4. V rámci řízení vznesly akciové společnosti Fourcroy a Breuval z Bruselu soukromoprávní nárok náhradu škody, kterou jim způsobil protiprávní dovoz, z něhož jsou žalovaní obviněni. Žalovaní totiž měli buď dovážet whisky přímo ze Spojeného království, nebo si vyžádat úřední doklady od svých francouzských dodavatelů nebo britských orgánů, než výrobek uvedli do Belgie.
Obě společnosti jsou výhradními dovozci a distributory whisky v Belgii, jedna pro obchodní značku „Vat 69“, druhá pro obchodní značku „Johnnie Walker“. Výhradní dohoda byla včas oznámena Komisi, která nezahájila řízení uvedené v článku 9 nařízení č. 17.
Společnosti Fourcroy a Breuval se domnívají, že i když výhradní dohody nemají podle belgického práva účinek vůči třetím stranám, jsou každopádně jakožto subjekty uplatňující soukromoprávní nárok oprávněny bránit dovozu whisky té značky, jejíž distribuci zajišťují, do Belgie třetími osobami za protiprávních podmínek.
5. Dassonvillové tvrdí, že ustanovení královského výnosu č. 57, jak jsou vykládána belgickými orgány, jsou neslučitelná se zákazem množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem, obsaženému v článku 30 a následujících Smlouvy o EHS.
Královský výnos č. 57 údajně znemožňuje dovozy do Belgie z jiné země, než ze které zboží pochází, pokud taková země nemá právní úpravu týkající se osvědčení o původu podobnou belgické právní úpravě. Taková právní úprava pak vede k přísnému oddělení trhů nebo přinejmenším k diskriminaci či zastřenému omezování obchodu mezi členskými státy, které nejsou odůvodněny článkem 36 Smlouvy o EHS.
Za druhé se Dassonvillové domnívají, že společnosti Fourcroy a Breuval do řízení jako subjekty uplatňující soukromoprávní nárok vstoupily pouze proto, aby se jakožto výhradní distributoři bránily paralelnímu dovozu pravé značkové whisky, řádně získané od zahraničních koncesionářů, a aby si tak na území Belgie zajistily naprostou ochranu. Na podporu svého tvrzení uvádějí praxi Soudního dvora, zejména rozhodnutí ve věci Béguelin (věc 22-71, Recueil 1971, s. 949), podle kterého by bylo možné výhradní dohodu považovat za odporující článku 85 Smlouvy, pokud koncesionář může zabránit paralelním dovozům z jiných členských států na území, na něž se koncese vztahuje, prostřednictvím kombinace účinků dohody a vnitrostátního práva v oblasti nekalé soutěže.
6. Usnesením ze dne 11. ledna 1974 položil tribunal de première instance v Bruselu Soudnímu dvoru tyto otázky:
„Musejí být články 30, 31, 32, 33 a 36 vykládány v tom smyslu, že ustanovení vnitrostátního právního předpisu zakazující zejména dovoz zboží, jako jsou destiláty, s označením původu řádně přijatým příslušnou vládou, pokud toto zboží není doprovázeno úředním dokladem vystaveným vládou vývozce o oprávněnost použití takového označení, je nutné považovat za množstevní omezení nebo za opatření s rovnocenným účinkem?
Je dohoda, jejímž výsledkem je omezení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy, pokud je kombinována s vnitrostátním předpisem týkajícím se osvědčení o původu, neplatná, jestliže pouze povoluje nebo nezakazuje výhradním dovozcům využívat takový předpis za účelem zamezení paralelním dovozům?“
II – Řízení
Předkládací usnesení bylo podáno kanceláři Soudního dvora dne 8. února 1974.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložili písemná vyjádření jménem Dassonvillů Roger Strowel, advokát odvolacího soudu v Bruselu, jménem akciových společností Fourcroy a Breuval & Cie Jean Dassesse, advokát kasačního soudu v Belgii, jménem vlády Spojeného království Treasury Solicitor jako zmocněnec a jménem Komise Evropských společenství René-Christian Béraud a Dieter Oldekop, právní poradci jako zmocněnci.
Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování.
III – Shrnutí písemných vyjádření
Vyjádření Dassonvillů.
Pokud jde o skutkovou podstatu, Dassonvillové zdůrazňují, že výrobky, které jsou předmětem sporu, byly řádně získány ode dvou výhradních francouzských dovozců dotyčných značek a že nebylo v souvislosti s povahou výrobků učiněno žádné tvrzení o podvodu ani o padělání obchodních značek, pod kterými byly prodávány.
Výrobky, které jsou předmětem sporu, prošly celní kontrolou. Nikdy přitom nebyly napadeny britský původ, obchodní značky na lahvích ani nevyměnitelné uzávěry, nikdy nebyl požadován ani proveden žádný rozbor výrobků.
