Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61985J0228
Název:
Title: 		Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. Června 1987
Věc 228/85
Komise ES versus Italská republika
(1987) ECR 2625
“Consiglio nazionale delle ricerche”
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:		31968R1612
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    · (073) Sotgiu
    · (232) Belgium I
    · (384) Lawrie-Blum
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Komise zahájila řízení proti Italské republice s tvrzením, že Itálie nedostála svému závazku podle článku 48 Smlouvy EHS a článků 7(1) a (4) Nařízení (EHS) č. 1612/68. Tato žaloba vycházela ze skutečnosti, že italský zákon upravující otázku zabezpečení a výkonu funkce výzkumníků/badatelů v Národní radě výzkumu (Consiglio nazionale delle ricerche, CNR) se nevztahuje na osoby, které nejsou občany Italské republiky. Důsledkem toho byla skutečnost, že cizí badatelé nepožívali totožné profesní zabezpečení: byli zaměstnáváni na základě pracovních smluv uzavíraných na dobu určitou bez žádné záruky, že tato smlouva s nimi bude prodloužena. Skutečnost, že pro zahraniční badatele neexistoval žádný kariérní systém, způsobovala, že jim nebyl umožněn postup na vyšší pozice,což mělo dopad i na jejich mzdové a důchodové příjmy. Komise tvrdila, že výjimka z ochrany pro cizince zakotvená v italské legislativě zakládá diskriminaci, která je článkem 48(2) Smlouvy zakázaná.
Italská vláda argumentovala tím, že rozdíl v přístupu ( k občanům a cizincům) je odůvodněn článkem 48(4) Smlouvy. Jednak tvrdila, že práce podnikané a organizované Radou národního výzkumu byly ve veřejném zájmu. Dále tvrdila, že výjimka byla nezbytná, neboť kdyby se badatelé stali členy CNR na základě zmiňovaného zákona, mohli by pak býti povyšováni do vyšších pozic tohoto úřadu, což by ve svém důsledku představovalo účast na výkonu veřejné moci.

Názor soudu a komentář:
Před tím, než Soud začal řešit otázku, zda výjimka z ochrany v dotyčném zákoně představuje diskriminaci, musel stanovit, zda případ spadá mimo aplikaci zákazu diskriminace, jenž je obsažen v článku 48(2) ), a to na základě článku 48 (4) , podle něhož se článek 48 neužije na zaměstnávání ve veřejném sektoru. Soud však vyložil článek 48(4), jenž představuje zásah do základního principu svobody pohybu restriktivně, a to tak, aby se vztahoval pouze na ty situace, “ které jsou nezbytně nutné pro zabezpečení těch zájmů, jenž toto ustanovení členským státům dovoluje chránit”.
Co přesně znamená pojem “zaměstnávání ve veřejných službách” ve smyslu článku 48(4) nelze s ohledem na povahu zaměstnaneckého vztahu určit. “ Učinit aplikaci článku 48(4) závislou na právní povaze vztahu mezi zaměstnancem a státní správou by členským státům umožnilo určovat podle jejich přání pozice, na něž se výjimka v tomto ustanovení vztahuje.”(viz zejm. (384) Lawrie-Blum). Soud tak spíše zdůrazňuje povahu závazků, jenž ze vztahu vyplývají: Zda profese zahrnuje odpovědnost za výkon moci propůjčené veřejným právem či za zajištění obecných zájmů státu ( viz(232) Belgium I ). Byť Soud souhlasí, že povinnosti vyplývající z manažerských či z poradenských profesí ve věcech vědy a techniky, týkající se státu, by mohly být pokládány za profese, v nichž jsou tyto závazky zahrnuty, a tedy by představovaly zaměstnávání ve veřejném sektoru, nakonec však Soud shledává, že italská vláda nestanovila, že tyto povinnosti a úkoly mají být vykonávány též badateli Rady národního výzkumu.”S ohledem na námitku, že již uznaným badatelům nemohlo být (podle daného it. Zákona) odepřeno povyšování do vyšších pozic, Soud poukazuje, že v nezbytné míře smí členský stát tyto pozice vyhradit pro své občany, a to takové posty, které v sobě zahrnují účast na výkonu moci svěřené veřejným právem, či na zajištění obecných zájmů státu. Tato výjimka však nesmí ve svém důsledku vést k všeobecnému vyloučení cizích státních příslušníků z pozic, které nejsou pozicemi ve veřejném sektoru (ve smyslu čl 48/2). Výjimka se všemi svými důsledky nesmí být nutně považována za nezbytnou pro sledovaný cíl (Belgium I). Konečně, článek 48(4) “ nemůže odůvodnit diskriminační opatření s ohledem na platové a jiné podmínky zaměstnání oproti pracujícím z jiných členských států, když už jednou tito byli přijati do zaměstnání spadající do veřejného sektoru( Sotgiu). Pokud jde o tento případ, platí, že zahraniční badatelé mohli být vylučováni pouze z těch specifických pozic, jež v sobě zahrnovaly výkon moci svěřené veřejným právem či pozic pro zabezpečování obecných zájmů státu. Článek 48(4) nemůže odůvodnit ani obecnou výjimku pro zahraniční badatele, pokud jde o pozice v CNR, ani nemůže ospravedlnit rozdílné zacházení s těmito pracovníky, když už jednou byli touto institucí zaměstnáni.
Poté, co Soud určil, že ony pozice, o něž v případu jde, nespadají pod derogační ustanovení článku 48(4), Soud dále shledává, že nerovný přístup, vyplývající ze skutečnosti, že cizinci nepodléhají výše zmíněnému italskému zákonu zakládá nezákonnou diskriminaci, kterou článek 48(2) Smlouvy zakazuje.

Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):