Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61979J0804
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 5 MAY 1981. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V UNITED KINGDOM OF GREAT BRITAIN AND NORTHERN IRELAND. SEA FISHERIES - CONSERVATION MEASURES. CASE 804/79.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1981 PAGES 1045 - 1080
Předmět (klíčová slova):
Keywords
AGRICULTURE;FISHERIES POLICY;ACCESSION;ENVIRONMENT;
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E005
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. SINCE THE EXPIRATION ON 1 JANUARY 1979 OF THE TRANSITIONAL PERIOD LAID DOWN BY ARTICLE 102 OF THE ACT OF ACCESSION, POWER TO ADOPT, AS PART OF THE COMMON FISHERIES POLICY, MEASURES RELATING TO THE CONSERVATION OF THE RESOURCES OF THE SEA HAS BELONGED FULLY AND DEFINITIVELY TO THE COMMUNITY. MEMBER STATES ARE THEREFORE NO LONGER ENTITLED TO EXERCISE ANY POWER OF THEIR OWN IN THE MATTER OF CONSERVATION MEASURES IN THE WATERS UNDER THEIR JURISDICTION. THE ADOPTION OF SUCH MEASURES, WITH THE RESTRICTIONS WHICH THEY IMPLY AS REGARDS FISHING ACTIVITIES, IS A MATTER, AS FROM THAT DATE, OF COMMUNITY LAW. THE TRANSFER TO THE COMMUNITY OF POWERS IN THIS MATTER BEING TOTAL AND DEFINITIVE, THE FACT THAT THE COUNCIL HAS NOT ADOPTED, WITHIN THE REQUIRED PERIOD, THE CONSERVATION MEASURES REFERRED TO BY ARTICLE 102 OF THE ACT OF ACCESSION COULD NOT IN ANY CASE RESTORE TO THE MEMBER STATES THE POWER AND FREEDOM TO ACT UNILATERALLY IN THIS FIELD.

2. IN THE ABSENCE OF PROVISIONS ADOPTED BY THE COUNCIL IN ACCORDANCE WITH THE FORMS AND PROCEDURES PRESCRIBED BY THE EEC TREATY THE CONSERVATION MEASURES AS THEY EXISTED AT THE END OF THE PERIOD REFERRED TO IN ARTICLE 102 OF THE ACT OF ACCESSION ARE MAINTAINED IN THE STATE IN WHICH THEY WERE AT THE TIME OF THE EXPIRATION OF THE TRANSITIONAL PERIOD LAID DOWN BY THAT PROVISION. HOWEVER, IT IS NOT POSSIBLE TO EXTEND THAT IDEA TO THE POINT OF MAKING IT ENTIRELY IMPOSSIBLE FOR THE MEMBER STATES TO AMEND THE EXISTING CONSERVATION MEASURES IN CASE OF NEED OWING TO THE DEVELOPMENT OF THE RELEVANT BIOLOGICAL AND TECHNOLOGICAL FACTS IN THIS SPHERE. SUCH AMENDMENTS, OF A LIMITED SCOPE, COULD NOT INVOLVE A NEW CONSERVATION POLICY ON THE PART OF A MEMBER STATE SINCE THE POWER TO LAY DOWN SUCH A POLICY BELONGS HENCEFORTH TO THE COMMUNITY INSTITUTIONS. HAVING REGARD TO THE SITUATION CREATED BY THE INACTION OF THE COUNCIL, THE CONDITIONS IN WHICH SUCH MEASURES MAY BE ADOPTED MUST BE DEFINED BY MEANS OF ALL THE AVAILABLE ELEM
ENTS OF LAW AND BY HAVING REGARD TO THE STRUCTURAL PRINCIPLES ON WHICH THE COMMUNITY IS FOUNDED. THESE PRINCIPLES REQUIRE THE COMMUNITY TO RETAIN IN ALL CIRCUMSTANCES ITS CAPACITY TO COMPLY WITH ITS RESPONSIBILITIES, SUBJECT TO THE OBSERVANCE OF THE ESSENTIAL BALANCES INTENDED BY THE TREATY.

3. ARTICLE 5 OF THE EEC TREATY IMPOSES ON MEMBER STATES SPECIAL DUTIES OF ACTION AND ABSTENTION IN A SITUATION IN WHICH THE COMMISSION, IN ORDER TO MEET URGENT NEEDS OF CONSERVATION OF RESOURCES IN FISH, SUBMITTED TO THE COUNCIL PROPOSALS WHICH, ALTHOUGH THEY WERE NOT ADOPTED BY THE COUNCIL, REPRESENT THE POINT OF DEPARTURE FOR CONCERTED COMMUNITY ACTION.

4. IN PURSUANCE OF ARTICLE 7 OF THE EEC TREATY COMMUNITY FISHERMEN MUST HAVE, SUBJECT TO EXCEPTIONS DULY PRESCRIBED, EQUAL ACCESS TO THE FISH STOCKS COMING WITHIN THE JURISDICTION OF THE MEMBER STATES. THE COUNCIL ALONE HAS THE POWER TO DETERMINE THE DETAILED CONDITIONS OF SUCH ACCESS IN ACCORDANCE WITH THE PROCEDURES LAID DOWN BY THE THIRD SUBPARAGRAPH OF ARTICLE 43 (2) OF THE TREATY AND ARTICLE 102 OF THE ACT OF ACCESSION. THIS LEGAL SITUATION CANNOT BE MODIFIED BY MEASURES ADOPTED UNILATERALLY BY THE MEMBER STATES.

5. IN A SITUATION CHARACTERIZED BY THE INACTION OF THE COUNCIL AND BY THE MAINTENANCE, IN PRINCIPLE, OF THE CONSERVATION MEASURES IN FORCE AT THE EXPIRATION OF THE PERIOD LAID DOWN IN ARTICLE 102 OF THE ACT OF ACCESSION, THE COUNCIL DECISION OF 25 JUNE 1979 AND THE PARALLEL DECISIONS, AS WELL AS THE REQUIREMENTS INHERENT IN THE SAFEGUARD BY THE COMMUNITY OF THE COMMON INTEREST AND THE INTEGRITY OF ITS OWN POWERS, IMPOSE UPON MEMBER STATES NOT ONLY AN OBLIGATION TO UNDERTAKE DETAILED CONSULTATIONS WITH THE COMMISSION AND TO SEEK ITS APPROVAL IN GOOD FAITH BUT ALSO A DUTY NOT TO LAY DOWN NATIONAL CONSERVATION MEASURES IN SPITE OF OBJECTIONS, RESERVATIONS OR CONDITIONS WHICH MIGHT BE FORMULATED BY THE COMMISSION.

6. IN ORDER TO MEET THE REQUIREMENTS OF THE DECISIONS OF THE COUNCIL AND OF THE PROCEDURE FIXED BY THE HAGUE RESOLUTION THE CONSULTATION TO BE ENGAGED IN BY THE GOVERNMENT OF A MEMBER STATE MUST, PRIOR TO THE ADOPTION OF CONSERVATION MEASURES, ALLOW THE COMMISSION TO WEIGH UP ALL THE IMPLICATIONS OF THE PROVISIONS PROPOSED AND TO EXERCISE PROPERLY THE DUTY OF SUPERVISION DEVOLVING UPON IT IN PURSUANCE OF ARTICLE 155 OF THE EEC TREATY.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:


Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1981, Komise Evropských společenství proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, Věc 804/79, Recueil 1981, s. 1045

Klíčová slova:

Mořský rybolov – opatření pro zachování

Předmět:

Určení, že Spojené království tím, že v roce 1979 přijalo a uplatňovalo některá vnitrostátní opatření v oblasti mořského rybolovu, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smlouvy o EHS.

Skutkové okolnosti

Skutkové okolnosti věci, průběh řízení, návrhová žádání a důvody a argumenty účastníků řízení lze shrnout takto:

I – Popis skutkových okolností

Dne 20. října 1970 přijala Rada Evropských společenství zejména podle článků 42 a 43 Smlouvy o EHS nařízení č. 2141/70, kterým se stanoví společná strukturální politika pro odvětví rybolovu (Úř. věst. L 236, s. 1) a nařízení č. 2142/70 o společné organizaci trhu s produkty rybolovu (Úř. věst. L 236, s. 5).

Akt o podmínkách přistoupení a o úpravách smluv, který je přílohou „smlouvy o přistoupení“ ze dne 22. ledna 1972, obsahuje v článcích 98 až 103 ustanovení o rybolovu. Konkrétně článek 102 stanoví, že nejpozději od šestého roku po přistoupení určí Rada na návrh Komise podmínky rybolovu s cílem zajistit ochranu rybolovných zdrojů a zachovat biologické zdroje moře.

Dne 19. ledna 1976 Rada přijala nařízení č. 100/76 o společné organizaci trhu s produkty rybolovu (Úř. věst. L 20, s. 1) a nařízení č. 101/76, kterým se stanoví společná strukturální politika pro odvětví rybolovu (Úř. věst. L 20, s. 19). Prvním z těchto nařízení se zrušuje nařízení č. 2142/70, druhým nařízení č. 2141/70.

Článek 1 nařízení č. 101/76 stanoví:

„Za účelem podpory harmonického a vyváženého rozvoje rybářství v rámci obecných hospodářských činností a racionálního využívání biologických zdrojů moře a vnitrozemských vod se stanoví společná pravidla pro rybolov v mořských vodách, jakož i zvláštní opatření pro příslušné činnosti a koordinaci strukturální politiky členských států v tomto odvětví.“

Podle čl. 2 odst. 1:

„Pravidla používaná jednotlivými členskými státy pro rybolov v mořských vodách pod jejich svrchovaností nebo jurisdikcí nemohou vést k rozdílnému zacházení s jinými členskými státy.

Členské státy zajistí zejména rovnost přístupu k lovištím a k jejich využívání ve vodách uvedených v prvním pododstavci pro všechna rybářská plavidla plující pod vlajkou některého členského státu a registrovaná na území Společenství.“

V čl. 2 odst. 2 nařízení č. 101/76 se stanoví, že členské státy oznámí ostatním členským státům a Komisi stávající právní a správní předpisy, kterými se řídí rybolov v jejich mořských vodách, jakož i předpisy, které vyplývají z povinnosti zajistit rovnost přístupu k lovištím a k jejich využívání; podle článku 3 mají členské státy povinnost oznámit ostatním členským státům a Komisi zamýšlené změny svých pravidel rybolovu.

Článek 4 nařízení č. 101/76 stanoví:

„Pokud hrozí, že jsou rybolovem v mořských vodách členských států uvedených v článku 2 některé rybí populace využívány příliš intenzivně, může Rada na návrh Komise postupem podle čl. 43 odst. 2 Smlouvy přijmout nezbytná opatření pro jejich zachování.

