Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. dubna 1977, J. Thieffry proti Conseil de l´ordre des avocats à la cour de Paris Jednací jazyk: francouzština.
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Cour d´appel v Paříži – Právo usazování advokátů
Předmět:
Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu ustanovení Smlouvy o EHS ve věci práva usazování s ohledem na určité právní podmínky přijetí do povolání advokáta
Skutkové okolnosti
Skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:
I – Skutková podstata a písemná část řízení
J. Thieffry, který je belgické státní příslušnosti, získal doktorát belgického práva na univerzitě v Louvain dne 23. července 1955.
Od roku 1956 do roku 1969 vykonával činnost advokáta („avocat“) v bruselské advokátní komoře. Po pobytu v Londýně, kde asistoval tamnímu advokátovi („barister“), se usadil v Paříži, kde spolupracuje s advokátní kanceláří a vyučuje právo.
Dne 5. prosince 1974 získal J. Thieffry na univerzitě Paris 1 – Panthéon Sorbonne uznání diplomu svého doktorátu belgického práva za rovnocenný se stupněm „licence“ ve francouzském právu.
Dne 18. listopadu 1975 získal certificat d‘aptitude à la profession d‘avocat (CAPA) (kvalifikační osvědčení pro povolání advokáta) od Institut d‘études judiciaires (Institut právních studií) na univerzitě Paris 2.
J. Thieffry posléze požádal, aby mohl složit slib s ohledem na svůj zápis na praxi v Ordre des Avocats à la Cour de Paris (pařížská advokátní komora).
Rozhodnutím Conseil de l‘Ordre (Rady advokátní komory) ze dne 9. března 1976 byla jeho žádost zamítnuta na základě toho, že nepředložil žádný diplom, který by prokazoval stupeň znalosti francouzského práva „licence“ nebo „doctorat“, jak to požaduje čl. 11 odst. 2 zákona č. 71-1130 ze dne 31. prosince 1971 upravující některé právní a soudní profese (Journal Officiel de la République Française ze dne 5. 1. 1972, s. 131).
Dne 19. března 1976 se J. Thieffry proti tomuto rozhodnutí odvolal ke cour d‘appel v Paříži.
Rozsudkem v neveřejném zasedání dne 13. července 1976 rozhodl cour d‘appel složený ze tří prvních komor za použití článku 177 Smlouvy o EHS, že odloží rozhodnutí, dokud Soudní dvůr nerozhodne o následující předběžné otázce:
Tvoří skutečnost, že je po státním příslušníku jednoho členského státu, který si přeje vykonávat povolání advokáta v jiném členském státu, požadován vnitrostátní diplom stanovený zákonem země usazení, přestože diplom, který získal ve své zemi původu byl předmětem uznání rovnocennosti univerzitním orgánem země usazení a dovolil mu podstoupit, v této zemi, zkoušky způsobilosti k výkonu povolání advokáta – zkoušky u kterých uspěl – v případě neexistence směrnic uvedených v čl. 57 odst. 1 a 2 Smlouvy o EHS, překážku překračující míru, která je nezbytná pro dosažení cíle dotyčných ustanovení Společenství?
Rozsudek pařížského cour d‘appel byl zapsán v kanceláři Soudního dvora dne 19. července 1976.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla písemná vyjádření předložena dne 22. září 1976 Komisí Evropských společenství, dne 5. října vládou Francouzské republiky, dne 13. října vládou Spojeného království a dne 15. října 1976 J. Thieffrym, odvolatelem v původním řízení.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soud zahájit ústní část řízení bez dokazování.
Soud nicméně vyzval vládu Francouzské republiky, vládu Spojeného království a Komisi Evropských společenství, aby před zahájením jednání písemně zodpověděly některé otázky.
II – Písemná vyjádření předložená Soudu
J. Thieffry, odvolatel v původním řízení, je toho názoru, že rozhodnutí Conseil de l‘ordre des avocats au barreau de Paris (Rada pařížské advokátní komory) odporuje základním zásadám, které vyplývají z použití Smlouvy o EHS, a smyslu rozsudku vydaného Soudním dvorem dne 21. června 1974 ve věci 2/74 (J. Reyners v. Belgický stát; žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná belgickým Conseil d’Etat; Recueil 1974, s. 631).
a) Řešení problému předloženého Soudnímu dvoru spočívá na řadě zásadních zásad definovaných Soudem, které upravují použití práva Společenství, zejména zásad autonomie, přímého účinku a nadřazenosti práva Společenství. V tom rozsahu, ve kterém francouzské právo odporuje těmto zásadám, nemůže být použito; použitelnost zákona, který je v rozporu s právem Společenství, je omezena normou Společenství, která převládá nad vnitrostátní normou.
