Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61987J0196

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 25. února 1988 Věc 196/87 Komise Evropských společenství v. Spolková republika Německo Rozhodnutí o předběžné otázce [1988] SbSD I-1123 ”De Stad Rajneesh Neo-Sannayas Commune, Steymann”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1988 PAGES 6159

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;FREE MOVEMENT OF SERVICES;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E002;157E059;157E060

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		-Věc 13/76 Donŕ v Mantaro [1976] SbSD 1333 -Věc 53/81 Levin v Staatssecretaris van Justitie [1982] SbSD 1035


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
Pan Steymann německý státní příslušník přesídlil v roce 1983 do Nizozemí a byl tam krátkou dobu zaměstnán. Brzy však zaměstnání opustil a připojil se k náboženské komunitě.
Náboženská komunita zabezpečovala materiální potřeby svých členů, tedy i pana Steymanna, který na oplátku poskytoval komunitě údržbářské a instalatérské služby a účastnil se na obchodních aktivitách komunity.
V roce 1984 se pan Steymann odvolal k nizozemské Státní radě proti rozhodnutí o odmítnutí povolení k pobytu. Svým odvoláním napadl zdůvodnění státního tajemníka ministerstva spravedlnosti, že nebyl činný jako pracovník, a tudíž, že se na jeho případ nevztahují nizozemské předpisy týkající se státních příslušníků ES ve zvýhodněném režimu. Naproti tomu pan Steymann tvrdil, že povolení k pobytu mu mělo být uděleno, neboť byl jak příjemcem tak poskytovatelem služeb v náboženské komunitě.
Státní rada podle čl. 177 Smlouvy ES přerušila řízení a postoupila ESD následující otázky :
1) Mohou být činnosti, které jsou plně a pouze soustředěny kolem účasti na životě komunity založené na náboženství nebo jiné formě filozofie, jejíž členové si navzájem poskytují protislužby, považovány za ekonomické činnosti nebo za služby podle Smlouvy ES;
2) Je třeba články 59 a 60 Smlouvy ES vykládat tak, že se nejedná o poskytování služeb ve smyslu Smlouvy, jestliže příslušník členského státu se přesídlí do jiného členského státu na neurčitou dobu a jestliže tedy jeho pobyt v tomto jiném státě není časově omezen povahou poskytované služby.
Třetí otázka měla stejný obsah, jako ta druhá, ale týkala se přijímání služeb.

Názor soudu a komentář:
Pokud jde o první otázku Soud uvádí, že musí být odpovězena kladně.
Ve svém zdůvodnění Soud zdůrazňuje skutečnost, že účast na činnosti náboženské komunity, nebo komunity založené na jiné formě filozofie se dotýká komunitárního práva, pouze potud, pokud může být považována za ekonomickou činnost ve smyslu čl. 2 Smlouvy ES.
Podle předchozí judikatury Soudu, čl. 2 pokrývá jakékoliv zaměstnání, nebo placené poskytování služeb (např. věc 13/76). Dotčené činnosti se sestávají z práce uskutečňované pro náboženskou komunitu a souvisejí též s komerčními aktivitami komunity. Členové komunity se stěží mohou vyhnout účasti na těchto činnostech. Na oplátku je pak členům komunity poskytováno materiální zabezpečení bez ohledu na povahu a rozsah jejich práce.
Soud poukazuje, že vzhledem k těmto faktům je alespoň nemožné vyloučit, že dotčená činnost nepředstavuje ekonomickou činnost ve smyslu čl. 2 Smlouvy , jelikož “pokud dotčená činnost zajišťuje určitou míru soběstačnosti komunity, a představuje podstatnou součást účasti na životě komunity, mohou být služby, které jsou komunitou poskytovány jejím členům považovány za nepřímou odměnu za jejich činnost”. Nicméně jak bylo konstatováno v předešlých rozsudcích, dotčená činnost musí být opravdová a efektivní, nesmí tedy být marginální či doplňkové povahy (např. věc 53/81).
Pokud jde o druhou a třetí otázku, Soud uvádí, že čl. 59 a 60 Smlouvy ES se nevztahují na případ “kdy státní příslušník jednoho členského státu přesídlí na území jiného členského státu, za účelem poskytování, nebo přijímání služeb v tomto druhém státě po neurčitou dobu”.
Soud zakládá svůj názor na znění čl. 60. Nicméně poukazuje na to, že činnosti uskutečňované na trvalém základě, nebo bez předvídatelné doby trvání mohou v závislosti na okolnostech spadat pod rozsah čl. 48 až 51, nebo čl. 52 až 58 Smlouvy.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ARTICLE 2 OF THE EEC TREATY MUST BE INTERPRETED AS MEANING THAT ACTIVITIES PERFORMED BY MEMBERS OF A COMMUNITY BASED ON RELIGION OR ANOTHER FORM OF PHILOSOPHY AS PART OF THE COMMERCIAL ACTIVITIES OF THAT COMMUNITY CONSTITUTE ECONOMIC ACTIVITIES IN SO FAR AS THE SERVICES WHICH THE COMMUNITY PROVIDES TO ITS MEMBERS MAY BE REGARDED AS THE INDIRECT QUID PRO QUO FOR GENUINE AND EFFECTIVE WORK.

