Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61979J0125
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 21 MAY 1980. BERNARD DENILAULER V S.N.C. COUCHET FRERES. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE OBERLANDESGERICHT FRANKFURT AM MAIN. CONVENTION ON JURISDICTION - PROVISIONAL MEASURES AUTHORIZED IN THE ABSENCE OF ONE PARTY. CASE 125-79.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1980 PAGES 1553
Předmět (klíčová slova):
Keywords		BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;ENFORCEMENT OF JUDGMENTS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		468A0927(01);468A0927(01);468A0927(01);468A0927(01)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALL THE PROVISIONS OF THE CONVENTION, BOTH THOSE CONTAINED IN TITLE II ON JURISDICTION AND THOSE CONTAINED IN TITLE III ON RECOGNITION AND ENFORCEMENT, EXPRESS THE INTENTION TO ENSURE THAT, WITHIN THE SCOPE OF THE OBJECTIVES OF THE CONVENTION, PROCEEDINGS LEADING TO THE DELIVERY OF JUDICIAL DECISIONS TAKE PLACE IN SUCH A WAY THAT THE RIGHTS OF THE DEFENCE ARE OBSERVED. IT IS BECAUSE OF THE GUARANTEES GIVEN TO THE DEFENDANT IN THE ORIGINAL PROCEEDINGS THAT THE CONVENTION, IN TITLE III, IS VERY LIBERAL IN REGARD TO RECOGNITION AND ENFORCEMENT. IN THE LIGHT OF THESE CONSIDERATIONS IT IS CLEAR THAT THE CONVENTION IS FUNDAMENTALLY CON- CERNED WITH JUDICIAL DECISIONS WHICH, BEFORE THE RECOGNITION AND EN- FORCEMENT OF THEM ARE SOUGHT IN A STATE OTHER THAN THE STATE OF ORIGIN, HAVE BEEN, OR HAVE BEEN CAPABLE OF BEING, THE SUBJECT IN THAT STATE OF ORIGIN AND UNDER VARIOUS PROCEDURES, OF AN INQUIRY IN ADVERSARY PROCEEDINGS.

2. THE CONDITIONS IMPOSED BY TITLE III OF THE CONVENTION ON THE RECOGNITION AND THE ENFORCEMENT OF JUDICIAL DECISIONS ARE NOT FULFILLED IN THE CASE OF PROVISIONAL OR PROTECTIVE MEASURES WHICH ARE ORDERED OR AUTHORIZED BY A COURT WITHOUT THE PARTY AGAINST WHOM THEY ARE DIRECTED HAVING BEEN SUMMONED TO APPEAR AND WHICH ARE INTENDED TO BE ENFORCED WITHOUT PRIOR SERVICE ON THAT PARTY. IT FOLLOWS THAT THIS TYPE OF JUDICIAL DECISION IS NOT COVERED BY THE SYSTEM OF RECOGNITION AND ENFORCEMENT PROVIDED FOR BY TITLE III OF THE CONVENTION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. května 1980, Bernard Denilauler proti SNC Couchet Frčres, C-125/79, Recueil 1980, s. 1553

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberlandesgericht Frankfurt am Main – Německo. Úmluva o soudní příslušnosti – Předběžná opatření povolená v nepřítomnosti některého účastníka řízení.

Předmět:

O výkladu článků 24, 27, 34, 36, 46 a 47 Úmluvy ze dne 27. září 1968.

Skutkové okolnosti:

Skutkové okolnosti a argumenty předložené účastníky řízení v průběhu písemné části řízení lze shrnout takto:


I - Skutkové okolnosti a řízení


Podnik Couchet Frčres, žalobce v původním řízení, se sídlem v Andrézieux-Bouthéon (Francie), zajišťoval různou přepravu zboží pro německý podnik B. Denilaulera a poté, co mu nebyly zaplaceny příslušné faktury, podal proti druhé smluvní straně žalobu u tribunal de grande instance de Montbrison, který rozsudkem ze dne 4. července 1979 uložil B. Denilaulerovi zaplatit požadované částky, tj. jistinu 120 000 FF, když zamítl žádost dlužníka o započtení pohledávky ve výši 65 000 FF. V průběhu řízení předseda soudu, u něhož byla podána žaloba v původním řízení, usnesením ze dne 7. února 1979 podle článku 48 francouzského občanského soudního řádu povolil Couchet provést obstavení majetku B. Denilaulera na jeho bankovním účtu u Société générale alsacienne de banque ve Frankfurtu nad Mohanem pro zajištění částky 120 000 FF, zvýšené o 10 000 FF na úroky a náklady. Toto usnesení se stalo vykonatelným a bylo vydáno bez toho, že by byl B. Denilauler vyslechnut. Pan Denilauler tvrdí, že proti uvedenému usnesení podal odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Návrhem došlým dne 19. února 1979 Landgericht Wiesbaden Couchet požádal tento soud na základě Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Úmluva“), aby prohlásil dotyčné usnesení za vykonatelné ve Spolkové republice Německo a současně aby bylo vydáno usnesení, kterým by mu bylo dovoleno zajistit výše uvedený majetek u banky.

V tomto návrhu uplatňoval, že výkon rozhodnutí může být povolen bez ohledu na skutečnost, že francouzské usnesení o povolení zajištění nebylo B. Denilaulerovi doručeno. Požadavek řádného doručení podle článku 47 Úmluvy se podle něj nepoužije na povolení zajištění, protože v opačném případě by byl ztracen účinek překvapení, který je pro úspěšné zajištění rozhodující.

Usnesením ze dne 23. března 1979 předseda šestého občanskoprávního senátu Landgericht Wiesbaden vyhověl jeho návrhu a nařídil, aby francouzské usnesení ze dne 7. února 1979 bylo opatřeno doložkou vykonatelnosti, což bylo provedeno dne 28. března 1979 vedoucím soudní kanceláře dotyčného Landgericht, který usnesením z téhož dne provedl požadované zajištění (Pfändungsbeschluss).

