Württembergische Milchverwertung-Südmilch-AG vs. Salvatore Ugliola (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Bundesarbeitsgericht v Kasslu)
Věc 15-69
Shrnutí
(Smlouva o EHS čl. 48; nařízení Rady EHS č. 38/64 čl. 9 odst. 1; nařízení Rady EHS č. 1612/68 článek 7)
Předpis vnitrostátního práva poskytující pracovníkům ochranu, pokud jde o pracovní podmínky v podniku, před nepříznivými důsledky nepřítomnosti z důvodu vojenských povinností se musí vztahovat na státní příslušníky ostatních členských států vykonávající zaměstnání na území uvedeného státu a podléhající vojenským povinnostem v jejich zemi původu.
Ve věci 15-69
žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS Bundesarbeitsgericht z Kasslu o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem
o výkladu článku 9 nařízení Rady č. 38/64 ze dne 25. března 1964 a článku 7 nařízení Rady EHS č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. 62, 17. 4. 1964 a Úř. věst. č. L 257, 19. 10. 1968).
SOUDNÍ DVŮR
ve složení: R. Lecourt, předseda, R. Monaco a P. Pescatore, předsedové senátů, A. M. Donner, A. Trabucchi (soudce zpravodaj), W. Strauß, a J. Mertens de Wilmars, soudci, J. Gand, generální advokát, A. Van Houtte, vedoucí kanceláře,
vynáší tento
Skutkové a právní otázky
Skutkový stav a průběh řízení mohou být shrnuty takto:
Pan Salvatore Ugliola, italský státní příslušník, zaměstnaný v podniku Württembergische Milchverwertung-Südmilch-AG od 29. května 1961 plnil svou vojenskou službu v Itálii od 12. května 1965 do 3. srpna 1966. Z tohoto důvodu byla jeho činnost v podniku přerušena od 6. května 1965 do 14. srpna 1966.
Pan Ugliola požádal u příslušného německého soudu, aby jeho doba vojenské služby byla vzata v úvahu při výpočtu délky zaměstnání u žalovaného podle ustanovení zákona o ochraně zaměstnání během vojenské služby (“Arbeitsplatzschutzgesetz” ze dne 30. března 1967, ve znění ze dne 21. května 1968) platného v Německé spolkové republice.
Tento zákon stanoví zejména:
“a) Ustanovení čl. 1 odst. 1:
(2) Doba vojenské služby nebo vojenského cvičení je vzata v úvahu pro stanovení odsloužených let v povolání nebo u zaměstnavatele; avšak u učňů a těch, kteří si zvyšují kvalifikaci, se doba vojenské služby bere v úvahu pro stanovení odsloužených let v povolání až po skončení učení. Doba vojenské služby nebo vojenského cvičení se považuje za dobu služby a zaměstnání podle předpisů a kolektivních smluv státních zaměstnanců.”
Článek 9 nařízení č. 38/64 říká:
“S pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu nemůže být kvůli jeho státní příslušnosti zacházeno na území ostatních členských států jinak než s vnitrostátními pracovníky. Požívá stejné ochrany a stejného zacházení jako vnitrostátní pracovníci za stejných podmínek zaměstnání a pracovních podmínek, zejména v oblasti odměňování a propouštění.”
Článek 7 nařízení č. 1612/68 zní takto:
“1. S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být z důvodu jeho státní příslušnosti na území jiného členského státu zacházeno jinak než s vlastními příslušníky, pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, propouštění a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.
2. Požívá stejné sociální a daňové výhody jako vlastní pracovníci.
3. Využívá rovněž na stejném základě a za stejných podmínek jako vlastní pracovníci vzdělávání na odborných školách a ve střediscích pro rekvalifikaci.
4. Jakékoli ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě nebo v jiném kolektivním ujednání týkající se přístupu k zaměstnání, zaměstnání, odměňování a jiných pracovních podmínek nebo podmínek skončení pracovního poměru, je od počátku neplatné, pokud stanoví nebo povoluje diskriminační podmínky vůči pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.”
