Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61974J0008
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 11 JULY 1974. PROCUREUR DU ROI V BENOIT AND GUSTAVE DASSONVILLE. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE TRIBUNAL DE PREMIERE INSTANCE DE BRUXELLES. CASE 8-74.
Rozsudek ESD ze dne 11. července 1974
Věc 8/74
Procureur du Roi v Benoit and Gustave Dassonville
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1974] ECR 837 Dassonville”
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1974 PAGES 0837 - 0854
Předmět (klíčová slova):
Keywords
FREE MOVEMENT OF GOODS;QUANTITATIVE RESTRICTIONS;MEASURES HAVING EQUIVALENT EFFECT;COMPETITION;RULES APPLYING TO UNDERTAKINGS;EXCLUSIVE AGREEMENTS;
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Tribunal de première instance v Bruselu - Belgie
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E030;157E085
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    678J0120, 693J0267, 693J0268
    Cassis de Dijon Case 120/78 Rewe 1979 ECR 649
    Keck Joined Cases 267 and 268/93 Keck and Mithouard 1994 ECR 6097
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:
Gustave Dassonville, a wholesaler in business in France, and his son Benoît Dassonville, who managed a branch of his father’s business in Belgium, imported into Belgium “Scotch whisky” under the brand names “Johnnie Walker” and Vat 69”, which Gustave Dassonville had purchased from the French importers and distributors of these two brands of whisky. Under Belgian law, however, goods bearing a designation of origin (such as “Scotch whisky”), when imported, must be accompanied by an official document certifying the right to such designation. These certificates are to be obtained only with great difficulty for a trader who, unlike the direct importer, purchases Scotch whisky which is already in free circulation. The whisky imported by the Dassonvilles did not have such certificate. Therefore, the Public Prosecutor instituted proceedings against the Dassonvilles charging that they had violated Belgian import regulations. In these proceedings, two private companies brought civil claims for damages which they have allegedly suffered by reason of the illegal importation. The two companies are the exclusive importers and distributors of whisky in Belgium for the two brands in question. The Commission was notified within the proper time of the respective exclusive dealing agreements and did not institute the procedure laid down by Article 9 of Regulation No 17 Council Regulation (EEC) No. 17/62, First regulation on the implementation of Articles 85 and 86 of the Treaty, of 6 February 1962 (OJ 1962 .
. The two companies contend that under the exclusive dealing agreements and Belgian law they have the right to prevent third parties from importing into Belgium, in an irregular manner the brands of whisky which they have the sole right to distribute.
The Dassonvilles claim that the Belgian law, on which the present proceedings were based, was incompatible with the prohibition on quantitative restrictions and measures having equivalent effect laid down by Article 30 et seq.
of the EEC Treaty. The Tribunal de Permičre Instance of Brussels therefore stayed the proceedings and referred to the Court of Justice two questions on the interpretation of Articles 30 and 85 of the Treaty.
Gustave Dassonville, velkoobchodník z Francie a jeho syn Benoite Dassonville, který řídil pobočku otcova podniku v Belgii, dováželi do Belgie “skotskou whisky” s označením “Johnnie Walker a Vat 69”. Tuto whisky G. Dassonville nakupoval od dovozců a distributorů těchto dvou značek. Podle belgického práva však zboží nesoucí označení původu (např. skotská whisky) pokud je dovážena do Belgie, musí mít oficiální dokument, potvrzující právo k takovému označení původu. Předmětné dokumenty byly pro obchodníky, kteří nakupovali zboží již ve volném oběhu, dostupné pouze se značnými obtížemi, na rozdíl od přímých dovozců, kteří toto potvrzení mohli obdržet již přímo se zbožím. Whisky dovážená firmou Dassonville neměla požadovaný certifikát. Státní zástupce proto zahájil proti společnosti Dassonville řízení s tvrzením, že porušila belgická pravidla pro dovoz zboží.
Během tohoto řízení dvě soukromé společnosti vznesly civilně právní nároky na náhradu údajné škody, kterou utrpěly kvůli nelegálním dovozům. Tyto společnosti byly exkluzivními dovozci a distributory značek Johnnie Walker a Vat 69 v Belgii. Smlouvy obou společností, týkající se exkluzivního dovozu a distribuce těchto značek whisky byly společnostmi v řádné lhůtě ohlášeny (notifikovány) Komisi, která nezahájila řízení proti platnosti těchto smluv, tak jak je jí to umožněno nařízením 17 čl. 9 Nařízení Rady 17/62, první nařízení o provádění čl. 85 a 86 Smlouvy ES z 06. února 1962.
. Obě dotčené společnosti tvrdily, že podle smluv o exkluzivní distribuci, jakož i podle belgického práva, mají nárok na ochranu před dovozem značek whisky, jichž jsou výhradními distributory, třetími osobami do Belgie, pokud je dovoz v rozporu s výše uvedenými pravidly.
Společnost Dassonville tvrdila, že ustanovení belgického zákona, o něž se řízení opíralo, jsou neslučitelná se zákazem kvantitativních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem, obsaženým v čl. 30 a násl. Smlouvy ES. Soud I. instance v Bruselu řízení přerušil a předložil případ ESD se dvěma otázkami ohledně interpretace čl. 30 a 85 Smlouvy ES.