K první otázce
Dassonvillové se domnívají, že povinnost vyrábět a doprovázet ve všech stádiích obchodování výrobky, které jsou předmětem sporu, úředním dokladem odpovídajícím přísným a přesně vymezeným normám, je opatřením s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení.
Na podporu tohoto tvrzení citují Dassonvillové definici opatření s rovnocenným účinkem, kterou uvedla Komise v odpovědi na druhou písemnou otázku p. Deringera (Úř. věst. 169, s. 67, ze dne 26. července 1967): jsou to „ustanovení právních a správních předpisů, správní praxe a jakákoliv jiná praxe orgánu veřejné moci nebo jemu přisouditelná, které jsou překážkou dovozu, jenž by se v případě jejich neexistence jinak mohl uskutečnit“. Dovolávají se též řady směrnic přijatých Komisí v souvislosti se zrušením množstevních omezení, a zejména směrnice 70/50 (Úř. věst. L 13, 1970, s. 29) a rozsudku Soudního dvora ve věci International Fruit Company v. Produktschap voor Groenten en Fruit (věci 51 až 54-71, Sbírka 1971, s. 1107).
Dassonvillové uplatňují uvedený rozsudek na skutkovou podstatu této věci a jsou toho názoru, že „osvědčení o původu“ představuje doklad, jímž je dovoz výrobků, které jsou předmětem sporu, podmíněn, ale jehož vydání není údajně ani automatické, ani čistě formální. Poukazují na to, že dovážet bez osvědčení takové výrobky z jiných zemí než ze země původu a následně je prodávat je nemožné a že zákaz je absolutní, protože jeho porušení je doprovázeno trestními sankcemi.
Podle jejich názoru není cílem pravidel společného trhu pouze liberalizace přímé obchodní výměny zboží mezi zemí výroby a zemí spotřeby, ale i veškerého dalšího obchodu uvnitř jednotného trhu.
I kdyby Gustave Dassonville, který obchoduje ve Francii, řádně dovezl skotskou whisky do Francie přímo ze Skotska a nechal si vystavit britské celní osvědčení, nemohl by podle belgických právních předpisů vybírat z vlastních zásob výrobky pro svou belgickou pobočku a předkládat na belgické celnici britské „osvědčení o původu“.
Taková obchodní právní úprava údajně často pomáhá posilovat monopol výhradních vnitrostátních distributorů.
Pokud je cílem státu ochrana výrobků s označením původu, patří takový cíl mezi cíle přípustné podle článku 36 Smlouvy, avšak pod podmínkou, že použité prostředky jednak nebudou neúměrné sledovanému cíli, a jednak nebudou diskriminovat určité členské státy. Jestliže je ovšem takovým případem situace, kdy je dovoz učiněn obtížnějším nebo nákladnějším, aniž je to nutné k dosažení cíle odůvodněného na základě článku 36 (výše uvedená směrnice 70/50), platí totéž o to více v situaci, kdy použité prostředky dovozy z jednoho nebo jiného členského státu zcela znemožňují.
Dále Dassonvillové uvádějí příklady jiných, přiměřenějších prostředků, které by stačily k zajištění obchodní ochrany výrobků s označením původu.
Dassonvillové také poukazují na nerovnost vyplývající z toho, že napadený právní předpis o dovážených výrobcích je ve vztahu k systému vytvořenému belgickým zákonem ze dne 14. července 1971, o vnitrostátních výrobcích s označením původu, přísnější povahy.
Ke druhé otázce
Při zjišťování toho, zda existuje, či neexistuje absolutní územní ochrana, nemá být výhradní dohoda posuzována přísně sama o sobě, nýbrž ve světle hospodářských a právních souvislostí, ve kterých se dohoda nachází: věc Béguelin (věc 22-71, Recueil 1971, s. 963).
Uplatněním soukromoprávního nároku společnosti Fourcroy a Breuval podle všeho jasně projevují svou vůli získat prostřednictvím donucovacího prostředku, který jim dávají zákonodárci k dispozici, absolutní územní ochranu, kterou Smlouva zakazuje. Kritika vznesená stranami, které uplatňují soukromoprávní nárok, se netýká ani povahy či původu výrobků, které jsou předmětem sporu, ani padělání značek, ale pouze práva ostatních subjektů tyto výrobky obstarat, dovézt je do Belgie a tam je prodávat.
Na podporu tvrzení, podle kterého výkon průmyslového nebo obchodního vlastnického práva může vyvolat zákazy podle článku 85 odstavce 1, odkazují Dassonvillové na rozsudek Sirena v. Eda (věc 40-70, Recueil 1971, s. 69). Takový je podle nich i případ, kdy převody práv a licence udělené vnitrostátním provozovatelům práv ke značkám chránícím stejný výrobek vytvářejí nepřekonatelné hranice mezi členskými státy.