Podnik Württembergische Milchverwertung-Südmilch popřel oprávněnost této žaloby a zdůraznil zejména, že ustanovení výše uvedeného německého zákona se netýkají pracovního práva, ale veřejného práva.
Německé soudy, jak prvního stupně, tak odvolací, uznaly žalobu pana Ugliola; odvolací soud zastával názor vyplývající z nařízení č. 38/64.
Z důvodu zásadní důležitosti věci, povolil Landesarbeitsgericht (Vrchní pracovní soud) odvolání k Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud), který usnesením ze dne 27. února 1969, došlým kanceláři Soudního dvora dne 28. března, předkládá Soudnímu dvoru Evropských společenství na základě článku 177 Smlouvy o EHS žádost o rozhodnutí těchto předběžných otázek:
“Musí být čl. 9 odst. 1 nařízení č. 38/64 ze dne 25. března 1964 a článek 7 nařízení EHS č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. Evropských společenství, francouzské vydání, č. 62, 17. 4. 1964 a Úř. věst. č. L 257, 19. 10. 1968) vykládány v tom smyslu, že pracovník, který je státním příslušníkem členského státu a který je zaměstnán na území jiného členského státu, má nárok, aby jeho doba vojenské služby byla brána v úvahu při stanovení délky jeho zaměstnání u zaměstnavatele, v souladu s právními předpisy země zaměstnání, pokud jde o dobu, během které musel přerušit svoji činnost z důvodu plnění povinnosti vojenské služby v zemi původu?”
V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily svá písemná vyjádření Komise Evropských společenství a vláda Německé spolkové republiky.
Po slyšení zprávy soudce-zpravodaje a názorů generálního advokáta, rozhodl Soudní dvůr, že neprovádět předběžná šetření.
Na zasedání dne 9. července 1969 byla vyslechnuta ústní vyjádření dvou hlavních účastníků, vlády Německé spolkové republiky a Komise Evropských společenství.
Generální advokát předložil své stanovisko dne 10. července 1969.
II –Vyjádření předložená na základě článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora
Vyjádření předložená na základě článku 20 statutu Soudního dvora mohou být shrnuta takto:
A – Vyjádření Komise Evropských společenství
Pokud jde o oprávněnost žádosti o výklad, skutečnost, že se otázka Bundesarbeitsgericht týká ustanovení, která jdou časově za sebou, a z nichž jedno je dnes již neplatné, nepředstavuje žádné obtíže.
Nelze vyloučit, že podle vnitrostátního práva mohou být použitelná ustanovení nařízení č. 38/64. Jde o otázku spadající výhradně do pravomoci vnitrostátního soudce.
Pokud jde o obsah žádosti o výklad, je v souladu jak se zněním příslušných ustanovení Společenství, tak se samotným cílem a podstatou Společenství, že doby vojenské služby vykonávané migrujícími pracovníky v jiných členských státech by měly být brány v úvahu v souladu se zásadou rovného zacházení stanovenou článkem 48 Smlouvy o EHS a uvedenou v nařízeních č. 38/64 a 1612/68.
Ze slova “zejména” uvedeného v čl. 9 odst. 1 druhé větě nařízení č. 38/64 a v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68 vyplývá, že případy použití zásady rovného zacházení uvedené v těchto ustanoveních jsou pouze příklady a nemohou tedy zcela vyčerpat širokou oblast podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek. Započítávání doby vojenské služby pro stanovení odsloužených let v občanském zaměstnání má přímé důsledky na tyto podmínky. Povolání do migrujícího pracovníka do vojenské služby bylo ostatně vzato v úvahu výše uvedenými nařízeními Společenství (čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 38/64) v rámci otázek týkajících se práva na pobyt a přístupu ke stanoveným zaměstnáním a také směrnicemi Rady č. 64/240 (Úř. věst. č. 62, 17. 4. 1964, s. 981/64, čl. 5 odst. 3) a č. 68/360 (Úř. věst. č. L 257, 19. 10. 1968, čl. 6 odst. 2). Tato ustanovení ukazují na starost zabránit tomu, aby migrující pracovníci nebyly znevýhodněni v zaměstnání z důvodu plnění vojenské služby v jiném členském státě. Skutečnost, že by doba vojenské služby nebyla vzata v úvahu v zemi zaměstnání by trestala migrujícího pracovníka kvůli tomu, že se rozhodl vykonávat činnost v jiném členském státě.
