Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1981 Alfred John Webb proti Hoge Raad der Neederlanden, 279/80, Recueil 1981, s. 3305
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Hoge Raad – Nizozemsko. Volný pohyb služeb – poskytování pracovní síly
Předmět:
Výklad článků 59 a 60 Smlouvy o EHS
Skutkové okolnosti:
Skutkový stav věci, průběh soudního řízení a vyjádření předložená na základě článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:
I – Skutkový stav a písemná část řízení
1. Nizozemské právní předpisy podřizují poskytování pracovních sil režimu udělování licencí.
Ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten (zákona o poskytování pracovních sil) ze dne 31. července 1965 ve znění zákona ze dne 30. června 1967 definuje poskytování pracovních sil takto:
„Poskytování pracovní síly jiné osobě za úplatu za podmínek, které jsou jiné než podmínky plynoucí z pracovní smlouvy uzavřené s touto osobou, a za účelem vykonávat v podniku této osoby práci běžně prováděnou.“
Ustanovení čl. 2 odst. 1, úvodní věty a písmene a) tohoto zákona stanoví možnost zavedení režimu udělování licencí za těchto podmínek:
„Vyžaduje-li to zájem dobrých vztahů na trhu práce nebo zájem dotyčných pracovníků, může královský výnos („algemene maatregel van bestuur“) všeobecně nebo v případech spadajících do určených kategorií:
zakázat poskytnutí pracovní síly bez licence vydané naším ministrem.“
Ustanovení čl. 6 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Vydání licence je odmítnuto pouze tehdy, jsou-li důvody k obavám, že poskytnutí pracovní síly žadatelem poškodí dobré poměry na trhu práce, nebo obavy, že tímto poskytnutím nebudou zájmy dotyčné pracovní síly dostatečně chráněny.“
Režim udělování licencí byl ve skutečnosti zaveden královským výnosem z 10. září 1970 přijatým v souladu se čl. 2 odst. 1, úvodní větou a písmenem a) výše uvedeného zákona. Článek 1 tohoto výnosu stanoví:
„Poskytování pracovní síly je zakázáno bez licence vydané naším ministrem sociálních věcí.“
2. V původním řízení, jehož předmětem bylo trestní řízení proti Alfredu Johnu Webbovi, byl rozsudkem ze dne 27. dubna 1978 vydaným „Economische Politierechter“ z Arrondissementsrechtbank v Amsterodamu obviněný odsouzen ke třem pokutám, každá ve výši 6 000 HLF, podpůrně k šedesáti dnům vězení, každých 3 000 HLF a třicet dnů vězení se zkušební dobou dvou let. Tento rozsudek byl potvrzen rozhodnutím Hospodářské komory Gerechtshof v Amsterodamu ze dne 14. února 1980. Gerechtshof kvalifikoval čin jako „porušení předpisů přijatých podle čl. 2 odst. 1 Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten, spáchané právnickou osobou tím, že obviněný dával příkazy k tomuto činu, spáchanému třikrát“.
Ze spisů vyplývá, že obviněný, který má bydliště ve Velké Británii, je ředitelem společnosti International Engineering Services Bureau, společnosti založené podle britského práva, usazené ve Velké Británii, dále označované jen zkratkou „IESB (UK)“.
Tato společnost se zabývá zejména vysíláním technických pracovníků do Nizozemska. Přijímání těchto pracovníků zajišťuje IESB (UK) a poskytuje je pak za úplatu na stanovenou dobu podnikům, které se nachází v Nizozemsku, aniž by s těmito podniky byly uzavírány pracovní smlouvy. Tito pracovníci tedy jsou a zůstávají výhradně ve službách IESB (UK). Ta je držitelem licence stanovené britskými právními předpisy, ale svou činnost vykonává, aniž by měla nizozemskou licenci.
V projednávané věci soud zjistil, že v době od 20. února 1978 do 24. února 1978 IESB (UK) vyslala ve třech případech do Nizozemska, bez licence vydané ministrem sociálních věcí, za úplatu pracovníky za účelem výkonu úkolů, které jsou v těchto podnicích běžné, a to za jiných podmínek, než jsou podmínky stanovené pracovní smlouvou uzavíranou s těmito podniky.
Obviněný, který podal kasační stížnost, v této své stížnosti mimo jiné zdůrazňuje, že Gerechtshof porušil články 59 až 62 Smlouvy o EHS. V tomto ohledu uvádí, že pokud činnost spočívající v poskytování pracovní síly v jednom členském státu podléhá vydání licence, nemá tento stát k dodržování této podmínky nutit subjekty, které zajišťují poskytování těchto služeb a jsou usazeny v jiném členském státu, jsou-li tyto subjekty držiteli licence, kterou jim vydal členský stát, ve kterém jsou usazeny, za podmínek srovnatelných s podmínkami státu, v němž jsou tyto služby poskytovány a pokud jsou tyto činnosti řádně kontrolovány v prvním státě.
Gerechtshof neuznal, že podmínky jsou srovnatelné v uvedeném smyslu, pokud jsou licence vydávané v Nizozemsku podle Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten v jiném členském státě schváleny na základě potřeby zachovat dobré poměry na trhu práce na jedné straně a vůle zajistit dotyčným pracovníkům plnohodnotné sociální postavení na straně druhé.
Hoge Raad usoudil, že řešení sporu závisí na výkladu ustanovení práva Společenství, přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS tyto otázky:
1. Zahrnuje pojem „služby“ uvedený v článku 60 Smlouvy o EHS také poskytování pracovní síly ve smyslu čl. 1 odst. 1, úvodní věty a písmene b) zákona o poskytování pracovních sil (Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten)? 2. Pokud ano, zamezuje článek 59 Smlouvy – vždy nebo pouze za určitých okolností – tomu, aby členský stát, v němž toto poskytování služeb podléhá souhlasu – podmínka stanovená proto, aby bylo možno odmítnout vydání licence, jsou-li důvody k obavám, že poskytnutí pracovní síly žadatelem poškodí dobré poměry na trhu práce, nebo že tímto poskytnutím nebudou zájmy dotyčné pracovní síly dostatečně chráněny – ukládá každému, kdo poskytuje takové služby a je usazen v jiném členském státě, aby se podřídil této podmínce? 3. V jaké míře ovlivní odpověď na otázku 2 skutečnost, že zahraniční subjekt poskytující tyto služby je ve státě, v němž je usazen, držitelem povolení, jež mu umožňuje poskytovat tyto služby v této zemi?“
3. Rozhodnutí o postoupení bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 30. prosince 1980.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla písemná vyjádření předložena nizozemskou vládou zastoupenou C. H. A. Plugem, jednajícím jménem ministra zahraničních věcí, německou vládou zastoupenou M. Seidlem a H. Boiem, britskou vládou zastoupenou R. Munrowem, právním poradcem ministerstva financí, francouzskou vládou zastoupenou T. Le Royem, jednajícím jménem generálního tajemníka meziministerského výboru pro otázky evropské hospodářské spolupráce a Komisí Evropských společenství zastoupenou jejím právním poradcem R. Fischerem, jako zmocněncem ve spolupráci s Ch. Berardis-Kayserovou, členkou právního oddělení Komise.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování
II Písemná vyjádření
První otázka
1. Německá a britská vláda i Komise jsou toho názoru, že na první otázku je třeba odpovědět kladně. Domnívají se, že pojem služby uvedený v článku 60 Smlouvy o EHS zahrnuje také činnost spočívající v pronajímání pracovní síly, tak jak je popsána v uvedených nizozemských právních předpisech, a pokud vykazuje přeshraniční charakter, což znamená, že je vykonávána z jiného členského státu.
