Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61985J0193
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 7 MAY 1987. COOPERATIVA CO-FRUTTA S. R. L. V AMMINISTRAZIONE DELLE FINANZE DELLO STATO. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE TRIBUNALE DI MILANO. CONSUMER TAX ON BANANAS. CASE 193/85.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1987 PAGES 2085
Předmět (klíčová slova):
Keywords
FREE MOVEMENT OF GOODS;CUSTOMS UNION;CHARGES HAVING AN EQUIVALENT EFFECT;TAXATION;
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E009;157E012;157E095;157E095
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. A CHARGE DESCRIBED AS A CONSUMER TAX WHICH IS IMPOSED ON BOTH IMPORTED PRODUCTS AND DOMESTIC PRODUCTS BUT IN PRACTICE APPLIES ALMOST EXCLUSIVELY TO IMPORTED PRODUCTS BECAUSE DOMESTIC PRODUCTION IS EXTREMELY SMALL DOES NOT CONSTITUTE A CHARGE HAVING AN EFFECT EQUIVALENT TO A CUSTOMS DUTY ON IMPORTS WITHIN THE MEANING OF ARTICLES 9 AND 12 OF THE EEC TREATY IF IT IS PART OF A GENERAL SYSTEM OF INTERNAL DUES APPLIED SYSTEMATICALLY TO CATEGORIES OF PRODUCTS IN ACCORDANCE WITH OBJECTIVE CRITERIA IRRESPECTIVE OF THE ORIGIN OF THE PRODUCTS. IT THEREFORE CONSTITUTES INTERNAL TAXATION WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 95.

2. THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 95 OF THE EEC TREATY PRECLUDES THE CHARGING OF A CONSUMER TAX ON CERTAIN IMPORTED FRUIT WHERE IT MAY PROTECT DOMESTIC FRUIT PRODUCTION, SINCE THAT PROVISION IS INTENDED TO COVER ALL FORMS OF INDIRECT TAX PROTECTION IN THE CASE OF PRODUCTS WHICH, WITHOUT BEING SIMILAR WITHIN THE MEANING OF THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 95, ARE NEVERTHELESS IN COMPETITION, EVEN PARTIAL, INDIRECT OR POTENTIAL COMPETITION, WITH EACH OTHER.

3. ARTICLE 95 OF THE TREATY COVERS ALL PRODUCTS COMING FROM MEMBER STATES, INCLUDING PRODUCTS ORIGINATING IN NON-MEMBER COUNTRIES WHICH ARE IN FREE CIRCULATION IN THE MEMBER STATES. ANY INTERPRETATION OF ARTICLE 95 WHICH PRECLUDED IT FROM APPLYING TO PRODUCTS IN FREE CIRCULATION WOULD LEAD TO A RESULT WHICH WOULD BE CONTRARY BOTH TO THE SPIRIT OF THE TREATY EXPRESSED IN ARTICLES 9 AND 10 AND TO THE SYSTEM OF THE TREATY, UNDER WHICH COMMERCIAL POLICY WITH REGARD TO NON-MEMBER COUNTRIES FALLS WITHIN THE EXCLUSIVE COMPETENCE OF THE COMMUNITY, SUBJECT TO THE REQUISITE PROTECTIVE MEASURES WHICH MAY BE TAKEN UNDER THE CONDITIONS LAID DOWN IN ARTICLE 115.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Tribunale di Milano – Itálie – Spotřební daň z banánů

Předmět:

ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci 193/85 Jednací jazyk: italština

I – Skutkový stav a řízení

Žalobce v původním řízení (dále jen „žalobce“), družstvo zabývající se zráním banánů, v období od 2. srpna do 12. listopadu 1982 dovezl do Itálie 1 127 490 kilogramů banánů, které pocházely z Kolumbie a které uvedl do volného oběhu v zemích Beneluxu. Při proclení musel žalobce zaplatit spotřební daň z čerstvých banánů zavedenou v Itálii zákonem č. 986 ze dne 9. října 1964, jejíž počáteční sazba 70 ITL za kilogram byla postupně zvyšována tak, že v době dotčených skutečností dosáhla 525 ITL za kilogram. Žalobce tedy musel z titulu spotřební daně z výše uvedených dovezených banánů zaplatit částku 591 932 250 ITL.

Žalobce podal u Tribunale di Milano žalobu proti Amministrazione delle Finanze dello Stato [ústřední daňová správa] a požadoval vrácení částek vybraných z uvedeného důvodu. Žalobce tvrdil, že dotčená daň je neslučitelná s články 9 a 12 Smlouvy o EHS a představuje poplatek s účinkem rovnocenným clu v rozsahu, v němž způsobuje, stejně jako clo, změnu ceny dováženého produktu. Navíc kdyby byla spotřební daň považována za vnitrostátní zdanění, byla by rovněž neslučitelná s článkem 95 Smlouvy. Žalovaný v původním řízení (dále jen „žalovaný“) zpochybňuje možnost zařadit dotčenou daň do kategorie poplatků s rovnocenným účinkem a poukazuje také na oprávněnost zdanění rovněž s ohledem na článek 95 Smlouvy.

Usnesením prvního občanskoprávního senátu ze dne 17. ledna 1985 Tribunale di Milano rozhodl podle článku 177 Smlouvy o EHS přerušit řízení do doby, než Soudní dvůr rozhodne o následujících předběžných otázkách:

„ 1) Představuje zdanění nazvané spotřební daní („imposta erariale di consumo“), zatěžující jak dovážené, tak domácí výrobky, které se však použije výhradně na dovážené výrobky, protože kvůli klimatickým podmínkám neexistuje domácí produkce (v projednávaném případě banánů), poplatek s účinkem rovnocenným clu, který zakazují články 9 a 12 Smlouvy o EHS?

