Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61994J0131

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 28.února 1991 Věc C-131/88 Komise Evropských společenství vs. Spolková republika Německo (1991) ECR I-825 “ Směrnice o podzemních vodách – Groundwater Directive”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Case 365/85 Commisssion v Italy /1987/ ECR 1733 - Case C-339/87 Commission v Netherlands / 1990/ ECR I-851 - Case 147/86 Commission v Hellenic Republic /1988/ ECR 1637 - Case 167/73 Commission v French republic /1974/ ECR 359 - Spojené případy 227/85 až 230/85 Commission v Belgium /1988/ ECR 1


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Komise ES vystoupila proti SRN s tím, že SRN netransponovala do svého národního práva adekvátně směrnici Rady č. 80/68/EHS
Směrnice z 17 prosince 1979 o ochraně podzemních vod proti znečišťujícím látkám ( OJ 1980 L, p.43)
, čímž porušila své závazky dle Smlouvy EHS.
Tato směrnice - jak Soud zdůrazňuje - “ usiluje účinnými způsoby o ochranu podzemních vod na území Společenství tím, že zakotvuje speciální a detailní ustanovení, která členské státy mají do svých národních pr. řádů včlenit řadou zákazů, povolovacích institutů a monitorovacích postupů tak, aby zamezily či omezily vypouštění jistých látek do podzemních vod. Cílem těchto ustanoven
í
je stanovit pro jednotlivce práva a povinnosti.” Německo nepřijalo žádné specifické opatření, jež by směrnici transformovalo do národního práva, ale navíc zaujalo takový postoj, že pravidla daná směrnicí již byla obsažena v řadě německých právních předpi
s
ů, rozhodnutí(nařízení) a administrativních opatřeních.

Názor soudu a komentář:
Soud nejprve hodnotí požadavky obecného principu komunitárního práva ohledně adekvátní transformace směrnice a pak se obrací k jejím detailním ustanovením.
S ohledem na své r
ozsudky, Soud zdůrazňuje, že “ transpozice směrnice do domácího právního řádu nutně neznamená, že její ustanovení mají být do domácí legislativy včleněny formálně a výslovně shodně se směrnicí nějakou specifickou právní normou ; obecný právní rámec a ce
l
kový smysl národní právní úpravy může - v závislosti na obsahu směrnice - být adekvátním za předpokladu, že skutečně zaručuje plnou implementaci a realizaci směrnice dostatečně jasně a přesně tak, že tam, kde směrnice zamýšlí vytvářet pro jednotlivce
p
ráva , osoby, jichž se týkají, se mohou přesvědčit o plném rozsahu těchto práv, a je-li to potřebné, spolehnout se na ně před národními soudy.”( případ 363/85). “ Fakt, že národní praxe je shodná s ochranou poskytovanou směrnicí neospravedlňuje opomíjení

implementace směrnice do národního právního pořádku ustanoveními, která jsou schopna (způsobilá) vytvořit situace , kde je dostatečně přesně, jasně a otevřeně umožněno jednotlivcům, aby si byli vědomi možného vynucení svých práv. ( ..) aby se zabezpečil
a
plná implementace směrnice do právního řádu a nikoliv jen do reálné praxe, členské státy musí zavést specifický právní rámec pro řešení dotyčné otázky.”( případ C-339/87). Zvláště ESD důsledně odmítá ten pohled, dle něhož administrativní praxe by mohla

k naplnění požadavků na transpozici stanovených komunitárním právem dostačovat, neboť pouhá praxe nesplňuje požadavek komunitárního práva, t.j. požadavek dostatečné veřejné znalosti, a je uzpůsobena požadavkům administrativy.( případ 146/86, případ 167/
73).
Na základě tohoto právního rámce pak Soud detailně rozebírá, zda ustanovení směrnice č. 80/86 byla adekvátně promítnuta do německého práva.. Shledává, že oproti stanovisku německé vlády, opatření již v Německu existující jsou nedostatečná k tomu, aby zajistila adekvátní transpozici. Následuje shrnutí nejdůležitějších poznámek soudu :
S ohledem na první záměr článku 4(1) směrnice, jež ve spojitosti s článkem 3 (a) zakazuje jakékoliv přímé vypouštění látek uvedených na seznamu I , jenž je přílohou směrnice, Soud poukazuje: “Aby byla zaručena úplná a účinná ochrana spodních vod, je podstatné, aby zákazy stanovené směrnicí byly výslovně včleněny do národního práva. ( Ale německé právo) neobsahuje obecný zákaz ; dovoluje kompetentní instituci, aby u
d
ělila subjektu za určitých podmínek povolení k vypouštění látek do podzemních vod, navíc na základě dosti neurčitých kriterií, jako např. “škodlivé znečištění” a “ škodlivý účinek na vodní hospodářství”.
Německé právo výslovně neuvádí všechny látky obsažené v seznamu I, který tvoří přílohu směrnice. Soud odmítá názor, že tento seznam byl ve skutečnosti do německého práva transformován, neboť příslušná ustanovení nabyla zcela kompletní, ale jen stanovila příklady ( “ zejména”), takže ponechává prostor
k
doplnění podle směrnice. Takové ustanovení bylo shledáno jako příliš “ obecné a nepřesné”.
Opatření ve správním řádu byla všeobecně nedostatečná k tomu, aby implementovala procedurální požadavky komunitárního práva dle druhého záměru čl. 4(1) směrnice “ způsobem, jež je dostatečně specifický, jasný a přesný , aby plně uspokojil požadavky principu právní jistoty.”
S ohledem na delegovánízáležitostí upravených směrnicí 80/68 ohledně Länder (spolkové země ) , Soud poukazuje, “ že každý členský stát ES je svobodný v rozhodování ohledně přenášení pravomocí na své domácí instituce, a je tedy možné implementovat směrnici opatřeními přijatými regionálními či místními úřady.” Toto rozdělení pravomocí však nezbavuje členský stát závazku zajistit, že ustanovení s
m
ěrnice jsou důkladně implementována v národním právu.” ( viz. také připojené případy 227/85 až 230/85).

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):