Členské státy se nemohou odchýlit od zásady, podle které musí být po uplynutí přechodného období norma Společenství, k jejímuž použití není třeba žádný další právní akt, plně a zcela uvedena v platnost. Zejména článek 52 Smlouvy o EHS představuje přímo použitelné ustanovení a je tomu tak bez ohledu na to, že v dané oblasti mohou směrnice stanovené v čl. 54 odst. 2 a čl. 57 odst. 1 Smlouvy chybět.
Mimoto členské státy nesmějí uplatňovat opatření, která mají omezující účinek přesahující to, co je nezbytné pro dosažení cíle dotyčných vnitrostátních ustanovení a ustanovení Společenství.
b) Jedním z nejčastějších způsobů k posílení vnitrostátního protekcionizmu používaných vnitrostátní právní úpravou ve věci práva usazování je diskriminace na základě státní příslušnosti. Dotyčná diskriminace v původním líčení se k tomuto kritériu vztahuje: je to diskriminace ve vztahu ke státní příslušnosti diplomů. Takové důvody odporují základním cílům Smlouvy o EHS; cílem této Smlouvy je uskutečnění jednotného trhu, v rámci kterého se mohou zejména osoby volně pohybovat a všechny překážky jejich usazování musí být zrušeny bez jakéhokoliv rozlišování na základě státní příslušnosti. Takový je zejména cíl článku 52 Smlouvy.
Z rozsudku Soudu ve věci Reyners vyplývá, že toto ustanovení je přímo použitelné od konce přechodného období bez ohledu na neexistenci směrnic stanovených Smlouvou. Usazování je pravidlem, harmonizační opatření, zejména ta, která se týkají diplomů, stanovená čl. 57 odst. 1, jsou výjimkou. Z toho plyne, že diskriminace založená na kritériu státní příslušnosti musí být odmítnuta, nehledě na to, zda je uplatňována na osobu samotnou, nebo zda nabývá podoby vnitrostátního zákona požadujícího vnitrostátní diplom, a pokud lze nalézt řešení problému vzniklého neexistencí vzájemného uznávání diplomů, musí být toto řešení přijato, jestliže odpovídá dotyčným vnitrostátním cílům a cílům Společenství.
c) Odmítnutí povolit odvolateli v původním řízení složit slib pro účely zapsání se na praxi pouze na základě toho, že nesplňuje podmínky francouzského zákona požadujícího, aby dotyčná osoba měla stupeň „licence“ z práva, udělený francouzskou univerzitou, přímo odporuje Smlouvě o EHS.
Není pochyb o tom, že uvedený zákon nelze kritizovat proto, že stanoví, že státní příslušník členského státu, který si přeje ve Francii vykonávat činnost advokáta, musí mít znalosti odpovídající stupni „licence“ z francouzského práva. Směrnice o rovnocennosti diplomů by dokázala vyřešit tento problém jednodušeji, ale rozsudek Reyners stanoví, že taková směrnice není nepostradatelná.
Rozhodujícím bodem je to, že kontrola provedená francouzskou univerzitou před uznáním diplomu doktorátu z belgického práva za rovnocenný se stupněm „licence“ ve francouzském právu umožnila plné srovnání znalostí; požadavek francouzského zákona je tudíž v tomto ohledu splněn.
Jelikož všechny ostatní podmínky jsou splněny, neexistence stupně „licence“ z francouzského práva nemůže vytvořit překážku přijetí na praxi, jelikož odvolatel v původním řízení prokázal, že má znalosti odpovídající tomuto diplomu. Objektivně splňuje podmínky požadované pro přístup k povolání advokáta ve Francii, přičemž se pro analýzu francouzských ustanovení a jejich uplatňování bere v úvahu dopad článku 52 Smlouvy o EHS.
d) Článek 52 ukládá povinnost dosáhnout určitého výsledku, povinnost, která přesahuje pouhé národní zacházení s občany členských států, jiných než těch, ve kterých má dojít k usazení. Ukládá příslušným vnitrostátním orgánům povinnost hledat prostředky, kterými lze usazení dosáhnout v souladu s cíli vnitrostátního práva. Kvalifikace rovnocenná diplomu musí být uznána jako platná; vyžadování vnitrostátního diplomu odporuje článkům 7 a 52 Smlouvy. V každém případě, jestliže kandidát splňuje všechny ostatní podmínky pro přístup k povolání advokáta a má kvalifikaci rovnocennou požadovanému vnitrostátnímu diplomu, vyžadování tohoto diplomu je více omezující, než je nezbytné pro dosažení cílů dotyčných vnitrostátních ustanovení a ustanovení Společenství.