Pan Denilauler podal proti tomuto usnesení odvolání k Oberlandesgericht Frankfurt am Main, jímž se domáhal, v hlavním návrhu, zrušení tohoto usnesení z důvodu, že návrh podaný u Landgericht Wiesbaden měl být zamítnut podle čl. 27 bodu 2 a čl. 46 bodu 2 Úmluvy, protože mu nebyl doručen návrh ze dne 7. února 1979 podaný u soudu v Montbrisonu. Podpůrně žádal, aby byl výkon povolen pouze ohledně 55 000 FF, to znamená ohledně částky vzniklé odečtením 65 000 FF, jejichž započtení proti svému dluhu neúspěšně uplatňoval před francouzským soudem, z celkové částky 120 000 FF. Podle něj nemá okolnost, že pohledávka, kterou si přeje započíst proti pohledávce Couchet, vznikla přede dnem (7. února 1979), kdy francouzský soud povolil zajištění, v této souvislosti žádný význam.

Usnesením ze dne 25. července 1979 Oberlandesgericht Frankfurt am Main položil Soudnímu dvoru v souladu s článkem 3 Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy z roku 1968 Soudním dvorem následující předběžné otázky:


1. Použijí se ustanovení čl. 27 bodu 2 a čl. 46 bodu 2 také na řízení, v jejichž rámci jsou přijímána předběžná a zajišťovací opatření bez vyslechnutí odpůrce? 2. Má být čl. 47 bod 1 Úmluvy vykládán v tom smyslu, že účastník řízení navrhující výkon rozhodnutí musí dále předložit doklady, z nichž vyplývá, že rozhodnutí, jehož výkon je požadován, bylo doručeno, také tehdy, je-li jeho předmětem předběžné a pouze zajišťovací opatření?


3. Může účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován, nezávisle na pravidle v čl. 34 druhém pododstavci Úmluvy, v rámci opravného prostředku podaného podle čl. 36 prvního pododstavce Úmluvy proti povolení výkonu předběžného a zajišťovacího opatření ve smyslu článku 24 Úmluvy předložit svou obranu ve věci samé bez ohledu na dobu vzniku důvodů, na nichž se tato obrana zakládá; jinak řečeno, může účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován, v případech tohoto druhu namítat započtení pohledávky, kterou měl za žalobcem již v době před přijetím předběžného opatření ve státě původu?


4. V případě kladné odpovědi na třetí otázku, je okolnost, že účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován, podal ve státě, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí a že tento opravný prostředek založil na stejné obraně ve věci samé, jako je ta, kterou předložil v opravném prostředku podaném ve státě výkonu rozhodnutí podle čl. 36 prvního pododstavce Úmluvy, na překážku tomu, aby mohl předložit tuto obranu ve věci samé v rámci tohoto opravného prostředku?


Předkládací usnesení bylo uloženo u kanceláře Soudního dvora dne 6. srpna 1979.


Žalobce v původním řízení, zastoupený G. H. Schroerem z advokátní komory ve Frankfurtu nad Mohanem, vláda Spojeného království, zastoupená R. D. Munrowem, Treasury Solicitor, italská vláda, zastoupená svým zmocněncem Adolfem Marescou, ve spolupráci s F. Favarou, avvocato dello Stato, a Komise Evropských společenství, zastoupená svým zmocněncem G. Behrem, ve spolupráci s W. D. Krause-Ablassem z Düsseldorfské advokátní komory, předložili svá písemná vyjádření podle článku 5 Protokolu ze dne 3. června 1971 v souladu s článkem 20 statutu Soudního dvora EHS.


Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.


II - Vyjádření podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS


A – K první a druhé otázce


Podstatou těchto dvou otázek je žádost, aby Soudní dvůr rozhodl, zda jsou formální podmínky, jež Úmluva stanoví pro uznání (čl. 27 bod 2) a uznání a výkon (čl. 46 bod 2 a čl. 47 bod 1) soudních rozhodnutí, použitelné na vnitrostátní řízení o přijetí předběžných a zajišťovacích opatření, která jsou z důvodu svého předmětu vedena jednostranně, to znamená v nepřítomnosti žalovaného, proti němuž jsou zaměřena. Podle čl. 27 bodu 2 se rozhodnutí vydané ve smluvním státě neuzná v jiném smluvním státě: „jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl řádně doručen návrh na zahájení řízení v dostatečném časovém předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem.“

Podle čl. 46 bodu 2 účastník řízení, který žádá o uznání nebo navrhuje výkon rozhodnutí, musí předložit „v případě rozsudku pro zmeškání prvopis nebo ověřený opis dokladu prokazujícího, že účastníku řízení, který se nedostavil k soudu, byl doručen návrh na zahájení řízení.“

Podle čl. 47 bodu 1 účastník řízení navrhující výkon rozhodnutí musí dále předložit: „doklady, z nichž vyplývá, že rozhodnutí je podle práva státu původu vykonatelné a bylo doručeno.“


1. Vyjádření žalobce v původním řízení (Couchet)


Podle žalobce v původním řízení nejsou ustanovení čl. 27 bodu 2, čl. 46 bodu 2 a čl. 47 bodu 1 Úmluvy použitelná na řízení, v nichž byla přijata zajišťovací opatření podle vnitrostátního práva příslušného soudu bez předchozího vyslechnutí odpůrce. Tato ustanovení se vztahují na soudní rozhodnutí vydaná v řízení pro zmeškání, to znamená v řízení, které žalobce zamýšlí jako kontradiktorní, avšak které kontradiktorní není, protože se nedostavil žalovaný. Netýkají se jednostranných řízení, jejichž předmětem je přijetí zajišťovacích opatření na základě pouhého návrhu žalobce. To je i případ řízení stanovených v článku 48 francouzského občanského soudního řádu (dřívějšího) a v §§ 917 a násl. německého občanského zákoníku, podle nichž dotčené soudy povolují zajištění bez vyslechnutí odpůrce. Ze smyslu a cíle zajišťovacího opatření vyplývá, že není možné, aby udělení doložky vykonatelnosti podle Úmluvy záviselo na skutečnosti, že odpůrci byl doručen návrh na zahájení řízení. Takový požadavek by narušil účinnost a účinek překvapení, na nichž závisí úspěch řízení tohoto druhu. Vzhledem k tomu, že Úmluva považuje předběžná a zajišťovací soudní opatření za rozhodnutí, která mohou být uznána a vykonána v jiném smluvním státě, je třeba, aby tato rozhodnutí měla ve státě, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, stejnou účinnost jako ve státě původu.


