Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. dubna 1974, Komise Evropských společenství v. Francouzská republika, C-167-73, Recueil 1974, s. 00359
Klíčová slova:
Doprava – pracovníci
Předmět:
Žaloba na určení, že Francouzská republika tím, že pro státní příslušníky ostatních členských států nezměnila ustanovení čl. 3 druhého pododstavce Code du travail maritime ze dne 13. prosince 1926, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení Smlouvy o EHS ohledně volného pohybu pracovníků, a zejména z článků 1, 4 a 7 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, 19. 10. 1968, s. 2).
Skutkové okolnosti:
Skutkový základ věci a argumenty účastníků rozvinuté v průběhu písemného řízení mohou být shrnuty takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení
Ustanovení čl. 3 druhého pododstavce Code du travail maritime ze dne 13. prosince 1926 uvádí, že „v poměru určeném vyhláškou ministra obchodní flotily je posádka lodi francouzská“.
Prostřednictvím arrêté ministériel (ministerské vyhlášky) ze dne 21. listopadu 1960 (JO de la République française, 1. 12. 1960, s. 10770), pozměněné arrêté ministériel ze dne 12. června 1969 (JO de la République française, 13. 6. 1969, s. 5923), provádějící toto ustanovení, jsou na francouzských plavidlech, s výhradou individuálních výjimek, zaměstnání na můstku, ve strojovně a v rádiové místnosti vyhrazena osobám francouzské státní příslušnosti a všeobecná zaměstnání na palubě také těmto osobám v poměru tří zaměstnání ze čtyř.
Jelikož se Komise domnívá, že uvedený článek 3 odporuje ustanovením článků 1, 4 a 7 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 (Úř. věst. L 257, 19. 10. 1968, s. 2), po výměně korespondence vyzvala dne 8. října 1971 francouzskou vládu v souladu s článkem 169 Smlouvy, aby své právní předpisy v uvedené oblasti přizpůsobila ustanovením Společenství. Dopisem ze dne 30. listopadu 1971 se francouzská vláda zavázala předložit návrh zákona nezbytný pro tento účel „při příštím zasedání parlamentu“.
Jelikož druhý dopis ze dne 18. dubna 1972, ve kterém byla zopakována výzva k nápravě protiprávního stavu do 1. července 1972, zůstal bez odpovědi, Komise dne 15. prosince 1972 vydala a dne 29. prosince 1972 doručila francouzské vládě odůvodněné stanovisko podle čl. 169 prvního pododstavce Smlouvy, ve kterém ji vyzvala, aby do 30 dnů přijala vyžadovaná opatření.
Dne 15. ledna 1973 francouzská vláda potvrdila přijetí uvedeného odůvodněného stanoviska a v dopise ze dne 6. února 1973 sdělila, že návrh zákona předložený parlamentu dne 7. prosince 1972 byl v prvním čtení přijat Národním shromážděním a postoupen Senátu, avšak v důsledku ukončení parlamentního zasedání nebylo možné dokončit postup přijetí. Francouzská vláda se zavázala „učinit vše, co je v její moci, aby Senát po zahájení nového zasedání návrh přezkoumal“. Jelikož podle názoru Komise nebyl tento závazek dodržen, podala dne 11. září 1973 k Soudnímu dvoru žalobu.
Tato žaloba byla kanceláří Soudního dvora zapsána dne 14. září 1973.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného šetření.
II – Návrhy účastníků řízení
Komise žádá Soudní dvůr, aby:
a) rozhodl a určil, že Francouzská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení Smlouvy o EHS ohledně volného pohybu pracovníků, a zejména z článků 1, 4 a 7 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, když nezrušila diskriminační ustanovení Code du travail maritime ohledně přístupu k zaměstnání v odvětví námořní dopravy,
b) nařídil Francouzské republice uhradit náklady řízení.
Francouzská vláda žádá Soudní dvůr, aby:
a) určil, že Komise neprokázala svůj právní zájem,
b) pokud tak neučiní, zamítl tvrzení Komise,
c) nařídil Komisi uhradit náklady řízení.
III – Důvody a argumenty účastníků řízení
Podle Komise se francouzská vláda zřejmě rozhodla odložit provádění postupu nezbytného pro odstranění údajné diskriminace.
Navíc během parlamentních debat odůvodňovala návrh potřebou rychlého přijetí, ale odmítla uznat oprávněnost tvrzení, že obecná pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu pracovníků se vztahují rovněž na dopravu včetně námořní dopravy. Proto je zde obecný zájem na vyřešení sporu.
A – Ustanovení čl. 3 druhého pododstavce francouzského zákona ze dne 13. prosince 1926 jsou v rozporu s články 1, 4 a 7 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 (Úř. věst. L 257, 19. 10. 1968, s. 2), jelikož ke škodě státních příslušníků ostatních členských států stanoví diskriminaci, jejíž rozsah je ponechán na uvážení orgánů státní správy a která se projevuje přinejmenším potenciálním omezením přístupu k dotyčným zaměstnáním.
B – Podle Komise nelze na základě argumentu, že odvětví dopravy je předmětem zvláštní hlavy (hlava IV, články 74 až 84), dojít k závěru, že obecná pravidla Smlouvy se na toto odvětví nevztahují. Ze samotné struktury Smlouvy vyplývá, že její rozsah působnosti se ve všech částech vztahuje na všechna odvětví hospodářství, na veškeré produkty a na veškeré služby tak, že kdykoli se obecná ustanovení nebo skupiny obecných ustanovení nepoužijí na určité odvětví, jsou tyto výjimky předmětem zvláštních ustanovení. Tak tomu je u čl. 61 odst. 1, který vyjímá oblast dopravy z obecných pravidel ohledně volného pohybu služeb, a u článku 77, který v odvětví dopravy částečně omezuje používání pravidel hospodářské soutěže.
Tyto dvě výjimky potvrzují, že na zbývající část se obecná pravidla vztahují, neboť v opačném případě by byla nadbytečná. Přitom pokud jde o volný pohyb pracovníků, týká se jediná výjimka povolená při používání příslušných ustanovení zaměstnání ve veřejné správě, s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem.
Použití obecných pravidel Smlouvy na odvětví dopravy přijal Soudní dvůr navíc implicitně v rozsudku ze dne 31. března 1971 (věc 22-70, Komise v. Rada, Recueil 1971, s. 263).
C – Nelze se odvolávat ani na článek 84 Smlouvy, který v odstavci 1 stanoví, že ustanovení hlavy IV se vztahují na dopravu po železnicích, silnicích a vnitrozemských vodních cestách, a v odstavci 2 stanoví, že Rada může rozhodnout „zda, do jaké míry a jakým postupem bude možno stanovit vhodná ustanovení pro dopravu námořní a leteckou“. Toto ustanovení jako celek znamená, že zvláštní pravidla ohledně dopravy se nevztahují na dopravu námořní a leteckou, ale nevyplývá z něj, že se na ni nevztahují ostatní ustanovení Smlouvy. Opačné tvrzení by odporovalo zásadě právní jistoty. Pokaždé, když má nějaká činnost víceméně přímý vztah k námořní nebo letecké dopravě, je tedy nezbytné určit kritérium umožňující rozhodnout, zda dotyčná činnost vstupuje do oblasti působnosti Smlouvy, nebo zda z ní má být vyjmuta.
D – Dvě nařízení Rady v oblasti sociálního zabezpečení navíc potvrdila použití zásady volného pohybu pracovníků na zaměstnance dopravních podniků. Jedná se o nařízení č. 3 ze dne 25. září 1958 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (čl. 13 písm. b)), (Úř. věst., 16. 12. 1958, s. 561) a nařízení č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (čl. 13 písm. b) a čl. 4 odst. 2), (Úř. věst. L 149, 5. 7. 1971, s. 2).
Není tedy pochyb o tom, že diskriminační doložka čl. 3 druhého pododstavce francouzského zákona ze dne 13. prosince 1926 je od 8. listopadu 1968, kdy vstoupilo v platnost nařízení Rady č. 1612/68, neslučitelná s tímto nařízením.
E – Komise bere na vědomí, že proti zahájenému řízení by bylo možné vznést námitku jednak na základě přímého účinku nařízení č. 1612/68, které dává jednotlivcům možnost uplatnit svá práva u vnitrostátních soudů, a jednak na základě existence vnitrostátních administrativních pokynů, jejichž účelem je zajistit nepoužívání dotyčného právního předpisu předtím, než bude legislativní cestou změněn.
K prvnímu bodu Komise uvádí, že podle jejího názoru může být neuznání nařízení č. 1612/68 předmětem žaloby na základě článku 169, bez ohledu na rozsah působnosti tohoto nařízení ve vnitřním právním řádu a na rozsah práv, která uděluje státním příslušníkům členských států u vnitrostátních soudů. Soudní dvůr zdůraznil, že tyto dvě žaloby mají různé cíle a různé účinky (rozsudek ze dne 17. února 1970, Komise v. Italská republika, věc 31-69, Recueil 1970, s. 25).
Ohledně druhého bodu se Komise domnívá, že udržování v platnosti ustanovení neslučitelných s ustanoveními nařízení Společenství v právních předpisech členského státu je samo o sobě nesplněním povinností v rámci Společenství. Toto zachování, jež je v rozporu s povinností uvedenou v článku 5 Smlouvy, by v každém případě vyvolalo u procesních subjektů pochyby a nutilo je zahajovat soudní řízení u vnitrostátních soudů, nebo by je přinejmenším, jak vyplývá z výkladu arrêté ministériel ze dne 21. listopadu 1960, pozměněné vyhláškou ze dne 12. června 1969, vydané s cílem provést sporný zákon, nutilo požadovat vynětí ze zákazu, což by samo o sobě již zakládalo diskriminaci.
Ve své žalobní odpovědi uvádí francouzská vláda jako hlavní argument, že spor je bezpředmětný, a jako vedlejší, že Komise neprokázala dostatečným způsobem svůj právní zájem.
Spor je bezpředmětný, neboť francouzská vláda zdaleka neodmítla pokračovat v legislativním postupu, naopak jej i přes předvídatelné sociální obtíže zamýšlí dokončit. Z důvodu zániku údajného neplnění povinností k datu vyhlášení budoucího zákona by měla být žaloba Komise prohlášena za bezpředmětnou.
V případě, že Soudní dvůr určí, že bez ohledu na zánik předmětu sporu k datu vyhlášení zákona tento spor existoval již k datu podání žaloby, je nicméně třeba rozhodnout o absenci právního zájmu Komise, neboť ta neprokázala, že uplatnění případných povinností v rámci Společenství bylo zmařeno. Žádný státní příslušník členského státu nebyl diskriminován a není zde žádné nebezpečí pochyb u procesních subjektů nebo orgánů veřejné správy.
Komise ve své replice odpovídá, že zde každopádně byl obecný zájem vést soudní řízení z důvodu právního sporu spočívajícího v použitelnosti obecných pravidel Smlouvy na odvětví dopravy, zejména odvětví dopravy námořní a letecké.
Pokud jde o její právní zájem jednat proti neplnění povinností členských států, Komise konstatuje, že tento zájem existuje nezávisle na tom, zda se procesní subjekty skutečně staly oběťmi tohoto neplnění.
Analýza účinků arrêté ministériel ze dne 21. listopadu 1960, pozměněné vyhláškou ze dne 12. června 1969, navíc prokázala skutečnou existenci diskriminace. „Administrativní pokyny“, na které odkazuje francouzská vláda, nemohou mít ve skutečnosti jiný účel, než nařídit příslušným orgánům, aby systematicky poskytovaly výjimky ve prospěch žadatelů o zaměstnání, kteří jsou státními příslušníky členských států. Tito žadatelé nicméně musí o tuto výjimku požádat a podstoupit kratší či delší řízení, které francouzští pracovníci podstupovat nemusí, což je již samo o sobě diskriminací.
Riziko pochybnosti spočívá ve skutečnosti, že francouzská vláda nadále popírá použitelnost nařízení Rady č. 1612/68 na námořní dopravu.
Francouzská vláda v duplice nejprve připomíná argument, který rozvíjela již v žalobní odpovědi. Komise neměla právní zájem, jelikož nehledě na podmínky dotyčného zákona nedošlo ve skutečnosti k žádné diskriminaci vůči státním příslušníkům ostatních členských států, neboť námořním orgánům bylo ústními pokyny uloženo zacházet se státními příslušníky Společenství stejně jako s francouzskými státními příslušníky. Tito státní příslušníci nemusejí podstupovat žádné řízení ani čekat na udělení práva zastávat na základě výjimky určité zaměstnání. Stačí, aby stejně jako všichni Francouzi byli držiteli odborné knížky, přičemž podmínky pro její vydání jsou stejné pro ně i pro francouzské státní příslušníky, nebo aby měli nabídky zaměstnání od majitele lodi.
Pokud jde o výklad Smlouvy a povinností, které z ní vyplývají pro členské státy, má však francouzská vláda námitky proti tvrzení Komise, podle kterého se obecná pravidla Smlouvy vztahují na odvětví dopravy s výhradou zvláštních odchylných ustanovení.
Především odmítá argumentaci, podle které skutečnost, že články 61 a 77 Smlouvy výslovně stanoví, že určitá pravidla Smlouvy, zejména ta, která se týkají poskytování služeb (článek 61) a některá z pravidel týkajících se veřejné podpory (článek 77), se nevztahují na odvětví dopravy, umožňuje vyvodit, že ostatní pravidla Smlouvy se na ni naopak vztahují. Tato ustanovení neposkytují podobnému závěru dostatečnou oporu, v každém případě nikoli pokud jde o námořní dopravu, která je výslovně vyňata z předpisů Společenství týkajících se dopravy, pokud Rada nerozhodne jinak.
Za druhé francouzská vláda tvrdí, že obecný systém Smlouvy odporuje tomu, aby se její pravidla, a zejména pravidla týkající se volného pohybu pracovníků, automaticky vztahovala na námořní dopravu.
Smlouva obsahuje vedle ustanovení zcela obecného charakteru, jako jsou úvodní články nebo články týkající se orgánů, ustanovení týkající se určitých předmětů, jako je volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, zemědělství, a mimo jiné ustanovení týkající se dopravy (články 74 až 84). Posledně uvedená ustanovení odůvodněná zvláštnostmi dopravy (článek 75) i okolností, že v této oblasti jsou cíle Smlouvy sledovány v rámci společné politiky (článek 74), jsou „rovnocenná“ ostatním ustanovením Smlouvy a vytvářejí zvláštní ustanovení pro námořní dopravu. Pokud mají být posledně uvedená ustanovení rovněž předmětem společné politiky, Smlouva tedy tuto politiku vyhlašuje, aniž by načrtla byť jen její hrubé rysy, tak, aby v oblasti námořní dopravy „bylo vše navrženo ve společné politice, kterou má Rada za úkol zavést podle čl. 84 odst. 2“. Za těchto okolností nemůže být odložení zavedení společné politiky pro námořní dopravu známkou záměru podřídit tuto dopravu obecným pravidlům Smlouvy, byť prozatímně.
Tvrzení Komise vede ostatně podle žalované strany k paradoxním výsledkům, jelikož by vedlo k tomu, že by byl námořní dopravě z důvodu současného vyloučení ze společné dopravní politiky odepřen prospěch z výjimek ze Smlouvy, například v oblasti podpory, výjimek, jejichž cílem je přizpůsobit pravidla Smlouvy zvláštním požadavkům dopravy a kterých využívá pozemní doprava a doprava po vnitrozemských vodních cestách.
Přestože si francouzská vláda uvědomuje potřebu zajistit volný pohyb pracovníků, domnívá se, že tento cíl není možné sledovat na úkor pravidel Smlouvy. Rada mohla rozhodnout, že tento volný pohyb tvoří jeden z prvků společné politiky pro námořní dopravu stejně jako pro ostatní druhy dopravy.
Jelikož Společenství nešlo touto cestou, předložila francouzská vláda, která považuje tuto volnost za rozumnou, francouzskému parlamentu návrh zákona, kterým se tato změna zavádí, jenž byl však momentálně zamítnut. Tato iniciativa jí nebrání v tom, aby i nadále zastávala názor, že ustanovení, jimiž by se měla řídit námořní doprava, mají být předmětem rozhodnutí Rady, aby byla v souladu s čl. 84 odst. 2, a že rozhodnutí Rady musí být zahrnuta do společné dopravní politiky, jejíž zavedení požaduje článek 3 Smlouvy.
Francouzská vláda závěrem uvádí, že nezastává názor, jak tvrdí Komise, že bez předchozího rozhodnutí přijatého Radou není žádné ustanovení Smlouvy použitelné na odvětví námořní a letecké dopravy. Je zřejmé, že velký počet obecných ustanovení Smlouvy, včetně institucionálních ustanovení, může být použit na námořní dopravu. Naopak veškeré použití základních pravidel musí zohledňovat požadavky článku 3 a čl. 84 odst. 2.
Tento postoj je potvrzen praxí Rady. Nařízení č. 141 ze dne 26. listopadu 1962 (Úř. věst., 28. 11. 1962, s. 2751) stanovilo, že pravidla hospodářské soutěže nemohou být použita na námořní dopravu, dokud nebudou přijata příslušná ustanovení odpovídající zvláštním potřebám této oblasti. Stejně tak obecný program pro odstranění omezení svobody usazování, přijatý Radou dne 18. prosince 1961, neobsahuje harmonogram pro námořní a leteckou dopravu. Ponechává na Radě, aby se jednomyslně vyjádřila k obecnému programu v oblasti námořní a letecké dopravy.
Jelikož Rada nepřijala rozhodnutí rozšířit rozsah působnosti nařízení č. 1612/68 na námořní dopravu, dochází francouzská vláda k závěru, že tvrzení Komise je třeba zamítnout.
Během ústního řízení dne 12. února 1974 účastníci rozvíjeli argumenty předložené při písemném řízení.
Žalující stranu zastupoval její zmocněnec M. Sohier, žalovanou stranu zastupoval p. Delacharrière, zplnomocněný ministr a G. Sidère, poradce.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 6. března 1974.
Odůvodnění:
1 Návrhem doručeným dne 14. září 1973 Komise podala k Soudnímu dvoru na základě článku 169 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství žalobu na určení, že Francouzská republika tím, že pokud jde o státní příslušníky ostatních členských států, nezrušila ustanovení čl. 3 druhého pododstavce francouzského zákona ze dne 13. prosince 1926, Code du travail maritime, pozměněného prostřednictvím ordonnance (nařízení) č. 58-1358 ze dne 27. prosince 1958, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu pracovníků a z článků 1, 4 a 7 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, 19. 10. 1968, s. 2).
2 Podle čl. 3 druhého pododstavce uvedeného zákona musí mít posádka lodi v poměru určeném vyhláškou ministra obchodního námořnictva francouzskou státní příslušnost.
3 Prostřednictvím arrêté ministériel ze dne 21. listopadu 1960 (JO de la République française, 1. 12. 1960, s. 10770), pozměněné arrêté ministériel ze dne 12. června 1969 (JO de la République française, 13. 6. 1969, s. 5923), bylo rozhodnuto, že s výhradou individuálních výjimek udělených příslušnými územními správními orgány jsou zaměstnání na můstku, ve strojovně a v rádiové místnosti na palubě obchodních, rybářských a rekreačních plavidel vyhrazena osobám francouzské státní příslušnosti a všeobecná zaměstnání na palubě v poměru tři zaměstnání ze čtyř.
4 Podle Komise je čl. 3 druhý pododstavec, pokud jde o státní příslušníky ostatních členských států, neslučitelný s článkem 48 Smlouvy, podle kterého volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.
5 Zachování dotyčného ustanovení je rovněž neslučitelné s nařízením č. 1612/68, zejména s článkem 4, podle kterého se právní a správní předpisy členských států, které omezují početně nebo procentuálně zaměstnávání cizích státních příslušníků v podnicích, oborech nebo regionech nebo na úrovni státu, nevztahují na státní příslušníky ostatních členských států.
6 Vláda Francouzské republiky tvrdí především, že Komise nemá odůvodněný právní zájem, jelikož i přes uchování sporného ustanovení při jeho používání nedochází k žádné diskriminaci mezi francouzskými státními příslušníky a státními příslušníky ostatních členských států, neboť ústní pokyny námořním orgánům ukládají „zacházet se státními příslušníky Společenství stejně jako s francouzskými státními příslušníky“, takže tito státní příslušníci „nemusejí podstupovat žádné řízení ani čekat na udělení práva zastávat na základě výjimky určité zaměstnání“.
7 Vláda Francouzské republiky se však domnívá, že vyjímá státní příslušníky členských států z nerovného zacházení obsaženého ve znění uvedeného zákona, aniž by k tomu byla vázána ustanoveními Smlouvy.
8 Tvrdí, že pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu pracovníků se nevztahují na odvětví dopravy a v žádném případě ne na odvětví námořní dopravy, jelikož o tom nerozhodla Rada v souladu s čl. 84 odst. 2 Smlouvy.
9 Z ustanovení čl. 3 písm. e) a článku 74 Smlouvy vyplývá, že její pravidla týkající se všech hospodářských činností zahrnutých ve Smlouvě, a zejména články 48 až 51, se vztahují na dopravu pouze v rámci společné politiky.
10 Výhradně Radě přísluší rozhodnout o provádění této politiky v souladu s postupem stanoveným za tímto účelem článkem 75.
11 Je tomu tak ještě více u námořní dopravy, která je na základě čl. 84 odst. 2 vyjmuta z použití článků 74 až 84 Smlouvy, jelikož uvedený odstavec 2 stanoví pouze, že Rada může jednomyslně rozhodnout, zda, do jaké míry a jakým postupem bude možno stanovit vhodná ustanovení pro dopravu námořní a leteckou.
12 Konečně zvláštnosti dopravy, ke kterým musí být podle článku 75 přihlédnuto, znemožňují použít velký počet ustanovení Smlouvy týkajících se všech hospodářských činností na dopravu, tím spíše na dopravu námořní a leteckou.
A – K přípustnosti žaloby
13 Vláda Francouzské republiky popírá existenci právního zájmu na straně Komise.
14 Tento důvod může být chápán buď jako týkající se přípustnosti žaloby, nebo jako popírající existenci údajného neplnění povinností.
15 Komise při výkonu pravomocí podle článků 155 a 169 Smlouvy nemusí prokazovat existenci právního zájmu, neboť má ve všeobecném zájmu Společenství povinnost dbát na provádění Smlouvy členskými státy a konstatovat případné porušení povinností z ní vyplývajících.
16 Žaloba je přípustná.
B – K výkladu čl. 84 odst. 2 Smlouvy
17 Pro určení, zda jsou v odvětví dopravy členské státy vázány povinnostmi stanovenými v článcích 48 až 51 Smlouvy, je třeba zvážit pozici hlavy IV ve druhé části Smlouvy, týkající se dopravy, ve všeobecném systému Smlouvy, a pozici čl. 84 odst. 2 v rámci hlavy IV.
18 Podle článku 2 Smlouvy, umístěného do čela obecných zásad, kterými se Smlouva řídí, je posláním Společenství podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství vytvořením společného trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států.
19 Zavedení společného trhu se tedy týká všech hospodářských činností ve Společenství.
20 Základním cílem „části druhé“ Smlouvy, věnované základům Společenství, je zřídit základy společného trhu, tj. volný pohyb zboží (hlava I) na jedné straně, a volný pohyb osob, služeb a kapitálu (hlava III) na straně druhé.
21 Od těchto základních pravidel, která byla stanovena tak, aby se vztahovala na veškeré hospodářské činnosti, se lze odchýlit pouze na základě výslovných ustanovení Smlouvy.
22 Takovou výjimku stanoví zejména čl. 38 odst. 2, podle níž se pravidla stanovená pro vytváření společného trhu vztahují i na zemědělské produkty, nestanoví-li ustanovení hlavy II uvedené části jinak.
23 Pokud jde o dopravu, jež je předmětem hlavy IV uvedené části, je třeba hledat, zda ustanovení čl. 84 odst. 2 obsahují podobnou výjimku, přičemž se tato ustanovení chápou v kontextu uvedené hlavy.
24 Článek 74, jenž zmiňuje cíle Smlouvy, tím odkazuje na ustanovení článků 2 a 3, pro jejichž provedení mají zásadní význam základní ustanovení vztahující se na veškeré hospodářské činnosti.
25 Pravidla společné dopravní politiky mají tato základní pravidla doplnit společnými akcemi, aniž by se od nich jakkoli odchýlila.
26 Pokud může být těchto cílů dosaženo obecnými pravidly, musí se tato pravidla použít.
27 Jelikož se doprava uskutečňuje zejména poskytováním služeb, bylo vzhledem ke zvláštnostem tohoto odvětví činnosti považováno za nezbytné podřídit ji zvláštnímu režimu.
28 Za tímto účelem je v čl. 61 odst. 1 stanovena výslovná výjimka, podle které je volný pohyb služeb v oblasti dopravy „upraven ustanoveními hlavy o dopravě“, čímž se potvrzuje, že pokud nejsou stanoveny výjimky, musí být použita obecná pravidla Smlouvy.
29 V čl. 84 odst. 1 se stanoví, že ustanovení hlavy týkající se dopravy se vztahují na dopravu po železnicích, silnicích a vnitrozemských vodních cestách.
30 Odstavec 2 uvedeného článku stanoví, že pokud jde o dopravu námořní, může Rada rozhodnout, zda, do jaké míry a jakým postupem bude možno stanovit vhodná ustanovení.
31 Aniž by vylučoval použití Smlouvy na tuto oblast, stanoví pouze, že zvláštní ustanovení hlavy týkající se dopravy se na ni nevztahují automaticky.
32 Přestože je podle čl. 84 odst. 2 námořní a letecká doprava, pokud Rada nerozhodne jinak, vyloučena z pravidel hlavy IV druhé části Smlouvy, týkající se společné dopravní politiky, zůstává nadále na stejném základě jako ostatní druhy dopravy podřízena obecným pravidlům Smlouvy.
33 Z výše uvedeného vyplývá, že použití článků 48 až 51 na oblast námořní dopravy není pro členské státy možností, nýbrž povinností.
C – K existenci neplnění povinností
34 Popřením právního zájmu ze strany Komise si vláda Francouzské republiky rovněž kladla za cíl popřít v tomto případě existenci neplnění povinností, které mělo vyplynout z prostého ponechání sporného textu ve vnitrostátním právním řádu, aniž by bylo zohledněno jeho použití v praxi.
35 Správné posouzení právní situace mělo francouzské orgány vést ke konstatování, že jelikož jsou ustanovení článku 48 Smlouvy a nařízení č. 1612/68 přímo použitelná v právním řádu každého členského státu a jelikož má právo Společenství přednost před vnitrostátním právem, pro zainteresované strany z těchto ustanovení vyplývají práva, která musí vnitrostátní orgány dodržovat a chránit, a že se proto každé ustanovení vnitrostátního práva, které mu odporuje, stává nepoužitelným.
36 V odpovědi na výzvu dopisem v souladu s čl. 169 prvním pododstavcem Smlouvy, zaslaným francouzské vládě Komisí dne 8. října 1971, uvedla francouzská vláda v dopise ze dne 30. listopadu 1971, že již několikrát projevila úmysl změnit čl. 3 druhý pododstavec Code du travail maritime.
37 Ve stejném dopise francouzská vláda prohlásila, že je připravena předložit nezbytný návrh zákona v parlamentním období 1972-1973.
38 Po obdržení odůvodněného stanoviska Komise ze dne 15. prosince 1972 francouzská vláda uvedla, že předložila parlamentu návrh dotyčného zákona a že učiní vše, co je v její moci, aby byl přijat.
39 Z důvodové zprávy k návrhu zákona předloženého francouzskému Národnímu shromáždění dne 7. prosince 1972 vyplývá, že vláda „si přeje…změnit Code du travail maritime s cílem odstranit přetrvávající diskriminaci státních příslušníků členských států Společenství“.
40 Z argumentace vedené u Soudního dvora a z postoje přijatého během parlamentních prací vyplývá, že za současného stavu věcí je volný pohyb pracovníků v dotyčné oblasti nadále považován francouzskými orgány nikoli za právo, ale za věc závislou na jejich jednostranné vůli.
41 Z uvedeného vyplývá, že přestože je objektivní právní situace jasná v tom smyslu, že článek 48 a nařízení č. 1612/68 jsou přímo použitelné na území Francouzské republiky, působí za těchto okolnosti zachování znění Code du travail maritime nejednoznačnou situaci tím, že subjekty dotyčného práva udržuje v nejistotě ohledně jejich možnosti odvolat se na právo Společenství.
42 Tuto nejistotu jen posiluje vnitřní a verbální povaha čistě administrativních pokynů, které znemožňují použití tohoto vnitrostátního zákona.
43 Volný pohyb osob, a zejména pracovníků, je jedním ze základů Společenství, jak vyplývá z čl. 3 písm. c) Smlouvy i z postavení článků 48 až 51 ve druhé části Smlouvy.
44 Volný pohyb podle čl. 48 odst. 2 zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky, bez ohledu na její povahu nebo závažnost.
45 Absolutní povaha tohoto zákazu diskriminace má navíc za cíl nejen umožnit v každém státě státním příslušníkům ostatních členských států rovný přístup k zaměstnání, ale rovněž, v souladu s cílem stanoveným v článku 117 Smlouvy, zaručit vlastním státním příslušníkům, že nebudou trpět nepříznivými následky, které by mohly vzniknout z toho, že státní příslušníci ostatních členských států nabídnou nebo přijmou méně výhodné podmínky zaměstnání nebo odměňování, než jsou platné podmínky vnitrostátního práva, jelikož taková nabídka nebo přijetí jsou zakázány.
46 Vyplývá tedy z obecné povahy zákazu diskriminace stanovené v článku 48 a ze sledovaného cíle zákazu diskriminace, i když představuje pouze druhotnou překážku ohledně rovného přístupu k zaměstnání a ostatních pracovních podmínek.
47 Nejistota vytvořená ponecháním nezměněného znění článku 3 Code du travail maritime je takovou překážkou.
48 Z výše uvedeného vyplývá, že Francouzská republika, pokud jde o státní příslušníky ostatních členských států, tím že za těchto podmínek ponechala nezměněná ustanovení čl. 3 druhého pododstavce Code du travail maritime, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 Smlouvy a z článku 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968.
Náklady řízení:
49 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník řízení, který byl ve sporu úspěšný, požadoval náhradu nákladů ve svém návrhu.
50 Francouzská republika byla ve sporu neúspěšná.
51 Francouzská republika uhradí náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
prohlašuje a stanoví:
1) Francouzská republika, pokud jde o státní příslušníky ostatních členských států, tím že ponechala nezměněná ustanovení čl. 3 druhého pododstavce Code du travail maritime, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 Smlouvy a z článku 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968.
2) Francouzská republika uhradí náklady řízení.