Tato opatření mohou zahrnovat zejména omezení lovu některých druhů, omezení rybolovných oblastí, rybolovných období, rybolovných metod a lovných zařízení.“

Rada na svém zasedání dne 30. října 1976 v Haagu dohodla a dne 3. listopadu 1976 formálně přijala usnesení o tom, že členské státy od 1. ledna 1977 ve vzájemné součinnosti rozšíří hranice svých rybolovných pásem na 200 mil od pobřeží Severního moře a severního Atlantiku.

Rada při té příležitosti vyslovila souhlas (příloha VI usnesení) s prohlášením Komise (dále jen „Haagské usnesení“) v tomto znění:

„Do provedení opatření Společenství v oblasti zachování přírodních zdrojů, která se v současné době připravují, nebudou členské státy přijímat jednostranná opatření pro zachování zdrojů.

Pokud by však nebylo pro rok 1977 dosaženo dohody v rámci mezinárodních komisí pro rybolov, a nebylo by tak možno neprodleně přijmout samostatná opatření Společenství, mohly by členské státy přijmout příslušná prozatímní a nediskriminační opatření pro zajištění ochrany zdrojů v rybolovných oblastech podél jejich pobřeží.

Před přijetím těchto opatření požádá dotyčný členský stát o schválení Komise, s níž musí konzultovat ve všech fázích postupu.

Tato případná opatření nepředjímají obecné zásady, které budou přijaty k provedení předpisů Společenství pro zachování zdrojů.“

Dne 18. února 1977 přijala Rada nařízení (EHS) č. 350/77, kterým se stanoví některá prozatímní opatření pro zachování a řízení rybolovných zdrojů (Úř. věst. L 48, s. 28).

Na svém zasedání ve dnech 30. a 31. ledna 1978 se Rada dohodla na tomto prohlášení (Úř. věst. C 154, s. 5):

„Rada schválila sdělení Komise, podle kterého za neexistence společného režimu lze přijmout vnitrostátní opatření pouze tehdy, pokud jsou přísně nezbytná pro zachování a řízení rybolovných zdrojů, nediskriminační, v souladu se Smlouvou a po předchozím požádání Komise o souhlas.“

Dne 19. prosince 1978 Rada přijala rozhodnutí „založené na Smlouvách, týkající se rybolovných činností prováděných ve vodách spadajících pod svrchovanost nebo jurisdikci členských států a učiněné jako přechodné do přijetí konečných opatření Společenství.“

Tímto rozhodnutím Rada do uzavření dohody o opatřeních Společenství pro zachování a řízení rybolovných zdrojů a souvisejících otázkách a vzhledem k článku 102 aktu o přistoupení, jakož i k nutnosti chránit biologické zdroje a udržovat odpovídající vztahy se třetími zeměmi v oblasti rybolovu, přijala prozatímní opatření použitelná do uzavření konečné dohody, ale nejdéle do konce března 1979. Tato prozatímní opatření spočívala v tom, že členské státy mají provádět rybolov tak, aby úlovky jejich plavidel během přechodného období zohledňovaly celkové přípustné odlovy (TAC) předložené Komisí Radě a část TAC poskytnutou třetím zemím v rámci dohod a ujednání, které s nimi uzavřelo Společenství. Úlovky odlovené během přechodného období se měly odečíst od kvót, které Rada nakonec rozhodne přidělit na rok 1979.

Pokud jde o technická opatření pro zachování rybolovných zdrojů a dohled nad nimi, členské státy měly uplatňovat stejná opatření, jaká uplatňovaly dne 3. listopadu 1976, jakož i další opatření, která byla přijata v souladu s postupy a kritérii uvedenými v příloze VI usnesení Rady ze dne 3. listopadu 1976 (Haagské usnesení).

Stejná prozatímní opatření přijala Rada znovu svým rozhodnutím 79/383 ze dne 9. dubna 1979 (Úř. věst. L 93, s. 40), dále rozhodnutím 79/590 ze dne 25. června 1979 (Úř. věst. L 161, s. 46); prozatímní opatření přijatá tímto posledním rozhodnutím byla použitelná nejdéle do 31. října 1979.

Předtím vláda Spojeného království sdělila Komisi dopisem ze dne 21. března 1979, že za neexistence předběžné dohody na úrovni Společenství zamýšlí uvést v účinnost ode dne 1. června několik vnitrostátních opatření týkajících se rybolovu v mořských vodách a požádala o jejich schválení v souladu s Haagským usnesením. Tato opatření se konkrétně týkala zvýšení velikosti ok sítí pro odlov bělomasých ryb a humrů v některých rybolovných oblastech, stanovení minimální velikosti některých druhů ryb, včetně tresek, určení povoleného procenta vedlejších úlovků při lovu humrů a stanovení minimální vykládkové velikosti humrů.

Po obsáhlé korespondenci a několika konzultačních setkáních, Komise obdržela dne 19. června 1979 oficiální oznámení vlády Spojeného království o pěti návrzích vyhlášek a dne 29. června 1979 o šestém návrhu, nahrazujícím jeden z uvedených pěti návrhů, týkajících se mořského rybolovu, jejichž vstup v platnost byl stanoven – navzdory výhradám Komise – na den 1. července 1979. V téže době se Komise rovněž dověděla o některých problémech, které způsobilo uplatňování režimu povolení pro lov sleďů a plánu řízení zdrojů sleďů ve vodách ostrova Man a v severní části Irského moře.

Vyhlášky napadené Komisí, pokud jde jak o vnitrostátní pravomoci k jejich přijetí, tak o několik jejich ustanovení a o způsoby jejich přijímání, byly: Fishing Nets (North-East Atlantic) (Variation) Order 1979, Statutory Instrument No 744; Immature Sea Fish Order 1979, S.I. No 741; Immature Nephrops Order 1979, S.I. No. 742; Nephrops Tails (Restrictions on Landing) Order 1979, S.I. No 743; Sea Fish (Minimum Size) Order (Northern Ireland) 1979, nahrazena dne 29. června 1979 vyhláškou Sea Fish (Minimum Size) (Amendment) Order (Northern Ireland) 1979, Statutory Rules of Northern Ireland No 235.

a) Fishing Nets (North-East Atlantic) (Variation) Order 1979 nařizuje pro lov chráněných druhů bělomasých ryb v oblasti 2 Komise pro rybolov v severovýchodním Atlantiku, kromě Irského moře, minimální velikost ok vlečných rybářských sítí zhotovených z jednoduchého vlákna 75 mm, pro tyto sítě zhotovené z dvojitého vlákna 80 mm, zatímco velikost ok sítí stanovená stávajícími předpisy Komise pro rybolov v severovýchodním Atlantiku je 70 mm, resp. 75 mm.

Tatáž vyhláška zvyšuje minimální velikost ok sítí pro lov humrů z 55/56 mm na 75 mm u sítí z dvojitého vlákna a na 70 mm u sítí z jednoduchého vlákna v celé oblasti 2 Komise pro rybolov v severovýchodním Atlantiku. Maximální podíl vedlejších úlovků chráněných druhů bělomasých ryb stanoví ve výši 50 %; obsahuje také některá ustanovení technického rázu o struktuře sítí.

b) Immature Sea Fish Order 1979 stanoví minimální velikost odlovených ryb u několika druhů. Jeho ustanovení se vztahují na všechna rybářská plavidla, která provádějí rybolov v rybolovném pásmu Spojeného království; pro vedlejší úlovky při průmyslovém rybolovu je stanovena výjimka.
c) Immature Nephrops Order 1979 stanoví minimální velikost odlovených humrů vykládaných ve Spojeném království měřenou délkou krunýře 25 mm, což odpovídá celkové délce 86 mm, a stanoví podrobný postup měření; zakazuje zahraničním rybářským plavidlům mít na plavidle ve vodách Spojeného království humry menší velikosti, než jakou stanoví.
d) Nephrops Tails (Restrictions on Landing) Order 1979 zakazuje vykládku zadečků humrů, pokud jejich počet překračuje 290 kusů na kilogram vykládkové hmotnosti.
e) Sea Fish (Minimum Size) (Amendment) Order (Northern Ireland) 1979 stanoví pro lov v irských vodách minimální délku odlovených tresek 27 cm a délku krunýře humrů 25 mm.

V roce 1979 zamýšlené dohody mezi vládami Spojeného království a ostrova Man o podmínkách lovu sleďů v severní části Irského moře v rámci Herring (Irish Sea) Licensing Order 1977, S.I. No 1388, a Herring (Isle of Man) Licensing Order 1977, S.I. No 1389 podle informací Komise diskriminovaly irské rybáře, zejména v rámci režimu povolení k rybolovu v pásmu dvanácti mil kolem ostrova Man a k vykládce ryb na tomto ostrově, jakož i režimu množstevních omezení v podobě kvót na jednoho rybáře a den rybolovu.

Po další korespondenci a dalších konzultacích Komise zahájila dopisem ze dne 6. července 1979 proti Spojenému království řízení podle článku 169 Smlouvy o EHS. V tomto dopise Spojenému království vytkla, že nesplnilo své povinnosti, které pro ně vyplývají z práva Společenství, tím, že přijalo napadená vnitrostátní opatření týkající se mořského rybolovu; v důsledku toho vyzvala vládu Spojeného království, aby do 20. července 1979 předložila Komisi své vyjádření.

Vláda Spojeného království předložila Komisi své vyjádření k údajnému nesplnění povinností, které mu bylo vytýkáno, dopisem ze dne 31. července 1979.

Komise vzhledem k tomu, že ji toto vyjádření neuspokojilo, vydala dne 3. srpna 1979 odůvodněné stanovisko podle článku 169 Smlouvy o EHS. Vyzvala v něm vládu Spojeného království k přijetí opatření nezbytných k ukončení porušování práva Společenství, které podle jejího názoru spočívá v uplatňování vyhlášek týkajících se mořského rybolovu, jež byly uvedeny v platnost dnem 1. července 1979, ve lhůtě 45 dní; Komise si vyhradila právo zaujmout v krátké době konečný postoj k režimu lovu sleďů obecných ve vodách ostrova Man a v severní části Irského moře.

Po dalších konzultacích vydala Komise dne 2. října 1979 druhé odůvodněné stanovisko, kterým vládu Spojeného království vyzvala, aby ukončila neplnění práva Společenství, které spočívá v uplatňování některých opatření ovlivňujících lov sleďů ve vodách ostrova Man a severní části Irského moře.

II – Písemná část řízení

Návrhem podaným dne 13. listopadu 1979 Komise na základě čl. 169 druhého pododstavce Smlouvy o EHS předložila nesplnění povinnosti v oblasti mořského rybolovu, které bylo vytýkáno Spojenému království, Soudnímu dvoru.