e) Proto by otázka předložená Soudnímu dvoru měla být zodpovězena takto:
Skutečnost, že je po státním příslušníku jednoho členského státu, který si přeje vykonávat povolání advokáta v jiném členském státu, požadován vnitrostátní diplom stanovený zákonem země usazení, přestože diplom, který získal ve své zemi původu byl předmětem uznání rovnocennosti univerzitním orgánem země usazení a dovolil mu podstoupit, v této zemi, zkoušky způsobilosti k výkonu povolání advokáta – zkoušky, u kterých uspěl – tvoří v případě neexistence směrnic uvedených v čl. 57 odst. 1 a 2 Smlouvy o EHS překážku překračující míru, která je nezbytná pro dosažení cíle dotyčných ustanovení Společenství.
Vláda Francouzské republiky předkládá především následující vyjádření:
a) Argumenty vycházející z uznání rovnocennosti vnitrostátního diplomu a diplomu vydaného v jiném členském státě nejsou pro odpověď na předběžnou otázku relevantní. Ve skutečnosti by měla být rozlišena rozhodnutí univerzitních orgánů, která mají občanskoprávní účinky, od rozhodnutí, která mají akademické účinky: prvně uvedená rozhodnutí přiznávají svým adresátům práva, která lze uplatňovat i mimo univerzitu, druhá přiznávají práva jen v souvislosti s univerzitní institucí. Uznávání dotyčných diplomů v tomto případě patří do druhé kategorie; tato uznávání poskytují právo přecházet při studiu z jedné univerzity na druhou, ale nepřináší občanskoprávní účinky, zejména právo na výkon povolání.
Soudní dvůr v každém případě uznává, že v rámci postupu podle článku 177 nemá pravomoc vykládat nebo klasifikovat pravidlo vnitrostátního práva.
Při neexistenci směrnic Společenství o vzájemném uznávání diplomů by proto měl být požadavek vnitrostátního diplomu prostě a jednoduše ponechán tak, jak je.
b) Účinkem přímé použitelnosti článku 52 Smlouvy o EHS, potvrzené rozsudkem Reyners, je potvrzení pravidla národního zacházení v oblasti práva usazování. V tomto případě není pochyb, že pravidlo národního zacházení je zajištěno: problém by byl stejný, kdyby byl odvolatel v původním řízení francouzské státní příslušnosti.
Otázkou je spíše to, zda přímý účinek článku 52 činí nezákonným nejen podmínku státní příslušnosti, ale i požadavek vnitrostátního diplomu. V této souvislosti by bylo vhodné uvést, že ve věci Reyners Soudní dvůr rozlišil mezi dvěma funkcemi, k jejichž splnění jsou směrnice Společenství určeny:
– „negativní“ funkce, spočívající v odstranění překážek dosažení svobody usazování; tyto překážky měly být odstraněny v průběhu přechodného období a směrnice tohoto druhu se staly nadbytečnými po uplynutí uvedeného období, jelikož článek 52 se od toho okamžiku použije s přímým účinkem;
– „pozitivní“ funkce, spočívající v zavedení takových ustanovení do právních předpisů členských států, která jsou určena k usnadnění využívání svobody usazování; uplynutí přechodného období nemá na výkon této druhé funkce vliv a existence směrnic tohoto druhu zůstává podmínkou nezbytnou pro dosažení uvedené svobody.
Podle judikatury Reyners není přímý účinek článku 52 všeobecný, ale je omezen na takové překážky, které odpovídají první z těchto dvou funkcí. V rámci první kategorie Soud zmiňuje pouze pravidlo národního zacházení a vztahuje „soubor ustanovení článku 57“ ke druhé kategorii, vůči které článek 52 nemá přímou účinnost. Proto otázky vzájemného uznávání diplomů tvoří součást úkolu harmonizace právních předpisů, která má být provedena prostřednictvím směrnic, a to i po přechodném období.
Tento výklad byl přijat Komisí, která po rozsudku ve věci Reyners stáhla směrnice odstraňující omezení, ale z koordinačních směrnic ponechala ty, které jsou zaměřeny na vzájemné uznávání diplomů. Dne 16. června 1975 Rada přijala směrnici o vzájemném uznávání diplomů praktických lékařů.
