Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61985J0139
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 3 JUNE 1986. R. H. KEMPF V STAATSSECRETARIS VAN JUSTITIE. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE RAAD VAN STATE. FREE MOVEMENT OF WORKERS - CONCEPT OF A WORKER. CASE 139/85.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1986 PAGES 1741 - 1752
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		157E048
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
THE TERMS' WORKER' AND' ACTIVITY AS AN EMPLOYED PERSON' DEFINE THE SPHERE OF APPLICATION OF ONE OF THE FUNDAMENTAL FREEDOMS GUARANTEED BY THE TREATY AND FOR THAT REASON MUST BE GIVEN A BROAD INTERPRETATION; EXCEPTIONS TO AND DEROGATIONS FROM THE PRINCIPLE OF FREEDOM OF MOVEMENT FOR WORKERS, ON THE OTHER HAND, MUST BE INTERPRETED STRICTLY. ACCORDINGLY, WHERE A NATIONAL OF A MEMBER STATE PURSUES AS AN EMPLOYED PERSON WITHIN THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE ACTIVITIES WHICH MAY IN THEMSELVES BE REGARDED AS EFFECTIVE AND GENUINE WORK, THE FACT THAT HE CLAIMS FINANCIAL ASSISTANCE PAYABLE OUT OF THE PUBLIC FUNDS OF THE LATTER MEMBER STATE IN ORDER TO SUPPLEMENT THE INCOME HE RECEIVES FROM THOSE ACTIVITIES DOES NOT EXCLUDE HIM FROM THE PROVISIONS OF COMMUNITY LAW RELATING TO FREEDOM OF MOVEMENT FOR WORKERS.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

R. H. Kempf proti ministrovi spravedlnosti. Věc 139/85.


Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Raad van State v Haagu - Volný pohyb pracovníků – Pojem pracovník.

Předmět:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu některých ustanovení práva Společenství týkajících se volného pohybu pracovníků.

Část „Skutkové okolnosti“ není reprodukována.

Právní otázky:

1. Mezitímním rozsudkem ze dne 23. dubna 1985, došlým Soudnímu dvoru dne 9. května 1985, položil Raad van State (Nizozemsko) na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu ustanovení práva Společenství o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.
2. Žalobce v původním řízení, R. H. Kempf, německý státní příslušník, vstoupil do Nizozemska dne 1. září 1981. Od 26. října 1981 do 14. července 1982 zde pracoval jako učitel hudby na částečný úvazek představující dvanáct hodinových lekcí týdně. Za tuto práci pobíral plat, jehož poslední výše činila 984 HFL hrubého měsíčně. Za stejné období požádal o doplňkovou dávku na základě Wet Werkloosheidsvoorziening (zákon o pomoci v nezaměstnanosti), kterou také obdržel. Dávky podle tohoto zákona, které jsou poskytovány z veřejných prostředků jsou vypláceny osobám se statutem pracovníka.
3. Z důvodu pracovní neschopnosti z důvodu nemoci obdržel R. H. Kempf později také dávky sociálního zabezpečení na základě Ziektewet (zákon o zdravotním pojištění). Kromě toho byl ještě příjemcem doplňkových dávek na základě výše uvedeného Wet Werkloosheidsvoorziening a na základě Algemene Bijstandswet (zákon o sociální pomoci). Posledně uvedený zákon stanoví systém všeobecné veřejné pomoci týkající se osob v nouzi, přičemž systém je plně financován z veřejných prostředků.
4. Dne 30. listopadu 1981 požádal R. H. Kempf o povolení k pobytu v Nizozemsku za účelem vykonávání výdělečné činnosti. Jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím ředitele místního policejního oddělení ze dne 17. srpna 1982. Dotčený podal žádost o přezkum ministrem spravedlnosti, která byla také rozhodnutím ze dne 9. prosince 1982 zamítnuta, mimo jiné z toho důvodu, že dotyčný nepatří mezi zvýhodňované občany Společenství ve smyslu nizozemských právních předpisů o cizinecké policii, protože požádal o pomoc z nizozemských veřejných prostředků, a není tedy zjevně schopen pokrýt své potřeby z příjmů ze své výdělečné činnosti.
5. Dne 10. ledna 1983 podal R. H. Kempf k sekci sporných věcí Raad van State odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí ministra spravedlnosti. V rámci tohoto sporu vnitrostátní soud přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:


