Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1983 ve věci Martin Peters Bauunternehmung GmbH proti Zuid Nederlandse Aannemers Vereniging.Věc 34/82.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Hoge Raad der Nederlanden – čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968.

Předmět:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou Hoge Raad der Nederlanden předložil Soudnímu dvoru na základě článku 3 protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Skutkový základ věci, průběh řízení, závěry a návrhy předložené v souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:

I – Skutkové okolnosti a řízení

A – Spor v původním řízení

a) Skutkové okolnosti

Podáním ze dne 12. května 1978 Zuid Nederlandse Aannemers Verenigin (sdružení podnikatelů ve stavebnictví jižního Nizozemska), dále jen „ZNAV“, žalovaný v kasačním řízení podal žalobu na stavební společnost Martin Peters Bauunternehmung GmbH, dále jen „Peters“, navrhovatele v kasačním řízení, k Arrondissementsrechtbank de Bois-le-Duc kvůli zaplacení částky 112 725 holandských guldenů, plus zákonné úroky a náklady, z titulu závazného rozhodnutí ZNAV přijatého v souladu s článkem 16 zakládacího dokumentu tohoto sdružení, kterého je společnost „Peters“ členem.

ZNAV je sdružení podle nizozemského práva s právní subjektivitou, které sdružuje stavební podniky vykonávající činnost v krajích Limbourg, jižní Brabantsko, Zélande a v části kraje Gueldre. Podle předkládajícího soudu je předmětem činnosti tohoto sdružení „podporovat hospodářské, finanční, právní a jiné zájmy členů ..., pokud se tyto zájmy týkají, pojí nebo se v co nejširším slova smyslu vztahují k předpisům upravujícím ceny v rámci režimu nabídkových řízení a důsledků, které z toho pro podnikatele ve stavebnictví vyplývají“.

Podle článku 36 zakládacího dokumentu může ZNAV pro členy přijímat závazná rozhodnutí, která byla předložena nizozemskému ministerstvu hospodářství v souladu s nizozemským zákonem o hospodářské soutěži (Wet Economische Mededinging). Mezi těmito rozhodnutími jsou i „Obecné zásady týkající se nabídkových řízení na stavební a obecně prospěšné práce“, které obsahují jednotný předpis v cenové oblasti a zavádějí pro členy ZNAV, kteří předloží nabídku na vykonání „jakékoli práce“ z oblasti činnosti sdružení, určité společné předpisy týkající se přijetí veřejné zakázky členem a vztahů mezi vybraným účastníkem a sdružením.

Podle těchto „obecných zásad“ každý člen sdružení, který hodlá předložit nabídku na provedení práce, o tom musí informovat ZNAV (článek 3 „Obecných zásad“), aby v případě, že na stejnou práci předloží nabídku více jeho členů, mohlo zorganizovat schůzi zúčastněných členů, které bude předsedat jeden z jeho vedoucích představitelů (článek 4 „Obecných zásad“). Na této schůzi se mohou členové ZNAV dohodnout na tom, že do svých cenových nabídek zahrnou „poplatky a příspěvky“ určené na pokrytí buď „nákladů a činností členů spojených s cenovou nabídkou“ (článek 11 „Obecných zásad“), nebo „příspěvku na pokrytí nákladů kanceláře ZNAV“ (článek 12 „Obecných zásad“) nebo „příspěvku ve prospěch některého stavebního podniku“ (také článek 12).

Je třeba, aby se členové ZNAV zúčastnili této schůze nebo se na ní nechali zastoupit. Člen ZNAV, který nakonec bude práci provádět, se stává dlužníkem sdružení a dluží poplatky, které schůze stanovila, a musí je zaplatit ve lhůtě stanovené „Obecnými zásadami“, tj. v zásadě, jakmile započne s pracemi. Tato povinnost se vztahuje na člena ZNAV, který získal zakázku z veřejné soutěže, ať se schůze zúčastnil, nebo nikoli (článek 17 „Obecných zásad“).

V našem případě společnost Peters, člen ZNAV, předložila nabídku a získala zakázku na stavbu v Kerkrade, tedy v oblasti činnosti sdružení. Na základě „Obecných zásad“ zorganizovala ZNAV dne 3. května 1977 schůzi, na které členové sdružení stanovili „poplatky a příspěvky“ ve smyslu „Obecných zásad“.

Peters, přestože byla členem ZNAV, neoznámila svůj úmysl předložit nabídku na stavbu v Kerkrade, ani se dne 3. května 1977 neúčastnila schůze. Po zahájení prací společností Peters požadovala ZNAV na společnosti Peters příslušné částky. Ta výslovně popřela existenci jakéhokoli závazku společnosti v tomto ohledu a odmítla zaplatit ZNAV dlužné částky stanovené na základě „Obecných zásad“.

b) Řízení před vnitrostátními soudy

Podáním ze dne 12. května 1978 vyzvala ZNAV společnost Peters, aby se dostavila k Arrondissementsrechtbank de Bois-le-Duc, k soudu, do jehož působnosti spadá administrativní sídlo ZNAV.

Společnost Peters se dostavila pouze proto, aby vyjádřila námitku proti příslušnosti tohoto soudu z toho důvodu, že má sídlo na území Spolkové republiky Německo, takže nemůže podle článku 2 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech být žalována u nizozemského soudu.

Rozsudkem ze dne 2. března 1979 však Arrondissementsrechtbank de Bois-le-Duc zamítl námitku nepříslušnosti předloženou společností Peters, neboť se domnívá, že spor má smluvní základ, a soud je proto příslušný podle čl. 5 odst. 1 úmluvy ze dne 27. září 1968, který stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována:

1) ve věcech smluvních u soudu, v jehož obvodu se nachází místo plnění předmětného závazku;..

2) ....“

Společnost Peters se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Gerechtshof de Bois-le-Duc, ale tento soud potvrdil rozsudkem ze dne 7. května 1980 rozsudek ze dne 2. března 1979 s uvedením, kromě jiného v bodech 7 a 9 odůvodnění, že:

Bod 7: „Sporný závazek společnosti Peters zaplatit částky požadované v původním řízení musí být považován za smluvní závazek ve smyslu úmluvy. Tento sporný závazek skutečně vyplývá ze vztahu mezi sdružením a společností Peters, který vznikl přijetím společnosti Peters za člena ZNAV. Toto přijetí je dvoustranným právním úkonem, založeným na ujednání obou stran, z něhož vyplývá pro obě strany celý soubor práv a povinností.“

Bod 9: „Proto se Arrondissementsrechtbank oprávněně domnívá, že sporné poplatky a příspěvky je třeba považovat za smluvní věc.“

Společnost Peters podala kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Gerechtshof s tím, že uplatnila námitku proti rozboru vztahů spojujících Peters se ZNAV, provedenému tímto soudem.

Aby mohl posoudit důvodnost této námitky, odložil Hoge Raad rozsudkem ze dne 15. ledna 1982 rozhodnutí a považoval za nutné položit Soudnímu dvoru tuto otázku:

„Vztahuje se čl. 5 odst. 1 úmluvy na pohledávky, které má sdružení soukromého práva s právní subjektivitou vůči jednomu ze svých členů z titulu závazků, jejichž předmětem je uhrazení peněžité částky a které vyplývají ze vztahu mezi stranami, který vznikl ze skutečnosti, že strana vyzvaná k plnění se stala členem sdružení právním aktem provedeným za tímto účelem? Je třeba z tohoto hlediska rozlišovat podle toho, zda uvedené závazky vyplývají pouze ze skutečnosti přijetí za člena nebo zda vyplývají ze skutečnosti přijetí za člena spolu s jedním nebo více rozhodnutími orgánů tohoto sdružení?“

B – Písemná část řízení

Žádost Hoge Raad o rozhodnutí o předběžné otázce byla doručena kanceláři Soudního dvora dne 21. ledna 1982.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství byla předložena písemná vyjádření společnosti Martin Peters, zastoupené H. J. Bronkhorstem, advokátem Hoge Raad z Nizozemska, sdružení ZNAV, zastoupeného E. Korthalsem Altesem, advokátem advokátní komory z Haagu, Komise Evropských společenství, zastoupené E. Zimmermanem, právním poradcem Komise ve funkci zmocněnce za pomoci W. J. L. Calkoena, advokáta advokátní komory z Rotterdamu, vlády Spolkové republiky Německo, zastoupené C. Böhmerem ve funkci zmocněnce a italské vlády zastoupené Oscarem Fiumarou, avvocato dello Stato ve funkci zmocněnce.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta nařídil Soudní dvůr provést tyto důkazy:

1) Zuid Nederlandse Aannemers Verenigin bylo vyzváno, aby předložilo do 15. prosince 1982 tyto listiny:

– zakládací dokument sdružení ZNAV;
– „Obecné pokyny“ a datum jejich vydání;
– datum, ke kterému byla společnost Peters přijata za člena ZNAV;

2) společnost Martin Peters Bauunternehmung GmbH byla vyzvána, aby odpověděla písemně do 15. prosince 1982:

– ke kterému datu jí byly zaslány „Obecné pokyny“ nebo ke kterému datu se o nich dozvěděla;

3) Zuid Nederlandse Aannemers Verenigin bylo vyzváno, aby předložilo do 15. prosince 1982 kopii faktury, kterou zaslalo společnosti Martin Peters za účelem uhrazení domnělé pohledávky.

II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

A – Vyjádření předložená navrhovatelem v kasačním řízení

Společnost Martin Peters úvodem připomíná, že mezi jednotlivými právními systémy členských států Společenství existuje rozdíl v pojetí právní povahy sdružení.

Některé právní systémy, k nimž patří systém francouzský, italský a belgický, se řídí „smluvním pojetím“, které sdružení chápe jako smlouvu mezi zakládajícími členy a které vzniká na základě zakládacího dokumentu, který může v právu být přirovnáván ke smlouvě. Podle tohoto pojetí dává přistoupení nového člena do již založeného sdružení současně vzniknout smluvnímu vztahu a rozhodnutí přijatá sdružením jsou považována za vyplývající ze smlouvy o založení.

Jiné právní systémy, zejména systém německý a nizozemský, se naopak řídí „institucionální teorií“, podle které je sdružení zvláštní právní pojem vytvořený právním aktem „sui generis“: společné prohlášení, které má vytvořit vztah spolupráce. Podle této teorie představují zakládací dokumenty pro členy „objektivní právo“ a rozhodnutí přijatá na jejich základě jsou akty nespočívající na zásadě vzájemného souhlasu, ale na „zásadě majority“. Z tohoto pohledu se sdružení s právní subjektivitou přímo a nezávisle na svých členech účastní právních vztahů.

Pokud jde o výklad ustanovení úmluvy ze dne 27. září 1968, uvádí společnost Peters, že Soudní dvůr použil dvě metody, jednak metodu autonomního výkladu a jednak metodu výkladu odkazem na vnitrostátní právní koncepci, kterou se řídí předmětný právní vztah u soudu smluvního státu, nazývanou také výklad podle „lex causae“. Usuzuje, že ať je použita kterákoliv z uvedených metod, s konečnou platností je třeba v našem případě vykládat čl. 5 odst. 1 úmluvy tak, že vede k vynětí věci, která je předmětem původního řízení, z oblasti působnosti tohoto článku úmluvy.

1. Metoda výkladu vycházející z autonomní povahy úmluvy je metoda používaná Soudním dvorem nejčastěji (např.: rozsudek ze dne 14. 10. 1976, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG, věc 29/76, Recueil 1976, s. 1541). Vede k rozboru ustanovení, která je třeba vyložit ve vztahu k cílům a systému vytvořenému úmluvou, přičemž vychází z právních pojmů vlastních samotné úmluvě.

Z tohoto pohledu, pravidla přímé příslušnosti stanovená v článku 5 úmluvy – jejichž cílem je přidat některá pravidla příslušnosti k pravidlům stanoveným v zásadě v článku 2 – vycházejí z myšlenky, že existuje přímé spojení mezi sporem a soudem, který je vyzván, aby o nich rozhodl, a musí je podle společnosti Peters vyložit přesně, aby se vyhnul tomu, jak Soudní dvůr zdůraznil v odstavcích 9 a 10 rozsudku ze dne 6. října 1976 (De Bloos, věc 14/76, Recueil 1976, s. 1508), že širokým výkladem článku 5 činí toto ustanovení příslušným pro rozhodování o stejném právním vztahu mezi stranami více soudů.

Tato restriktivní koncepce je podle společnosti Peters potvrzena ve zprávě Jenard Zpráva P. Jenarda o Úúmluvě ze dne 27. září 1968 – Úř. věst. C 59, 5. 3. 1979, s. 1., která zdůrazňuje, že autoři úmluvy zamýšleli, z důvodu potřeby najít kompromis mezi velmi různorodými vnitrostátními právními řády, vymezit soud příslušný pro spory týkající se smluvních závazků na „zvláštní fórum místa plnění“, jak je definováno německým právem (článek 29 německého občanského soudního řádu).

Společnost Peters se nicméně domnívá, že toto pravidlo příslušnosti se nevztahuje na závazky vyplývající ze vztahu členství ve sdružení. Skutečně, základem těchto závazků není vzájemná dohoda mezi sdružením a jeho členy, jelikož jednotliví členové obecně nemohou ovlivnit přijímaná rozhodnutí a dále, tato rozhodnutí se velmi často vztahují na neurčitý počet osob, které nemusí být nezbytně přítomny při přijímání těchto rozhodnutí.

Společnost Peters se domnívá, že tento rozbor je potvrzen obsahem jiných úmluv sjednaných v rámci článku 220 Smlouvy o EHS, a zejména čl. 1 odst. 2 písm. e) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, podepsané v Římě dne 19. června 1980, který uvádí, že tato úmluva se nepoužije na „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a právnických osob týkající se například založení, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřní organizace nebo rušení obchodních společností, sdružení a právnických osob …..“

Rozdíly v koncepci v různých vnitrostátních právních řádech, pokud jde o právní povahu sdružení, jsou důvodem vzniku tohoto ustanovení a obecněji vyloučení sporů vzniklých při plnění závazků vyplývajících ze vztahu členství ve sdružení z oblasti působnosti čl. 5 odst. 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 .

Tento výklad čl. 5 odst. 1 úmluvy je stejně tak odůvodněn neexistencí společného pojmu ve vnitrostátních právních řádech, pokud jde o povahu vztahu členství ve sdružení, jako nezbytností udržet co možná nejpřísnější souběžnost oblasti působnosti čl. 5 odst. 1 úmluvy z roku 1968 a oblasti působnosti článku 1 úmluvy z roku 1980.

2. Pokud by naopak Soudní dvůr při odpovědi na otázku předkládajícího soudu měl dodržet metodu výkladu podle „lex causae“, smluvní nebo nesmluvní charakter právního vztahu, který je předmětem sporu v původním řízení, by měl být určen v souladu se zákonem použitelným na uvedený právní vztah, tedy v našem případě nizozemským právem. Jak však bylo již zdůrazněno, tento právní řád se podle společnosti Peters řídí institucionální koncepcí sdružení, která uvádí, že závazky vzniklé rozhodnutím sdružení nejsou součástí pojmu „smluvní věc“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy.

Z těchto důvodů a bez ohledu na metodu výkladu uvedeného ustanovení úmluvy ze dne 27. září 1968, použitou Soudním dvorem, navrhuje společnost Peters odpovědět na otázku předkládajícího soudu takto:

– buď:

„Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech se nevztahuje na pohledávky sdružení soukromého práva s právní subjektivitou vůči jednomu z jeho členů z titulu závazků, jejichž předmětem je uhrazení peněžité částky a jež vyplývají ze vztahu existujícího spojení stran mezi sebou, který vznikl ze skutečnosti, že strana vyzvaná k plnění se stala členem sdružení právním aktem provedeným za tímto účelem. Není třeba z tohoto hlediska rozlišovat podle toho, zda uvedené závazky vyplývají pouze ze skutečnosti přijetí za člena nebo zda vyplývají ze skutečnosti přijetí za člena spolu s jedním nebo více rozhodnutími orgánů tohoto sdružení“,

„musí být rozhodnuta podle vnitrostátního práva, které upravuje právnické osoby “.

ZNAV především připomíná jednak, že sporný závazek musí být plněn v Nizozemsku, a jednak, že hmotné právo použitelné na věc před vnitrostátním soudem, je právo nizozemské, jak z důvodu práva mlčky provedeného výběru použitelného stranami při přijímání za člena ZNAV, tak díky nepsané zásadě nizozemského mezinárodního práva soukromého, podle kterého se vztahy mezi sdružením nizozemského práva a jedním z jeho členů řídí nizozemským právem bez ohledu na státní příslušnost nebo na skutečné místo usazení. V tomto ohledu ZNAV zdůrazňuje, že podle čl. 1429 odst. 2 nizozemského občanského zákoníku je dluh, pokud není mezi stranami dohodnuto jinak, splněn v sídle věřitele, v našem případě ZNAV, jehož kanceláře jsou umístěny v obvodě Arrondissementsrechtbank de Bois-le-Duc.

Pokud jde o odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem, uvádí ZNAV, že Soudní dvůr vykládal čl. 5 odst. 1 úmluvy odkazem na několik metod. Ve svém rozsudku ze dne 6. října 1976 (Industrie Tessili Italiana Como, věc 12/76, Recueil 1976, s. 1473) použil metodu „lex causae“, uvádějící, že výraz „místo plnění“ odkazuje na použitelný vnitrostátní zákon, nebo na metodu „autonomního výkladu“, když v rozsudku ze dne 6. října 1976 (A. De Bloos, SPRL, věc 14/76, Recueil 1976, s. 1497) uvádí, že pojem „závazek“ uvedený v tomtéž článku musí být vykládán ve smyslu autonomním a vlastním úmluvě.

1. Za předpokladu, že Soudní dvůr“ pro výklad pojmu „smluvní závazek“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy zvolí „autonomní metodu“, navrhuje ZNAV, že jelikož neexistují potřebné údaje poskytnuté samotným zněním tohoto ustanovení, je třeba vyjít z poznámek k úmluvě uvedených ve zprávě Jenard a hledat, zda společná koncepce vztahu členství ve sdružení může být odvozena ze srovnávací studie různých vnitrostátních právních řádů Společenství.

Ze studie zprávy Jenard vyplývá, že čl. 5 odst. 1 je kompromisním řešením mezi různými vnitrostátními právními režimy, pokud jde o zde definované pravidlo příslušnosti – soud místa splnění závazku – pravděpodobně inspirované německým právem, avšak nelze říci, že pojem „smluvní věc“ ve smyslu tohoto ustanovení je také přímo inspirován koncepcemi těchto právních řádů.

V každém případě vede odkaz na německé právo k definování pojmu „smluvní věc“ nebo „smluvní vztah“ k širšímu výkladu. Skutečně, podle ZNAV chápe článek 29 německého občanského soudního řádu pod pojmem „smluvní závazek“ veškeré smluvní závazky, včetně těch, na které se nevztahuje závazkové právo, jako jsou smlouvy v oblasti rodinného práva, práva procesního nebo veřejného práva. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ve znění článku 22 toho samého soudního řádu je soudem příslušným pro rozhodnutí sporu vztahujícího se k placení pohledávky sdružení vůči jednomu z jeho členů soud místa, kde má sdružení své sídlo.

Přestože zpráva Jenard jasně nedefinuje pojem „smluvní věc“ ve smyslu dotyčného ustanovení, je možno říci, že německé právo nebrání tomu, aby ustanovení čl. 5 odst. 1 úmluvy mohlo být použito v případě sporu týkajícího se placení pohledávky sdružení vůči jednomu z jeho členů, vyplývajícího z členství ve sdružení.

ZNAV kromě jiného uvádí, že tento rozbor potvrzuje znění čl. 1 odst. 2 písm. e) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, podepsané v Římě dne 19. června 1980. Cílem tohoto ustanovení je vyloučit z oblasti působnosti úmluvy „... otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a právnických osob týkající se například založení, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřní organizace nebo rušení obchodních společností, sdružení a právnických osob...“ Z toho tedy lze vyvodit, že kdyby neexistovala tato výjimka, tyto věci by spadaly do oblasti působnosti této úmluvy a mohly by být považovány za spadající do smluvního práva v duchu autorů úmluvy.