Z těchto důvodů je třeba dovodit, že francouzské usnesení o povolení zajištění musí být opatřeno doložkou vykonatelnosti podle Úmluvy, i když toto usnesení nebylo předem doručeno v souladu s čl. 47 bodem 1 Úmluvy.


2. Vyjádření vlády Spojeného království


Podle Spojeného království je jazyk Úmluvy jasný a vyžaduje, aby byla dána odpověď, že formalita vyžadovaná podle čl. 27 bodu 2, čl. 46 bodu 2 a čl. 47 bodu 1 musí být dodržena i v případě, že se žádá o uznání nebo výkon soudního rozhodnutí, které může být ve smluvním státě původu vydáno v jednostranném řízení. Na podporu své teze vláda Spojeného království a) čerpá argumenty ze znění Úmluvy a b) upozorňuje na závažné důsledky, které by pro obchodní vztahy mělo provádění zajištění bez vědomí druhého účastníka řízení.


ad a) Vláda Spojeného království má za to, že čl. 46 bod 2 a čl. 47 bod 1 Úmluvy představují jasné příkazy. Rovněž čerpá argument ze znění čl. 33 třetího pododstavce, který stanoví, že k návrhu se přikládají písemnosti uvedené v článcích 46 a 47. Nakonec, ustanovení čl. 27 bodu 2 se vztahuje – a právní nauka tento názor přijala - nejenom na rozsudky pro zmeškání v pravém slova smyslu, nýbrž také na všechna rozhodnutí vydaná v řízení, v němž se žalovaný nedostavil k soudu.


Britská vláda se domnívá, že je správný názor vnitrostátního soudu , že pokud je pro soud státu, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, nezbytné přesné použití čl. 27 bodu 2, aby ověřil, zda byla práva obhajoby ve státě původu dostatečně ochráněna, toto použití povede k dalšímu, nezamýšlenému následku, a sice, že žalobce přijde o účinek překvapení, který je ve většině případů nezbytný pro úspěch zajišťovacích opatření a kterým je odůvodněna jednostranná povaha takových řízení.


Nevěří však, že by záměr autorů Úmluvy dodat rozhodnutím stejnou účinnost ve státě výkonu rozhodnutí jako ve státě původu, jehož se dovolává vnitrostátní soud, opravňoval učinit výjimku z požadavků čl. 46 bodu 2 a čl. 27 bodu 2. Podle článků 31 a 32 Vídeňské úmluvy ze dne 23. května 1969 o smluvním právu (která dosud nevstoupila v platnost) je třeba při výkladu smlouvy přihlížet k jejímu předmětu a účelu, stejně jako k obvyklému významu použitých výrazů; od tohoto obvyklého významu, který je v projednávané věci jednoznačný, se lze odchýlit pouze tehdy, pokud by vedl k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.


ad b) Výklad navrhovaný vládou Spojeného království, který má daleko k tomu, aby vedl k nerozumným výsledkům, vyústí naopak ve výsledek odpovídající potřebám obchodní praxe. Předběžná zajišťovací opatření, a zejména obstavení bankovního účtu, mají často drastické důsledky, především pro obchodní podniky, které mohou zjistit, že v důsledku řízení, o němž nevěděly, mají obstavené účty, na nichž se nacházejí prostředky postačující ke splnění zahraničních závazků, aniž by vůbec měly možnost přijmout jiná opatření, aby čelily předložení směnek nebo za účelem uskutečnění plateb. Takto mohou být vážně poškozeny nejenom zájmy žalovaného, ale rovněž i zájmy třetích osob. Máme-li zabránit vážné újmě na právech takových dalších osob a předejít nejistotě v obchodním styku, je nezbytně nutné, aby o zajišťovacích opatřeních tohoto druhu byly informovány všechny dotčené osoby a aby tyto osoby měly možnost okamžitě reagovat.


Pokud by žalobci bylo ve vhodných případech k dispozici zajišťovací opatření spočívající v obstavení bankovního účtu, vláda Spojeného království zastává názor, že prvořadý význam má to, aby žalovaný, podrobený takovému opatření, a každá další dotčená osoba měli možnost ve velmi krátké lhůtě uplatnit své argumenty u soudu, který takové opatření nařídil. Toto bude možné pouze v případě, že se soud nachází geograficky blízko a uplatňuje právní řád, se kterým je dotčený účastník řízení obeznámen, a že neexistují žádné jazykové potíže. Jinými slovy, účinek překvapení u předběžných zajišťovacích opatření přijatých na základě návrhu jednoho účastníka řízení, aniž by o nich věděl žalovaný, by obecně měl být omezen na stát, v němž je opatření přijímáno.


Tento výklad v praxi nutí navrhovatele předběžných zajišťovacích opatření, který si přeje překvapit žalovaného, aby svůj návrh podal ve státě, v němž má být opatření vykonáno, i když soudy tohoto státu nejsou příslušné ve věci samé. Podle vlády Spojeného království článek 24 Úmluvy potvrzuje, že toto je v kontextu Úmluvy o soudní příslušnosti odpovídající řešení.


Vláda Spojeného království uznává, že toto řešení bude účinné pouze tehdy, jestliže jsou soudy smluvních států v souladu se svými vlastními právními předpisy příslušné k přijetí předběžných zajišťovacích opatření, i když nejsou příslušné ve věci samé, a připouští, že ve Spojeném království mohou být usnesení obstavující majetek žalovaného v současnosti vydána pouze v případě, že jsou přidružena k žalobě, která může být podána u vnitrostátních soudů, avšak právě nyní se připravuje změna právních předpisů v tomto ohledu.