Soudní dvůr usneseními ze dne 12. prosince 1979 a 26. března 1980 povolil Francouzské republice a Irsku vedlejší účastenství na podporu Komise.

Písemná část řízení řádně proběhla.

Soudní dvůr na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl zahájit ústní část řízení bez předběžného dokazování. Dne 10. července 1980 však vyzval Komisi, aby ohledně každého opatření, jež jsou předmětem její žaloby, upřesnila návrhová žádání, jejichž uznání požaduje, a dne 7. října 1980 vyzval Komisi a vládu Spojeného království, aby písemně odpověděly na několik otázek. Těmto žádostem bylo vyhověno ve stanovených lhůtách.

III – Návrhová žádání účastníků řízení

Komise v závěrečné části svých návrhů, které na žádost Soudního dvora upřesnila, navrhuje, aby Soudní dvůr:

– prohlásil, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smlouvy a z Haagského usnesení, tím, že v roce 1979 přijalo a uplatňovalo Fishing Nets (North-East Atlantic) (Variation) Order), Immature Sea Fish Order, Immature Nephrops Order, Nephrops Tails (Restrictions on Landing) Order a the Sea Fish (Minimum Size) (Amendment) Order (Northern Ireland), jakož i režim povolení nebo systém řízení lovu sleďů obecných ve vodách ostrova Man a v Irském moři;
– uložil Spojenému království náhradu nákladů řízení.

Vláda Francouzské republiky, vedlejší účastník řízení, navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl, že Spojené království tím, že dne 1. července 1979 jednostranně stanovilo opatření týkající se rybolovu, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z práva Společenství.

Vláda Irska, vedlejší účastník řízení, navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smlouvy o EHS, tím, že v roce 1979 zavedlo a uplatňovalo opatření, která jsou předmětem žaloby Komise.

Vláda Spojeného království žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, že v záležitostech, které jsou předmětem žaloby Komise, se nedopustila nesplnění povinností, které pro ni vyplývají ze Smlouvy o EHS.

IV –Důvody a argumenty účastníků v průběhu písemné části řízení

Komise předkládá výhrady proti sporným opatřením ze dvou hledisek: jednak celkově, pokud jde o pravomoc členských států přijmout po dni 31. prosince 1978 samostatná rozhodnutí v oblasti rybolovu, jednak pokud jde konkrétně o různá opatření ve vztahu k postupu a k několika jejich věcným ustanovením.

Vláda Francouzské republiky zpochybňuje pravomoc vlády Spojeného království přijímat kritizovaná jednostranná opatření a považuje rozhodnutí týkající se velikosti ok sítí pro lov humrů za předčasné, nikoli nezbytné, nadměrné a diskriminační.

Vláda Irska má za to, že Spojené království nedodrželo v případě žádného z projednávaných opatření povinnosti, které pro ně vyplývají z Haagského usnesení, a že opatření uplatněná na rybolov ve vodách ostrova Man a v severní části Irského moře jsou diskriminační.

Vláda Spojeného království zastává stanovisko, že členské státy si zachovaly svou pravomoc přijmout v roce 1979 vnitrostátní opatření v odvětví námořního rybolovu, že tato opatření nepodléhala schválení Komise, že sporná opatření byla přijata podle platných procesních pravidel a že nejsou v rozporu s hmotným právem Společenství.

A – Problém pravomoci

Komise tvrdí, že po uplynutí přechodného období uvedeného v článku 102 aktu o přistoupení členské státy již nemají pravomoc přijímat opatření pro zachování v odvětví rybolovu a že taková opatření mohou členské státy přijmout platným způsobem, jen pokud byla předtím schválena Společenstvím.

a) Podle samotné Smlouvy o EHS je v oblasti rybolovu příslušné Společenství, jeho pravomoci v této záležitosti nevyplývají z článku 102, který má jiný účel. Vzhledem k tomu, že článek 102 nelze zbavit právních účinků, tento článek nemůže neodejmout členským státům pravomoc přijímat opatření „s cílem zajistit ochranu rybolovných zdrojů a zachovat biologické zdroje moře“, pokud jim tato pravomoc ještě nebyla odňata přijetím opatření Společenství v oblasti rybolovu.
b) Toto stanovisko je založeno na judikatuře Soudního dvora, zejména na rozsudcích ze dne 14. července 1976 (spojené věci 3, 4 a 6/76, Kramer a další, Recueil, s. 1279); ze dne 16. února 1978 (věc 61/77, Komise proti Irsku, Recueil, s. 417) a ze dne 3. července 1979 (spojené věci 185 až 204/78, Van Dam a další, Recueil, s. 2345). Zejména z těchto rozsudků vyplývá, že pravomoc členských států týkající se opatření pro zachování má pouze přechodnou povahu a že jim bylo dovoleno přijímat na vnitrostátní úrovni taková opatření, jen dokud plynula přechodná lhůta stanovená článkem 102 aktu o přistoupení a dokud Společenství svou pravomoc v této oblasti ještě plně nevykonávalo. Soudním dvorem použité výrazy jasně ukazují, že se držel data označujícího skončení pravomoci členských států. Pravidlo dočasné pravomoci členských států je doplňující k pravidlu, podle něhož vnitrostátní opatření přijatá členskými státy v rámci jejich pravomoci musí být v souladu s právem Společenství, a je od něho odlišeno; je také odlišeno od normálního pravidla, podle kterého jakmile Společenství nějakou oblast podrobně a úplně legislativně upraví, členské státy již nemají pravomoc tuto oblast legislativně upravovat.
c) Zjištění Soudního dvora, že členské státy jsou povinny nejpozději ve lhůtě stanovené článkem 102 aktu o přistoupení využít veškeré právní a politické prostředky, kterými disponují, pro zajištění účasti Společenství na mezinárodních dohodách o rybolovu, znamená, že po tomto datu členské státy již nemají pravomoc samy se účastnit na těchto dohodách.
d) Na první pohled překvapující skutečnost, že Haagské usnesení na krátkou dobu zakazuje členským státům přijmout jednostranná opatření pro zachování zdrojů, se ukazuje jako přirozená, jestliže se článek 102 vykládá v tom smyslu, že od data sotva o dva roky pozdějšího zbavuje členské státy v plném rozsahu jejich zákonodárné pravomoci v oblasti rybolovu. Ponecháme-li stranou otázku data uplynutí lhůty stanovené v článku 102, o níž mezitím rozhodl Soudní dvůr, znění tohoto ustanovení je jednoznačné: po datu v něm stanoveném přísluší pravomoc určit podmínky provádění rybolovu s cílem zajistit ochranu rybolovných zdrojů a zachovat biologické zdroje moře Radě, a pouze Radě.
e) Základní argumenty, které odůvodňují takovou úpravu odvětví rybolovu, vyplývají ze zvláštní povahy této činnosti: v oblasti zachování biologických zdrojů moře lze dosáhnout užitečných výsledků pouze spoluprací členských států a prostřednictvím právní úpravy zavazující všechny zúčastněné státy včetně třetích zemí.

Vazba mezi vnitřními a vnějšími pravomocemi Společenství je v odvětví rybolovu zvlášť úzká. Největší část rybolovných zdrojů Společenství se dostala pod jeho pravomoc v důsledku jeho rozhodnutí rozšířit hranice rybolovného pásma na 200 mil. V žádné jiné oblasti práva není pravomoc členských států tak úplně založená na opatření Společenství; v žádné jiné oblasti nemají opatření přijatá Společenstvím tak bezprostřední a přímý dopad na práva občanů třetích zemí a na vztahy Společenství s těmito zeměmi.

f) Soudní dvůr prohlásil, že pravomoc Rady přijímat opatření pro zachování vyplývá ze Smlouvy o EHS, zejména z článku 43 této smlouvy. Cílem článku 102 aktu o přistoupení tedy nebylo založit pravomoc Rady v této oblasti; byl zamýšlen jako výzva určená Radě, aby přijala v určité lhůtě společnou rybářskou politiku. Vzhledem k tomu, že takové ustanovení nelze zbavit právního účinku, znamená to, že jím stanovené opatření může přijmout pouze Rada a ne členské státy.

Vzhledem k tomu, že členské státy již nemají pravomoc přijímat vnitrostátní opatření v odvětví rybolovu, mohou je přijmout jen tehdy, pokud je Společenství k tomu zmocní. Nedospěje-li Rada k dohodě o určitém opatření Společenství, může se dohodnout na povolení vnitrostátních opatření; v případě, že určité opatření není takto povoleno, Komise nezbytně musí mít za těchto výjimečných okolností podle článku 155 Smlouvy o EHS pravomoc povolit členskému státu přijetí vnitrostátních opatření pro zachování. Pravomoc Komise takto povolovat určitá vnitrostátní opatření pro zachování byla uznána rozhodnutími Rady ze dne 19. prosince 1978 a z 9. dubna a 25. června 1979.

g) Pokud jde o kritéria a další použitelné postupy, Komise se shoduje se Spojeným královstvím na tom, že uznávají použitelnost a závaznou povahu Haagského usnesení. Zúčastněné členské státy musejí konzultovat s Komisí ve všech fázích postupu; pokud jde o použitelná kritéria, z Haagského usnesení vyplývá, že členské státy mohou přijmout „příslušná prozatímní a nediskriminační opatření pro zajištění ochrany zdrojů…“ a z prohlášení Rady ze dne 31. ledna 1978 vyplývá, že vnitrostátní opatření lze přijmout jen do té míry, pokud jsou nezbytná pro zachování a řízení rybolovných zdrojů, nediskriminační a v souladu se Smlouvou, a po předchozím požádání Komise o schválení.

Haagské usnesení zůstává v platnosti, avšak za situace značně změněné uplynutím lhůty uvedené v článku 102. Právní režim platný od 1. ledna 1979 je založen na článku 102 a nikoli na novém a přísnějším výkladu Haagského usnesení. Za těchto podmínek nemůže členským státům vrátit pravomoc, které je zbavil článek 102, ani Haagské usnesení, ani nařízení č. 101/76.

h) Podpůrně je třeba konstatovat, že za předpokladu, že by členské státy měly pravomoc v oblasti rybolovu i po dni, do kterého Rada měla v této oblasti rozhodnout, měly by přísnou povinnost spolupracovat a mohly by vykonávat tuto pravomoc jen se souhlasem Rady nebo Komise. Tento názor se zakládá na článku 5 Smlouvy o EHS a není vázán na výklad článku 102, jehož uznání Spojené království odmítá.