Na závěr ZNAV uvádí, že tento rozbor nelze zpochybnit srovnávací studií různých právních řádů Společenství. Takováto studie ve skutečnosti ukazuje, že vnitrostátní právní řády jsou rozděleny, pokud jde o právní povahu sdružení a vztah členství ve sdružení, na dvě teorie nazvané „institucionální“ a „smluvní“, které samy mají ještě různé varianty. Proto není možné vyvodit z práv členských států společnou koncepci, která by dávala jasné vysvětlení pojmu „smluvní věc“ ve smyslu úmluvy, pokud jde o případné splnění závazku vyplývajícího z členství ve sdružení.

Navíc diskuse o různých teoriích o právní povaze sdružení a vztahu vyplývajícím z členství v něm by byla velmi teoretická a byla by posuzována z jiného pohledu než definice oblasti působnosti v čl. 5 odst. 1 úmluvy, takže tato otázka nemůže být podle názoru ZNAV rozhodující pro odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem.

2. Za předpokladu, že Soudní dvůr zvolí metodu výkladu podle „lex causae“, bude třeba podle ZNAV v této věci použít nizozemské právo.

Nakonec dochází ZNAV k závěru, že na jedné straně je na první část otázky položené Hoge Raad třeba odpovědět kladně v tom smyslu, že pojem „smluvní věci“ uvedený v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 se vztahuje na pohledávky, které má sdružení vůči svým členům, a na straně druhé, že na druhou část této otázky je třeba odpovědět záporně v tom smyslu, že pro odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem není třeba rozlišovat podle toho, zda dotyčný závazek vyplývá přímo nebo nikoli z přijetí dlužníka za člena sdružení.

C – Vyjádření předložená Komisí

Komise nejprve připomněla skutečnosti, které vedly k vzniku sporu v původním řízení, a poté uvedla, že podle zprávy Jenard je cílem úmluvy ze dne 27. září 1968 usnadnit volný pohyb soudních rozhodnutí ve Společenství stanovením pravidel příslušnosti společných pro všechny členské státy.

Komise je proto toho názoru, že ustanovení této úmluvy, a zejména ta, která stanoví pravidla příslušnosti, mají být vykládána autonomním způsobem, v souladu s cíli úmluvy, aby byla zaručena větší právní jistota výkladem jasným a jednotným pro všechny členské státy Společenství a aby bylo umožněno soudu určit, zda je skutečně příslušným, aniž by musel studovat věc příliš do hloubky. Komise ostatně zdůrazňuje, že Soudní dvůr ve své judikatuře předcházející rozsudku ze dne 6. října 1976 (Industrie Tessili Italiana Como, věc 12/76, Recueil 1976, s. 1473) vždy používala tuto metodu.

Na podporu této metody výkladu uvádí Komise, kromě jiného, rozdílnost vnitrostátních právních systémů a doktríny týkající se právní povahy sdružení a vztahu členství ve sdružení. Vnitrostátní právní řády se dělí na ty, které vycházejí z koncepce „smluvní“ – podle které závazky členů sdružení vyplývají ze smlouvy, i když některé závazky mohou případně vzniknout bez souhlasu samotného člena (koncepce platící ve Francii, Itálii, Belgii, Spojeném království a Dánsku) – a na ty, které vycházejí z koncepce „institucionální“ – podle které závazky vyplývají nejen z přijetí za člena, ale také ze zakládacího dokumentu, takže vztah členství je třeba považovat za „zvláštní vztah“ nebo „sociálně právní dohodu“ („Sozialrechtlicher Vertrag“) (koncepce platící ve Spolkové republice Německo a v Nizozemsku).

Avšak podle Komise rozpor mezi těmito dvěma teoriemi není v našem případě příliš důležitý, neboť pokud jde o pravidla příslušnosti, článek 22 německého občanského soudního řádu stanoví zvláštní pravidlo pro řešení sporů týkajících se placení pohledávky sdružení, které činí příslušným soud místa sídla sdružení.

Proto je Komise toho názoru, že není třeba přikládat příliš velkou důležitost rozdílu koncepcí různých vnitrostátních právních řádů, pokud jde o povahu sdružení, neboť předmětem diskuse autorů k tomuto námětu nebylo objasnění otázek příslušnosti, ale byla vedena s cílem vyřešit otázku, zda obecná pravidla smluvního práva jsou použitelná na spory zpochybňující vztah vyplývající z členství ve sdružení.

Za těchto podmínek, vzhledem k nutnosti použít metodu autonomního výkladu pro zajištění právní jistoty a jasnosti, navrhuje Komise odpovědět na první část otázky předkládajícího soudu tak, že čl. 5 odst. 1 úmluvy se vztahuje na každou pohledávku sdružení vůči jednomu z jeho členů.

