Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61973J0037
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 13 DECEMBER 1973. SOCIAAL FONDS VOOR DE DIAMANTARBEIDERS V NV INDIAMEX AND ASSOCIATION DE FAIT DE BELDER. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE ARBEIDSRECHTBANK OF ANTWERP. NATIONAL CHARGES HAVING AN EFFECT EQUIVALENT TO CUSTOMS DUTIES. JOINED CASES 37 AND 38-73.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1973 PAGES 1609 - 1626
Předmět (klíčová slova):
Keywords
FREE MOVEMENT OF GOODS;CUSTOMS UNION;COMMON CUSTOMS TARIFF;CHARGES HAVING AN EQUIVALENT EFFECT;COMMERCIAL POLICY;
Související předpisy:
Corresponding acts:
368R0950;157E113
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IN ANSWERING THE QUESTION AS TO THE APPLICATION OF CHARGES HAVING EQUIVALENT EFFECT IN TRADE WITH THIRD COUNTRIES, ACCOUNT MUST BE TAKEN BOTH OF THE REQUIREMENTS RESULTING FROM THE ESTABLISHMENT OF THE COMMON CUSTOMS TARIFF, AND OF THOSE RESULTING FROM A COMMON COMMERCIAL POLICY, WITHIN THE MEANING OF ARTICLES 110 TO 116 OF THE TREATY, WHICH, ACCORDING TO ARTICLE 3 (B) OF THE TREATY, REGULATES TRADE ARRANGEMENTS WITH THIRD COUNTRIES.

2. THE DEFINITION OF THE UNIFORM PRINCIPLES UPON WHICH THE COMMON COMMERCIAL POLICY IS BASED INVOLVES, AS DOES THE COMMON TARIFF ITSELF, THE ELIMINATION OF NATIONAL DISPARITIES, WHETHER IN THE FIELD OF TAXATION OR OF COMMERCE, AFFECTING TRADE WITH THIRD COUNTRIES. IT IS FOR THE COMMISSION OR THE COUNCIL TO EVALUATE THESE REQUIREMENTS IN EACH CASE BOTH AS REGARDS THE ESTABLISHMENT OF THE COMMON CUSTOMS TARIFF AND THE ADOPTION OF THE COMMON COMMERCIAL POLICY.

3. THE MEMBER STATES MAY NOT, SUBSEQUENT TO THE ESTABLISHMENT OF THE COMMON CUSTOMS TARIFF, INTRODUCE, IN A UNILATERAL MANNER, NEW CHARGES ON GOODS IMPORTED DIRECTLY FROM THIRD COUNTRIES OR RAISE THE LEVEL OF THOSE IN EXISTENCE AT THAT TIME.

4. AS REGARDS CHARGES ALREADY IN EXISTENCE, PRIOR EVALUATION BY THE COMMUNITY AUTHORITIES IS NECESSARY IN ORDER TO ESTABLISH THEIR INCOMPATIBILITY WITH THE TREATY AND THE OBLIGATION TO ELIMINATE THEM. IT FOLLOWS THAT SUCH CHARGES MAY ONLY BE CONSIDERED TO BE INCOMPATIBLE WITH COMMUNITY LAW PURSUANT TO PROVISIONS ADOPTED BY THE COMMUNITY.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1973, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders proti NV Indiamex a Association de fait De Belder, spojené věci C-37/73 a C-38/73, Recueil 1973, s. 1609

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Arbeidsrechtbank Antwerpen – Belgie. Vnitrostátní poplatky s účinkem rovnocenným clům.

Předmět:

O výkladu ustanovení Smlouvy o EHS a nařízení Rady č. 950/68 (Úř. věst. 1968, L 172) zavádějícím ode dne 1. července 1968 společný celní sazebník, která se týkajípoplatků s účinkem rovnocenným clům, vztahujících se na přímé dovozy ze třetích zemí ukládaných členskými státy po uvedeném dni.

Skutkové okolnosti:

Skutkové okolnosti, předmět žádosti a návrhy účastníků řízení lze shrnout takto:

I – Skutkové okolnosti a řízení

1. Belgický zákon ze dne 12. dubna 1960 o zřízení Sociálního fondu pracovníků s diamanty byl na základě zákona ze dne 28. července 1962 doplněn článkem 2a, který v prvním a druhém pododstavci stanoví:

„Osoba, která doveze surové diamanty, je povinna zaplatit příspěvek určený k tomu, aby sociální fond mohl plnit svůj úkol, který mu je svěřen podle článku 2…

Výše příspěvku placeného dovozcem se rovná v procentech ⅓ hodnoty dovezených surových diamantů.“

Vzhledem k tomu, že dovozci surových diamantů vznesli proti této právní úpravě řadu námitek, v nichž mimo jiné uplatňovali, že příspěvky placené fondu by měly být považovány za poplatky s účinkem rovnocenným clům, zakázané Smlouvou, byla Soudnímu dvoru ve spojených věcech 2 a 3/69 položena předběžná otázka týkající se tohoto problému, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 1. července 1969 (Recueil 1969, s. 211).

V důsledku tohoto rozsudku přijal belgický zákonodárce zákonem ze dne 13. dubna 1971, kterým se mění zákon ze dne 12. dubna 1960, následující ustanovení:

„Článek 1

Článek 2a zákona ze dne 12. dubna 1960 … musí být vykládán v tom smyslu, že od tohoto příspěvku existuje osvobození, jestliže poskytnutí tohoto osvobození vyplývá z mezinárodních závazků Belgie.

Ustanovení čl. 2 druhého pododstavce

Král dále rozhodne o opatřeních nezbytných k tomu, aby povinnost platit příspěvek byla uvedena do souladu s mezinárodními závazky Belgie.“

Konečně článek 3 královského nařízení ze dne 26. dubna 1971, přijatého k provedení zákona ze dne 13. dubna 1971, stanoví mimo jiné toto:

„Příspěvku … nadále nepodléhá dovoz surových diamantů z členských států Evropského hospodářského společenství nebo ze zemí přidružených k tomuto Společenství.“

Společnost NV Indiamex (dále jen „Indiamex“) a Association de fait De Belder a jeho společníci Joris W. L. De Belder a Robert De Belder (dále jen „De Belder“), dovozci surových diamantů pocházejících ze třetích zemí, tvrdili před tribunal du travail d‘Anvers (pracovní soud v Antverpách), že po vstupu společného celního sazebníku (SCS) v platnost (dne 1. července 1968) musí být vybírání příspěvku při dovozu surových diamantů považováno za neslučitelné s cíli Smlouvy a nařízení Rady č. 950/68, kterým se zavádí SCS, protože vnitrostátní poplatky s účinkem rovnocenným clu jsou od tohoto dne zakázány i při přímých dovozech ze třetích zemí, nepřidružených ke Společenství.

Sociální fond pracovníků s diamanty (dále jen „Fond“) tento argument zpochybnil, když uplatňoval, mimo jiné, že státní příslušníci členských států se mohou dovolávat případné neslučitelnosti se Smlouvou jen tehdy, pokud Komise, jednající podle článků 155 a 169 Smlouvy, zjistila existenci vážné překážky fungování celní unie a SCS a v této souvislosti zasáhla.

Vzhledem k výše uvedeným ustanovením právních předpisů a právní úpravě Společenství a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora ve výše uvedeném rozsudku ve věcech 2 a 3/69 přerušil tribunal du travail d‘Anvers v rozsudcích v obou věcech ze dne 23. února 1973, které Soudní dvůr obdržel dne 7. března 1973, řízení a položil Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy tyto otázky:

„1) Omezuje Smlouva o EHS nebo nařízení Rady č. 950/68 ze dne 28. června 1968 o společném celním sazebníku svobodu členských států zavádět nebo zachovávat po 1. červenci 1968 poplatky s účinkem rovnocenným clům vybírané při přímém dovozu produktů ze třetích zemí?

2) Je třeba mít za to, že od 1. července 1968 jsou poplatky s účinkem rovnocenným clu vybírané při přímém dovozu produktů ze třetích zemí vždy a za všech okolností v rozporu s ustanoveními nebo cíli Smlouvy o EHS nebo společného celního sazebníku? Nebo jsou takto v rozporu jen za určitých okolností? Nebo tomu tak je pouze ohledně určitých poplatků s rovnocenným účinkem, avšak za všech okolností? Nebo tomu tak je pouze ohledně určitých poplatků s rovnocenným účinkem a jen za určitých okolností?

3) Zachovává-li členský stát po 1. červenci 1968 poplatek, který existoval před tímto dnem a který, maje účinek rovnocenný clu, je vybírán při přímém dovozu produktů ze třetích zemí, je třeba to považovat za změnu či doplnění SCS ve smyslu rozsudků Soudního dvora ze dne 18. února 1970 ve věci 40/69 (Bollmann) a ze dne 18. června 1970 ve věci 74/69 (Krohn)?

4) Byly členské státy po dni vstupu SCS v platnost oprávněny zachovávat stávající poplatky s účinkem rovnocenným clu, nebo byla vstupem SCS v platnost členským státům uložena povinnost tyto poplatky zrušit?

5) Předpokládá případná povinnost zrušit tyto poplatky zásah Komise EHS podle článků 155 a 169 Smlouvy?

6) Předpokládá případná povinnost zrušit tyto poplatky zjištění narušení (a případně vážného narušení) fungování SCS?

7) Spadá zjištění takového narušení do výlučné pravomoci Komise EHS (článek 29 Smlouvy)?

8) Je třeba mít za to, že „omezení, která“ (podle bodu 2 výroku rozsudku Soudního dvora ze dne 1. července 1969 ve věcech 2 a 3/69: Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders v. Chougol a Brachfeld) „lze uložit členským státům za účelem dosažení cílů SCS“, mohou vyplývat pouze z aktu příslušných orgánů EHS, nebo je třeba mít za to, že mohou vyplývat též ze samotných cílů Smlouvy nebo SCS?“

2. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora písemná vyjádření předložily Indiamex, zastoupená André Le Paigem, De Belder, zastoupená Jozefem Dyckem, fond, zastoupený Georgesem Impensem, a Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem Antoninem Abatem.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.

II – Vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora

A – Vyjádření předložená Fondem

Fond popisuje složení a cíle sporné dávky v rámci belgického práva a zdůrazňuje přitom důvodypro tuto dávku, podle jeho názoru výlučně sociální, i související vnitrostátní právní předpisy.

Připomíná, že problém týkající se vybírání tohoto poplatku již Soudní dvůr řešil v rozsudku ze dne 1. července 1969 (věci 2 a 3/69). Po upřesnění závěrů, které podle něj z tohoto rozsudku vyplývají a které charakterizují stanovisko přijaté v tomto směru Soudním dvorem, zkoumá fond různá hlediska dotyčného problému s přihlédnutím k právu Společenství.

a) Rozdíly mezi pravidly Smlouvy vztahujícími se na celní unii

Fond poznamenává, že z hlediska Smlouvy představuje zrušení cel mezi členskými státy a zavedení společného celního sazebníku dva poměrně odlišné cíle. Řada pravidel týkajících se zrušení cel mezi členskými státy se nepoužije automaticky na zavedení SCS.

Pokud jde především o vybírání poplatků s účinkem rovnocenným clům, z rozsudku Soudního dvora ve spojených věcech 2 a 3/69 vyplývá, že dotyčné poplatky jsou sice zakázány v obchodu uvnitř Společenství, ale naopak jsou přípustné v obchodu s třetími zeměmi. V období po vstupu SCS v platnost je zásada legality těchto poplatků podmíněna („aniž jsou dotčena omezení, jež mohou být uložena pro dosažení cílů společného celního sazebníku“), avšak závěry Soudního dvora k tomuto bodu nejsou závazné. Z rozsudku jasně vyplývá, že ustanoveními, která „ukládají členským státům přesné a náležitě vymezené povinnosti, jež ke svému uplatňování nevyžadují žádný následný zásah vnitrostátních orgánů“ (bod 22), jsou myšlena zakazující ustanovení článků 9 a 12 Smlouvy, a nikoli ustanovení vztahující se k zavedení SCS. Práva procesních subjektů přímo zakládají právě ustanovení článků 9 a 12 Smlouvy, a nikoli ustanovení vztahující se k zavedení SCS, která navíc nevyhovují žádné z podmínek, jež jsou podle Soudního dvora nezbytné pro existenci přímo použitelného pravidla.

b) SCS a obchodní politika

Podle fondu z čl. 3 písm. b) Smlouvy vyplývá, že SCS a obchodní politika jsou spolu vnitřně propojeny. Problémy, které v rámci SCS vyvolávají poplatky s rovnocenným účinkem, by tedy u dovozů ze třetích zemí měly být zkoumány z hlediska společné obchodní politiky, jejímž prováděním Smlouva pověřila Radu a Komisi. Ostatně právě z tohoto důvodu neobsahují články 18 až 29 Smlouvy žádný zásadní zákaz ve vztahu k poplatkům s rovnocenným účinkem. Tyto poplatky jsou zakázány pouze tehdy, jestliže je příslušné orgány Společenství považují za neslučitelné s řádným fungováním SCS a společné obchodní politiky.

SCS navíc není rigidní stupnicí sazeb, ale představuje spíše pružný systém, který mimo jiné může být použit Společenstvím jako politický nástroj pro celní vyjednávání s třetími zeměmi.

c) SCS a vnitrostátní právní předpisy k jeho provedení

Fond poznamenává, že uskutečnění celní unie je spojeno nejen se zavedením SCS, ale také s řadou právních pravidel v oblasti vnitrostátního celního práva členských států, jejichž cílem je zajistit používání a řádné fungování SCS. Vzhledem k tomu, že toto celní právo není v každém členském státě stejné, vzniká problém jeho harmonizace. Harmonizace však nelze dosáhnout bez zásahu Rady a Komise, jež jsou oprávněny k vymezení a rozvíjení společné obchodní politiky.

d) Zavádění SCS

Fond dále tvrdí, že vzhledem k obtížím, které se mohou při zavádění SCS vyskytnout, svěřily články 18 až 29 Smlouvy Komisi zvláštní úkoly, jakož i kontrolní pravomoc (článek 155) a pravomoc intervence. K zásahu může dojít pouze tehdy, jestliže narušení hospodářského života Společenství nebo fungování SCS dosáhne určitého stupně závažnosti. Názor, podle něhož by jakékoli i sebemenší narušení bylo v rozporu s cíli Smlouvy, je jasně popřen články 25, 26 a 29 Smlouvy. Navíc jakmile Komise zjistí, že členský stát nesplnil některou ze svých povinností vyplývajících ze Smlouvy, je podle článku 169 Smlouvy povinna proti tomuto porušení Smlouvy zasáhnout.

Ze všech těchto pravidel vyplývá, že poplatky s účinkem rovnocenným clům vztahující se na přímé dovozy ze třetích zemí mohou být považovány za protiprávní pouze tehdy, pokud Komise předtím konstatovala, že pravidlo o volném pohybu zboží propuštěného do volného oběhu v některém z členských států samo o sobě nepostačuje k tomu, aby korigovalo narušující účinek těchto vnitrostátních opatření, která působí újmu zavádění SCS. Obecně platí, že i když nejsou vnitrostátní poplatky s rovnocenným účinkem zásadně zakázány, je nicméně v rozporu s řádným fungováním SCS a cíli Smlouvy, jestliže členský stát zvýší stávající poplatky nebo zavede nové, například s cílem zastavit snižování vnitrostátní sazby, vyžadované při postupném zavádění SCS.

V každém případě je problém existence narušení skutkovou otázkou, jejíž řešení musí být hledáno s přihlédnutím ke každému jednotlivému případu a nikoliv v rámci tohoto řízení, jehož jediným cílem je výklad práva Společenství. Řešení tohoto problému je ostatně spojeno s určitými skutečnostmi, jejichž posouzení nenáleží účastníkům řízení, ani vnitrostátním soudům. Pravomoc předložit takovou otázku Soudnímu dvoru má pouze Komise, případně členské státy.

e) Nařízení Rady č. 950/68

Fond poznamenává, že je sice pravda, že SCS je předmětem nařízení Rady a že nařízení jsou podle článku 189 Smlouvy přímo použitelná, avšak nelze přitom směšovat dva rozdílné pojmy, pokud jde o přímou použitelnost pravidel práva Společenství: pravidla Smlouvy na jedné straně a pravidla daná nařízeními na straně druhé. Problém přímé použitelnosti pravidel práva Společenství může vyvstat pouze na úrovni ustanovení Smlouvy. Pokud jde o tuto věc, žádné ustanovení Smlouvy týkající se zavedení SCS nesplňuje podmínky vyžadované pro přímou použitelnost. Články 18 až 29 neobsahují v souvislosti s poplatky s rovnocenným účinkem žádný zákaz takového druhu, jaký je obsažen v článku 12, který se zabývá pouze obchodem uvnitř Společenství. Nelze tedy pochybovat, že tato ustanovení nemají být považována za přímo použitelná. Navíc ani text, ani body odůvodnění nařízení č. 950/68 neobsahují ustanovení, z nichž by mohl vyplývat zásadní zákaz poplatků s rovnocenným účinkem. Nařízení č. 950/68 upravuje pouze cla.

Bylo by ostatně nepřesné tvrdit, že toto nařízení je „aktem obsahujícím SCS“, protože nařízení č. 950/68 je pouze jedním z řady nařízení dodnes přijímaných Radou za účelem zavedení SCS. Závěry Indiamex a De Belder, čerpané z judikatury Soudního dvora, týkající se pravomocí členských států v oblastech upravených nařízeními Společenství je třeba posuzovat z hlediska výše uvedených úvah.

f) Cíle Smlouvy

Fond připomíná, že na rozdíl od ustanovení oddílu věnovaného „odstraňování cel mezi členskými státy“ v oddílu o „zavedení společného celního sazebníku“ Smlouva nezakazuje ukládání poplatků s rovnocenným účinkem u přímých dovozů ze třetích zemí, a vyvozuje z toho, že autoři Smlouvy v zásadě nebyli toho názoru, že uvedené poplatky jsou v rozporu s cíli Smlouvy.

Povinnost zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení těchto cílů, vyplývající pro členské státy z čl. 5 druhého pododstavce Smlouvy, musí být definována se zvláštním zřetelem k zásadě – již potvrzené Soudním dvorem – podle které rozsah takové povinnosti v každém konkrétním případě závisí na příslušných ustanoveních Smlouvy nebo na pravidlech vyvozených z jejího celkového uspořádání.

Kromě toho, i když SCS představuje nástroj určený k usnadnění provádění společné obchodní politiky, byl ve shodě s cíli Smlouvy stanoven určitý počet odchylek. Je tedy nelogické tvrdit, že všechny byť sebemenší poplatky s rovnocenným účinkem jsou v rozporu se základy Společenství a cíli Smlouvy. Narušení musí být jednak vážné, jednak musí být posouzeno v širším rámci, než jen v rámci SCS. V projednávané věci není ani zdaleka prokázáno, že by sporný příspěvek způsobil skutečné narušení tohoto druhu (srov. statistické údaje uvedené ve spisu).

Fond při různých příležitostech odkazuje na stanovisko Georgese Van Hecka, profesora Katolické univerzity v Louvain, připojené k písemným vyjádřením. Ve svém stanovisku nejdříve uvádí skutkové okolnosti, jež jsou podkladem tohoto sporu, zkoumá obecný problém vzniklý vybíráním vnitrostátních poplatků s rovnocenným účinkem při přímých dovozech ze třetích zemí a nakonec dospívá k následujícím závěrům ke každé z položených otázek:

1) Smlouva o EHS ani nařízení č. 950/68 v zásadě nezbavují členské státy možnosti zavádět nebo zachovávat poplatky s rovnocenným účinkem. Členské státy mohou svobodně zavádět nebo zachovávat poplatek s rovnocenným účinkem, pokud je tato svoboda slučitelná s obchodní politikou Společenství.
2) Poplatky s účinkem rovnocenným clu vybírané při přímých dovozech ze třetích zemí nejsou neslučitelné s SCS, protože nejsou součástí předpisů o celních sazbách. Za určitých okolností však mohou být v rozporu s cíli Smlouvy.
3) Členské státy nemohou ani měnit, ani doplňovat předpisy o celních sazbách, jak je uvedeno v SCS. Poplatek s účinkem rovnocenným clu vybíraný při dovozech produktů ze třetích zemí však nemění SCS, ani jej nijak nedoplňuje. SCS totiž tvoří součást předpisů o celních sazbách, zatímco výše uvedený poplatek spadá do oblasti celních předpisů.
4) Vzhledem k tomu, že poplatky s rovnocenným účinkem spadají do oblasti celních předpisů, je řešení problému, který vyvolávají, spojeno s harmonizací těchto právních předpisů. Tato harmonizace se však vztahuje na celou řadu právních předpisů a předpokládá provedení článků 100 až 102 Smlouvy. Při absenci harmonizace není zřejmé, která ustanovení by ukládala členským státům povinnost zrušit poplatky s rovnocenným účinkem.
5) Jsou-li dotyčné poplatky v rozporu s některým cílem Smlouvy, je k jejich zrušení nezbytný zásah Komise. Takový zásah naopak není nezbytný, jestliže tyto poplatky porušují ustanovení, které je výslovně zakazuje, nebo jestliže jejich ukládání představuje zneužití pravomoci.
6) Pro zrušení poplatků s rovnocenným účinkem ukládaných v obchodu s třetími zeměmi není nezbytné zjistit narušení fungování SCS, neboť povinnost zrušit tyto poplatky může vyplývat i z jiných okolností, než je toto narušení.
7) Komise má výlučnou pravomoc posuzovat existenci narušení společné obchodní politiky a přijímat za tím účelem opatření.
8) Cíle SCS tvoří součást cílů Smlouvy. Omezení, která lze uložit členským státům za účelem dosažení těchto cílů, spadají do působnosti orgánů Společenství.

B – Vyjádření předložená Indiamex a De Belder

Indiamex a De Belder, které předložily shodná vyjádření, upřesňují, že tato vyjádření byla vypracována podle konzultace s Michelem Walbroekem, profesorem univerzity v Bruselu a ředitelem právního výzkumu na Institutu pro evropská studia.

Především zdůrazňují, že rozsudek Soudního dvora ve věcech 2 a 3/69 sice považuje vybírání příspěvku při dovozech surových diamantů ze třetích zemí za slučitelné se Smlouvou v období před vstupem SCS v platnost, avšak pokud jde o období po vstupu SCS v platnost, naznačuje tento rozsudek obtíže, kterým by Společenství mohlo čelit, jestliže některý členský stát jednostranně přijme nebo zachová vnitrostátní opatření, jimiž ukládá jiné poplatky než cla u přímých dovozů zboží ze třetích zemí.

Po krátkém připomenutí zásad, jimiž se řídí fungování společného trhu, a to i z hlediska článku 9 Smlouvy, Indiamex a De Belder tyto zásady analyzují a zdůrazňují, že jakmile by byl zajištěn volný pohyb zboží uvnitř Společenství a zaveden společný celní sazebník, vedlo by ukládání poplatků s rovnocenným účinkem členskými státy u dovozů ze třetích zemí jak k „odklonu“ obchodu a zvýšení dovozních nákladů, tak i k narušení rovnováhy pravomocí mezi členskými státy a orgány Společenství, založené Smlouvou. I v rozsudku Soudního dvora ve věcech 2 a 3/69 se uvádí, že po vstupu SCS v platnost je při dovozech ze třetích zemí jednostranné vybírání jiných poplatků než cla členským státem v zásadě neslučitelné s řádným fungováním celní unie.

Kromě toho nelze ztrácet ze zřetele, že vzhledem k tomu, že nařízení č. 950/68 je přímo použitelné, je členským státům zakázáno přijímat opatření ovlivňující oblast působnosti tohoto nařízení, není-li stanoveno jinak. Z toho plyne, že vnitrostátní opatření stanovící jiné poplatky z dovozů ze třetích zemí, než jsou poplatky uvedené v SCS, jsou v rozporu se Smlouvou již proto, že mění oblast působnosti nařízení č. 950/68.

Navíc možnost ukládat poplatky s účinkem rovnocenným clům přiznaná členským státům by ohrožovala požadavek jednotného uplatňování společného celního sazebníku vůči třetím zemím, a poškozovala by tak harmonické fungování celní unie. Stát, který nedodržuje tento požadavek, zjevně porušuje ustanovení čl. 5 druhého pododstavce Smlouvy, neboť harmonické fungování celní unie je jedním z cílů, které musejí členské státy respektovat. Zákaz uvedený v tomto článku je kromě toho určen všem vnitrostátním orgánům včetně soudních orgánů. Je jasný, přesný a bezpodmínečný a nenechává členským státům žádnou posuzovací pravomoc. Nemá smysl tvrdit, že problém týkající se fungování společného celního sazebníku je skutkovou otázkou spadající do výlučné pravomoci Komise nebo členských států, a nemůže být tudíž posuzován vnitrostátními soudy. Naopak, tyto soudy jsou zcela oprávněny posoudit, zda je určité opatření vnitrostátního práva způsobilé ohrozit jednotné uplatňování SCS a být v rozporu s cíli sledovanými tímto sazebníkem. Z toho důvodu jsou procesní subjekty oprávněny dovolávat se přímo před svými vnitrostátními soudy toho, že určitý poplatek s rovnocenným účinkem ukládaný u přímých dovozů z určité třetí země je neslučitelný se Smlouvou.

Přímá použitelnost uvedeného zákazu ostatně vyplývá nejen z výše uvedeného čl. 5 druhého pododstavce, ale i z povahy nařízení č. 950/68. Jeho přímou použitelnost nijak neovlivňuje okolnost, že společný celní sazebník zavedený tímto nařízením nebyl realizován automaticky, nýbrž prostřednictvím složitých operací, v nichž hrály orgány Společenství důležitou úlohu, ani může být předmětem změn nebo určitých výjimek podle článků 25, 26 a 28 Smlouvy.

Indiamex a De Belder nakonec zpochybňují, že by údajně minimální výše sporného poplatku mohla takový poplatek ve vztahu ke Smlouvě ospravedlnit. Soudní dvůr totiž ve věcech 2 a 3/69 uznal, že malá výše poplatku s rovnocenným účinkem nemůže odůvodnit tento poplatek ve vztazích mezi členskými státy: není jasné, proč by tomu takto nemohlo být i ve vztazích s třetími zeměmi.

S ohledem na tato vyjádření navrhují Indiamex a De Belder, aby na otázky vnitrostátního soudu byla dána následující odpověď:

1) Nejen články 18 až 29 Smlouvy, ale i nařízení č. 950/68 ze dne 28. června 1968 o SCS omezují pravomoc členských států zachovávat nebo zavádět po 1. červenci 1968 poplatky s účinkem rovnocenným clům u přímých dovozů zboží ze třetích zemí.
2) Kromě případů, kdy je uložení těchto poplatků výslovně dovoleno rozhodnutím řádně přijatým Společenstvím, je třeba všechny poplatky tohoto druhu vybírané při přímých dovozech ze třetích zemí považovat po 1. červenci 1968 vždy a za všech okolností za neslučitelné s cíli Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a SCS. Tyto poplatky se nestanou slučitelnými s výše uvedenými cíli ani v případě, že je jejich výše minimální.
3) Skutečnost, že členský stát zachovává po 1. červenci 1968 poplatek s účinkem rovnocenným clu vybíraný při přímých dovozech zboží ze třetích zemí a zavedený v období před tímto dnem, představuje opatření, jehož cílem je změnit oblast působnosti SCS a doplnit jeho obsah.
4) Vstupem SCS v platnost byla členským státům uložena povinnost zrušit všechny poplatky s účinkem rovnocenným clům existující k uvedenému dni.
5) Tato povinnost nepředpokládá žádný zásah ze strany Komise podle článků 155 a 169 Smlouvy.
6) Tato povinnost nepředpokládá ani zjištění narušení, ani a fortiori vážného narušení fungování SCS. SCS je narušen již samotnou skutečností vybírání poplatku s rovnocenným účinkem při přímých dovozech ze třetích zemí.
7) Zjištění takového narušení – které však není podmínkou pro zrušení tohoto poplatku – může být provedeno nejen Komisí, ale i vnitrostátními soudy, pokud to uznají za vhodné.
8) „Omezení, která lze uložit členským státům za účelem dosažení cílů společného celního sazebníku“, o něž jde v bodu 2 výroku rozsudku Soudního dvora ve spojených věcech 2 a 3/69, jsou omezení vyplývající ze samotných cílů Smlouvy a SCS a nepředpokládají žádný zásah ze strany Společenství.

C – Vyjádření předložená Komisí

Ve svém podrobném rozboru různých právních předpisů použitelných v této věci vysvětluje Komise úlohu, kterou mají poplatky s účinkem rovnocenným clu, zejména vnitrostátní, v rámci zásad, kterými se řídí:

– režim obchodní výměny uvnitř Společenství,

– režimy obchodní výměny s třetími zeměmi,

– nařízení Rady č. 950/68 a jeho oblast působnosti.

1. Pokud jde o režim obchodní výměny uvnitř Společenství, Komise zdůrazňuje, že je založen na pojmu „celní unie“, které má být dosaženo ve dvou různých etapách: etapě odstranění celních překážek uvnitř Společenství a zavedení společného celního sazebníku (tarifní unie) a etapě přijetí úplné společné celní úpravy (celní unie). Pokud jde o odstranění celních překážek mezi členskými státy, Komise poznamenává, že články 9, 12, 13 a 16, zakazující vnitrostátní poplatky s rovnocenným účinkem v obchodu mezi členskými státy, se vůbec nezmiňují o obchodu s třetími zeměmi. Článek 10 kromě toho vychází ze zásady, že se tyto poplatky u přímých dovozů ze třetích zemí ukládají. Pokud jde o celní unii, Komise poznamenává, že tato unie nebyla dosud dotvořena, takže zatím nebylo dosaženo úplné jednotnosti celních režimů použitelných u dovozů ze třetích zemí. Účelem celních režimů Společenství je zajistit jednotné uplatňování společného celního sazebníku, ale vzhledem k tomu, že dosud nebylo dosaženo harmonizace vnitrostátních celních předpisů, je jednotné uplatňování SCS ztíženo. Z toho vyplývá, že tarifní unie má svá omezení daná stupněm propracování a rozvinutí celní unie.

2. Pokud jde o režimy obchodní výměny s třetími zeměmi, zkoumá Komise zejména:

– opatření zemědělské politiky,

– dohody o přidružení (článek 238) a dále dohody a opatření založené na článcích 111 a 113.

a) Pokud jde o zemědělskou politiku, Komise uvádí, že společné organizace trhů zřízené zemědělskými nařízeními a založené na „jednotném trhu“, jednotném systému cen, intervenčním režimu a jednotném obchodním režimu na vnějších hranicích Společenství, zahrnujícím vybírání dovozních dávek a poskytování vývozních náhrad, nepřipouštějí vybírání vnitrostátních poplatků s účinkem rovnocenným clu při přímých dovozech ze třetích zemí.

b) Pokud jde o dohody a opatření založené na článcích 238, 111 a 113 Smlouvy, Komise především rozlišuje mezi „dohodami o přidružení“ (článek 238) založenými na celní unii mezi smluvními stranami a dohodami, které, alespoň v současném stadiu, takovou unii nevytvářejí. První typ dohod logicky směřuje k odstranění všech překážek volného pohybu zboží, včetně poplatků s účinkem rovnocenným clům, množstevních omezení nebo opatření s účinkem rovnocenným těmto omezením. Dohody druhého typu jsou s výjimkou společného znaku, že nevytvářejí celní unii, velmi různorodé. V těchto dohodách je zákaz poplatků s rovnocenným účinkem výsledkem vyjednávání mezi stranami a je založen na smluvních povinnostech.

Po posouzení několika opatření pro koordinaci obchodních vztahů mezi členskými státy a některých dohod s třetími zeměmi (článek 111) a po rozboru nařízení, kterými se zavádí společný režim dovozů ze třetích zemí, přijatých po 1. lednu 1970, jakož i obchodních dohod uzavřených s třetími zeměmi (článek 113), Komise poznamenává:

– že v rámci opatření týkajících se koordinace obchodních vztahů mezi členskými státy Společenství neupravilo otázku vybírání vnitrostátních poplatků s rovnocenným účinkem při přímých dovozech ze třetích zemí. To samé platí i ohledně nařízení o obchodní politice (například nařízení č. 1025/70 a 109/70 přijatá po 1. lednu 1970;

– že zákaz „poplatků s rovnocenným účinkem“ byl zaveden při vymezování určitých režimů obchodní výměny s třetími zeměmi. Tyto režimy jsou buď použitelné erga omnes, nebo jsou smluvní. V prvním případě je uvedený zákaz obsažen v zemědělských nařízeních a v ostatních případech vyplývá ze smluvních povinností v rámci dohod o přidružení nebo obchodních dohod. Zákaz, který je v těchto dohodách uveden, se použije jak na stávající vnitrostátní poplatky, tak i na případné poplatky Společenství.

3. Pokud jde konečně o nařízení Rady č. 950/68 a jeho oblast působnosti, Komise uvádí, že společný celní sazebník zavedený tímto nařízením se vztahuje jen na cla ve vlastním smyslu a k vnitrostátním poplatkům s účinkem rovnocenným clu se nevyjadřuje. Pro řešení problému vybírání těchto poplatků je tedy třeba zkoumat cíle Smlouvy a zejména cíle tarifní unie a celní unie.

Nařízení č. 950/68 zřejmě nepřekračuje rámec uskutečnění tarifní unie, tzn. jednotnosti cel, včetně cel fiskální povahy. Společná ochrana, nezbytná pro jednotné uplatňování SCS u dovozů ze třetích zemí, totiž není v tomto nařízení všeobsahující tak, aby kromě cel zahrnovala i poplatky s rovnocenným účinkem. Jednotné uplatňování SCS proto není automatickým důsledkem uvedeného nařízení, nýbrž vyžaduje neustálé zásahy ze strany orgánů Společenství. Takové uplatňování, stejně jako úplná právní úprava obchodu s třetími zeměmi, může vyplynout jedině z uskutečnění celní unie. Avšak vzhledem k tomu, že této unie dosud nebylo dosaženo, nebylo dosaženo ani jednotného uplatňování SCS, ani úplné právní úpravy uvedeného obchodu.

Ačkoliv v současné době není ani dosaženo úplné jednotnosti uplatňování SCS, ani není tato jednotnost možná, nelze považovat přístup Společenství k vnitrostátním poplatkům s účinkem rovnocenným clu vztahujícím se na přímé dovozy ze třetích zemí za pasivní. Především je vyloučeno, aby členské státy zvyšovaly poplatky platné k 1. lednu 1970 nebo zaváděly nové poplatky. Povinnost členských států dodržovat zásadu „standstill“ v oblasti těchto poplatků vyplývá z úzkého vztahu mezi činností Společenství v souvislosti s celní unií na jedné straně a obchodní politikou na straně druhé, tedy v oblastech, jež jsou zcela vyjmuty z pravomocí vnitrostátních orgánů.

Je třeba rozlišovat mezi vnitrostátními poplatky s rovnocenným účinkem, které neovlivňují cíle Smluv, a proto je členské státy mohou zachovávat až do přijetí právní úpravy Společenství, a vnitrostátními poplatky, které tyto cíle ovlivňují a jsou z toho důvodu zakázány. Poplatky, které jsou předmětem tohoto řízení, mohou být zařazeny do první z výše uvedených skupin poplatků. Vzhledem k tomu, že ustanovení Smlouvy porušovaná poplatky s rovnocenným účinkem jsou přímo použitelná, není pro ochranu práv jednotlivců nezbytný zásah Komise.

Komise svá vyjádření na závěr shrnuje takto:

1) Ustanovení Smlouvy nezakazují výslovně vnitrostátní poplatky s rovnocenným účinkem vybírané při přímém dovozu zboží ze třetích zemí. Otázka jejich slučitelnosti s ustanoveními Smlouvy není řešena ani opatřeními pro koordinaci obchodních vztahů členských států (článek 111), ani nařízením č. 1025/70 o zavedení společných režimů dovozů ze třetích zemí (článek 113), ani nařízením č. 950/68. Celní předpisy Společenství přijaté po 1. červenci 1968 obsahují pojem „poplatky s rovnocenným účinkem“. Tento pojem se vztahuje nejen na případné poplatky Společenství, ale i na vnitrostátní poplatky uvedené povahy.
2) Nařízení č. 950/68 nepřekračuje rámec tarifní unie. Celní ochrana stanovená tímto nařízením je společná a jednotná u všeho, co má spojitost se cly, ale zjevně nezahrnuje poplatky s rovnocenným účinkem. Jednotné uplatňování společného celního sazebníku je podmíněno dosažením celní unie a uskutečněním úplné společné obchodní politiky.
3) Členské státy pokračují i po 1. červenci 1968 ve vybírání poplatků s rovnocenným účinkem u produktů dovážených přímo ze třetích zemí. Při absenci obecné právní úpravy Společenství může zákaz těchto poplatků vyplynout pouze z aktů přijatých Společenstvím při výkonu jeho pravomocí.
4) I když vnitrostátní poplatky s rovnocenným účinkem představují překážky mezinárodního obchodu, mohou být zachovávány až do přijetí právní úpravy Společenství, jestliže neovlivňují cíle Smlouvy. Mají být nicméně zrušeny nebo přeměněny na opatření Společenství v rámci společné obchodní politiky.
5) Členské státy v zásadě mohou zachovávat stávající poplatky. Nejsou však oprávněny je zvyšovat nebo zavádět nové poplatky po uplynutí přechodného období, tj. po 1. lednu 1970, protože podle článku 113 Smlouvy má výlučnou pravomoc v této oblasti Komise.
6) Připustit, že všechny vnitrostátní poplatky s rovnocenným účinkem vztahující se na dovozy ze třetích zemí jsou zakázané a že tento zákaz implicitně vyplývá z cílů Smlouvy nebo nařízení č. 950/68, by mělo za následek, že Společenství realizovalo a realizuje vůči třetím zemím liberálnější obchodní politiku, než je politika uplatňovaná těmito zeměmi vůči Společenství, a zbavilo by Společenství všech prostředků, jak získat od třetích zemí, které ukládají poplatky s rovnocenným účinkem u zboží dováženého ze Společenství, stejné výhody.

Po této zprávě k jednání bylo přistoupeno k ústní části řízení.

Na jednání konaném dne 19. září 1973 byli vyslechnuti účastníci původního řízení a Komise Evropských společenství.

Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr zamítl svým rozhodnutím ze dne 4. října 1973 návrh na znovuotevření ústní části řízení podaný dne 2. října 1973 žalovanými v původním řízení.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 11. října 1973.

Soudní dvůr rozhodl spojit obě věci pro účely rozsudku.

Odůvodnění:

1 Rozsudky ze dne 23. února 1973 došlými kanceláři Soudního dvora dne 7. března 1973 tribunal du travail d‘Anvers položil na základě článku 177 Smlouvy o EHS několik otázek týkajících se výkladu některých ustanovení Smlouvy a nařízení Rady č. 950/68 ze dne 28. června 1968 (Úř. věst. 1968, L 172) o zavedení společného celního sazebníku.
2 Ze spisů vyplývá, že tyto otázky vyvstaly v rámci sporu o vybírání poplatku s rovnocenným účinkem při přímém dovozu surových diamantů ze třetích zemí, uplatňovaného ze sociálních důvodů.
3 Předmětem položených otázek je především upřesnění, zda a v jakém rozsahu mohou členské státy po 1. červenci 1968 zavádět nebo zachovávat poplatky s účinkem rovnocenným clům vybírané při přímém dovozu produktů ze třetích zemí a za jakých podmínek jsou případně povinny je zrušit.
4 V projednávané věci se na ukládání těchto poplatků vztahuje režim obchodní výměny s třetími zeměmi uváděný v čl. 3 písm. b) Smlouvy a zejména zásady upravující celní unii, jako jsou zásady stanovené v článku 9.
5 Celní unie, která je jedním ze základů Společenství, zahrnuje na jedné straně odstranění cel mezi členskými státy a všech poplatků s rovnocenným účinkem.
6 Účelem odstranění těchto poplatků je zavedení volného pohybu zboží uvnitř Společenství.
7 Musí tedy být tak úplné, aby byla odstraněna každá překážka, ať peněžní, správní či jiná, s cílem dosažení sjednoceného trhu mezi členskými státy.
8 Na straně druhé zahrnuje celní unie zavedení společného celního sazebníku pro celé Společenství, jak je uvedeno v článcích 18 až 29 Smlouvy.
9 Účelem tohoto společného sazebníku je dosáhnout vyrovnání cel ukládaných na hranicích Společenství na produkty dovážené ze třetích zemí, aby bylo zabráněno jakémukoliv odklonu obchodu ve vztazích s těmito zeměmi i jakémukoliv narušení volného pohybu uvnitř Společenství nebo podmínek hospodářské soutěže.
10 Ačkoliv na rozdíl od prvního oddílu kapitoly o celní unii (články 12 až 17) Smlouvy oddíl 2 téže kapitoly (články 18 až 29) nezmiňuje „poplatky s účinkem rovnocenným clům“, toto opomenutí neznamená, že by takové poplatky mohly být zachovávány nebo dokonce zaváděny.
11 Otázka ukládání těchto poplatků v obchodu s třetími zeměmi musí být řešena s přihlédnutím jak k požadavkům, které s sebou nese zavádění společného celního sazebníku, tak i k požadavkům vyplývajícím ze společné obchodní politiky ve smyslu článků 110 až 116 Smlouvy, která podle výše uvedeného čl. 3 písm. b) podmiňuje režim obchodní výměny s třetími zeměmi.
12 Společný celní sazebník byl pro Společenství ve své původní podobě zaveden nařízením Rady č. 950/68, které vstoupilo v platnost dne 1. července 1968.
13 Toto nařízení sice výslovně nestanoví zrušení nebo vyrovnání jiných poplatků než cel ve vlastním smyslu, z jeho účelu nicméně vyplývá, že je členským státům zakázáno měnit prostřednictvím poplatků doplňujících cla úroveň ochrany definovanou společným celním sazebníkem.
14 I kdyby takové poplatky neměly ochranářskou povahu, mohla by být jejich existence neslučitelná s potřebami společné obchodní politiky.
15 Podle čl. 113 odst. 1 Smlouvy se společná obchodní politika zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření.
16 Vymezení těchto jednotných zásad zahrnuje, stejně jako je tomu u společného sazebníku samého, odstranění rozdílů mezi státy v daňové oblasti a oblasti obchodu, jež ovlivňují obchod s třetími zeměmi.
17 Posouzení těchto požadavků v každém jednotlivém případě jak ohledně zavedení společného celního sazebníku, tak ohledně přijetí obchodní politiky přísluší Komisi nebo Radě.
18 Z toho vyplývá, že od zavedení společného celního sazebníku je všem členským státům zakázáno jednostranně zavádět nové poplatky nebo zvyšovat poplatky, které jsou již v platnosti.
19 Pokud jde o stávající poplatky, zjištění jejich neslučitelnosti se Smlouvou a povinnosti je zrušit závisí na předchozím posouzení orgány Společenství.
20 Z toho plyne, že takové poplatky mohou být považovány za neslučitelné s právem Společenství jedině v důsledku předpisů přijatých Společenstvím.
21 Zákaz poplatků této povahy proto vyplývá zejména z předpisů, které nejsou předmětem této věci, přijatých v oblasti společné zemědělské politiky, obchodních dohod uzavřených Společenstvím a stávajících režimů přidružení mezi Společenstvím a některými státy.
22 Na předložené otázky je proto třeba dát odpověď, že členské státy nemohou po dni zavedení společného celního sazebníku jednostranně zavádět nové poplatky vztahující se na přímé dovozy ze třetích zemí nebo zvyšovat poplatky, které k tomuto dni existují.
23 Pokud jde o stávající poplatky, zavedení společné obchodní politiky musí vést k odstranění všech rozdílů mezi státy v daňové oblasti a oblasti obchodu, jimiž je podmíněn obchod s třetími zeměmi.
24 Vzhledem k tomu, že uskutečnění této společné obchodní politiky spadá do výlučné pravomoci Společenství, vyrovnání jiných poplatků než cel ve vlastním smyslu nebo jejich zrušení ve všech členských státech předpokládá zásah Společenství.
25 V důsledku toho spadá snížení nebo zrušení stávajících poplatků vztahujících se na přímé dovozy ze třetích zemí do pravomoci orgánů Společenství.

Náklady řízení:

26 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

vzhledem k obsahu spisů,
po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje,
po vyslechnutí společnosti Indiamex, Association de fait De Belder a jeho společníků Jorise W. L. De Beldera a Roberta De Beldera, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders a Komise Evropských společenství;
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;
s ohledem na Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství a zejména její články 3, 9 až 29, 110 až 116, 177 a 238;
s ohledem na nařízení Rady č. 950/68 ze dne 28. června 1968 o zavedení společného celního sazebníku (Úř. věst. 1968, L 172);
s ohledem na Protokol o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství, a zejména jeho článek 20;
s ohledem na jednací řád Soudního dvora Evropských společenství,



SOUDNÍ DVŮR


o otázkách, které mu předložil tribunal du travail d‘Anvers svými rozsudky ze dne 23. února 1973, rozhodl takto:

1) Členské státy nemohou po dni zavedení společného celního sazebníku jednostranně zavádět nové poplatky vztahující se na přímé dovozy ze třetích zemí nebo zvyšovat poplatky, které k tomuto dni existují.

2) Snížení nebo zrušení stávajících poplatků vztahujících se na přímé dovozy ze třetích zemí spadá do pravomoci orgánů Společenství.