2) Musí být naopak toto zdanění považováno za vnitrostátní zdanění ve smyslu článku 95 výše uvedené Smlouvy, jelikož podle svého názvu zatěžuje spotřebu produktu, a ne jeho dovoz, i když je ve skutečnosti vybíráno při proclení a zatěžuje výhradně banány, s vyloučením ostatních druhů ovoce?

3) V případě, že je dotčená daň považována za vnitrostátní zdanění, odporuje článku 95 druhému pododstavci a je jako taková zakázána, jelikož jejím cílem je ochrana jiného ovoce, a hlavně veškerého domácího ovoce?

4) Musí být případně článek 95 použitý výhradně na výrobky pocházející z členských zemí Společenství, nebo rovněž na výrobky uvedené do volného oběhu?

5) V případě, že je použití článku 95 na výrobky pocházející ze třetích zemí vyloučeno, je zdanění, které odporuje článku 95, pokud jde o výrobky z členských států, odporující rovněž článku III GATT, pokud jde o výrobky pocházející z území smluvních stran dohody?“

Usnesení Tribunale di Milano bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 21. června 1985.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropských společenství byla předložena písemná vyjádření žalobcem, zastoupeným Wilma Viscardini Donà, advokátkou advokátní komory v Padově, italskou vládou, zastoupenou Luigi Ferrari Bravem, ředitelem služby pro diplomatické spory, jako zmocněncem, za pomoci Sergia Laporty, státního advokáta, a Komisí Evropských společenství, zastoupenou Johannesem Fønsem Buhlem, právním poradcem Komise, a Enricem Traversou, členem jejího právního oddělení, jako zmocněnci.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování.

II – Písemná vyjádření

A – První otázka

Žalobce připomíná, že pro zodpovězení první otázky je přece jen potřebné prozkoumat rovněž otázku druhou, protože kvalifikace zdanění jako poplatku s účinkem rovnocenným clu ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy o EHS přirozeně vyplývá z vyloučení jiných kvalifikací, zejména kvalifikace jako vnitrostátní zdanění ve smyslu článku 95. Soudní dvůr opakovaně prohlásil, že peněžní náklady zatěžující zvláště dovezené výrobky, a nikoli výrobky domácí, představují poplatky s účinkem rovnocenným clu. Soudní dvůr nicméně nikdy neprohlásil, že se diskriminace musí týkat totožných výrobků, ale může se týkat i výrobků podobných. Soudní dvůr ostatně prohlásil, že výrobky spadající do stejné daňové, celní nebo statistické klasifikace jsou podobné a v tomto kontextu se žalobce odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 4. dubna 1968 (Fink – Frucht, věc 27/67, Recueil 1968, s. 327). Soudní dvůr se kromě toho domnívá, že náklad zatěžující dovezený výrobek, když neexistují domácí totožné nebo podobné výrobky, představuje vnitrostátní zdanění jenom tehdy, pokud spadá do obecného režimu vztahujícího se systematicky na kategorie výrobků podle objektivních kritérií použitých nezávisle na původu výrobku (spojené věci 2 a 3/69, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, Recueil 1969, s. 211; věc 78/76 Steinike a Weinlig, Recueil 1977, s. 595; věc 90/79 Komise v. Francie, Recueil 1981, s. 283). Nebylo by tedy přesné říct, že poplatek s rovnocenným účinkem musí vždy a nutně rozlišovat mezi dovezenými a domácími totožnými výrobky. Mělo by stačit, že existuje rozlišování mezi výrobky stejné kategorie a v tomto kontextu se žalobce odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983 (Komise v. Dánsko, věc 158/82, Recueil 1983, s. 3573).

V tomto případě žalobce upřesňuje, že daň se bez rozdílu použije na dovážené a domácí banány. Domácí produkce banánů nicméně v Itálii neexistuje. To, že chybí domácí produkce, však není dostačující pro to, aby daň, o kterou jde, bylo možné kvalifikovat jako poplatek s účinkem rovnocenným clu, pokud spadá do obecného systému zdanění použitého systematicky a podle objektivních kritérií na všechny výrobky stejné celní nebo daňové kategorie. Banány se nacházejí v kapitole 8 společného celního sazebníku pod názvem „Jedlé ovoce a ořechy; kůra citrusových plodů a melounů“. Ovoce je dále rozděleno do několika celních položek od 08.01 do 08.12, zatímco kůra citrusových plodů a melounů spadá do celní položky 08.13. Banány jsou konkrétně zařazeny do celní položky 08.01, která zahrnuje všechny druhy exotického ovoce.

Pro účely použití DPH nerozeznávají italské právní předpisy různé druhy ovoce. Přesto je banán jediným ovocem z celé kategorie „jedlého ovoce“, včetně toho, které spadá do zvláštní celní položky, které je zatíženo spotřební daní. Tím, že Itálie udržuje nízkou sazbu DPH pro všechny druhy ovoce, aniž by je rozlišovala (což by bylo zjevně v rozporu s článkem 95 Smlouvy), a tím, že pouze v případě banánů používá zdanění nazvané spotřební daní, se dosahuje dvojího účinku, a to toho, že Itálie nezdaňuje nadměrně vlastní ovoce, čímž podporuje jeho odbyt, a na druhou stranu významně brzdí dovoz banánů. Právě takový je cíl daně, se kterou je spojen systém dovozních kvót a s níž je spojeno systematické odvolávání se na článek 115 Smlouvy, jak vyplývá z informace italského stálého zastoupení ze dne 11. dubna 1972.