Z článku 102 vyplývá, že členské státy se jednomyslně shodly na tom, že Rada měla přijmout důležitá opatření ohledně rybolovu do konce období stanoveného v tomto článku. Vzhledem k tomu, že Radě se nepodařilo přijmout opatření Společenství, jsou členské státy povinny spolupracovat, aby co možná nejvíce napravily tuto nečinnost Rady. Mají dvě povinnosti: přijmout opatření v záležitostech, které měla projednat Rada, zejména k vyřešení naléhavých problémů zachování, a přijmout je jen se svolením orgánu Společenství.

Kdyby Rada byla postupovala podle článku 102, členské státy by již byly svou pravomoc v oblasti rybolovu nesporně ztratily; jestliže nyní tuto pravomoc ještě mají, je tomu tak pouze z důvodu nečinnosti Rady a vnitrostátní opatření představují jen náhradu za opatření, která již měla být přijata Radou. Tyto vnitrostátní pravomoci nemohou být významnější, než ty, které by nyní měla Rada; členské státy tedy mohou v každém případě přijmout jen opatření navržená nebo schválená Komisí, stejně jako může Rada přijmout, až na výjimky, jen takováto opatření. Pokud členské státy ještě mají pravomoci v oblasti rybolovu, mohou je s ohledem na článek 102 vykonávat jen se svolením Komise.

Bylo by neslučitelné s článkem 5 Smlouvy o EHS, kdyby členské státy využily nečinnost Rady k přijetí vnitrostátních opatření, která by nemohly přijmout, jestliže by Rada byla jednala v souladu s článkem 102, a která již z povahy věci nejsou opatřeními, na jejichž přijetí se dohodla Rada. Tuto nezbytnost schválení vnitrostátních opatření v oblasti rybolovu Komisí lze přirovnat k nezbytnosti schválení většiny rozhodnutí Rady Komisí, prostřednictvím návrhu Komise. V oblasti ochrany rybolovných zdrojů jsou opatření, jež má Komise již z povahy věci schvalovat, stejného druhu jako opatření, která Komise navrhuje a má navrhovat Radě a o jejichž přijetí má Rada usilovat.

i) Členské státy mají určité právní i faktické možnosti bránit přijetí opatření Společenství. Bylo by nepřípustné, aby jeden členský stát, který neodůvodnitelným způsobem bránil přijetí opatření Společenství, mohl bez svolení orgánů Společenství využívat pravomocí, které by zjevně již nemohl vykonávat, kdyby Rada sama byla přijala nezbytná opatření.
j) Rozhodnutí Rady ze dne 25. června 1979, které bylo v platnosti v den uvedení sporných vnitrostátní opatření v platnost, se výslovně odkazuje na článek 102 a potvrzuje výklad tohoto článku podaný Komisí. V jeho znění je uvedeno, že Haagské usnesení již neplatí potud, pokud zakotvuje pravomoc členských států přijímat vnitrostátní opatření pro zachování; uvedené usnesení je použitelné výlučně, co se týče postupů a kritérií, které stanoví. Odkaz rozhodnutí ze dne 25. června 1979 pouze na postupy a kritéria Haagského usnesení dává smysl, jen pokud připustíme výklad článku 102 Komisí, tj. že bylo by absurdní poskytnout členským státům více možností k přijímání vnitrostátních opatření, než jaké měly dříve podle uvedeného usnesení jako celku.

Vláda Francouzské republiky připomíná, že oblast rybolovu a přesněji zachování mořských druhů nesporně spadají do oblasti pravomocí, které byly Smlouvami výslovně přeneseny na Společenství.

a) Pokud jde o okolnosti, za kterých musela Rada vykonávat a vykonávala pravomoci Společenství v oblasti zachování zdrojů moře, je nutno v souladu s judikaturou Soudního dvora formulovat základní rozdíl mezi přechodným obdobím, stanoveným článkem 102 aktu o přistoupení, a následujícím obdobím.

b) Co se týče přechodného období, z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že v případě nečinnosti Rady mohly členské státy přijímat určitá vnitrostátní opatření pro zachování druhů až do 31. prosince 1978, že však tato pravomoc v každém případě dnem 1. ledna 1979 zanikla. Tuto zásadu uznala ostatně Rada sama v Haagském usnesení.

c) Pokud jde o následující období, judikatura Soudního dvora stanovila, že všechny vnitrostátní pravomoci v této oblasti dnem 31. prosince 1978 zanikly. Od té doby přísluší pravomoc přijímat právní úpravy pro zachování produktů moře pouze Radě; navíc nelze bez porušení článku 102 vrátit členským státům pravomoci, které s konečnou platností ztratily uplynutím přechodného období.

Haagské usnesení samo bylo přijato s tímto výhledem. Bylo vypracováno na dobu „do provedení opatření Společenství v oblasti zachování zdrojů“ a nikdy nebylo zamýšleno jeho používání po dni 31. prosince 1978, což je konec přechodného období.

Veškerá vnitrostátní pravomoc v oblasti ochrany rybolovných zdrojů a zachování biologických zdrojů moře tedy dnem 31. prosince 1978 úplně a nezvratně zanikla.

d) Prozatímní opatření přijatá Radou dne 19. prosince 1978, 9. dubna a 25. června (a 29. října) 1979 lze vzhledem k tomu, že dnem 31. prosince 1978 veškerá vnitrostátní pravomoc podle článku 102 zanikla a že k témuž dni skončila použitelnost Haagského usnesení, vykládat pouze tak, že jejich cílem nebylo zmocnit členské státy k přijímání opatření po dni 31. prosince 1978, nýbrž vytříbit opatření, která přijaly členské státy předtím; členské státy jsou po dni 1. ledna 1979 povinny používat jen ta opatření, která byla v platnosti dne 3. listopadu 1976, v den přijetí Haagského usnesení, a opatření řádně přijatá na základě uvedeného usnesení v době od 3. listopadu 1976 do 31. prosince 1978, kdy veškerá vnitrostátní pravomoc zanikla. Jedině tento výklad je slučitelným s článkem 102, jak ho vykládá Soudní dvůr. Prozatímní rozhodnutí přijatá Radou je nutno v souladu se zněním zákládajících smluv, s judikaturou Soudního dvora a s jejich vlastním zněním vykládat jako tříbící rozhodnutí a ne jako rozhodnutí, kterými se postupuje nebo přenáší pravomoc.

e) Dnes nemohou členské státy přijmout žádné nové technické opatření pro zachování; Spojené království tedy přijetím sporných rozhodnutí nesplnilo své povinnosti.

Vláda Irska má, pokud jde o pravomoc členského státu přijmout v roce 1979 opatření pro zachování, za to, že dotyčná situace se řídí rozhodnutími Rady ze dne 19. prosince 1978 a 9. dubna, 25. června (a 29. října) 1979. Francouzskou republikou podaný nadměrně omezující výklad článku 102 aktu o přistoupení, jakož i pravomocí Rady v oblasti zachování rybolovných zdrojů nelze nicméně přijmout. Některé okolnosti mohou Radu přinutit, aby i po dni 31. prosince 1978 přijímala předpisy a pravidla, určovala postupy a kritéria pro opatření členských států místo přijetí vlastních opatření. Není důvodu k tomu, aby Rada nepovolila členským státům, je-li to nezbytné a v nezbytné míře, přijmout opatření pro zachování rybolovných zdrojů, bude-li mít za to, že tato cesta nejvíce odpovídá zájmům Společenství.

V projednávané věci má Soudní dvůr rozhodnout, zda jsou opatření přijatá Spojeným královstvím pro rok 1979 v souladu s prozatímními rozhodnutími Rady z let 1978 a 1979, včetně nezměněného Haagského usnesení, a s dalšími předpisy práva Společenství, které jsou použitelné v této oblasti zejména článkem 7 Smlouvy o EHS, článkem 2 nařízení č. 101/76, článkem 4 protokolu č. 3 k aktu o přistoupení týkajícím se Normanských ostrovů a ostrova Man, článkem 3 nařízení č. 101/76 a ustanoveními Londýnské úmluvy z roku 1964 o právech irských rybářů a Irska.

Vláda Spojeného království zastává stanovisko, že členské státy mají inherentní pravomoc a právo přijímat opatření pro zachování, s výhradou omezení tohoto práva Smlouvou. Tato omezení spočívají v tom, že opatření musí být v souladu s formálními požadavky práva Společenství, zejména s nařízením č. 101/76 a s Haagským usnesením, a nesmí být v rozporu s opatřeními, která přijalo v této oblasti Společenství. Členské státy jsou povinny požádat o schválení těchto opatření Komisí, ne získat povolení těchto opatření.

a) Samotným uplynutím lhůty, ve které podle článku 102 aktu o přistoupení Rada musí nejpozději přijmout opatření Společenství pro zachování, dnem 31. prosince 1978 není dotčena pravomoc členských států přijmout taková opatření. Pravomoc států je omezena jen potud, pokud Rada taková opatření skutečně přijme.

Tato otázka byla v každém případě ve všech důležitých obdobích výslovně upravena následnými rozhodnutími Rady ze dne 19. prosince 1978, 9. dubna a 25. června 1979, která taková opatření výslovně povolila.

b) Článek 102 nelze vykládat tak, že svěřuje Radě výlučnou příslušnost nebo pravomoc k přijímání opatření pro zachování. Zcela jasně požaduje, aby Rada vykonala své pravomoci do určitého data. Vzhledem k tomu, že Rada může postupovat jen cestou dohody, neexistuje žádný způsob jak ji ke splnění její povinnosti donutit; článek 102 nemůže znamenat, že pokud Rada nesplní přesně svou povinnost, rybí populace mají zůstat po neomezenou dobu bez ochrany.

c) Rada ostatně nezůstala zcela nečinná; nepřijala sice úplná opatření Společenství pro zachování v souladu se svou povinností podle článku 102, přijala však řadu rozhodnutí prohlašujících její záměr co nejdříve dosáhnout dohody o opatřeních Společenství pro zachování a řízení rybolovných zdrojů a souvisejících otázkách a do dosažení konečné dohody přijala prozatímní opatření.

d) Legalitu opatření přijatých Spojeným královstvím během doby platnosti prozatímního rozhodnutí Rady ze dne 25. června 1979 je nezbytné posoudit ve světle požadavků tohoto rozhodnutí, které má stejné postavení i stejnou závaznost jako Haagské usnesení samo; otázka tedy zní, zda opatření Spojeného království byla přijata „v souladu s postupy a kritérii“ uvedeného Haagského usnesení.

e) Rada nikterak neměla v úmyslu udělit Komisi v otázce vnitrostátních opatření pro zachování právo veta; zvolila si opírat se o požadavek Haagského usnesení, podle kterého členské státy musí „žádat o schválení“ Komise.

f) Tvrzení Komise, že článek 102 má za následek ukončení pravomocí členských států potud, pokud nebyly zrušeny již dříve, je neudržitelné. V judikatuře Soudního dvora nemá oporu; Soudní dvůr nemusel dosud rozhodovat o tom, jaká situace nastala, jestliže lhůta stanovená článkem 102 uplynula, aniž Rada zcela splnila svou povinnost přijmout opatření pro zachování.

g) Zjištění, že pouze Rada je příslušná, nedovoluje tvrdit, že vnitrostátní opatření přesto mohou být povolena Komisí.