Německá vládá dodává, že činnost spočívající v pronajímání pracovní síly, jak je uvedena v nizozemských právních předpisech, je nezávislou profesní činností, která je v souladu s článkem 60 Smlouvy vykonávána za úplatu.
Komise upřesňuje, že služba ve smyslu Smlouvy je reziduální pojem, který zahrnuje veškeré poskytování služeb, neupravených jinými předpisy. Poskytování služeb spočívá v poskytování nebo v „půjčování“ pracovníků, kteří jsou a zůstávají ve službách „půjčovatele“. Neuzavírají žádné pracovní smlouvy se svým „skutečným“ zaměstnavatelem, ale jsou mu poskytnuti na základě právního vztahu s „půjčovatelem“, tj. obecně na základě pracovní smlouvy. „Skutečný“ zaměstnavatel nehradí podniku zajišťujícímu pracovníky mzdu těchto pracovníků, ale poskytuje půjčovateli za tyto pracovníky odměnu.
2. Francouzská vláda nepopírá, že poskytování pracovní síly je zahrnuto v pojmu „služby“ uvedeném v článku 60 Smlouvy, ale zdůrazňuje, že se jedná o „poskytování služby“ zvláštního druhu, které není srovnatelné s ostatními známými tržními službami. Poskytnutí pracovní síly přinese podniku, který užívá této pracovní síly, pouze „služby“ dočasných pracovníků. Činnost podniků poskytujících dočasné pracovníky je navíc nutně ovlivňována tím, jak obvyklý režim přijímání zaměstnanců tvoří odchylku od tohoto režimu, i činností veřejných služeb zaměstnanosti. Z toho důvodu je tato činnost upravována – nebo vzhledem ke svému vývoji může být upravována – nejen ve všech členských státech, ale i na mezinárodní úrovni. Na úrovni Společenství probíhají v současné době diskuse o dočasné práci včetně přeshraniční dočasné práce. Zahrnuje zájmy týkající se volného pohybu pracovníků, sociální ochrany zaměstnanců, zaměstnanosti a úpravy pracovní doby.
Francouzská vláda proto Soudnímu dvoru doporučuje, aby na první otázku odpověděl takto:
„Přestože poskytnutí pracovních sil ve smyslu čl. 1 odst. 1, úvodní věty a písmene b) zákona o poskytování pracovních sil (Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten), spadá pod pojem „služby“ uvedený v článku 60 Smlouvy o EHS, musí být považováno za činnost, která patří do zvláštní kategorie, vzhledem k tomu, že tato činnost může současně podléhat ustanovením týkajícím se sociální politiky a volného pohybu osob.“
Na druhou a třetí otázku
1. Nizozemská vláda se domnívá, že i když Soudní dvůr opakovaně potvrdil, že z volného poskytování služeb podle Smlouvy vyplývá, že jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti a místa usazení je zakázána, je však povoleno ukládat v rámci poskytování služeb specifické předpisy, odůvodněné zvláštním charakterem některých služeb. Zejména podléhá-li jakákoliv činnost režimu udělování licencí v jednom členském státu, je možno tentýž režim zavést vůči státním příslušníkům jiného členského státu, je-li to objektivně nutné mimo jiné k ochraně obecného zájmu a za předpokladu, že stát původu nevydává licence za srovnatelných podmínek a nevykonává přiměřený dohled. To mimo jiné vyplývá z rozsudku ze dne 18. března 1980 (Debauve, 52/79, Recueil, s. 833).
Nizozemská vláda dále srovnává režimy udělování licencí v Nizozemsku a ve Velké Británii.
V Nizozemsku je licence odmítnuta, jsou-li důvody k obavám, že poskytnutí pracovní síly žadatelem by mohlo poškodit dobré poměry na trhu práce nebo že tímto poskytnutím nebudou zájmy dotyčné pracovní síly dostatečně chráněny. Tyto zájmy jsou konkretizovány standardními ustanoveními takto:
Za prvé, pokud není v kolektivní smlouvě stanoveno jinak, dočasný pracovník může dostávat maximálně tutéž mzdu, jaká přísluší zaměstnanci, který vykonává stejnou nebo obdobnou práci v podniku, do něhož je dočasný pracovník přidělen. V oblasti náhrady nákladů a pravidelného vyplácení se také uplatňují přísná pravidla. Tato opatření jsou odůvodněna skutečností, že velké rozdíly v odměňování mohou vážně narušit pracovní vztahy a vyvolat konflikty se stálými pracovníky podniků. Z téhož důvodu by se mohly stát příčinou zejména stávek.
Za druhé, v Nizozemsku je dočasná práce zcela zakázána ve stavebnictví a hutnictví. Jedná se o odvětví, která jsou charakterizována trhem práce podléhajícím nadměrným tlakům, na němž by se narušující charakter rozdílů v odměňování obzvláště projevil.
Za třetí, nizozemské právní předpisy omezují najímání pracovních sil na období nejdéle tří měsíců, pokud ministerstvo sociálních věcí neudělilo povolení s ohledem na specifický sociální status dočasných pracovníků nebo na výjimečné okolnosti v podniku, jemuž jsou pracovní síly takto poskytnuty. Tato omezení vycházejí ze snahy omezit dočasnou práci na činnosti striktně dočasného charakteru.
Konečně v situaci, v níž poskytnutí dočasné pracovní síly nahrazuje práci vykonávanou na základě smlouvy s podnikem, je tato práce posuzována jako práce, která má narušující dopad na poměry na trhu práce. Stejně je tomu i v případě, kdy by činnost, kterou chce žadatel o licenci vykonávat, způsobila ztrátu zaměstnání stálých pracovníků.