Jediným cílem pojmenování „spotřební daň“ je zakrýt skutečnou povahu daně, kterou představuje zdanění, jež se jako takové vztahuje na dovoz a jež bylo skryto ve vnitrostátním zdanění. Daň je vybírána v okamžiku dovozu nezávisle na tom, jestli jsou banány určeny ke spotřebě nebo nikoliv. Banány musí určitou dobu, pět až šest dnů, zrát ve zvláštních skladech. Pokud se v průběhu této doby zkazí a nejsou prodejné, daň se určitě nevrací. Dále není pro případ opětovného vývozu stanoveno vrácení dotčené daně, tudíž tato daň představuje rovněž poplatek s účinkem rovnocenným při vývozu.

Žalobce navrhuje, aby Soudní dvůr odpověděl vnitrostátnímu soudu takto:

„Zdanění nazvané spotřební daní, které formálně zatěžuje jak dovážené, tak domácí banány, avšak které se ve skutečnosti použije jenom na dovážené banány, pokud z důvodu klimatických podmínek neexistuje domácí produkce banánů, a které nepostihuje systematicky ovoce všeho druhu a původu, představuje poplatek s účinkem rovnocenným clu, který zakazují články 9 a 12 Smlouvy o EHS.“

Italská vláda připomíná, že pojem poplatku s rovnocenným účinkem nezahrnuje poplatky, které zatěžují stejným způsobem uvnitř státu podobné nebo srovnatelné domácí výrobky nebo které při nedostatku výrobků tohoto druhu spadají alespoň do obecného systému vnitrostátního zdanění. V rozsudku ze dne 18. června 1975 (IGAV v. ENCC, věc 94/74, Recueil s. 699) Soudní dvůr nicméně upřesnil, že poplatek vztahující se na domácí a dovážené výrobky může představovat poplatek s rovnocenným účinkem, když je určený výlučně k podpoře činností, které přinášejí prospěch zvláště domácímu zdaněnému výrobku.

Podle italské vlády z těchto zásad vyplývá, že spotřební daň nemůže představovat poplatek s rovnocenným účinkem, neboť na jedné straně zatěžuje stejným způsobem dovážený a domácí produkt, který se, i když v menším množství, nachází na trhu. Na druhé straně nemá výnos ze spotřební daně podle italské vlády specifické určení, neboť představuje daňový příjem totožný s ostatními daňovými příjmy a stejně jako tyto ostatní příjmy pomáhá obecně financovat státní výdaje ve všech odvětvích. Vybírání daně z výrobku pocházejícího ze třetích zemí nemůže být považováno za neslučitelné s článkem 12 Smlouvy, který se týká obchodů s výrobky pocházejícími z členského státu, ani odporující společné organizaci zemědělských trhů s ovocem a zeleninou, poněvadž nařízení Rady (EHS) č. 1035/72 ze dne 18. května 1972 o společné organizaci trhu s ovocem a zeleninou (Úř. věst. L 118, s. 1) se na banány patřící (spolu s dalším exotickým ovocem) do položky 08.01 společného celního sazebníku nepoužije (čl. 1 odst. 2 výše uvedeného nařízení). Italská vláda navrhuje, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku v tom smyslu, že zdanění zatěžující stejným způsobem spotřebu dovážených a domácích výrobků nepředstavuje poplatek s rovnocenným účinkem, ale naopak by mělo být kvalifikováno jako vnitrostátní zdanění.

Komise upozorňuje, že podle ustálené judikatury Soudního dvora každý jednostranně uložený finanční náklad, bez ohledu na svůj název nebo způsob vybírání, postihující zboží z důvodu skutečnosti, že překračuje hranici, představuje, pokud není clem jako takovým, poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy, i když nevyvolává žádný diskriminační nebo ochranný účinek a zdaňovaný výrobek nekonkuruje domácí výrobě. Jinak by tomu bylo, kdyby dotčený poplatek představoval odměnu dovozci za skutečně poskytnutou službu v částce přiměřené této službě, anebo kdyby byl součástí obecného systému vnitrostátních poplatků vztahujících se systematicky podle stejných kritérií na domácí a dovážené výrobky. Komise upozorňuje, že zdanění banánů v Itálii je v této zemi součástí zvláštních daní ze spotřeby, které představují jednu skupinu nepřímých daní. Různé výrobky, jak dovážené, tak domácí, podléhají v případě absence harmonizace této oblasti na úrovni Společenství různým sazbám spotřebních daní z důvodu daňové nebo rozpočtové politiky. Italská produkce banánů existuje, ale je zcela zanedbatelná a omezená na Sicílii. Ke spotřebním daním uplatňovaným v Itálii na spotřebu různých výrobků, jak domácích, tak dovážených, patří spotřební daně zatěžující tropické produkty: spotřební daň z kávy, spotřební daň z kakaa a spotřební daň z banánů.

Komise se odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 3. února 1981 (Komise v. Francie, věc 90/79, Recueil 1981, s. 283), ve kterém Soudní dvůr uznal, že:

„ …ani náklad, který zatěžuje výrobek dovážený z jiného členského státu, když neexistuje totožný nebo podobný výrobek domácí, nepředstavuje poplatek s rovnocenným účinkem, ale vnitrostátní zdanění ve smyslu článku 95 Smlouvy, pokud spadá do obecného režimu vnitrostátních poplatků, které se systematicky vztahují na kategorie výrobků podle objektivních kritérií použitých nezávisle na původu výrobků.“

Soudní dvůr dodal, že dokonce ani za předpokladu výjimečně nízké domácí produkce by z uvedeného nevyplývalo, že by zdanění muselo být nezbytně považováno za poplatek s účinkem rovnocenným clu.