6. Pan Kempf a Komise uvádějí, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Rozsah osobní působnosti předpisů týkajících se volného pohybu pracovníků, které mají být vykládány široce, je totiž určen pouze povahou vykonávané činnosti bez ohledu na příjmy, které přináší.V důsledku toho výdělečná činnost, která je samo o sobě činností skutečnou a efektivní, neztratí tuto kvalifikaci jen proto, že dotyčná osoba požádá o sociální dávky vyplácené z veřejných prostředků, aby svůj plat doplnila do minimální výše nutné k přežití. Tento závěr byl potvrzen judikaturou Soudního dvora z poslední doby (rozsudky ze dne 27. března 1985, Hoeckx, 249/83, a Scrivner, 122/84, Recueil 1985, s. 973 a s. 1027), podle níž sociální dávka obecně zajišťující peněžité dávky životního minima představuje sociální výhodu ve smyslu nařízení Rady 1612/68 ze dne 15. října 1968, a proto musí být bez diskriminace rozšířena na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.
7. Naproti tomu nizozemská vláda a dánská vláda se domnívají, že práce přinášející příjmy nižší než je částka životního minima tak, jak je chápána hostitelským členským státem, nemůže být považována za skutečnou a efektivní výdělečnou činnost, jestliže dotyčná osoba požádá o sociální pomoc poskytovanou z veřejných prostředků. Za těchto podmínek by totiž práce nebyla přímým prostředkem zvyšujícím životní úroveň, ale byla by pouze prostředkem k získání hostitelským státem zaručené peněžité dávky životního minima. Nejedná se tedy o výdělečnou činnost stanovenou smlouvou. Dánská vláda nicméně upřesňuje, že postavení pracovníka musí být posuzováno v době podání žádosti o povolení, z čehož vyplývá , že tento statut si ponechá, i když později práci ztratí a z toho důvodu se stane příjemcem finanční pomoci poskytované z veřejných prostředků.
8. Ze znění položené otázky a z odůvodnění předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podstatou žádosti vnitrostátního soudu je zpřesnění kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 23. března 1982 (Levin, 53/81, Recueil s. 1035) s ohledem na situaci, ve které se dotčená osoba, státní příslušník jednoho členského státu, který na území jiného členského státu vykonává skutečnou a efektivní výdělečnou činnost, žádá o dorovnání svého příjmu z této činnosti, nižšího než je částka životního minima, do výše uvedeného minima pomocí finanční pomoci poskytované z veřejných prostředků hostitelského státu.
9. Je tedy třeba připomenout znění výše uvedeného rozsudku, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že:
10. V odůvodnění téhož rozsudku je mimo jiné stanoveno, že „ zatímco práce na částečný úvazek není vyloučena z oblasti působnosti předpisů týkajících se volného pohybu pracovníků, vztahují se tyto předpisy pouze na výkon skutečných a efektivních činností s výjimkou činností, které jsou natolik omezené, že jsou čistě okrajové a vedlejší.
11. Jelikož se jedná především o kritérium skutečné a efektivní činnosti na rozdíl od činností okrajových a vedlejších, na které se příslušné právní předpisy Společenství nevztahují, vyjádřila nizozemská vláda na jednání pochybnosti ohledně otázky, zda výuka v rozsahu dvanácti lekcí týdně může být sama o sobě považována za skutečnou a efektivní činnost ve smyslu rozsudku ve věci Levin.
12. Touto otázkou ale není třeba se zabývat, neboť Raad van State v odůvodnění předkládacího rozhodnutí výslovně uvedl, že dotyčná výdělečná činnost není natolik omezeného rozsahu, že by měla být považována pouze za okrajovou a vedlejší. V rámci spolupráce mezi vnitrostátním soudem a Soudním dvorem při řízení o předběžné otázce přísluší vnitrostátním soudu, aby zjistil a posoudil skutkové okolnosti věci. Předběžnou otázku je tedy třeba posoudit s ohledem na hodnocení předložené vnitrostátním soudem.
13. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je volný pohyb pracovníků jedním ze základů Společenství. Ustanovení přiznávající tuto základní svobodu, a zvláště pojmy „pracovník“ a „výdělečná činnost“ definující jejich rozsah působnosti tedy musejí být vykládány široce, zatímco výjimky a odchylky ze zásady volného pohybu pracovníků musejí být naopak vykládány restriktivně.
14. Z toho vyplývá, že příslušná právní úprava musí být vykládána v tom smyslu, že z jejího rozsahu působnosti nelze vyloučit osobu, která na částečný úvazek vykonává skutečnou a efektivní výdělečnou činnost, jen z toho důvodu, že dotyčná osoba se zákonnými prostředky snaží doplnit příjem z této výdělečné činnosti, která nedosahuje výše částky životního minima. Z tohoto hlediska není důležité, zda doplňkové prostředky pocházejí z majetku nebo z práce rodinného příslušníka dotyčné osoby, jako v rozsudku ve věci Levin, nebo zda pocházejí, jako v projednávané věci, z finanční pomoci vyplácené z veřejných prostředků členského státu pobytu za předpokladu, že byla zjištěna skutečnost a efektivnost výdělečné činnosti.
15. Tento závěr je zejména podpořen tou skutečností, že, jak už Soudní dvůr rozhodl ve věci Levin, termíny „pracovník“ a „výdělečná činnost“ ve smyslu práva Společenství nelze definovat odkazem na právní předpisy členských států, ale že tyto termíny mají na úrovni Společenství zvláštní význam. Jejich účinnost by byla ohrožena, jestliže by požívání práv přiznaných na základě volného pohybu pracovníků byl vyloučen z toho důvodu, že dotyčná osoba požádá o dávky vyplácené z veřejných prostředků na základě právních předpisů hostitelského státu. .
16. Z těchto důvodů je na předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že skutečnost, že státní příslušník jednoho členského státu vykonávající na území jiného členského státu výdělečnou činnost, kterou lze považovat za skutečnou a efektivní, požádá o finanční pomoc z veřejných prostředků tohoto členského státu jako doplněk k příjmům z výdělečné činnosti, neznamená, že může být vyloučen z uplatnění právních předpisů Společenství týkajících se volného pohybu pracovníků.

K nákladům řízení

Výdaje vzniklé nizozemské a dánské vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, která mu byla předložena Raad van State (Nizozemsko) mezitímním rozsudkem ze dne 23. dubna 1985, rozhodl takto:

Skutečnost, že státní příslušník jednoho členského státu vykonávající na území jiného členského státu výdělečnou činnost, kterou lze považovat za skutečnou a efektivní, požádá o finanční pomoc z veřejných prostředků tohoto členského státu jako doplněk k příjmům z výdělečné činnosti, neznamená , že může být vyloučen z uplatnění právních předpisů Společenství o volném pohybu pracovníků.


_____________________________________________________________________________