2. ARTICLES 59 AND 60 OF THE TREATY DO NOT COVER THE SITUATION WHERE A NATIONAL OF A MEMBER STATE GOES TO RESIDE IN THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE AND ESTABLISHES HIS PRINCIPAL RESIDENCE THERE IN ORDER TO PROVIDE OR RECEIVE SERVICES THERE FOR AN INDEFINITE PERIOD.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Udo Steymann proti Staatssecretaris van Justitie. Věc 196/87.

Klíčová slova

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State Nizozemska - Hospodářské činnosti členů náboženských společenství – Volný pohyb služeb.

Předmět:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná podle článku 177 Smlouvy o založení EHS Raad van State (Council of State) z Nizozemí.

I – Skutkové okolnosti a řízení

Právní rámec

Vnitrostátní právní předpisy

Podle čl. 91 odst. 1 návětí a písm. a)

Vreemdelingenbesluit

(vyhlášky o cizincích) ze dne 19. září 1966, Staatsblad 387, se v Nizozemsku státní příslušník státu Evropského hospodářského společenství, který zde pobývá nebo zde zamýšlí pobývat za účelem výkonu závislé či nezávislé činnosti, nebo jakožto příjemce služeb, považuje za zvýhodněného státního příslušníka EHS. Toto ustanovení představuje výjimku z všeobecných prováděcích pravidel týkajících se přijímání cizinců podle čl. 11 odst. 5

Vreemdelingenwet

(cizineckého zákona) ze dne 13. ledna 1965, Staatsblad 40, podle nějž vydání povolení k pobytu může být zamítnuto z důvodů obecného zájmu.

Kapitola B 4 odst. 3.3.1.

Vreemdelingencirculaire

(oběžníku o cizincích) z r. 1982, použitelná v době sporného rozhodnutí, zní takto:

„V rámci volného pohybu služeb mají státní příslušníci členských států Evropského hospodářského společenství právo vstupovat na území jiného členského státu a pobývat v něm za účelem poskytování nebo přijímání služby, a přitom – na rozdíl od volného pohybu pracovníků a práva na usazování osob samostatně výdělečně činných – zachovat místo svého trvalého pobytu v jiném státě Společenství.

Příklady:

– technik, jenž přijíždí za účelem instalace stroje;

– advokát s příslušným pověřením, jenž přijíždí za účelem konzultace;

– v opačném směru návštěva u nizozemského advokáta nebo odborníka za účelem konzultace.“

Relevantní ustanovení práva Společenství

Druhý bod odůvodnění směrnice 73/148 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb (Uř. věst. 1973, L 172, s. 14) stanoví:

„vzhledem k tomu, že svobody usazování může být plně dosaženo jen tehdy, je-li osobám, které mají této svobody využívat, přiznáno právo trvalého pobytu; že volný pohyb služeb vyžaduje, aby osoby poskytující i příjímající služby měly zajištěno právo pobytu po dobu poskytování služby“.

Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) stanoví::

„1. Členské státy odstraní za podmínek stanovených v této směrnicí omezení pohybu a pobytu:

a) státních příslušníků členského státu, kteří jsou usazeni nebo se chtějí usadit v jiném členském státě, aby zde mohli vykonávat samostatně výdělečnou činnost, nebo kteří chtějí v tomto státě poskytovat služby;

b) státních příslušníků členských států, kteří chtějí vycestovat do jiného členského státu jako příjemci služeb.“

Skutečnosti předcházející věci v původním řízení

Udo Steymann, německý státní příslušník a zaměstnáním instalatér, přicestoval do Nizozemska na začátku roku 1983, vykonával v Amsterdamu po krátkou dobu svou profesi prostřednictvím kanceláře pro zprostředkování krátkodobého zaměstnání a později se stal členem sdružení „De Stad Rajneesh Neo-Sannyas Commune“ (dále jen „Bhagwanovo společenství“). Cílem tohoto společenství je podle čl. 2 odst. 1 jeho statutu:

„být náboženským společenstvím (novo-)sanjásinů (a v této věci jít příkladem), jejichž život je řízen ve všech ohledech učením a náboženským názorem Bhagwana Shree Rajneeshe, a toto učení tak s odhodláním podporovat.“

Článek 2 odst. 2 téhož statutu stanoví:

„Členové obce vedou společný život na základě finančních prostředků společenství a pro krytí svých společných potřeb se snaží vykonávat veškeré legální činnosti, jež obci umožní fungovat jako hospodářsky soběstačné společenství.“

Podle článku 17 zmíněného statutu:

„Členové mají povinnost účastnit se plnou měrou a pozitivně života obce.“

Článek 24 statutu společenství stanoví:

„Obec zajišťuje ošacení, stravování, ubytování, lékařskou péči a další předměty a služby, jež jsou pro členy v přiměřené míře nutné, včetně peněžních částek, které každý jednotlivý člen potřebuje na to, aby mohl platit své daně a plnit povinnosti vyplývající z jeho činnosti podle úpravy obsažené v článku 8. Stanovení povahy, výše, jakosti a množství těchto „základních služeb“ je v pravomoci správní rady, jež se v této věci snaží o dosažení rovnováhy mezi povinností plnit tyto základní služby a povinností důsledně podporovat zájmy obce, tedy i její společné fondy.

Tyto základní služby se poskytují pouze na základě členství a nemají souvislost s prací vykonávanou členem ani s žádným jiným způsobem, jímž člen přispívá společenství.“

Po opakovaném získání dočasného (tříměsíčního) povolení k pobytu za účelem hledání zaměstnání požádal U. Steymann dne 28. srpna 1984 nizozemské úřady o povolení k pobytu za účelem výkonu závislé činnosti. Tuto žádost si Staatssecretaris van Justitie vyložil jako žádost o povolení k pobytu člena Bhagwanova společenství, a z tohoto důvodu ji zamítl s odůvodněním, že žadatel nevykonává závislou činnost a nemá prostředky pro uspokojování svých potřeb ve smyslu výše uvedeného

Vreemdelingenwet

. Jeho žádost byla zamítnuta rovněž v přezkumném řízení, a to dne 20. prosince 1985. Udo Steymann podal proti tomuto zamítavému rozhodnutí odvolání k Raad van State.

Ze spisu vyplývá, že během přezkumného řízení U. Steymann ustoupil ze svých tvrzení, podle nichž činnost, kterou vykonává v Bhagwanově společenství, je podobná buď závislé, nebo samostatně výdělečné činnosti; své argumenty dále zakládal pouze na právu volného pohybu služeb. Ukazuje se, že U. Steymann uplatňoval své postavení jak příjemce některých služeb Bhagwanova společenství, tak i poskytovatele služeb, na základě čehož tvrdil, že má být považován za oprávněného státního příslušníka EHS ve smyslu čl. 91 odst. 1 nizozemského vnitrostátního právního předpisu a že má právo na získání povolení k pobytu v Nizozemsku.