V daném případě není jednoduché určit, zda má být spotřební daň zatěžující v Itálii banány a výrobky z banánů posouzena na základě ustanovení obsažených v článcích 9 a 12 Smlouvy. Jednak je počet tropických produktů podléhajících v Itálii spotřební dani poměrně omezený, a jednak je počet tropických produktů, které jsou dovážené ve velkém množství, a tedy reprezentativní, poměrně nízký.

Komise se přiklání ke stanovisku, že spotřební daň z banánů musí být posouzena na základě zákazu diskriminačního vnitrostátního zdanění obsaženého v článku 95 Smlouvy.

B – Druhá otázka

Vyjádření žalobce, co se týče druhé otázky, jsou obsažena ve shrnutí jeho vyjádření týkajících se výše uvedené první otázky.

Italská vláda připomíná, že níže rozvinuté úvahy ohledně čtvrté otázky zahrnují druhou a třetí otázku, a jelikož je nemožné vyvodit z článku 95 kritérium dovolující posoudit slučitelnost se zásadami Společenství ve věci vnitrostátního zdanění, stanovenými pro výrobky ve volném oběhu, nemá smysl se ptát, zda je dotčené zdanění teoreticky neslučitelné s prvním a druhým pododstavcem výše uvedeného článku. Italská vláda nicméně podpůrně činí následující vyjádření.

Článek 95 první pododstavec nelze považovat za porušený z toho důvodu, že ostatní ovoce z domácí produkce není podrobeno spotřební dani.

Zdá se, že z organizace založené výše uvedeným nařízením č. 1035/72 rovněž vyplývá, že vztah podobnosti mezi banány (které spadají do jiné celní položky) a ovocem italské produkce není postřehnutelný.

Komise je toho názoru, že italská spotřební daň z čerstvých a sušených banánů, pokud jde o banány pocházející z jiných členských států produkujících banány – v praxi se jedná o banány z francouzských zámořských departmentů , představuje zdanění, které musí být posouzené podle kritérií vyjádřených v článku 95 Smlouvy o EHS. Podle názoru Komise je takové zdanění porušením tohoto článku.

C – Třetí otázka

Italská vláda připomíná, že úvahy rozvinuté ohledně čtvrté otázky zahrnují otázku třetí ve smyslu výše označeném, vláda nicméně podpůrně činí následující vyjádření.

Cílem čl. 95 druhého pododstavce je zabránit rozlišování mezi výrobky, které jsou vzájemně nahraditelné, a které si proto konkurují, ačkoliv jen potenciálně, i když jsou z objektivního hlediska rozdílné. Spotřební daň z banánů (uložená jak na domácí, tak i dovezené produkty) nemůže upřednostnit výhradně domácí produkci stolního ovoce (jablka, hrušky, atd.) před produkcí tohoto stolního ovoce v jiných členských státech. Dotčené zdanění se tedy nachází mimo zákaz vyjádřený v čl. 95 druhém pododstavci, jelikož zdanění zatěžující hypoteticky určitý druh výrobku podporuje obecně výrobu (nejen domácího) zboží ve Společenství, kterým lze tento druh výrobku teoreticky nahradit.

Komise připomíná, že dotčená spotřební daň zatěžuje téměř výhradně dovážené produkty. Tato ani žádná jiná podobná nebo srovnatelná italská daň nezatěžuje naopak různé druhy ovoce domácí produkce. Tato rozdílnost daňového zacházení mezi banány na jedné straně a ostatními druhy ovoce na straně druhé je podle Komise porušením článku 95 Smlouvy, a to vzhledem k existenci vztahu „podobnosti“, který je patrný mezi banány a ostatním stolním ovocem.

Komise se odvolává na judikaturu Soudního dvora, a zvláště na rozsudky ze dne 27. února 198011 Věc 168/78, Komise v. Francouzská republika, Recueil 1980, s. 347; věc 169/78, Komise v. Italská republika, Recueil 1980, s. 385; věc 170/78, Komise v. Spojené království, Recueil 1980, s. 417; věc 171/78, Komise v. Dánské království, Recueil 1980, s. 447.
ve věci výkladu pojmů „podobných výrobků“ ve smyslu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy. V dotčeném případě Komise konstatuje, že:

a) banány a jiné druhy ovoce typicky italské produkce jsou všechno zemědělské produkty získané stejnými postupy kultivace, jelikož jde ve všech případech o „ovoce“ nebo rostlinné orgány vznikající z proměny květu po oplodnění vajíček;

b) banány a jiné stolní ovoce mají podobné charakteristické vlastnosti a uspokojují stejné potřeby spotřebitelů;

c) banány, ačkoliv nejsou „naprosto totožné“ s jablky, hruškami, broskvemi a jiným ovocem, jehož produkce je v Itálii rozšířena, představují shodné nebo „podobné“ produkty a určitě „srovnatelné z hlediska použití“, dokonce „široce srovnatelné“ s typicky italskými výše uvedenými druhy ovoce;

d) dokonce i když jde, jako ve věci 148/77 (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. října 1978, H. Hansen Jun. & O. C. Balle GmbH & Co. v. Hauptzollamt Flensburg, Recueil s. 1787), o výrobky „pocházející z jiných regionů než regionů evropského podnebního pásma“ (z takových regionů, jako jsou francouzské zámořské departmenty), není možné při srovnání banánů s ovocem italské produkce najít „citlivé problémy podobnosti“, na které se odvolává Soudní dvůr v rozsudku Hansen, který rovněž obsahuje srovnání mezi jedním výrobkem – rumem typickým pro francouzské zámořské departmenty a obdobnými alkoholickými nápoji vyrobenými ve Společenství.