Jedině toto řešení je slučitelné se zvláštním charakterem předmětu práva usazování, jelikož vnitrostátní diplomy nesmějí být posuzovány izolovaně, ale ve vztahu ke studiu, které osvědčují, a povoláním, ke kterým mohou poskytovat přístup, přičemž tato studia a povolání jsou ve většině případů v jednotlivých členských státech organizována velmi odlišným a různorodým způsobem.
c) Pokud jde o myšlenku rovnováhy mezi zachováním požadavku vnitrostátního diplomu a sledováním dotyčných cílů Společenství, je nutno konstatovat, že vyžadování vnitrostátního diplomu se většinou nejeví být překážkou výkonu svobody usazování překračující to, co je nezbytné pro zaručení jistoty procesního subjektu a zajištění řádného fungování veřejné služby soudnictví. K zajištění toho, aby cizí profesionál prokázal dostatečnou znalost jazyka země, ve které chce vykonávat své povolání, a právního systému, zejména procesního práva dané země, neexistuje lepší metoda než tento požadavek.
V případu tak zvláštním, jako je případ odvolatele v původním řízení, Soud nemůže vynést rozhodnutí mající obecnou použitelnost na celou tuto složitou oblast.
d) Soud by rozhodně neměl upravovat judikaturu Reyners zásadním rozsudkem, který lze zevšeobecnit na celou oblast.
I kdyby byla pravda, že advokátní studia, když ne povolání samotné, nejsou organizována v jednotlivých státech velmi odlišně, neplatí to pro celou řadu jiných činností. Pro ty je přesná „právní politika“ pro harmonizaci skutečných situací, jichž je diplom pouze odrazem, stále nenahraditelná. Obecně řečeno, pro většinu povolání, kterých se týká právo usazování, se oblasti praktických činností, které jim odpovídají, nikdy neshodují v jednotlivých členských státech a někdy dokonce zahrnují situace, které jsou ve skutečnosti velmi odlišné. Organizace studií, které diplom osvědčují, se rovněž mezi jednotlivými členskými státy značně liší, a to pokud jde o osnovy i délku studií.
Jestliže by článek 52 Smlouvy o EHS měl být použitelný nehledě na neexistenci směrnic, pak většina činností, kterých se týká právo usazování, by byla ohrožena dezorganizací. Zvláštní případ velmi specifické povahy by neměl být použit jako kritérium pro úpravu celé oblasti uznávání diplomů, která je jako celek výjimečně složitá.
Vláda Spojeného království zdůrazňuje, že otázka předložená Soudnímu dvoru odkrývá ohledně uznávání cizích diplomů problémy obecné povahy a že jakékoliv rozhodnutí směřující k obecnému řešení by nebylo vhodné.
a) Ve Spojeném království si přístup k právním povoláním řídí samotná povolání podle určitých postupů; mimoto se právní řád Spojeného království značně liší od právního řádu většiny jiných členských států, takže až na výjimky diplom udělený kontinentální univerzitou nezajišťuje pevný základ pro přijetí do jakéhokoli právního povolání ve Spojeném království.
b) Článek 57 Smlouvy o EHS stanoví přijetí směrnic o vzájemném uznávání úředních diplomů. Jednou ze základních podmínek vzájemného uznání je to, že dotyčné diplomy by měly být rovnocenné ohledně předmětu, zkušeností a úrovně znalostí, které osvědčují. Takové rovnocennosti může být dosaženo směrnicemi zaměřenými na koordinaci podmínek vzdělání a zajištěním, že si navzájem do značné míry odpovídají. Při neexistenci takových směrnic nelze uznávání cizích diplomů s ohledem na výkon práva usazování nebo volného poskytování služeb podle Smlouvy požadovat, pokud to není již výslovně povoleno vnitrostátními právními předpisy. V tomto případě by jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti, ať již se jedná o státní příslušnost nositele diplomu nebo univerzity, byla zjevně neslučitelná s ustanoveními Smlouvy.
Komise Evropských společenství zdůrazňuje, že otázka vznesená v této věci, která nebyla řešena rozhodnutím Soudu ve věci Reyners, spočívá v přesnějším stanovení, co je podstatou „omezení“ svobody usazování, která jsou zakázána článkem 52 Smlouvy o EHS; zejména zda je takovým omezením legislativní překážka uznání občanskoprávního účinku, který umožňuje přístup k určitému povolání, cizího diplomu, uznaného v hostitelské zemi za rovnocennou kvalifikaci.
a) Ze smyslu a systému Smlouvy, a zejména z ustanovení kapitoly o svobodě usazování vyplývá, že takové pravidlo skutečně představuje omezení, které spadá pod článek 52, a že jej tudíž nelze uplatnit vůči státnímu příslušníku jiného členského státu.