Podle U. Steymanna služby poskytované Bhagwanovým společenstvím spočívají mimo jiné v uspokojování některých základních potřeb, jakými jsou strava, ubytování a ošacení, v přiznání členství ve společenství a rovném požívání výsledků hmotných činností sdružení; služby poskytnuté U. Steymannem jako protiplnění spočívají v některých instalatérských pracích v budově sdružení, ve všeobecných pracích v domácnosti a v podílení se na vnější hospodářské činnosti sdružení (např. v práci v „Zorba the Buddha Rajneesh Disco and Lounge“, „Rajneesh Cleaning Service“ a „Rajneesh Buddhafield Transport“, náležejících Bhagwanovu společenství).

Předběžné otázky

Raad van State nevyloučil, že se skutečně jedná o svobodu usazování, a vyjádřil názor, že se ve věci pojetí volného pohybu služeb podle práva Společenství nabízí několik otázek. Rozhodl tedy usnesením ze dne 3. června 1987 o odročení rozhodnutí a o položení těchto předběžných otázek Soudnímu dvoru:

„1) Může se v případě činností spjatých – a plně souvisejících – s členstvím ve společenství založeném na náboženství nebo jiném duchovním či filozofickém směru a na dodržování zásad z nich vyplývajících, pokud se v tomto společenství vzájemně nabízejí plnění, jednat o hospodářskou činnost nebo službu ve smyslu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství?

2) Mají se články 59 a 60 Smlouvy o EHS vykládat tak, že nelze hovořit o poskytování služeb ve smyslu uvedené Smlouvy, jestliže příslušník členského státu vstoupí na území jiného členského státu s úmyslem pobývat v něm po neurčitou dobu, a tím v něm zřídí své místo trvalého pobytu, pokud časové omezení tohoto pobytu nevyplývá z povahy poskytovaných služeb?

3) Mají se výše uvedené články 59 a 60 Smlouvy vykládat tak, že nelze hovořit o přijímání služeb ve smyslu uvedené Smlouvy, jestliže příslušník členského státu vstoupí na území jiného členského státu s úmyslem pobývat v něm po neurčitou dobu, a tím v něm zřídí své místo trvalého pobytu, pokud časové omezení tohoto pobytu nevyplývá ani z povahy přijímaných služeb?“

Vyjádření předkládajícího soudu

Raad van State odkazuje na rozsudek vynesený dne 3. července 1986 (66/85, Lawrie-Blum, Recueil, s. 2121) a uvádí, že U. Steymann nenaplňuje základní rysy závislé činnosti, při níž osoba vykonává po určitou dobu pro jinou osobu a pod jejím vedením činnost a náhradou za ni pobírá odměnu. Vnitrostátní soud popisuje výkon některých činností, které nejsou stanoveny předem, ale dohodou s dalšími členy společenství a podle okolností, spíše na základě podmínek života uvnitř společenství, od něhož může U. Steymann kdykoli odstoupit.

Řízení

Předkládací usnesení došlo kanceláři Soudního dvora dne 24. června 1987.

Podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily nizozemská vláda, zastoupená E. F. Jacobsem, generálním tajemníkem Ministerstva zahraničních věcí, a Komise Evropských společenství, zastoupená E. Lasnetem, svým právním poradcem, a P. J. Kuyperem, členem právního oddělení, jako zmocněnci, písemná vyjádření.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování

II – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru

K první otázce

a) Podle

nizozemské vlády

musí být hospodářský charakter takových činností, jaké uvádí předkládající soud ve své první otázce, patrný z povahy vztahu, v jehož rámci jsou činnosti vykonávány, totiž z rozdělení vzájemných závazků vyplývajících z tohoto vztahu na hmotné služby a protislužby. Nizozemská vláda uvádí jako příklad, že v rámci družstev a vzájemných pojišťovacích spolků ustavených v podobě sdružení mohou členové vykonávat hospodářské činnosti, neboť celá organizace je založena na hospodářských motivech a vstup do ní sleduje tyto cíle. Nizozemská vláda však zřetelně odlišuje tento rámec od členství v Bhagwanově společenství. Uvádí, že toto členství není vztahem hospodářské povahy, přestože z něj vyplývá morální či právní povinnost pracovat a zajistit si ubytování a stravu; toto členství je naopak založeno na životním postoji obsahujícím povinnost – podle společenství samotného – „uctívání“. Členství v takovémto společenství tak nelze považovat za hospodářskou činnost ve smyslu Smlouvy.

Komise

má naopak za to, že členové takového společenství, jakým je Bhagwanovo společenství, mohou vykonávat hospodářské činnosti ve smyslu Smlouvy pod podmínkou, že příslušná pravidla společenství obsahují přesné pokyny k práci členů a že jde o činnosti skutečné a efektivní. Tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny; postavení U. Steymanna se totiž neliší např. od postavení bratra-technika, jenž by byl pověřen údržbou pivních kádí v klášteře trapistů.

Komise dále soudí, že tuto činnost lze považovat za závislou činnost ve smyslu článku 48 Smlouvy. Člen Bhagwanova společenství totiž naplňuje charakteristické rysy pracovněprávního vztahu uvedené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku ze dne 3. července 1986 (66/85, Lawrie-Blum). Zaměstnanecký vztah v projednávaném případě je srovnatelný zvláště s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, totiž na dobu pobytu ve společenství. Dále Komise uplatňuje, že zmínka o pravidlech života ve společenství ukazuje na to, že jeho členové jsou jistým způsobem podřízeni společenství v jeho celistvosti. Kromě toho jde o služby poskytované za určitou úplatu; v tomto ohledu není důležité, že je tato úplata omezená či nižší než životní minimum stanovené příslušným státem (viz rozsudky ze dne 23. března 1982, 53/81, Levin, Recueil, s. 1035, a ze dne 3. června 1986, 139/85, Kempf, Recueil, s. 1741).

Podpůrně Komise uvádí, že U. Steymanna lze, zvláště pokud jde o jeho činnost instalatéra, případně považovat za osobu vykonávající samostatně výdělečnou činnost ve smyslu článku 52 Smlouvy, jestliže splňuje podmínky nizozemských právních předpisů pro usazení a výkon profesní činnosti.

K druhé otázce

Nizozemská vláda

Komise

mají shodně za to, že odpověď na druhou otázku má být kladná.

a) Podle

nizozemské vlády

nelze členství v náboženských společenstvích nebo společenstvích prosazujících určitý životní názor považovat za poskytování služeb obvykle poskytovaných za úplatu, a to vzhledem k povaze takových společenství. Nizozemská vláda navíc soudí, že dotčené činnosti nemají přeshraniční povahu, a že tedy nelze hovořit o poskytování služeb ve smyslu článků 59 a 60 (viz rozsudek ze dne 10. března 1980, Debauve, 52/79, Recueil, s. 833).

Komise

má za to, že články 59 a 60 Smlouvy nelze použít vzhledem k okolnostem popisovaným v druhé předběžné otázce: jde o neurčitou dobu zamýšleného pobytu a neexistenci přeshraničního poskytování služeb.

Ke třetí otázce

Nizozemská vláda

Komise

shodně navrhují odpovědět na třetí otázku tak, že situace, jakou je situace popisovaná vnitrostátním soudem, nespadá do působnosti práva na volný pohyb služeb ve smyslu článků 59 a 60 Smlouvy o EHS.

a) Podle

nizozemské vlády

ještě nejde o poskytování služeb, jestliže si příjemce těchto služeb zřídí v jiném členském státě místo trvalého pobytu v jiném členském státě, kde jsou služby poskytovány; státní příslušnost příjemce služeb nelze v tomto ohledu považovat za relevantní skutečnost.