“Arbeitsplatzschutzgesetz” se nezabývá obsahem nebo plněním občanských povinností jako je vojenská služba, ale právnímu důsledky vyplývajícími pro určitý pracovní poměr z nepřítomnosti pracovníka spojené s vykonáváním vojenské služby. Z toho vyplývá, že veškeré předpisy týkající se ochrany před propuštěním a zachování mzdy v případě nemoci, ustanovení uvedeného zákona se považují za součást “podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek” ve smyslu čl. 9 odst. 1 nařízení č. 38/64 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68.
Za těchto podmínek a bereme-li v úvahu současně diskuse, které předcházely přijetí uvedených nařízení (kde byla otázka nezbytnosti zcela začlenit migrující pracovníky mezi vnitrostátní pracovníky), je třeba uzavřít, že zákaz diskriminace se vztahuje také na vnitrostátní ustanovení týkající se výhod v zaměstnání vyplývajících z vojenské služby.
Ustanovení zaručující zaměstnání v případě povolání do vojenské služby existují ostatně ve všech členských státech a snaží se, aby pracovníci nebyly kvůli vojenské službě znevýhodněni v oblasti ustanovení pracovněprávních předpisů.
B – Vyjádření vlády Německé spolkové republiky
1. Hlavní argument
Německý zákon o ochraně zaměstnání (“Arbeitsplatzschutzgesetz”) stanoví řadu příznivých opatření z hlediska finančního a je nikoli zanedbatelným nákladem jak pro veřejný německý sektor zvlášť, tak i pro německou ekonomiku jako celek.
Pro zaměstnance soukromého sektoru stanoví tento zákon nejen započtení doby vojenské služby do doby zaměstnání pracovníka u zaměstnavatele, ale kromě jiného tyto výhody:
– v případě předčasného uvolnění z vojenské služby, musí stát poskytnout záruku za zvýšené výdaje, které německému zaměstnavateli přinese dočasné zaměstnání dvou osob na jednom pracovním místě (čl. 1 odst. 5); – na základě článku 4 se doba vojenské služby nevezme v úvahu pro výpočet dovolené za rok. – na základě článku 5 stát musí současně nést náklady na příspěvky, které mají platit osoby plnící vojenskou službu, které si sjednaly připojištění pro případ stáří a úmrtí uživatele. – na základě článku 11 v případě vojenských cvičení ne delších než tři dny musí stát hradit mzdu, na kterou má pracovník nárok.
Rozhodnutí o otázce výkladu předložené Soudnímu dvoru bude mít širší dosah než specifické problémy započtení doby vojenské služby do doby zaměstnání splněné u zaměstnavatele.
Uvedený německý zákon není částí pracovního práva, ale vojenského práva. V důsledku toho je mimo oblast působnosti nařízení č. 38/64 a č. 1612/68.
To vyplývá zejména z článků 223 a 224 Smlouvy, které ponechávají oblast obrany ve výlučné pravomoci každého členského státu. Prostřednictvím uvedeného zákona německý stát využil své pravomoci přiznat svrchovaně některá opatření jako náhradu služby, která je vyžadována po státních příslušnících ve veřejném zájmu, ale která se obvykle nevyžaduje po cizincích. Jedná se tedy o německý zákon o národní obraně, na který se nevztahují ustanovení Smlouvy.
