Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61988J0033
Název:
Title:
Rozhodnutí ESD z 30. května 1989
Věc 33/88
Pilar Allué and Carmel Mary Coonan v Universitá degli studi di Venezia
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1989] ECR 1591
“Allué I”
Judgment of the Court (Fifth Chamber) of 30 May 1989.
Pilar Allué and Carmel Mary Coonan v Universitů degli studi di
Venezia.
Reference for a preliminary ruling: Pretura unificata di Venezia -
Italy.
Free movement of workers - Foreign-language assistants.
Case 33/88.
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1989 page 1591
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
31971R1408
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    [384] Lawrie-Blum [1986] ECR 2121
    · [380] Case 307/84, Commission v France [1986] ECR 1725
    · [401] Case 225/85 Commission v Italy [1987] ECR 2625
    · [073] Sotgiu Case 152/73 Sotgiu v Deutsche Bundespost [1974] ECR 153
    · [363] Pinna Case 41/84 Pinna v Caisse d’allocations familiales de la Savoie [1986] ECR 1
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Pilar Allué, španělská státní příslušnice, a Carmel Mary Coonan, státní příslušnice Velké Británie, byly zaměstnány jako asistentky pro cizí jazyky na Univerzitě v Benátkách (“Universitá degli studi di Venezia”) na základě smluv na dobu určitou, které s nimi byly prodlužovány každý akademický rok. Podle italského práva nemohly smlouvy upravující jmenování asistentů pro cizí jazyky přesahovat délku akademického roku, na který byly uzavřeny. Mohly však být každý rok prodlužovány, nejdéle však po dobu pěti let. Pracovní smlouvy zahraničních asistentů vyučujících na univerzitě stanovily mimo jiné, že dotčené osoby nemají nárok na úhradu pojištění.
Poté co univerzita v Benátkách odmítla paní Allué a Coonan, které pro ni pracovaly do dobu po sobě následujících pěti let, prodloužit jejich pracovní smlouvy, zahájily obě dotyčné dámy před italskými soudy řízení, ve kterém se domáhaly náhrady škody nebo uvedení do předešlého stavu. Pracovní senát nižšího soudu v Benátkách (“”Pretura unificata di Venezia, sezione lavoro”) přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru následující otázky (ve znění formulovaném Soudem): (1) je třeba zaměstnání asistenta pro cizí jazyky na univerzitě považovat za zaměstnání ve veřejné správě ve smyslu ustanovení článku 48(4) Smlouvy EHS; (2) vylučuje článek 48(2) Smlouvy aplikaci ustanovení národního práva, které omezuje trvání zaměstnaneckého vztahu mezi univerzitami a asistenty pro cizí jazyky, pokud ve vztahu k ostatním pracovníkům takové omezení v zásadě neexistuje; a (3) je třeba ustanovení nařízení (EHS) 1408/71 O aplikaci systému sociálního zabezpečení vůči zaměstnancům, osobám zaměstnávajícím sama sebe a členům jejich rodin pohybujícím se v rámci Společenství v platném znění (OJ 1983, L 230, str. 8).
vykládat tak, že zakazuje v zaměstnaneckých smlouvách mezi univerzitami členských států a asistenty pro cizí jazyky ustanovení, která zbavují dotčené osoby práva na úhradu sociálního zabezpečení ze strany zaměstnavatele, přičemž tato úhrada je poskytována ostatním pracovníkům.
Pilar Allué, a Spanish national, and Carmel Mary Coonan, a national of the United Kingdom, were employed as foreign language assistants at the Universitŕ degli studi di Venezia (Universtity of Venice), holding temporary contracts which were renewed each academic year. Pursuant to Italian law, contracts concerning the appointment of foreign-language assistants may not be extended beyond the academic year for which they are concluded and may be renewed every year for a maximum of five years. The employment contracts for foreign teaching assistants provided inter alia that they receive no insurance cover.
When the University of Venice, after having employed Mrs Allué and Mrs Coonan each for five consecutive years, refused to renew their contracts, they initiated proceedings in the Italian courts seeking damages or reinstatement. The Pretura unificata di Venezia, sezione lavoro (Employment Section of the Magistrate’s Court, Venice, stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions - as interpreted by the Court -, (1) whether employment as a foreign language assistant at a university must be regarded as employment in the public service within the meaning of Article 48(4) of the EEC Treaty; (2) whether Article 48(2) of the Treaty precludes the application of a provision of national law which imposes a limit on the duration of the employment relationship between universities and foreign-language assistants where there is in principle no such limit for other workers and (3) whether the provisions of Regulation (EEC) 1408/71 On the application of social security schemes to employed persons, self-employed persons and members of their families moving within the Community, as amended (OJ 1983, L 230, p. 8).
must be interpreted as prohibiting stipulations in contracts for employment of foreign-language assistants by a university of a Member State whereby the person concerned is deprived of the social security cover available to other workers.


Názor soudu a komentář:
Podle článku 48(4) se ustanovení článku 48 nevztahuje na zaměstnání ve veřejné správě. Soudní dvůr však vykládá tuto výjimku úzce. To znamená, že platí pouze pro ta místa “která zahrnují přímou nebo nepřímou účast na výkonu pravomocí přiznaných veřejným právem a na výkonu funkcí, jejichž účelem je zajistit obecné zájmy státu nebo jiných veřejných orgánů, a které tedy vyžadují zvláštní vztah oddanosti státu ze strany osoby tento post zaujímající, jakož i reciprocitu práv a povinností, které jsou základem svazku státní příslušnosti” (viz zejména [384] Lawrie-Blum; [380] Věc 307/84). Ve smyslu rozhodnutí Soudního dvora ve věci Lawrie-Blum, učitelská místa obecně nejsou zaměstnáním ve veřejné správě ve smyslu ustanovení článku 48(4). Na pravidla, o která šlo v dané věci, se proto vztahují obecné zásady svobody pohybu. Navíc Soud podotkl, že “i když by o zaměstnání ve veřejné správě ve smyslu článku 48(4) šlo, toto ustanovení neospravedlňuje diskriminační opatření ohledně odměňování nebo jiných podmínek zaměstnávání pracovníků z jiných členských států, jakmile byli přijati na místo ve veřejné správě přijati” ([073] Sotgiu; věc 225/85).
