Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1979 Jednací jazyk: francouzština, Sanicentral GmbH proti Renému Collinovi, věc 25/79, Recueil 1979
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour de Cassation – Francie
Předmět:
O použití článku 17 a článku 54 úmluvy ze dne 27. září 1968
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti věci, průběh řízení a závěry, návrhy a argumenty účastníků lze shrnout takto:
I – Skutkový stav a řízení
René Collin, francouzský dělník s trvalým bydlištěm ve Still (Bas-Rhin), vstoupil do pracovního poměru se společností Sanicentral GmbH ze Saarbrückenu podle písemné smlouvy ze dne 27. října 1971, aby pracoval ve Spolkové republice Německo, a to bez jakéhokoli usazování. Smlouva byla zrušena dne 8. prosince 1971 a dne 27. listopadu 1973 podal pan Collin na svého dřívějšího zaměstnavatele u Tribunal d‘Instance v Molsheimu (Bas-Rhin), který rozhodoval jako rozhodčí komise, žalobu, v níž požadoval zaplacení doplatku mzdy a různá odškodnění.
Společnost podala námitku územní nepříslušnosti tohoto soudu, v níž uvedla, že pracovní smlouva pana Collina obsahovala ustanovení zakládající příslušnost místního německého soudu k rozhodování veškerých sporů, které mohou mezi stranami vzniknout. Tribunal d‘Instance v Molsheimu zamítl tuto námitku společnosti s tím, že na věc je použitelný článek 14 Code Civil (občanského zákoníku) a článek R 517-1 Code du Travail (zákoníku práce), jejichž poslední úprava vychází z nařízení ze dne 12. září 1974, v důsledku toho tento soud rozhodl, že „každé ustanovení zakládající územní příslušnost je neplatné a že je-li práce prováděna nezávisle na usazení, je v případě neexistence rozhodčí komise v podniku příslušný ten soud, v jehož obvodu má dotyčný pracovník trvalé bydliště“ a prohlásil se tudíž za příslušný soud.
Společnost proti tomu podala odvolání u Cour d‘Appel (odvolacího soudu) v Colmaru (Haut-Rhin) ve kterém uvedla, že Tribunal d‘Instance v Molsheimu se chybně odvolával na článek 14 Code Civil a článek R 517-1 Code du Travail, protože na jedné straně čl. 17 první pododstavec Bruselské úmluvy uznává platnost ustanovení o soudní příslušnosti a na druhé straně vzhledem k tomu, že k předvolání k Tribunal d‘Instance v Molsheimu došlo před nařízením ze dne 12. září 1974, nemůže se podle pravidla o zákazu retroaktivity zákonů řídit tímto nařízením. Cour d‘Appel v Colmaru zamítl první námitku z toho důvodu, že Bruselská úmluva podepsaná dne 27. září 1968 vstoupila ve Francii v platnost až 1. ledna 1973, tedy po datu uzavření pracovní smlouvy pana Collina a že proto její ustanovení „nemohou upravovat pracovní smlouvu uzavřenou před jejím vstupem v platnost“. Cour d‘Appel v Colmaru zamítl i druhou námitku, a to proto, že „existuje ustálená judikatura, že procesní zákony se používají na probíhající věci, a stejně je tomu i u zákonů o soudní příslušnosti“.
Společnost poté podala odvolání u Cour de Cassation (sociálního senátu), který se svým rozsudkem ze dne 10. ledna 1979 dotázal Soudního dvora:
„zda při použití článku 54 Bruselské úmluvy je třeba článek 17 této úmluvy vykládat v tom smyslu, že pokud bylo zahájeno soudní řízení po 1. únoru 1973, ustanovení o soudní příslušnosti obsažené v pracovní smlouvě uzavřené před 1. únorem 1973, které by bylo považováno za neplatné podle vnitrostátního práva platného v dané době, má být nadále považováno za platné bez ohledu na datum dohod mezi stranami a datum výkonu dotyčné pracovní činnosti“.
Rozsudek obsahující předběžnou otázku došel kanceláři Soudního dvora dne 12. února 1979.
Podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložila svá písemná vyjádření pouze Komise.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora ES byla písemná vyjádření předložena Komisí Evropských společenství, zastoupenou pro tyto účely svým právním poradcem panem Leleuxem ve funkci zmocněnce.
II – Vyjádření Komise předložená podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora
Komise připomíná skutečnosti a uvádí, že „jak článek 14 Code Civil, tak i kritérium stálého bydliště stanovené v Code du Travail jsou ustanovení vylučující soudní příslušnost, která jsou zakázána článkem 3 Bruselské úmluvy“ a že Cour d‘Appel v Colmaru odmítl „bezprostřední použití úmluvy“, zatímco je připustil u článku R 517-1 Code du Travail, přestože obě ustanovení jsou procesní povahy.
