Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1984 Ordre des Avocats au Barreau de Paris proti Onno Klopp, C-107/83, Recueil 1984, s. 2971
Klíčová slova:
Svoboda usazování – Přístup k povolání advokáta
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS, týkající se výkladu článku 52 a násl Smlouvy o EHS.
Skutkové okolnosti:
I –Skutkový základ a průběh řízení
1. Dne 20. ledna 1981 p. Klopp, který je německým státním příslušníkem a členem düsseldorfské advokátní komory, požádal, aby mohl složit slib jako advokát a aby byl zapsán po dobu praktického výcviku u Advokátní komory v Paříži, kde si plánuje zřídit kancelář, přičemž chce zároveň zůstat členem düsseldorfské advokátní komory a zachovat si bydliště a kancelář v Düsseldorfu. Z dokladů předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že v roce 1969 získal p. Klopp doktorát na právnické a ekonomické fakultě pařížské univerzity a že dne 17. listopadu 1980 složil zkoušku na Certificat d‘Aptitude à la Profession d‘Avocat (osvědčení způsobilosti pro povolání advokáta).
Rozhodnutím ze dne 17. března 1981 Conseil d l‘Ordre des Avocats au Barreau de Paris (Rada Advokátní komory v Paříži) odmítla jeho žádost s odůvodněním, že ačkoliv p. Klopp splnil všechny ostatní požadavky stanovené pro přístup k tomuto povolání, nesplnil ustanovení článku 83 předpisu č. 72-468 (Journal Officiel de la République Française ze dne 11. 6. 1972) a článku 1 vnitřních pravidel Advokátní komory v Paříži, podle nichž advokát může mít pouze jediné úřední sídlo, které musí být v územní působnosti tribunal de grande instance (krajského soudu), u kterého je zapsán.
Článek 83 výše uvedeného předpisu stanoví, že:
„Advokát si zřizuje sídlo v územní působnosti tribunal de grande instance, u kterého je zapsán.“
Článek 1 vnitřních pravidel Advokátní komory v Paříži zní takto:
„1. Advokát u soudu v Paříži musí skutečně vykonávat své povolání.
2. Aby mohl vykonávat své povolání, musí být registrovaným právním zástupcem nebo čekatelem a musí mít své sídlo v Paříži nebo v krajích Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis nebo Val-de-Marne.
3. Nezávisle na své hlavní kanceláři si může zřídit další kancelář ve stejných územních hranicích.“
Rozhodnutím ze dne 24. března 1982 Cour d‘Appel (odvolací soud) v Paříži zrušil rozhodnutí Advokátní komory s odůvodněním, že ačkoliv sporná ustanovení umožňují advokátovi mít ve Francii pouze jediné úřední sídlo, nelze z toho vyvodit, že by advokát nemohl být současně členem francouzské advokátní komory a jedné či více zahraničních komor. Navíc by taková situace byla v souladu se zásadou rovnosti stanovenou Smlouvou, protože p. Klopp by ve Francii podléhal všem požadavkům kladeným na francouzské advokáty a Advokátní komora v Paříži zároveň běžně povoluje francouzským právníkům žádat o členství v zahraničních advokátních komorách.
Advokátní komora v Paříži se proti tomuto rozhodnutí odvolala.
S ohledem na to, že spor vyvolal otázku týkající se výkladu práva Společenství, přerušil kasační soud rozhodnutím ze dne 3. května řízení a požádal Soudní dvůr podle článku 177 Smlouvy o EHS o rozhodnutí o předběžné otázce:
„výkladem článku 52 a násl. Římské smlouvy, zda, při neexistenci směrnice Rady Evropských společenství o koordinaci ustanovení týkajících se přístupu k povolání advokáta a jeho výkonu, požadavek, aby advokát, který je příslušníkem členského státu a který chce vykonávat povolání advokáta zároveň v jiném členském státě, měl pouze jediné úřední sídlo, přičemž tento požadavek vyplývá z právních předpisů země, kde dochází k usazování, a zaručuje činnost soudnictví a dodržování profesní etiky v této zemi, představuje omezení, které je neslučitelné se svobodou usazování zaručenou článkem 52 Římské smlouvy.“
2. Rozhodnutí o předložení předběžné otázky bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 6. června 1983.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla písemná vyjádření předložena Onno Kloppem, zastoupeným Brunem Odentem, advokátem oprávněným zastupovat u Conseil d‘État (Státní rady) a Cour de cassation, Advokátní komorou v Paříži, zastoupenou jejím výkonným předsedou a advokátní kanceláří J. G. Nicolas–H. Masse-Dessen, oprávněnou zastupovat u Conseil d‘État a Cour de cassation, francouzskou vládou, zastoupenou Jean-Paulem Costesem vystupujícím jménem generálního sekretáře Mezirezortního výboru pro otázky evropské hospodářské spolupráce, Spojeným královstvím, zastoupeným G. Dagtoglou z právního oddělení ministerstva financí, dánskou vládou, zastoupenou jejím právním poradcem Lauridsem Mikaelsenem, nizozemskou vládou, zastoupenou I. Verkadem, generálním sekretářem ministerstva zahraničních věcí a Komisí Evropských společenství zastoupenou Jacquesem Delmoly a Georgesem Kremlisem, členy jejího právního oddělení, kteří vystupují jako zmocnění zástupci.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez předběžného šetření. Položil však účastníkům a těm, kteří předložili písemná vyjádření, několik otázek.
II – Písemná vyjádření
Pan Klopp, britská, dánská a nizozemská vláda i Komise navrhují, aby položená otázka byla zodpovězena kladně. Podle jejich názoru požadavek, aby advokát směl mít pouze jediné úřední sídlo – ve smyslu zákazu zřízení sídla zároveň v jiném členském státě – představuje i při neexistenci směrnice omezení, které je neslučitelné se zásadou svobody usazování. Naopak Advokátní komora a francouzská vláda se domnívají, že na otázku je třeba odpovědět záporně.
1. Pan Klopp poznamenává, že pravidlo naprosté jedinečnosti úředního sídla odporuje článku 52 Smlouvy o EHS, kterému Soudní dvůr ve svých rozhodnutích vždy přiznával přímý účinek. Toto ustanovení znamená rovněž podporu dvojího usazování postupným odstraňováním omezení, mimo jiné při zřizování zastoupení, poboček a dceřiných společností.
Ve svém rozsudku ze dne 3. prosince 1974 ve věci 33/74 (van Binsbergen, Sb. rozh. 1974, s.1299) Soudní dvůr uznal, že právní předpisy členského státu mohou poskytovateli služeb uložit povinnost trvalého bydliště. Toto rozhodnutí však bylo jasně odůvodněno zvláštní povahou poskytování služeb, a proto ho nelze použít v oblasti svobody usazování.
Navíc výše uvedený rozsudek stanovil, že požadavek trvalého bydliště musí být založen na uplatnění profesních pravidel chování odůvodněných obecným zájmem a závazných pro každou osobu usazenou ve státě, kde dochází k poskytování služeb. Skutečnost, že advokát má dvojí úřední sídlo, nemůže narušit činnost soudnictví, pokud se jedno z jeho sídel nachází v územní působnosti advokátní komory, ke které patří, a pokud s ním soudní orgány mohou navázat kontakt. Stejně tak není dotčena profesní bezúhonnost a etika, neboť Advokátní komora může ve Francii dohlížet na činnost zahraničního advokáta stejně jako na činnost ostatních advokátů.
Pan Klopp podpůrně dodává, že pravidlo jediného úředního sídla, jak je vykládáno Advokátní komorou, ve skutečnosti z francouzských právních předpisů nevyplývá; ty naopak výslovně připouštějí, že profesní sdružení advokátů mohou mít kromě svého hlavního sídla jednu nebo více dalších kanceláří. I kdyby však takové pravidlo existovalo, mohlo by mít pouze vnitrostátní dosah.
V každém případě však zásada nediskriminace brání tomu, aby byl požadavek jediného úředního sídla kladen jen na advokáty, kteří jsou příslušníky jiných členských států, když se tento požadavek v praxi neuplatňuje vůči advokátům francouzským. Ve skutečnosti si mnoho pařížských advokátů zřídilo jednu nebo více kanceláří v zahraničí. Sama Advokátní komora uzavřela dohody se zahraničními advokátními komorami a podobnými subjekty, jako je „Law Society of England and Wales“ a The Senate of the Inns of Court and the Bar“. Tyto dohody výslovně uvádějí, že pařížští advokáti se mohou, při zachování členství v Advokátní komoře v Paříži, usadit v zahraničí a vykonávat tam své povolání.
Konečně je třeba odmítnout argumenty založené na údajné neexistenci reciprocity a údajné obrácené diskriminaci, protože na jedné straně německé právo neobsahuje žádný zákaz mít více úředních sídel a na druhé straně je p. Klopp ve stejném postavení jako jeho francouzští kolegové, kteří kromě svého úředního sídla ve Francii mohou mít jedno nebo více dalších sídel v zahraničí.
Pan Klopp proto navrhuje, aby odpověď na otázku přeloženou k předběžnému rozhodnutí byla následující:
„Požadavek, aby advokát, který je příslušníkem členského státu a který chce vykonávat povolání advokáta zároveň v jiném členském státě, měl pouze jediné úřední sídlo, představuje omezení svobody usazování, které je neslučitelné s Římskou smlouvou.“
2. Advokátní komora v Paříži předem zdůrazňuje, že povolání advokáta je stále upraveno pouze směrnicí Rady č. 77/249/EHS ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů (Úřední věstník L 78, s. 17).