Naproti tomu britský zákon o agenturách zprostředkujících zaměstnání „Employment Agencies Act“ umožňuje odmítnout vydání licence z důvodů spojených přímo s osobou žadatele nebo z důvodů spjatých se způsobem, jakým je příslušný podnik spravován nebo v případě jeho nevyhovujících provozoven.
Příslušné nizozemské a britské systémy tedy nejsou srovnatelné. Nizozemsko při provádění své politiky v oblasti udělování licencí přikládá hlavní význam dobrým vztahům na trhu práce, zatímco Spojené království toto kritérium neuplatňuje. Ve Spojeném království neexistuje zejména zákaz pro stavebnictví a hutnictví, britský režim ani nestanoví žádné omezení doby, po kterou mohou být dočasní zaměstnanci zaměstnáni.
Řada jiných členských států uznává potřebu určité kontroly v oblasti dočasné práce. Většina těchto států má právní předpisy týkající se dočasné práce. Itálie tak např. uplatňuje celkový zákaz, zatímco Lucembursko má systém, který dočasnou práci v rámci Společenství neomezuje. Většina členských států má zvláštní systém spojený se svými pracovněprávními předpisy, který obvykle stanoví určité lhůty pro pronájem. Tak je tomu, kromě nizozemských právních předpisů, v případě Belgie, Dánska a Francie.
Problémy, které přináší nadnárodní dočasná práce, se zabýval Stálý výbor pro otázky pracovního trhu Společenství. Ve výboru existuje široký souhlas s tím, že kromě souhlasu příslušných vnitrostátních orgánů musí být nadnárodní činnost agentur poskytujících dočasné pracovníky povolena příslušným orgánem hostitelského státu.
Nizozemské právní předpisy nediskriminují na základě státní příslušnosti nebo místa usazení, jelikož podniky nebo osoby z jiných členských států podléhají stejným kritériím jako podniky nebo osoby s nizozemskou státní příslušností. O diskriminace by však šlo, pokud by se nevyžadovalo, aby britské podniky měly nizozemskou licenci, protože by pro účely vydání licence byly posuzovány na základě jiných norem než jejich nizozemský protějšek. V důsledku toho by držitelé nizozemské licence mohli usilovat o usazení také ve Spojeném království, aby se tak vyhnuli nizozemským právním předpisům a získali britskou licenci.
Kromě toho nizozemské orgány nejsou příslušné k vykonávání kontroly ve Spojeném království, stejně jako britské úřady nemohou kontrolovat ustanovení nizozemského práva, ale pouze dodržování britského práva podle kritérií stanovených právními předpisy Spojeného království.
Na druhou a třetí otázku tudíž lze odpovědět takto:
„Režim udělování licencí existující v jednom členském státu, který je nezbytný na základě obecného zájmu, například za účelem ochrany dobrých vztahů na trhu práce, může být rovněž prosazován vůči státním příslušníkům jiných členských států, i když jsou tyto osoby držiteli licence pro tytéž činnosti v jejich vlastním státu, pokud tento druhý režim udělování licencí nedostatečně zohledňuje obecný zájem, jako je zájem uvedený výše, a není proto srovnatelný s dotyčným režimem udělování licencí, takže nelze ani provádět jeho adekvátní kontrolu.“
2. Vyjádření německé vlády lze shrnout takto:
a) Odpověď na druhou otázku by měla být v zásadě záporná. Za daných okolností článek 59 Smlouvy nezakazuje zavést takový systém povinného udělování licencí, pokud je licence nezbytná pro ochranu zájmů příslušných pracovníků a je-li vydána za stejných podmínek, jako jsou podmínky pro vnitrostátní subjekty. Německá vláda nemá v úmyslu zaujímat stanovisko k otázce, zda je systém povinného udělování licencí odůvodněn také důvody vycházejícími ze situace na trhu práce.
V rozsahu, v jakém byly sporné vnitrostátní právní předpisy přijaty na ochranu pracovníků, musí být považovány za omezení volného pohybu služeb, připouštěné právem Společenství, pokud je pohyb služeb poskytovaných do druhého členského státu prováděn v souladu s článkem 60 Smlouvy „za stejných podmínek, jako jsou podmínky, jež tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům“.
Soudní dvůr ve svém rozsudku ze 3. prosince 1974 (van Binsbergen, 33/74, Recueil, s. 1299) výslovně uznal, že princip volného pohybu služeb neodporuje právním předpisům tohoto druhu. Podle německé vlády představuje státní kontrola poskytování pracovních sil „pracovněprávní předpis odůvodněný obecným zájmem“ ve smyslu výše uvedeného judikátu a nelze ji považovat ze neslučitelnou se Smlouvou, přinejmenším v té míře, v jaké je nezbytná pro sociální ochranu dotyčných pracovníků.
Poskytování pracovních sil se ve Spolkové republice Německo řídí „Arbeitnehmerüberlassungsgesetz“ ze dne 7. srpna 1972. Cílem tohoto zákona je zaručit sociální práva pracovníků, kteří by při neexistenci zvláštní právní normy upravující jejich pracovní poměr vystavováni zvýšenému riziku. Za tímto účelem přijali zákonodárci tato opatření:
Úřední povolení k pronajímání pracovních sil je uděleno pouze tomu, kdo poskytne nezbytné morální záruky. Tento požadavek kromě jiného předpokládá dodržování všech zákonných předpisů v oblasti sociálního pojištění, týkajících se srážky a úhrady daně ze mzdy, umístění pracovních sil, přijímání pracovníků v zahraničí nebo pracovního povolení a dodržování ustanovení týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a povinností stanovených pracovním právem. Kromě toho musí mít agentura poskytující dočasné pracovníky takovou organizační strukturu, aby byla schopna řádně plnit povinnosti obvyklé pro každého zaměstnavatele, tzn. že musí mít například dostatečný kapitál, aby mohla zajistit řádné hospodaření.
Německá vláda tvrdí, že za současného stavu práva Společenství, tzn. při nedostatečné koordinaci ze strany zákonodárce Společenství, musí členské státy zachovat v platnosti vlastní systémy kontroly a monitorování pronajímání pracovních sil, pokud nechtějí ohrozit sociální ochranu pracovníků. Právní režim pronájmu pracovních sil je v jednotlivých členských státech organizován zcela odlišným způsobem. Pokud je tudíž pravidlo vyžadující, aby subjekt poskytující přeshraniční služby vlastnil licenci vydanou státem, ve kterém poskytuje své služby,považováno za nezákonné, dochází k tomu, že podniky poskytující dočasné pracovníky se pokaždé usadí v těch členských státech, ve kterých je stupeň ochrany nejméně rozvinutý a svou činnost vykonávají z těchto území.