Spojené království proto navrhuje Soudnímu dvoru dát na první a druhou otázku tuto odpověď:

„Ustanovení čl. 27 bodu 2, čl. 46 bodu 2 a čl. 47 bodu 1 Úmluvy se použijí na řízení, v nichž byla přijata předběžná zajišťovací opatření bez vyslechnutí odpůrce, stejným způsobem, jakým se použijí na ostatní rozhodnutí pro zmeškání.“


3. Vyjádření italské vlády


Italská vláda v první řadě upozorňuje na článek 24 Úmluvy, který stanoví, že zajišťovací řízení je nezávislé na rozhodnutí ve věci samé, a ponechává na právu každého smluvního státu, aby rozšířilo zajišťovací pravomoci vnitrostátních soudů. Z toho vyplývá, že soudní rozhodnutí nařizující nebo povolující zajišťovací a předběžná opatření ve smyslu článku 24 spadají pod pojem „rozhodnutí“ používaný článkem 25 Úmluvy, to znamená soudních rozhodnutí, která mohou být uznána a vykonána v příslušném státě.

Poté přistupuje italská vláda ke zkoumání prvních dvou otázek a poznamenává, že znění Úmluvy neposkytuje žádnou výslovnou odpověď. Skutečnost, že Úmluva k tomuto bodu mlčí, však nelze vykládat tak, že se formální podmínky stanovené čl. 27 bodem 2 a čl. 46 bodem 2 rozšiřují na zajišťovací řízení. Potřeba čelit naléhavým situacím vedla vnitrostátní zákonodárce smluvních států, zejména v Itálii, k tomu, aby svým soudům svěřili pravomoc rozhodovat za určitých okolností inaudita altera parte. Není možné mluvit v těchto případech o „zmeškání“ žalovaného, protože procesním právem není vyžadována jeho účast v této fázi rozhodování není procesním zákonem požadována. Formální podmínky stanovené čl. 27 bodem 2 a čl. 46 bodem 2, berouce v úvahu rovněž ustanovení čl. 34 prvního pododstavce Úmluvy, by se tedy neměly použít na výkon zajišťovacího opatření přijatého v počáteční fázi řízení, v jejímž průběhu není vyžadováno otevření kontradiktorní diskuze právními předpisy státu, k němuž náleží soud, který přijal uvedené opatření. Po této počáteční jednostranné fázi musí v každém případě co nejdříve následovat kontradiktorní diskuze.

Odpověď daná ohledně čl. 27 bodu 2 a čl. 46 bodu 2 platí ze stejných důvodů rovněž ohledně čl. 47 bodu 1 Úmluvy.


4. Vyjádření Komise


Komise vážně pochybuje o tom, že čl. 27 bod 2, čl. 46 bod 2 a čl. 47 bod 1 Úmluvy jsou použitelné rovněž na uznání a výkon předběžných opatření, která mohou být přijata podle vnitrostátního soudního řádu státu původu bez vyslechnutí odpůrce. Tento názor zakládá na následujících důvodech:

- Předběžná opatření určená k ochraně práv, přijatá podle právních řádů různých smluvních států (Francie, Belgie, Spolkové republiky Německo, Itálie a Nizozemí), vycházejí z naléhavosti a účinku překvapení, jehož mají dosáhnout. Odmítnutí uznání a výkonu těchto opatření by se dotklo významné kategorie rozhodnutí a smluvní státy nemohly mít v úmyslu omezit v takovém rozsahu působnost Úmluvy.

- Úmluva sama stanoví v čl. 34 prvním pododstavci, že je-li požadován výkon cizího rozhodnutí, soud státu, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, musí rozhodnout bez odkladu a aniž by účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován, byl oprávněn předkládat vyjádření. Pokud se Úmluva sama zříká přítomnosti žalovaného právě za účelem zachování účinku překvapení, jak vyplývá z Jenardovy zprávy (Úř. věst. 1979, C 59, s. 50), bylo by s tím v rozporu odmítnout uznat a vykonat zajišťovací opatření stejného významu vydaná soudy smluvních států. Naopak je třeba vycházet ze zásady, že Úmluva musí posilovat účinnost předběžných opatření zajišťovací povahy, protože její článek 24 stanovil za tím účelem nové a širší pravomoci pro vnitrostátní soudy.

- Cíle Úmluvy, která chce zjednodušením formalit ulehčit uznávání a zavést rychlé postupy pro výkon soudních rozhodnutí, by nebylo dosaženo, pokud by docházelo k odmítání uznání a výkonu předběžných zajišťovacích opatření, protože byla nařízena bez vyslechnutí odpůrce.

- Při zkoumání čl. 27 bodu 2 a odpovídajícího ustanovení čl. 20 druhého pododstavce měli vládní odborníci na mysli především rozsudky pro zmeškání a Jenardova zpráva (Úř. věst. 1979, C 59, s. 42) neposkytuje žádnou oporu pro tvrzení, že tato ustanovení mají být rozšířena na návrhy na výkon zajišťovacích opatření přijatých ve státě původu bez vyslechnutí odpůrce.

Komise proto navrhuje dát na první dvě otázky tuto odpověď:

„1. Ustanovení čl. 27 bodu 2 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech se nepoužije na řízení, v nichž byla přijata předběžná opatření zajišťovací povahy bez vyslechnutí odpůrce.

2. K návrhu na výkon předběžného opatření zajišťovací povahy nemusejí být nezbytně přiloženy doklady prokazující doručení ve smyslu čl. 46 bodu 2 a čl. 47 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.“


B – K třetí a čtvrté otázce


Těmito otázkami se Oberlandesgericht Frankfurt am Main ptá, zda žalovaný v řízení ve věci výkonu rozhodnutí může, v případech jako je ten, který je popsán v předkládacím usnesení, podat námitku započtení pohledávky, kterou měl za žalobcem již před povolením předběžného opatření ve státě původu. Ustanovení čl. 14 odst. 1 německého zákona ze dne 29. července 1972, kterým se provádí Úmluva (BGBl, 1972, I, str. 1328), uvádí, že „v rámci opravného prostředku (Beschwerde) proti povolení nuceného výkonu rozhodnutí může povinný předložit obranu ve věci samé, jestliže se tato obrana zakládá na skutečnostech, které nastaly po vydání tohoto rozhodnutí.“


Pan Denilauler se domnívá, že započtení, které namítá, je přípustné bez ohledu na skutečnost, že jeho vlastní pohledávka vznikla již před vydáním usnesení ze dne 7. února 1979; tvrdí, že pro určení, zda skutečnosti, na kterých se zakládá obrana ve věci samé, nastaly předtím nebo poté, co bylo usnesení přijato, je rozhodující okamžik, kdy bylo započtení namítnuto, a nikoliv okamžik, kdy poprvé mohly být obě pohledávky proti sobě započteny.