Svoboda usazování je základním právem přiznaným všem občanům členských států; jakékoli omezení tohoto základního práva musí být vykládáno striktně a lze ho proti nim uplatnit pouze v případě, že je objektivně oprávněné.
Provádění článku 52 není podmíněno přijetím směrnic podle článku 57; cílem takových směrnic je vytvoření opatření „určených k napomáhání účinnému výkonu práva usazování“. Proto je úloha takových směrnic pouze podpůrná, i když za některých okolností může být nepostradatelná.
Jediným cílem vzájemného uznávání diplomů je odstranit překážky vyplývající z oprávněného zájmu členských států omezit přístup k některým povoláním na osoby, které prokázaly stanovenou odbornou kvalifikaci, potvrzenou diplomem, tím že členskému státu bude zajištěno, že odborná kvalifikace nabytá v jiném členském státě je rovnocenná. Kdyby bylo tohoto výsledku dosaženo jinými prostředky, zejména vnitrostátními opatřeními, nebyla by nezbytná směrnice k zajištění účinného výkonu práva usazování.
Jestliže osoba s právem usazování prokáže pomocí dokladů vydaných v hostitelské zemi orgány k tomu zmocněnými, že získala v cizině znalosti v právní oblasti rovnocenné znalostem osvědčeným diplomem „licence“ v hostitelské zemi a že na základě této rovnocennosti jí bylo umožněno skládat zkoušky připravující speciálně na povolání advokáta, které také úspěšně složila, pak se jakákoliv směrnice o vzájemném uznávání podle čl. 57 odst. 1 stává nadbytečnou a nemůže být předběžnou podmínkou výkonu jejího práva usazování.
Za těchto podmínek nemá formální požadavek diplomu vydaného vzdělávací institucí hostitelské země již žádné objektivní zdůvodnění a musí být považován za omezení ve smyslu článku 52.
b) Výhrady, které lze vznést proti tomuto rozboru, nejsou přesvědčivé.
To je i případ tvrzení, založeného na přísném uplatňování zásady národního zacházení, že francouzský státní příslušník, nositel zahraničního diplomu uznaného za rovnocennou kvalifikaci za stejných okolností jako diplom odvolatele v původním řízení, nemůže být přijat do francouzské advokátní komory, a že tudíž nedochází k zakázané diskriminaci a že naopak francouzský státní příslušník je vystaven riziku, že se stane obětí opačné diskriminace.
Tvrzení, že státní příslušník se může dovolávat Smlouvy o EHS proti překážkám vzneseným proti jeho usazení v jeho vlastní zemi, je totiž přinejmenším sporné; tento omezující pohled nepřihlíží k obecným cílům Smlouvy, pokud jde o volný pohyb osob. Pro uplatnění čl. 57 odst. 1 Rada potvrdila konstrukci objektivního charakteru uznávání diplomů; svoboda usazování, zejména pro nositele diplomů získaných v jiných zemích Společenství, musí být zajištěna za stejných podmínek pro státní příslušníky ostatních členských států i pro státní příslušníky dotyčného členského státu.
V každém případě diskriminace na základě státní příslušnosti není jen zjevná diskriminace, ale může být i diskriminace skrytá. Z judikatury Soudu a z hlavy III části B) Obecného programu pro odstranění omezení svobody usazování ze dne 18. prosince 1961 (Úřední věstník ze dne 15. 1. 1962, s. 36) vyplývá, že podmínky, kterým podle právních a správních předpisů nebo správní praxe podléhá právo na přístup k činnosti a výkon činnosti osoby samostatně výdělečně činné a které, ačkoli jsou použitelné bez ohledu na státní příslušnost, brání výhradně nebo především cizincům v přístupu k činnosti nebo vykonávání takové činnosti, představují omezení ve smyslu článku 52 Smlouvy. Požadavek francouzského diplomu je ve skutečnosti podmínkou, která brání téměř výhradně, a rozhodně především, státním příslušníkům jiných členských států.
Jelikož právo usazování je individuálním právem, je povinností předkládajícího soudu prošetřit každou konkrétní situaci. V tomto případě všechno nasvědčuje tomu, že odvolatel v původním řízení má znalost francouzského práva, která ho činí naprosto kvalifikovaným vykonávat povolání advokáta ve Francii; to, že je nositelem certificat d‘aptitude à la profession d‘avocat (kvalifikační osvědčení pro povolání advokáta), francouzského diplomu vydaného za podmínek stanovených francouzskými právními předpisy pro francouzské státní příslušníky, může pouze podpořit závěr, že v takovém případě musí být článek 52 plně a zcela uplatněn nezávisle na tom, zda Rada dříve přijala podle čl. 57 odst. 1 Smlouvy směrnice o vzájemném uznávání.