Povinnost získat licenci pro pronajímání pracovních sil odpovídá právu Společenství. Všeobecné programy pro zrušení omezování svobody usazování a volného pohybu služeb, které Rada přijala na základě článku 54 a čl. 132 odst. 5, tak výslovně připouštějí zachování těchto vnitrostátních režimů povinných licencí v platnosti. Stejně tak pro některé činnosti, které se z hospodářského hlediska neliší od pronajímání pracovních sil, jako je činnost soukromého zprostředkovatele, tvoří směrnice ze dne 12. ledna 1967 o dosažení svobody usazování a volného pohybu služeb (Úřední věstník, s. 140) součást domněnky, že pokud se vnitrostátní schvalovací systémy vztahují na vlastní státní příslušníky i na státní příslušníky jiných členských států, jsou v zásadě platné.
Komise před časem sestavila návrh směrnice pro společné působení v oblasti práce na dobu určitou (pronajímání pracovních sil). V tomto návrhu je výslovně stanoveno, že každá agentura zprostředkující práci na dobu určitou, která se v rámci své profesionální činnosti zabývá pronajímáním pracovních sil do zahraničí, je povinna požádat příslušný vnitrostátní orgán o souhlas se zahájením této činnosti, dále vyžádat si předem souhlas příslušného vnitrostátního orgánu hostitelského státu a dodržovat předpisy hostitelského státu.
Německá vláda tudíž navrhuje odpovědět na druhou otázku takto:
„Článek 59 Smlouvy nezakazuje členskému státu, v němž poskytování pracovních sil podléhá udělení licence, požadovat, aby měl stejnou licenci i poskytovatel této služby usazený v jiném členském státě, pokud je tato licence nezbytná k ochraně zájmů dotyčných pracovníků a je-li vydávána za stejných podmínek, jaké musí splňovat jeho vlastní státní příslušníci."
b) Na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že je-li udělení licence vedle již udělené licence nezbytné z naléhavých důvodů sociální politiky, nejedná se o zákaz neslučitelný se Smlouvou ve smyslu článků 52 a 59 Smlouvy o EHS, ale o věcné omezení působnosti těchto předpisů, které právo Společenství uznává a které mohou být zachovány v platnosti .
Tento názor je v souladu zejména s principy rozsudku Soudního dvora ze dne 18. ledna 1979 (van Wesemael, 110 a 111/78, Recueil, s. 35). Soudní dvůr v tomto rozsudku, který se týkal zprostředkování práce pro estrádní umělce, uznal omezení volného pohybu služeb, " odůvodněné použitím pracovněprávních předpisů odůvodněných obecným zájmem nebo nutností zaručit ochranu umělců, která přísluší každé osobě usazené na území tohoto státu." Soudní dvůr tedy nevyloučil, že i když jsou licenční řízení ve dvou členských státech obdobná, je přenos účinku licence na území druhého státu zakázaný.
Rozdíly mezi skutkovými okolnostmi projednávané věci a skutkovými okolnostmi ve věci van Wesemael však existují. Rozsudek ve věci van Wesemael se týkal zprostředkování práce pro umělce. Úloha zprostředkovatele byla omezena na vzájemné propojení nabídky a poptávky ve velmi omezené části trhu práce a na zprostředkování uzavření pracovní smlouvy mezi umělcem a pořadatelem. Uzavřením této smlouvy úloha zprostředkovatele skončila takže vůči pracovníkovi, kterému zprostředkoval práci,neměl žádné další sociální povinnosti.
Avšak v případě pracovníka na dobu určitou přichází sociální zabezpečení v úvahu, pokud je tento pracovník vyslán z jednoho členského státu, aby pracoval pro subjekt usazený v druhém členském státě. Soukromá agentura zprostředkující práci na dobu určitou je jeho zaměstnavatelem po celou dobu jeho dočasného přidělení a jako taková má celou řadu zákonem stanovených povinností, vyplývajících mimo jiné z pracovního práva, z právních předpisů o sociálním zabezpečení a ochraně zdraví při práci.
Z těchto důvodů navrhuje německá vláda odpovědět na třetí otázku takto:
„Členský stát může na agentuře zprostředkující práci na dobu určitou také požadovat, aby měla licenci pro poskytování služeb na svém území, i když tato agentura již vlastní licenci v zemi svého původu, je-li tento požadavek nezbytný pro zaručení sociální ochrany pracovníka na dobu určitou, protože tuto ochranu nelze poskytnout dohledem nad najímáním pracovních sil v zemi původu.“
3. Britská vláda hned na začátku porovnává britský a nizozemský režim v oblasti zprostředkovatelen práce a agentur zprostředkujících práci na dobu určitou a poté přistupuje k rozboru rozsudku Soudního dvora ze dne 18. ledna 1979 (van Wesemael, 110 a 111/78, Recueil, s. 35).
a) Britské předpisy v této oblasti, zejména zákon o agenturách zprostředkujících zaměstnání „Employment Agencies Act“ z roku 1973, podmiňují provozování zprostředkovatelen práce a agentur zprostředkujících práci na dobu určitou vydáním licence. Pod pojmem „zprostředkovatelna práce“ rozumí zákon „činnost (vykonávanou či nikoli za účelem dosažení zisku a vykonávanou či nikoli ve spojení s jinou činností) týkající se poskytování služeb (sdělování informací nebo jiným způsobem) za účelem nalezení zaměstnání u zaměstnavatelů nebo poskytováním pracovníků zaměstnavatelům, kteří si je přejí zaměstnat“. Pod pojmem „agentura zprostředkující práci na dobu určitou“ se rozumí „činnost (vykonávaná či nikoli za účelem dosažení zisku a vykonávaná či nikoli ve spojení s jinou činností) spočívající v poskytování pracovníků zaměstnávaných osobou, jež tuto činnost provozuje, aby pracovali v zájmu a pod kontrolou jiných osob, bez ohledu na jejich postavení“.
Licence je vydána každé osobě, která o ni požádá, kromě případů, kdy žadatel nebo osoba zapojená do provozování zprostředkovatelny či agentury je nezpůsobilá nebo je-li provozovna nevyhovující. Licenci potřebují pouze osoby, které usilují o zřízení zprostředkovatelny nebo pobočky ve Velké Británii, zatímco agentura zprostředkující práci na dobu určitou nebo zprostředkovatelna práce usazené mimo území Velké Británie mohou poskytovat své služby zaměstnavatelům nebo pracovníkům ve Velké Británii aniž by byly držiteli britské licence.