Komise argumentuje tím, že zvláštní daňový náklad postihující pouze banány, totiž produkt výhradně dovážený, představuje diskriminaci neslučitelnou s čl. 95 prvním pododstavcem Smlouvy.

D – Čtvrtá otázka

Italská vláda konstatuje, že je namístě odpovědět na čtvrtou otázku tak, že článek 95 se použije výhradně na výrobky pocházející z členských států Společenství, přičemž je vyloučena jeho použitelnost na výrobky ve volném oběhu. Článek 9 odst. 2 Smlouvy rozlišuje v rámci ustanovení hlavy I (druhé části Smlouvy) ta ustanovení, která jsou použitelná nejen na zboží pocházející z členských států, ale rovněž na výrobky pocházející ze třetích zemí, které jsou uvedené do volného oběhu. Ve Smlouvě naopak neexistuje obdobné ustanovení, které by dovolovalo rozšíření ustanovení článku 95 a dalších ustanovení, která se týkají politiky Společenství a jsou obsažena ve třetí části Smlouvy, rovněž na výrobky ve volném oběhu.

Italská vláda kromě toho konstatuje, že je důležité poznamenat, že článek 95 se týká „domácích výrobků“ a „výrobků členských států“, a odvolává se tak na výrobky „pocházející“ z jednoho z členských států Společenství (jelikož výrobek s proveniencí z jednoho z členských států, ale pocházející ze třetí země, je ve Smlouvě definovaný jako výrobek ve volném oběhu).

Článek 95 představuje jedno z opatření, které má zajistit, aby „na společném trhu nebyla narušována hospodářská soutěž“ [v souladu s písmenem f) článku 3 Smlouvy], o čemž z hlediska systematického svědčí podobnost mezi články 95 až 99 Smlouvy a pravidly hospodářské soutěže.

Judikatura Soudního dvora poukazuje na existenci vztahu komplementárnosti mezi ustanoveními článku 95 a článku 12, která se týkají zrušení všech celních překážek mezi členskými státy. Ve Smlouvě není ustanovení, které by dovolilo uvažovat o možnosti rozšíření zásady národního zacházení i na výrobky ve volném oběhu. Ochrana výrobků Společenství proti konkurenci, kterou představují podobné výrobky pocházející ze třetích zemí, je zajištěna jednak společným celním sazebníkem, jednak dvoustrannými nebo mnohostrannými dohodami uzavřenými Společenstvím.

Podle Komise Smlouva neobsahuje pro obchod s třetími zeměmi, co se týče vnitrostátního zdanění, žádné pravidlo podobné pravidlu z článku 95, které je použitelné jen na výrobky pocházející z členských států. Ustanovení článku 95 se nepoužije na výrobky pocházející ze třetích zemí, i když byly tyto výrobky ve volném oběhu v členském státě Společenství před jejich opětovným vývozem do jiného členského státu, aniž by byla nicméně dotčena případná platná smluvní ustanovení mezi Společenstvím a zemí původu určeného zboží.

E – Pátá otázka

Italská vláda se odvolává na prohlášení Soudního dvora ohledně toho, že ustanovení GATT nejsou způsobilá přiznat jednotlivcům práva, jichž se mohou dovolávat před soudem. Vláda uvádí, že země (v tomto případě Kolumbie) přistoupily ke Všeobecné dohodě prostřednictvím protokolu o „prozatímním přistoupení“ a že tedy nemohou být počítány mezi smluvní strany, na něž se odvolává článek III.

Funkce a rozsah článku 95 Smlouvy a článku III GATT se neshodují z důvodu odlišného „kontextu“, v jehož rámci jsou jednotlivá ustanovení určena k použití, jelikož GATT nepředstavuje celní unii. Je důležité zdůraznit, že čl. III odst. 2 GATT se týká daňového režimu pouze výrobků „podobných“ (výrobkům domácím) a neobsahuje žádné ustanovení podobné čl. 95 druhému pododstavci Smlouvy, které se může vztahovat na objektivně odlišné výrobky, které si nicméně vzájemně konkurují.

Italská vláda tvrdí, že čl. III odst. 2 GATT vyjadřuje zájem vyvarovat se situace, v níž je navzdory formálnímu dodržování celkové daňové rovnosti mezi domácími a dováženými „podobnými“ výrobky dovážený podobný výrobek nakonec stejně diskriminovaný v důsledku konkrétních podmínek použití vnitrostátního zdanění. Toto se nicméně vztahuje na (domácí a dovážené) „podobné“ výrobky, které jsou jako takové přímo konkurenční a na které je kladen důraz v čl. III odst. 2, jehož rozsah a smysl, značně odlišný od rozsahu a smyslu článku 95 Smlouvy, je objasněn „poznámkami“, které se nacházejí v Příloze I k Všeobecné dohodě. Pokud jde o čl. III odst. 2, poznámky upřesňují, že daň odpovídající požadavkům první části ustanovení nebude považována za odporující požadavkům druhé věty stejného ustanovení kromě případu, kdy se jedná o soutěž mezi zdaněným výrobkem a výrobkem, který s ním přímo soutěží nebo jej může nahradit a který nebyl podobně zdaněn.. Italská vláda navrhuje, aby Soudní dvůr odpověděl na pátou otázku v tom smyslu, že vnitrostátní zdanění odporující ustanovením článku 95 Smlouvy může být nicméně v souladu s článkem III GATT, pokud jde o výrobky, které si přímo nekonkurují.