Z právního hlediska vyjadřuje Komise na úvod, že považuje za „žádoucí rozšířit rozsah předmětné otázky z hlediska kontextu tak, jak ukazují dokumenty ve spisu“ a tudíž posoudit existenci soudní příslušnosti z hlediska celého znění Bruselské úmluvy, a nikoli pouze podle jejího článku 17.
Komise připomíná skutečnost, že „autoři Úmluvy, právní teorie i judikatura se jednomyslně shodují“ v tom, že Bruselská úmluva se vztahuje na spory týkající se pracovních smluv a dále uvádí, že „článek 54 nemůže být jasnější a neponechává žádné místo pro pochybnosti“: úmluva stanoví pravidla soudní příslušnosti, která musejí být dodržována v soudních řízeních započatých po 1. únoru 1973, tedy po datu jejího vstupu v platnost. Z toho důvodu tedy jen málo záleží na tom, že dotyčná žaloba se zakládá na závazcích přijatých stranami před nebo po datu 1. února 1973.
Komise připomíná judikaturu francouzského Cour de Cassation (rozsudek ze dne 24. října 1977, Gaz. Pal 1978, 1. až 3. ledna, str. 6), který zamítl – při svém plenárním zasedání - námitku vnitřního veřejného pořádku, jež byla vznesena za účelem nepoužití úmluvy sociálním senátem; z toho vyplývá, že zahájit řízení proti žalovanému mimo jeho bydliště je možné jedině pokud by sama úmluva umožňovala takovou odchylku od obecného pravidla vnitrostátního soudu žalovaného, vyjádřeného v článcích 2 a 3 této úmluvy.
V každém případě je odkaz na článek 14 Code Civil – o který se opíral Tribunal d‘Instance v Molsheimu i Cour d‘Appel v Colmaru – výslovně zakázán článkem 3 úmluvy a soud si měl ověřit, „zda lze najít základ soudní příslušnosti v samotné úmluvě“. Jedinou možností připadající v úvahu by mohl být čl. 5 první pododstavec, jenže Komise zdůrazňuje, že „z dokladů obsažených ve spisu nijak nevyplývá, že by jakákoli součást smluvních povinností byla nebo měla být provedena ve Francii“, a proto tento článek použít nelze.
Pokud jde o použití článku 17 Bruselské úmluvy, Komise zdůrazňuje, že „nelze nijak odůvodnit vyloučení tohoto článku z působnosti článku 54 nebo k tomuto článku 54 přidávat nějakou dodatečnou podmínku“. A jak Cour de Cassation ve svém výše uvedeném rozsudku ze dne 24. října 1977 uznal, že působnost úmluvy je nadřazena působnosti vnitrostátního zákona, „nelze ve sporu týkajícím se mezinárodních právních vztahů upravených úmluvou namítat, že ustanovení o soudní příslušnosti je podle vnitrostátního práva neplatné“. Komise dále zdůrazňuje, že francouzské soudy již použily článek 17 úmluvy při rozhodnutí, že francouzské soudy nemají příslušnost (Conseil de Prud’hommes ve Vannes, dne 19. prosince 1975, Rec. Dalloz-Sirey 1976, s. 202; Cour d‘Appel v Aix-en-Provence, dne 10. května 1974, Rec. Dalloz-Sirey 1974, s. 760 – Gaz. Palais 1974, s. 671). V této poslední věci zamítl francouzský soud argument, že k uzavření pracovní smlouvy došlo před 1. únorem 1973, přičemž konstatoval, že „spor spadá do působnosti ustanovení úmluvy podle jejího článku 54, protože žaloba byla podána až po datu 1. února 1973“.
Na závěr Komise navrhuje na předloženou otázku odpovědět takto:
„Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968 se plně vztahuje na všechny žaloby podané po jejím vstupu v platnost, tedy po datu 1. února 1973. Po tomto datu lze žalovaného s trvalým bydlištěm v jednom smluvním státu předvolat k soudu v jiném smluvním státu jedině pokud tak úmluva výslovně stanoví.