V tomto ohledu je třeba především konstatovat, že Rada ve skutečnosti povolila vnitrostátní opatření svým rozhodnutím ze dne 25. června 1979; krom toho nelze článek 155 Smlouvy o EHS vykládat tak, že zmocňuje Komisi povolit členskému státu přijetí opatření, které již z povahy věci neměl pravomoc přijmout. Komise se ve skutečnosti dovolává pravomoci nikoli povolit opatření, které není povoleno Radou, nýbrž zakázat opatření povolené Radou.

h) Odkaz v „prozatímních“ rozhodnutích ze dne 19. prosince 1978, 9. dubna a 25. června 1979 na postupy a kritéria Haagského usnesení nelze chápat tak, že vyžaduje, aby členské státy spíše získaly povolení Komise, než aby žádaly o schválení Komise.

i) Tvrzení francouzské vlády, podle kterého veškerá vnitrostátní pravomoc zanikla dnem 31. prosince 1978, nemá oporu ani v judikatuře Soudního dvora, ani v článku 102 aktu o přistoupení; je vyvráceno zněním „prozatímních“ rozhodnutí a praxí: během roku 1979 členské státy předložily Komisi nejméně 25 žádostí o schválení vnitrostátních opatření pro zachování, včetně jedné žádosti předložené francouzskou vládou samou.

j) Komisí předložená podpůrná argumentace je zcela chybná, stejně jako její hlavní argumentace: pravomoci členských států byly až dosud omezeny jedině podmínkami Haagského usnesení, které od nich vyžaduje jen to, aby „požádaly o schválení“ Komise, ne aby obdržely její svolení. Komise v žádném případě nezískala v otázce vnitrostátních opatření pro zachování právo veta.

k) Je zcela mylné žádat Soudní dvůr, aby vyjádřil svůj názor na chování členských států při výkonu jejich zákonodárných funkcí; takové posouzení v žádném případě nemůže být důvodem k tomu, aby Komisi bylo uděleno právo veta.

B – Procesní pravidla

Komise pouze podpůrně vytýká sporným opatřením, že byla přijata při porušení několika procesních pravidel.

a) Ačkoli Komise o to požádala již v dubnu 1979, znění pěti vyhlášek vydaných Spojeným královstvím jí bylo předloženo až 19. června, tj. tři měsíce po prvním oznámení a po dni, kdy měly původně vstoupit v platnost. Další opatření, které mělo vstoupit a skutečně vstoupilo v platnost dnem 1. července 1979, bylo oznámeno Komisi až 29. června. Vláda Spojeného království k tomu nepodala žádné vysvětlení ani odůvodnění; tedy jasně nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z Haagského usnesení, podle něhož musí „konzultovat“ s Komisí „ve všech fázích postupu“.

Výtka, že za nedostatek diskuse odpovídá Komise sama, je vyvrácena skutečnostmi.

Není odůvodnění pro pokusy rozlišovat mezi „změnami pravidel rybolovu“ ve smyslu nařízení č. 171/76, které musí být pouze oznámeny, a opatřeními, na které se vztahuje Haagské usnesení. Znění tohoto usnesení a znění článku 3 nařízení č. 101/76 sice nejsou stejná, nepoužívají se však pro odlišné kategorie opatření. Podle judikatury Soudního dvora je Haagské usnesení nutno vykládat v tom smyslu, že se vztahuje na veškerá opatření pro zachování.

Oznámení změn, které zamýšlelo Spojené království provést ve stávajících pravidlech, méně než 48 hodin předem v žádném případě není dostatečně včasné ke splnění povinností stanovených článkem 3 nařízení č. 101/76.

b) Vyhlášky předložené Komisi v červnu 1979 obsahovala ustanovení odlišná od ustanovení, která byla Komisi oznámena dne 21. března.

c) Na zasedání Rady dne 25. června 1979 vznesla vláda Spojeného království výhrady vůči opatřením Společenství jakožto opatřením Společenství, ačkoli neměla námitky proti řadě vnitrostátních opatření, která měla stejné účinky. Skutečnost, že odmítla přijmout jako opatření Společenství některá opatření, s nimiž v podstatných otázkách plně souhlasila, nemůže být slučitelná s povinnostmi, které pro členský stát vyplývají ze Smlouvy, zejména z jejího článku 5.

d) Vláda Spojeného království s jednou výjimkou odmítla změnit sporná opatření ve smyslu výhrad Komise. Toto odmítnutí nelze v projednávaném případě objektivně odůvodnit údajným opožděním žádosti.

e) Spojené království nesplnilo povinnosti vyplývající pro ně z Haagského usnesení tím, že přijalo opatření, která oznámilo podle článku 3 nařízení č. 101/76, pro které však nepožádalo o schválení Komise.

f) Vláda Spojeného království celkově nesplnila svou povinnost informovat Komisi a konzultovat s ní v požadované formě a ponechat jí dostatečný čas k vyjádření se, čímž porušila článek 5 Smlouvy a Haagské usnesení.

Vláda Francouzské republiky tvrdí, že Spojené království v projednávaném případě nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 5 Smlouvy a z rozhodnutí Rady. Obdobně porušilo také články 2 a 3 nařízení č. 101/76 tím, že zamýšlená opatření neoznámilo ostatním členským státům včas.

Vláda Irska rovněž vytýká vládě Spojeného království, že porušila zejména Haagské usnesení svou nečinností, pokud jde o poskytnutí informací a spolupráci.

a) Vláda Spojeného království poskytla Komisi zpočátku jen neúplné informace, zejména v případě opatření týkajících se ostrova Man; odpovědi na důvodné žádosti Komise o poskytnutí doplňujících informací došly značně opožděně, v některých případech až po uvedení sporných opatření v platnost. Chování Spojeného království vyjadřovalo celkový sklon považovat povinnosti procesní povahy uložené rozhodnutími Rady z roku 1979 a obecnějšími pravidly Smlouvy spíše jen za soubor pouhých formalit než za skutečné povinnosti spolupracovat předáváním přiměřených informací a poznatků o navrhovaných opatřeních a vyvíjením opravdového úsilí s cílem dosáhnout předem dohodu o opatřeních, kterými jsou závažným způsobem dotčeny zájmy rybářů jiných členských států.

b) Nelze přijmout argument, podle kterého byla některá z uvedených opatření spíše jen pouhými „změnami pravidel rybolovu“ než opatřeními pro zachování zdrojů, a tedy nepodléhala požadavkům stanoveným rozhodnutími Rady a Haagským usnesením. Všechna sporná opatření byla přijata za účelem zachování rybích populací; není podstatná skutečnost, že Spojené království nesmělo v roce 1979 přijmout žádný nový právní předpis ani žádnou vyhlášku o rybolovu ve vodách ostrova Man. Správní opatření, která v roce 1979 přijaly orgány Spojeného království a ostrova Man na základě dříve existujících zákonných pravomocí, podléhala postupům Haagského usnesení a článku 3 nařízení č. 101/76 stejně tak, jak by jim podléhalo přijetí nového právního předpisu nebo nových vyhlášek pro kontrolu rybolovu v dotyčné mořské oblasti.

c) Orgány Spojeného království ani ostrova Man v žádném případě neoznámily Irsku předem jimi navrhovaná opatření pro rybolov prováděný irskými čluny mimo hlavní sezónu ve vodách v pásmu dvanácti mil od pobřeží ostrova Man, a to ani podle článku 3 nařízení č. 101/76, ani jinak.

Vláda Spojeného království zpochybňuje vytýkané porušení procesních předpisů.

a) Nedostatek konzultace lze přičítat Komisi, která místo přijetí výzvy k diskusi o navrhovaných opatřeních požádala o obeznámení se s návrhy vyhlášek, čímž diskusi o návrzích odložila do rozhodnutí o jejich konečné podobě.

Komise v žádném případě nemá žádné právo obeznámit se s návrhy vyhlášek jako takových; má právo seznámit se dostatečně včas a dostatečně podrobně s obsahem návrhů a být konzultována ve všech fázích postupu. Spojené království své povinnosti v tomto ohledu zcela splnilo.

Komise používá dvojí metr: několik opatření přijatých ostatními státy bylo oznámeno Komisi až nějaký čas po svém vstupu v platnost. Krom toho právo Společenství nestanoví pro oznámení žádnou nejkratší lhůtu.

Haagské usnesení se týká jednostranných opatření pro zachování zdrojů.

b) Rozdíly mezi vyhláškami oznámenými Komisi dne 21. března 1979 a těmi, které jí byly oznámeny v červnu, jsou velmi malé.

c) Důvody, pro které členský stát podnikne kroky v rámci Rady, legislativního orgánu Společenství, nespadají do jurisdikce Soudního dvora.

d) Vznést před Soudním dvorem stížnost politické povahy se rovná výzvě Soudnímu dvoru, aby zasáhl do vnitřního fungování jiného orgánu Společenství v rozporu s čl. 4 odst. 1 Smlouvy o EHS.

Vláda Spojeného království byla požádána o změnu svých návrhů ve skutečnosti až 27. června 1979, tři dni před jejich vstupem v platnost; tato žádost byla opožděná.

e) Vzhledem k tomu, že sporná opatření byla změnami pravidel rybolovu, nikoli opatřeními pro zachování, otázka žádosti o schválení Komise podle Haagského usnesení nevyvstala.

C – K některým věcným ustanovením sporných opatření

Komise se domnívá, že opatření Spojeného království obsahují některá věcná porušení práva Společenství.

a) Zavedení zvýšené minimální velikosti ok vlečných sítí a minimální vykládkové velikosti úlovku humrů bylo předčasné, nikoli nezbytné a nespravedlivé vůči rybářům. Sama tato opatření nejsou napadnuta, námitka se týká jejich předčasného zavedení.

Spojené království mělo stanovit několikatýdenní odklad, který by poskytl rybářům přiměřenou dobu na odepsání a nahrazení dříve používaných sítí; rybáři mohli oprávněně očekávat ponechání stávající právní úpravy v platnosti. Ochrana této oprávněné důvěry vyžadovala poskytnutí nějakého odkladu. Jeho odmítnutím Spojené království nesplnilo povinnost přijímat opatření pro zachování jen tehdy, pokud jsou přísně nezbytná, a vyvarovat se, jak mu ukládá článek 5 Smlouvy o EHS, způsobení neodůvodněných a nepřiměřených potíží a ztrát rybářům jiných členských států nebo je alespoň snížit na co nejmenší míru.

