Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1986** Jednací jazyk: francouzština, Roger Wybot proti Edgaru Faureovi a dalším (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour d’appel de Paris), věc 149/85, Recueil 1986
Klíčová slova:
Imunita evropských poslanců
Předmět:
Ve věci 149/85, jejímž předmětem je žádost Cour d´appel de Paris (11. odvolací trestní senát) zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS, směřující ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
Rogerem Wybotem
2) společností Librairie Plon,
3) státním zastupitelstvím
k získání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 10 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství,
Právní otázky
1. Rozsudkem ze dne 9. května 1984, došlým Soudnímu dvoru dne 17. května 1985, položil Cour d’appel de Paris [Odvolací soud v Paříži] na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článku 10 Bruselského protokolu ze dne 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách Evropských společenství (dále jen „protokol“).
2. Tato otázka byla vznesena v řízení o odvolání podaném Rogerem Wybotem proti rozsudku tribunal correctionnel de Paris [Trestní soud v Paříži], který prohlásil žalobu p. Wybota pro pomluvu za nepřípustnou z důvodu, že byla vedena proti Edgaru Faureovi, který byl v době předvolání poslancem Evropského parlamentu.
3. Tribunal correctionnel se poté, co zjistil, že předvolání k soudu bylo doručeno dne 27. ledna 1983 a že Evropský parlament zasedal od 9. března 1982 do 7. března 1983, ačkoli v den 27. ledna 1983 se ve skutečnosti schůze nekonala, odvolal na článek 10 protokolu, podle něhož „v průběhu zasedání Shromáždění“ jeho členové požívají na území vlastního státu imunit přiznávaných členům parlamentu vlastního státu.
4. Cour d’appel však měl pochybnosti ohledně skutečného rozsahu pojmu „zasedání“. Poukázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. května 1964 (Wagner, věc 101/63, Recueil s. 381), v němž bylo rozhodnuto, že „Evropský parlament zasedá i po dobu, kdy se nekonají samotné schůze, až do skončení ročního nebo mimořádného zasedání“. Položil si nicméně otázku, zda by tento výklad neměl být přehodnocen vzhledem k nové právní situaci po vstupu v platnost Bruselské smlouvy ze dne 8. dubna 1965 o vytvoření jednotné Rady a jednotné Komise Evropských společenství (dále jen „smlouva o jednotných orgánech“), která mimo jiné změnila některá ustanovení smluv upravující zasedání Evropského parlamentu. Na základě těchto změn Parlament zavedl praxi, podle níž zasedání trvají celý rok.
5. V citovaném rozsudku ze dne 9. května 1984 Cour d’appel de Paris položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
7. Podle p. Wybota ustanovení platná od roku 1965 ve spojení s praxí Evropského parlamentu znemožňují svolání mimořádných zasedání v souladu s článkem 22 Smlouvy o ESUO, článkem 139 Smlouvy o EHS a článkem 109 Smlouvy o ESAE, ačkoli Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. května 1964 jednoznačně uvedl, že „pojem ročního zasedání je třeba chápat tak, aby připouštěl možnost mimořádných zasedání“. Pokud by se zasedáním rozuměla doba celého roku, vedlo by to: a) k záměně režimu imunity „po dobu zasedání“, jak stanoví smlouvy, s režimem imunity po celou dobu mandátu, b) ke znemožnění soudního stíhání evropských poslanců na území jejich vlastního státu po celou dobu mandátu; c) k vytvoření rozdílu mezi imunitou, které požívají evropští poslanci, a imunitou členů národních parlamentů, což je v rozporu s čl. 10 prvním pododstavcem protokolu; d) k nadbytečnosti ustanovení čl. 10 druhého pododstavce protokolu, který přiznává imunitu evropským poslancům „rovněž během cesty na místo zasedání Shromáždění a při návratu z něj“. Těmto důsledkům lze podle něj zamezit pouze výkladem pojmu „zasedání“ v tom smyslu, že označuje pouze dobu, kdy se skutečně konají schůze.
8. Pan Faure, obžalovaný v původním řízení, se domnívá, že příslušná ustanovení smluv a protokolu ve znění platném od roku 1965 nepřinesla žádné změny ve srovnání s dřívější situací a že se oproti dřívějšímu období nezměnila ani praxe Evropského parlamentu, takže není důvod měnit výklad pojmu „zasedání“, který již podal Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. května 1964.
9. Komise Evropských společenství zdůrazňuje, že činnost Parlamentu se již před rokem 1965 řídila praxí, podle níž roční zasedání bylo ukončeno vždy až poslední den před zahájením následujícího. Vysvětluje, že takové zasedání mohlo být mezitím několikrát přerušeno a obnoveno. Podle Komise není žádný důvod se domnívat, že ustanovení upravující zasedání nebo praxe Parlamentu se po roce 1965 podstatně změnily. Stejně jako v době, kdy došlo ke skutečnostem, jež byly na počátku výše uvedené věci 101/63, následují zasedání Parlamentu po sobě bez přestávky.