Podmínky pro udělení licence ve Velké Británii jsou tedy podstatně odlišné od podmínek, za kterých je udělena licence v Nizozemsku. Britský režim tak zahrnuje prošetření osoby žadatele a osob, které jsou zapojeny do činnosti zprostředkovatelny práce, a odpovídající stav provozovny, ale nezahrnuje zřetele obecného charakteru, jako jsou dobré poměry na trhu práce nebo zájmy pracujících. Britský režim se nezaměřuje jen na agentury zprostředkující práci na dobu určitou, ale také na zprostředkovatelny práce, zatímco nizozemský systém soukromé zprostředkovatelny práce obecně zakazuje. Konečně britský režim je na rozdíl od nizozemského režimu obecně použitelný a nelze jej omezit na specifické průmyslové odvětví nebo na určitý region či lokalitu.
b) Výše uvedený rozsudek ve věci van Wesemael se týká pouze zprostředkovatelen práce pro estrádní umělce, které vybírají poplatek a jsou držiteli licence ve Francii, ale provozující svou činnost v Belgii bez licence podle belgického práva. Tento rozsudek nijak nepodporuje přesvědčení, podle něhož volný pohyb služeb nepodléhá žádným překážkám ani žádným podmínkám pokud jde o zprostředkovatelny práce nebo agentury zprostředkující práci na dobu určitou.
Soudní dvůr zaujal obdobné stanovisko ve svém rozsudku ze dne 18. března 1980 (Debauve, 52/79, Recueil, s. 833), týkajícím se problému vysílání a přenosu televizních signálů.
c) Britská vláda se tedy domnívá, že odpověď jak na druhou, tak i na třetí otázku by měla znít takto:
„Je-li osoba poskytující uvedené služby držitelem licence povolující poskytovat tyto služby v členském státě, ve kterém je osoba usazena (první stát), článek 59 nevylučuje, aby jiný členský stát, v němž jsou tyto služby poskytovány (druhý stát) uložil poskytovateli povinnost, aby si opatřil licenci, nejsou-li podmínky, na něž je vázáno udělení licence v prvním státě srovnatelné v tom, že nezaručují ochranu v obdobném rozsahu, v jakém je vyžadována v druhém státě pro zabezpečení osob, kterých se tato činnost týká, za předpokladu, že podmínky, na něž druhý stát váže udělení licence (a) nejsou diskriminační a (b) nevyžadují, aby osoba poskytující služby byla usazena v tomto státě."
4. a) Francouzská vláda, pokud jde o druhou otázku, zdůrazňuje, že závěr článku 60 Smlouvy o EHS se nestaví předběžně proti tomu, aby po poskytovateli služby bylo požadováno dodržování všech právních předpisů platných v hostitelské zemi, ale zdůrazňuje, že některé právní a správní předpisy mohou být přesto považovány za omezení volného pohybu služeb, zakázané článkem 59. Podle judikatury Soudního dvora by se tak jednalo o všechny požadavky uložené poskytovateli zejména na základě jeho státní příslušnosti nebo proto, že nemá své stálé sídlo ve státě, kde je služba poskytována.
Takové požadavky však lze uznat jako odpovídající článku 59, pokud jsou odůvodněny použitím pracovněprávních předpisů oprávněných obecným zájmem a jsou-li stejným způsobem používány vůči všem fyzickým a právnickým osobám usazeným na území dotyčného členského státu. V daném případě je povinnost vlastnit licenci na provozování agentury zprostředkující práci na dobu určitou ukládána bez rozdílu subjektům usazeným v Nizozemsku i subjektům sídlícím v jiném členském státě. Lze ji považovat za odůvodněnou použitím pracovněprávních předpisů oprávněných obecným zájmem, jestliže se jedná o dohled nad dobrými poměry na trhu práce nebo o ochranu práv pracujících.
Francouzská vláda proto Soudnímu dvoru navrhuje odpověď na druhou otázku takto:
„Článek 59 Smlouvy nevylučuje, aby členský stát, v němž poskytování služeb podléhá udělení licence – podmínka stanovená proto, aby bylo možno tuto licenci odmítnout, jsou-li důvody k obavám, že poskytnutí pracovních sil žadatelem o licenci může poškodit dobré poměry na trhu práce nebo že tímto poskytnutím nebudou zájmy dotyčných pracovníků dostatečně chráněny – uložil komukoli, kdo poskytuje tyto služby a je usazen v jiném členském státě, povinnost podřídit se této podmínce.“
b) Problém, který způsobila třetí otázka, byl přezkoumán Soudním dvorem v rozsudku ze dne 18. ledna 1979 (van Wesemael, 110 a 111/78, Recueil, s. 35). Tento rozsudek shledal, že členské státy mohou poskytovatelům služeb uložit pouze požadavky, které se ukazují jako objektivně nezbytné pro zaručení dodržování pracovněprávních předpisů a zaručení ochrany obecných zájmů.
Vyžadování licence nebo jiného povolení by tak bylo možné považovat za rozpor s článkem 59 Smlouvy o EHS, pokud je poskytovatel služeb držitelem licence členského státu, v němž je usazen, licence vydané za srovnatelných podmínek, a pokud jeho činnost v tomto státě podléhá odpovídajícímu dohledu, bez ohledu na členský stát, ve kterém mají být služby poskytovány.
V projednávaném případě tomu tak však není, vzhledem k nepoměru vnitrostátních předpisů v této oblasti, a zejména k nepřenosnému charakteru cílů, jež jsou sledovány v obecném zájmu. Vzhledem k tomu, že práci na dobu určitou lze omezit za účelem zachování rovnováhy na trhu práce, jako např. v Nizozemsku, je nemyslitelné se spolehnout na to, že jiný členský stát zohlední tyto důvody při vydávání licencí svým státním příslušníkům. Stejně tak nelze požadovat po orgánech státu poskytovatele služeb, aby odpovídajícím způsobem dohlížely na uvedenou činnost za účelem ochrany zájmů pracujících v členském státě, ve kterém mají být služby poskytovány.
Z výše uvedených důvodů je třeba v oblasti, kde je ohrožena zaměstnanost, přiznat záruky pracovníků a úpravu pracovní doby, přípustnost platných právních předpisů a postupů v členském státě, ve kterém jsou služby poskytovány z hlediska práva Společenství a možnost podat námitky vůči poskytovatelům služeb usazeným v jiném členském státě.
Francouzská vláda navrhuje Soudnímu dvoru odpovědět na třetí otázku takto:
„Skutečnost, že zahraniční subjekt, který poskytuje výše uvedené služby, je ve státě, ve kterém je usazen, držitelem licence opravňující ho k poskytování těchto služeb v této zemi, nemění odpověď na druhou otázku, pokud v případě, kdy se jedná o poskytování pracovních sil, nejsou orgány země, ve které je držitel usazen, schopny zohlednit všechny sociální problémy, které odůvodňují podmínky vydávání licencí v členském státě, ve kterém jsou služby poskytovány, a zajistit dostatečný dohled, aby se zaručilo dodržování všech nezbytných záruk, bez ohledu na členský stát, ve kterém jsou služby poskytovány."