Vyjádření společností Fourcroy a Breuval
K první otázce
První otázku je podle nich nutné prozkoumat v právních souvislostech sporné právní úpravy. Ta je údajně výsledkem určitých mezinárodních závazků sjednaných mezi belgicko-lucemburskou unií na jedné straně a Francií dne 4. dubna 1925 a Portugalskem dne 6. ledna 1927 na druhé straně.
Je třeba vzít také v úvahu zákon ze dne 23. května 1929, kterým se ratifikuje Haagský akt ze dne 6. listopadu 1925 o revizi Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883. Tento akt zahrnul „označení původu“ mezi údaje o původu v rámci ochrany průmyslového vlastnictví.
I kdyby se právní úprava v oblasti ochrany označení původu destilátů mohla v době svého vyhlášení používat odlišně na domácí výrobky a na výrobky dovážené, ztratila by tento svůj charakter v okamžiku přijetí základního systému podle zákona ze dne 14. července 1971.
Počet označení původu chráněných vnitrostátním právem také ukazuje, že tato právní úprava nemá z hlediska hospodářského diskriminační charakter.
S přihlédnutím ke kritériím stanoveným Komisí ve směrnici 70/50 ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. L 13 ze dne 19. ledna 1970, s. 19) Fourcroy a Breuval navrhují Soudnímu dvoru, aby na první otázku odpověděl záporně.
Pokud se požadavek osvědčení vztahuje bez rozdílu na výrobky domácí i dovážené, jeho účinek na volný pohyb zboží musí být považován za důsledek rozdílů v právní úpravě obchodu, aniž došlo k překročení rámce účinků vlastních takové právní úpravě.
Právní úprava, která může mít vliv na obchod, proto ještě nemusí mít vliv na tu oblast obchodu, jejíž liberalizaci byla záměrem samotné Smlouvy. Překážka dovozu, kterou taková právní úprava může vytvořit, musí být posuzována s ohledem na počet a množství dovezených výrobků: generální advokát Roemer ve věci International Fruit Company v. Produktschap voor Groenten en Fruit (věci 51 až 54-71, Recueil 1971, s. 1124).
Každý vývozce originální skotské whisky může své výrobky, ať už je jejich určení jakékoliv, údajně vybavit dokladem osvědčujícím jejich původ a takové výrobky mohou být do Belgie dováženy bez jakéhokoliv omezení. Koncepce množstevního omezení, které představuje právní překážku dovozu, je tudíž irelevantní.
Rozdíl mezi skutkovou podstatou této věci a věci International Fruit Company spočívá v tom, že v uvedené věci uděloval licence stát dovozce a jejich nepochybným cílem byl dohled nad zahraničním obchodem. V této věci vydává doklad osvědčující právo na označení původu země původu a stát dovozce pouze zjišťuje, zda je výrobek úředním dokladem doprovázen.
Problémy, na které při dovozu whisky do Belgie narazili Dassonvillové, lze potom přičíst neexistenci harmonizace v systému ochrany označení původu a jejich vlastní nedbalosti.
Pokud je nicméně příslušná právní úprava považována za opatření s rovnocenným účinkem, spadá v každém případě pod článek 36. Označení původu představuje právo obchodního vlastnictví a kolektivní právo úzce spojené s konceptem veřejného zájmu. Svou povahou patří označení původu do oblasti veřejného práva. Má dvojí účel, totiž ochranu kolektivních zájmů výrobců z určité územní oblasti a ochranu veřejného zdraví spotřebitelů.
Belgická právní úprava oba tyto požadavky splňuje: oprávněné zájmy výrobců jsou chráněny tím, že se dodržují výrobní podmínky, což potvrzuje doklad vydaný v zemi původu. Požadavky týkající se veřejného zdraví jsou v zemi dovozu zajištěny tím, že se ověří, že výrobky nejsou napodobeninami, které mají uvést veřejnost v omyl.
Jelikož pravomoc potvrdit právo na označení původu mají pouze orgány země původu, nemůže se jednat o zastřené omezování obchodu nebo svévolnou diskriminaci.
Ke druhé otázce
Uvedené právní úpravy nemůže vzhledem k jejímu předmětu „využít“ jednotlivec, i kdyby šlo o výhradního dovozce. Právním základem soukromoprávního řízení o náhradě škody je žaloba týkající se odpovědnosti podle článku 1382 občanského zákoníku; důvodem k podání žaloby je nekalá soutěž ve vztahu k obchodníkům, kteří jednají v souladu s právními předpisy o osvědčení o původu, jíž se dopouštějí ti, kdo takové výrobky distribuují s falešnými osvědčeními.
Podle práva Společenství má koncesionář právo využít právních předpisů o nekalé soutěži, pokud nekalý charakter chování jeho konkurentů vyplývá z jiné skutečnosti než z toho, že takový konkurent provádí paralelní dovozy: věc Béguelin (uvedeno výše).