2. První doplňující argument
I když se má za to, že uvedené předpisy Společenství se vztahují na “zákon o ochraně zaměstnání”, nedošlo k porušení zákazu diskriminace. Tento zákaz v souladu s požadavky uvedenými v článku 48 Smlouvy znamená, že se státními příslušníky členského státu musí být zacházeno v jiném členském státě jako se státními příslušníky uvedeného státu. Zvláštních opatření německého zákona o ochraně zaměstnání po dobu vojenské služby využívají za stejných podmínek státní příslušníci i cizinci, kteří plní svoji vojenskou povinnost u Bundeswehru. Na druhou stranu německý občan, který plní vojenskou službu v cizině, na účet jiného členského státu, nepožívá těchto zvláštních opatření. Nerovné zacházení podle uvedeného zákona tedy není spojeno se státní příslušností, ale se službou v Bundeswehru. Jde o objektivní kritérium, jehož výběr nebyl libovolný, neboť se váže na zákon o národní obraně, jejíž výdaje jsou neseny výhradně Spolkovou republikou. Rozšířením výhod tohoto zákona na pracovníky, kteří vykonávali vojenskou službu v jiném členském státě, jehož jsou státními příslušníky, by německý stát nepřímo ulevoval rozpočtu na obranu těchto států. Při neexistenci integrace v oblasti obrany jsou možné rozdílné vnitrostátní předpisy v této oblasti, zejména pokud jde o obecné pojetí vojenské služby. Nerovné zacházení podle “Arbeitsplatzschutzgesetz” se touto situací odůvodňuje. Použití tohoto zákona bez rozlišení na cizince by mohlo vyústit v souběh výhod poskytovaných různými vnitrostátními zákony v této oblasti.
3. Druhý doplňující argument
I kdybychom připustili, že ustanovení “Arbeitsplatzschutzgesetz” představují porušení zákazu diskriminace, je toto porušení povoleno na základě článku 48 Smlouvy, který připouští diskriminaci z důvodů veřejné bezpečnosti.
2. Tato otázka zní, zda “výše uvedené články mají být vykládány v tom smyslu, že pracovník, který je státním příslušníkem členského státu a který je zaměstnán na území jiného členského státu, má nárok, aby jeho doba vojenské služby byla brána v úvahu při stanovení délky jeho zaměstnání u zaměstnavatele v souladu s právními předpisy země zaměstnání, pokud jde o dobu, během které musel přerušit své zaměstnání z důvodu plnění povinností vojenské služby v zemi původu”.
3. Nařízení, jejichž výklad je požadován, jsou založena na článku 48 Smlouvy, který pro zajištění volného pohybu pracovníků důležitého pro společný trh stanoví zrušit jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti mezi pracovníky členských států, pokud jde o zaměstnání, odměňování a ostatní pracovní podmínky. Toto ustanovení nepodléhá žádným výhradám, kromě omezení uvedených v odstavci 3 týkajících se veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Právní předpisy Společenství v sociální oblasti jsou založeny na zásadě, podle které právo každého členského státu musí zajistit, aby státním příslušníkům ostatních členských států zaměstnaným na jeho území byli přiznány všechny výhody, které přiznává vlastním státním příslušníkům.
5. Vnitrostátní zákon určený k ochraně pracovníků, kteří znovu nastoupí do zaměstnání u bývalého zaměstnavatele, před nevýhodami vyplývajícími z nepřítomnosti z důvodu vojenské služby, zejména stanovením, že doba vojenské služby je brána v úvahu při stanovení délky jejich zaměstnání u uvedeného zaměstnavatele, spadá do rámce podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek. Takový zákon proto nemůže být z důvodu svých nepřímých vazeb na národní obranu vyloučen z oblasti působnosti čl. 9 odst. 1 nařízení EHS č. 38/64 a čl. 7 odst. 1 nařízení EHS č. 1612/68 o rovném zacházení a ochraně migrujících pracovníků “s ohledem na všechny podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky.”