5. Vyjádření Komise lze shrnout takto:
a) Pokud jde o druhou otázku, má zákaz obsažený v článku 59 přímý a neomezený účinek od konce přechodného období, přinejmenším co se týká všech forem diskriminace vůči poskytovatelům služeb na základě jejich státní příslušnosti nebo skutečnosti, že jsou usazeni v jiném členském státě, než je ten, ve kterém mají být služby poskytovány.
Přímý a neomezený účinek článku 59 se také vztahuje na všechny ostatní požadavky, které jsou kladeny poskytovateli a které zakazují nebo překáží jeho činnostem, avšak s výhradou tří upřesnění.
Za prvé členský stát může klást poskytovateli určité specifické požadavky, odůvodněné použitím pracovněprávních předpisů, odůvodněné obecným zájmem a zavazující všechny osoby usazené na území tohoto státu, ale jen když jsou tyto požadavky nezbytné k tomu, aby zabránily poskytovateli vyhnout se účinkům uvedených předpisů na základě skutečnosti, že je usazen v jiném členském státě, v němž podobným předpisům nepodléhá.
Za druhé, členský stát může požadovat, aby poskytovatel služeb usazený v jiném členském státě získal licenci a podřídit ho dozoru příslušných orgánů jen tehdy, je-li takový požadavek objektivně nezbytný k zaručení dodržování pracovněprávních předpisů a k zaručení ochrany obecného nebo soukromého zájmu. Tento požadavek není objektivně nezbytný, pokud byla poskytovateli v členském státě, v němž je usazen, vydána licence za podmínek srovnatelných s těmi, jež vyžaduje členský stát, v němž jsou služby poskytovány, a pokud tyto činnosti podléhají v prvním státě dostatečnému dohledu nad poskytováním služeb bez ohledu na to, ve kterém členském státě jsou tyto služby poskytovány.
Za třetí, členský stát nemůže osobám usazeným v jiném členském státě bránit v poskytování služeb povinností usadit se na jeho území, pokud lze dodržování pracovněprávních předpisů zaručit mírnějšími opatřeními.
Při použití těchto zásad odvozených z judikatury Soudního dvora na projednávaný případ je zjevné, že dvě kritéria odmítnutí licence stanovená nizozemskými právními předpisy, a sice dobré poměry na trhu práce a zájmy dotyčných pracovníků, mohou být chráněna a upřednostňována do určité míry obecnými předpisy a dohledem, metodami které tvoří méně závažnou překážku volnému pohybu služeb.
Je však na vnitrostátním soudu, aby určil, do jaké míry je povinnost získat licenci objektivně nezbytná, a tudíž vynutitelná na poskytovateli, který není usazen v zemi.
Licenci lze ovšem požadovat i po poskytovatelích služeb, kteří nejsou usazeni v zemi za účelem vyloučení nevýkonných a nedůvěryhodných podniků. V některých jiných případech by naopak stačilo přijmout určité obecné předpisy společně s povinným prohlášením například o pracovních podmínkách poskytnutých pracovníků. Pro zajištění nezbytného dohledu nad dodržováním obecných právních předpisů a předpisů týkajících se poskytování pracovních sil a dohledu nad vedením podniku by stačilo uložit poskytovateli služeb, který není usazen v zemi, zvláštní povinnosti, jako například předkládání uspokojivých účetních záznamů příslušným orgánům. Stejně tak není důvod požadovat po poskytovateli služeb, který není usazen v zemi, aby žádal o vydání licence pouze pro statistické účely. Nakonec je třeba poznamenat, že je také vyloučeno, aby členský stát vůči agenturám zprostředkujícím práci na dobu určitou usazeným v jiném členském státě použil předpisy, které omezují počet schválených agentur zprostředkujících práci na dobu určitou, nebo předpisy, které by mezi tyto agentury rozdělovaly maximální počet pracovníků, jež je možno poskytnout, zejména pokud takové rozdělení není založeno na objektivních, kogentních a zveřejněných kritériích.
Celkem vzato, Komise tedy navrhuje odpovědět na druhou otázku takto:
„Členský stát, který podle svých pracovněprávních předpisů odůvodněných obecným zájmem podmíní poskytování pracovních sil vydáním licence – která může být odmítnuta jen tehdy, jsou-li důvody k obavám, že tato činnost žadatele může poškodit dobré poměry na trhu práce nebo že zájmy dotyčných pracovníků nebudou z tohoto důvodu dostatečně chráněny – může požadovat, aby poskytovatelé těchto služeb usazení v jiném členském státě splnili tuto podmínku jen tehdy, pokud je to objektivně nezbytné, aby bylo možno vydáním licence předem konstatovat, že splňují objektivní a obecné podmínky, které pracovněprávní předpisy v obecném zájmu stanoví pro provozování této činnosti.“
b) Odpověď na třetí otázku lze založit na principu, vyjádřeném v rozsudku ze dne 18. ledna 1979 (van Wesemael, 110 a 111/78, Recueil, s. 35), podle kterého nemůže dotyčný členský stát poskytování služeb osobou usazenou v jiném členském státě vázat na vydání licence vyžadované jeho vlastními pracovněprávními předpisy, pokud je tento poskytovatel služeb držitelem licence v tomto druhém členském státě, vydané za srovnatelných podmínek.
Vzhledem k tomu, že podle odpovědi na druhou otázku není licence nezbytná pro to, aby poskytovatele služeb zavazovala dodržovat právní předpisy členského státu, v němž své služby poskytuje, ani pro to, aby byla umožněna kontrola tohoto dodržování a hospodaření poskytovatele, nemusí být tyto dva prvky zohledněny pro určení, zda licence poskytovatele usazeného v jiném členském státě byly vydány za srovnatelných podmínek.
Naopak v členském státě, kde dochází k poskytování služeb, je možné zohlednit organizaci dohledu ve státě, v němž je poskytovatel služeb usazen v tom smyslu, že pokud stát usazení provádí dohled pouze nad činností poskytovatele vykonávanou na jeho území, může první členský stát klást konkrétnější požadavky. Vyžadování licence však není nijak odůvodněno, není objektivně nezbytné k výkonu odpovídajícího dohledu.