Rozlišení mezi akademickou rovnocenností diplomů a jejich občanskoprávními účinky ve vztahu k přístupu k určitému povolání také není rozhodující. Podle décret ze dne 15. února 1921 o rovnocennosti stupně licenciáta s ohledem na doktorát je rovnocennost stupně licenciáta v právu uznána pouze s ohledem na doktorát a nemůže přiznat diplomu licenciáta žádná práva; nicméně toto rozlišení už není slučitelné s články 52 a 57 Smlouvy o EHS. Ze smyslu čl. 57 odst. 1 vyplývá, že uznané diplomy mají rovnocennou hodnotu. Podle systému Smlouvy je oprávněný zájem členských států na ochraně přístupu k některým činnostem nebo povoláním před cizinci odůvodněn pouze nezbytností vyhrazení takového přístupu osobám majícím znalosti a kvalifikaci rovnocenné s těmi, které jsou získávány prostřednictvím vzdělání poskytovaného ve vnitrostátních institucích a které jsou požadovány od vlastních státních příslušníků; pro ochranu tohoto zájmu není důležité, zda těmto znalostem a kvalifikaci vnitrostátní právo přiznává formální občanskoprávní účinky, či nikoli. Rovnocennost získaných znalostí a vzájemné uznání jsou úzce spojeny.
Ostatně je zvláštní konstatovat, že v tomto případu nebylo uznání rovnocennosti udělené odvolateli v původním řízení určené k odůvodnění zápisu ke studiu na doktorát na právnických fakultách, ale pro přístup ke specifickému studiu, typickému pro dané povolání a vedoucímu k dosažení certificat d‘aptitude à la profession d‘avocat (kvalifikační osvědčení pro povolání advokáta). Aniž by získání osvědčení CAPA poskytovalo právo na přístup k povolání, bezpochyby představuje potvrzení schopnosti vykonávat toto povolání ve Francii, a tudíž příslušnou znalost hmotného a procesního práva této země.
c) Proto otázka vznesená pařížským cour d‘appel by měla být zodpovězena takto:
Skutečnost, že je po státním příslušníku jednoho členského státu, který si přeje vykonávat povolání advokáta v jiném členském státu, požadován vnitrostátní diplom stanovený zákonem země usazení, přestože diplom, který získal ve své zemi původu byl předmětem uznání rovnocennosti univerzitním orgánem země usazení a dovolil mu podstoupit, v této zemi, zkoušky způsobilosti k výkonu povolání advokáta – zkoušky u kterých uspěl – tvoří, i v případě neexistence směrnic uvedených v čl. 57 odst. 1 a 2 Smlouvy o EHS, omezení ve smyslu článku 52 Smlouvy způsobené tím, že tento požadavek překračuje to, co je objektivně nezbytné k zajištění dodržování vnitrostátní právní úpravy, která se týká přístupu k povolání advokáta.
V každém případě představuje takový požadavek skrytou diskriminaci z toho důvodu, že ačkoli formálně nebere v potaz státní příslušnost, brání výhradně nebo především státním příslušníkům jiných členských států.
III – Ústní část řízení
J. Thieffry, odvolatel v původním řízení, zastoupený R. Collinem, advokátem pařížské advokátní komory, Conseil de l‘ordre des avocats à la cour de Paris (Rada pařížské advokátní komory), zastoupené S. Gueullettem, advokátem pařížské advokátní komory, a Komise Evropských společenství, zastoupené jejím právním poradcem P. Leleuxem, přednesli svá ústní vyjádření a odpověděli na otázky položené Soudem na jednání dne 2. prosince 1976.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 29. března 1977.
Právní otázky
1 Rozsudkem ze dne 13. července 1976, došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. července 1976, položil pařížský cour d‘appel podle článku 177 Smlouvy o EHS otázku týkající se výkladu článku 57 Smlouvy, který se týká vzájemného uznávání důkazů profesní kvalifikace pro účely přístupu k činnostem osob samostatně výdělečně činných s ohledem zejména na přijetí k výkonu povolání advokáta.
2 Případ projednávaný u cour d‘appel se týká přijetí do Ordre des avocats auprès de la cour de Paris (pařížské advokátní komory) belgického advokáta, který je nositelem belgického diplomu doktora práv, který byl uznán francouzskou univerzitou za rovnocenný stupni „licence“ z francouzského práva, a který následně po složení této zkoušky v souladu s francouzskými právními předpisy získal „certificat d‘aptitude à la profession d‘avocat“ (kvalifikační osvědčení pro povolání advokáta).