Komise

poukazuje na to, že příjemci služeb, jenž se uvnitř Společenství nepohybuje za účelem jejich přijímání, nemůže požívat samostatná práva příjemce služeb podle Smlouvy, přinejmenším ne tehdy, pokud tyto služby neobsahují žádný přeshraniční prvek (viz výše uvedený rozsudek ze dne 10. března 1980, Debauve, 52/79).

Právní rámec:

1 Usnesením ze dne 3. června 1987, došlým Soudnímu dvoru dne 24. června 1987, položil Raad van State Nizozemska podle článku 177 Smlouvy o EHS tři předběžné otázky týkající se výkladu článků 2, 59 a 60 Smlouvy o EHS.

2 Tyto otázky, vznesené v rámci sporu mezi U. Steymannem a Staatssecretaris van Justitie, v zásadě směřují ke zjištění, do jaké míry mohou být činnosti vykonávané členem náboženského společenství hodnoceny jako hospodářské činnosti nebo služby ve smyslu výše uvedených ustanovení Smlouvy.

3 Navrhovatel v původním řízení, U. Steymann, německý státní příslušník, se usadil v Nizozemsku dne 26. března 1983. Po krátkou dobu zde byl zaměstnán jako instalatér. Poté se stal členem náboženského společenství „De Stad Rajneesh Neo-Sannyas Commune“ (dále jen „Bhagwanovo společenství“), jež zajišťuje svou hospodářskou soběstačnost obchodní činností, jakou je provozování diskotéky, baru a samoobslužné prádelny.

4 Z titulu své účasti na životě Bhagwanova společenství navrhovatel vykonává některé instalatérské práce v budově tohoto společenství a všeobecné domácí práce. Účastní se kromě toho obchodní činnosti společenství. Nezávisle na povaze a rozsahu těchto činností společenství vždy kryje hmotné potřeby dotyčného.

5 Dne 28. srpna 1984 požádal U. Steymann o vydání povolení k trvalému pobytu v Nizozemsku za účelem výkonu závislé činnosti. Vydání tohoto povolení bylo zamítnuto vedoucím místního policejního útvaru. Dotyčný požádal o přezkoumání tohoto zamítnutí u Staatssecretaris van Justitie; rozhodnutím ze dne 20. prosince 1985 byla jeho žádost zamítnuta, mimo jiné s odůvodněním, že nevykonává závislou činnost a tedy nepožívá statutu zvýhodněného státního příslušníka EHS ve smyslu nizozemských právních předpisů v oblasti cizinecké politiky.

6 Dne 8. ledna 1986 podal U. Steymann k Raad van State odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí Staatssecretaris van Justitie, v němž uvádí, že jako člen Bhagwanova společenství je příjemcem služeb ze strany společenství i jejich poskytovatelem ve prospěch společenství. Vnitrostátní soud odročil rozhodnutí a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1) Může se v případě činností spjatých – a plně souvisejících – s členstvím ve společenství založeném na náboženství nebo jiném duchovním či filozofickém směru a na dodržování zásad z nich vyplývajících, pokud se v tomto společenství vzájemně nabízejí požitky, jednat o hospodářskou činnost nebo službu ve smyslu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství?

7 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

K první otázce

8 První otázka v zásadě směřuje ke zjištění, v jaké míře mohou být činnosti vykonávané členy společenství založeného na náboženství nebo jiném duchovním či filozofickém směru v rámci činností tohoto společenství považovány zahospodářské činnosti ve smyslu Smlouvy o EHS.

9 V tomto ohledu je nutno na úvod poznamenat, že vzhledem k cílům Společenství členství ve společenství založeném na náboženství nebo jiném duchovním či filozofickém směru spadá do působnosti práva Společenství pouze do té míry, do jaké je lze považovat za hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy.

10 Jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 14. července 1976 (13/76, Donà v. Mantaro, Recueil, s. 1333), závislou pracovní činnost nebo poskytování služeb za úplatu je třeba považovat za hospodářskou činnost ve smyslu výše uvedeného ustanovení Smlouvy.

