Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. listopadu 1984, Robert Fearon and Company Limited proti Irish Land Commission, C-182/83, Recueil 1984, s. 3677
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Supreme Court – Irsko. Vnitrostátní omezení možnosti vlastnit pozemek.
Předmět:
O výkladu článku 58 Smlouvy o EHS.
Skutkové okolnosti:
Původní řízení se týká námitky proti rozhodnutí Irish Land Commission o vyvlastnění pozemku, vznesené žalobkyní, private limited company (společnost s ručením omezeným) se sídlem v Irsku. Vyvlastněný pozemek, o rozloze 58 akrů (přibližně 21 hektarů), se nachází v hrabství Cavan.
Pravomoc vyvlastnit byla Irish Land Commission svěřena řadou právních předpisů. V této věci je příslušným ustanovením čl. 32 odst. 3 zákona z roku 1933 (Land Act 1933), ve znění článku 35 zákona z roku 1965 (Land Act 1965).
Z této pravomoci vyvlastnit existuje v uvedeném ustanovení výjimka ve prospěch nájemců či vlastníků, kteří mají bydliště buď na samotném pozemku nebo v jeho bezprostředním okolí (to znamená na jakémkoli místě, které se nachází ne dále než tři míle od nejbližšího bodu příslušného pozemku).
Pokud jde o pozemek, jehož nájemcem nebo vlastníkem je právnická osoba, musí mít každá osoba, která má nárok na majetkový podíl („beneficial interest“) v této právnické osobě, bydliště buď na pozemku nebo v jeho bezprostředním okolí po celé sledované období. V případě společnosti s ručením omezeným toto ustanovení znamená, že podmínku bydliště musejí splňovat všichni společníci.
Žalobkyně nemohla výjimku využít, protože její společníci neměli bydliště na pozemku, který měl být vyvlastněn, ani v jeho bezprostředním okolí. Čtyři ze společníků ve skutečnosti žijí v Anglii. Pátý, který je tajemníkem společnosti a správcem statku, žije v Severním Irsku, ale dále než tři míle od dotyčného pozemku. Jeden ze společníků je irský i britský státní příslušník, zatímco ostatní jsou všichni britskými státními příslušníky.
V důsledku námitky žalobkyně, že podmínka bydliště je neslučitelná se zásadou svobody usazování stanovenou článkem 58 Smlouvy o EHS, Supreme Court řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
„Pokud právní předpis členského státu obsahuje podmínku vyžadující, aby osoba (jiná než právnická), která vlastní pozemek, na něm měla po určitou dobu bydliště, jestliže vlastníkem pozemku je právnická osoba, musí být článek 58 vykládán tak, že zakazuje podmínku vyžadující, aby každá osoba s nárokem na majetkový podíl v této právnické osobě měla na uvedeném pozemku bydliště po podobnou dobu?“
Předkládací usnesení bylo uloženo u kanceláře Soudního dvora dne 25. srpna 1983.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství předložili svá písemná vyjádření Robert Fearon and Company Limited, zastoupená Kathleen J. H. O’Brien z advokátní komory Severního Irska, zmocněnou pány Finbar Cahill and Company, solicitors z Dublinu, Irish Land Commission, zastoupená Michaelem G. O’Beirnem, solicitor, jako zmocněncem, Komise Evropských společenství, zastoupená D. R. Gilmourem, členem jejího právního oddělení, jako zmocněncem, a Irsko, zastoupené Louisem J. Dockerym, Chief State Solicitor, jako zmocněncem.
Irsko požádalo Soudní dvůr, aby věc projednal a rozhodl o ní v plénu. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení, aniž by přistoupil k dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství
Podle žalobkyně v původním řízení, Robert Fearon and Company Limited, článek 58 vyžaduje, aby členské státy přiznaly společnostem ve smyslu tohoto článku právo usazování udělené článkem 52 fyzickým osobám.
Podle jejího názoru zaručuje článek 52 státním příslušníkům každého členského státu rovné zacházení v ostatních členských státech. Tento zákaz diskriminace zahrnuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, neomezuje se však pouze na ni. Žalobkyně se odvolává na judikaturu Soudního dvora, podle níž všechny případy odlišného posuzování podobných situací mohou představovat diskriminaci.