Touto jinou skutečností je v projednávaném případě dovoz bez osvědčení o původu včetně používání padělků.
Vyjádření Spojeného království
K první otázce
Spojené království nejprve vysvětluje podmínky, za kterých má podle britského práva výrobek právo na označení „skotská whisky“. Domnívá se, že ustanovení belgického práva nemohou představovat opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením. Na podporu tohoto tvrzení se Spojené království dovolává odpovědi Komise na písemnou otázku 118/66-67 (Úř. věst. 1967, s. 122 a 901).
Spojené království se domnívá, že pojem opatření s rovnocenným účinkem nezahrnuje opatření, která mají tento účinek pouze potenciálně. Avšak i za předpokladu, že by byla opatření takto kvalifikována, není údajně možné považovat za skutečnou nebo potenciální překážku definici výrobku prostřednictvím jeho složení, metody výroby a geografického původu.
Uznání osvědčení vystaveného vládou Spojeného království jinými členskými státy prý obchod s dotyčným výrobkem určitě nepoškozuje, ba naopak jej zjednodušuje. Požadavek osvědčení tak pouze brání dovozu falešných výrobků. Omezení je proto údajně kvalitativní, nikoli množstevní.
Vláda Spojeného království poukazuje na to, že náklady na osvědčení jsou minimální a že se osvědčení uděluje vždy, i po vývozu, pokud lze původní vývoz zjistit.
Zdůrazňuje, že právo Společenství již přijalo tento systém označování u bourbon whisky. Nařízení (EHS) č. 2552/69 ze dne 17. prosince 1969 (Úř. věst. 1969, L 320, s. 19) vychází z toho, „že identifikace bourbon whisky je zvláště složitá, že tato identifikace může být podstatně zjednodušena, pokud země vývozce zaručí, že vyvážené zboží je v souladu s označením dotyčného výrobku, … že výrobek může být přijat … pouze pokud je doprovázen osvědčením o pravosti“.
Podle stanoviska Spojeného království není identifikace skotské whisky o nic jednodušší než identifikace bourbon whisky, a podobná metoda označování by byla žádoucí.
Pokud v rozporu se stanoviskem britské vlády představuje belgická nebo britská právní úprava opatření s rovnocenným účinkem, prohlašuje Spojené království, že spadá pod výjimku podle článku 36, jelikož chrání průmyslové a obchodní vlastnictví, které v sobě nese dobré jméno skotské whisky.
Na podporu tohoto tvrzení cituje odpověď Komise na písemnou otázku č. 189/73 (Úř. věst. 1974, C 22, s. 9).
V souladu s obecnými zásadami práva Společenství je třeba, aby byli spotřebitelé ujištěni, že při nákupu výrobku označeného „skotská whisky“ nakupují výrobek dané kvality.
Na podporu tohoto tvrzení cituje Spojené království právní předpis Společenství týkající se vína, který je částečně motivován podobnými úvahami (nařízení EHS č. 24 ze dne 4. dubna 1962, Úř. věst. ze dne 20. dubna 1962, nařízení Komise EHS č. 1769/72, Úř. věst. 1972, L 191, s. 1).
V mezinárodním právu se ochrana průmyslového vlastnictví vztahuje i na ochranu označení původu (Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná ve Stockholmu dne 14. července 1967, a zejména její článek 1, odstavce 2 a 3).
Spojené království proto navrhuje, aby odpověď na první otázku byla záporná.
Vyjádření belgické vlády
Dříve než přistoupí k problémům souvisejícím s první položenou předběžnou otázkou, předkládá belgická vláda nástin belgické právní úpravy v oblasti označení původu vín a destilátů.
K první otázce
Skutečnost, že je označení původu „skotská whisky“ vyhrazeno výrobkům doprovázeným úředním dokladem, který potvrzuje právo na toto označení, nepředstavuje omezení dovozu, neboť pod prostým označením „whisky“ lze dovážet jakýkoliv výrobek bez úředního dokladu.
Belgie slučitelnost belgických právních předpisů s články 30 až 33 a 36 Smlouvy o EHS dokládá následujícími argumenty.
V prvé řadě musí být na zemi původu, aby stanovila, která označení původu svých výrobků jsou chráněna a jaké vlastnosti musí tyto výrobky mít. Platné tedy může být pouze osvědčení o původu vydané orgány země původu.
Požadavek důkazu o původu také nepředstavuje protiprávní omezení obchodu mezi členskými státy. Belgické orgány se nezabývají státní příslušností obchodníků, kteří v souvislosti s vývozem skotské whisky od britských orgánů žádají úřední doklady, jimiž tyto orgány potvrzují právo vyvážených výrobků nést chráněné označení původu.