Článek 17 je použitelný, jako ostatní ustanovení úmluvy, na žaloby uvedené v článku 54. V důsledku toho určují soudní příslušnost výhradně smluvní ustanovení o soudní příslušnosti, pouze s výhradou výjimek výslovně uvedených v článku 17. Vzhledem k tomu, že se žádná výjimka netýká sporů spojených s pracovními smlouvami, taková ustanovení, i když jsou zakázána procesním ustanovením vnitrostátního práva, jsou plně platná ve věcech týkajících se mezinárodních právních vztahů spadajících do oblasti působnosti úmluvy.“
III – Ústní část řízení
Komise Evropských společenství, zastoupená pro účely ústní části řízení svým právním poradcem panem Leleuxem, předložila ústní vyjádření na jednání konaném dne 2. října 1979.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 24. října 1979.
Právní otázky:
1 Rozsudkem ze dne 10. ledna 1979 došlým kanceláři Soudního dvora dne 12. února 1979 položil francouzský Cour de Cassation (sociální senát) v souladu s protokolem ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“) předběžnou otázku týkající se výkladu článků 17 a 54 výše uvedené úmluvy, která podle svého článku 62 vstoupila v platnost dne 1. února 1973.
2 S ohledem na tyto skutečnosti Cour de Cassation klade otázku, zda je ustanovení o soudní příslušnosti účinné v případě pracovních smluv uzavřených před úmluvou nebo zda „pokud se týkají ochrany zaměstnanců, vztahují se tato ustanovení na samou podstatu smluv a musejí mít účinek pouze ve vztahu ke smlouvám pozdějším“. Cour de Cassation proto položil tuto otázku:
„Zda při použití článku 54 Bruselské úmluvy je třeba článek 17 této úmluvy vykládat v tom smyslu, že pokud bylo zahájeno soudní řízení po 1. únoru 1973, ustanovení o soudní příslušnosti obsažené v pracovní smlouvě uzavřené před 1. únorem 1973, které by bylo považováno za neplatné podle vnitrostátního práva platného v dané době, má být nadále považováno za platné bez ohledu na datum dohod mezi stranami a datum výkonu dotyčné pracovní činnosti.“
3 Z této otázky vyplývá, že Cour de Cassation správně připouští, že pracovní právo spadá do oblasti materiální působnosti úmluvy a že spory vyplývající z pracovní smlouvy uzavřené po 1. únoru 1973 spadají do působnosti této úmluvy a zejména jejího článku 17 upravujícího ujednání o soudní příslušnosti.
4 Z hlediska skutečnosti, že pracovní smlouva byla zrušena dne 8. prosince 1971 a že žaloba byla podána až 27. listopadu 1973, tedy po datu vstupu úmluvy v platnost, Cour de Cassation si klade otázku významu článku 54 úmluvy, který stanoví, že „tato úmluva se vztahuje pouze na žaloby a veřejné listiny, které byly podány nebo vyhotoveny po vstupu této úmluvy v platnost“ a ptá se, zda ustanovení o soudní příslušnosti uvedené v pracovní smlouvě, které lze podle francouzského práva do 1. února 1973 považovat za neplatné, znovu nabývá platnosti od data vstupu úmluvy v platnost.
5 Na tento bod je vhodné odpovědět, že na jednu stranu se úmluva netýká předpisů hmotného práva a, na druhou stranu, tím, že úmluva sleduje určení soudní příslušnosti soudů smluvních států v právním řádu uvnitř Společenství v občanských věcech, vnitrostátní procesní předpisy použitelné na dotyčné případy jsou vyřazeny v případech, na které se vztahuje úmluva, ve prospěch jejích ustanovení.
6 Písemné ustanovení o soudní příslušnosti uvedené v pracovní smlouvě je ze své povahy volbou příslušnosti; taková volba nemá právní účinek, pokud nedojde k zahájení soudního řízení a má následky pouze v den, kdy je podána žaloba.
Toto datum je tedy třeba vzít za základ pro hodnocení působnosti takového ustanovení ve vztahu k právní normě platné v té době.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 27. listopadu 1973, vztahuje se na ni úmluva podle svého článku 54.
Účinek tohoto článku spočívá totiž v tom, že jedinou podmínkou pro použití pravidel úmluvy na spor vyplývající z právních vztahů vzniklých přede dnem vstupu úmluvy v platnost je to, že žaloba měla být podána po tomto datu, což v projednávaném případě nastalo
7 Z toho vyplývá, že na otázku, kterou položil francouzský Cour de Cassation (sociální senát) je třeba odpovědět, že články 17 a 54 úmluvy se musejí vykládat v tom smyslu, že v soudních řízeních zahájených po vstupu úmluvy v platnost je třeba ustanovení o soudní příslušnosti obsažená v pracovních smlouvách uzavřených před vstupem této úmluvy v platnost považovat za platná, a to i v případě, kdy by podle vnitrostátních předpisů platných v okamžiku uzavření předmětné smlouvy byla považována za neplatná.
8 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.