Na podporu tohoto tvrzení uvádí Komise jednak nezbytnost v zájmu spravedlivého procesu určit příslušným soud místa sídla sdružení, který může nejlépe rozumět zakládacímu dokumentu sdružení a okolnosti, které se vztahují k jeho vzniku a fungování, a jednak jednoduchost takového procesního pravidla, které umožňuje sdružení předvolat své členy ke stejnému soudu bez ohledu na jejich místo pobytu, a nakonec skutečnost, že ani doktrína ani znění úmluvy neodporují tomuto výkladu.

Pokud jde o odpověď na druhou část otázky položené Hoge Raad, domnívá se Komise, že je nepodstatné, zda uvedené závazky vyplývají přímo z přijetí za člena nebo zda vyplývají z přijetí za člena spolu s jedním nebo více rozhodnutími orgánů sdružení. Při tomto výkladu vychází z nezbytnosti stanovit pravidla Společenství pro příslušnost, která umožní jak soudu stanovit jednoduše příslušnost, aniž by musel přezkoumávat podrobnosti předloženého případu, tak účastníkům řízení dovolávat se pravidel stanovených úmluvou ihned po zahájení řízení.

D – Vyjádření vlády Spolkové republiky Německo

Vláda Spolkové republiky Německo učinila úvodem předběžnou poznámku, že její vyjádření jsou přísně omezena na otázky položené Hoge Raad, které se týkají pochybnosti, zda by v německém právu mohl být předmět sporu v původním řízení považován za spadající do obchodního práva nebo občanského práva z důvodů povahy činností vykonávaných ZNAV a jeho pravomocí, zjevně spadajících pod kontrolu nizozemského státu.

V každém případě se německá vláda domnívá, že čl. 5 odst. 1 úmluvy musí být jednak z důvodu vzniku a znění tohoto ustanovení, a jednak z nezbytnosti praktického uspořádání vykládán v širším slova smyslu.

1. Z části B sekce 2 zprávy Jenard vyplývá, že ustanovení čl. 5 odst. 1 úmluvy vychází jednak z procesních pravidel, a jednak z pravidel týkajících se příslušnosti definovaných jak vnitrostátními právními řády, které mají velmi širokou koncepci pojmu smluvní věci (která může zahrnovat jiné záležitosti spadající do závazkového práva), tak mezinárodními úmluvami uzavřenými mezi některými členskými státy Společenství (smlouva Benelux, úmluvy mezi Belgií, Francií, Nizozemskem, Itálií), které obsahují v oblasti příslušnosti široká ustanovení, neomezená na činnosti vyplývající přímo ze smlouvy.

Proto se vláda Spolkové republiky Německo domnívá, že pokud by chtěli autoři úmluvy vymezit pojem „smluvní věci“ v jeho přesném smyslu, vyjádřili by tento úmysl buď v samotném znění tohoto ustanovení, nebo v přípravných dokumentech k jejímu uzavření. Navíc za tohoto předpokladu by komentátoři provedli radikální změnu v koncepcích a platných předpisech různých vnitrostátních právních řádů, což se podle německé vlády nestalo.

V každém případě „značné rozdíly“, které ukazuje srovnání různých jazykových verzí úmluvy, vypovídají ve prospěch širší oblasti působnosti čl. 5 odst. 1 a nijak neodporují přesnému výkladu, podle kterého musí požadavek vycházet přímo ze smlouvy.

2. Široký výklad čl. 5 odst. 1 úmluvy nachází podporu také v systému pravidel týkajících se zvláštních příslušností stanovených v článku 5, který je zamýšlen, aby vytvořil seznam zahrnující všechny důležité situace, pro které, podle zkušeností na vnitrostátní úrovni, vznikla potřeba pravidel zvláštní příslušnosti. Tak například autoři úmluvy chtěli odlišit smluvní věci (odstavec 1) a věci týkající se deliktů (odstavec 3) a stanovit pro každou z nich pravidlo zvláštní příslušnosti.

Stanovení těchto pravidel by nemělo smysl, pokud by díky restriktivnímu výkladu dotyčných ustanovení určité prvky jedné z oblastí, na kterou se vztahují zvláštní pravidla příslušnosti, byly vyloučeny z takto vymezeného režimu.

3. Konečně široký výklad pojmu „smluvní věc“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy je odůvodněn také prakticky.

Skutečně, i když některé závazky člena sdružení nemusí být v některých vnitrostátních právních systémech považovány za spadající přímo do smluvního práva, přesto ve všech vnitrostátních právních řádech, a zejména v německém právu, vzniká přijetí člena do sdružení na základě smlouvy, čímž pro člena vznikají práva a povinnosti. Tím, že projevil vůli stát se členem, souhlasí nejen se stávajícími zakládajícími dokumenty, ale také s rozhodnutími, která na jejich základě mohou být přijata později a kterých se může zprostit pouze zrušením smlouvy o členství.

Proto se podle německé vlády zdá nezbytné zahrnout do oblasti působnosti čl. 5 odst. 1 úmluvy všechny spory vzniklé díky neshodám mezi sdružením a jeho členem. Pokud by tomu tak nebylo, použití tohoto ustanovení by záviselo na náhodě, zda uvedený závazek vyplývá přímo ze zakládacího dokumentu nebo z dohody výslovně uzavřené mezi členem a sdružením.

