Odkaz:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Bundesgerichtshof – Německo – Bruselská úmluva – Výkon soudních rozhodnutí – Veřejný pořádek
Předmět:
ze dne 28. března 2000
jejímž předmětem je žádost, zaslaná Soudnímu dvoru podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem a podaná německým Bundesgerichtshof (Spolkovým soudním dvorem), o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem mezi
Dieterem Krombachem
o výkladu čl. 27 bodu 1 výše uvedené úmluvy ze dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1 a – v pozměněném znění – s. 77) a Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky,
s ohledem na písemná vyjádření, která:
– za A. Bamberskiho předložil H. Klingelhöffer, Rechtsanwalt, Ettlingen, – za německou vládu předložil R. Wagner, Regierungsdirektor spolkového ministerstva spravedlnosti, jako zmocněnec – za francouzskou vládou předložily K. Rispal-Bellanger, náměstkyně ředitele v ředitelství pro soudní záležitosti na ministerstvu zahraničních věcí a R. Loosli-Surrans, pověřená misí na témž ředitelství, jako zmocněnkyně, – za Komisi Evropských společenství předložil J. L. Iglesias Buhigues, právní poradce, jako zmocněnec, za asistence B. Wägenbaur, advokátky Bruselské advokátní komory, – s přihlédnutím k zápisu z jednání, – po vyslechnutí ústních vyjádření francouzské vlády a Komise na jednání dne 2. března 1999, – po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání dne 23. září 1999,
vydává tento
2. Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu A. Bamberski, bytem ve Francii, v. D. Krombach, bytem v Německu, o výkonu (v posledně jmenovaném státě, který je stranou úmluvy) rozsudku Cour d´assises (trestního porotního soudu) v Paříži ze dne 13. března 1995, kterým se D. Krombach odsuzuje na základě občanskoprávní žaloby vznesené A. Bamberskim k tomu, aby žalujícímu zaplatil náhradu škody ve výši 350 000 FRF.
K úmluvě
3. Podle čl. 1 prvního pododstavce se úmluva „použije na občanské a obchodní věci bez ohledu na charakter soudu“.
4. Ve věci soudní příslušnosti stanoví základní pravidlo, obsažené v čl. 2 prvním pododstavci úmluvy, že osoby, které mají trvalé bydliště ve smluvním státě, budou žalovány bez ohledu na svoji státní příslušnost u soudů tohoto státu. Ustanovení čl. 3 druhého pododstavce zakazuje žalující straně odvolávat se na některá nepřiměřená pravidla o příslušnosti, v případě Francie zejména na pravidla založená na státní příslušnosti, která vyplývají z článků 14 a 15 občanského zákoníku.
5. Úmluva rovněž stanoví pravidla pro zvláštní soudní příslušnost. Článek 5 úmluvy tak stanoví:
….
4) ve věcech náhrady škody nebo navrácení do původního stavu na základě žaloby směřující k zahájení trestního řízení u soudu, u kterého byla podána obžaloba, má-li tento soud na základě vnitrostátního práva pravomoc rozhodovat občanskoprávní věci.“
7. Podle čl. 34 druhého pododstavce „může být návrh zamítnut pouze z důvodů uvedených v článcích 27 a 28“.
8. ustanovení čl. 27 bodu 1 úmluvy stanoví:
1) odporuje-li uznání veřejnému pořádku státu, v němž je uznání navrhováno.“
Soud, který o věci rozhoduje, však může předmětné osobě nařídit, aby se dostavila k soudu osobně; v případě zmeškání nemusí být rozhodnutí vydané na základě žaloby v občanské věci bez toho, že dotyčné osobě nebylo umožněno zajistit si obhajobu, uznáno nebo vykonáno v jiných smluvních státech.“
12. V Německu bylo zahájeno vyšetřování proti D. Krombachovi v důsledku toho, že v Německu zemřela francouzská státní příslušnice ve věku 14 let. Vyšetřování bylo následně zastaveno.