Podle žalobkyně bylo jasným záměrem irského zákonodárce diskriminovat na základě státní příslušnosti. I když tak zákon výslovně nestanoví, úmysl zachovat irskou půdu pro Iry vyplývá z parlamentních debat předcházejících přijetí zákona. Především, novela přijatá v roce 1965 byla zaměřena na irské společnosti se zahraničními akcionáři. Ministr má pravomoc určit pozemky, které mají být posouzeny za účelem případného vyvlastnění. Tato pravomoc by mohla být uplatňována nacionalistickým způsobem. Ministr ujistil, že vyvlastňovací řízení nebude použito proti irským státním příslušníkům.
Dokonce i pokud Soudní dvůr shledá, že zde není diskriminace na základě státní příslušnosti, existuje zde diskriminace v širším významu, protože společnost nemůže v praxi využít uvedenou výjimku. V případě soukromých společností by existence hypotéky vystavila pozemek možnosti vyvlastnění, i pokud by všichni společníci žili na dotyčném pozemku.
Pravomoci vyvlastnit rovněž porušují zásadu proporcionality vzhledem k tomu, že ostatní pravomoci Land Commission k vyvlastnění jsou zcela dostačující.
Konečně, dotyčné ustanovení vytváří situaci právní nejistoty. Společnost může nabýt zemědělskou půdu a obhospodařovat ji, aniž by její akcionáři podléhali kritériu bydliště, toto kritérium se však uplatní v případě vyvlastnění. Tato právní nejistota představuje překážku pro kapitálové investice do zemědělské půdy a výkon svobody usazování. Kromě toho jakýkoli pokus o ukončení nejistoty nabídnutím pozemku k prodeji zvyšuje pravděpodobnost vyvlastnění.
Ve svých vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru Irish Land Commission na začátku uvádí, že pozemek patřící Robert Fearon and Company Limited byl vyvlastněn, jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno, v souladu s článkem 35 Land Act z roku 1965, ohledně skutečnosti, že každá osoba s nárokem na majetkový podíl měla po celé sledované období bydliště na uvedeném pozemku nebo v jeho bezprostředním okolí.
Na základě analýzy ustanovení článku 58 Smlouvy o EHS má Irish Land Commission za to, že podstata článku spočívá v tom, že se společnostmi, na které se vztahuje, se pro účely kapitoly 2 hlavy III zachází stejně jako s fyzickými osobami, které jsou státními příslušníky členských států. Tyto účely lze nalézt v článku 52. Podle názoru Irish Land Commission uvedený článek vyžaduje, aby byla zrušena všechna omezení svobody usazování státních příslušníků jednoho členského státu na území jiného členského státu. Svoboda usazování zahrnuje svobodu zřizovat a řídit společnosti, na které se vztahuje článek 58, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení.
Irish Land Commission tvrdí, že ustanovení článku 35 Land Act z roku 1965 ukládající podmínku bydliště osobám, které mají nárok na „beneficial interest“ v právnické osobě, není v rozporu s článkem 58 Smlouvy o EHS z následujících důvodů:
V první řadě, podmínka bydliště nemá vliv na právo usazování společnosti, jelikož společnost, bez ohledu na to, zda je irská anebo z jiného členského státu, by musela být nejprve usazena v Irsku a vlastnit tam pozemek, dříve než by se na ni mohl vztahovat článek 35 Land Act, který upravuje výkon tohoto vlastnického práva.
Za druhé, právo usazování podle kapitoly 2 hlavy III Smlouvy o EHS není neomezené právo. Podle názoru Irish Land Commission článek 35 pouze představuje jednu z podmínek, které stanoví irské právo pro výkon práva usazování a které se uplatňují rovněž vůči irským státním příslušníkům. Z toho vyplývá, že se použije tehdy, když státní příslušníci jiných členských států vykonávají své právo usazování.
Za třetí, žalobkyně v původním řízení je společnost založená podle právních předpisů Irska a činnost provozuje v Irsku. To znamená, že se v Irsku nemůže dovolávat práva usazování podle článků 52 a 58 Smlouvy o EHS.