11 Pokud jde o činnosti, jež jsou předmětem původního řízení, ze spisu vyplývá, že tyto činnosti zahrnují práce vykonávané v Bhagwanově společenství a na jeho účet v rámci výkonu jeho obchodní činnosti. Je patrné, že tyto práce zaujímají v životě Bhagwanova společenství významné místo a že členové jsou těchto prací zproštěni jen za zvláštních podmínek. Na druhé straně Bhagwanovo společenství zajišťuje hmotné potřeby svých členů včetně kapesného, a to nezávisle na povaze a rozsahu jimi uskutečňovaných prací.

12 V případě, jakým je i případ projednávaný vnitrostátním soudem, nelze předem vyloučit, že práce vykonávané členy tohoto společenství představují hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy. Vzhledem k tomu, že tyto práce, směřující k zajištění hospodářské nezávislosti Bhagwanova společenství, představují zásadní prvek členství v tomto společenství, služby, jež společenství poskytuje svým členům, lze považovat za nepřímou náhradu jejich prací.

13 Je však třeba uvést, že podle rozsudku Soudního dvora ze dne 23. března 1982 (53/81, Levin, Recueil, s. 1035) tyto práce musí být skutečné a efektivní, nikoli okrajové a vedlejší. V projednávaném případě vnitrostátní soud určil, že se jedná o skutečné a efektivní práce.

14 Za těchto podmínek je třeba na první otázku odpovědět, že článek 2 Smlouvy o EHS je třeba vykládat tak, že činnosti vykonávané členy společenství založeného na náboženství nebo jiném duchovním či filozofickém směru v rámci obchodních činností tohoto společenství představují hospodářské činnosti, neboť služby, jež společenství poskytuje svým členům, lze považovat za nepřímou odměnu za skutečné a efektivní činnosti.

Ke druhé a třetí otázce

15 Podstatou druhé a třetí otázky je zjistit, zda se články 59 a 60 Smlouvy vztahují na příslušníka členského státu, který vstoupí na území jiného členského státu a zřídí si v něm místo trvalého pobytu za účelem poskytování nebo přijímání služeb na neurčitou dobu.

16 V tomto ohledu nizozemská vláda a Komise správně uvádějí, že články 59 a 60 Smlouvy nelze v takovém případě použít. Ze samotného znění článku 60 totiž vyplývá, že na činnost vykonávanou trvale nebo bez předem daného časového omezení se nevztahují ustanovení práva Společenství týkající se poskytování služeb. Takové činnosti však mohou v závislosti na konkrétním případu spadat do působnosti článků 48 až 51 a 52 až 58 Smlouvy.

17 Na druhou a třetí otázku je tedy třeba odpovědět, že články 59 a 60 Smlouvy se nevztahují na situaci příslušníka členského státu, který vstoupí na území jiného členského státu a zřídí v něm své místo trvalého pobytu jakožto poskytovatel nebo příjemce služeb na neurčitou dobu.

K nákladům řízení

18 Výdaje vzniklé nizozemské vládě a Komisi Evropských společenství, jež poskytly Soudnímu dvoru písemná vyjádření, se nenahrazují. Protože má řízení, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl o otázkách položených Raad van State Nizozemska usnesením ze dne 3. června 1987 takto:

1) Článek 2 Smlouvy o EHS je třeba vykládat tak, že činnosti vykonávané členy společenství založeného na náboženství nebo jiném duchovním či filozofickém směru v rámci obchodních činností tohoto společenství představují hospodářské činnosti, neboť služby, jež společenství poskytuje svým členům, lze považovat za nepřímou odměnu za skutečné a efektivní činnosti.

2) Články 59 a 60 Smlouvy se nevztahují na příslušníka členského státu, který vstoupí na území jiného členského státu a zřídí si v něm místo trvalého pobytu jakožto poskytovatel nebo příjemce služeb na neurčitou dobu.

_____________________________________________________________________________