Komise připomíná, že podle ustálené judikatury Soudní dvůr odpověděl negativně na otázku přímé použitelnosti určitých ustanovení dohody GATT, zejména jejího článku III týkajícího se zákazu diskriminačního zacházení v oblasti vnitrostátních daní, které se vztahují na výrobky pocházející ze smluvního státu dohod GATT. Soudní dvůr učinil tento závěr na základě úvah týkajících se systému dohody GATT, která byla založena na zásadě jednání konaných na základě reciprocity a vzájemných výhod a vyznačuje se velkou pružností svých ustanovení.

Žalobce se ke třetí, čtvrté a páté otázce nevyjádřil.


III – Odpověď na otázku položenou Soudním dvorem

Během jednání konaného dne 17. června 1986 vyzval Soudní dvůr italskou vládu, aby mu poskytla přesné údaje týkající se uvalení sporné spotřební daně na banány domácí produkce.

Italská vláda odpověděla dopisem ze dne 25. července 1986 došlým kanceláři Soudního dvora dne 31. července 1986.

Italská vláda předložila dokument, který ukazuje, že v období od roku 1982 do roku 1985 činila domácí produkce banánů kolem 110 až 120 tun za rok.

Italská vláda poukázala na to, že výnos sporné spotřební daně mohl být snadno vypočítaný na základě její sazby stanovené v článku 3 nařízení s mocí zákona č. 688 ze dne 30. září 1982.



T. F. O’Higgins
Soudce zpravodaj




ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

ze dne 7. května 1987 Jednací jazyk: italština

ve věci 193/85,
jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS italským Tribunale di Milano o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem

mezi

Cooperativa Co-Frutta SRL

a

Amministrazione delle finanze dello Stato

o výkladu článků 9, 12 a 95 Smlouvy o EHS a článku III GATT,


SOUDNÍ DVŮR

ve složení: Y. Galmot, předseda senátu, vykonávající funkci předsedy, C. Kakouris, T. F. O’Higgins a F. Schockweiler, předsedové senátů, G. Bosco, T. Koopmans, O. Due, U. Everling, K. Bahlmann, R. Joliet a G. C. Rodríguez Iglesias, soudci,

generální advokát: C. O. Lenz
vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada


s ohledem na vyjádření předložená:
– za Cooperativa Co-Frutta SRL Wilma Viscardini Donà, advokátkou advokátní komory v Padově,
– za italskou vládu Luigi Ferrari Bravem, ředitelem služby pro diplomatické spory, za pomoci Sergia Laporty, státního advokáta,
– za Komisi Evropských společenství Johannesem Fønsem Buhlem, právním poradcem Komise, a Enricem Traversou, členem jejího právního oddělení,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření na jednání konaném dne 17. června 1986,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. října 1986,

vydává tento:



Rozsudek



1 Usnesením ze dne 17. ledna 1985 došlým kanceláři Soudního dvora dne 21. června 1985 položil Tribunale di Milano na základě článku 177 Smlouvy o EHS pět předběžných otázek o výkladu článků 9, 12 a 95 Smlouvy o EHS, stejně jako článku III Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT).

2 Tyto otázky byly vzneseny před uvedeným soudem v rámci sporu mezi Cooperativa Co-Frutta SRL (dále „Co-Frutta“), družstvem zabývajícím se zráním banánů, a Amministrazione delle finanze dello Stato, který se týká vrácení částek vybraných z titulu spotřební daně z čerstvých banánů, v tomto případě z banánů pocházejících z Kolumbie a dovezených z Beneluxu do Itálie prostřednictvím Co-Frutta.


3 Tribunale di Milano se domnívá, že v průběhu sporu vyvstaly otázky ohledně výkladu práva Společenství, a proto přerušil řízení do doby, než se Soudní dvůr vyjádří k následujícím předběžným otázkám:


4 Ze spisu vyplývá, že italská produkce banánů, která je omezená na Sicílii, činila v roce 1985 120 tun a že ve stejném roce dosáhl dovoz banánů do Itálie 357 500 tun.


5 Ze spisu rovněž plyne, že italské daňové právní předpisy upravují celkem devatenáct spotřebních daní, z nichž tři zatěžují tropické produkty, a sice daň z kávy, daň z kakaa a daň z banánů. K dalším spotřebním daním ze zboží určeného k lidské spotřebě patří daň z alkoholu, daň z piva, daň z cukrů, daň ze sladidel, daň z rostlinných olejů a daň z margarínu. Existuje rovněž deset jiných spotřebních daní týkajících se dalšího zboží, které není určeno k výživě, k nimž se řadí daň z tabákových výrobků, daň ze zápalek, daň z metanu a daň z minerálních a jiných olejů.


6 Pokud jde o skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená na základě článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora, odkazuje se na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou dále převzaty pouze v rozsahu nezbytném pro úvahy Soudního dvora.


K první a druhé otázce

7 První a druhá otázka se týkají vymezení rozdílu mezi poplatkem s účinkem rovnocenným clu ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy a vnitrostátním zdaněním ve smyslu článku 95 a mají za cíl umožnit předkládajícímu soudu, aby zařadil spotřební daň z banánů do jedné nebo druhé kategorie. Na tyto dvě otázky je tedy třeba odpovědět společně.


8 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že zákaz stanovený články 9 a 12 Smlouvy, pokud jde o poplatky s rovnocenným účinkem, se týká jakéhokoliv poplatku požadovaného při dovozu nebo z důvodu dovozu, který se konkrétně vztahuje na dovezený výrobek a nevztahuje se na podobný výrobek domácí, a v důsledku dopadu na pořizovací cenu tohoto výrobku tak ovlivňuje volný pohyb zboží stejně restriktivním způsobem jako clo.