Belgická vláda připomíná odpověď Komise na písemnou otázku č. 189/73 p. Cousté (viz výše). Z této odpovědi údajně vyplývá, že belgická právní úprava, která se vztahuje pouze na důkaz o právu na chráněné označení původu, neodporuje článkům 30 až 33 Smlouvy o EHS a spadá pod článek 36.
Belgická vláda zdůrazňuje, že ochrana označení původu hraje v Belgii roli při ochraně veřejného zdraví, neboť se opírá o šetření týkající se složení potravinářských výrobků, které provádějí ve stadiu výroby v zemi původu orgány této země. Ve stadiu distribuce a prodeje by tato šetření byla složitá, ne-li nemožná, a z hlediska ochrany veřejného zdraví méně účinná.
Belgická vláda uvádí, že omezení dovozu a vývozu z důvodů týkajících se ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví nejsou obsažena na seznamu opatření s rovnocenným účinkem, která byla zakázána směrnicí Komise 70/50 EHS ze dne 22. prosince 1969.
Kdyby nebylo vyžadováno osvědčení o původu, mohly by se na trhu s destiláty velice brzy objevit podvody související s kvalitou. Královský výnos č. 57 proto není zastřeným omezením obchodu mezi státy. Nejde tu údajně o omezení, ale o podmínku, kterou zainteresovaná osoba buď splní, nebo nesplní.
Možnost, že by nevyrábějící členský stát povolil dovoz bez osvědčení o původu, nepřichází v úvahu. Znamenalo by to popřít veškerou hodnotu právních předpisů o označení původu a přiznat tomuto státu právo nahradit osvědčení o původu jiným dokladem, který však neposkytuje stejné záruky. Zpochybněna by byla samotná ochrana označení původu, nikoliv prostředky jejího výkonu.
Ke druhé otázce
Podle belgické vlády je třeba rozlišovat mezi právními ustanoveními, která umožňují zainteresovaným osobám práva uplatňovat, a ustanoveními jako v tomto případě, která každému ukládají povinnosti, jimž se nikdo nemůže vyhnout. Zdá se, že pravidly hospodářské soutěže může být ovlivněno pouze používání první skupiny ustanovení, takže otázka jednoduše zní, zda se může pouhou společnou existencí s vnitrostátním předpisem stát dohoda protiprávní. Belgická vláda soudí, že platnost nebo neplatnost dohody není existencí kogentní právní úpravy příslušné oblasti dotčena.
Vyjádření Komise
K první otázce
Podle Komise je každé opatření, ať jsou jeho povaha nebo obsah jakékoliv, z důvodu účinku na volný pohyb zboží opatřením s rovnocenným účinkem, pokud nespadá pod jiné ustanovení Smlouvy.
Komise vytvořila tento pojem v průběhu přechodného období důležitými směrnicemi, které přijala na základě článku 33 odstavce 7 Smlouvy o EHS (směrnice Komise ze dne 7. listopadu 1966, Úř. věst. ze dne 30. listopadu 1966, s. 3745/66 a 3748/66, směrnice ze dne 17. a 22. prosince 1969, Úř. věst. ze dne 19. ledna 1970, L 13, s. 1 a 29).
Podle Komise je třeba mezi opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu nebo vývozu zařadit právní a správní ustanovení, stejně jako správní praxi, které jsou překážkou dovozu nebo vývozu, jenž by se mohl uskutečnit, kdyby tyto překážky neexistovaly, včetně těch, které činí dovozy nákladnějšími a složitějšími v porovnání s prodejem vnitrostátní produkce na vnitrostátním trhu. Opatření má účinek rovnocenný množstevnímu omezení dovozu, nejen pokud dovoz znemožňuje, ale i pokud jej činí složitějším nebo nákladnějším, i když mu nebrání, přesně jako v případě, kdy veřejné orgány podmiňují dovoz předložením nějakého dokumentu: věci 51 až 54-71 International Fruit Company v. Produktschap voor Groenten en Fruit (viz výše).
Právní úprava obchodu použitelná bez rozdílu jak na vnitrostátní výrobky, tak na dovážené výrobky v zásadě nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 30 a následujících Smlouvy o EHS.
Komise se však domnívá, že právo členských států upravovat obchod ustanoveními použitelnými bez rozdílu na dovážené výrobky není neomezené.
Toto právo může být použito pouze pro dosažení cílů příslušné právní úpravy a musí být pro tyto cíle vhodné.