Co se týče slučitelnosti lhůty pro zajištění svobody pohybu, Soudní dvůr prohlásil, že v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, článek 48(2) nezakazuje jenom zjevnou diskriminaci, ale vztahuje se i na takové formy diskriminace, které vyplývají z aplikace na první pohled neutrálních kritérií, která však mají diskriminační účinky ([363] Pinna). Italská právní úprava, která smlouvy z asistenty vyučujícími cizí jazyk časově omezuje má skryté diskriminační účinky, neboť i když je aplikována bez ohledu na státní příslušnost, ovlivňuje v podstatě pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států. Statisticky bylo prokázáno, že pouze 25 % asistentů pro cizí jazyky jsou italští státní příslušníci.
Soudní dvůr se proto zabýval odůvodněními, která předložila italská vláda. Za prvé, italská vláda tvrdila, že tato úprava byla nezbytná pro zajištění těch asistentů pro cizí jazyky, kteří mají nejnovější znalosti a zkušenosti se svým mateřským jazykem, který vyučují. Soud tento argument neakceptoval s tím, že (i) riziko ztráty kontaktu s mateřským jazykem je malé, s ohledem na vzrůstající počet kulturních výměn a zlepšování komunikace; (ii) použitá úprava byla vzhledem k danému účelu nepřiměřená, protože umožňovala, aby asistenti byli, po skončení šestileté smlouvy, zaměstnáni jinou univerzitou v témže členském státě; a (iii) úprava nebyla pro dosažení daného účelu nezbytná, neboť univerzity měly možnost prověřovat úroveň znalostí mateřského jazyka asistentů jinými, méně rušivými prostředky. Soudní dvůr také odmítl argument, že daná právní úprava je odůvodněná potřebou omezit počet asistentů pro cizí jazyky v závislosti na počtu studentů, kteří si cizí jazyky přejí studovat. “tohoto cíle - dobrého managementu - lze dosáhnout jinými prostředky” a proto není použití dané úpravy nezbytné.
Co se týče třetí otázky, Soudní dvůr prohlásil, že článek 3 nařízení 1408/71 ukládá zachovávání zásady rovného zacházení, čímž zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti v oblasti sociálního zabezpečení. “Tato zásada není respektována, pokud je daná kategorie pracovníků, zahrnující zvětší části příslušníky jiných členských států, vyloučena ze systému sociálního zabezpečení členského státu, který je obecně přístupný ostatním pracovníkům v tomto členském státě.”Pursuant to Article 48(4), the provisions of Article 48 do not apply to employment in the public service. The Court has, however, construed this derogation narrowly, so as to cover only posts “which involve direct or indirect participation in the exercise of powers conferred by public law and in the discharge of functions whose purpose is to safeguard the general interests of the State or of other public authorities and which therefore require a special relationship of allegiance to the State on the part of the persons occupying them and reciprocity of rights and duties which form the foundation of the bond of nationality” (see in particular [384] Lawrie-Blum; [380] Case 307/84). As the Court had already ruled in its Lawrie-Blum judgement, teaching posts, in general, do not constitute public employment within the meaning of Article 48(4). The regulations presently in issue are therefore subject to the general principles of freedom of movement. In addition, the Court points out that “even if employment in the public service within the meaning of Article 48(4) is involved, that provision cannot justify discriminatory measures with regard to remuneration or other conditions of employment against workers from other Member States once they have been admitted to the public service” ( [073] Sotgiu; [401] Case 225/85).
As regards the compatibility of the time-limit with the principle of freedom of movement, the Court points out that, under its established case-law, Article 48(2) not only prohibits overt discrimination but also all covert forms which result from the application of facially neutral criteria which has a discriminatory effect ( [363] Pinna). The Italian legislation which imposes a time-limit to contracts with foreign-language teaching assistants has such covertly discriminatory effect because, while applying irrespective of nationality, it essentially affects workers who are nationals of other Member States. Statistics showed that only 25 % of the foreign language assistants are Italian nationals.
The Court therefore examines a number of justifications invoked by the Italian Government. Firstly, the Italian Government argued that the regulation was necessary in order to ensure that universities have foreign-language assistants with an up-to-date knowledge and experience of the mother tongue which they teach. The Court does not accept this reason, arguing that (i) the risk of losing contact with the mother tongue was slight, considering the increase of cultural exchange and the improved communications; (ii) the rules in question were inappropriate for that end because they allowed that an assistant may be engaged by a university after working for six years in another university in the same Member State and (iii) the rule were not necessary for the object pursued since the universities could check the level of the assistants knowledge of his mother tongue by other, less intrusive means. The Court also rejects the argument that the rules in issue were mandated by the need to restrict the number of foreign-language assistants according to the number of students wishing to study foreign languages. “[T]his aim of good management may be achieved by other means” and is thus not necessary.
With regard to the third question, the Court points out that Article 3 of Regulation 1408/71 enshrines the principle of equal treatment and thus prohibits any discrimination on the ground of nationality in the sector of social security. “This principle is not respected where a given category of workers, largely nationals of other Member States, is excluded from the social security scheme of a Member State which is in general available to other workers in that Member State.”


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):