Z uvedených důvodů může odpověď na třetí otázku znít takto:
„Je-li zahraniční poskytovatel služby v členském státě, ve kterém je usazen, držitelem licence opravňujícího jej k poskytování této služby, nemůže členský stát, v němž je služba poskytována, vyžadovat po poskytovateli licenci vydanou podle jeho právních předpisů, pokud je licence udělená v členském státě, kde je poskytovatel usazen za podmínek srovnatelných s těmi, kterými členský stát, ve kterém je služba poskytována, může v souladu s odpovědí na druhou otázku podmiňovat vydání licencí poskytovatelům, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, a v tomto jiném státě nejsou držiteli licence.“
III – Ústní část řízení
Nizozemská vláda, zastoupená zmocněncem G. M. Borchardtem a odbornou znalkyní pí De Bruin, francouzská vláda, zastoupená zmocněncem A. Carneluttim, německá vláda, zastoupená zmocněnci M. Seidlem a H. H. Boiem, dánská vláda, zastoupená zmocněncem L. Mikaelsenem a Komise, zastoupená svým právním poradcem panem R. C. Fischerem, byly vyslechnuty při jednání konaném dne 9. července 1981.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 21. října 1981.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. prosince 1980, došlým Soudnímu dvoru dne 30. prosince 1980, položil Hoge Raad der Neederlanden na základě článku 177 Smlouvy o EHS tři předběžné otázky ohledně výkladu článků 60 a 59 Smlouvy s ohledem na nizozemské právní předpisy upravující poskytování pracovních sil. 2. Tyto otázky vyvstaly v rámci trestního řízení, jehož předmětem je porušení článku 1 královského výnosu ze dne 10. září 1970 (Staatsblad 410). Tímto ustanovením se zakazuje poskytování pracovních sil bez oprávnění vydaného ministrem sociálních věcí. 3. Výše uvedený královský výnos byl přijat podle čl. 2 odst. 1, úvodní věty a písmene a) zákona o poskytování pracovních sil (Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten) ze dne 31. července 1965 (Staatsblad 379), ve znění zákona ze dne 30. června 1967 (Staatsblad 377). Podle tohoto článku může být poskytování pracovních sil bez povolení zakázáno královským výnosem, pokud je to v zájmu dobrých poměrů na trhu práce nebo v zájmu dotyčných pracovníků. Ustanovení čl. 6 odst. 1 tohoto zákona nicméně stanoví, že licence je odmítnuta pouze tehdy, jsou-li důvody k obavám, že poskytnutí pracovních sil žadatelem poškodí dobré poměry na trhu práce nebo že tímto poskytnutím nebudou dostatečně chráněny zájmy dotyčných pracovníků. 4. Ustanovení čl. 1 odst. 1 písmene b) tohoto zákona definuje dotyčnou činnost jako poskytování pracovních sil jiné osobě za úplatu za účelem vykonávat v podniku této osoby práci v tomto podniku běžně prováděnou, a to jinak, než jak by plynulo z pracovní smlouvy uzavřené s tímto podnikem. 5. Obviněný v původním řízení Alfred John Webb, ředitel společnosti založené podle britského práva a usazené ve Velké Británii, je držitelem oprávnění k poskytování pracovních sil podle britského práva. Tato společnost se zabývá zejména vysíláním technických pracovníků do Nizozemska. Zajišťuje přijímání těchto pracovníků a dočasně je pak poskytuje za úplatu podnikům, které se nacházejí v Nizozemsku, aniž jsou uzavírány pracovní smlouvy mezi těmito pracovníky a příslušnými podniky. V daném případě soud ve věci samé shledal, že v únoru roku 1978 uvedená společnost poskytla ve třech případech do Nizozemska bez oprávnění vydaného ministrem sociálních věcí za úplatu pracovníky nizozemským podnikům za účelem vykonávání úkolů, které jsou v těchto podnicích běžné a to za jiných podmínek, než jsou podmínky stanovené pracovní smlouvou uzavíranou s těmito podniky. 6. Jelikož Hoge Raad usoudil, že rozhodnutí, jež má být vydáno, závisí na otázce, zda jsou dotyčné nizozemské právní předpisy v souladu předpisy práva Společenství v oblasti volného pohybu služeb, konkrétně s články 59 a 60 Smlouvy o EHS, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tyto otázky:
„1. Zahrnuje pojem „služby“ uvedený v článku 60 Smlouvy o EHS také poskytování pracovní síly ve smyslu čl. 1 odst. 1, úvodní věty a písmene b) zákona o poskytování pracovních sil (Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten)?
3. V jaké míře ovlivní odpověď na otázku 2 skutečnost, že zahraniční subjekt poskytující tyto služby je ve státě, v němž je usazen, držitelem povolení, jež mu umožňuje poskytovat tyto služby v této zemi?“
7. První otázkou se v podstatě zjišťuje, zda pojem „služby“ uvedený v článku 60 Smlouvy zahrnuje i poskytování pracovních sil ve smyslu výše uvedených nizozemských právních předpisů. 8. Podle čl. 60 odst. 1 Smlouvy se za služby pokládají služby obvykle poskytované za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. V odstavci 2 tohoto článku jsou vyjmenovány příklady některých činností, které spadají pod pojem služby. 9. Činnost podniku spočívající v tom, že za úplatu poskytne pracovní síly, které zůstávají i nadále zaměstnanci tohoto podniku, aniž by s uživatelem byly uzavírány jakékoli pracovní smlouvy, tvoří profesní činnost, jež naplňuje podmínky uvedené v čl. 60 odst. 1. Musí být proto považována za službu ve smyslu tohoto ustanovení. 10. Francouzská vláda v tomto ohledu zdůraznila specifický charakter dotyčné činnosti, která sice stále spadá pod pojem služby ve smyslu článku 60 Smlouvy, ale musí být předmětem zvláštní smlouvy vzhledem k tomu, že se na ně mohou současně vztahovat předpisy v oblasti sociální politiky a volného pohybu osob. Pokud platí, že na pracovníky zaměstnávané agenturami zprostředkujícími práci na dobu určitou se mohou případně vztahovat ustanovení článků 48 až 51 Smlouvy a prováděcí předpisy Společenství, tato okolnost nezbavuje podniky zaměstnávající tyto pracovníky charakteru podniků poskytujících služby, které patří do působnosti článku 59 a následujících článků Smlouvy. Jak již Soudní dvůr konstatoval, zejména v rozsudku ze dne 3. prosince 1974 (van Binsbergen, 33/74, Recueil, s. 1299), specifický charakter některých služeb nevylučuje tyto činnosti z předpisů týkajících se volného pohybu služeb. 11. Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že pojem „služby“ uvedený v článku 60 Smlouvy zahrnuje i poskytování pracovních sil ve smyslu Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten.