3 Odvolatel v původním řízení požádal o zapsání do pařížské advokátní komory, ale arrêté Conseil de l‘ordre (Rada komory) dne 9. března 1976 odmítla jeho žádost s odůvodněním, že dotyčná osoba „nepředložila francouzský diplom dokládající dosažení titulu licenciáta nebo doktora práv“.
4 Ze znění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žádost o přijetí byla zamítnuta výhradně na základě skutečnosti, že ačkoli dotyčná osoba získala univerzitní uznání rovnocennosti svého základního diplomu a dále získala certificat d‘aptitude à la profession d’avocat (kvalifikační osvědčení pro povolání advokáta), nestačilo to k tomu, aby s ní bylo zacházeno stejným způsobem jako s držitelem diplomu „licence“ nebo doktora práv ve smyslu francouzských právních předpisů.
5 Conseil de l‘ordre tvrdí, že ačkoli smyslem Smlouvy je odstranit v této oblasti jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti, nevyplývá rovnocennost diplomů automaticky z uplatnění těchto ustanovení Smlouvy, neboť taková rovnocennost může vyplynout pouze ze směrnic týkajících se uznávání diplomů – přijatých podle článku 57 Smlouvy – které dosud pro povolání advokáta neexistují.
6 Dotyčná osoba se odvolala proti arrêté Conseil de l‘ordre ke cour d‘appel a cour d‘appel položil Soudu následující otázku:
„Tvoří skutečnost, že je po státním příslušníku jednoho členského státu, který si přeje vykonávat povolání advokáta v jiném členském státu, požadován vnitrostátní diplom stanovený zákonem země usazení, přestože diplom, který získal ve své zemi původu byl předmětem uznání rovnocennosti univerzitním orgánem země usazení a dovolil mu podstoupit, v této zemi, zkoušky způsobilosti k výkonu povolání advokáta – zkoušky u kterých uspěl – v případě neexistence směrnic uvedených v čl. 57 odst. 1 a 2 Římské smlouvy, překážku překračující míru, která je nezbytná pro dosažení cíle dotyčných ustanovení Společenství?“
7 Podle článku 3 Smlouvy činnosti Společenství zahrnují mimo jiné odstranění překážek volného pohybu osob a služeb.
8 S ohledem na dosažení tohoto cíle stanoví první pododstavec článku 52, že omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého budou v průběhu přechodného období postupně odstraněna.
9 Podle druhého pododstavce téhož článku zahrnuje svoboda usazování přístup k samostatně výdělečným činnostem za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky právem země usazení.
10 Článek 53 zdůrazňuje nevratný charakter liberalizace dosažené v tomto ohledu v daném okamžiku tím, že stanoví, že členské státy na svých územích nezavedou žádná nová omezení práva usazování státních příslušníků jiných členských států.
11 S ohledem na usnadnění přístupu k samostatně výdělečným činnostem ukládá článek 57 Radě povinnost vydávat směrnice týkající se, za prvé, vzájemného uznávání diplomů, a za druhé, koordinace právních a správních předpisů v členských státech o přístupu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu.
12 Tento článek je proto zaměřen na uvedení svobody usazování do souladu s uplatněním vnitrostátních profesních pravidel odůvodněných obecným zájmem, zejména pravidel týkajících se organizace, kvalifikace, profesionální etiky, dozoru a odpovědnosti, pokud je takové uplatnění prováděno nediskriminačně.
13 V Obecném programu pro odstranění omezení svobody usazování, přijatém dne 18. prosince 1961 podle článku 54 Smlouvy, Rada navrhla zrušit nejen zjevnou diskriminaci, ale i veškeré formy skryté diskriminace tím, že v hlavě III části B) označila za omezení, jež mají být zrušena, „podmínky, na kterých závisí zahájení nebo výkon samostatně výdělečné činnosti na základě některého právního nebo správního předpisu nebo na základě správní praxe, pokud tyto podmínky sice platí nezávisle na státní příslušnosti, avšak brání výhradně nebo převážně cizincům při zahájení nebo výkonu této činnosti.“ (Úřední věstník O 02 ze dne 15. 1. 1962, s. 36, nezveřejněno v českém znění).
14 V kontextu odstranění omezení svobody usazování tento program poskytuje užitečné údaje pro provádění příslušných ustanovení Smlouvy.