1. Vyjádření žalobce v původním řízení


Žalobce v původním řízení (Couchet) zastává názor, že článek 14 německého prováděcího zákona se nepoužije na pouhá předběžná a zajišťovací soudní opatření a odkazuje na usnesení Bundesgerichtshof ze dne 16. května 1979 (Recht der internationalen Wirtschaft 1979, s. 570), podle něhož námitky proti opodstatněnosti povolení zajištění, které spočívají na skutečnostech, které nastaly před nařízením zajištění, nelze brát v úvahu v řízení ve věci výkonu rozhodnutí. Pokud by byl v řízení ve věci výkonu rozhodnutí brán zřetel na důvody týkající se věci samé, získal by odpůrce více práv, pokud jde o povolení zajištění, než kolik jich má ve svém vlastním státě.

Podle §§ 917 a násl. německého občanského soudního řádu totiž mohou být námitky ve věci samé přezkoumávány pouze v námitkovém řízení, a proto zásadně neovlivňují vykonatelnost povolení zajištění. Soud státu, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, může také podmínit výkon rozhodnutí, který povoluje, složením jistoty, která ochrání zájmy účastníka řízení, jehož majetek je obstaven.

I pokud by bylo vznesení námitek proti žalobě považováno za přípustné, námitky, které odpůrce již uplatnil v řízení, jež zahájil ve státě původu, by v každém případě musely být vyloučeny vzhledem k zásadě překážky litispendence.


2. Vyjádření vlády Spojeného království


Vláda Spojeného království zastává názor, že se žalovaný nemůže započtení dovolávat. Podle Jenardovy zprávy (Úř. věst. 1979, C 59, s. 51) „osoba, která podává námitky, by nicméně mohla právoplatně přednést důvody založené na skutečnostech nastalých po vydání cizího rozhodnutí, například když prokáže, že po vydání cizího rozhodnutí splnila dluh. Vláda Spojeného království se však domnívá, že není jasné, zda se stejné úvahy vztahují i na započtení. Ačkoliv to není uvedeno jasně, vyplývá z toho, že pohledávka, která vznikla předtím, než bylo vydáno cizí rozhodnutí, představuje otázku, kterou je třeba vznést před původním soudem, a nikoliv před soudem státu, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí.

Pokud bude Soudní dvůr sdílet toto stanovisko ke třetí otázce, nebylo by třeba rozhodovat o čtvrté. Pokud je však rozhodnutí v této věci nezbytné, Spojené království navrhuje, aby skutečnost, že u původního soudu bylo podáno odvolání, byla považována za další důvod pro použití pravidla lis alibi pendens s cílem předejít tomu, aby okolnosti uplatněné v průběhu tohoto odvolacího řízení byly dovolávány před soudem, u kterého bylo podáno odvolání proti výkonu rozhodnutí.


Spojené království proto navrhuje dát na třetí a čtvrtou otázku tuto odpověď:


„Žalovanému v řízení ve věci výkonu rozhodnutí není v tomto řízení dovoleno namítat započtení pohledávky, kterou měl před vydáním rozhodnutí u původního soudu, což a fortiori platí, pokud již tuto právní otázku uplatnil v odvolacím řízení proti rozhodnutí vydanému ve státě původu.“


3. Vyjádření italské vlády


Podle italské vlády se třetí a čtvrtá otázka týkají účelu opravného prostředku podle článku 36 Úmluvy a tedy mezí příslušnosti soudu, k němuž byl tento opravný prostředek podán. Zvláštní povaha opravného prostředku proti usnesení o výkonu rozhodnutí vede k domněnce, že smyslem čl. 36 a násl. Úmluvy není měnit obvyklá kritéria rozdělení příslušnosti mezi soudy různých smluvních států nebo mezi soudy uvnitř každého smluvního státu. Spíše je proto třeba zastávat názor, že účelem rozhodnutí o opravném prostředku podle článku 36 je jen ověřit, zda jsou splněny podmínky stanovené v Úmluvě pro udělení doložky vykonatelnosti, a v důsledku toho povolit provedení zajišťovacích postupů.

Rozhodnutí o opravném prostředku není v podstatě nic jiného než pokračování rozhodnutí o návrhu na udělení doložky vykonatelnosti. Zdá se, že toto rozhodnutí sestává ze dvou fází: z první fáze, v níž „účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován“ (článek 40 Úmluvy), není vyzván k účasti a nemůže, ani jako vedlejší účastník, „předkládat svá vyjádření“ (čl. 34 první pododstavec Úmluvy), a případné druhé fáze, jež je započata podáním opravného prostředku podle článku 36 Úmluvy.

Argumenty v tomto směru mohou být čerpány rovněž z článků 38 a 39 Úmluvy, které stanoví pouze opatření týkající se lhůt pro výkon rozhodnutí a složení jistoty.