7. Proto výše uvedená ustanovení přiznávají migrujícímu pracovníkovi, který je státním příslušníkem členského státu a který musel přerušit své zaměstnání v podniku v jiném členském státě z důvodu plnění povinnosti vojenské služby, nárok na vzetí v úvahu doby vojenské služby pro výpočet jeho odsloužených let v uvedeném podniku, neboť doba vojenské služby v zemi zaměstnání se také bere v úvahu ve prospěch vnitrostátních pracovníků.
Náklady řízení
8. Náklady vynaložené Komisí Evropských společenství a vládou Německé spolkové republiky, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
9. řízení má, pokud jde o účastníky hlavního řízení, povahu mezitímního řízení ve sporu probíhajícím před Bundesarbeitsgericht v Kasslu, k rozhodnutí o nákladech řízení je příslušný uvedený soud.
z těchto důvodů,
s ohledem na soudní spisy;
po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;
po vyslechnutí ústních vyjádření účastníků v hlavním řízení, vlády Německé spolkové republiky a Komise Evropských společenství;
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;
s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na články 48 a 177 této smlouvy;
s ohledem na článek 9 nařízení Rady EHS č. 38/64 ze dne 25. března 1964 a článek 7 nařízení Rady EHS č. 1612/68 ze dne 15. října 1968;
s ohledem na Protokol o Statutu Soudního dvora Evropských společenství, a zejména na článek 20 tohoto protokolu;
s ohledem na jednací řád Soudního dvora Evropských společenství,
o otázkách, které mu předložil Bundesarbeitsgericht v Kasslu rozsudkem uvedeného soudu ze dne 27. února 1969, rozhodl takto:
Ze zásady rovného zacházení vymezené, na základě článku 48 Smlouvy o EHS, v čl. 9 odst. 1 nařízení Rady EHS č. 38/64 ze dne 25. března 1964 a v článku 7 nařízení Rady EHS č. 1612/68, vyplývá, že migrující pracovník, který je státním příslušníkem členského státu a který musel přerušit své zaměstnání v podniku v jiném členském státě z důvodu plnění vnitrostátní povinnosti vojenské služby, má nárok, aby doba vojenské služby byla vzata v úvahu pro výpočet odsloužených let v uvedeném podniku, neboť doba vojenské služby plněné v zemi zaměstnání se také bere v úvahu ve prospěch vnitrostátních pracovníků.
Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. října 1969.
Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud), odvolací soud v oblasti pracovního práva, se vás ptá na dosah čl. 9 odst. 1 nařízení Rady č. 38/64 ze dne 25. března 1964 a článku 7 nařízení č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Mají být tyto články vykládány v tom smyslu, že pracovník, který je státním příslušníkem členského státu a který je zaměstnán na území jiného členského státu, má nárok, aby v souladu s právními předpisy země zaměstnání byla doba vojenské služby v jeho zemi původu brána v úvahu pro výpočet odsloužených let u zaměstnavatele, pokud přerušil zaměstnání z důvodu plnění povinnosti vojenské služby?
Pan Ugliola, italský státní příslušník, pracuje od května 1961 jako zaměstnanec mlékárny Württembergische Milchverwertung-Südmilch-AG, podniku v Německé spolkové republice. Přerušil své zaměstnání od 6. května 1965 do 14. srpna 1966 z důvodu plnění povinné vojenské služby v Itálii, po té se znovu vrátil ke svému bývalému zaměstnavateli.
Vzniká otázka, zda se na něj vztahuje německý zákon, který zajišťuje zaměstnání v době povolání do vojenské služby. Podle znění tohoto zákona, platného od 31. března 1957, se pracovní poměr přerušuje na dobu, po kterou vykonává pracovník základní vojenskou službu nebo vojenské cvičení. Ustanovení čl. 6 odst. 1 uvádí, že pracovník, který znovu nastoupí do zaměstnání v podniku, nesmí pocítit žádnou nevýhodu z hlediska profesního, nebo jeho postavení v rámci podniku kvůli své nepřítomnosti z důvodu vojenské služby. Podle čl. 6 odst. 2 se doba základní vojenské služby nebo vojenského cvičení bere v úvahu pro započtení odsloužených let v povolání nebo v podniku.