Druhá a třetí otázka
12. Druhou a třetí otázkou se v podstatě zjišťuje, zda článek 59 Smlouvy zakazuje členskému státu vyžadovat pro poskytování pracovních sil na svém území oprávnění na podniku usazeném v jiném členském státě, zejména pokud je tento podnik držitelem povolení vydaného tímto státem. 13. Podle čl. 59 prvního pododstavce Smlouvy budou v průběhu přechodného období postupně odstraněna omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států Společenství. Jak již Soudní dvůr konstatoval v rozsudku ze dne 18. ledna 1979 (van Wesemael, 110 a 111/78, Recueil, s. 35), toto ustanovení vykládané na základě čl. 8 odst. 7 Smlouvy stanoví přesně určenou povinnost dosáhnout výsledku, jejíž splnění musí být umožněno, ale nikoli podmíněno, realizací programu postupných opatření. Požadavky článku 59 Smlouvy se tudíž po uplynutí tohoto období stávají přímo a neomezeně použitelné. 14. Tyto požadavky zahrnují zrušení jakékoli diskriminace vůči poskytovateli služeb na základě jeho státní příslušnosti nebo skutečnosti, že je usazen v jiném členském státě, než je stát, kde mají být služby poskytovány. 15. Německá a dánská vláda zdůrazňují, že právní předpisy státu, v němž je služba poskytována, musí být obecně používány jako celek vůči všem poskytovatelům služeb, ať jsou či nejsou usazeni v tomto státě, vzhledem k principu rovnosti, a zejména k čl. 60 třetímu pododstavci Smlouvy, na základě kterého může poskytovatel pro poskytování svých služeb vykonávat svou činnost v členském státě, ve kterém mají být tyto služby poskytovány, za stejných podmínek, jaké tento členský stát stanoví svým vlastním státním příslušníkům. 16. Cílem čl. 60 třetího pododstavce je především umožnit poskytovateli služeb výkon jeho činnosti v členském státě, ve kterém mají být tyto služby poskytovány, bez diskriminace ve srovnání se státními příslušníky tohoto státu. To ovšem neznamená, že veškeré vnitrostátní právní předpisy použitelné na státní příslušníky tohoto státu a týkající se obvykle stálé činnosti podniků v něm usazených mohou být jako celek používány stejným způsobem na činnosti přechodného charakteru vykonávané podniky usazenými v jiných členských státech. 17. Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 18. ledna 1979 Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem ke specifickému charakteru některých služeb nelze považovat specifické povinnosti, které jsou kladeny na poskytovatele a které jsou odůvodněny použitím předpisů upravujících tento druh činností, za neslučitelné se Smlouvou. Avšak volný pohyb služeb jakožto základní princip Smlouvy může být omezován pouze takovými předpisy, které jsou odůvodněny obecným zájmem a které se vztahují na každou právnickou nebo fyzickou osobu vykonávající činnost na území uvedeného státu, pokud takový zájem není zaručen předpisy, které se vztahují na poskytovatele v členském státě, ve kterém je usazen. 18. V tomto ohledu je třeba uznat, že poskytování pracovních sil tvoří oblast obzvlášť citlivou z pracovního i sociálního hlediska. Z důvodu specifického charakteru pracovních vztahů, které se vztahují k tomuto druhu činnosti, se její výkon přímo dotýká jak poměrů na trhu práce, tak i legitimních zájmů dotyčných pracovníků. To mimo jiné vyplývá z právních předpisů některých členských států v této oblasti, které směřují k vyloučení případného zneužívání a k omezování dosahu této činnosti nebo dokonce k jejímu úplnému zákazu. 19. Z toho především plyne, že členské státy mohou poskytování pracovních sil na svém území podřídit režimu udělování licencí a že výše uvedený režim představuje jejich legitimní politickou volbu uskutečňovanou v obecném zájmu, aby v případě, jsou-li důvody k obavám, že tato činnost poškodí dobré poměry na trhu práce nebo že zájmy příslušných pracovníků nebudou dostatečně chráněny, bylo možné udělení licence odmítnout. S ohledem na to, že mohou existovat jak rozdíly v podmínkách na trhu práce mezi jednotlivými členskými státy, tak i v různorodosti hodnotících kritérií používaných pro vykonávání tohoto druhu činnosti, nelze členskému státu, v němž má být služba poskytována, upírat právo vyžadovat povolení vydávané podle stejných kritérií, jaká platí pro jeho vlastní státní příslušníky. 20. Toto opatření by však překračovalo sledovaný cíl v případě, kdy by se požadavky, na něž je vázáno vydání příslušného povolení, překrývaly s oprávněními a zárukami vyžadovanými státem usazení. Dodržování principu volného pohybu služeb vyžaduje, aby členský stát, v němž mají být služby poskytovány nečinil při přezkumu žádostí o vydání příslušného povolení a při jejich udělování žádný rozdíl na základě státní příslušnosti nebo místa usazení poskytovatele a aby zohlednil oprávnění a záruky, které poskytovatel již předložil pro výkon své činnosti v členském státě usazení. 21. Na druhou a třetí otázku, kterou položil Hoge Raad, je tedy třeba odpovědět tak, že článek 59 Smlouvy nebrání tomu, aby členský stát, který podniky poskytující pracovní síly podrobuje povinnosti získat k této činnosti povolení, ukládal poskytovateli služeb usazenému v jiném členském státě a provozujícímu tuto činnost na jeho území, aby se podřídil této podmínce, i přesto, že je držitelem povolení vydaného státem usazení, avšak s výhradou, že členský stát, ve kterém má být služba poskytována nebude činit při přezkumu žádostí o povolení a při jejich udělování žádný rozdíl na základě státní příslušnosti nebo místa usazení poskytovatele služby a že zohlední oprávnění a záruky, jež poskytovatel již předložil pro vykonávání své činnosti v členském státě usazení.
Náklady
Výdaje vzniklé nizozemské, německé, britské, francouzské a dánské vládě jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Hoge Raad der Neederlanden rozsudkem ze dne 9. prosince 1980, rozhodl takto:
1. Pojem „služby“ uvedený v článku 60 Smlouvy o EHS zahrnuje i poskytování pracovních sil ve smyslu „Wet op het ter beschikking stellen van arbeidskrachten“. 2. Článek 59 nebrání tomu, aby členský stát, který podniky poskytující pracovní síly podrobuje povinnosti získat k této činnosti povolení, ukládal poskytovateli služeb usazenému v jiném členském státě a vykonávajícímu činnost na jeho území, aby se podřídil této podmínce, přestože je držitelem povolení vydaného státem usazení, avšak s výhradou, že členský stát, ve kterém má být služba poskytována, nebude činit při přezkumu žádostí o povolení a při jejich udělování žádný rozdíl na základě státní příslušnosti nebo místa usazení poskytovatele služby a že zohlední oprávnění a záruky, jež poskytovatel již předložil pro vykonávání své činnosti v členském státě usazení.
_____________________________________________________________________________