Italská vláda proto navrhuje dát na třetí a čtvrtou otázku tuto odpověď:

„V řízení o opravném prostředku podle článku 36 Bruselské úmluvy nejsou připuštěny jiné procesní námitky nebo důvody obrany než ty, které se týkají udělení doložky vykonatelnosti.“


4. Vyjádření Komise


Podle Komise se na řízení o uznání a výkonu rozhodnutí podle Úmluvy použije zásada, podle níž cizí rozhodnutí nemůže být věcně přezkoumáváno. Výjimečně však povinný může, jak se uvádí v Jenardově zprávě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 51), proti výkonu rozhodnutí právoplatně namítat důvody založené na skutečnostech nastalých po vydání cizího rozhodnutí, například prokáže-li, že po vydání cizího rozhodnutí splnil dluh. Tuto zásadu používá čl. 14 odst. 1 německého zákona, kterým se provádí Úmluva. V každém případě je u rozhodnutí o výkonu předběžných zajišťovacích opatření třeba vyloučit důvody uplatňované proti nároku, pro který bylo zajišťovací opatření přijato, již z toho prostého důvodu, že cizí soud, který nařizuje předběžné zajišťovací opatření, v tomto stádiu obecně neprovádí úplný přezkum nároku chráněného tímto opatřením. Úplný přezkum se provádí, pouze pokud je u cizího soudu zahájeno řízení nebo během odděleného řízení.

Na základě výše uvedeného usnesení Bundesgerichtshof ze dne 16. května 1979 zastává Komise názor, že pouze během řízení před soudem státu původu nebo během odděleného řízení, v němž se o sporném právu rozhoduje s konečnou platností, může žalovaný předložit svou obranu ve věci samé, a nikoliv v průběhu řízení ve věci výkonu zajišťovacího opatření, jelikož v opačném případě by soud, který rozhoduje o výkonu rozhodnutí, zasahoval do rozhodovací pravomoci soudu příslušného rozhodovat s konečnou platností o předmětném právu.

Aby se tomu předešlo, stanoví článek 21 Úmluvy, že jsou-li u soudů různých smluvních států podány žaloby mající stejný skutkový a právní základ a předmět a týkající se stejných účastníků řízení, každý soud odlišný od soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve, se z moci úřední vzdá příslušnosti ve prospěch soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve.

Jelikož žalovaný v původním řízení namítl započtení již v průběhu řízení u tribunal de grande instance, přísluší tomuto francouzskému soudu, aby o započtení rozhodl.

V souladu s výše uvedenými vyjádřeními Komise navrhuje dát na třetí a čtvrtou otázku tuto odpověď:

„V řízení ve věci výkonu rozhodnutí týkajícího se předběžných opatření zajišťovací povahy jsou nepřípustná tvrzení povinného směřující proti právu, které je předmětem zajišťovacího opatření, a to bez ohledu na dobu vzniku důvodů, na nichž jsou tato tvrzení založena.“


III – Ústní část řízení


Na jednání konaném dne 26. února 1980 byli vyslechnuti další účastník řízení o opravném prostředku, zastoupený Dr. G. H. Schroerem, Rechtsanwalt z Frankfurtu nad Mohanem, Komise Evropských společenství, zastoupená Dr. W.-D. Krause-Ablassem, Rechtsanwalt z Düsseldorfu, a vláda Spojeného království, zastoupená K. M. Newmanem, C. B., Under-Secretary, Lord Chancellor´s Office.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 26. března 1980.

Odůvodnění:

1 Usnesením ze dne 25. července 1979, které Soudní dvůr obdržel dne 6. srpna 1979, Oberlandesgericht Frankfurt am Main položil Soudnímu dvoru na základě Protokolu o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (dále jen „Úmluva“) (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) čtyři otázky týkající se výkladu článku 24, čl. 27 bodu 2, čl. 34 druhého pododstavce, čl. 36 prvního pododstavce, čl. 46 bodu 2 a čl. 47 bodu 1 této Úmluvy.


2 V roce 1978 byl tribunal de grande instance de Montbrison (Francie) předložen spor mezi věřitelem, Couchet Frčres, a jeho dlužníkem, B. Denilaulerem. Dne 7. února 1979 vydal předseda dotyčného soudu v souladu s pravomocemi, které mu svěřuje článek 48 francouzského občanského soudního řádu, na základě návrhu věřitele a bez předvolání druhého účastníka řízení usnesení, které bylo prohlášeno za předběžně vykonatelné, jímž bylo věřiteli povoleno provést obstavení účtu povinného u banky ve Frankfurtu nad Mohanem pro zajištění dluhu odhadnutého na 130 000 FF. Podle francouzského práva může být zajištění majetku („saisie conservatoire“), k němuž takto věřitel získal povolení, vykonáno, aniž by usnesení bylo předem doručeno povinnému.


3 Otázky položené Soudnímu dvoru vyvstaly v rámci řízení probíhajících před německými soudy za účelem vydání usnesení o výkonu francouzského usnesení a současně za účelem vydání „Pfändungsbeschluss“ pro zajištění peněžních částek u banky. Tato řízení probíhala nejprve před předsedou Landgericht Wiesbaden, který dne 23. března 1979 nařídil výkon rozhodnutí, v důsledku čehož bylo dne 28. března provedeno zajištění, to vše aniž by se těchto řízení účastnil povinný. Usnesení předsedy Landgericht Wiesbaden bylo povinnému doručeno zjevně až dne 3. května 1979; povinný proti němu ihned podal odvolání k Oberlandesgericht Frankfurt am Main, jenž položil otázky, které byly předloženy Soudnímu dvoru.


4 Tyto otázky především mají za cíl zjistit, zda rozhodnutí soudních orgánů určitého smluvního státu, jimiž se povolují předběžná a zajišťovací opatření, aniž byl předvolán účastník řízení, proti němuž tato opatření směřují, a který se tak o nich dozví až poté, co jsou vykonána, mohou být uznána a nabýt vykonatelnosti v jiném smluvním státě bez předchozího doručení účastníku řízení, proti němuž směřují (1. a 2. otázka). Za druhé, tyto otázky se snaží upřesnit důvody obrany, které může uplatňovat účastník řízení, vůči němuž je navrhován výkon rozhodnutí, jestliže proti povolení výkonu rozhodnutí podá opravný prostředek uvedený v článku 36 Úmluvy (3. a 4. otázka).