15 Z citovaných ustanovení jako celku vyplývá, že svoboda usazování podmíněná dodržováním profesních pravidel odůvodněných obecným zájmem je jedním z cílů Smlouvy.
16 Pokud je právo Společenství samo neupravuje, lze těchto cílů dosáhnout opatřeními vydanými členskými státy, které jsou podle článku 5 Smlouvy povinny přijímat „veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství“, a zdržet se „jakéhokoli opatření, jež by mohlo ohrozit dosažení cílů této Smlouvy“.
17 Z toho plyne, že jestliže svoboda usazování stanovená článkem 52 může být zajištěna v členském státě buďto ustanoveními platných právních a správních předpisů, nebo na základě praxe veřejné správy nebo profesních sdružení, nelze osobě podléhající právním předpisům Společenství odepřít skutečný prospěch z této svobody výhradně na základě skutečnosti, že pro určité povolání nebyly směrnice stanovené článkem 57 Smlouvy dosud přijaty.
18 Jelikož skutečné uplatňování svobody usazování může tudíž za určitých okolností záviset na vnitrostátních právních předpisech nebo praxi, je povinností příslušných veřejných orgánů – včetně zákonem uznávaných profesních sdružení – zajistit, aby byly takové právní předpisy nebo praxe uplatněny v souladu s cílem definovaným ustanoveními Smlouvy vztahujícími se ke svobodě usazování.
19 O neodůvodněné omezení této svobody jde zejména tam, kde je v členském státě přijetí do určitého povolání odmítnuto osobě, na kterou se vztahuje Smlouva a která je nositelkou diplomu, který byl uznán za rovnocennou kvalifikaci, a která dále splnila zvláštní podmínky týkající se profesního vzdělání, platné v této zemi, pouze proto, že dotyčná osoba nemá vnitrostátní diplom odpovídající diplomu, který vlastní a který byl uznán za rovnocenný.
20 Vnitrostátní soud se zvláště zmiňuje o účinku uznání rovnocennosti „univerzitním orgánem země usazení“ a v průběhu řízení vznesl dotaz, zda by se mělo rozlišovat, pokud jde o rovnocennost diplomů, mezi univerzitním uznáním, uděleným s ohledem na povolení určitého studia, a uznáním s „občanskoprávními účinky“, uděleným s ohledem na výkon profesní činnosti.
21 Z údajů předložených v této souvislosti Komisí a vládami, které se zúčastnily soudního řízení, vyplývá, že rozlišení mezi akademickými účinky a občanskoprávními účinky uznávání cizích diplomů je v různých podobách potvrzeno v právních předpisech a praxi několika členských států.
22 Jelikož rozlišení spadá do okruhu vnitrostátního práva jednotlivých států, je na vnitrostátních orgánech, aby zhodnotily jeho následky, avšak s ohledem na cíle práva Společenství.
23 V této souvislosti je důležité, že v každém členském státě lze uznání důkazu profesní kvalifikace pro účely usazování přijmout v plném rozsahu slučitelném s dodržováním profesních požadavků uvedených výše.
24 Z toho plyne, že je na příslušných vnitrostátních orgánech, aby s ohledem na požadavky práva Společenství uvedené výše provedly takové hodnocení skutečností, které by jim umožnilo rozhodnout, zda uznání udělené univerzitním orgánem může, kromě akademických účinků, být platným důkazem profesní kvalifikace.
25 Skutečnost, že vnitrostátní právní předpisy stanoví uznávání rovnocennosti pouze pro univerzitní účely, sama o sobě neopravňuje odmítnutí uznat takovou rovnocennost jako důkaz profesní kvalifikace.
26 Toto zejména platí tehdy, jestliže diplom uznaný pro univerzitní účely je doplněn osvědčením profesní kvalifikace získaným podle právních předpisů země usazení.
27 Za těchto okolností by odpověď na otázku předloženou Soudu měla znít, že skutečnost, že je po státním příslušníku jednoho členského státu, který si přeje vykonávat povolání, jako je povolání advokáta v jiném členském státu, požadován vnitrostátní diplom stanovený právními předpisy země usazení, přestože diplom, který dotyčný získal ve své zemi původu byl předmětem uznání rovnocennosti orgánem příslušným podle právních předpisů země usazení a dovolil mu úspěšně podstoupit zvláštní zkoušky způsobilosti k výkonu dotyčného povolání, tvoří i v případě neexistence směrnic uvedených v článku 57 omezení neslučitelné se svobodou usazování zaručenou článkem 52 Smlouvy.
28 Výdaje vzniklé vládě Francouzské republiky, vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
29 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před pařížským cour d‘appel, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný pařížský cour d´appel.