Neúčinné opatření nebo naopak přehnané opatření, které by mohlo být nahrazeno jiným, méně narušujícím obchodní výměnu, je podle Komise opatřením s rovnocenným účinkem, neboť je formálně použitelné bez rozdílu na vnitrostátní výrobky i na výrobky dovážené, protože restriktivní účinky na volný pohyb zboží přesahují rámec vlastních účinků právní úpravy obchodu. Komise nabízí určité srovnání s judikaturou Soudního dvora týkající se článku 95. Zdanění, které nespadá do obecného rámce vnitrostátního systému zdanění, jehož je sporná sazba nedílnou součástí, poškozuje volný pohyb zboží (Stier v. Hauptzollamt Ericus, věc 31-67, Recueil 1968, s. 347-357).
Ze samotného znění článku 36 vyplývá, že aby opatření údajně odporující zákazu množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem mohla spadat pod uvedené ustanovení, musí být především objektivně opodstatněna důvody obsaženými v uvedeném článku.
Jelikož se jedná o ustanovení obsahující výjimky, musí se článek 36 vykládat přesně: Komise v. Itálie (věc 7-68, Recueil 1968, s. 617).
Podle tohoto článku jsou odůvodněna pouze nezbytná opatření, neboť přehnaná opatření je možné vždy nahradit překážkami méně závažnými.
Komise dále zkoumá belgickou právní úpravu označení původu a dochází k závěru, že pokud se tato ustanovení používají pouze na výrobky dovážené, mohou znemožnit dovoz dotyčných výrobků nacházejících se ve volném oběhu v členských státech, které stejně jako Francie, nevyžadují, aby byly výrobky doloženy osvědčením o původu. Navíc i kdyby bylo možné tento dokument získat, zdá se, že by jej belgické orgány nepřijaly, protože na něm nejsou uvedeny jméno a adresa belgického dovozce.
Podle čl. 9 odst. 2 Smlouvy o EHS se zejména ustanovení kapitoly 2 hlavy 1, obsahující článek 30 a následující, vztahují na výrobky pocházející z členských států i na výrobky ze třetích zemí, pokud se tyto výrobky nacházejí ve volném oběhu v členských státech.
Belgická právní úprava označení původu, která brání dovozu „skotské whisky“ propuštěné do volného oběhu ve Francii, tedy představuje omezení s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu, odporující povinnostem příslušejícím členským státům podle článku 30 Smlouvy o EHS.
Komise dále zkoumá, zda lze tato opatření odůvodnit podle článku 36 Smlouvy, zejména ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. I v takovém případě by však bylo stále nezbytné určit, zda je použitý prostředek s ohledem ke sledovanému cíli vhodný.
Komise je toho názoru, že restriktivní opatření, jako v projednávaném případě, by mohlo být skutečně odůvodněno, pouze pokud existuje vážné podezření, že je stanovený cíl ohrožen: to by se mohlo případně stát, jestliže by byly ohlášeny, nebo už zjištěny podvody.
Komise dále zkoumá, zda neexistují jiné prostředky, méně narušující obchodní výměnu než uvedený právní předpis. Některé uvádí jako příklad.
Konečně Komise zkoumá předpoklad, že je posuzovaná právní úprava fakticky použitelná bez rozdílu na výrobky dovážené i vnitrostátní. Komise se domnívá, že za tohoto předpokladu přesahují restriktivní účinky takového opatření na volný pohyb zboží rámec vlastních účinků právní úpravy obchodu, a to z obdobných důvodů, které ji vedou k odmítnutí použitelnosti článku 36 Smlouvy.
Ke druhé otázce
Přestože výhradní dohoda sama o sobě neobsahuje veškeré prvky, které by měly za následek zákaz podle čl. 85 odst. 1, může omezit obchod, pokud tato dohoda, posuzována odděleně nebo ve spojení s jinými dohodami, poskytuje koncesionářům právně či fakticky na určitém území absolutní ochranu proti paralelním dovozům uvedených výrobků.
Takovéto dohody jsou zakázány podle čl. 85 odst. 1 a zpravidla jsou povoleny podle čl. 85 odst. 3.
Podle stanoviska Komise stačí pro uplatnění zákazu podle článku 85 Smlouvy o EHS, aby výhradní dohoda dávala koncesionářům možnost na smluvním území bránit paralelním dovozům při využití vnitrostátních právních předpisů o nekalé soutěži a aby koncesionář této možnosti využil. Údajně stačí, aby dohoda pouze povolovala nebo nezakazovala využití takové právní úpravy výlučným dovozcem za účelem zabránění paralelním dovozům.
Naproti tomu v projednávaném případě překážka paralelním dovozům nespočívá v prvé řadě v žalobě podané výhradními dovozci a distributory.
Právní úprava obsažená v královském výnosu č. 57 v důsledku vlastního právního mechanismu stačí k tomu, aby za okolností jako v projednávaném případě ztížila nebo znemožnila paralelní dovoz destilátů, a k dosažení tohoto účinku proto nemusejí koncesionáři podávat soudní žalobu.
Podle Komise však skutečnost, že koncesionáři uplatňují soukromoprávní nárok v rámci trestního řízení pro porušení právních ustanovení, jako jsou ta, která jsou obsažena v královském výnosu č. 57, ještě zesiluje potíže vytvořené tímto právním předpisem pro uskutečňování paralelních dovozů. Komise poukazuje na to, že koncesionáři mohou podávat žaloby, podpořit veřejnou žalobu nebo se domáhat náhrady škody.
Komise navrhuje interpretovat otázku v předkládacím usnesení způsobem, zda určitá výhradní dohoda spadá pod zákaz podle článku 85 Smlouvy o EHS, pokud koncesionář využívá nabízené možnosti použít tuto vnitrostátní právní úpravu týkající se osvědčení původu dováženého zboží, aby posílil překážky vytvořené takovou právní úpravou pro realizaci paralelních dovozů.
Komise se domnívá, že je třeba na tuto otázku odpovědět kladně. Zákaz podle článku 85 Smlouvy se používá, pokud dohoda ve svých právních i hospodářských souvislostech a s ohledem na vnitrostátní právní úpravu a její využití koncesionářem může ovlivnit obchod mezi členskými státy a pokud vede k narušování hospodářské soutěže uvnitř společného trhu.
Přestože soukromoprávní žaloba není k zabránění paralelním dovozům nezbytná, má účinky, které se přidávají k vlastním účinkům vnitrostátní právní úpravy a které mohou spočívat zejména v náhradě škody poskytnuté výhradním dovozcům a distributorům.
Ústní část řízení
V průběhu ústního řízení přednesli účastníci nové údaje, které lze shrnout takto:
Jean Dasesse za SA Ets Fourcroy a Breuval & Cie upřesnil, že poslední oběžník belgické celní správy ze dne 8. února 1974, týkající se dovozu vína a destilátů, výslovně uvádí, že pokud jde o skotskou whisky, mohou celní orgány přijmout jako úřední doklad osvědčení o původu stanovící, že dodávka je určena do jiné země než Belgie. Dodává, že i když text nebyl použitelný v době, kdy došlo ke skutečnostem posuzovaným v projednávaném případě, je nutné na tuto liberalizaci ze strany belgických správních orgánů poukázat.
Pokud jde o druhou předběžnou otázku, zdůrazňuje tři rozdíly mezi skutkovými okolnostmi tohoto případu a skutkovými okolnostmi věci Béguelin (viz výše). Za prvé, podle rozhodnutí belgického kasačního soudu od roku 1932 pouhá skutečnost, že třetí osoba uskutečňuje paralelní dovozy porušující výhradní dohody, není z důvodu nekalé soutěže zakázána, neboť takové dohody jsou res inter alios acta.
Za druhé, v projednávaném případě strany uplatňující soukromoprávní nárok nekritizují samotný paralelní dovoz, ale dovoz protiprávní z hlediska královského výnosu č. 57, zatímco strany uplatňující soukromoprávní nárok tento právní předpis dodržují. Mají také povinnost vůči těm, s nimiž výhradní dohody uzavřeli, hlídat protiprávní dovozy.
Za třetí, uvedený belgický právní předpis v trestním stíhání spadá výlučně pod iniciativu prokuratury, takže není možné, aby se strany uplatňující soukromoprávní nárok tohoto řízení účastnili na základě toho, že byla porušena výhradní dohoda.
Roger Strowel za Dassonvilly trvá na tom, že systém, ve kterém jsou dovozy podmíněny předložením dokladu vydaného zemí vývozu, který musí obsahovat jméno a údaje o belgickém dovozci, odporuje samotné myšlence společného trhu. Výsledkem toho je diskriminační opatření, kterým se nutně zvýhodňují dovozy z jedné ze zemí společného trhu.
Pokud jde o druhou otázku, Dassonvillové uvádějí, že celé stíhání začalo oznámením stran později uplatňujících soukromoprávní nárok, ve správní fázi u všeobecné hospodářské inspekce. Zdůrazňují, že své výrobky spotřebitelům prodávají za maloobchodní cenu 294 franků za jednu značku a 250 franků za druhou, zatímco cena stanovená výhradními dovozci, stranami uplatňujícími soukromoprávní nárok, je 315 respektive 305 franků. Uzavírají, že strany uplatňující soukromoprávní nárok na náhradu škody do věci vstoupily, aby chránily monopol, který umožňuje stanovit a udržovat chráněné ceny. V souvislosti s řízením Dassonvillové uvádějí, že druhá předběžná otázka není vedlejší, neboť soudce, který ji předložil, stojí před otázkou, zda je vznesení soukromoprávních nároků v tomto trestním řízení přípustné.
Peter Langdon Davies za vládu Spojeného království uvádí, že všechny členské státy jsou stranami Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví z roku 1883. Podle článků 9 a 10 této úmluvy souhlasili účastníci zabavit veškeré dovezené zboží, které nese chybné nebo falešné údaje o původu. Podle Spojeného království by proto bylo zvláštní, kdyby byl nyní zjištěn rozpor mezi Smlouvou a belgickými právními předpisy.
Vláda Spojeného království mimo jiné upřesňuje, že pokud někdo chce dovážet whisky z Francie do Belgie, bude možné získat zpětně osvědčení od Spojeného království, ale v rámci stávajících ustanoveních se údajně nejedná o jednoduchou věc. Nejprve je třeba dodat oběhové a pořadové číslo beden. Kromě toho budou chtít celní orgány znát sklad, ze kterého bylo zboží vyvezeno. Pokud dovozce nebude chtít spolupracovat, lze tento sklad zjistit přes vlastníka značky podle výše uvedených čísel a čísel na etiketách lahví. Tyto problémy by bylo možné překonat, pokud by dovozci z ostatních členských států osvědčení požadovali a předávali je svým zákazníkům.
Podle vyjádření Soudního dvora ve věci Deutsche Grammophon je vláda Spojeného království toho názoru, že je třeba vyřešit otázku, zda belgická právní úprava má opodstatnění v ochraně příslušného průmyslového vlastnictví. Britská vláda se totiž domnívá, že se jedná o přesně tento typ právní úpravy, který měli na mysli autoři článku 36. Pokud by náhodou taková úprava dovoz ztěžovala, byla by to škoda, avšak šlo by právě o takové vedlejší omezení, na které se vztahuje článek 36, i když by vyústilo v množstevní omezení nebo opatření s rovnocenným účinkem.
René Christian Béraud za Komisi doplňuje několik skutečností, pokud jde o možnosti dovozu výrobků s označením původu. Vysvětluje, že pojem označení původu se používá především u vína, lihovin a sýrů. V případě sýrů ani dvoustranné dohody ani vnitrostátní předpisy členských států nestanoví, že má být při dovozu vyžadováno osvědčení. Právo na určité označení je tedy věcí důkazu podle běžných pravidel společného práva.
Podle názoru Komise není opatřením s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu požadavek důkazu o tom, že příslušný výrobek skutečně pochází z oblasti uváděné označením původu, nýbrž požadavek jediného způsobu důkazu, tj. osvědčením o původu, zatímco existují jiné možnosti důkazu, které méně narušují obchodní výměnu zboží, a umožňují získat stejné záruky.
Pokud jde o právní předpisy Společenství týkající se označení „bourbon whisky“, Komise vysvětluje, že při vyjednávání v rámci Kennedyho kola souhlasilo Společenství se zařazením bourbon whisky ve společném celním sazebníku do výhodnější podpoložky, než kam spadala jiná whisky ze třetích zemí. Protože byla v rámci GATT uvnitř položky whisky vytvořena podpoložka bourbon whisky, bylo třeba se shodě s USA vyžadovat osvědčení nikoliv o původu, ale o pravosti výrobku, aby mohla být bourbon whisky identifikována a aby jiné whisky než bourbon nemohly neoprávněně využívat preferenční sazby, kterou Společenství poskytuje pouze bourbon whisky. Jednalo se tedy čistě o problém tarifní, o který v projednávaném případě zjevně nejde.
Postup získávání osvědčení o původu pro whisky již uvedené do oběhu ve Francii nevyhovuje současné rychlosti obchodních operací, takže může být v konečném důsledku i odrazující. Paralelní dovoz závisí každopádně na dobré vůli výrobce nebo vývozce, kteří jediní mají informace umožňující orgánům Spojeného království identifikovat vyvezené dodávky.
Stížnosti, které byly Komisi předloženy na belgickou právní úpravu, vytýkají belgickým orgánům, že upřednostňují výhradní dovozce dotyčných výrobků. Různí stěžovatelé totiž tvrdí, že ustanovení přijatá těmito orgány v této oblasti mají za cíl zabránit prodeji dotyčných výrobků v Belgii za znatelně nižší ceny než jsou ceny stanovené stranami uplatňujícími soukromoprávní nárok.
Dost často se stává, že výrobci sami odmítají prodávat výrobky jiným dovozcům než výhradním, neboť se bojí, že by výhradní dovozci podnikli protiopatření. Jedinou možností pro dovozce, kteří chtějí na určitém trhu prodávat za konkurenceschopné ceny, je obrátit se na distributory v jiné zemi, než je země původu.
Pokud by měla být belgická právní úprava uplatňována i nadále, tento jev, kdy si někteří dovozci stále drží své výhradní postavení, by dále přetrvával a spolu s ním oddělení trhu těchto výrobků, aniž by mohla být podána jakákoli žaloba na základě článku 30, zatímco pouhé použití článku 85 a následujících by pravděpodobně pro uvolnění obchodní výměny zboží nestačilo.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 20. června 1974.