Sporná opatření vedla k různým incidentům - ke kontrolní prohlídce několika francouzských rybářských člunů, k zahájení trestního řízení proti jejich velitelům a k jejich odsouzení.

b) Dohody mezi vládami Spojeného království a ostrova Man o podmínkách stanovených pro odlov sleďů obecných v severní části Irského moře vyžadovaly od rybářů pro lov ve dvanáctimílové zóně kolem ostrova Man vlastnění povolení. Dohody zahrnovaly množstevní omezení ve formě kvót na jednoho rybáře a den rybolovu; omezení počtu povolení nebylo vyloučeno a vykládka ryb byla vyhrazena pro rybáře, kteří měli povolení k vykládce vydávané pouze držitelům povolení k rybolovu.

Irští rybáři byli ve srovnání s rybáři Spojeného království a ostrova Man podrobeni mnohým formám diskriminace: nebyli včas informováni o povinnosti vlastnit povolení; nebylo jim umožněno vyhovět tomuto požadavku normálními a přiměřenými způsoby, byla na ně uplatňována kritéria týkající se „historického zájmu“, která od nich vyžadovala uznání, že v letech 1977 a 1978 lovili bez povolení, anebo snížení jejich individuálních nároků na „historický zájem“ v dotyčných lovištích ryb. Celkově byli oběťmi velmi propracovaných administrativních obstrukcí.

I kdyby se pravidla rybolovu Společenství na ostrov Man nevztahovala, článek 4 protokolu č. 3 ke smlouvě o přistoupení jednoznačně zakazuje veškerou diskriminaci.

Vláda francouzské republiky považuje opatření zvyšující minimální velikost ok sítí pro lov humrů za neslučitelná s právem Společenství.

a) Jednostranné uvedení velikosti ok sítí 70 mm v platnost Spojeným královstvím dne 1. července 1979 bylo s ohledem na požadavky zachování druhu předčasné.

Původní návrhy Komise počítaly s provedením takového opatření dne 1. září 1979. Stanovení data 1. července 1979 je v rozporu s prohlášením Rady, učiněným na jejím zasedání dne 4. dubna 1979, není podloženo žádným vědeckým zdůvodněním a je v rozporu s dohodou sjednanou v Radě.

b) Sporná opatření způsobují neodůvodněnou diskriminaci mezi členskými státy a mezi druhy rybolovu.

Drastický přechod k velikosti ok 70 mm může urychlit postupné nahrazování francouzských rybářů lovících humry britskými rybáři. Vzhledem k tomu, že populace humrů není ohrožena, jediným možným důvodem přechodu na velikost ok 70 mm může být jen přání snížit objem vedlejších úlovků druhů žijících u dna; tento důvod lze kritizovat na úrovni vědecké, politické i právní.

c) Jednostranné britské rozhodnutí o velikosti ok sítí pro lov humrů může nepříznivě ovlivnit a ohrozit vypracování společné rybářské politiky.

d) Sporné opatření způsobuje francouzským rybářům finanční újmu, jejíž rozsah může odradit francouzské rybáře od dalšího navštěvování těchto vod, v nichž vykonávali svou tradiční činnost v souladu se svými historickými právy a s právem Společenství. Tato újma spočívá v prohlídkách člunů, ukládání pokut jejich velitelům, zabavování lovného zařízení a účinek odstrašování, jehož důsledky jsou pro francouzské rybáře, kteří loví ryby v uvedených vodách tradičně, daleko závažnější.

Vláda Irska vytýká opatřením týkajícím se lovu sleďů obecných ve vodách ostrova Man a severní oblasti Irského moře, že diskriminují irské rybáře.

Pravidla Společenství včetně zákazu diskriminace se vztahují na vody nacházející se v pásmu dvanácti mil od pobřeží ostrova Man, pokud to není dále než tři míle, pak nejméně dále než šest mil od tohoto pobřeží. Krom toho tradiční práva Irska a jeho rybářů podle Londýnské úmluvy z roku 1964 lovit uvnitř vymezeného pásma šest až dvanáct mil od západního pobřeží ostrova Man, mají podle smluv Společenství, zejména čl. 100 odst. 2 aktu o přistoupení, platnost zákona. Na vykonávání zvláštních rybolovných práv Irska se také vztahuje pravidlo „stejného zacházení“, stanovené článkem 4 protokolu č. 3 k aktu o přistoupení týkajícím se Normanských ostrovů a ostrova Man.

Formuláře žádosti o povolení rybolovu kolem ostrova Man a v rybolovné oblasti v severní části Irského moře, včetně pásma šesti až dvanácti mil od pobřeží ostrova Man, a to jak v hlavní sezóně, tak mimo ni, obdrželi irští rybáři nebo jejich zástupci s velkým zpožděním; krom toho byli uvedeni do nepříznivého postavení k prosazení svých „historických zájmů“.

Celý režim povolení k rybolovu ve vodách kolem ostrova Man zavedený v roce 1979, včetně kritérií „historického zájmu“, byl pro způsob svého uplatňování orgány ostrova Man a Spojeného království vůči irským rybářům diskriminační.

Vláda Spojeného království považuje věcná porušení, která jsou jí vytýkána, za nepodložená.

a) Zvýšení velikosti ok sítí pro lov humrů, minimální vykládkové velikosti humrů a velikosti ok sítí pro lov bělomasých ryb bylo odůvodněno dostatečnými vědeckými důvody, zejména doporučeními Mezinárodní rady pro průzkum moří; odmítnutí Spojeného království souhlasit s navrženým nařízením Společenství, které by bylo odložilo zavedení těchto opatření, bylo plně opodstatněné.

Opatření pro zachování dohodnutá s cílem dlouhodobého zvýšení úlovků ryb všech zúčastněných mohou krátkodobě způsobit rybářům dočasné ztráty.

Odklad zavedení uvedených opatření na dobu po dni 1. července 1979 by poškodilo rybí populace, a tedy i prostředky obživy rybářů; sporná opatření tedy byla jak přiměřená, tak nezbytná.

Zavedení prozatímního opatření týkajícího se lovu humrů nebylo v rozporu s prohlášením Rady ze dne 4. dubna 1979.

Kritika ze strany francouzské vlády se opírá o sociální a hospodářské důvody, zatímco sporná opatření se opírají hlavně o vědecká doporučení Mezinárodní rady pro průzkum moří.

b) Výtky týkající se vydávání povolení k lovu sleďů obecných irským rybářským člunům se mohou týkat jen vod mezi šesti a dvanácti mílemi od pobřeží ostrova Man během rybářské sezóny roku 1979; přitom pravidla práva Společenství, jimiž se řídí opatření pro zachování ryb, se na uvedené vody nevztahují, a to zejména podle nového čl. 227 odst. 5 písm. c) Smlouvy o EHS a protokolu č. 3 k aktu o přistoupení.

V projednávaném případě nebyla prokázána žádná diskriminace irských rybářů. Udělení malého počtu povolení irským rybářům je způsobeno tím, že podle historických kritérií byl přípustný malý podíl.

V – Ústní část řízení

Vyjádření Komise, zastoupené jejími zmocněnci Donaldem W. Allenem a Johnem Templem Langem, Francouzské republiky, zastoupené jejím zmocněncem Gilbertem Guillaumem, Irska, zastoupeného Declanem N. C. Buddem, BL, a Spojeného království, zastoupeného Lordem Mackayem of Clashfern, Q.C., Lord Advocate, za pomoci Petera G. Langdona-Daviese, a p. Cushinga, odborného svědka, a jejich odpovědi na otázky položené Soudním dvorem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. prosince 1980.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 12. února 1981.


Právní otázky

1. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. listopadu 1979 Komise podala na základě článku 169 Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smlouvy, a to tím, že provedlo jednostranná opatření v oblasti mořského rybolovu, která zahrnují jednak pět vyhlášek týkajících se velikosti ok sítí a minimální vykládkové délky některých druhů mořských živočichů, jednak režim povolení k rybolovu v Irském moři a ve vodách ostrova Man.

2. Opatření patřící do první skupiny zahrnují tyto vyhlášky, které byly uvedeny v platnost dnem 1. července 1979:

– The Fishing Nets (North-East Atlantic) (Variation) Order 1979, No 744;
– The Immature Sea Fish Order 1979, No 741;
– The Immature Nephrops Order 1979, No 742;
– The Nephrops Tails (Restrictions on Landing) Order 1979, No 743;
– The Sea Fish (Minimum Size) (Amendment) Order (Northern Ireland) 1979, No 235.

3 Ustanovení uplatněná v Irském moři a ve vodách ostrova Man vycházejí z těchto dvou nařízení:

– The Herring (Irish Sea) Licensing Order, No 1388,
– The Herring (Isle of Man) Licensing Order, No 1389.

4. Je nesporné, že Rada, které Komise na základě článku 102 aktu o přistoupení předložila návrh souboru opatření pro zachování rybolovných zdrojů ve vodách spadajících pod jurisdikci členských států, nepřijala začátkem roku 1976 nezbytné předpisy. Za těchto podmínek Rada přijala prozatímní rozhodnutí, která byla uvedena v platnost na omezená období a byla opakovaně prodlužována. Tato rozhodnutí, jejichž znění jsou si podobná, byla přijata dne 19. prosince 1978 (nezveřejněno), 9. dubna 1979, 79/383 (Úř. věst. L 93, s. 40) a 25. června 1979, 79/590 (Úř. věst. L 161, s. 46). Toto poslední rozhodnutí, které bylo použitelné v době uvedení v platnost pěti vyhlášek první skupiny, zní takto:

„Rozhodnutí Rady
ze dne 25. června 1979

založené na Smlouvách, týkající se rybolovných činností prováděných ve vodách spadajících pod svrchovanost nebo jurisdikci členských států a učiněné jako přechodné do přijetí konečných opatření Společenství.

Rada má v úmyslu dosáhnout co nejdříve v roce 1979 dohody o opatřeních Společenství pro zachování a řízení rybolovných zdrojů a souvisejících otázkách. Do přijetí svého rozhodnutí v těchto otázkách a vzhledem k článku 102 aktu o přistoupení, jakož i k nutnosti chránit biologické zdroje a udržovat odpovídající vztahy se třetími zeměmi v oblasti rybolovu, Rada dne 19. prosince 1978 a 9. dubna 1979 přijala prozatímní opatření, která byla v platnosti od 1. ledna do 31. března 1979 a od 1. dubna do 30. června 1979. Jako následná opatření přijala Rada níže uvedená prozatímní opatření, která se použijí ode dne 1. července 1979 do doby, kdy Rada dosáhne konečné dohody nebo do 31. října 1979, podle toho, co nastane dříve.