Názor soudu a komentář:
Dassonville is the seminal case for the Court’s interpretation of Article 30 of the Treaty. Although modified by later judgements in Cassis de Dijon and Keck, the Dassonville-formula is still relevant for the interpretation of Article 30. The decision, however, is also important for an example of how Art. 30 and 85 work together in preventing restrictions to intra-Community trade - be they laid down by public authorities (Article 30) or private parties (Article 85) - thus aiming at the establishment of an effective Common Market.
The Court first addresses the question of whether the Belgian import regulation in question violated Article 30 of the Treaty. Without further reasoning, the Court puts forward what became known as the Dassonville-formula: “All trading rules enacted by Member States which are capable of hindering directly or indirectly, actually or potentially, intra-Community trade are to be considered as measures having an effect equivalent to quantitative restrictions.” The Court, emphasizing the effect of a regulation rather than the intent of the lawmaker, thus adopts a rather broad construction of the “measures having an equivalent effect”, which conforms with its general approach of construing the basic freedoms broadly and restrictions to the basic freedoms narrowly. Quantitative restrictions or measures having an equivalent effect may, however, be justified. In particular, Article 36 provides for a number of admissible restrictions. In addition, the Court holds that “in the absence of a Community system guaranteeing for consumers the authenticity of a product’s designation of origin” the Member States may take “measures to prevent unfair practices in this connexion”. With this, the Court lays the foundations for its later development of implied restrictions to Article 30 of the Treaty on grounds of - as e.g. in the present case - consumer protection. Such implied restrictions, however, are “subject to the condition that these measures should be reasonable and that the means of proof required should not act as a hindrance to trade between Member States and should, in consequence, be accessible to all Community nationals. Furthermore they may not be employed in order to circumvent Article 30: “they must not, in any case, (…) constitute a means of arbitrary discrimination or a disguised restriction on trade between Member States”.
The requirement of an official certificate presently at issue thus constituted a measure having an equivalent effect. Taking account of the fact that such official certificates were only with great difficulty to obtain for traders other than direct importers, the Court finds that the respective rule could not be justified as a “reasonable” measure of consumer protection but rather constituted a hindrance of trade between Member States.
The second question referred to the Court originated in the civil claim brought by the two exclusive importers. It was (in the Court’s wording) “asked whether an agreement the effect of which is to restrict competition and adversely affect trade between the Member States when taken in conjunction with a national rule with regard to certificates of origin is void when that agreement merely authorizes the exclusive importer to exploit that rule for the purpose of preventing parallel imports or does not prohibit him from doing so.” The Court points out that exclusive dealing agreements may in general fall within the prohibition of Article 85 of the Treaty - and thus be void under Article 85 (2) - , when they impede other importation of the products in question from other Member States. “However, the fact that an agreement merely authorizes the concessionaire to