Pokud uplatníme toto pravidlo na vojenskou službu pana Uglioly v Itálii, měl by od Vánoc 1966 podle právních ustanovení platných v podniku, kterým je zaměstnán, nárok na vyšší odměnu. Domnívá se, že na základě nařízení Rady má nárok na výhody vyplývající z čl. 6 odst. 2 zákona o ochraně zaměstnání.
Jiný názor zastává jeho zaměstnavatel, který tvrdí, že plnění povinnosti vojenské služby a náhrada, ke které by ho mohlo opravňovat, je otázkou veřejného práva nikoli pracovního práva. Odpovídající vnitrostátní právní předpisy nemohou být tedy považovány za součást podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek, pro které právo Společenství vylučuje, aby státní příslušníci jednoho členského státu byli předmětem rozdílného zacházení v jiném členském státě.
Ačkoliv soudce prvního stupně potvrdil žalobu pana Uglioly, učinil tak na základě německého práva a výkladu smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, bez odkazu na právo Společenství; naproti tomu odvolací soudce na základě práva Společenství rozhodl ve prospěch pracovníka. Bundesarbeitsgericht, ke kterému se podnik odvolal, vás žádá o výklad čl. 9 odst. 1 nařízení č. 38/64, tak článku 7 nařízení č. 1612/68.
Toto naposledy uvedené ustanovení, které nahradilo předchozí, vstoupilo v platnost dne 19. října 1968, 20 dní po svém vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství, to znamená více než dva roky po skutečnostech, kvůli kterým se pan Ugliola dovolává výhod ustanovení práva Společenství. Ať již byla ustanovení použitelná na situaci, která vyvolala odkázání věci tomuto soudu, jakákoli, nic nebrání tomu, aby se váš výklad týkal obou nařízení, jejichž dosah je, jak uvidíme, skoro stejný.
Včera na zasedání byly předneseny velmi vyčerpávající ústní vyjádření, jak ze strany účastníků hlavního řízení, tak vlády Německé spolkové republiky i Komise; můžeme tedy být dosti struční při přezkoumání této věci.
Když jste měli vykládat nařízení č. 3 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků, domnívali jste, že články 48 až 51 Smlouvy, které stanoví zavedení co nejúplnější svobody pohybu pracovníků, stejně jako opatření přijatá k jejich provedení mají být chápány v takovém smyslu, který zabrání, aby právní postavení migrujících pracovníků bylo znevýhodněno (6. červen 1964 – paní Nonnenmacher – věc 92/63 Sb. X-1964, s. 573). Sporná ustanovení je tedy třeba přezkoumat s ohledem na tyto úvahy.
Ačkoliv ustanovení týkající se přístupu k zaměstnání státních příslušníků členských států jsou stále liberálnější ,jak Rada přijímá nová nařízení, zásada rovného zacházení v rámci stávajícího pracovního poměru byla stanovena již na počátku.
Byla stanovena již v nařízení Rady č. 15/61; znovu byla uvedena v článku 9 nařízení č. 38/64 v tomto znění:
Nakonec byla tato zásada vymezena znovu, i když v trochu odlišné formě v článku 7 nařízení č. 1612/68 který, aniž by obsahoval pozitivní formulaci zajišťující pracovníkům členských států stejnou ochranu a stejné zacházení jako státním příslušníkům, obsahuje zákaz diskriminace, což vede ke stejnému výsledku.
Texty tedy stanoví přizpůsobení “všech podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek” a tato formulace musí být vykládána široce. Zaprvé,ačkoliv jsou výslovně zmíněny pouze některé aspekty těchto podmínek, jako např. odměňování a propouštění, jejich vyjmenování předchází příslovce “zejména”. Za druhé pracovník má nárok na vzetí v úvahu doby vojenské služby pro stanovení doby zaměstnání v podniku, aby získal materiální výhody a ty se tedy mohou tedy připojit k odměňování. Komise správně připomíná, že různá ustanovení nařízení č. 38/64 a směrnice 68/360 spolu s nařízením č. 1612/68 mají zabránit, aby období přerušení pobytu z důvodu plnění povinnosti vojenské služby mohlo způsobit buď ztrátu k přístupu k zaměstnání, nebo mít vliv na platnost povolení k pobytu migrujícího pracovníka. Obecná myšlenka těchto předpisů je dát dobám vojenské služby v zemi původu plný účinek, negativní i pozitivní podle okolností, ve vztahu k pracovnímu poměru.
Okamžitě lze namítnout, že oba články Smlouvy, na které se zde odkazuje, nemají nic společného s textem, o němž mluvíme. Ten se nazývá: “zákon o ochraně zaměstnání během vojenské služby”; jeho úkolem je upravit právní důsledky, které má na pracovní poměr nepřítomnost pracovníka z důvodu povinnosti vojenské služby. Taková ustanovení, jejichž výhod se pan Ugliola domáhá u německého soudu, jsou jasně svázána s národní obranou, ale jsou nicméně součástí “podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek” ve smyslu článku 9 nařízení č. 38/64 a článku 7 nařízení č. 1612/68.
Tato úvaha však platí pouze v rámci položené otázky. Ačkoliv nemáte ani vykládat ani posuzovat německý zákon, je třeba poznamenat, že obsahuje ustanovení různé povahy, z nichž některá jsou spojena s problémy obrany a některá se naopak týkají zaměstnání; nakonec některá se vztahují na zaměstnance veřejných služeb a jsou tedy mimo oblast působnosti sporných nařízení. Nejde o to umístit všechna ustanovení Arbeitsplatzschutzgesetz do oblasti působnosti těchto nařízení a bez pochyby lze pochybovat o některých opatřeních, která obsahuje, pochybovat o nich daleko vážněji než o Komisí včera navrženém kritériu, podle kterého jsou za tato opatření odpovědní stát nebo podnik, a které se nám zdá diskutabilním. Ale pokud jde o vzetí v úvahu doby vojenské služby do výpočtu odsloužených let v podniku, zdá se nám jisté, že jde o součást pracovních podmínek.
Jak správně uvedla Komise, členský stát svobodně upravuje důsledky povolání do vojenské služby na profesní činnost; může se též rozhodnout nic neupravovat. Ale ty předpisy, které přijme pro své státní příslušníky, se musí vztahovat i na doby vojenské služby plněné v zemi původu státními příslušníky ostatních členských států, kteří jsou zaměstnáni na jeho území.
Není třeba se domnívat, že tento problém je pouze v Německé spolkové republice. Ve všech ostatních členských státech existují ustanovení zajišťující méně či více zachování zaměstnání v případě povolání do vojenské služby. Výhody plynoucí z těchto předpisů mohou být využívány cizím pracovníkem stejně tak jako domácím. Náklady uložené německými právními předpisy Německé spolkové republice ve prospěch cizích pracovníků mohou být vyrovnány výhodami, které její státní příslušníci pracující v jiných členských státech mohou získat podle právních předpisů těchto států.
2. Vláda Německé spolkové republiky dále dodává, že i když předpisy Společenství mají být považovány za předpisy vztahující se na ochranu zaměstnání nebo alespoň na ustanovení, jehož výhod se domáhá pan Ugliola, nebyl přesto porušen zákaz diskriminace uvedený v nařízeních. Zákaz, který je v souladu se zákazem stanoveným v článku 48 Smlouvy, stanoví, že se státními příslušníky členského státu musí být zacházeno v jiném členském státě stejně jako se státními příslušníky naposledy uvedeného státu. Německý zákon respektuje tuto koncepci, protože poskytuje uvedenou výhodu, pokud cizinci plní vojenskou službu v Bundeswehru, ale nikoli pokud německý státní příslušník plní tuto službu v cizině v armádě jiného členského státu. Kritérium nezávisí tedy na státní příslušnosti, ale na službě v Bundeswehru; to je objektivní i zdůvodnitelné, pokud jde o zákon, který je součástí právních předpisů týkajících se obrany státu (ale tímto konstatováním vláda Německé spolkové republiky bere zpět doznání, které učinila výše pro účely argumentu).