K prvním dvěma otázkám


5 První dvě otázky, jež je namístě zodpovědět najednou, zní takto:

6 Komise, italská vláda a žalobce v původním řízení ve svých vyjádřeních zastávají názor, že podobná rozhodnutí by měla být uznána a opatřena doložkou vykonatelnosti ve smluvním státě, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, aniž by musela být předem oznámena účastníku řízení, proti němuž směřují. Tento druh předběžných nebo zajišťovacích opatření sleduje zvláštní cíl dosáhnout účinku překvapení, jenž má vést k ochraně ohrožených práv účastníka řízení, který se uvedených opatření domáhá, tím, že účastníku řízení, proti němuž směřují, je zabráněno ukrýt majetek, jímž disponuje, ať již je tento majetek předmětem sporu nebo představuje jistotu věřitele. Požadovat, aby uznání a výkon tohoto druhu rozhodnutí byly vázány na jejich předchozí oznámení druhému účastníku řízení již od stádia řízení ve smluvním státě původu, by znamenalo zbavit je veškerého smyslu. Vláda Spojeného království má naopak za to, že uznání a výkon těchto rozhodnutí musejí být vázány na podmínky stanovené v článcích 27, 46 a 47, pokud jde o doručení druhému účastníku řízení. Uznává, že tento požadavek odstraňuje účinek překvapení vlastní těmto rozhodnutím a zbavuje je veškerého praktického významu, takže fakticky vede k odmítnutí uznání a výkonu dotyčných rozhodnutí. Tento důsledek se jí ale zdá méně závažný než riziko, podle jejího názoru neúnosné, které by musely podstupovat podniky, jež mají majetek v různých smluvních státech, plynoucí z řízení, které by zavazovalo soudy státu, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, povolit opatření k obstavení majetku nacházejícího se v tomto státě, aniž by vlastník tohoto majetku měl někdy příležitost vyjádřit se buď před soudem státu původu anebo před soudem státu, v němž se podává návrh na výkon rozhodnutí, s tím že tento majetek mohl být oprávněně určen k plnění jiných závazků. Pouze příslušný soud státu, kde se nachází tento majetek, může s plnou znalostí věci posoudit nezbytnost povolení tohoto druhu předběžných nebo zajišťovacích opatření. Vláda Spojeného království dále tvrdí, že její stanovisko nevytváří mezeru v systému Úmluvy, protože její článek 24 umožňuje každému účastníku řízení požádat u soudů smluvního státu o předběžná nebo zajišťovací opatření stanovená právem tohoto státu, , i když pro rozhodnutí ve věci samé je příslušný soud jiného smluvního státu.


7 Článek 27 Úmluvy vyjmenovává podmínky, na které je ve smluvním státě vázáno uznání rozhodnutí vydaných v jiném smluvním státě. Podle bodu 2 tohoto článku se rozhodnutí neuzná, „jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl řádně doručen návrh na zahájení řízení v dostatečném časovém předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem.“ Článek 46 bod 2 stanoví, že účastník řízení, který žádá o uznání nebo navrhuje výkon rozsudku pro zmeškání v jiném smluvním státě, musí kromě jiných písemností předložit rovněž důkaz, že účastníku řízení, který se nedostavil k soudu, byl doručen návrh na zahájení řízení.


8 Tyto předpisy zjevně nebyly určeny k tomu, aby byly používány na soudní rozhodnutí, která jsou podle vnitrostátního práva smluvního státu zamýšlena k tomu, aby byla vydána v nepřítomnosti účastníka řízení, proti němuž směřují, a aby byla vykonána bez předchozího doručení tomuto účastníku řízení. Z porovnání různých jazykových verzí předmětného textu, a zejména výrazů užitých pro označení účastníka řízení, který se nedostavil k soudu, vyplývá, že tyto předpisy mají na mysli řízení, která jsou zásadně kontradiktorní, nicméně v nichž je soud oprávněn rozhodnout, jestliže se žalovaný, ač řádně předvolán, k soudu nedostaví.


9 Obdobně je tomu u čl. 47 bodu 1 Úmluvy, podle něhož účastník řízení navrhující výkon rozhodnutí musí předložit doklady, z nichž vyplývá, že rozhodnutí je podle práva státu původu vykonatelné a bylo doručeno. Toto ustanovení, které se týká jak rozsudků vydaných po kontradiktorním průběhu řízení, tak rozsudků pro zmeškání ve státě původu, pojmově nelze použít na rozhodnutí toho druhu, jako jsou ta, o která jde v tomto sporu, jež mají jinou povahu.


10 Ze skutečnosti, že čl. 27 bod 2, čl. 46 bod 2 a čl. 47 bod 1 není možné použít na dotčená rozhodnutí, nemá-li dojít k pokřivení jejich podstaty a dosahu, však nelze dovozovat, že taková rozhodnutí musí být bez výjimky uznána a vykonána ve státě, v němž je výkon rozhodnutí navrhován. Je třeba přezkoumat, zda soudní rozhodnutí tohoto druhu mohou, s ohledem na systém a cíle Úmluvy, využívat zjednodušeného postupu pro uznávání a výkon rozhodnutí stanoveného Úmluvou.


11 Ve prospěch kladné odpovědi Komise a italská vláda tvrdí, že podle článku 25 se Úmluva vztahuje na všechna rozhodnutí vydaná soudy smluvních států bez toho, že by se rozlišovalo mezi těmi, která jsou předmětem kontradiktorního řízení a těmi, která byla vydána, aniž byl předvolán další účastník řízení. Úmluva zahrnuje do své působnosti, jak vyplývá z jejího článku 24, zajišťovací a předběžná opatření, která jsou podle právních řádů různých smluvních států, v závislosti na své povaze nebo naléhavosti, často přijímána bez předchozího vyslechnutí odpůrce. Smluvní státy nemohly mít v úmyslu omezit v takovém rozsahu působnost Úmluvy, aniž by to bylo v textu výslovně zmíněno. Konečně, z článku 34 Úmluvy, podle kterého řízení o povolení výkonu rozhodnutí probíhá, „aniž by účastník řízení, vůči němuž je výkon rozhodnutí navrhován, byl v tomto stádiu řízení oprávněn předkládat vyjádření.“, jasně vyplývá, že Úmluva sama uznává, že řízení, která nejsou kontradiktorní, jsou, pokud jsou odůvodněna okolnostmi, slučitelná se základní zásadou práv obhajoby.


