francovich; Brasserie du Pecheur and Factorname; British Telecommunications; Hedley Lomas
). Dále Soud již dříve rozhodl, že podmínky, za kterých vzniká odpovědnost státu za náhradu škody, závisí na povaze porušení komunitárního práva, které způsobilo vznik ztráty či škody (
Francovich; Brasserie du Pecheur and Factorname; Hedley Lomas
). V podstatě musí být splněny tyto tři podmínky: právní předpis ES musí mít za cíl poskytnout určitá práva jednotlivci; porušení práva musí být dostatečně závažné; a musí existovat přímá kauzální vazba mezi porušením povinnosti státu a škodou utrpěnou poškozenými stranami.
Porušení práva ES je dostatečně závažné, pokud instituce Společenství nebo členský stát při výkonu své zákonodárné pravomoci zjevně a vážně nebraly ohled na limity této pravomoci (
HNL; Brasserie du Pecheur and Factorname; British Telecommunications
). Pokud v době, kdy došlo k porušení komunitárního práva, členský stát nebyl oprávněn k žádné legislativní volbě a měl pouze omezené či dokonce žádné právo uvážení, pak pouhé narušení práva ES může být dostatečným důvodem pro vznik dostatečně závažného porušení práva (
Hedley Lomas
). Pokud členský stát, při porušení čl. 189/3 Smlouvy, nepřijme žádné z opatření nezbytných pro dosažení cíle předepsaného směrnicí během stanoveného časového období, pak zjevně a vážně znevažuje limity svého uvážení. Nevčasná implementace směrnice tak vždy zakládá závažné porušení komunitárního práva. V takovém případě, jsou-li splněny další podmínk
y
pro odpovědnost státu podle práva ES, náhrada škody nemůže záviset na předchozím zjištění porušení komunitárního práva přičitatelného státu soudem nebo na existenci úmyslu či nedbalosti na straně orgánu státu, jemuž je takové porušení přičitatelné (
Brasserie du Pecheur and Factorname
).
Dále se Soud zabýval otázkou, zda čl. 7 směrnice o cestovních zájezdech uděluje jednotlivcům práva dostatečně identifikovatelným způsobem. Odpověď Soudu na tuto otázku byla kladná. Záměrem Čl. 7 je ochrana spotřebitelů, kteří mají právo na vrácení vynaložených peněz a na repatriaci v případě insolvence organizátora, u kterého si zakoupili zájezd. Čl. 7 se neomezuje pouze na to, aby požadoval na organizátoru poskytnutí dostatečného důkazu o zabezpečení, tak jak je uvedeno v

tvrzeních předložených Soudu. Z této povinnosti, jak tvrdí Soud, vyplývá, že ten, kdo má takovou povinnost, musí skutečně takové zajištění zabezpečit. Právo udělené spotřebiteli je rovněž jasně identifikovatelné. Osoba, která má taková práva je identifiko
v
ána, jedná se o spotřebitele. To samé platí o obsahu těchto práv, jak jsou definovány směrnicí. Je irelevantní, že směrnice ponechává členským státům možnost volby, co se týče prostředků pro dosažení cíle, k němuž je určena. "Fakt, že si členský stát může

zvolit mezi širokou paletou prostředků pro dosažení výsledku předepsaného směrnicí, nemá žádný význam, pokud účel směrnice spočívá v udělení práv jednotlivcům, jejichž obsah je určitelný s dostatečnou přesností."
V dalších otázkách národní soud žádal o specifikaci "nezbytných opatření", které by členské státy měly přijmout, aby vyhověly čl. 9 směrnice. Soud nejprve podotkl, že je ustálenou judikaturou ESD, že ustanovení směrnice musí být implementována s bezpodmínečnou závazností a se specifičností, přes
n
ostí a srozumitelností, aby bylo vyhověno požadavku právní jistoty (
Komise/SRN
). Členské státy jsou tak povinny přijmout opatření nutná k zajištění toho, aby od 1.1.1993 všichni cestující měli garantováno navrácení vynaložených finančních prostředků či repatriaci v případě platební neschopnosti organizátora zájezdu. Nebylo by dostačující, pokud by na organizátorovi bylo požadováno pouze poskytnutí dostatečného důkazu zajištění. Členský stát, který opomene transponovat směrnici, se při odůvodňování svého o
p
omenutí splnit povinnosti a dodržet časové lhůty stanovené směrnicí nemůže opřít o ustanovení, praktiky a situace převládající v jeho vlastním právním řádu (
Komise/Belgie
). Pokud se lhůta pro implementaci ukáže být příliš krátká, jediným možným krokem je podniknout patřičné iniciativy v rámci Společenství, aby příslušné orgány ES lhůtu odpovídajícím způsobem prodloužily (
Komise/Itálie
).
Ve své páté otázce se národní soud dotazoval, zda je cíl ochrany spotřebitele sledovaný článkem 7 směrnice naplněn, když členský stát povolí organizátorovi zájezdu požadovat na zákaznících deposit do výše 10% z ceny zájezdu, maximálně však 500 DM, před vydáním cestovních dokumentů, tj. dokumentů prokazujících právo spotřebitele na poskytnutí různých služeb zahrnutých v soub
o
ru služeb (leteckými či hotelovými společnostmi). Na tuto otázku Soud odpověděl záporně, neboť směrnice neobsahuje žádný podklad pro takové omezení spotřebitele. Účelem směrnice je komplexní ochrana spotřebitele proti ztrátě jakýchkoli plateb. Bylo by v r
o
zporu s tímto účelem ponechat nějakou depositní částku neuhrazenu. Ani předání cestovních dokumentů spotřebiteli není dostačující pro naplnění požadavku směrnice na ochranu spotřebitele. Ochrana, kterou čl. 7 zaručuje spotřebitelům, by mohla být narušena,

pokud by spotřebitelé byli nuceni domáhat se cestovních poukazů vůči třetím stranám, které nejsou povinny tyto akceptovat a které jsou samy vystaveny riziku vzniklému v důsledku insolvence organizátora zájezdu.
Poslední otázka národního soudu zněla, zda směrnice ukládá členským státům, aby přijaly specifická opatření k ochraně účastníků zájezdu proti jejich vlastní nedbalosti. Dle názoru Soudu ani účel ani žádné zvláštní ustanovení směrnice neukládá členským státům takovou povinnost. Dokonce naopak: Národ
n
í soudy mohou zjišťovat, zda poškozená osoba prokázala dostatečnou péči, aby se vyhnula ztrátě či škodě nebo ji alespoň zmírnila (
Brasserie du Pecheur and Factorname
). Tento princip se rovněž vztahuje na žaloby o náhradu škody vzniklé v důsledku neimplementace směrnice, jako je tomu v daném případě. Soud je nicméně toho názoru, že účastník zájezdu, který zaplatil celou kupní cenu, nemůže být považován za nedbalého pouze proto, že nevyužil možnosti poskytnuté národní judikaturou nezaplatit více než 10% celk
o
vé ceny zájezdu před vydáním cestovních dokumentů.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):