exploit (…) a national rule [requiring proof of authenticity] or does not prohibit him from doing so, does not suffice, in itself, to render the agreement null and void.”Dassonville je ukázkovým případem interpretace čl. 30 Evropským soudním dvorem, i když později byla modifikována pozdějšími rozhodnutími Cassis de Dijon, Keck, zůstává tzv. “dassonvillská formule” stále platná pro výklad čl. 30. Rozhodnutí je však důležité jako příklad toho, jak čl. 30 a 85 působí jako prevence proti opatřením vedoucím k omezením uvnitř trhu Společenství – ať už jsou prováděny veřejnými orgány (čl. 30) nebo stranami soukromo-právních vztahů (čl. 85). Oba články fungují jako právní nástroje napomáhající k efektivními fungování jednotného trhu.
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná belgická právní úprava týkající se dovozu je v rozporu s čl. 30. Bez dalšího odůvodnění soud definuje teorii, která vešla ve známost jako tzv. “dassonvillská formule”: “Veškerá obchodní pravidla uzákoněná členskými státy, která jsou schopna přímo či nepřímo, fakticky či potenciálně omezit obchod uvnitř Společenství, jsou považována za opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení. Soud zdůrazňuje účinek regulace, spíše než úmysl zákonodárce formuluje opatření s rovnocenným účinkem poměrně široce, což je v souladu s obecným přístupem soudu – formulovat základní svobody široce a omezení základních svobod restriktivně.
Kvantitativní omezení nebo opatření s rovnocenným účinkem však mohou být ospravedlněna “odůvodněna”. Zvlášť čl. 36 Smlouvy ES poskytuje možnost pro ponechání restriktivních opatření v platnosti. Soud dále shledává, že “při absenci komunitárního systému garantujícího spotřebitelům autentické označení původu výrobku", členský stát může v tomto směru učinit opatření “k předcházení nekalých praktik”. ESD zde stanoví východiska pro definici tzv. “vyplývajících omezení čl. 30” odůvodněných např. – jako v tomto případě – ochranou spotřebitele. Tato omezení jsou však podmíněna tím, že opatření musí být odpovídající, rozumná, a že požadované důkazní prostředky nesmí hrát roli překážky obchodu mezi členskými státy a mají být přístupné všem občanům Společenství. Nesmí být rovněž užívána za účelem obcházení čl. 30 “…v žádném případě … dát vzniknout svévolné diskriminaci nebo zostřeným omezením obchodu mezi členskými státy.
Požadavek předložení shora uvedeného oficiálního osvědčení proto zakládal a byl považován za opatření s rovnocenným účinkem. Berouce v potaz, že získání zmíněného certifikátu bylo pro obchodníky, mimo přímých dovozců, velmi obtížné, soud shledává, že předmětné ustanovení nemůže být obhájeno jako “přiměřené” opatření k ochraně spotřebitelů, ale bylo shledáno jako opatření vytvářející překážky obchodu mezi členskými státy. Druhá otázka předložená soudu pocházela z civilně-právního sporu započatého dvěma exkluzivními dovozci. Soud byl dotázán (dle vlastního uvážení), “zda dohoda (smlouva), jejímž výsledkem je omezení soutěže a nepříznivý vliv na obchod mezi členskými státy, pokud je hodnocena v konjunkci s národním pravidlem o osvědčení původu zboží, je neplatná, pokud umožňuje exkluzivními dovozci využívat tohoto pravidla za účelem zamezení paralelních dovozů, případně mu nezakazuje, aby tak činil. Soud konstatuje, že dohody o exkluzivním prodeji a distribuci mohou obecně spadat pod zákaz čl. 86 Smlouvy ES – ať jsou tedy neplatné – čl. 85 (2) “jestliže tvoří překážku jiného alternativního dovozu zboží z jiného členského státu. Přesto skutečnost, že určitá dohoda výslovně opravňuje k využívání národního pravidla požadujíc např. potvrzení o původu zboží nebo nezakazuje, aby takto činil, sama o sobě nestačí k tomu, aby dohoda byla prohlášena za neplatnou.