12 Tyto argumenty nemohou převážit nad zásadami, které tvoří základ Úmluvy a nad jejím systémem.


13 Všechna ustanovení Úmluvy, jak hlavy II týkající se soudní příslušnosti, tak i hlavy III týkající se uznání a výkonu rozhodnutí, vyjadřují úmysl zajistit v rámci cílů této úmluvy, aby řízení, která vedou k přijetí soudních rozhodnutí, probíhala při dodržování práv obhajoby. Vzhledem k zárukám, které žalovanému poskytuje původní řízení, se Úmluva v hlavě III jeví jako velmi liberální, pokud jde o uznání a výkon rozhodnutí. Ve světle těchto úvah je zřejmé, že Úmluva se vztahuje především na ta soudní rozhodnutí, která předtím, než je navrženo jejich uznání a výkon v jiném státě, než je stát původu, byla nebo mohla být ve státě původu předmětem, v rámci různých postupů, kontradiktorního dokazování. Z obecného systému Úmluvy tedy nelze vyvozovat, že by bylo potřeba formální vyjádření vůle k tomu, aby rozhodnutí toho druhu, jako jsou ta, o která jde v tomto sporu, byla vyloučena z možnosti využívat výhody uznání a výkonu.


14 Argument analogií, vycházející z článku 34 Úmluvy, rovněž nemůže převážit. Nekontradiktorní povaha řízení ve věci výkonu rozhodnutí, která je taková ostatně jen prozatímně, musí být dána do souvislosti s liberálním charakterem Úmluvy v záležitosti výkonu rozhodnutí, která je ospravedlněna zárukou, že ve státě původu se konala nebo mohla konat kontradiktorní diskuze. Jestliže je nekontradiktorní charakter řízení ve věci výkonu rozhodnutí podle článku 34 odůvodněn také účinkem překvapení, který toto řízení musí mít, aby žalovaný neměl příležitost ubránit svůj majetek před žádnými opatřeními k výkonu rozhodnutí, jedná se zde o účinek překvapení zmírněný, jelikož uvedené jednostranné řízení předpokládá kontradiktorní diskuzi ve státě původu.


15 Analýza funkce přisuzované v rámci celkového systému Úmluvy článku 24, který se specificky věnuje předběžným a zajišťovacím opatřením, vede kromě jiného k závěru, že ohledně tohoto druhu opatření byl zamýšlen zvláštní režim. Ačkoliv řízení dotyčného druhu, ve kterých se povolují předběžná a zajišťovací opatření, jsou známa z právních systémů všech smluvních států a mohou být považována za neporušující práva obhajoby, jsou-li splněny určité podmínky, je nicméně namístě podtrhnout, že nařízení tohoto druhu opatření vyžaduje na straně soudu zvláštní opatrnost a důkladnou znalost konkrétních okolností, za kterých má opatření působit své účinky. Podle případu a především podle obchodních zvyklostí musí být oprávněn časově omezit jejich povolení nebo, pokud jde o povahu majetku a zboží, které je předmětem požadovaných opatření, požadovat bankovní záruku, jmenovat nuceného správce a obecně podmínit povolení splněním všech podmínek, které zaručují předběžný nebo zajišťovací charakter nařizovaného opatření.


16 Soud místa nebo v každém případě soud smluvního státu, v němž se nachází majetek, který je předmětem požadovaných opatření, je nejlépe schopen posoudit okolnosti, které mohou vést k nařízení či zamítnutí požadovaných opatření anebo ke stanovení postupů a podmínek, které musí navrhovatel dodržet, aby bylo možné zaručit předběžný a zajišťovací charakter povolených opatření. Úmluva bere tuto potřebu v úvahu tím, že v článku 24 stanoví, že předběžná nebo zajišťovací opatření stanovená právem smluvního státu mohou být požadována u soudů tohoto státu, i když pro rozhodnutí ve věci samé je podle Úmluvy příslušný soud jiného smluvního státu.


17 Článek 24 nevylučuje, že předběžná nebo zajišťovací opatření nařízená ve státě původu v rámci řízení kontradiktorní povahy – i kdyby se tak stalo pro zmeškání – mohou být předmětem uznání a povolení výkonu za podmínek stanovených články 25 a 49 Úmluvy. Na druhé straně podmínky, na něž hlava III Úmluvy váže uznání a výkon soudních rozhodnutí, nejsou splněny v případě předběžných nebo zajišťovacích opatření nařízených anebo povolených soudem bez toho, aby byl předvolán účastník řízení, proti němuž směřují, a která jsou určena k tomu, aby byla vykonána bez předchozího doručení tomuto účastníku řízení. Z uvedeného vyplývá, že tento druh soudních rozhodnutí netěží z výhody zjednodušeného výkonu stanoveného v hlavě III Úmluvy. Článek 24, jak správně zdůraznila vláda Spojeného království, ovšem dává procesním subjektům k dispozici postup, který ve velké míře eliminuje nevýhody tohoto vyloučení.


18 Na první dvě otázky je proto třeba dát odpověď, že soudní rozhodnutí, jimiž se povolují předběžná nebo zajišťovací opatření, vydaná aniž byl předvolán účastník řízení, proti němuž tato opatření směřují, a určená k tomu, aby byla vykonána bez předchozího doručení, nespadají do režimu uznání a výkonu rozhodnutí, stanoveného hlavou III Úmluvy.


K třetí a čtvrté otázce


19 S ohledem na odpověď na první dvě otázky již není namístě zkoumat třetí a čtvrtou otázku, které se staly bezpředmětnými.

Náklady řízení:

20 Výdaje vzniklé vládě Italské republiky, vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů


SOUDNÍ DVŮR


o otázkách, které mu předložil Oberlandesgericht Frankfurt am Main usnesením ze dne 25. července 1979, uloženým u kanceláře Soudního dvora dne 6. srpna 1979, rozhodl takto:

_____________________________________________________________________________