Na druhé straně, díky neexistenci integrace v oblasti obrany v rámci Společenství, jsou možné a oprávnění odlišné vnitrostátní předpisy; nerovné zacházení vyplývá z rozdílů skutečnosti v neintegrované oblasti.
Tato argumentace může být na první pohled lákavá, ale neuspokojuje nás: plnění vojenské služby v armádě jiného státu, než je stát, jehož máme státní příslušnost, je předpoklad, který považuje sama vláda Německé spolkové republiky za dosti teoretický. Diskriminace se tedy nezakládá výslovně na státní příslušnosti, ale na povolání do vojenské služby, které samo je založeno na státní příslušnosti. Ve skutečnosti uvedeného ustanovení využívají pouze němečtí občané a ačkoliv to je zcela oprávněné z hlediska německých právních předpisů, cílem předpisů o volném pohybu je odstranit taková privilegia.
Pokud jde o nerovné zacházení vyplývající ze skutečnosti, že oblast není integrována, je tato nerovnost normální v přísných omezeních oblasti národní obrany; ale již není normální, pokud, jako za předpokladu díky němuž byl učiněn odkaz, je sporné ustanovení součástí podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek uvedených v nařízeních č. 38/64 a 1612/68.
3. Zůstává pouze poslední námitka založená na článku 48 Smlouvy, která umožňuje diskriminaci z důvodu veřejné bezpečnosti.
Tady je třeba vyjít z textu. Odstavec 3 tohoto článku stanoví, že volný pohyb pracovníků zahrnuje právo, s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví: ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa – pohybovat se za tím účelem volně – pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních příslušníků tohoto státu – zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za určitých podmínek.
Je jasné, že všechny tyto předpoklady se zabývají hledáním zaměstnání a právem ho vykonávat: důvody veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti mohou způsobit, že některému cizinci nebude povoleno vstoupit do země a vykonávat zde zaměstnání. Netýkají se však podmínek, za kterých je zaměstnání vykonáváno, pokud je řádně obsazeno. V oblasti odměňování například nemůže žádný důvod veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti způsobit, aby s cizím pracovníkem bylo zacházeno jinak než se státním příslušníkem. To je oblast, kam “diskriminace” uvedená v čl. 48 odst. 3 nemůže dosahovat.
Na konci svých ústních vyjádření uvedl zmocněnec Komise, že věc, která vám byla předložena, je krajní věcí a dokonce poněkud nejistou.
Přijímáme první postřeh alespoň v tom smyslu, že řešení položené otázky se nedotýká toho, co by mohlo být řečeno o ostatních ustanoveních zákona o ochraně zaměstnání. Na druhou stranu se domníváme, že po přezkoumání nevyvolávají sporná ustanovení vážné pochybnosti.
Myslíme si, že je třeba odpovědět Bundesarbeitsgericht, že:
– ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která stanoví započtení dob vojenské služby při stanovení odsloužených let pracovníka v podniku musí být považována za součást podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek ve smyslu článku 9 nařízení č. 38/64 a článku 7 nařízení 1612/68; – ze zásady rovného zacházení uvedené v těchto článcích vyplývá, že doby, které pracovník tráví ve své zemi původu z důvodu plnění povinnosti vojenské služby, se vezmou v při stanovení odsloužených let v podniku jiného členského státu, stejně jako doby vojenské služby v armádě posledně uvedeného státu. _____________________________________________________________________________