9 Základní vlastnost poplatku s účinkem rovnocenným clu, která ho odlišuje od vnitrostátního zdanění, spočívá ve skutečnosti, že tento poplatek zatěžuje výhradně dovážený výrobek jako takový, zatímco vnitrostátní zdanění se týká současně dovážených i domácích výrobků.


10 Soudní dvůr nicméně uznal, že ani náklad, který zatěžuje výrobek dovážený z jiného členského státu, když neexistuje totožný nebo podobný výrobek domácí, nepředstavuje poplatek s rovnocenným účinkem, ale vnitrostátní zdanění ve smyslu článku 95 Smlouvy, pokud spadá do obecného režimu vnitrostátních poplatků, které se systematicky vztahují na kategorie výrobků podle objektivních kritérií použitých nezávisle na původu výrobků.


11 Z těchto úvah je patrné, že i kdyby bylo v určitých případech třeba, s ohledem na kvalifikaci poplatku zatěžujícího dovážené výrobky, stavět naroveň domácí výjimečně nízkou výrobu a neexistenci takové výroby, nevyplývalo by z toho, že by sporný poplatek musel být nezbytně považovaný za poplatek s účinkem rovnocenným clu. Především tomu tak nebude, pokud je součástí obecného systému vnitrostátních poplatků vztahujících se systematicky na kategorie výrobků podle výše uvedených kritérií.


12 V případě takové spotřební daně, jako je daň zpochybněná v původním řízení, je tato daň součástí obecného systému vnitrostátního zdanění. Devatenáct spotřebních daní je upraveno společnými daňovými pravidly a nezávisle na původu dotčeného výrobku zatěžují kategorie výrobků na základě objektivního kritéria, a sice příslušnosti výrobku k určité kategorii zboží. Některé z těchto daní zatěžují produkty určené k lidské výživě, včetně spotřební daně z banánů. Zdá se, že skutečnost, zda je toto zboží domácí nebo zahraniční výroby, nemá vliv na sazbu daně, základ daně, ani na způsoby výběru daně. Příjem z těchto daní nemá specifické určení; představuje daňový příjem totožný s ostatními daňovými příjmy a stejně jako tyto ostatní příjmy pomáhá obecně financovat státní výdaje ve všech odvětvích.


13 V důsledku toho musí být sporná spotřební daň považována za nedílnou součást obecného systému vnitrostátního zdanění ve smyslu článku 95 Smlouvy a její slučitelnost s právem Společenství musí být posuzována v rámci tohoto článku, a ne v rámci článků 9 a 12 Smlouvy.


14 Je tedy namístě odpovědět na první a druhou otázku tak, že zdanění nazvané spotřební daní, zatěžující jak dovážené, tak domácí výrobky, které se však použije téměř výhradně na dovážené výrobky, protože domácí produkce je výjimečně nízká, nepředstavuje poplatek s účinkem rovnocenným dovoznímu clu ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy, pokud spadá do obecného systému vnitrostátních poplatků, které se vztahují systematicky na kategorie výrobků podle objektivních kritérií použitých nezávisle na jejich původu. Nabývá tudíž charakteru vnitrostátního zdanění ve smyslu článku 95.


Ke třetí otázce

15 Třetí otázka vnitrostátního soudu směřuje k zjištění, zda je dotčená daň zakázaná podle článku 95 druhého pododstavce v případě, kdy je považována za vnitrostátní zdanění, jelikož umožňuje ochranu jiného ovoce, a to hlavně typicky domácího ovoce.


16 V tomto směru je důležité nejdříve konstatovat, že v rozsudku z tohoto dne (Komise v. Italská republika, věc 184/85, Recueil 1987, s. 2013) Soudní dvůr prohlásil, že „Italská republika tím, že zavedla a ponechala v platnosti spotřební daň z čerstvých banánů použitelnou na banány pocházející z jiných členských států, zejména z francouzských zámořských departementů, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 95 druhého pododstavce Smlouvy o EHS“.


17 Soudní dvůr posoudil kritérium podobnosti, na němž je založený zákaz článku 95 prvního pododstavce, přičemž přihlédl jednak k souhrnu objektivních vlastností obou kategorií produktů, a sice banánů a stolního ovoce typicky italské produkce, jako jsou například jejich organoleptické vlastnosti, obsah vody, a jednak ke skutečnosti, zda obě kategorie ovoce jsou nebo nejsou způsobilé uspokojovat stejné potřeby spotřebitelů.


18 Soudní dvůr konstatoval, že tyto dvě kategorie produktů mají rozdílné vlastnosti, co se týče jejich organoleptických vlastností i schopnosti uspokojovat stejné potřeby spotřebitelů. Soudní dvůr proto došel k závěru, že tyto dvě kategorie produktů nejsou podobné ve smyslu článku 95.


19 Při nesplnění podmínky podobnosti vyžadované prvním pododstavcem článku 95 je cílem druhého pododstavce tohoto článku, jak připomíná Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku z tohoto dne, zahrnout všechny formy nepřímé daňové ochrany v případě výrobků, které si nejsou podobné ve smyslu prvního pododstavce, ale vzájemně si konkurují, i když jen částečně, nepřímo nebo potenciálně.


20 Toto ustanovení tak sleduje obecný cíl zajištění daňové neutrality a snaží se předejít tomu, aby jeden členský stát diskriminoval výrobek dovážený z jiného členského státu, a tím upřednostňoval domácí výrobky prostřednictvím svých vnitrostátních daňových právních předpisů, čímž by vytvořil překážky volnému pohybu zboží mezi členskými státy.