Z judikatury Soudního dvora je zřejmé, že článek 52 Smlouvy o EHS má přímý účinek jen potud, pokud se jedná o pravidlo rovného zacházení, ale nemusí se nutně uplatnit v případě omezení nesouvisejících se zásadou nediskriminace. Svoboda usazování tudíž nezávisí na přijetí směrnic, pokud jde o rovné zacházení. Nicméně praktické podmínky výkonu této svobody, mezi něž patří i pravidlo jediného úředního sídla, se při neexistenci směrnice řídí vnitrostátním právem, pokud dotyčný požadavek nepředstavuje překážku, která je zjevně nepřiměřená nebo objektivně neslučitelná s obecným zájmem.
Rozsudek ze dne 28. dubna 1977 ve věci 71/76 (Thieffry, Sb. rozh. 1977, s. 765) vymezil, co je třeba rozumět nepřiměřenými podmínkami neslučitelnými se Smlouvou. Soudní dvůr v rozsudku uznal, že je nutné uvést v soulad svobodu usazování s vnitrostátními profesními pravidly odůvodněnými obecným zájmem, zejména s pravidly, jež se týkají organizace, kvalifikace, profesní etiky, kontroly a odpovědnosti, pokud jsou uplatňovány bez diskriminace.
Rozsudek ze dne 3. prosince 1974 (ve věci van Binsbergen) citovaný výše, který se týká slučitelnosti takových pravidel odůvodněných obecným zájmem se svobodou poskytování služeb, byl vydán ve stejné souvislosti jako tento případ. Z tohoto rozsudku vyplývá, že požadavek, aby pomocné osoby v soudnictví byly profesně trvale usazeny v rámci působnosti daných soudních orgánů, je odůvodněn potřebou soudních orgánů v rámci jejich územní působnosti mít tyto osoby nablízku, tak aby byly soudcům známy a aby s nimi soudci během řízení mohli být v úzkém kontaktu.
Přeneseme-li tyto úvahy do oblasti svobody usazování, plyne z toho, že pravidlo jediného úředního sídla – je-li vykládáno tak, že zakazuje mít úřední sídlo zároveň v jiném členském státě – musí být považováno za slučitelné s článkem 52 Smlouvy, neboť nediskriminujícím způsobem zajišťuje trvalé usazení, svobodně zvolené v rámci územní působnosti soudu, a je nezbytné, aby zaručilo dodržování profesních pravidel.
Advokátní komora dále rozebírá důvody tohoto pravidla. Advokát musí být nutně spojen s nějakým právním řádem, a toto spojení se zakládá na členství v advokátní komoře. Spojení se dvěma nebo více právními řády je myslitelné pouze na základě harmonizace práv a povinností plynoucích z každého takového spojení. Z dlouhodobého hlediska by pravidlo jediného spojení s právním řádem mohl překonat pouze jednotný kodex chování společný celému Společenství. Potřeba takového kodexu byla již uznána profesními komorami, které se sešly v rámci Poradní komise advokátních komor Evropského společenství v souvislosti s přípravnými pracemi na návrhu směrnice o svobodě usazování advokátů.
V důsledku toho je tedy třeba považovat „pravidlo jediného úředního sídla za omezení objektivně nezbytné pro obecný zájem v oblasti svobody usazování, jejíž princip a uznaný přímý účinek tím nejsou nijak porušeny“.
3. Podle francouzské vlády je základní otázkou, která vzniká v tomto případu, zda francouzské vnitrostátní pravidlo, které požaduje, aby advokát měl jediné úřední sídlo, představuje překážku práva usazování tím, že považuje sídlo zřízené v jiném členském státě za důvod k odmítnutí zřízení druhého sídla ve Francii. Tato otázka vyžaduje zápornou odpověď, protože dotyčná ustanovení jsou v souladu se zásadou nediskriminace a zároveň odpovídají požadavkům vnitřní organizace daného povolání.
V tomto ohledu francouzská vláda zdůrazňuje, že čl. 52 druhý pododstavec a článek 54 Smlouvy odkazují, pokud jde o přístup ke svobodě usazování a její výkon, na podmínky stanovené právními předpisy země, kde dochází k usazování. Podle obecného programu pro odstranění omezení svobody usazování přijatého Radou dne 18. prosince 1961 musí být členskými státy odstraněna pouze ta omezení, kdy je s příslušníky ostatních členských států zacházeno odlišně než s vlastními státními příslušníky. Soudní dvůr podobně rozhodl, zejména v rozsudku Thieffry citovaném výše, že vnitrostátní profesní pravidla odůvodněná obecným zájmem jsou chráněna zásadou práva usazování, pokud jsou uplatňována nediskriminačně.
Francouzská vláda dále vysvětluje, že článek 83 předpisu č. 72-468, který je nediskriminačním ustanovením, je založen na myšlence, že advokát skutečně vykonává činnost v obvodu některého soudu, a zejména že je dostupný klientům a soudu.
Toto ustanovení pochází z období, kdy činnost známá jako postulation, tedy právo předkládat písemnou žalobu, vykonávali avoué (právní zástupci). Nicméně i po sjednocení povolání avoué a avocat zákonem ze dne 31. prosince 1971 odpovídá dotyčné ustanovení stále některým základním potřebám.
Francouzský občanský soudní řád ukládá účastníkům řízení povinnost, pokud není stanoveno jinak, aby si ustanovili advokáta před tribunal de grande instance, a k takovému ustanovení je třeba zvolit adresu sídla. Zejména postup přípravy případu, stanovený novým občanským soudním řádem ze dne 13. října 1965, předpokládá osobní kontakt mezi soudcem odpovědným za vedení předběžného šetření a advokátem, což vyžaduje neustálou přítomnost advokáta v blízkosti soudu. Z toho plyne, že požadavek jediného úředního sídla není pouhým procesním pravidlem, ale pravidlem organizace soudnictví a profesní etiky.
Francouzská vláda dodává, že striktní výklad zásady svobody usazování je rovněž nutný z důvodu zvláštní povahy svobody poskytování služeb ve srovnání s právem usazování, jinak by totiž právo usazování ztratilo svůj význam.
4. Britská vláda, která žádá Soudní dvůr, aby rozhodl v plenárním zasedání, uvádí, že sporná otázka v tomto případu zní, zda jeden členský stát může spojovat usazení právníka, buď advokáta, nebo příslušníka jakéhokoliv právnického povolání v členském státě, z jiného členského státu na svém území s podmínkou, že se vzdá svého usazení ve svém vlastním členském státě. Tato otázka si žádá, s ohledem na ducha a znění Smlouvy, zápornou odpověď.
Za prvé, článek 52 Smlouvy zahrnuje mezi omezení, která je nutno odstranit, ta omezení, která platí pro zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností. Taková svoboda usazování předpokládá existenci společností usazených ve dvou a více členských státech.
Za druhé, čl. 54 odst. 1 se týká zrušení omezení svobody usazování „uvnitř Společenství“.
Je zřejmé, že pro účely práva usazování je nutno Společenství považovat za jedno území, a tudíž, při neexistenci odchylné právní úpravy platné na celém území Společenství, není nijak omezen počet členských států, ve kterých se může osoba usadit.
Je nutné dodat, že ačkoliv čl. 52 druhý pododstavec ponechává na členských státech uložení vnitrostátních pravidel, která upravují podmínky, za kterých mohou již usazení advokáti vykonávat činnost, nedává členskému státu právo zavést vnitrostátní právní předpis, který by zcela vyloučil právo usazování tím, že by umožnil jednotlivci usadit se v jedné části Společenství pouze tehdy, pokud se vzdá usazení v jiné části.
Navíc podmínky uplatňované podle práva členského státu na příslušníky jiného členského státu nesmějí být přísnější než podmínky stanovené pro jeho vlastní státní příslušníky. Jestliže tedy francouzské právo povoluje francouzským advokátům mít druhé sídlo v zahraničí – jak vyplývá z dokladů předložených Soudnímu dvoru – nemůže bránit cizím advokátům, aby měli druhé sídlo ve Francii. V tomto měřítku nejde o obrácenou diskriminaci, protože francouzské právo opravňuje jak francouzské, tak zahraniční advokáty mít úřední sídlo na dvou územích.
Konečně je třeba odmítnout tvrzení, podle něhož je důvodem požadavku jediného úředního sídla to, že zaručuje řádnou činnost soudnictví a dodržování profesní etiky. Požadavek trvalého úředního sídla v rámci územní působnosti daného soudu, uznaný Soudním dvorem v rozsudku van Binsbergen citovaném výše, zajisté umožňuje vnitrostátním právním předpisům uložit pomocným osobám v soudnictví, aby byly trvale usazeny v rámci působnosti příslušného soudu, ale neumožňuje uložit jim, aby na území Společenství měli jen jediné trvalé sídlo.
Britská vláda v této souvislosti poznamenává, že nikde na britském území není omezen počet kanceláří, ve kterých může advokát vykonávat svou činnost, ani počet kanceláří, které může mít „solicitor“, ačkoliv pro více než dvě kanceláře je někdy třeba povolení příslušného profesního orgánu. Advokát usazený ve Spojeném království může mít rovněž kanceláře v jiném státě. Na závěr britská vláda navrhuje, aby odpověď na předloženou otázku byla následující:
„Požadavek, aby advokát, který je příslušníkem členského státu a který chce vykonávat povolání advokáta zároveň v jiném členském státě, měl pouze jediné úřední sídlo na území Společenství, představuje omezení, které je neslučitelné s článkem 52 Smlouvy o EHS, i když cílem tohoto požadavku je zaručit řádnou činnost soudnictví a dodržování profesní etiky.“
5. Dánská vláda nejprve podotýká, že podle jejího názoru činnost advokáta čekatele, o kterou šlo p. Kloppovi, nepodléhá ustanovením práva Společenství týkajícím se pracovníků nebo poskytovatelů služeb.
Pokud jde o otázku předloženou k rozhodnutí, tato vláda se domnívá, že vzhledem k úvahám uvedeným v rozsudku Soudního dvora ze dne 21. června 1974 ve věci 2/74 (Reyners, Sb. rozh. 1974, s. 631) je povinnost uložená členským státem, aby advokát měl pouze jediné úřední sídlo, slučitelná se Smlouvou, pokud takové ustanovení nerozlišuje mezi advokáty na základě jejich státní příslušnosti a pokud jeho účinkem je pouze zakázat advokátovi, aby měl v příslušném členském státě několik úředních sídel.
Naopak členský stát nemůže zabránit advokátovi, který již má úřední sídlo v jiném členském státě, aby se usadil také na jeho území. Pro svobodu usazování je zásadní, aby se příslušníci členského státu mohli, i při neexistenci směrnice, usazovat nejen v jiném členském státě, ale i v několika členských státech zároveň, pokud splní obecné podmínky pro usazení stanovené těmito státy.
Dále se dánská vláda odvolává na příslušné dánské právní předpisy. Ustanovení čl. 124 odst. 1 občanského soudního řádu stanoví, že advokát nemůže mít zároveň dvě advokátní kanceláře v několika soudních obvodech. Nicméně toto pravidlo profesní organizace vykládají tak, že platí pouze pro kanceláře umístěné v Dánsku a nikoliv pro dánské advokáty usazené v Dánsku, kteří si chtějí zřídit poradní kanceláře v zahraničí, nebo pro advokáty z jiných členských států, kteří se chtějí usadit v soudním obvodu v Dánsku a ponechat si úřední sídlo ve své zemi původu.
Na závěr dánská vláda navrhuje, aby odpověď na předloženou otázku byla následující:
„Vnitrostátní ustanovení ukládající advokátu povinnost mít pouze jediné úřední sídlo nejsou v rozporu s článkem 52 Smlouvy o EHS, jsou-li vykládána jako zákaz mít více úředních sídel v zemi usazení. Naopak taková vnitrostátní ustanovení nemohou advokátovi bránit, aby měl úřední sídlo v několika zemích usazení, jsou-li tyto země členskými státy Evropského společenství.“
6. Nizozemská vláda podotýká, že s ohledem na výše citované rozsudky Reyners a van Binsbergen nelze stanovit žádnou podmínku státní příslušnosti a bydliště nebo sídla, pokud jde o usazování nebo poskytování služeb, bez ohledu na neexistenci směrnic předpokládaných články 54 a 57 Smlouvy. V tomto případě se jedná o podmínku sídla, která vede ve skutečnosti k diskriminaci zakázané článkem 52 Smlouvy.
Výklad článku 83 předpisu č. 72-468, který podává Advokátní komora, říká, že advokát nemůže být zároveň členem advokátní komory ve své vlastní zemi a advokátní komory v jiném členském státě. Takové omezení, jehož účinkem je navíc odepření přístupu k povolání advokáta a k výkonu tohoto povolání pouze cizincům, je neslučitelné se svobodou usazování, neboť zbavuje článek 52 Smlouvy jakéhokoliv účinku.
Nizozemská vláda dále provádí rozbor právních předpisů platných v Nizozemsku. Podle Advocatenwet (nizozemský zákon obsahující právní úpravu povolání advokáta) může být advokát zapsán pouze u jednoho soudu a musí mít svou kancelář v rámci územní působnosti tohoto soudu. Nicméně dotyčná ustanovení se týkají pouze zápisu a zřízení kanceláře v Nizozemsku; nevykládají se tak, že zahraniční advokát, který splňuje ostatní podmínky zápisu, nemůže být zapsán na základě toho, že je již členem zahraniční advokátní komory.
7. Komise nejprve zdůrazňuje, že právo usazování zaručené článkem 52 Smlouvy je založeno na zásadě národního zacházení, podle níž má příslušník členského státu právo usadit se za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti v jiném členském státě za stejných podmínek jako příslušníci tohoto státu. Usazování ve smyslu práva Společenství odpovídá vytvoření profesní základny určené osobou, která ji zřizuje nebo získává, na delší časové období.
Z judikatury Soudního dvora lze odvodit následující zásady týkající se svobody usazování:
a) Svoboda usazování je základním právem, které existuje bez ohledu na to, zda byly přijaty směrnice stanovené článkem 57 Smlouvy. Uvedené směrnice mají za cíl pouze umožnit účinný výkon svobody usazování v daném oboru činnosti.
b) Jakékoliv omezení výkonu svobody usazování vyplývající z ustanovení vnitrostátního práva musí být vykládáno a uplatňováno v souladu s cíli práva Společenství. Tudíž článek 52 Smlouvy může způsobit, že vnitrostátní ustanovení nelze vůči občanům Společenství namítat.
c) Nepřímé omezení svobody usazování může, stejně jako přímé omezení, být neslučitelné s článkem 52 Smlouvy.
Dále Komise zkoumá argumenty předložené radou Advokátní komory.
Za prvé, článek 83 předpisu č. 72-468 nelze vykládat tak, že se týká přístupu k povolání advokáta. Pojem úředního sídla, jak je uveden v ustanovení vnitrostátního práva, lze správně použít pouze na případy nacházející se ve stejných územních hranicích, které vymezují územní působnost dotyčného ustanovení, s vyloučením jakéhokoliv dosahu mimo dané území. To znamená, že advokátovi může být zakázáno zřídit si druhou kancelář ve Francii pouze tehdy, jestliže se již usadil v působnosti některého soudu na francouzském území.
Za druhé je nutno odmítnout argument, že mezi advokátní komorou v Paříži a v Düsseldorfu údajně není reciprocita. Článek 52 Smlouvy nestanoví žádnou podmínku tohoto druhu k dosažení svého plného účinku.
Za třetí, neexistuje konflikt mezi pravidly profesního chování, jelikož není důvod předpokládat, že v důsledku členství p. Kloppa v německé advokátní komoře by se ve Francii mohl dostat do situací, ve kterých by nebylo možné dodržet francouzská pravidla profesního chování. Rozhodně je běžné, že mnozí z členů pařížské advokátní komory jsou rovněž členy zahraničních advokátních komor.
Za čtvrté, Komise napadá argument, že právo Společenství nepropůjčuje subjektivní právo usazení v členském státě právníkům, kteří jsou členy advokátní komory v jiném členském státě. Naopak, z rozsahu článku 52 Smlouvy a ze všeobecného programu pro zrušení omezení svobody usazování je jasné, že všechna omezení práva zahájit a vykonávat činnosti samostatně výdělečné osoby je nutno odstranit všude tam, kde zhoršují výhradně nebo přednostně právo osob jiných než příslušníků daného státu zahájit nebo vykonávat tyto činnosti, byť jsou zdánlivě použitelné bez diskriminace na základě státní příslušnosti. Pravidlo týkající se kanceláří, jak ho vykládá a uplatňuje Rada pařížské advokátní komory, představuje omezení tohoto druhu, jelikož v praxi dopadá výhradně na zahraniční právníky tím, že jim odpírá právo zahájit profesi avocat, zatímco na francouzské právníky se vztahuje pouze poté, co se usadili na francouzském území.
Z toho plyne, že praktickým účinkem napadeného pravidla je to, že umožňuje usadit se ve Francii pouze mladým právníkům, kteří nejsou příslušníky jiného členského státu a kteří navštěvovali ve Francii kurzy požadované k zahájení profese. Taková praxe omezuje svobodu usazování na několik málo případů a do značné míry zbavuje článek 52 Smlouvy jeho podstaty a zhoršuje jeho účinnost.
Na závěr je zajímavé zmínit se o práci konzultačního výboru advokátních komor a právních společností Evropského společenství v oblasti práva usazování, zejména o jeho návrhu směrnice (Athény 5/82), ve kterém se stanoví „dvojí kancelář“. Návrh směrnice stanoví, že právník usazený v jiném členském státě je „osvobozen od dodržování jakéhokoliv pravidla tohoto státu, které mu zakazuje držet si kanceláře v členském státě, jehož advokátní komory je členem, nebo v jiném členském státě, ve kterém také vykonává profesi právníka“. Výsledky této práce ukazují jasně, že držení několika kanceláří v rámci Společenství není evropskými advokátními komorami považováno za neslučitelné s řádnou správou soudnictví.
Na závěr Komise navrhuje, aby odpověď na předloženou otázku byla následující:
„Požadavek, aby si příslušník členského státu, který je již členem advokátní komory a je usazen jako právník v členském státě a který se chce stát členem advokátní komory a usadit se jako právník v jiném členském státě, mohl držet kancelář pouze na jednom místě, i když splní všechny požadavky stanovené pro občany chtějící se věnovat této profesi, představuje i v případě nepřijetí žádné směrnice podle článku 57 Smlouvy o EHS omezení, které je neslučitelné se svobodou usazování zaručenou článkem 52 Smlouvy o EHS.“
III – Odpovědi na otázky položené Soudním dvorem
1. Pařížská advokátní komora byla požádána, aby odpověděla na následující otázky:
„O jaký výklad vnitrostátních ustanovení opírá pařížská advokátní komora praxi, podle které francouzští právníci mohou již dlouho žádat o zápis do zahraničních advokátních komor, zatímco zahraničním právníkům, jako je p. Klopp, byl odepřen zápis do pařížské advokátní komory z důvodů jejich členství v zahraniční advokátní komoře?
Kolik právníků pařížské advokátní komory bylo v době napadeného rozhodnutí zároveň zapsáno v nějaké zahraniční advokátní komoře?“
Odpověď Rady pařížské advokátní komory zní tak, že interní pravidla pařížské advokátní komory neumožňují dvojí členství, ale jednoduše umožňují spolupráci mezi právníky zapsanými v pařížské advokátní komoře a právníky zapsanými v zahraniční advokátní komoře. Podle těchto pravidel právník zapsaný v pařížské advokátní komoře si může bez předchozího souhlasu předsedy advokátní komory otevřít kancelář v zahraničí nebo uzavřít dohodu o zastoupení. Takové možnosti však nemají nic společného se zápisem. Jsou pouze základem spolupráce a v žádném případě nevyžadují současné členství ve dvou advokátních komorách.
Rada dodává, že pokud existují individuální případy dvojího členství, odporují platným právním a jiným předpisům.
2. Všechny strany, které předložily písemné připomínky, byly požádány, aby zodpověděly následující otázky:
„Je-li právník zároveň zapsán v advokátních komorách dvou členských států nebo členského státu a třetího státu, jaká právní ustanovení nebo zásady profesionální etiky platí pro práci současně vykonávanou ve dvou státech, zejména má-li tato práce mezinárodní dopad především ve vztahu k profesní odpovědnosti, poplatkům, partnerství s jinými právníky nebo právu být samostatně výdělečný nebo zaměstnán?
Jsou-li v jednom členském státě přijata disciplinární opatření včetně vyloučení z profese, jaké jsou jejich následky pro výkon profese v jiném členském státě, kde je právník také zapsán do advokátní komory?“
a) V odpovědi na otázku Rada pařížské advokátní komory uvádí, že francouzské právo v současné době nepovoluje dvojí usazení, takže tato otázka nevzniká. Rada se proto může o stanovisku pouze dohadovat.
Zdálo by se, že řešení spočívá buďto v uplatnění klasických principů konfliktu právních předpisů, nebo v přijetí jednotné metody, která by se měla týkat zemského práva, kdykoliv mají být uplatněny právní předpisy povinného charakteru a veřejné povahy. Pravidla týkající se právníků a jejich postavení jsou v zásadě záležitostmi veřejné politiky, z nichž neexistují výjimky.
Odpověď na druhou část otázky o základu tohoto předpokladu zní, že v zákoně zásada nezávislosti upravuje záležitosti disciplíny. Rada by jednala z vlastního popudu, kdyby věděla o vyloučení v zahraničí. Kdyby stejné přečiny měly za následek stejné tresty, nedocházelo by k problémům. Kdyby, na druhé straně, existovala odlišná definice toho, v čem spočívá přestupek, otázka by zůstala otevřená.
b) Francouzská vláda se domnívá, že neexistuje zákon nebo nařízení, které by obsahovalo ustanovení zakazující právníkovi zapsanému u francouzské advokátní komory stát se zároveň členem zahraniční advokátní komory, pokud jsou podmínky pro výkon praxe v dotyčném státě slučitelné s profesními pravidly chování stanovenými ve Francii. Z toho plyne, že právník, který je členem francouzské advokátní komory, nemůže vykonáváním praxe v zahraničí porušit profesionální pravidla chování, kterým jeho praxe ve Francii podléhá.
Na druhé straně, tím, že právník, který je členem francouzské advokátní komory, nejedná čestně, bezúhonně a uvážlivě, rovněž v situacích nesouvisejících s jeho profesí, které byly předmětem disciplinárních opatření uložených cizím soudem, může vyvolat disciplinární sankce ve Francii.
c) Odpověď vlády Spojeného království ukazuje, že se stanovisko v Anglii a Walesu, Skotsku a Severním Irsku liší a že nadto není stejné u baristerů (neboli advokátů) a soliciterů. Obecný princip lze shrnout takto:
Právo Spojeného království nebrání právníkovi usazenému ve Spojeném království, aby si zřídil kancelář i v jiném státě a pro tyto účely vykonával praxi ve spojení se zahraničními právníky. Musí nicméně dodržovat pravidla profesionální etiky platné ve Spojeném království, i když vykonává svou profesi v zahraničí. Z toho plyne, že podléhá etickým pravidlům svého profesního orgánu i orgánu druhé země. Pokud jde o poplatky, platná ustanovení jsou ta, kterými se řídí dotyčná práce.
Disciplinární opatření přijatá v jiném státě na základě profesního pochybení nemají automatický efekt ve Spojeném království. Mohou však v souladu s právem Spojeného království vyvolat nezávislá disciplinární opatření.
d) Podle dánské vlády musí právníci usazení v zahraničí i v Dánsku splňovat stejné požadavky čestnosti a bezúhonnosti jako požadavky, které jsou uloženy ostatním dánským právníkům. Je však možné, že se v řízení proti takovému právníkovi za drobné porušení pravidel dánské advokátní komory může zohlednit skutečnost, že dotyčná osoba byla zvyklá na odlišná pravidla v jiné zemi, kde byla usazena. Komora může také vzít v úvahu poplatky běžně požadované v jiné zemi usazení.
Disciplinární opatření uložená v jiném členském státě mohou zpochybnit právo právníka, který je členem dánské advokátní komory, pokračovat ve výkonu praxe v Dánsku.
e) Komise se domnívá, že jestliže je právník členem advokátní komory ve více než jednom členském státě nebo v členském státě a třetím státě, je nutné předpokládat, že vždy podléhá ustanovením stanoveným právními a ostatními předpisy a pravidly profesionálního chování platnými ve státě, kde vykonává svou praxi. Komise dodává, že dosud neví o žádném případu konfliktu mezi pravidly dvou států usazení.
3. Komise byla dále požádána, aby uvedla, jaký pokrok byl učiněn při přípravě směrnice Společenství o právu na usazování právníků.
Uvedla, že dosud nepřipravila žádný návrh směrnice o právu usazování právníků. Přípravné práce však byly provedeny Poradním výborem advokátních komor a právních společností Evropského společenství s cílem zvážit způsoby, jakými by právo na usazování právníků mohlo být usnadněno v nepřítomnosti harmonizace právního výcviku a vzájemného uznávání kvalifikace. Práce poradního výboru vyústila v předběžný návrh směrnice (Athény 5/82), který byl projednán Komisí a poradním výborem.
IV – Ústní část řízení
Na zasedání dne 27. března 1984 Onno Klopp, zastoupený B. Odentem, Rada pařížské advokátní komory, zastoupená J. G. Nicolasem, francouzská vláda, zastoupená G. Guillaumem a Komise Evropských společenství, zastoupená J. Delmolym, předložili ústní vyjádření a odpověděli na otázky položené Soudním dvorem.
Generální advokát přednesl své stanovisko na zasedání dne 10. května 1984.
Právní otázky:
1 Rozhodnutím ze dne 3. května 1983 přijatým Soudním dvorem dne 6. června 1983 francouzský Cour de Cassation (kasační soud) předložil Soudnímu dvoru k předběžnému rozhodnutí podle článku 177 Smlouvy o EHS otázku výkladu článku 52 a násl. Smlouvy o EHS ve vztahu k přístupu k právnické profesi. 2 Otázka byla vznesena v soudním řízení mezi Ordre des Avocats au Barreau de Paris (Pařížskou advokátní komorou) a p. Kloppem, německým státním příslušníkem a členem düsseldorfské advokátní komory. Pan Klopp požádal, aby mohl složit slib k profesi avocat a být zapsán na období praktického výcviku v pařížské advokátní komoře, a zároveň mohl zůstat členem düsseldorfské advokátní komory a zachovat si bydliště i kancelář tamtéž. 3 Rozhodnutím ze dne 17. března 1981 Rada pařížské asociace advokátní komory (dále jen „Rada pařížské advokátní komory“) zamítla jeho žádost s odůvodněním, že ačkoliv splnil všechny ostatní požadavky pro přijetí k profesi avocat, zejména pokud jde o jeho osobní a formální kvalifikaci, nesplnil ustanovení článku 83 výnosu č. 72-468 (Journal Officiel de la République Française ze dne 11. 6. 1972) a článku 1 interních pravidel pařížské advokátní komory, které stanoví, že avocat si může zřídit kancelář pouze na jednom místě, které musí být v územní příslušnosti tribunal de grande instance (krajského soudu), u kterého je registrován. 4 Článek 83 výše uvedeného výnosu stanoví, že: „Avocat si zřizuje kancelář v územní příslušnosti tribunal de grande instance, u kterého je registrován“. Článek 1 interních pravidel pařížské advokátní komory stanoví: „Avocat pařížské advokátní komory musí skutečně vykonávat svou profesi“, a „aby mohl vykonávat svou profesi, musí být registrovaným právním zástupcem nebo čekatelem a musí mít kancelář v Paříži nebo v departementech Hauts-de-Seine, Seine-Daint-Denis nebo Val-de-Marne“ a že „kromě své hlavní kanceláře si může zřídit druhou kancelář na stejném zeměpisném území“. 5 Když Cour d‘Appel (odvolací soud) v Paříži zrušil rozhodnutí Rady pařížské advokátní komory rozhodnutím ze dne 24. března 1982, Rada se odvolala ke kasačnímu soudu, který s ohledem na to, že případ vznesl otázku týkající se výkladu práva Společenství, zastavil řízení a požádal Soudní dvůr podle článku 177 Smlouvy o EHS o rozhodnutí o předběžné otázce:
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, kterou mu položil francouzský kasační soud svým usnesením ze dne 3. května 1983, rozhodl takto: