Odkaz: Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 1989, Komise Evropských společenství v. Řecká republika, věc 305/87, Recueil 1989.
Klíčová slova: Nesplnění povinnosti státem, vnitrostátní právní předpisy, které nejsou v souladu s povinnostmi v článcích 7, 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS.
Předmět: Určit, zda Řecká republika tím, že ponechává v platnosti a že používá některá ustanovení svých právních předpisů pro uzavírání právních aktů, pokud jde o nemovitosti nacházející se v pohraničních oblastech, státními příslušníky jiných členských států, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 7, 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS.
Skutkové okolnosti:
předložená ve věci 305/87** Jazyk případuřízení: řečtina.
1. Dekret řeckého prezidenta ze dne 22. až 24. června 1927, který zakazuje některé právní akty týkající se nemovitostí, a řecký mimořádný zákon č. 1366 ze dne 2. až 7. září 1938, který zakazuje některé právní akty v pohraničních oblastech, stanoví zvláštní režim pro cizince, fyzické nebo právnické osoby ohledně uzavírání právních aktů, pokud jde o nemovitost nacházející se v pohraničních oblastech.
2. Ustanovení jediného článku druhého pododstavce prezidentského dekretu ze dne 22. až 24. června 1927 stanoví, že nabývání vlastnického nebo jiného věcného práva k nemovitostem, kromě hypoték, zahraničními fyzickými či právnickými osobami se u nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech země zakazuje pod trestem absolutní neplatnosti daného právního aktu a pod sankcemi uvedenými v sedmém pododstavci tohoto článku. Pod trestem stejných sankcí je takovým osobám zakázáno pronajímání nebo jiné formy postoupení práva k užívání městských nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech země na dobu delší než tři roky.
Podle ustanovení jediného článku třetího pododstavce dekretu se pod trestem uvedených sankcí rovněž zakazuje pronájem nebo jakákoli jiná forma postoupení práva k užívání zemědělských nemovitostí jakéhokoli druhu, včetně pastvin, lesů, jezer a rybolovných vodních ploch obecně. Tento zákaz lze zrušit pouze rozhodnutím ministrů vnitra, zemědělství a národní obrany, doloženého stanoviskem zvláštní komise.
Oblasti považované za pohraniční jsou oblasti takto označené v dekretu.
Ustanovení sedmého pododstavce stanoví trest odnětí svobody a pokutu a stanoví podmínky pro odvolání notářů, kteří poruší výše uvedená ustanovení.
3. Ustanovení článků 1, 2, 3, 4 a 5 mimořádného zákona č. 1366 ze dne 2. až 7. září 1938, který zakazuje některé právní akty v pohraničních oblastech, ve znění a doplněného mimořádnými zákony č. 1629/1939 a 21123/1939, zakazuje uzavírání jakéhokoli právního aktu týkajícího se nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech nebo na řeckém ostrově či ostrůvku nebo v pobřežní oblasti nebo oblasti ve vnitrozemí označené za pohraniční oblast dekretem, to znamená jakéhokoli právního aktu, kterým se převádí vlastnické či jiné věcné právo k nemovitostem nebo se zřizuje nájemní či jiný vztah podle závazkového práva s fyzickou nebo právnickou osobou, kromě státu nebo městských či venkovských úřadů. Pro platnost uzavření takového právního aktu a pouze jde-li o fyzickou osobu řecké státní příslušnosti nebo právnickou osobu řízenou řeckými státními příslušníky, musí dotyčná osoba předložit osvědčení ministra zemědělství vydaného na základě návrhu zvláštní komise a osvědčující, že neexistují žádné bezpečnostní důvody, které se staví proti uzavření aktu. Cizinci nejsou oprávněni dané akty uzavírat, pokud není novým dekretem zrušen dekret označující oblast za pohraniční oblast.
4. Plochy pokrývající zhruba 55 % řeckého území ve smyslu prezidenstkého dekretu z roku 1927 a výjimečného zákona z roku 1938 byly různými dekrety označeny za pohraniční oblasti.
5. Komise byla toho názoru, že pro cizince, fyzické či právnické osoby se státní příslušností jiného členského státu, zakládají výše uvedená ustanovení, v míře v jaké zakazují, omezují nebo podmiňují nabývání práv týkajících se nemovitostí nacházejících se v řeckých pohraničních oblastech, nerovný režim k újmě těchto osob v rozporu s články 7, 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS.
V důsledku toho Komise dopisem ze dne 18. dubna 1984 v souladu s článkem 169 Smlouvy o EHS vyzvala řeckou vládu, aby ve lhůtě dvou měsíců předložila svá vyjádření ohledně vytýkaného nesplnění.
6. Dopisem ze dne 17. července 1984 řecká vláda vyrozuměla Komisi o tom, že provádí revizi posuzovaných právních předpisů a zajistí rovné zacházení pro řecké státní příslušníky a státní příslušníky jiných členských států Společenství.
7. Vzhledem k tomu, že nebylo přijato žádné opatření, Komise dne 2. dubna 1985 vydala podle čl. 169 prvního pododstavce Smlouvy o EHS odůvodněné stanovisko, ve kterém uvádí, že Řecká republika nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 7, 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS, tím, že neupravila své právní předpisy pro právní akty týkající se nemovitostí nacházejících se v pohraničních zónách, podle kterých jsou dotčené transakce zakázány státním příslušníkům jiných členských států, ale nikoli řeckým státním příslušníkům, nebo jsou pro státní příslušníky jiných členských států obtížněji proveditelné než pro řecké státní příslušníky. Na základě čl. 169 druhého pododstavce Smlouvy o EHS Komise vyzvala Řeckou republiku, aby do dvou měsíců přijala opatření nezbytná pro dosažení souladu s tímto stanoviskem.
8. Dne 29. května 1985 Řecká republika uvědomila Komisi o tom, že se připravuje návrh zákona týkajícího se úpravy právních předpisů, ale že vzhledem k politickým a správním obtížím dojde ke zpoždění vypracování konečné verze a přijetí.
9. Dopisem ze dne 23. července 1985 Řecká republika uvědomila Komisi o tom, že návrh zákona byl vyhotoven a po dokončení bude v přiměřené lhůtě předložen parlamentu k hlasování.
10. Dopisem ze dne 17. října 1986 Řecká republika předala daný návrh zákona Komisi k připomínkám za účelem předložení návrhu parlamentu, a současně žádala, aby se projednání Soudním dvorem odložilo do doby, než bude návrh přezkoumán.
11. Dopisem ze dne 10. prosince 1986 příslušný útvar Komise uvědomil Řeckou republiku o tom, že předložený návrh zákona zřejmě v zásadě není v rozporu s právem Společenství a že navrhne Komisi, aby odložila výkon svého rozhodnutí projednávat věc před Soudním dvorem do konce března 1987.
II – Písemná část řízení a návrhy účastníků řízení
1. Žalobou podanou kanceláři Soudního dvora dne 5. října 1987 na základě čl. 169 druhého pododstavce Smlouvy o EHS Komise požádala Soudní dvůr o rozhodnutí týkající se toho, že Řecká republika nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 7, 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS.
2. Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta se Soudní dvůr rozhodl zahájit ústní část řízení bez předchozícho dokazovánínebo předběžného šetření.
3. Komise, žalobce, navrhuje, aby Soudní dvůr:
1) prohlásil, že udržováním platnosti a požíváním některých ustanovení svých právních předpisů, konkrétně jediného článku prezidentského dekretu ze dne 22. až 24. června 1927 a článků 1, 2, 3, 4 a 5 mimořádného zákona č. 1366 ze dne 2. až 7. září 1938 o uzavírání právních aktů týkajících se nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech státními příslušníky jiných členských států, nesplnila Řecká republika své povinnosti, ketré pro ni vyplývají ze Smlouvy o EHS, a zejména z článků 7, 48, 52 a 59 této smlouvy;
2) uložil Řecké republice náhradu nákladů řízení.
4. Vláda Řecké republiky, žalovaná strana, navrhuje, aby Soudní dvůr:
1) zamítl žalobu Komise;
2) uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
III - Důvody a argumenty účastníků řízení
1. Komise uvádí, že sporná ustanovení se třídí do dvou skupin:
a) ustanovení prezidenstkého dekretu ze dne 22. až 24. června 1927, která se vztahují pouze na cizince;
b) ustanovení dekretu-zákona č. 1366/1938, která se vztahují jak na řecké státní příslušníky, tak i na cizí státní příslušníky. Tento zákon však umožňuje řeckým státním příslušníkům, aby nabývali nemovitosti, pokud se podrobí stanovené správní kontrole. Cizí státní příslušníci tuto možnost nemají, pokud se nezruší dekret vymezující danou oblast za pohraniční.
Tento režim ve své první či druhé podobě zakládá nerovný systém k újmě cizinců, založený na kritériu státní příslušnosti. Kromě toho je překážkou volného pohybu osob a služeb.
Komise zdůrazňuje, že svou žalobu omezuje na neslučitelnost sporných ustanovení s výše uvedenými svobodami a se zásadou rovného zacházení uvedenou v článku 7 Smlouvy o EHS a že nezaujímá stanovisko ohledně neslučitelnosti těchto ustanovení s pravidly Smlouvy o volném pohybu kapitálu. Komise dále upřesňuje, že články 7, 52 a 59 Smlouvy o EHS byly pro Řeckou republiku plně použitelné ode dne 1. ledna 1981 a že článek 48 byl od tohoto data použitelný pouze částečně z důvodu přechodných ustanovení aktu o přistoupení, ale tento článek bude plně použitelný ode dne 1. ledna 1988.
A – Pokud jde o článek 52 Smlouvy o EHS
Komise poukazuje na to, že článek 52 požaduje, aby bylo odstraněno omezení svobody usazování, a upřesňuje, že výkon této svobody podléhá podmínkám vymezeným právními předpisy země usazování pro vlastní státní příslušníky; jinými slovy, že článek zakládá rovné zacházení státních příslušníků jiných členských států ve srovnání s vlastními státními příslušníky, a potvrzuje řešení stanovená v článku 7 Smlouvy v této oblasti. Ve specifických projevech svobody usazování je obsaženo právo nabývat a užívat nemovitosti na území členského státu stejně jako výkon práva usazování a právo nabývat rekreační objekty, pokud to podpoří výkon svobody usazování. To výslovně vyplývá z čl. 54 odst. 3 písm. e) Smlouvy, který je potvrzen obecným programem pro odstranění omezení svobody usazování ze dne 18. prosince 1961 (Úř. věst., 1962, 2, s. 36), a ze směrnice Rady 67/43 ze dne 12. ledna 1967 o dosažení svobody usazování a volného pohybu služeb pro samostatně výdělečné činnosti z oboru „nemovitostí“ (Úř. věst.10, s. 140).
Komise tvrdí, že v míře, ve které řecké právní předpisy zakazují nebo omezují výkon práva kupovat nebo užívat nemovitosti pro osoby, které jsou státními příslušníky jiných členských států, neodůvodněně narušují nebo omezují výkon tohoto práva,čímž porušují článek 52 Smlouvy.
B – Pokud jde o článek 59 Smlouvy o EHS
Komise tvrdí, že v případě, kdy je nabývání či užívání nemovitostí nezbytné pro volný pohyb služeb, představuje zákaz nabývání či užívání nemovitostí omezení v rozporu s článkem 59 Smlouvy o EHS. To platí zejména pro případ, na který se vztahuje čl. 60 třetí pododstavec Smlouvy. V tomto případě zákaz stanovený řeckými právními předpisy na pronájem nemovitostí nebo postoupení zemědělských nemovitostí, ze kterých nebo ve kterých jsou poskytovány služby, představuje omezení ve smyslu článku 59 Smlouvy.
C – Pokud jde o článek Smlouvy o EHS
Komise uvádí, že článek 48 Smlouvy o EHS představuje specifický projev zásady rovného zacházení se zaměstnanými osobami. Používání tohoto článku v Řecku není dosud úplné z důvodu přechodných ustanovení aktu o přistoupení, zejména čl. 45 odst. 1 stanoví, že články 1 až 6 a 13 až 23 nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství se v Řecku použijí, pokud jde o státní příslušníky tehdejších členských států ode dne 1. ledna 1988, a že Řecká republika mohla do dne 1. ledna 1988, pokud jde o státní příslušníky ostatních členských států, zachovat v platnosti vnitrostání ustanovení podrobující přistěhovalectví za účelem výkonu nebo přístupu k práci za mzdu předchozímu povolení. Komise však tvrdí, že pro pracovníky z jiných členských států, kteří již byli v Řecku řádně zaměstnáni před 1. lednem 1981 a kteří byli nadále zaměstnáni i po tomto datu, nebo pro pracovníky, kteří byli v Řecku poprvé řádně zaměstnáni po tomto dni, se použití ustanovení použitelných ode dne 1. ledna neodkládá. To platí zejména pro článek 9 nařízení č. 1612/68, který stanoví, že pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, požívá všech práv a výhod udělovaných vlastním státním příslušníkům v oblasti ubytování, včetně vlastnictví ubytování, které potřebuje.. Podle Komise jsou řecké právní předpisy, které nedovolují pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu a kteří jsou již zaměstnáni v Řecku, kupovat nemovitosti, ve kterých žijí, nebo pronajímat nemovitosti na dobu delší než tři roky, v rozporu s článkem 48 Smlouvy o EHS.
D – Pokud jde o článek 7 Smlouvy o EHS
Komise uvádí, že článek 7 Smlouvy o EHS představuje lex generalis ve vztahu k článkům 48, 52 a 59, které představují lex specialis pro otázky, které upravují. Komise nepokládá v této chvíli za vhodné zkoumat, v jakém rozsahu jsou sporná řecká ustanovení také v rozporu s článkem 7, protože sporné řecké právní předpisy jsou v rozporu s těmito konkrétními ustanoveními. Je dostatečné uvést, že transakce týkající se nemovitostí v zásadě představují hospodářské činnosti spadající do oblasti působnosti Smlouvy.
Závěrem je Komise toho názoru, že sporné řecké právní předpisy, které vedou k nerovnému zacházení a omezením k újmě státních příslušníků jiných členských států, pokud jde o nabývání věcných a osobních práv k nemovitostem nacházejícím se v pohraničních oblastech, jsou v rozporu s články 52, 59 a 48 Smlouvy a dále s obecnou zásadou rovného zacházení podle článku 7 Smlouvy.
2. Vláda Řecké republiky namítá, že během celé výměny dopisů, která předcházela žalobě, byla Komise průběžně informována o záměrech řecké vlády vyvíjet zákonodárnou činnost v dané záležitosti v souladu s ustanoveními práva Společenství. Ode dne 17. října 1986 byl návrh zákona o právní úpravě v pohraničních oblastech sdělen příslušným útvarům Komise. Dne 5. října 1987 řecká vláda uvědomila Komisi o tom, že daný návrh byl předložen parlamentu.
Návrh zákona byl nyní schválen ve výboru parlamentu a bude brzy předložen k hlasování v parlamentu.
Řecká vláda podotýká, že uspíšení návrhu zákona nutně neznamená přiznání, že došlo k porušení povinnosti.
Právní otázky:
1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 5. října 1987 Komise Evropských společenství podala žalobu podle článku 169 Smlouvy o EHS na uznání toho, že Řecká republika udržováním v platnosti a používáním některých ustanovení svého právního řádu o uzavírání právních aktů týkajících se nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech státními příslušníky jiných členských států nesplnila své povinnosti podle článků 7, 48, 52 a 59 Smlouvy.
2 V Řecké republice jediný článek prezidentského dekretu ze dne 22. až 24. června 1927 stanoví, že nabývání vlastnických či jiných věcných práv k nemovitostem, kromě hypoték, ze strany zahraničních fyzických či právnických osob u nemovitostí nacházejících se v oblastech Řecka označených za pohraniční a stejně tak postoupení práva k užívání a k pronájmu městských nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech týmž osobám na více než tři roky se zakazuje pod trestem absolutní neplatnosti daného právního úkonu, trestních sankcí a odvolání notáře, který tento zákaz poruší. Toto ustanovení také zakazuje pod uvedenými sankcemi pronajímat nebo postoupit k užívání zemědělské nemovitosti. Tento zákaz lze zrušit pouze rozhodnutím ministrů vnitra, zemědělství a národní obrany, doloženého stanoviskem zvláštní komise.. Kromě toho články 1, 2, 3, 4 a 5 mimořádného zákona č. 1366 z 2. až 7. září 1938 zakazují jak řeckým státním příslušníkům, tak státním příslušníkům jiných členských států uzavírání právních aktů týkajících se nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech nebo na ostrově či ostrůvku Řecké republiky, nebo v pobřežní oblasti nebo oblasti ve vnitrozemí označené za pohraniční oblast. Podle tohoto zákona však mohou fyzické osoby řecké státní příslušnosti nebo právnické osoby řízené řeckými státními příslušníky takový právní akt platně uzavřít, pokud předloží osvědčení ministerstva zemědělství osvědčující, že neexistují žádné bezpečnostní důvody proti uzavření právního aktu. Naproti tomu státní příslušníci, jiní než fyzické osoby s řeckou státní příslušností, nemají povolení dané akty uzavírat, pouze pokud se zruší dekret označující oblast za pohraniční.
3 Ze spisu vyplývá, že různými dekrety byla za pohraniční oblasti podle prezidenstkého dekretu z roku 1927 a mimořádného zákona z roku 1938 označena plocha pokrývající přibližně 55 % řeckého území.
4 Komise byla toho názoru, že výše uvedená ustanovení, v míře v jaké zakazují, omezují nebo podmiňují, což neplatí pro řecké státní příslušníky, nabývání práv týkajících se nemovitostí nacházejících se v řeckých pohraničních oblastech cizinci, fyzickými či právnickými osobami se státní příslušností jiného členského státu, zakládají k újmě těchto osob diskriminaci v rozporu s články 7, 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS.
5 V důsledku toho Komise zaslala řecké vládě dne 18. dubna 1984 výzvu dopisem, čímž zahájila postup podle článku 169 Smlouvy.
6 Dne 2. dubna 1985 předala Komise řecké vládě odůvodněné stanovisko podle čl. 169 prvního pododstavce Smlouvy.
7 Řecká vláda uvědomila Komisi o tom, že provádí revizi kritizovaných právních předpisů a zajistí rovné zacházení pro řecké státní příslušníky a státní příslušníky jiných členských států.
8 Protože však nebylo přijato žádné opatření, Komise podala tuto žalobu.
9 Pro podrobnější vylíčení skutkového stavu, průběhu řízení a ¨důvodů a argumentací účastníků řízení se odkazuje na zprávu k jednání.
10 Úvodem je třeba uvést, že během písemné části řízení před Soudním dvorem řecká vláda nenapadla vytýkané skutečnosti, kterých se dovolávala Komise, a omezila se na poukazování na existenci návrhu zákona, který byl Komisi předložen a který Komise schválila.
11 Až při ústní části řízení řecká vláda poprvé namítala, že sporná právní úprava byla odůvodněna jako opatření přijatá na základě článku 224 Smlouvy, aniž by však upřesnila, jak byly v projednávané věci splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení. Tento důvod nebyl podložen žádnou novu skutečností, a proto ho Soudní dvůr nemůže zkoumat.
12 Podle Komise právní úprava Řecké republiky odporuje článkům 7, 48, 52 a 59 Smlouvy. V tomto ohledu je namístě připomenout, že obecná zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti stanovená v článku 7 Smlouvy byla v příslušných oblastech, které upravuje, provedena články 48, 52 a 59 Smlouvy. V důsledku toho veškerá právní úprava neslučitelná s těmito ustanoveními je také neslučitelná s článkem 7 (viz rozsudky ze dne 21. června 1974 ve věci 2/74 Reyners v. Belgie [1974] Recueil 631, ze dne 14. července 1976 ve věci 13/76 Donà v. Mantero [1976] Recueil 1333 a ze dne 9. června 1977 ve věci 90/76 van Ameyde v. UCI [1977] Recueil. 1091).
13. Ustanovení článku 7 Smlouvy, podle kterého „V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti,“ se použije samostatně pouze pro situace, které se řídí právem Společenství, pro které Smlouva nestanoví žádný zvláštní zákaz diskriminace.
14. V projednávané věci je Komise toho názoru, že právní úprava Řecké republiky porušuje články 48, 52 a 59 Smlouvy. Proto je namístě nejdříve přezkoumat, zda jsou sporné předpisy slučitelné s těmito ustanoveními.
15. Ohledně volného pohybu pracovníků je třeba připomenout, že v době podání této žaloby se volný pohyb pracovníků řídil přechodnými ustanoveními článků 44 až 47 Aktu o podmínkách přistoupení Řecké republiky k Evropským společenstvím a o úpravách Smluv (Úř. věst. 1979, L 291, s. 17). Z těchto ustanovení vyplývá, že ačkoliv přechodný režim pozastavil do 31. prosince 1987 použití článků 1 až 6 a 13 až 23 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. 257, s. 2), upřesňujících práva zaručená články 48 a 49 Smlouvy, nepozastavil ale použití článků 48 a 49, zejména co se týče pracovníků z jiných členských států, kteří již byli řádně zaměstnáni v Řecké republice před 1. lednem 1981 a byli nadále zaměstnáni po tomto dni, nebo těch, kteří zde byli řádně zaměstnáni po tomto dni poprvé.
16. Proto pro tyto pracovníky ode dne 1. ledna 1981 platí čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1612/68, který stanoví, že „pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, požívá všech práv a výhod udělovaných vlastním státním příslušníkům v oblasti ubytování, včetně vlastnictví ubytování, které potřebuje.“
17. Je pravda, že ve své žalobě Komise požádala Soudní dvůr aby uznal, že řecké právní předpisy jsou v rozporu nikoli s článkem 9 nařízení č. 1612/68, ale s článkem 48 Smlouvy.
18. V tomto ohledu je třeba uvést, že na jedné straně nařízení č. 1612/68 bylo přijato podle článku 49 Smlouvy, podle kterého Rada provádí směrnicemi nebo nařízeními „nezbytná opatření k zavedení…volného pohybu pracovníků tak, jak je vymezen v článku 48...“ a na druhé straně podle čl. 48 odst. 3 volný pohyb pracovníků zahrnuje právo „pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků“. Z toho plyne, že přístup k ubytování a vlastnictví ubytování stanovený článkem 9 nařízení č. 1612/68 představuje nezbytný doplněk volného pohybu pracovníků, zakotveného v článku 48 Smlouvy, a z toho důvodu spadá do zákazu diskriminace státního příslušníka členského státu, který si přeje vyklonávat zaměstnání v jiném členském státu.
19. Proto, jelikož řecké právní předpisy v míře v jaké podmiňují právo pracovníků, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu a jsou řádně zaměstnáni v Řecké republice před nebo po 1. lednu 1981, uzavírat právní akty týkající se nemovitostí, podmínkami nepožadovanými od řeckých státních příslušníků, představují tyto právní předpisy překážku volného pohybu pracovníků, a jsou proto v rozporu s článkem 48 Smlouvy.
20. V oblasti svobody usazování článek 52 Smlouvy zajišťuje výhodu národního zacházení státních příslušníků členského státu, kteří chtějí pracovat jako osoby samostatně výdělečně činné v jiném členském státě a zakazuje veškerou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z právních předpisů členských států a tvořící překážku v přístupu nebo výkonu takové činnosti.
21. Jak Soudní dvůr při několika příležitostech uvedl (viz rozsudek z nedávné doby ze dne 14. ledna 1988 ve věci 63/86 Komise v. Itálie, Recueil, s. 29), tento zákaz se týká nejen zvláštních pravidel pro výkon povolání, ale také pravidel pro různé prostředky užitečné k výkonu povolání.
22. Zejména, jak vyplývá z čl. 54 odst. 3 písm. e) Smlouvy a Obecného programu pro odstranění omezení svobody usazování ze dne 18. prosince 1961 (Úř. věst. 1962 , s. 36), právo nabývat, užívat nebo zcizovat nemovitosti na území členského státu je nezbytným doplňkem svobody usazování.
23. Za těchto podmínek, kdy řecké právní předpisy stanoví, že výkon práva koupit nebo užívat nemovitosti státními příslušníky jiných členských států podléhá omezením nestanoveným pro řecké státní příslušníky, brání tyto předpisy výkonu svobody usazování, což je v rozporu s článkem 52 Smlouvy.
24. Podobně pokud jde o volný pohyb služeb, je přístup k vlastnictví a užívání nemovitostí zaručen článkem 59 Smlouvy v rozsahu, v jakém je takový přístup prospěšný k tomu, aby byl umožněn účinný výkon této svobody.
25. Totiž mezi příklady uvedenými v Obecném programu pro odstranění omezení volného pohybu služeb ze dne 18. prosince 1961 (Úř. věs.1962, s. 3) je právo nabývat, užívat nebo zcizovat nemovitosti nebo práva k nim.
26. V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl (rozsudek ze dne 18. února 1988, uvedený výše), že poskytovatelé služeb nemohou být vyloučeni z výhody základní zásady nediskriminace v oblasti přístupu k vlastnictví a užívání nemovitostí. O tento případ se jedná zejména za situace, na kterou se vztahuje čl. 60 třetí pododstavec Smlouvy.
27. Omezení stanovená právními předpisy Řecké republiky pro státní příslušníky jiných členských států ohledně nabývání nemovitostí, ze kterých nebo ve kterých je poskytována služba, v důsledku představují překážku výkonu volného pohybu služeb, a proto jsou v rozporu s článkem 59 Smlouvy.
28. Protože bylo zjištěno, že Řecká republika nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 48, 52 a 59 Smlouvy, není třeba uvést, zda došlo k zvláštnímu porušení článku 7 Smlouvy, protože Komise neuvedla jiné situace nežli ty, na které se vztahují články 48, 52 a 59 Smlouvy.
29. Z výše uvedených úvah vyplývá, že udržováním platnosti a používáním jediného článku prezidenstkého dekretu ze dne 22. až 24. června 1927 a článků 1, 2, 3, 4 a 5 mimořádného zákona č. 1366 ze dne 2. až 7. září 1938 o uzavírání právních aktů týkajících se nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech státními příslušníky jiných členských států nesplnila Řecká republika své povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS.
Náklady
30. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Řecká republika byla ve sporu neúspěšná, je na místě jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů,
1) Řecká republika tím, že udržuje v platnosti a používá jediný článek prezidentského dekretu ze dne 22. až 24. června 1927 a článků 1, 2, 3, 4 a 5 mimořádného zákona č. 1366 ze dne 2. až 7. září 1938 o uzavírání právních aktů týkajících se nemovitostí nacházejících se v pohraničních oblastech státními příslušníky jiných členských států nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 48, 52 a 59 Smlouvy o EHS;
2) Řecké republice se nařizuje zaplatit náklady.