1. Členské státy provádějí rybolov tak, aby úlovky jejich plavidel během přechodného období zohledňovaly celkové přípustné odlovy (TAC), které Komise předložila Radě ve svých sděleních ze dne 23. listopadu 1978 a 16. února 1979, a část TAC, která byla poskytnuta třetím zemím v rámci dohod a ujednání, které s nimi uzavřelo Společenství. Úlovky odlovené během přechodného období se odečtou od kvót, které Rada nakonec rozhodne přidělit na rok 1979.
2. Pokud jde o technická opatření pro zachování rybolovných zdrojů a dohled nad nimi, členské státy uplatňují stejná opatření, jaká uplatňovaly dne 3. listopadu 1976, jakož i další opatření, která byla přijata v souladu s postupy a kritérii uvedenými v příloze VI usnesení Rady ze dne 3. listopadu 1976.“

5. Vláda Spojeného království svým sdělením ze dne 21. března 1979 informovala Komisi o svém záměru uvést dnem 1. června v platnost soubor opatření v oblasti zachování rybolovných zdrojů, které se týkají velikosti ok sítí, minimálních velikostí ryb a vedlejších úlovků, přičemž požádala v této otázce o schválení Komise v souladu s přílohou VI Haagského usnesení (znění tohoto usnesení, dále „Haagské usnesení“, nezveřejněného v Úředním věstníku, bylo citováno v rozsudku Soudního dvora ze dne 16. února 1978, Komise proti Irsku, 61/77, Recueil, s. 417, bod 37 odůvodnění). Následně vláda informovala Komisi, že uvedení navrhovaných opatření v platnost je odloženo na den 1. července.

6. Vzhledem k tomu, že Komise si vyhradila, že své stanovisko vydá až po obdržení úplného znění navrhovaných opatření, vláda Spojeného království jí zaslala dne 19. června znění pěti návrhů a 29. června znění šestého návrhu, nahrazujícího jeden z pěti předtím zaslaných návrhů. V korespondenci s vládou Spojeného království Komise opětovně zdůrazňovala tu skutečnost, že navrhovaná opatření nemohou vstoupit v platnost, aniž by k nim dala svůj souhlas, a to vzhledem k tomu, že tato opatření patří do pravomoci Společenství.

7. Sporná opatření byla uvedena v platnost dnem 1. července 1979.

8. Dne 6. července 1979 zaslala Komise vládě Spojeného království výzvu dopisem podle článku 169 Smlouvy. Po obdržení vyjádření vlády dopisem ze dne 31. července 1979, Komise vydala dne 3. srpna 1979 odůvodněné stanovisko k výše uvedeným vyhláškám a dne 2. října 1979 ke sporu ohledně rybolovu v Irském moři a ve vodách ostrova Man.

9 Účastníci řízení nezpochybňují skutečnost, že vyhlášky uvedené Spojeným královstvím v platnost dnem 1. července 1979 jsou opravdovými opatřeními pro zachování a že alespoň v zásadě odpovídají opatřením, která Komise současně navrhla Radě pro všechny dotyčné mořské oblasti. Kritika, kterou Komise vznesla, je založena na úvaze, že opatření tohoto typu lze přijmout efektivně pouze pro celé Společenství, že Rada by byla bývala s to přijmout je ve formě zamýšlené Smlouvou, kdyby samo Spojené království nebylo blokovalo rozhodovací proces v Radě, a že Spojené království svým jednostranným přijetím dotyčných opatření zasáhlo do pravomocí, které od dne 1. ledna 1979 plně patří Společenství. Proto sporná opatření podle Komise nemohla být za daných okolností přijata jinak než s jejím povolením.

10. Komise posoudila podstatu jednotlivých přijatých opatření pouze podpůrně, aby prokázala, že ačkoli jsou opravdu opatřeními pro zachování, jejich přijetím byla porušena zásada rovného zacházení se všemi rybáři Společenství, a to jak pokud jde o dobu jejich vstupu v platnost, tak pokud jde o způsoby jejich uplatňování.

11. Stanovisku Komise vyjádřily podporu vlády Francouzské republiky a Irska.

12. Francouzská vláda připomíná, že oblast rybolovu a přesněji řečeno zachování mořských druhů přísluší do oblasti působnosti, která byla výslovně převedena na Společenství, a zdůrazňuje skutečnost, že dnem 31. prosince 1978 veškeré vnitrostátní pravomoci v oblasti opatření pro zachování úplně a nezvratně zanikly. Proto je nutné v souladu s dosavadní judikaturou Soudního dvora zásadně rozlišovat mezi obdobím, které uplynulo dnem 31. prosince 1978, a následným obdobím. Od nynějška pravomoc přijímat opatření pro ochranu biologických zdrojů moře spadá pouze do působnosti Společenství a přesněji Rady. Rada nemůže, aniž by tím porušila ustanovení článku 102, vrátit členským státům pravomoc, kterou s konečnou platností ztratily. S ohledem na tyto právní skutečnosti je nezbytné chápat rozhodnutí přijatá Radou jako „tříbící rozhodnutí“, která stanoví opatření pro zachování tak, jak existovala při uplynutí přechodného období, a ne jako rozhodnutí, kterými se postupuje nebo přenáší pravomoc.

13 Irská vláda sice podporuje právní kroky Komise, avšak nepřijímá stanovisko francouzské vlády v otázce pravomocí. Má za to, že daná situace se řídí výše uvedenými následnými rozhodnutími Rady, nechtěla by však vyloučit možnost, aby Rada i po uplynutí lhůty stanovené článkem 102 aktu o přistoupení určovala pravidla, postupy a kritéria pro opatření jednotlivých členských států místo opatření Rady samé, v případech, kdy si okolnosti vynutí naléhavá opatření pro zachování.

14 Vláda Spojeného království tvrdí, že dokud Rada nevykonala pravomoci, které jí byly svěřeny článkem 102 aktu o přistoupení, i po uplynutí doby stanovené v uvedeném článku, členské státy si zachovávají zbytkové pravomoci a povinnosti až do doby, kdy Společenství své pravomoci plně vykoná. Nezpochybňuje požadavek, že opatření přijatá za této situace členskými státy musí být v souladu se všemi příslušnými ustanoveními práva Společenství; skutečnou otázkou v tomto případě proto je, zda jsou dotyčná opatření v rozporu s platnými právními předpisy Společenství a zda Spojené království jejich přijetím porušilo kteroukoli z povinností, které pro ně vyplývají z práva Společenství.

15 Vláda Spojeného království je toho názoru, že v době, kdy zavedla pět napadených vyhlášek, nebyly v platnosti žádné právní předpisy Společenství týkající se téže oblasti, stejně jako neexistovaly právní předpisy Společenství dotýkající se lovu sleďů obecných v Irském moři a ve vodách ostrova Man. Vláda se domnívá, že splnila své povinnosti vyplývající z rozhodnutí Rady a z Haagského usnesení s ohledem na to, že konzultovala s Komisí ve všech fázích přípravy sporných opatření a požádala o její schválení. Nesouhlasí však s tím, že uvedené usnesení a rozhodnutí, jimiž se prodlužuje jeho použití, lze vykládat v tom smyslu, že jsou jimi opatření členských států vázána na získání předchozího povolení Komise.

16 Vzhledem k nejistotám charakterizujícím právní situaci v uvažované oblasti je třeba především zjistit, jaký byl stav práva Společenství v oblasti opatření pro zachování v rozhodné době. Jakmile budou základy právní situace zjištěny, bude třeba odděleně posoudit otázku slučitelnosti uvedení v platnost pěti vyhlášek napadených Komisí a situaci rybářů v Irském moři a ve vodách ostrova Man, která vyvolává zvláštní právní problémy.

17 Prvky práva Společenství, které se vztahují na tuto oblast, měl Soudní dvůr příležitost připomenout v předchozích rozsudcích a naposledy v již zmíněném rozsudku ze dne 10. července 1980. Situace popsaná v těchto rozsudcích se mezitím podstatně změnila z toho důvodu, že uplynutím přechodného období stanoveného článkem 102 aktu o přistoupení dne 1. ledna 1979 přísluší pravomoc přijímat v rámci společné rybářské politiky opatření určená k zachování mořských zdrojů plně a s konečnou platností Společenství.

18 Členské státy tedy již nejsou oprávněny vykonávat žádnou vlastní pravomoc v oblasti opatření pro zachování ve vodách spadajících pod jejich jurisdikci. Od té doby je přijímání takových opatření, s omezeními, která z nich vyplývají pro rybolov, záležitostí práva Společenství. Jak Komise správně vysvětlila, od nynějška musí zdroje, ke kterým mají rybáři členských států právo rovného přístupu, podléhat pravidlům práva Společenství.

19 Právě ve světle tohoto zásadního postoje je nezbytné posuzovat právní stav. Ten je charakterizován skutečností, že v oblasti, ve které pravomoci náleží Společenství, Rada nepřijala v požadované lhůtě opatření pro zachování uvedená v článku 102 aktu o přistoupení.

20 V této věci je třeba především zdůraznit, že vzhledem k tomu, že převod pravomoci v této oblasti na Společenství je úplný a konečný, taková nečinnost v žádném případě nemohla vrátit členským zemím pravomoc a volnost podnikat jednostranné kroky v této oblasti.

21 Z toho vyplývá, jak uvedla francouzská vláda, že při neexistenci ustanovení přijatých Radou v souladu s formami a postupy stanovenými Smlouvou, opatření pro zachování, která existovala na konci období uvedeného v článku 102 aktu o přistoupení, jsou ponechána ve stavu, v němž byla v okamžiku uplynutí přechodného období stanoveného uvedeným ustanovením.

22 Tuto koncepci však nelze rozšířit do té míry, že by bylo členským státům zcela znemožněno změnit případně stávající opatření pro zachování v závislosti na vývoji biologických a technických údajů důležitých pro tuto oblast. Taková pozměňující opatření s omezeným dosahem by nemohla zahrnovat novou politiku členského státu v oblasti zachování vzhledem k tomu, že pravomoc založit takovou politiku přísluší od nynějška orgánům Společenství.

23 S ohledem na situaci vytvořenou nečinností Rady musí být podmínky, za kterých lze taková opatření přijmout, formulovány pomocí všech dostupných prvků práva, byť dílčích, a ve zbývající části s odvoláním na strukturální zásady, na nichž je Společenství založeno. Tyto zásady vyžadují, aby si Společenství za všech okolností zachovalo schopnost dostát své odpovědnosti při dodržování základní rovnováhy zamýšlené Smlouvou.