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALL TRADING RULES ENACTED BY MEMBER STATES WHICH ARE CAPABLE OF HINDERING, DIRECTLY OR INDIRECTLY, ACTUALLY OR POTENTIALLY, INTRA-COMMUNITY TRADE ARE TO BE CONSIDERED AS MEASURES HAVING AN EFFECT EQUIVALENT TO QUANTITATIVE RESTRICTIONS.

2. IN THE ABSENCE OF A COMMUNITY SYSTEM GUARANTEEING FOR CONSUMERS THE AUTHENTICITY OF A PRODUCT'S DESIGNATION OR ORIGIN, MEMBER STATES MAY TAKE MEASURES TO PREVENT UNFAIR PRACTICES IN THIS CONNEXION, ON CONDITION THAT SUCH MEASURES ARE REASONABLE AND DO NOT CONSTITUTE A MEANS OF ARBITRARY DISCRIMINATION OR A DISGUISED RESTRICTION ON TRADE BETWEEN MEMBER STATES. CONSEQUENTLY, THE REQUIREMENT BY A MEMBER STATE OF A CERTIFICATE OF AUTHENTICITY WHICH IS LESS EASILY OBTAINABLE BY IMPORTERS OF AN AUTHENTIC PRODUCT WHICH HAS BEEN PUT INTO FREE CIRCULATION IN A REGULAR MANNER IN ANOTHER MEMBER STATE THAN BY IMPORTERS OF THE SAME PRODUCT COMING DIRECTLY FROM THE COUNTRY OF ORIGIN CONSTITUTES A MEASURE HAVING AN EFFECT EQUIVALENT TO A QUANTITATIVE RESTRICTION AS PROHIBITED BY THE TREATY.

3. AN EXCLUSIVE DEALING AGREEMENT FALLS WITHIN THE PROHIBITION OF ARTICLE 85 WHEN IT IMPEDES, IN LAW OR IN FACT, THE IMPORTATION OF THE PRODUCTS IN QUESTION FROM OTHER MEMBER STATES INTO THE PROTECTED TERRITORY BY PERSONS OTHER THAN THE EXCLUSIVE IMPORTER.

4. AN EXCLUSIVE DEALING AGREEMENT MAY ADVERSELY AFFECT TRADE BETWEEN MEMBER STATES AND CAN HAVE THE EFFECT OF HINDERING COMPETITION IF THE CONCESSIONAIRE IS ABLE TO PREVENT PARALLEL IMPORTS FROM OTHER MEMBER STATES INTO THE TERRITORY COVERED BY THE CONCESSION BY MEANS OF THE COMBINED EFFECTS OF THE AGREEMENT AND A NATIONAL LAW REQUIRING THE EXCLUSIVE USE OF A CERTAIN MEANS OF PROOF OF AUTHENTICITY. FOR THE PURPOSE OF JUDGING WHETHER THIS IS THE CASE, ACCOUNT MUST BE TAKEN NOT ONLY OF THE RIGHTS AND OBLIGATIONS FLOWING FROM THE PROVISIONS OF THE AGREEMENT, BUT ALSO OF THE LEGAL AND ECONOMIC CONTEXT IN WHICH IT IS SITUATED AND, IN PARTICULAR, THE POSSIBLE EXISTENCE OF SIMILAR AGREEMENTS CONCLUDED BETWEEN THE SAME PRODUCER AND CONCESSIONAIRES ESTABLISHED IN OTHER MEMBER STATES. PRICE DIFFERENCES FOUND TO EXIST BETWEEN MEMBER STATES ARE AN INDICATION TO BE TAKEN INTO ACCOUNT.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Tribunal de première instance v Bruselu - Belgie

Předmět:

Skutkové okolnosti:
– se dopustili padělání nebo se podíleli na padělání tím, že na lahve umístili výše uvedené etikety s úmyslem vyvolat mylný dojem, že vlastní úřední doklad osvědčující původ whisky, a využívali falešných dokladů,
– porušili články 1 a 4 královského výnosu č. 57 ze dne 20. prosince 1934 tím, že vědomě dováželi, prodávali, vystavovali k prodeji, drželi nebo přepravovali za účelem prodeje nebo dodávek whisky s označením původu přijatým řádně belgickou vládou, přičemž nezajistili, aby byla tato whisky doprovázena úředním dokladem potvrzujícím právo na takové označení.
Právní otázky:

