Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0433

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 23. srpna 1995 Věc C-433/93 Komise Evropských společenství v. Spolková republika Německo (1995) ECR I-2303 “Verdingungsordnung”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· věc 80/92 Komise v. Belgie (1994) ECR I-1019 · věc C-361/88 Komise v. Německo (1991) ECR I-2567 · Beentjes věc 31/87 Beentjes v. Holandsko (1988) ECR 4635 · věc 102/79 Komise v. Belgie (1980) ECR 1473


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Komise podle článku 169 Smlouvy ES žalovala Spolkovou republiku Německo, za neúplnou transpozici Směrnice Rady 88/298/EEC
1
a Směrnice Rady 89/440/EEC
2
do národního právního řádu aniž Německo nesplnilo své závazky podle Smlouvy EHS, nyní Smlouvy ES.
Uvedené směrnice, které se týkají veřejných zakázek, měly být do národního právního řádu transpon
ovány do 1. ledna 19893
respektive do 19. července 1990
4
. Do té doby, však německá vlády pouze vložila “a” odstavce do Verdingungsordnung f
r Leistungen - ausgenommen Bauleistungen - Teil A a do Verdingungsordnung fr Bauleistungen, Teil A (dále jen “Smlu
vní pravidla”). Tato smluvní pravidla jsou sjednávána soukromoprávními orgány, které nejsou součástí veřejné správy. Podle názoru Komise, jsou proto tato smluvní pravidla výlučně soukromoprávními procesními pravidly, která nezavazují orgány, které rozhodu
j
í o přidělení zakázek. I kdyby, tato pravidla měla formu správních pravidel, která jsou vedením správy prohlášena za použitelná pro všechny podřízené subjekty, přesto nepředstavují právní pravidla a nevyvolávala by tudíž - jak Směrnice požaduje - vznik su
b
jektivních práv jednotlivců mimo správní orgány.
Ve své obhajobě Německá vláda na jedné straně zdůraznila, že v mezidobí přijala několik dalších legislativních opatření, která transponují směrnice
7.
_____________________________________
1
ze dne 22. března 1988 pozměňující směrnici 77/62/EEC týkající se koordinace postupu přidělování veřejných zakázek na dodávky a rušící některá ustanovení směrnice 80/767/EEC (OJ 1988 L 127, str. 1).
2
ze dne 18. Července 1989 pozměňující směrnici 71/305/EEC týkající se koordinace postupu přidělování veřejných zakázek na provedení veřejných prací (OJ 1989 L 210, str. 1).
3
Článek 20 směrnice 88/298.
4
Článek 3 směrnice 89/440.
5
Smluvní pravidla pro přidělování dodavatelských smluv s výjimkou “stavebních smluv”, část A.
6S
mluvní pravidla pro přidělování stavebních smluv, část A.
7
Spolková republika doplnila zákon o rozpočtových pravidlech (Haushaltsgrundstzegesetz) jako právní základ pro přijetí nařízení týkajícího se pravidel zadávání veřejných zakázek,do kterého byly smluvní pravidla (Verdingungsordnungen) inkorporovány. Na základě tohoto zákona předpisů, přijala německá vláda Nařízení o zadávaní veřejných zakázek (Verordnung
ber die Vergabebestimmungen fr ber die Vergabebestimmungen fr ffentliche Auftrge - Vergabe
verordnung) a Nařízení o jejich kontrole (Nachpr
fungsverordnung).
Na druhé straně poukázala, že z jejího pohledu, byla Smluvní pravidla, jako správní akty, rovněž závazná pro orgány rozhodující o veřejných zakázkách. Dále je, v obhajobě obsaženo, že ochrana jednotlivců byla v každém případě zaručena rozhodovací praxí Soudního dvora, podle které směrnice mohou být bezprostředně aplikovatelné a jednotlivci se jich mohou dovolávat před národními soudy.

Názor soudu a komentář:
Soud se v prvé řadě zabývá otázkou, který soubor pravidel je předmětem stávajícího řízení. Ve své obhajobě se totiž Německo rovněž odvolávalo na legislativní opatření přijatá po uplynutí přechodného období a po-té co bylo zahájeno současné řízení. Tato opatření, však nemohla mít žádný vztah k současnému řízení, protože podle předchozí rozhodovací praxe ESD “doplňky národních právních předpisů jsou irelevantní ve vztahu k rozhodování o žalobě pro nesplnění závazků, jestliže nebyly implementovány před uplynutím odůvodněně stanovené
l
hůty “ (* věc C-80/92). Soud proto rozhodoval pouze o otázce, zda-li odstavce “a” vložené do Smluvních pravidel adekvátně transponují směrnici.
Úvodem, Soud opakuje obecné zásady týkající se požadavků na transpozici směrnice: “
T
ranspozice směrnice do vnitrostátního práva nemusí nutně vyžadovat, že její ustanovení jsou inkorporována formálně a v doslovném znění, zvláštním právním předpisem, ale obecný právní kontext může v závislosti na obsahu směrnice být adekvátní za předpokladu, že důsledně garantuje

plnou použitelnost směrnice dostatečně jasným a přesným způsobem tak, že tam kde směrnice zakládá práva jednotlivců si dotčené osoby mohou zjistit plný rozsah svých práv, a jich se příhodně mohou před národním soudem dovolat” (viz. také * věc C-361/88).
S
oud skutečně shledává, že směrnice jsou určeny k tomu, aby zakládaly práva jednotlivců a proto by měly být implementovány do národního právního řádu “dostatečně jasným a přesným způsobem”: Pravidla týkající se účasti a zveřejňování obsažená ve směrnicích
k
oordinujících postupy při udílení veřejných zakázek jsou, jak Soud již v rozsudku
Beentjes
(*) rozhodl “určena na ochranu uchazečů o veřejné zakázky proti libovůli orgánu rozhodujícímu o přidělení veřejných zakázeksoutěž”. “Taková ochrana nemůže být účinná, pokud se účastník soutěže nemůže dovolat těchto pravidel proti přidělovateli zakázky a pokud nemůže v případě nutnosti žalovat porušení těchto pravidel před národními soudy.”.
Smluvní pravidla neposkytují tuto ochranu, protože neposkytují jednotlivcům práva, kterých by se mohly před národními soudy dovolat. Zvláště pak, Soud odmítá argument, že tento nedostatek by mohl být zhojen pravidly o bezprostředním účinku práva Společenství, stanovenými rozhodovací praxí Soudu. Tato pravidla se použijí pouze za u
r
čitých okolností, kdy členský stát nepřijal požadovaná implementační opatření. Navíc, garantují pouze “minimální záruky”. Bezprostřední účinek nemůže “ospravedlnit zproštění se odpovědnosti členského státu za včasné přijetí dostatečných implementačních op
a
tření ke splnění účelu každé směrnice” (* věc 102/79). Bezprostřední účinek opravdu nemůže být přijat jako ekvivalent adekvátního transponování práva Společenství. Za prvé, bezprostřední účinek je možný pouze tehdy, když je směrnice “dostatečně jasná a určitá”. Za druhé, bezprostřední účinek nesplňuje požadavek, že práva jednotlivců musí být v národním právu zjevně vyjádřená, tak že si dotčené osoby mohou zjistit jejich rozsah a obsah. A konečně, za všeobecnou zásadu je považováno, že osoba která poruší pr
á
vo se nemůže - pro ospravedlnění
- dovolávat vlastního porušení.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):