Nakonec, za čtvrté, Irish Land Commission tvrdí, že podmínka bydliště v článku 35 není jen v souladu s článkem 58 Smlouvy o EHS, ale je tímto článkem i vyžadována. Neexistence takového ustanovení v Land Act by představovala diskriminaci společností, jelikož by jim bránila ve splnění podmínky bydliště. Ustanovení, určené v článku 35 společnostem, se co nejvíce přibližuje k tomu, aby se se společnostmi zacházelo stejně jako s fyzickými osobami.
Na závěr Irish Land Commission navrhuje dát na otázku položenou Soudnímu dvoru tuto odpověď:
Článek 58 Smlouvy o EHS nemá být vykládán v tom smyslu, že zakazuje podmínku v článku 35 Land Act z roku 1965, podle které v případě právnické osoby, jež vlastní pozemek, musí mít každá osoba s nárokem na majetkový podíl v právnické osobě bydliště buď na pozemku nebo v jeho bezprostředním okolí po celé sledované období.
Komise Evropských společenství od začátku uznává, že trvalým cílem irské vlády podle různých zákonů o půdě týkajících se činnosti Irish Land Commission vždy bylo zabránit spekulaci s pozemky, v co nejvyšší míře zajistit, aby půda patřila těm, kdo ji obhospodařují, a konečně zvětšit rozlohu nerentabilních hospodářství s cílem překonat problémy chudoby v zemědělství, které z toho vyplynuly.
Podle Komise je podstatou otázky předložené Soudnímu dvoru to, do jaké míry je Irsku dovoleno nepřiznat společníkům společnosti, která vlastní pozemky, výhodu spočívající v absolutním zákazu vyvlastnění. Komise vyjadřuje pochyby ohledně toho, zda je formulace této otázky v souvislosti s výkladem článku 58 relevantní, jelikož dotyčná společnost je irská. Skutečný problém vyplývá spíše z toho, že akcie této irské společnosti vlastní britští státní příslušníci, kteří tak přímo nebo nepřímo vykonávají své právo usazování podle článku 52 Smlouvy o EHS. Podle názoru Komise tedy otázka, která má být uvážena, zní, zda může být podmínka bydliště na pozemku uplatněna vůči zahraničním akcionářům irské společnosti v souladu s ustanoveními Smlouvy o EHS týkajícími se usazování.
Komise uvádí, že článek 52 Smlouvy o EHS vyžaduje standard národního zacházení pro všechny státní příslušníky Společenství, kteří chtějí vykonat právo usazování. Podle irského práva může každá fyzická osoba, která vlastní pozemek, podléhat vyvlastnění ze strany Land Commission, pokud nejsou splněny určité podmínky, z nichž jednou je skutečnost, že žije na pozemku nebo ve vzdálenosti do tří mil od něj. Toto omezení vlastnického práva nelze obejít založením „limited company“ a zřízením fiktivního bydliště na pozemku. Jelikož se tato pravidla uplatňují na všechny irské občany, nemůže jejich uplatňování na cizí státní příslušníky, kteří jsou „beneficial owners“ dotyčných pozemků prostřednictvím „limited company“, vést k diskriminaci odporující článku 52.
Ačkoli právnická osoba a všechny osoby z ní oprávněné možná nejsou schopny snadno splnit určité přísné podmínky uložené fyzickým osobám, neznamená to, že tyto podmínky nesmějí být vůči právnické osobě uplatňovány. Jakýkoli jiný výklad by článek 58 změnil v diskriminaci fyzických osob, zatímco jeho účelem je zajistit, aby nebyly diskriminovány právnické osoby.
Na závěr Komise poznamenává, že úprava vyvlastňování Land Commission a různé podmínky, které s ním jsou spojené, tvoří součást úpravy vlastnictví v Irsku, která není, v souladu s článkem 222 Smlouvy o EHS, touto smlouvou nijak dotčena. Podle Komise by samotné toto ustanovení dostatečně odůvodňovalo zápornou odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem.
Komise na závěr navrhuje, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku takto:
Nic v ustanoveních Smlouvy o EHS týkajících se práva usazování nezakazuje podmínku vyžadující, aby každá osoba, která má nárok na majetkový podíl v právnické osobě, měla po sledované období bydliště na pozemku.
Ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru Irsko tvrdí, že otázka položená Supreme Court, ačkoli výslovně odkazuje pouze na článek 58 Smlouvy, vyžaduje, aby byl vzat v úvahu rovněž článek 52. Uvádí, že podstatným požadavkem článku 58 Smlouvy o EHS je to, že musí být dodržováno pravidlo národního zacházení obsažené v článku 52. Všechny společnosti spadající do působnosti článku 58 podléhají, bez ohledu na místo založení, umístění sídla či hlavní provozovny ve Společenství, stejným podmínkám podle článku 35 irského Land Act.
Pokud jde o požadavek vnitrostátního práva, aby fyzické osoby, které vlastní zemědělskou půdu, měly bydliště buď na ní nebo ve vzdálenosti do tří mil, Irsko má za to, že pravidlo, podle kterého akcionáři společnosti musejí splňovat stejný požadavek, je odůvodněno vzhledem k článku 58 Smlouvy o EHS. Jakýkoliv méně přísný požadavek by představoval diskriminaci fyzických osob.
Irsko v každém případě vyslovuje pochybnosti, zda žalobkyně v původním řízení, která je společností založenou v Irsku, požívá výhod plynoucích z článku 52 nebo článku 58.
Na závěr Irsko žádá Soudní dvůr, aby na otázku, kterou mu položil Supreme Court Irska, odpověděl takto:
Pokud právní předpis členského státu obsahuje podmínku vyžadující, aby osoba (jiná než právnická), která vlastní pozemek, na něm měla po určitou dobu bydliště, nesmějí být ustanovení Smlouvy o EHS týkající se svobody usazování vykládána tak, že zakazují, v případě, že vlastníkem pozemku je právnická osoba, podmínku vyžadující, aby každá osoba s nárokem na majetkový podíl v této právnické osobě měla na uvedeném pozemku bydliště po podobnou dobu.
III – Ústní část řízení
Na zasedání dne 16. července 1984 byli vyslechnuti žalobkyně, zastoupená slečnou K. J. H. O’Brien, Barrister-at-Law, žalovaný a Irsko, zastoupené J. Blayneyem, Senior Counsel, a Komise Evropských společenství, zastoupená D. R. Gilmourem, jako zmocněncem.
Generální advokát předložil své stanovisko na zasedání dne 4. října 1984.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 15. června 1983, které Soudní dvůr obdržel dne 25. srpna 1983, Supreme Court Irska položil Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článku 58 Smlouvy o EHS, aby určil slučitelnost čl. 32 odst. 3 irského Land Act z roku 1933, ve znění článku 35 irského Land Act z roku 1965, se Smlouvou.
2. Tato otázka vyvstala v souvislosti s řízením týkajícím se rozhodnutí Irish Land Commission o vyvlastnění pozemku ve vlastnictví Robert Fearon and Company Limited, společnosti založené podle irského práva.
3. Cílem irských Land Acts z let 1933 a 1965 je zvětšit rozlohu hospodářství, která, pokud by se tak nestalo, by nebyla rentabilní, zabránit spekulaci s pozemky a konečně v co nejvyšší míře zajistit, aby půda patřila těm, kdo ji obhospodařují. K dosažení druhého cíle stanoví čl. 32 odst. 3 Land Act z roku 1933, ve znění článku 35 Land Act z roku 1965, že Irish Land Commission nemůže vykonávat svou pravomoc vyvlastnit vůči osobám, které mají po dobu delší než jeden rok bydliště ve vzdálenosti do tří mil od pozemku, nebo vůči právnickým osobám, jejichž všichni akcionáři splňují stejnou podmínku bydliště. V projednávané věci je pět akcionářů Robert Fearon and Company Limited britskými státními příslušníky, z nichž žádný nesplňuje výše uvedenou podmínku bydliště.
4. Supreme Court Irska, který tento spor rozhoduje v posledním stupni, položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku: „Pokud právní předpis členského státu obsahuje podmínku vyžadující, aby osoba (jiná než právnická), která vlastní pozemek, na něm měla po určitou dobu bydliště, jestliže vlastníkem pozemku je právnická osoba, musí být článek 58 vykládán tak, že zakazuje podmínku vyžadující, aby každá osoba s nárokem na majetkový podíl v této právnické osobě měla na uvedeném pozemku bydliště po podobnou dobu?“
5. Ve svých písemných vyjádřeních Komise především tvrdí, že úprava vyvlastňování veřejnými orgány tvoří součást úpravy vlastnictví a že článek 222 Smlouvy, podle kterého „se tato smlouva nijak nedotýká úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech“, by tak sám o sobě odůvodňoval zápornou odpověď na otázku položenou vnitrostátním soudem.