10. Evropský parlament na výzvu podle článku 21 statutu Soudního dvora EHS, s cílem vysvětlit, jaké důsledky by podle jeho názoru měly vyplývat z právních předpisů a jeho praxe týkajících se pořádání zasedání pro rozsah poslanecké imunity, uvedl, že při neexistenci definice pojmu „zasedání“ a omezení délky jeho trvání ve smlouvách přísluší Parlamentu samotnému, aby rozhodoval o délce svých zasedání, což také učinil tím, že pro ně stanovil celoroční trvání. Parlament zdůrazňuje, že takové rozhodnutí odpovídá skutečnosti, neboť kromě měsíce srpna a dovolené na konci roku trvá ve skutečnosti činnost Evropského parlamentu a jeho jednotlivých orgánů (předsednictvo, rozšířené předsednictvo, sbor kvestorů, ad hoc komise, parlamentní delegace) bez přestávky po celý rok.
11. Pro podání odpovědi na položenou otázku je nejprve třeba zkoumat, zda čl. 10 první pododstavec písm. a) protokolu, podle něhož členové Evropského parlamentu požívají „v průběhu zasedání Shromáždění na území vlastního státu imunit přiznávaných členům parlamentu vlastního státu“, vyžaduje vycházet z vnitrostátní právní úpravy nejen pro stanovení věcného rozsahu imunity, ale také pro výklad pojmu „zasedání“.
12. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že citovaný článek 10 odkazuje výslovně na pojem zasedání Evropského parlamentu. Vyplývá z toho, že použití normy vnitrostátního práva pro výklad tohoto pojmu by bylo neslučitelné nejen se zněním protokolu, ale i se samotným účelem tohoto ustanovení, které má zajišťovat imunitu po stejně dlouhou dobu všem evropským poslancům bez ohledu na jejich státní příslušnost.
13. Z výše uvedených důvodů vyplývá, že délku zasedání Evropského parlamentu je nutné posuzovat podle práva Společenství.
14. Proto je nutné zjistit, zda v právu Společenství existují ustanovení vymezující délku zasedání Evropského parlamentu.
15. V tomto ohledu je nejprve třeba konstatovat, že čl. 22 první pododstavec Smlouvy o ESUO, čl. 139 první pododstavec Smlouvy o EHS a čl. 109 první pododstavec Smlouvy o ESAE byly zrušeny článkem 27 smlouvy o jednotných orgánech a nahrazeny tímto ustanovením: „Shromáždění zasedá jednou ročně. Schází se, aniž by muselo být svoláno, druhé úterý v měsíci březnu.“ Z ostatních ustanovení o Evropském parlamentu ve smlouvách nelze dovodit, a to ani nepřímo, žádný údaj o délce tohoto zasedání.
16. Vyplývá z toho, že při neexistenci ustanovení upravujících tuto otázku ve smlouvách přísluší rozhodnout o délce zasedání samotnému Evropskému parlamentu v rámci vnitřní organizační pravomoci, kterou mu přiznávají čl. 25 první pododstavec Smlouvy o ESUO, čl. 142 první pododstavec Smlouvy o EHS a čl. 112 první pododstavec Smlouvy o ESAE, podle nichž „Evropský parlament přijme svůj jednací řád většinou hlasů svých členů“. Tato vnitřní organizační pravomoc totiž opravňuje Evropský parlament, jak vyplývá z rozsudku ze dne 10. února 1983 (Lucemburské velkovévodství/Evropský parlament, 230/81, Recueil s. 255), přijímat „vhodná opatření pro zajištění svého řádného fungování a průběhu svých jednání“.
17. O ukončení každého ročního zasedání tedy rozhoduje podle svého uvážení Evropský parlament. Ustálená praxe Parlamentu byla dosud taková, že zasedání trvalo celý rok a bylo ukončeno vždy až poslední den před zahájením následujícího.
18. V této souvislosti je třeba poznamenat, že činnost Parlamentu není omezena pouze na konání schůzí, které v parlamentní praxi probíhají vždy jeden týden v měsíci kromě srpna.
19. Jak Parlament velmi podrobně vyložil Soudnímu dvoru, jeho činnost v rámci úkolů, které mu ukládají smlouvy a sekundární právní předpisy, zdaleka přesahuje pouhé konání schůzí a je rozložena prakticky do celého roku.