1 Usnesením ze dne 11. ledna 1974, došlým kanceláři Soudního dvora dne 8. února 1974, položil soud prvního stupně (tribunal de première instance) v Bruselu, v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS, dvě otázky týkající se výkladu článků 30, 31, 32, 33, 36 a 85 Smlouvy o EHS, vztahující se k požadavku úředního dokladu vystaveného vládou země vývozu pro výrobky s označením původu.
2 Podstatou první otázky je, zda vnitrostátní předpis zakazující dovoz zboží s označením původu, které není doprovázeno úředním dokladem země původu o oprávněnosti užití tohoto označení, představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení ve smyslu článku 30 Smlouvy.
3 Tato otázka byla vznesena v rámci trestního řízení vedeného v Belgii proti obchodníkům, kteří řádně nakupovali zásilky skotské whisky ve volném oběhu ve Francii a dováželi je do Belgie, aniž měli osvědčení o původu od britských celních orgánů, a porušili tak vnitrostátní předpisy.
4 Ze spisu a z jednání vyplývá, že obchodník, který chce dovážet do Belgie skotskou whisky, která je již ve volném oběhu ve Francii, si může takové osvědčení na rozdíl od dovozce, který dováží přímo ze státu výroby, opatřit jen za cenu značných obtíží.
5 Veškerá obchodní pravidla členských států způsobilá přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, jsou považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením.
6 Dokud nebude ve Společenství zaveden systém, který spotřebitelům zaručí pravost označení původu výrobku, může členský stát přijmout opatření, aby zabránil nekalým způsobům jednání v této oblasti, avšak pouze pod podmínkou, že tato opatření budou rozumná a že požadované důkazy nebudou narušovat obchod mezi členskými státy a budou přístupné všem jejich příslušníkům.
7 Aniž by bylo nutné zkoumat, zda se na tato opatření vztahuje článek 36, nesmí v žádném případě na základě zásady vyjádřené ve druhé větě tohoto článku tato opatření sloužit jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.
8 To může být případ formalit vyžadovaných členským státem na prokázání původu výrobku, kdy mohou tento požadavek, aniž by narazili na vážné potíže, splnit pouze přímí dovozci.
9 Požadavek členského státu na osvědčení o pravosti, které je hůře dostupné dovozcům pravého výrobku, jenž byl řádně propuštěn do volného oběhu v jiném členském státě, než dovozcům stejného výrobku přímo ze země původu, představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, neslučitelné se Smlouvou.
10 Podstatou druhé otázky je, zda dohoda, jejímž výsledkem je omezení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy, pokud je kombinována s vnitrostátním předpisem týkajícím se osvědčení o původu, je neplatná, pokud výhradním dovozcům povoluje nebo nezakazuje využívat tento předpis za účelem zamezení paralelním dovozům.
11 Na výhradní dohodu se vztahuje zákaz podle článku 85, pokud představuje překážku, právní nebo skutečnou, pro to, aby dotčené výrobky byly dováženy z jiných členských států do chráněné oblasti jinými osobami, než je výhradní dovozce.
12 Zejména může výhradní dohoda ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž, jestliže koncesionář může zabránit paralelním dovozům z jiných členských států na území, na které se vztahuje koncese, v důsledku kombinace dohody s účinky vnitrostátních předpisů, které požadují výlučně jeden určitý způsob důkazu pravosti.
13 K posouzení toho, zda se jedná o takový případ, je třeba vzít v úvahu nejen práva a povinnosti vyplývající z dohody, ale také ekonomické a právní souvislosti, v nichž se nachází, především případnou existenci podobných dohod uzavřených mezi stejným výrobcem a koncesionáři usazenými v jiných členských státech.
14 V tomto ohledu může udržování značně vyšších cen v jednom členském státě oproti cenám v jiných členských státech vést ke zkoumání, zda výhradní dohoda není používána k tomu, aby se dovozcům zabránilo v opatření si příslušných důkazů o pravosti daného výrobku, které požaduje vnitrostátní předpis typu, jaký je uveden v otázce.
15 Skutečnost, že určitá dohoda pouze povoluje takový vnitrostátní předpis využívat nebo jeho využití nezakazuje, ovšem sama o sobě nestačí k tomu, aby byla dohoda prohlášena za neplatnou.


Náklady řízení

16 Výdaje vzniklé vládám Belgie a Spojenému království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudními dvoru vyjádření, se nenahrazují.
17 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před tribunal de première instance v Bruselu, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil tribunal de première instance v Bruselu usnesením ze dne 11. ledna 1974, rozhodl takto:

1) Požadavek členského státu na osvědčení o pravosti, které je hůře dostupné dovozcům pravého výrobku, jenž byl řádně propuštěn do volného oběhu v jiném členském státě, než dovozcům stejného výrobku přímo ze země původu, představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, neslučitelné se Smlouvou.
2) Skutečnost, že určitá dohoda pouze povoluje takový vnitrostátní předpis využívat nebo jeho využití nezakazuje, sama o sobě nestačí k tomu, aby byla dohoda prohlášena za neplatnou.


_____________________________________________________________________________