6. Tento závěr nelze přijmout. Na základě čl. 54 odst. 3 písm. e) Smlouvy patří omezení nabývání a užívání státním příslušníkem jednoho členského státu nemovitostí, které se nacházejí na území jiného členského státu, mezi omezení, která mají být zrušena s cílem uskutečnění svobody usazování. Podobně „Programme Général pour la Suppression des Restrictions ŕ la Liberté d’Établissement“ (Obecný program pro odstranění omezení svobody usazování) Rady ze dne 18. prosince 1961 (Úř. věst. 1962, s. 36) uvádí mezi omezeními svobody usazování, která mají být odstraněna, ustanovení či zvyklosti, které v souvislosti s vyvlastněním stanoví méně příznivá pravidla pro státní příslušníky jiného členského státu.
7. V důsledku toho, ačkoli článek 222 Smlouvy nezpochybňuje právo členských států zavést systém vyvlastňování veřejnými orgány, taková úprava nadále podléhá základnímu pravidlu nediskriminace, které je základem kapitoly Smlouvy týkající se práva usazování.
8. Jak Komise správně podotýká, článek 58 Smlouvy, na který odkazuje otázka vnitrostátního soudu, neupravuje řešení záležitosti, která je předmětem sporu v původním řízení. Účinkem uvedeného článku je přizpůsobit pro účely uplatňování kapitoly týkající se práva usazování společnosti založené podle práva některého členského státu a se sídlem, ústřední správou či hlavní provozovnou uvnitř Společenství fyzickým osobám, které jsou státními příslušníky členských států. V projednávané věci se Fearon and Company Limited nemůže dovolávat v Irsku výhody práva usazování přiznaného společnostem založeným podle právních předpisů jiných členských států, jelikož je to pro účely článku 58 Smlouvy o EHS irská společnost.
9. Cílem otázky položené Supreme Court Irska však je zjistit, zda se zřetelem k pravidlům stanoveným ve Smlouvě může být od státních příslušníků jiných členských států, kteří vykonávají své právo usazování v Irsku podle článku 52 Smlouvy účastí na založení společnosti ve smyslu článku 58 Smlouvy, vyžadováno splnění podmínky bydliště.
10. Tato otázka musí být zodpovězena kladně, pokud je povinnost mít bydliště na pozemku či v jeho blízkosti členským státem uložena, v rámci právních předpisů týkajících se vlastnictví zemědělské půdy, jejichž účelem je dosažení výše uvedených cílů, jak vlastním státním příslušníkům, tak i státním příslušníkům ostatních členských států a je vůči nim uplatňována stejným způsobem. Takto ohraničená podmínka bydliště ve skutečnosti nepředstavuje diskriminaci, která by mohla být v rozporu s článkem 52 Smlouvy.
11. Na otázku položenou Supreme Court Irska je tedy třeba odpovědět tak, že článek 52 Smlouvy nezakazuje členskému státu vázat osvobození od vyvlastňovacích opatření přijatých podle právních předpisů, které upravují vlastnictví zemědělské půdy, na podmínku, aby státní příslušníci jiných členských států, kteří se podíleli na založení společnosti vlastnící pozemek, měli na tomto pozemku nebo v jeho blízkosti bydliště, jestliže se tato podmínka bydliště vztahuje rovněž na státní příslušníky tohoto členského státu a pravomoci vyvlastnit nejsou vykonávány diskriminačním způsobem.
Náklady řízení:
12. Výdaje vzniklé Irsku a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, kterou mu předložil Supreme Court Irska usnesením ze dne 15. června 1983, rozhodl takto:
Mackenzie Stuart Due Kakouris
Everling Bahlmann Galmot Joliet
Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. listopadu 1984.
Za vedoucího
soudní kanceláře
H. A. Rühl A. J. Mackenzie Stuart
Hlavní správce Předseda
_____________________________________________________________________________