24 V tomto ohledu je třeba především mít na paměti, že v době rozhodné z hlediska skutečností sporu Komise předložila návrhy požadované článkem 102 aktu o přistoupení, takže Radě byl podán návrh celého souboru opatření pro zachování, která by měla být přijata. Je sice pravda, že Rada se těmito návrhy neřídila, alespoň však stanovila určité základní směry, které se promítly ve výše uvedených rozhodnutích, zejména v rozhodnutí ze dne 25. června, které bylo použitelné v rozhodné době.

25 Tato v podstatě prozatímní rozhodnutí přebírají návrhy Komise týkající se celkových přípustných odlovů (TAC) jako rámce celkové intenzity rybolovu během uvažovaného období. Krom toho slučují technická opatření pro zachování a řízení rybolovných zdrojů platná v uvažovaném období. Vyjadřují tak jednak záměr Rady posílit vážnost návrhů Komise, jednak její vůli zabránit tomu, aby členské státy změnily platná opatření pro zachování bez uznání nezbytnosti změn.

26 Pokud jde změny, které by měly být případně provedeny ve stávajících opatřeních pro zachování, uvedená rozhodnutí se odvolávají na „postupy a kritéria“ Haagského usnesení. V této souvislosti je třeba připomenout, že toto usnesení v zásadě vylučuje jednostranná opatření členských států a že při neexistenci opatření Společenství připouští jen zajišťovací a nediskriminační opatření. Navíc zdůrazňuje, že taková opatření nemohou předjímat budoucí zaměření politiky Společenství v otázce zachování zdrojů.

27 Před přijetím takových opatření se vyžaduje, aby dotyčný členský stát požádal o schválení Komise a konzultoval s ní ve všech fázích postupu. Je třeba poznamenat, že tyto požadavky, které byly původně definovány během přechodného období stanoveného článkem 102 aktu o přistoupení, musí být napříště posuzovány v novém rámci, charakterizovaném výlučnými pravomocemi Společenství v této záležitosti a plnou účinností příslušných norem práva Společenství, s výhradou přechodných ustanovení článků 100, 101 a 103 aktu o přistoupení, jejichž provádění se však v této věci neprojednává.

28 Podle článku 5 Smlouvy jsou členské státy povinny usnadňovat Společenství plnění jeho poslání a zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy. Toto ustanovení ukládá členským státům zvláštní povinnosti jednání a zdržení se za situace, kdy Komise za účelem uspokojení naléhavých potřeb zachování předložila Radě návrhy, které, ačkoli je Rada nepřijala, představují východisko pro součinnost Společenství.

29 Dále je třeba připomenout, že podle článku 7 Smlouvy musejí rybáři Společenství mít, s výhradou výše zmíněných výjimek, rovný přístup k rybolovným zdrojům patřícím do jurisdikce členských států. K určení podmínek tohoto přístupu má pravomoc pouze Rada, v souladu s postupy stanovenými čl. 43 odst. 2 třetím pododstavcem Smlouvy a článkem 102 aktu o přistoupení. Tento právní stav nelze změnit jednostranně přijatými opatřeními členských států.

30 Vzhledem k tomu, že jde o oblast vyhrazenou pro pravomoc Společenství, v níž členské státy od nynějška nemohou jednat jinak než jako správci společného zájmu, členský stát může za neexistence příslušných opatření Rady uvést v platnost prozatímní opatření pro zachování, která by případně mohla vyžadovat situace, pouze v rámci spolupráce s Komisí při dodržení obecného úkolu dohledu, svěřeného Komisi článkem 105 ve spojení v tomto případě s rozhodnutím Rady ze dne 25. června 1979 a s obdobnými rozhodnutími.

31 Za situace charakterizované nečinností Rady a ponecháním opatření pro zachování platných při uplynutí lhůty stanovené článkem 102 aktu o přistoupení v zásadě v platnosti ukládá rozhodnutí Rady ze dne 25. června 1979 a obdobná rozhodnutí, jakož i inherentní požadavky, aby Společenství chránilo společný zájem a integritu svých vlastních pravomocí, členským státům nejen povinnost podrobně konzultovat s Komisí a požádat v dobré víře o její schválení, ale také povinnost nezavádět vnitrostátní opatření pro zachování navzdory případným námitkám, výhradám nebo podmínkám vyjádřeným Komisí.

32 Tento proces spolupráce mezi členskými státy a Komisí ostatně potvrzuje praxe, která je široce uplatňovaná, že Komise vydala stanovisko k velkému počtu vnitrostátních opatření pro zachování, která jí oznámily jednotlivé dotyčné členské státy, a v případech potřeby vyslovila výhrady nebo podmínky (za dotyčnou dobu viz sdělení zveřejněná v Úředních věstnících C 154, s. 5, 1978; C 119, s. 5, 1979; C 133, s. 2, a C 237, s. 2, 1980).

33 Právě ve světle takto definovaného právního stavu je třeba posuzovat obě dvě skupiny opatření, které jsou předmětem sporu.

Vyhlášky napadené Komisí

34 Vláda Spojeného království tvrdí, že pět vyhlášek napadených Komisí bylo předmětem předchozí konzultace z její strany, v souladu s rozhodnutími Rady a s postupem stanoveným Haagským usnesením. Nelze jí prý vytýkat, že je uvedla v platnost před obdržením stanoviska Komise, když z informací sdělených Komisí samou vyplývá, že většina opatření přijatých členskými státy v dotyčné době byla oznámena až po svém vstupu v platnost, přičemž případy předchozího schválení byly výjimečné.

35 V tomto ohledu je na místě uvést, že konzultace vedená vládou Spojeného království byla neuspokojující a nelze ji považovat za odpovídající požadavkům rozhodnutí Rady. Je sice pravda, že Komise byla ode dne 21. března 1979 informována o úmyslech vlády, se zněním navrhovaných opatření se však mohla seznámit teprve 19. června. S přihlédnutím k technické složitosti věci je zřejmé, že tento způsob jednání neumožňoval Komisi posoudit všechny důsledky navrhovaných ustanovení a efektivně vykonat povinnost dohledu, která je na ni přenesena podle článku 155 Smlouvy.

36 Je třeba poznamenat, že Komise vyjadřovala své výhrady od počátku konzultačního postupu a že je výslovně zopakovala ve dnech 22. a 27. června, poté, co se seznámila se zněním opatření, přičemž vyjádřila svůj úmysl neschválit je, dokud hlubší prozkoumání neumožní najít prostor pro shodu. Vzhledem k tomu, že vláda Spojeného království nevyvodila z vyjádření Komise důsledky a že dnem 1. července 1979 byla tato opatření uvedena v platnost, Komise neprodleně zahájila, sdělením ze dne 6. července 1979, řízení podle článku 169 Smlouvy.

37 Argument vlády Spojeného království vycházející z toho, že v jiných případech Komise dodatečně schválila opatření, která již byla uvedena členskými státy v platnost, nemůže uvedené posouzení situace změnit. Je totiž nesporné, že ve všech zmíněných případech byla projednávaná opatření nakonec schválena, v případě potřeby poté, co dotyčné státy přijaly podmínky stanovené Komisí. Ačkoli postup použitý v této situaci některými členskými státy se může zdát neuspokojivý z hlediska povinnosti spolupracovat, která vyplývá z článku 5 Smlouvy, zmíněné případy nejsou srovnatelné se spornými opatřeními Spojeného království, vůči nimž Komise vyjadřovala své výhrady od zahájení konzultačního postupu a na výhradách vůči nimž formálně trvala.

38 Ukazuje se tedy, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smlouvy, a to jak tím, že uplatněným postupem konzultace bránilo Komisi odpovídajícím způsobem přezkoumat navržená opatření, tak tím, že tato opatření uvedlo v platnost navzdory výhradám Komise.

39 Vláda Irska, která přikládá této stránce sporu zvláštní význam, požádala Soudní dvůr o objasnění právního stavu, pokud jde o uplatňování příslušných pravidel práva Společenství v teritoriálních vodách ostrova Man.

40 Jak Soudní dvůr již ve svém rozsudku ze dne 10. července 1980 prohlásil, v této souvislosti není nezbytné zkoumat ústavní postavení ostrova Man a vztahy tohoto území ke Společenství, neboť ze samotného znění dotyčné vyhlášky, tedy Herring (Isle of Man) Licensing Order, SI No 1389, jasně vyplývá, že toto opatření bylo přijato na základě právních předpisů Spojeného království britskou vládou, takže plnou zodpovědnost za toto opatření musí vůči Společenství nést Spojené království.

41 Stačí konstatovat, že právní základy Komisí napadeného režimu rybolovu zůstaly v roce 1979 stejné jako právní základy, které Soudní dvůr posuzoval v případě roků 1977 a 1978 ve svém rozsudku ze dne 10. července 1980. I když se ze spisu zdá, že tento režim byl vůči irským rybářům trochu liberalizován, Soudní dvůr může pouze trvat na posouzení, které vyjádřil ve zmíněném rozsudku v tom smyslu, že režim povolení k rybolovu uplatňovaný v Irském moři a ve vodách ostrova Man nebyl předmětem žádné konzultace, tedy ani žádného povolení ze strany Komise, že prováděcí pravidla k tomuto režimu zůstala vyhrazena zcela diskreční pravomoci orgánů Spojeného království, aniž mohly orgány Společenství, jiné členské státy a zúčastněné osoby získat právní jistotu ohledně skutečně uplatňovaného režimu.

42 Tento režim jako takový porušil jedno z výše uvedených základních pravidel v této věci v tom smyslu, že zabránil rybářům ostatních členských států, a zvláště rybářům Irska, v přístupu do rybolovných oblastí, které jim musí být přístupné za stejných podmínek, jaké mají rybáři Spojeného království.

43 Pro rok 1979 je tedy namístě zopakovat zjištění formulované již rozsudkem ze dne 10. července 1980, že Spojené království nesplnilo své povinnosti, s poukazem na skutečnost, že režim uplatňovaný v dotyčné mořské oblasti zpochybňuje jednu ze základních zásad v této záležitosti.

44 Podle článku 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná neměla ve věci úspěch, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vedlejších účastníků.

Z uvedených důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

The Fishing Nets (North-East Atlantic) (Variation) Order 1979, No 744,
The Immature Sea Fish Order 1979, No 741,
The Immature Nephrops Order 1979, No 742,
The Nephrops Tails (Restrictions on Landing) Order 1979, No 743,
The Sea Fish (Minimum Size) (Amendment) Order (Northern Ireland) 1979, No 235;
_____________________________________________________________________________