21 Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku upřesnil, že banány umožňují spotřebiteli ovoce alternativní volbu. Banány tak musí být považovány za produkt, který je v částečném konkurenčním vztahu s takovým ovocem. Jejich zdanění tudíž nesmí mít za následek nepřímou ochranu stolního ovoce typicky italské produkce.


22 Pokud jde o ochrannou povahu daňového režimu zavedeného zákonem č. 986, stejný rozsudek konstatoval, že tento režim se vyznačuje tím, že se sporná spotřební daň nepoužije na nejtypičtější domácí ovoce. Ochranná povaha tohoto zdanění je zdůrazněná skutečností, že jeho sazba činí 525 ITL za kilogram, což je téměř polovina dovozní ceny v roce 1985. Tento rozdíl ve zdanění ovlivňuje trh dotčených produktů tím, že snižuje potenciální spotřebu dovážených produktů.


23 Je tedy namístě odpovědět na třetí otázku tak, že článek 95 druhý pododstavec Smlouvy brání existenci spotřební daně zatěžující určité dovážené ovoce, pokud tato může chránit domácí produkci ovoce.


Ke čtvrté otázce

24 Čtvrtá otázka se týká toho, zda se článek 95 použije na všechny výrobky pocházející z členských států, včetně výrobků pocházejících ze třetích zemí, které se nacházejí ve volném oběhu v členských státech.


25 Je pravda, že na rozdíl od článku 9 Smlouvy, který výslovně uvádí výrobky pocházející ze třetích zemí, které se nacházejí ve volném oběhu v členských státech, článek 95 uvádí jen výrobky „jiných členských států“. Z ustálené judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že v systému Smlouvy představují první a druhý pododstavec článku 95 doplněk k ustanovením o odstranění cel a poplatků s rovnocenným účinkem. Jejich cílem je zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy v normálních soutěžních podmínkách vyloučením všech forem ochrany, která by mohla vyplynout z použití diskriminačního vnitrostátního zdanění na výrobky jiných členských států. V tomto smyslu musí článek 95 zaručit úplnou neutralitu vnitrostátního zdanění s ohledem na konkurenci mezi domácími výrobky a výrobky dováženými z jiných členských států.


26 Článek 95 nemůže být vykládán ve smyslu odporujícím výše uvedenému cíli. Podle znění článku 9 prvního pododstavce Smlouvy je Společenství založeno na celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje přijetí společného celního sazebníku. Jak připomněl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 15. prosince 1976 (Donckerwolcke, věc 41/76, Recueil s. 1921), podle článku 9 odstavce 2 se opatření přijatá pro liberalizaci obchodu uvnitř Společenství používají stejně na výrobky pocházející z členských států i na výrobky, které jsou ve Společenství ve volném oběhu, a to v souladu s požadavky stanovenými článkem 10. V tomto směru Soudní dvůr upřesnil, že v souvislosti s volným pohybem uvnitř Společenství jsou výrobky ve volném oběhu definitivně a zcela postaveny naroveň výrobkům pocházejícím z členských států.


27 Ve svém rozsudku ze dne 1. července 1969 (Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, spojené věci 2 a 3/69, Recueil s. 211) Soudní dvůr upřesnil, že význam zákazů obsažených v článcích 9 a 12 Smlouvy spočívá v tom, že s cílem zabránit jejich obcházení různými celními nebo daňovými postupy, snaží se Smlouva předejít jakémukoli eventuálnímu nedostatku v jejich provádění. Soudní dvůr uvedl, že smyslem článku 95 je vyplnit mezery, které by mohl daňový postup vytvořit ve stanovených zákazech.


28 Z toho vyplývá, že výklad článku 95, který by vyloučil jeho použití na výrobky ve volném oběhu, by vedl k výsledku odporujícímu jednak duchu Smlouvy, jak byl vyjádřen v článcích 9 a 10, a jednak jejímu systému. Obchodní politika ve vztahu k třetím zemím totiž spadá do výlučné pravomoci Společenství, s výhradou nutných ochranných opatření, která mohou být přijata za podmínek uvedených v článku 115 Smlouvy. V důsledku toho si členské státy nemohou zachovat volnost při ukládání diskriminačních poplatků na výrobky pocházející ze třetích zemí a nacházející se v členských státech ve volném oběhu.


29 Je tedy namístě odpovědět na čtvrtou otázku tak, že článek 95 Smlouvy se vztahuje na všechny výrobky pocházející z členských států, včetně výrobků pocházejících ze třetích zemí a nacházejících se ve volném oběhu v členských státech.


30 Vzhledem k odpovědi na čtvrtou otázku není namístě odpovídat na pátou otázku.


K nákladům řízení

31 Výdaje vzniklé vládě Italské republiky a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.


Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil Tribunale di Milano usnesením ze dne 17. ledna 1985, rozhodl takto:

1) Zdanění nazvané spotřební daní, zatěžující jak dovážené, tak domácí výrobky, které se však použije téměř výhradně na dovážené výrobky, protože domácí produkce je výjimečně nízká, nepředstavuje poplatek s účinkem rovnocenným dovoznímu clu ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy, pokud spadá do obecného systému vnitrostátních poplatků, které se vztahují systematicky na kategorie výrobků podle objektivních kritérií použitých nezávisle na jejich původu. Nabývá tudíž charakteru vnitrostátního zdanění ve smyslu článku 95.

2) Článek 95 druhý pododstavec Smlouvy brání existenci spotřební daně zatěžující určité dovážené ovoce, pokud tato může chránit domácí produkci ovoce.

3) Článek 95 Smlouvy se vztahuje na všechny výrobky pocházející z členských států, včetně výrobků pocházejících ze třetích zemí a nacházejících se ve volném oběhu v členských státech.






_____________________________________________________________________________