20. Je totiž potřeba upozornit, že práce na plenárních schůzích vyžaduje, podobně jako v každém jiném shromáždění o mnoha členech, aby se konaly přípravné schůze v parlamentních výborech, které vypracovávají návrhy usnesení předkládané shromáždění, a v rámci politických skupin. Jelikož Parlament v rámci své vnitřní organizační pravomoci vyhradil jeden týden v měsíci pro jednání výborů a jeden týden v měsíci pro jednání politických skupin, vyplývá z toho, že činnost Parlamentu trvá nejméně tři týdny měsíčně po celý rok kromě měsíce srpna a dovolené na konci roku.
21. K plnění úkolů, které mu svěřují smlouvy, Parlament rovněž zřídil různé trvalé či dočasné orgány, jako například předsednictvo, rozšířené předsednictvo, sbor kvestorů, ad hoc komise či parlamentní delegace, které vykonávají specifické funkce i mimo dobu konání plenárních schůzí.
22. S ohledem na tato zjištění je třeba připustit, že činnost Evropského parlamentu a jeho orgánů ve skutečnosti trvá celý rok bez přestávky, kromě měsíce srpna a dovolené na konci roku. Výklad pojmu „zasedání“, který by omezoval trvání imunity pouze na dobu, kdy probíhají schůze, by tak znamenal ohrožení výkonu činností Parlamentu jako celku.
23. Zbývá ještě ověřit, zda praxe Evropského parlamentu nezbavuje čl. 22 třetí pododstavec Smlouvy o ESUO, čl. 139 druhý pododstavec Smlouvy o EHS a čl. 109 druhý pododstavec Smlouvy o ESAE, které přiznávají většině jeho členů a také dalším institucím – Radě a Komisi – právo požádat o svolání mimořádného zasedání, jakéhokoli účinku. V rámci rovnováhy mocí ustanovené smlouvami nesmí praxe Parlamentu zbavovat ostatní orgány výsady, kterou jim smlouvy přiznávají.
24. Ustanovení čl. 9 odst. 5 jednacího řádu Evropského parlamentu výslovně upravuje možnost svolat zasedání Parlamentu „z mimořádných důvodů“. Parlament sám nejméně při jedné příležitosti, a to před přijetím nařízení Rady č. 1293/79, které zrušil Soudní dvůr rozsudkem ze dne 29. října 1980 (Roquette, 138/79, Recueil s. 3333), upozornil Radu na možnost, kterou jí nabízí článek 139 Smlouvy o EHS, vyžádat si mimořádné zasedání Parlamentu pro získání jeho nezbytného stanoviska k zamýšlenému opatření, které muselo být přijato ve velmi krátké lhůtě. Je proto třeba konstatovat, že citovaná ustanovení smluv si zachovávají plný účinek pro případ, že Evropský parlament v souladu se svým oprávněním rozhodne ukončit roční zasedání předčasně.
25. Pokud se týká čl. 10 druhého pododstavce protokolu, který přiznává imunitu evropským poslancům „rovněž během cesty na místo zasedání Shromáždění a při návratu z něj“, nelze se tohoto ustanovení dovolávat pro zpochybnění výkladu pojmu „zasedání“, který s ohledem na praxi Evropského parlamentu plně zajišťuje plnění cílů tohoto pododstavce, byť prostřednictvím jiného ustanovení. Tento pododstavec si ostatně zachovává použitelnost pro případ, že Evropský parlament ukončí své roční zasedání předčasně.
26. Konečně pokud jde o námitku, že takto rozsáhlá imunita poslanců Evropského parlamentu fakticky dlouhodobě znemožňuje jejich soudní stíhání v členských státech, je nutno připomenout, že Evropský parlament má vždy možnost zbavit svého poslance imunity podle článku 10 protokolu, jako je tomu u vnitrostátních parlamentů.
27. Na předběžnou otázku položenou Cour d’appel de Paris je tedy třeba odpovědět tak, že článek 10 protokolu ze dne 8. dubna 1965, který přiznává členům Evropského parlamentu imunitu „v průběhu zasedání Shromáždění“, musí být vykládán v tom smyslu, že Evropský parlament zasedá i po dobu, kdy se nekonají samotné schůze, až do usnesení, kterým ukončí své roční nebo mimořádné zasedání.
K nákladům řízení
28. Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, jež předložila Soudnímu dvoru vyjádření k této věci, a Evropskému parlamentu, který podal vysvětlení podle článku 21 statutu Soudního dvora EHS, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů SOUDNÍ DVŮR o otázce, kterou mu položil Cour d’appel de Paris rozsudkem ze dne 9. května 1984, rozhodl takto:
Článek 10 protokolu ze dne 8. dubna 1965, který přiznává členům Evropského parlamentu imunitu „v průběhu zasedání Shromáždění“, musí být vykládán v tom smyslu, že Evropský parlament zasedá i po dobu, kdy se nekonají samotné schůze, až do usnesení, kterým ukončí své roční nebo mimořádné zasedání.
_____________________________________________________________________________