13. Na základě žaloby A. Bamberskiho, otce dotyčné dívky, bylo zahájeno vyšetřování ve Francii, neboť francouzské orgány se považovaly za příslušné vzhledem k tomu, že oběť měla francouzskou státní příslušnost. Na závěr tohoto vyšetřování byl p. Krombach rozhodnutím chambre d’accusation cour d’appel (trestního senátu odvolacího soudu) v Paříži postaven před cour d’assises (trestní porotní soud) v Paříži.
14. Toto rozhodnutí o postoupení věci, jakož i skutečnost, že jako soukromý účastník podal žalobu v adhezním řízení otec oběti, byly oznámeny p. Krombachovi. Ačkoli byla nařízena jeho osobní přítomnost, posledně jmenovaný se k ústnímu jednání nedostavil. Cour d‘assises v Paříži tedy použil řízení v nepřítomnosti podle článku 627 a následujících článků francouzského trestního řádu. Na základě článku 630 uvedeného řádu, podle něhož se za toho, proti komu je řízení v nepřítomnosti vedeno, nesmí dostavit žádný zástupce, vynesl cour d‘assises rozsudek, aniž by vyslechl zmocněné obhájce p. Krombacha.
15. Rozsudkem ze dne 9. března 1995 odsoudil cour d’assises p. Krombacha, uznaného vinným z ublížení na zdraví s neúmyslným následkem smrti, k trestu odnětí svobody na patnáct let. Rozsudkem ze dne 13. března 1995 týkajícím se občanskoprávního nároku na odškodné byl p. Krombach rovněž v nepřítomnosti odsouzen k tomu, aby zaplatil p. Bamberskimu náhradu škody ve výši 350 000 FRF.
16. Na žádost p. Bamberskiho předseda občanskoprávního senátu Landgerichthof (zemského soudu) v Kemptenu prohlásil rozsudek ze dne 13. března 1995 za vykonatelný v Německu. Poté, co Oberlandsgericht (vrchní zemský soud) zamítl odvolání p. Krombacha, obrátil se p. Krombach na Bundesgerichtshof (spolkový soud) s „právní stížností“ („Rechtsbeschwerde“), v níž tvrdil, že se proti svému odsouzení francouzským soudem nemohl účinně bránit.
17. Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof rozhodl odložit rozhodnutí a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
V případě záporné odpovědi na první otázku:
2) Smí soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje (čl. 31 první pododstavec Bruselské úmluvy), v rámci veřejného pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy zohledňovat skutečnost, že trestní soud státu původu zamítl obhajobu povinného advokátem v adhezním občanskoprávním řízení (článek II protokolu ze dne 27. září 1968 o výkladu Bruselské úmluvy) se zdůvodněním, že obžalovaný s trvalým bydlištěm v jiném smluvním státě je stíhán pro úmyslný trestný čin a že se nedostavil osobně?
V případě záporné odpovědi na druhou otázku:
3) Smí soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, v rámci veřejného pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy zohledňovat skutečnost, že soud státu původu založil svou příslušnost výhradně na státní příslušnosti oběti (viz výše první uvedená otázka) a že navíc zamítl, aby byl dotyčný obžalovaný zastoupen advokátem (viz výše uvedená druhá otázka)?
18. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, jakým způsobem je třeba vykládat pojem „veřejný pořádek státu, v němž je uznání navrhováno“ ve smyslu čl. 27 bodu 1 úmluvy.
19. Je namístě připomenout, že účelem úmluvy je v co největším možném rozsahu usnadnit volný pohyb rozsudků tím, že stanoví jedno jednoduché a rychlé řízení pro výkon soudních rozhodnutí (viz zejména rozsudky ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren, C-414/92, Recueil, s. I-2237, bod 20, a ze dne 29. dubna 1999, Coursier, C-267/97, Recueil, s. I-2543, bod 25).
20. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto řízení tvoří autonomní a úplný systém, nezávislý na soudních systémech smluvních států, a že zásada právní jistoty v řádu Společenství, jakož i cíle úmluvy podle článku 220 Smlouvy o ES (nyní článek 293 Smlouvy o ES), na kterém je řízení založeno, vyžadují jednotné používání pravidel úmluvy a související judikatury Soudního dvora ve všech smluvních státech (viz zejména rozsudek ze dne 11. srpna 1995, SISRO, C-432/93, Recueil, s. I-2269, bod 39).
21. Pokud jde o článek 27 úmluvy, rozhodl Soudní dvůr, že je nutné jej vykládat přesně v rozsahu, v němž tvoří překážku v realizaci jednoho ze základních cílů úmluvy (výše uvedený rozsudek Solo Kleinmotoren, bod 20). Pokud se jedná konkrétněji o použití ustanovení o veřejném pořádku podle čl. 27 bodu 1 úmluvy, upřesnil Soudní dvůr, že k němu může docházet pouze ve výjimečných případech (rozsudky ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, Recueil, s. 645, bod 21, a ze dne 10. října 1996, Hendrikman a Feyen, C-78/95, Recueil, s. I-4943, bod 23).
22. Z toho vyplývá, že ačkoli je smluvním státům na základě výhrady obsažené v čl. 27 bodu 1 úmluvy v zásadě ponechána volnost určit v souladu s jejich vnitrostátním přístupem, co jejich veřejný pořádek vyžaduje, je vymezení tohoto pojmu záležitostí výkladu úmluvy.
23. I když tedy Soudnímu dvoru nepřísluší definovat obsah pojmu veřejný pořádek v určitém smluvním státě, přísluší mu nicméně kontrolovat meze, v jejichž rámci se může soud smluvního státu na tento pojem odvolat, aby neuznal rozhodnutí soudu jiného smluvního státu.
24. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že úmluva byla uzavřena na základě článku 220 Smlouvy a v rámci, který uvedený článek vymezuje, takže její ustanovení jsou spjata se Smlouvou (rozsudek ze dne 10. února 1994, Mund & Fester, C-398/92, Recueil, s. I-467, bod 12).
25. Podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (viz zejména stanovisko 2/94 ze dne 28. března 1996, Recueil, s. I-1759, bod 33). Za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty(international instruments – nástroje) týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz zejména rozsudek ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 18).
26. Soudní dvůr tak výslovně uznal obecnou zásadu práva Společenství, podle níž má každá osoba právo na spravedlivý soudní proces vycházející z těchto základních práv (rozsudek ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C-185/95 P, Recueil, s. I-8417, body 20 a 21, a ze dne 11. ledna 2000, Nizozemsko a Van der Wal v. Komise, C-174/98 P a C-189/98 P, Recueil, s. I-1, bod 17).
27. Výrazem této judikatury je čl. F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (který byl po změně přečíslován na čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU). Podle tohoto ustanovení „Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství“.
28. Na předběžné otázky je třeba odpovědět právě s přihlédnutím k těmto úvahám.
K první otázce
29. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda s ohledem na ustanovení o veřejném pořádku v čl. 27 bodu 1 úmluvy smí soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na území tohoto státu přihlížet ke skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost na státní příslušnosti oběti trestného činu.
30. Úvodem je třeba připomenout, že podle toho, co je výslovně uvedeno v čl. 1 prvním pododstavci, se úmluva použije na soudní rozhodnutí vydaná v občanských věcech trestním soudem (rozsudek ze dne 21. dubna 1993, Sonntag, C-172/91, Recueil, s. I-1963, bod 16).
31. V systému úmluvy, pomineme-li některé hypotetické případy taxativně vyjmenované v čl. 28 prvním pododstavci úmluvy, z nichž žádná neodpovídá skutečnostem původního sporu, nesmí soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, příslušnost soudů státu původu přezkoumávat. Tato základní zásada, uvedená v čl. 28 třetím pododstavci první části věty uvedené úmluvy, je posílena upřesněním obsaženém ve druhé části věty téhož ustanovení, podle níž „pravidla pro určení příslušnosti nepodléhají výhradě veřejného pořádku zmíněné v čl. 27 bodě 1“.
32. Z toho vyplývá, že z veřejného pořádku státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, nelze učinit překážku pro uznání nebo výkon soudního rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě, s jediným odůvodněním, že původní soud nedodržel pravidla úmluvy o soudní příslušnosti.
33. Vzhledem k obecné formulaci čl. 28 třetího pododstavce je nutné takové řešení považovat v zásadě za použitelné dokonce i za předpokladu, že by soud státu původu nesprávně založil svou příslušnost ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na území státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, na pravidle vycházejícím z kritéria státní příslušnosti.
34. Na první otázku je tedy namístě odpovědět, že soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, nesmí ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na jeho území přihlížet v rámci ustanovení o veřejném pořádku v čl. 27 bodu 1 úmluvy pouze ke skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost na státní příslušnosti oběti trestného činu.
Ke druhé otázce
35. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda s ohledem na ustanovení o veřejném pořádku v čl. 27 bodu 1 úmluvy smí soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na jeho území, jenž je stíhán pro úmyslný trestný čin, přihlížet ke skutečnosti, že soud státu původu odmítl obžalovanému právo nechat se obhajovat, pokud se nedostaví osobně.
36. Je třeba poukázat na to, že zákazem věcného přezkoumání cizího rozhodnutí zakazují ustanovení článku 29 a čl. 34 třetího pododstavce úmluvy soudu státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, odmítnout uznání nebo výkon tohoto soudního rozhodnutí pouze z toho důvodu, že existuje rozpor mezi právním předpisem použitým soudem státu původu a právním předpisem, který by použil soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, pokud by mu byl spor předložen. Stejně tak nesmí soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, přezkoumávat přesnost právních nebo věcných závěrů soudu státu původu.
37. Odvolání se na ustanovení o veřejném pořádku obsažená v čl. 27 bodu 1 úmluvy přichází v úvahu pouze za předpokladu, že uznání nebo výkon soudního rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by bylo nepřijatelným způsobem v rozporu s právním řádem státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, protože by tím byla dotčena určitá základní zásada. Aby byl respektován zákaz věcného přezkoumávání cizího rozhodnutí, musel by trestný čin představovat zjevné porušení právního předpisu považovaného v právním řádu státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, za podstatný nebo práva uznávaného tímto právním řádem za základní.
38. Pokud jde o právo nechat se obhajovat, na které odkazuje předběžná otázka, je třeba poukázat na to, že v organizaci a průběhu spravedlivého řízení zaujímá výjimečné postavení a že se objevuje mezi základními právy, jež vyplývají ze společných ústavních tradic členských států.
39. Vyjádřeno ještě přesněji, Evropský soud pro lidská práva několikrát v trestních věcech rozhodl, že ačkoli se nejedná o právo absolutní, patří právo každého obžalovaného na účinnou obhajobu advokátem, případně přiděleným ex offo, k základním prvkům spravedlivého řízení a že obžalovaný neztrácí toto právo pouze proto, že není přítomen na jednání (viz Evropský soud pro lidská práva, rozsudek Poitrimol v. Francie ze dne 23. listopadu 1993, série A č. 277-A; Pelladoah v. Nizozemsko ze dne 22. září 1994, série A č. 297-B, a Van Geyseghem v. Belgie ze dne 21. ledna 1999, dosud nezveřejněný).
40. Z této judikatury vyplývá, že vnitrostátní soud smluvního státu má právo domnívat se, že odmítnutí vyslechnout obhajobu obžalovaného, který na jednání není přítomen, představuje zjevné porušení základního práva.
41. Předkládající soud se nicméně ptá na to, zda soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, může brát v úvahu v souvislosti s čl. 27 bodem 1 úmluvy takové porušení práva ve vztahu ke znění článku II protokolu. Článek II protokolu, který obsahuje rozšíření působnosti úmluvy na oblast trestněprávní kvůli důsledkům, jež mohou z rozsudku trestního soudu plynout v oblasti občanskoprávní nebo obchodněprávní (rozsudek ze dne 26. května 1981, Rinkau, 157/80, Recueil, s. 1391, bod 6), zaručuje právo nechat se obhajovat bez osobní přítomnosti u trestních soudů smluvního státu osobám, jež nejsou státními příslušníky tohoto státu a pobývají v jiném smluvním státě, pouze tehdy, pokud jsou tyto osoby stíhány pro neúmyslný trestný čin. Toto omezení bylo vykládáno v tom smyslu, že se úmluva zjevně snažila vyloučit možnost obhajoby bez osobní přítomnosti u osob stíhaných pro trestné činy, jejichž závažnost takový postup odůvodňuje (výše uvedený rozsudek Rinkau, bod 12).
42. Z judikatury vytvořené Soudním dvorem na základě zásad zmíněných v bodech 25 a 26 tohoto rozsudku nicméně vyplývá, že dodržování práv na obhajobu v každém řízení, jež bylo zahájeno proti určité osobě a může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, představuje základní zásadu práva Společenství, která musí být zajištěna dokonce i v případě neexistence jakékoli procesní úpravy (viz zejména rozsudky ze dne 29. června 1994, Fiskano v. Komise, C-135/92, Recueil, s. I-2885, bod 39, a ze dne 24. října 1996, Komise v. Lisrestal e.a., C-32/95 P, Recueil s. I-5373, bod 21).
43. Kromě toho Soudní dvůr rovněž rozhodl, že přestože je cílem úmluvy zajistit zjednodušení formalit, kterým podléhá vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí, nesmí být tohoto cíle dosaženo tím, že se oslabí práva na obhajobu (rozsudek ze dne 11. června 1985, Debaecker a Plouvier, 49/84, Recueil, s. 1779, bod 10).
44. Z tohoto vývoje judikatury vyplývá, že odkaz na ustanovení o veřejném pořádku je nutné považovat za možný ve výjimečných případech, pokud záruky obsažené v právních předpisech státu původu a samotné úmluvě nepostačovaly k ochraně obžalovaného před zjevným porušením jeho práva obhajovat se před soudem státu původu, jak je obsaženo v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Článek II protokolu nelze tudíž vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, ve vztahu k veřejnému pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 úmluvy mohl zohledňovat skutečnost, že v rámci řízení o náhradu škody vyplývající z trestného činu odmítl soud státu původu vyslechnout obhajobu obžalovaného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, pouze z toho důvodu, že obžalovaný nebyl přítomen na jednání.
45. Na druhou otázku je tudíž namístě odpovědět, že soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, může ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na jeho území, jenž je stíhán pro úmyslný trestný čin, přihlédnout vzhledem k ustanovení o veřejném pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 úmluvy ke skutečnosti, že soud státu původu odmítl tomuto obžalovanému právo nechat se obhajovat, pokud se nedostavil osobně.
Ke třetí předběžné otázce
46. S přihlédnutím k odpovědi na druhou otázku není třeba odpovídat na otázku třetí.
K nákladům řízení
47. Výdaje vzniklé německé a francouzské vládě, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Bundesgerichtshof usnesením ze dne 4. prosince 1997, rozhodl takto:
Ustanovení čl. 27 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky je třeba vykládat takto:
1) Soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, nesmí ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na jeho území přihlížet v rámci ustanovení o veřejném pořádku v čl. 27 bodu 1 úmluvy pouze ke skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost na státní příslušnosti oběti trestného činu.
2) Soud státu, v němž se výkon rozhodnutí navrhuje, může ve vztahu k obžalovanému s trvalým bydlištěm na jeho území, jenž je stíhán pro úmyslný trestný čin, přihlédnout vzhledem k ustanovení o veřejném pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 úmluvy ke skutečnosti, že soud státu původu odmítl tomuto obžalovanému právo nechat se obhajovat, pokud se nedostavil osobně.
_____________________________________________________________________________