Příliš úzký výklad pojmu „smluvní věci“ ve smyslu úmluvy ze dne 27. září 1968 by způsobil znásobení příslušnosti podle místa pobytu jednotlivých členů sdružení, což by vedlo k tomu, že by zahraniční soudy, často vzdálené od místa působnosti sdružení, rozhodovaly spory podle předpisů vnitrostátního práva, které se mohou stát od státu lišit a vést tak k řešením narušujícím rovnost zacházení s různými členy jednoho a téhož sdružení.

Z těchto důvodů navrhuje vláda Spolkové republiky Německo odpovědět na otázku Hoge Raad z Nizozemska takto:

„Ustanovení čl. 5 odst. 1 úmluvy se vztahuje na pohledávkysdružení soukromého práva s právní subjektivitou vůči jednomu ze svých členů z titulu peněžité pohledávky, které mají svůj základ ve vztahu, jenž vznikl (právním aktem učiněným za tímto účelem) mezi členem a sdružením.

Z tohoto hlediska není důležité, zda dotyčné pohledávky vyplývají přímo ze smlouvy o členství nebo zda vyplývají z aktu přijetí za člena spolu s jedním nebo více rozhodnutími orgánů tohoto sdružení“.

E – Vyjádření vlády Italské republiky

Italská vláda se domnívá, že systematické i celkové posouzení článku 5 úmluvy uvádí, že toto ustanovení je určeno k tomu, aby zahrnovalo celou oblast závazkového práva (smluvní, mimosmluvní, deliktní, kvazideliktní a zákonné), aby mohlo v případě sporů týkajících se tohoto práva definovat soubor pravidel příslušnosti, který by doplnil pravidla stanovená v článku 1 úmluvy.

Zdá se tedy jako možné přičlenit výrazu „smluvní věci“ uvedenému v čl. 5 odst. 1 význam „společný a obecný“ různým vnitrostátním právním řádům, tj. význam zákonného právního aktu, na základě kterého vzniká občanskoprávní závazek sloužící jako základ pro právní jednání.

V této souvislosti není třeba hledat skutečný původ závazku, jehož plnění je předmětem sporu v původním řízení. Skutečně, ať vychází přímo z přistoupení člena ke sdružení, nebo pokud vyplývá z rozhodnutí ZNAV přijatého v souladu se zakládacím dokumentem, má tento závazek stále smluvní původ.

Proto italská vláda navrhuje odpovědět na první část otázky položené předkládajícím soudem kladně a na druhou část uvedené otázky záporně.

III – Ústní část řízení

Na jednání dne 11. ledna 1983 byla vyslechnuta ústní vyjádření Zuid Nederlandse Aannemers Verenigin, zastoupeného E. Korthalsem Altesem, advokátem z Haagu, Komise Evropských společenství, zastoupené Erichem Zimmermanem a W. J. L. Calkoenem, advokátem z Rotterdamu.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 1. února 1983.

Právní otázky:

1 Rozsudkem ze dne 15. ledna 1982 došlým Soudnímu dvoru dne 21. ledna 1982 položil Hoge Raad z Nizozemska v souladu s protokolem ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“) Soudním dvorem dvě předběžné otázky týkající se výkladu čl. 5 odst. 1 úmluvy.

2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi Zuid Nederlandse Aannemers Verenigin (dále jen „ZNAV“), sdružením nizozemského práva, které má své sídlo v Maastrichtu a administrativní sídlo v Heeze (severní Brabantsko), a jedním z jeho členů, společností německého práva Martin Peters Bauunternehmung GmbH (dále jen „Peters“) se sídlem v Aachen, ve Spolkové republice Německo, týkajícího se zaplacení částky posledně jmenovanou společností podle vnitřního pravidla stanoveného orgány sdružení a závazného pro jeho členy.

3 Arrondissementsrechtbank de ´s-Hertogenbosch, kterému byla předložena žaloba ZNAV, však zamítl námitku nepříslušnosti předloženou společností Peters. Domnívá se, že spor má smluvní základ, a soud je proto příslušný podle čl. 5 odst. 1 úmluvy, podle kterého žalovaný, v našem případě společnost Peters, který sídlí na území jiného smluvního státu, může být ve smluvních záležitostech předvolán k soudu v místě, kde byl nebo má být závazek splněn.

4 Společnost Peters se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Gerechtshof de ´s-Hertogenbosch, avšak ten potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že závazek zaplatit pohledávku požadovanou ZNAV na společnosti Peters je třeba považovat za smluvní závazek ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy.

5 Společnost Peters podala kasační opravný prostředek k Hoge Raad v Nizozemsku proti rozhodnutí a rozboru Gerechtshof de ´s-Hertogenbosch,pokud jde o povahu vztahu mezi touto společností a ZNAV.

6 Hoge Raad rozhodl, že dříve než rozhodne ve věci samé, položí Soudnímu dvoru tyto dvě otázky týkající se výkladu Bruselské úmluvy:

„1. Vztahuje se čl. 5 odst. 1 úmluvy na pohledávky, které má sdružení soukromého práva s právní subjektivitou vůči jednomu ze svých členů z titulu závazků týkajících se pohledávky, jejímž předmětem je peněžitá částka, která má základ ve vztahu mezi stranami, který vznikl přistoupením žalovaného ke sdružení prostřednictvím právního aktu učiněného za tímto účelem?

2. Je třeba z tohoto hlediska rozlišovat podle toho, zda uvedené závazky vyplývají přímo z přijetí za člena nebo zda vyplývají z přijetí za člena spolu s jedním nebo více rozhodnutími orgánů sdružení?“

1. K první otázce

8 Podle čl. 5 odst. 1 úmluvy „Osoba, která má trvalé bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována: 1) ve věcech smluvních u soudu, v jehož obvodu se nachází místo plnění předmětného závazku“.

9 Takže pojem smluvní věc slouží jako kritérium pro vymezení oblasti působnosti pravidel zvláštní příslušnosti pro žalovaného. Vzhledem k cílům a obecnému uspořádání úmluvy je nezbytné pro zajištění, pokud je to možné, rovnosti a jednotnosti práv a závazků vyplývajících z úmluvy pro smluvní státy a zúčastněné osoby, nevykládat tento pojem jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo jednoho nebo druhého z uvedených států.

10 Tedy jak ostatně Soudní dvůr z podobných důvodů rozhodl u pojmů „činnost pobočky jednatelství nebo jiného zastoupení“ uvedených v čl. 5 odst. 5 úmluvy (rozsudek ze dne 22. 11. 1978, Somafer/Saar-Ferngas AG, věc 83/78, Recueil 1978, s. 2183), je třeba považovat pojem smluvní věci za samostatný pojem, který je pro účely použití úmluvy třeba vykládat především ve vztahu k systému a cílům úmluvy, aby byla zajištěna její plná účinnost.

11 Z tohoto hlediska je třeba zdůraznit, že pokud článek 5 úmluvy stanoví zvláštní příslušnosti, ze kterých si žalobce může vybrat, je to v určitých jasně stanovených případech z důvodu existence vztahu velmi úzkého sepětí předmětu řízení a soudu, který může věc projednat a rozhodnout, z hlediska účelného řízení procesu.

12 V této souvislosti v čl. 5 odst. 1 úmluvy vyjadřuje určení soudu, v jehož obvodu se nachází místo plnění předmětného závazku, snahu, aby z důvodů úzkých vztahů vytvořených smlouvou mezi stranami této smlouvy mohly být všechny spory vzniklé při plnění smluvního závazku předloženy stejnému soudu: soudu podle místa tohoto plnění.

13 V tomto směru se zdá, že členství ve sdružení vytváří mezi členy sdružení úzké vztahy stejného druhu, jako jsou vztahy mezi smluvními stranami, a z tohoto důvodu je možné pro účely použití čl. 5 odst. 1 úmluvy považovat závazky, kterých se dovolává předkládací soud, zazávazky smluvní.

14 Jelikož vnitrostátní právní systémy nejčastěji označují místo sídla sdružení za místo plnění závazků vyplývajících z přijetí za člena, má navíc použití čl. 5 odst. 1 úmluvy praktické výhody: soud v sídle sdružení je obvykle skutečně tím, kdo nejlépe chápe zakládací dokumenty, předpisy a rozhodnutí sdružení a také okolnosti vztahující se ke vzniku sporu.

15 Za těchto podmínek je na první otázku třeba odpovědět, že závazky k uhrazení určité peněžité částky, které vyplývají ze vztahu mezi sdružením a jeho členy, musí být považovány za „smluvní věci“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy.

2. K druhé otázce

17 Je třeba připomenout, že znásobení příslušnosti u stejného druhu sporu nepřispívá k právní jistotě a účinnosti právní ochrany na celém území Společenství. Ustanovení úmluvy je tedy třeba vykládat takovým způsobem, aby se soud, kterému byla věc předložena, musel prohlásit příslušným pro rozhodnutí o některých žalobách, ale nepříslušným pro rozhodnutí o jiných, přestože velmi podobných. Sledování cílů a smyslu úmluvy vyžaduje kromě jiného takový výklad článku 5, který umožní vnitrostátnímu soudu vyjádřit se k vlastní příslušnosti, aniž by byl nucen přezkoumat základ žaloby.

18 Z těchto důvodů je třeba odpovědět, že okolnost, zda sporný závazek vyplývá přímo z přijetí za člena nebo zda vyplývá ze skutečnosti přijetí za člena spolu s rozhodnutím orgánu sdružení, nemá vliv na použití ustanovení čl. 5 odst. 1 úmluvy na spor týkající se tohoto závazku.

Náklady řízení

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu položil předseda Hoge Raad z Nizozemska usnesením ze dne 15. ledna 1982, rozhodl takto:

1) Závazky, jejichž předmětem je uhrazení určité peněžité částky, a závazky, které vyplývají ze vztahu mezi sdružením a jeho členy, jsou považovány za „smluvní věci“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

2) Z tohoto hlediska je bezpředmětné, zda uvedené závazky vyplývají přímo z přijetí za člena nebo zda vyplývají z tohoto přijetí spolu s jedním nebo více rozhodnutími orgánů sdružení.