Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61984J0137
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 11 JULY 1985. MINISTERE PUBLIC V ROBERT HEINRICH MARIA MUTSCH. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE COUR D' APPEL, LIEGE. PROTECTION OF THE RIGHTS OF CITIZENS OF THE MEMBER STATES. CASE 137/84.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1985 PAGES 2681 - 2697
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		157E048;368R1612
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IN SO FAR AS IT PROVIDES THAT THE MEMBER STATES SHALL, SO FAR AS IS NECESSARY, ENTER INTO NEGOTIATIONS WITH EACH OTHER WITH A VIEW TO SECURING FOR THEIR NATIONALS' THE PROTECTION OF PERSONS AND THE PROTECTION AND ENJOYMENT OF RIGHTS UNDER THE SAME CONDITIONS AS THOSE ACCORDED BY EACH STATE TO ITS OWN NATIONALS', THE FIRST INDENT OF ARTICLE 220 OF THE EEC TREATY IS NOT INTENDED TO LAY DOWN A LEGAL RULE DIRECTLY APPLICABLE AS SUCH, BUT MERELY DEFINES AS AN OBJECTIVE THE EXTENSION BY EACH MEMBER STATE TO THE NATIONALS OF THE OTHER MEMBER STATES OF THE GUARANTEES ACCORDED BY IT TO ITS OWN NATIONALS.

2. THE PRINCIPLE OF FREE MOVEMENT OF WORKERS, AS LAID DOWN IN ARTICLE 48 OF THE TREATY AND MORE PARTICULARLY IN REGULATION NO 1612/68 OF THE COUNCIL, REQUIRES THAT A WORKER WHO IS A NATIONAL OF ONE MEMBER STATE AND HABITUALLY RESIDES IN ANOTHER MEMBER STATE BE ENTITLED, UNDER THE SAME CONDITIONS AS A WORKER WHO IS A NATIONAL OF THE HOST MEMBER STATE, TO REQUIRE THAT CRIMINAL PROCEEDINGS AGAINST HIM TAKE PLACE IN A LANGUAGE OTHER THAN THE LANGUAGE NORMALLY USED IN PROCEEDINGS BEFORE THE COURT WHICH TRIES HIM. SUCH AN ENTITLEMENT FALLS WITHIN THE MEANING OF THE TERM' SOCIAL ADVANTAGE' AS USED IN ARTICLE 7 (2) OF THAT REGULATION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Ministère public proti Robertovi Heinrichovi Maria Mutsch. Věc 137/84.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Cour d’appel, Lutych - Ochrana práv státních příslušníků členských států.


Předmět:


Žádost, kterou Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS předložil Cour d’Appel (šestý senát), Lutych, a ve které se domáhá rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu Smlouvy EHS, zejména jejího článku 220.




Část „Skutkové okolnosti“ se neuvádí.)

Právní otázky:



1 Rozsudkem ze dne 26. dubna 1984, došlým kanceláři Soudního dvora dne 23. května 1984, předložil Cour d’Appel Lutych podle článku 177 Smlouvy o EHS Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 220 Smlouvy o EHS.

2 Tato otázka byla položena v průběhu trestního řízení proti panu Robertu Mutschovi, lucemburskému státnímu příslušníkovi s bydlištěm v Saint Vith v Belgii, v německy hovořící obci, která náleží do územní působnosti Tribunal correctionnel, Verviers.

3 Dne 2. listopadu 1982 udělil Tribunal correctionnel, Verviers panu Mutschovi v nepřítomnosti pokutu. Pan Mutsch podal opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, v němž se dovolával čl. 17 odst. 3 zákona ze dne 15. června 1935 o používání jazyků před soudy, podle kterého „jestliže obviněná osoba belgické státní příslušnosti bydlí v německy hovořící obci v rámci působnosti Tribunal correctionnel, Verviers, a podle článku 16 o to požádá, musí se řízení před daným soudem ..... konat v němčině“.

4 V rozsudku ze dne 23. listopadu 1982 Tribunal potvrdil žádost pana Mutsche; Ministère public se proti tomuto rozsudku odvolal z důvodu, že obviněný není belgický státní příslušník, a proto nemůže využívat výhody čl. 17 odst. 3 zákona ze dne 15. června 1935.

5 Cour d’Appel, Lutych vyjádřil určité pochybnosti pokud jde o to zda skutečnost, že pouze belgičtí občané se mohou dovolávat čl. 17 odst. 3, je slučitelná s právem Společenství. Proto přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

6 Tak jak je otázka formulována, týká se souladu vnitrostátního práva s právem Společenství. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle článku 177 nemá Soudní dvůr pravomoc aplikovat právo Společenství v konkrétním případě nebo posuzovat ustanovení vnitrostátního práva . V rámci soudní spolupráce stanovené tímto článkem však může na základě předložených dokumentů poskytnout vnitrostátnímu soudu informace o výkladu práva Společenství, jež mohou být užitečné při posuzování účinků daného ustanovení.

7 Z dokumentů předložených Soudnímu dvoru je zřejmé, že cílem otázky, kterou předložil Cour d’Appel, je zjistit, zda se podle zásad práva Společenství odrážejících se zejména v článku 220 Smlouvy o EHS, výhoda právních předpisů členského státu, jejichž cílem je podpořit používání jazyka skupiny státních příslušníků daného státu především u soudů, musí bez diskriminace na základě státní příslušnosti rozšířit i na státní příslušníky jiných členských států, kteří splňují všechny podmínky stanovené pro užívání určitého jazyka členy dotčené skupiny obyvatel.

8 Komise v tomto ohledu poukazuje na skutečnost, že čl. 220 první odrážka Smlouvy o EHS pouze stanoví, že členské státy zahájí mezi sebou v případě potřeby jednání s cílem zajistit ve prospěch svých státních příslušníků ochranu osob a požívání a ochranu práv za týchž podmínek, které každý stát stanoví pro své vlastní státní příslušníky. Dokud taková dohoda neexistuje, není možné, aby jednotlivci požívali práva uvedená v daném ustanovení. Práva používat určitý jazyk v členském státě, zejména u soudů, za stejných podmínek jako mají státní příslušníci daného státu, se však může dovolávat migrující pracovník, který je příslušníkem jiného členského státu, jako „sociální výhody“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady č. 1612/68, které bylo přijato podle článku 49 Smlouvy.

9 Vláda Italské republiky předkládá tři hlavní argumenty. Za prvé tvrdí, že vnitrostátní právní předpisy, přijaté ve prospěch úředně uznané menšiny, se mohou týkat pouze příslušníků této menšiny, kteří mají bydliště v oblasti, kde je daná menšina soustředěná. Za druhé namítá, že článek 220 nemůže zakládat práva a povinnosti, dokud členské státy neuzavřely příslušnou dohodu. Nakonec poznamenává, že podle judikatury Soudního dvora musí „sociální výhoda“ ve smyslu článku 7 nařízení č. 1612/68 alespoň nepřímo souviset s pracovním poměrem a musí být v oblasti, o níž lze říci, že spadá do oblasti sociálních záležitostí, což v této věci není splněno.

10 Otázka, kterou předložil Cour d’Appel, Lutych, musí být zodpovězena s ohledem na všechna ustanovení Smlouvy a sekundárního práva, která mohou být relevantní v dané věci.

11 Je třeba zdůraznit, že článek 220, který byl zmíněn v otázce předložené Cour d’appel, neměl stanovit právně závazné pravidlo, přímo použitelné jako takové, ale že pouze vymezuje záležitosti, ohledně kterých mají členské státy „v případě potřeby“ jednat. Jeho jediným účinkem je stanovení cíle rozšířit záruky, které každý členský stát přiznává svým vlastním státním příslušníkům, i na státní příslušníky ostatních členských států. Na úrovni Společenství založeného na zásadě volného pohybu osob a svobodě usazování má ochrana jazykových práv a výhod jednotlivců obzvláštní význam.

12 Článek 7 Smlouvy stanoví, že „v rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti“. Toto ustanovení se musí uplatňovat v každém ohledu a za všech okolností upravených právem Společenství, na každou osobu usazenou v kterémkoli členském státě. Podobně je třeba zdůraznit, že článek 48 o postavení pracovníků je rovněž založen na zásadě, že se státními příslušníky kteréhokoli členského státu, legálně usazenými v jiném členském státě za účelem zaměstnání, musí být zacházeno stejným způsobem jako s vlastními státními příslušníky.

13 Proto je nezbytné určit, zda právo požadovat, aby se soudní řízení konalo v určitém jazyce, spadá do rozsahu působnosti Smlouvy, a musí být proto posuzováno z hlediska zákazu diskriminace stanoveného ve výše uvedených ustanoveních.

14 Protože z dokumentů předložených Soudnímu dvoru je zřejmé, že obviněný je pracovníkem (ve své žádosti o zrušení rozsudku ze dne 2. listopadu 1982 uvádí, že je pokrývač pracující ve firmě svého otce), musí se tato otázka zkoumat podrobněji z hlediska článků 48 a 49 Smlouvy a prováděcích ustanovení sekundárního práva, zejména nařízení Rady č. 1612/68.

15 Jak se uvádí v pátém bodu preambule nařízení č. 1612/68, „za tím účelem, aby právo volného pohybu mohlo být vykonáváno za objektivních podmínek svobody a důstojnosti, musí být fakticky i právně zajištěna rovnost zacházení ve všech věcech, které se týkají vlastního výkonu zaměstnání a přístupu k bydlení, a rovněž odstraněny překážky mobility pracovníků, zejména pokud jde o právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země“.

16 Právo používat svůj vlastní jazyk v soudním řízení v členském státě, ve kterém má daná osoba bydliště, za stejných podmínek jako pracovníci, kteří jsou příslušníky tohoto státu, hraje důležitou úlohu při začlenění migrujícího pracovníka a jeho rodiny v hostitelské zemi, a tedy i při dosahování cíle volného pohybu pracovníků.

17 Za těchto okolností je třeba toto právo považovat za právo spadající pod pojem „sociální výhoda“, jak je použit v čl. 7 odst. 2 výše citovaného nařízení č. 1612/68, podle něhož pracovník, který je státním příslušníkem jiného členského státu, požívá v hostitelském členském státě „stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“. Jak Soudní dvůr konstatoval ve svém rozsudku ze dne 31. května 1979 (Even, 207/78, Recueil str. 2019) , zahrnuje tento pojem „všechny výhody, které bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou spojeny s pracovní smlouvou, jsou obvykle přiznávány především pracovníkům, kteří jsou příslušníky daného státu, kvůli jejich objektivnímu postavení pracovníka nebo kvůli prosté skutečnosti, že mají bydliště na území daného státu“.

18 Na položenou otázku je proto třeba odpovědět tak, že zásada volného pohybu pracovníků, jak vyplývá z článku 48 Smlouvy a zejména z nařízení Rady č. 1612/68, vyžaduje, aby pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a má bydliště v jiném členském státě, měl právo požadovat, aby trestní řízení proti němu probíhalo v jazyce jiném, než je jazyk, který se obvykle používá v řízení před soudem projednávajícím jeho případ, jestliže takové právo mají za stejných okolností tuzemští pracovníci.


K nákladům řízení

19 Náklady vzniklé Komisi Evropských společenství a vládě Italské republiky, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.




Soudní dvůr o odpovědi na otázku, kterou mu předložil Cour d’appel, Lutych, rozsudkem ze dne 26. dubna 1984, rozhodl takto:

Zásada volného pohybu pracovníků, jak vyplývá z článku 48 Smlouvy a zejména z nařízení Rady č. 1612/68, vyžaduje, aby pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a obvykle bydlí v jiném členském státě, měl právo požadovat, aby trestní řízení proti němu probíhalo v jiném jazyce, než je jazyk obvykle používaný v řízení před soudem projednávajícím jeho případ, jestliže takové právo mají za stejných okolností tuzemští pracovníci.


_____________________________________________________________________________