1 Usnesením ze dne 18. dubna 1996, došlým Soudnímu dvoru dne 13. června téhož roku, položil Landgericht Köln na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se platnosti čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61, dále jen „směrnice“).
2 Uvedená otázka byla vznesena v rámci sporu mezi společností Metronome Musik GmbH (dále jen „Metronome“), která vyrábí zvukové nosiče, zejména kompaktní disky, a společností Music Point Hokamp GmbH (dále jen „Hokamp“), která se zabývá zejména pronájmem kompaktních disků.
3 Ustanovení čl. 1 odst. 1 směrnice členským státům ukládá, aby stanovily právo udělit svolení k pronájmu a půjčování původních děl a jejich rozmnoženin chráněných autorským právem, jakož i ostatních předmětů, nebo jejich pronájem a půjčování zakázat. Podle odstavce 4 téhož článku nejsou uvedená práva prodejem ani jakýmkoli jiným rozšiřováním vyčerpána. Konečně, čl. 2 odst. 1 upřesňuje, že výlučné právo udělit svolení k pronájmu a půjčování nebo pronájem a půjčování zakázat náleží autorovi, pokud jde o původní dílo a jeho rozmnoženiny, výkonnému umělci, pokud jde o záznamy jeho výkonu, výrobci zvukového záznamu, pokud jde o jeho zvukové záznamy, a výrobci prvotního záznamu filmu, pokud jde o původní dílo a jeho rozmnoženiny.
4 Z článku 9 směrnice vyplývá, aniž jsou tím dotčena zvláštní ustanovení o právu na pronájem a půjčování, zejména ustanovení čl. 1 odst. 4, že právo na rozšiřování, což je výlučné právo na zpřístupňování kteréhokoli z výše uvedených předmětů veřejnosti prodejem nebo jiným způsobem, se vyčerpá pouze prvním prodejem uvedeného předmětu ve Společenství, který byl uskutečněn nositelem tohoto práva nebo s jeho souhlasem.
5 Konečně, článek 13, který se týká časové použitelnosti směrnice, v odstavci 3 umožňuje členským státům stanovit právní domněnku, že k pronájmu předmětu zpřístupněného třetím osobám nebo jimi získaného před 1. červencem 1994, lhůtou stanovenou pro provedení směrnice, došlo se svolením nositelů uvedených práv.
6 V Německu byly povinnosti vyplývající ze směrnice provedeny zákonem ze dne 23. června 1995 (BGBl. I, s. 842), kterým byl změněn Urheberrechtsgesetz ze dne 9. září 1965 (zákon o autorském právu, BGBl. I, s. 1273, dále jen „UrhG“). Tento zákon především vyloučil pronájem „pozdějších rozšíření“, která byla dovolená, pokud bylo původní dílo nebo jeho rozmnoženiny uvedeny do oběhu se svolením nositele práva na rozšiřování.
7 Na základě nových ustanovení UrhG podala společnost Metronome, která vyrobila kompaktní disk „Planet Punk“ nahraný skupinou „Die Ärzte“ a vydaný dne 15. září 1995, u Landgericht Köln návrh na předběžné opatření proti společnosti Hokamp, s cílem dosáhnout zákazu pronájmu výše uvedeného kompaktního disku posledně uvedenou společností.
8 Dne 4. prosince 1995 vydal soud, jemuž byl návrh předložen, předběžné opatření zakazující žalované nabízet v Německu uvedený kompaktní disk do pronájmu nebo jej pronajímat.
9 Společnost Hokamp však proti uvedenému zákazu vznesla námitky, když tvrdila, že výše uvedená ustanovení směrnice a UrhG, která ji provádějí, jsou v rozporu se základními právy zaručenými právem Společenství a ústavním právem, a zejména s právem na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.
10 Při přezkumu zmíněné námitky měl Landgericht Köln pochybnosti o platnosti zavedení výlučného práva na pronájem, které by mělo za následek zejména zásah do výkonu podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, která byla až doposud vykonávána svobodně. Vnitrostátní soud se tudíž rozhodl položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
„Je zavedení výlučného práva na pronájem, v rozporu se zásadou vyčerpání práv na rozšiřování, prostřednictvím čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, slučitelné s právem Společenství, zejména pak se základními právy, na kterých spočívá?“
11 Společnost Metronome, německá, francouzská a italská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Rada a Komise mají za to, že směrnice je platná. V podstatě uplatňují, že výlučné právo na pronájem, které je ostatně stanoveno v mezinárodních úmluvách, jichž jsou Společenství a členské státy smluvními stranami, odpovídá cílům obecného zájmu v oblasti duševního vlastnictví a nezasahuje do podstaty práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.
12 Společnost Hokamp naopak tvrdí, že zavedení takového práva směrnicí musí být považováno za neplatné, protože porušuje základní práva podniků vykonávajících pronajímatelskou činnost, včetně práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, a protože narušuje hospodářskou soutěž v členských státech, ve kterých byla tato činnost nezávislá na výrobcích zvukového záznamu.
13 Je namístě nejprve poznamenat, že vnitrostátní soud zpochybňuje, jak vyplývá z odůvodnění předkládacího usnesení a ze samotného znění otázky položené tímto soudem, že zavedení výlučného práva na pronájem představuje porušení zásady vyčerpání práv na rozšiřování v případě uvedení děl chráněných autorským právem do prodeje nositelem práva nebo s jeho souhlasem.
14 Uvedená zásada vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, podle níž článek 36 Smlouvy o ES sice připouští odchylky od volného pohybu zboží z důvodu práv přiznaných vnitrostátními právními předpisy v oblasti ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, avšak takové odchylky jsou přípustné pouze tehdy, jsou-li odůvodněny ochranou práv, která představují specifický předmět takového vlastnictví. Výlučné právo zaručené právními předpisy členského státu v oblasti ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví však vyčerpalo své účinky, pokud byl výrobek v souladu s právními předpisy uveden na trh jiného členského státu samotným nositelem práva nebo s jeho souhlasem (viz zejména rozsudky ze dne 20. ledna 1981, Musik-Vertrieb membran a K-tel International, 55/80 a 57/80, Recueil, s. 147, body 10 a 15, a rozsudek ze dne 22. ledna 1981, Dansk Supermarked, 58/80, Recueil, s. 181, bod 11).
15 Jak Soudní dvůr připomněl v rozsudku ze dne 17. května 1988, Warner Brothers a Metronome Video (158/86, Recueil, s. 2605), mohou být však literární a umělecká díla předmětem obchodního využití v jiných formách, než je prodej hmotných nosičů, na nichž jsou taková díla zaznamenána. Tak je tomu například v případě pronájmu videokazet, který se dotýká jiné části veřejnosti než jejich prodej a který představuje pro autory filmů významný potenciální zdroj příjmů.
16 V této souvislosti Soudní dvůr poukázal na to, že je-li vybírání autorských poplatků povoleno pouze v případě prodeje jednotlivcům nebo pronajímatelům videokazet, není možné zajistit autorům filmů odměnu, která by odpovídala počtu uskutečněných pronájmů a která by těmto autorům zaručovala uspokojivý podíl na trhu v oblasti pronájmu. Právní předpisy, které upravují zvláštní ochranu práva na pronájem videokazet, se tudíž jeví jako odůvodněné ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu článku 36 Smlouvy (výše uvedený rozsudek Warner Brothers a Metronome Video, body 15 a 16).
17 Ve výše zmíněném rozsudku Soudní dvůr mimoto odmítl argument, že autor, který nabízel k prodeji videokazetu s filmem v členském státě, v němž mu právní předpisy nepřiznávají výlučné právo na pronájem, musí přijmout důsledky své volby a vyčerpání svého práva bránit pronajímání této videokazety v jakémkoli členském státu. Pokud totiž vnitrostátní právní předpisy přiznávají autorovi zvláštní právo na pronájem videokazet, bylo by toto právo zbaveno své podstaty, pokud by jeho nositel nebyl schopen udělit k pronájmům svolení (body 17 a 18).
18 Jak zdůraznil generální advokát v bodě 14 svého stanoviska, uvedení zvukového nosiče do oběhu tudíž z podstaty věci nemůže způsobit, aby byly dovoleny jiné úkony spojené s využíváním chráněného díla, jako je pronájem, které jsou svou povahou odlišné od prodeje nebo jakéhokoli jiného dovoleného úkonu rozšiřování. Stejně jako právo na sdělování díla veřejnosti jeho provozováním (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 13. července 1989, Tournier, 395/87, Recueil, s. 2521, body 12 a 13) patří i právo na pronájem nadále mezi výsady autora a výrobce navzdory prodeji hmotného nosiče, který dílo obsahuje.
19 Je tak odůvodněn ze směrnice vyplývající rozdíl mezi účinky zvláštního práva na pronájem a půjčování, stanoveného v článku 1 směrnice, a účinky práva na rozšiřování upraveného článkem 9 a definovaného jako výlučné právo na zpřístupňování některého z uvedených předmětů veřejnosti, zejména prodejem. Zatímco právo na pronájem a půjčování není prodejem nebo jakýmkoli jiným úkonem rozšiřování dotyčného předmětu vyčerpáno, právo na rozšiřování se vyčerpá právě pouze prvním prodejem ve Společenství, který byl uskutečněn nositelem tohoto práva nebo s jeho souhlasem.
20 Zavedení výlučného práva na pronájem právními předpisy Společenství tedy nemůže představovat porušení zásady vyčerpání práva na rozšiřování, jehož cíl a působnost jsou odlišné.
21 Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, ostatně stejně jako vlastnické právo, součástí obecných zásad práva Společenství. Tyto zásady se však neprojevují jako absolutní výsady, nýbrž musí k nim být přihlédnuto ve vztahu k jejich funkci ve společnosti. V důsledku toho může být omezeno jak právo na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, tak výkon vlastnického práva za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným Evropským společenstvím a nepředstavují vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž je dotčena samotná podstata takto zaručených práv (viz zejména rozsudek ze dne 17. října 1995, Fishermen’s Organisations a další, C-44/94, Recueil, s. I-3115, bod 55).
22 Cílem směrnice je zavést ve Společenství harmonizovanou právní ochranu, pokud jde o právo na pronájem a půjčování a některá práva v oblasti duševního vlastnictví související s autorským právem. Podle prvních tří bodů jejího odůvodnění má tato harmonizace za cíl odstranit rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy, které mohou vytvářet překážky obchodu, vyvolávat narušení hospodářské soutěže a bránit vytváření vnitřního trhu a jeho správnému fungování. Jak vyplývá konkrétněji ze čtvrtého, pátého a sedmého bodu odůvodnění směrnice, musí právo na pronájem, jež z důvodu stále vážnější hrozby, kterou představuje výroba nedovolených napodobenin, nabývá stále většího významu pro kulturní a hospodářský rozvoj Společenství, zejména zaručit autorům a výkonným umělcům možnost získat odpovídající příjem a návratnost obzvláště vysokých a riskantních investic, které vyžaduje zejména výroba zvukových záznamů a filmů.
23 Takové cíle jsou skutečně v souladu s cíli obecného zájmu, které sleduje Společenství. V tomto ohledu je zejména třeba připomenout, že ochrana literárního a uměleckého vlastnictví, které tvoří součást průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu článku 36 Smlouvy, představuje jeden z důvodů obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení volného pohybu zboží (viz výše uvedený rozsudek Warner Brothers a Metronome Video, bod 11). Je třeba rovněž poukázat na to, že kulturní rozvoj Společenství náleží k cílům, jež jsou zakotveny v článku 128 Smlouvy o ES ve znění Smlouvy o EU, jehož předmětem je zejména podpora umělecké a literární tvorby.
24 Pokud jde konkrétněji o zahrnutí výrobců zvukových nosičů mezi osoby, jimž přísluší výlučné právo na pronájem, což zpochybňuje žalovaná v původním řízení, jeví se toto právo odůvodněné ochranou obzvláště vysokých a riskantních investic, které vyžaduje výroba zvukových záznamů a které jsou nezbytné k tomu, aby autoři pokračovali v tvorbě nových děl. Jak objasnil generální advokát v bodě 26 svého stanoviska, přiznání výlučného práva výrobcům představuje – zejména s ohledem na rozvoj nových technologií a stále vážnější hrozbu výroby nedovolených napodobenin, které napomáhá nesmírná snadnost rozmnožování zvukových nosičů – bezpochyby nejúčinnější formu ochrany. Pokud by takové právo neexistovalo, nebyla by již odměna těch, kteří investují do výroby těchto výrobků, zajištěna odpovídajícím způsobem, což by rozhodně mělo dopad na tvorbu nových děl.
25 Jak si navíc povšimla většina zúčastněných, povinnost zavést ve prospěch výrobců zvukových nosičů a všech dalších nositelů práv vztahujících se ke zvukovým nosičům výlučné právo udělit svolení k obchodnímu pronájmu těchto výrobků nebo jej zakázat je v souladu s ustanoveními článku 11 ve spojení s ustanoveními článku 14 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví („TRIPs“), připojené k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace, podepsané v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a schválené rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986-1994) (Úř. věst. L 336, s. 1).
26 Obecná zásada svobodného výkonu podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti tudíž nemůže být vykládána nezávisle na obecných zásadách, které se vztahují k ochraně práv k duševnímu vlastnictví, a na mezinárodních závazcích přijatých v této oblasti Společenstvím a členskými státy. Jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by sledovaných cílů mohlo být dosaženo opatřeními, která by ve větším rozsahu chránila svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti osob nebo podniků specializujících se na obchodní pronájem zvukových nosičů, důsledky zavedení výlučného práva na pronájem nemohou být považovány za nepřiměřené a neúnosné.
27 V tomto ohledu je ostatně namístě podotknout, že bez ohledu na přechodná opatření uvedená v článku 13 směrnice nevede tato směrnice ke zrušení všech možností pronájmu. Profesionální pronajímatelé totiž mohou vyjednat s nositeli práv na základě podmínek přijatelných pro obě strany povolení k pronájmu sporných předmětů nebo smluvní licenci.
28 Pokud jde o narušení hospodářské soutěže uplatňovaná žalovanou v původním řízení, k nimž by došlo z důvodu celkového zákazu pronájmu vysloveného některými skupinami výrobců zvukových nosičů, stačí podotknout, že i za předpokladu, že by byla prokázána, nejsou taková narušení přímým důsledkem sporných ustanovení, jejichž cílem ani účinkem nezbytně není přimět zúčastněné osoby k tomu, aby systematicky zakázaly pronájem svých výrobků pouze za účelem odstranění konkurentů na trhu v oblasti pronájmu.
29 Je tedy namístě předkládajícímu soudu odpovědět, že přezkum předběžné otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 1 odst. 1 směrnice.
K nákladům řízení
30 Výdaje vzniklé německé, francouzské a italské vládě, vládě Spojeného království, jakož i Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu usnesením ze dne 18. dubna 1996 předložil Landgericht Köln, rozhodl takto: