Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0492

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 9.února 1995 Věc C-412/93 Société d´Importation Édouard Leclerc-Siplec v TF1 Publicité SA a M6 Publicité SA Rozhodnutí o předběžné otázce 1995 ECR I-179 “Leclerc-Siplec”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· Meilicke Case C-83/91 Meilicke v ADV/ORGA 1992 ECR I-4871 · Pigs Marketing Board Case C 83/78 Pigs Marketing Board v Redmond 1978 ECR 2347 · Durighello Case C-186/90 Durighello v Istituto Nazionale Previdenza Sociale 1991 ECR I-5773 · Gmurzynska-Bscher Case C-231/89 Gmurzynska-Bscher v Oberfinanzdirektion Köln 1990 ECR I-4003 · Dassonville Case 8/74 Procureur du Roi v Dassonville 1974 ECR 837 · Keck Joined Cases C-267/91 and C-268/91 Keck and Mithouard 1993 ECR I-6097 · Hünermund Case C-292/92 Hünermund and Others 1993 ECR I-6787 · Van Eycke Case 267/86 Van Eycke v ASPA 1988 ECR 4769 · Tankstation ´t Heukske and Boermans Joined Cases C-401/92 and 402/92 Tankstation ´t Heukske and Boermans 1994 ECR I-2199


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Supermarket Société d´Importation Édouard Leclerc-Siplec (“L
eclerc”) podal žalobu na TF1 Publicité SA (TF1) a M6 Publicité SA (M6), dvě rozhlasové stanice, protože tyto odmítly vysílat Leclercovu reklamu. TF1 a M6 se odvolávaly na francouzský zákon
11
článek 8 Vyhlášky č. 92-280 ze dne 27.března 1992, kterým byl uveden v platnost článek 27 zákona ze dne 30.září 1986 o svobodě sdělovacích prostředků a stanoveny obecné zásady pro reklamu a sponzorování.
, který distribuční sektor vyučuje z televizní reklamy. Při projednávání před Tribunal de Commerce de Paris (Obchodní soud, Paříž), Leclerc uplatňoval názor, že tento francouzský zákon je v rozporu se zákony Společenství, a tudíž se dovolával rozhodnutí ESD. TF1 a M6 s tím souhlasily, a dokonce požádaly Tribunal de Comme
r
ce o to, aby odvolání bylo obecnější. Jiným slovy, zdálo se, že dané strany započaly něco jako “zkušební případ” (ačkoli explicitně to soud nevyjádřil).
Tribunal de Commerce zastavil řízení a v souladu s článkem 177 Smlouvy předal ESD k posouzení otázku, zda se články 30, 85, 86 5, 3(f) Smlouvy a směrnice 89/552/EEC
22
Ze dne 3.října 1989 o koordinaci některých předpisů, které v členských státech stanovuje zákon, směrnice nebo nařízení a které se týkají vykonávání aktivit vysílání televize (OJ 1989 L 298, str. 23)
mají vykládat tak, že brání členským státům zakazovat, ať už nařízeními nebo předpisy, televizní reklamu určitých odvětví ekonomických činností, zejména odbytovým odvětvím, a z obecnějšího hlediska, zda dané nařízení francouzského zákona je v souladu s výše uvedenými ustanoveními.

Názor soudu a komentář:
Úvodem se Soud zabývá otázkou své jurisdikce, která je podle článku 177 Smlouvy limitována. Podle zavedeného precedenčního práva Soudu je zejména na národních soudech, aby rozhodly, zda je zapotřebí soudního rozhodnutí ESD. Nicméně Soud si rezervuje právo zkoumat stav, ve kterém byl případ předán národnímu soudu. Zejména Soud důsledně odmítá vydávat rozhodnutí ohledně čistě hypotetických otáz
e
k nebo ohledně případů, kde výklad práva Společenství nemá žádnou souvislost s okolnostmi nebo účelem hlavního řízení. (
viz
Meilicke; Pigs Marketing Board; Durighello; Gmurzynska-Bscher
). Přesto skutečnost, že v tomto případě obě strany souhlasily s výkladem příslušného zákona Společenství a že případ má povahu zkušebního případu, který mohl sloužit jako základ pro eventuální změnu precedentu, podle názoru Soudu neovlivňuje reálnost sporu. Proto Soud jurisdikci v dané otázce přijímá, pouze s tou výhradou
,
že formulace je obecnější a zabývá se platností relevantních ustanovení ve francouzském zákonu také pro další odvětví, než o které se jedná v současné době.
Pokud jde o samotné jádro případu, Soud zkoumá různá ustanovení práva Společenství. Pokud jde o článek 30 Smlouvy, Soud sleduje řadu precedentů: právní formule
Dasonville
, jak byla modifikována rozsudky ve věcech
Keck
a
Hünermund
, pokud jde o tzv. “podporu prodeje”. ”Aplikace národních ustanovení, která omezují nebo zakazují určité formy podpory prode
je
jako je například zákaz reklamy pro distributory, na výrobky z nečlenských států není jako taková určena k tomu, aby přímo či nepřímo, skutečně nebo potenciálně, bránila v obchodu mezi členskými státy ve smyslu rozsudku ve věci
Dasonville
(...), pokud
se tato ustanovení vztahují na všechny relevantní obchodníky, kteří působí na území státu, a pokud stejně mají podle zákona i ve skutečnosti stejný vliv na marketing domácích výrobků a výrobků z nečlenských států.”
Dále se Soud zabývá články 85, 86, 5 a 3(f) Smlouvy. Zatímco články 85 a 86 Smlouvy se primárně zabývají dohodami mezi soukromými stranami, které zabraňují konkurenci, Soud důsledně tvrdí, že tato ustanovení ve spojení se článkem 5 “vyžaduje, aby členské státy nezaváděly nebo neprosazovaly opa
t
ření (...), která by mohla učinit neefektivními konkurenční pravidla, která se používají pro podnikání” (

Van Eycke; Tankstation ´t Heukske and Boermans
). Nicméně v tomto případě nevidí Soud žádné známky toho, že by daná ustanovení “vyžadovala nebo preferovala protikonkurenční jednání nebo zesilovala účinky předchozí dohody”.
Závěrem se Soud věnuje směrnici 89/552. “Hlavním účelem směrnice, která byla přijata na základě článku 57(2) a 66 Smlouvy, je zajistit svobodu pro provozování televizního vysílání. Proto stanovuje, podle třinácté a čtrnácté části preambule, minimum pravidel pro usměrňování vysílání úřady, která vycházejí ze zemí Společenství a jsou pro ně také určena, zejména těch vysílání, která jsou určena pro další členské státy.” Kapitola II směr
n
ice “vyžaduje, aby členské země, ze kterých je vysíláno, zajistily, aby provozovatelé televizního vysílání, spadající do jejich jurisdikce, dodržovali ustanovení směrnice (článek 3(2)) a aby členské země, které vysílání přijímají, zajistily svobodu příjmu

a neomezovaly na svém území přenos televizního vysílání provozovatelů z jiných členských států z důvodů, které patří do oblasti, která je směrnicí koordinována, ačkoli v určitých specifických případech mohou vysílání dočasně přerušit (článek 2(2))”. Proje
d
návaný případ si vyžádal prozkoumání omezení vysílání, která jsou podle směrnice povolená. Kromě omezení podle článku 3(2), jak je výše uvedeno, článek 3(1) umožňuje členským státům, aby přijaly důraznější opatření. Články 19 a 20 dovolují omezení ve spec
i
fických oblastech. Zatímco články 19 a 20 nemohou odůvodnit francouzský zákaz reklamy, bylo by možné jej ospravedlnit podle článku 3(1). Nicméně s ohledem na tuto různost klauzulí týkajících se omezení Soud musel odpovědět na otázku, v jaké šíři lze použí
t
článek 3(1). Vycházeje z formulace i z cílů směrnice a různých klauzulí o omezení Soud shledává, že článek 3(1) lze použít bez ohledu na specifické klauzule ve článcích 19 a 20. Zákaz reklamy, jak zjišťuje Soud, je podle podmínek ve článku 3(1) v souladu

se směrnicí. Konkrétně může článek 3(1) odůvodnit nejen omezení, která byla přijata na ochranu spotřebitele - jak tvrdily TF1 a M6. Ačkoli se ve dvacáté sedmé části preambule nacházejí určité odkazy na ochranu spotřebitele, tyto odkazy nejsou rozhodné a n
e
zbavují členské státy možnosti mít na paměti i jiné zájmy, než jen zájmy spotřebitelů. Navíc ve znění článku 3(1) není ani náznak takového výkladu.”

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):