Klíčová slova:
Výklad čl. 1 odst. 1 Směrnice Rady č. 64/427/EHS ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů 23-40 ISIC (průmysl a řemesla).
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená na základě článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:
I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení
V Nizozemí jsou výdělečné činnosti osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích, zejména činnosti topenáře pro ústřední vytápění, instalatéra, montéra a opraváře vodovodních zařízení, upraveny Vestigingswet Bedrijven (zákonem z roku 1954 o usazování ).
Ustanovení čl. 4 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že bez povolení příslušné obchodní a průmyslové komory může být výkon některých živností v rámci samostatně výdělečných činností ve výrobních a zpracovatelských odvětvích zakázán obecnými předpisy veřejného orgánu týkajícími se usazování ve formě nařízení vlády .
Co se týče činností topenáře pro ústřední vytápění, instalatéra, montéra a opraváře vodovodních zařízení jsou zákazy výkonu těchto živností bez povolení příslušné obchodní a průmyslové komory stanoveny v článku 7 Vestigingsbesluit verwarmings- en aanwertwante bedrijven 1960 (nařízení vlády z roku 1960 týkající se usazování topenářských a přidružených podniků) a články 19 a 27 Vestigingsbesluit bouwnijverheidsbedrijven z roku 1958 (nařízení vlády z roku 1958 týkající se usazování v odvětví stavebnictví).
Tato nařízení vlády váží získání povolení od obchodní a průmyslové komory na splnění různých podmínek, zejména odbornou způsobilost.
Ustanovení čl. 15 odst. 1 pododstavce c) zákona z roku 1954 o usazování stanoví, že ministr hospodářství může udělit výjimku ze zákazu výkonu živnosti uvedeného v nařízení vlády týkajícím se usazování „pokud směrnice Rady Evropských společenství o podnikání fyzických osob a společností na území jednoho z členských států EHS nebo o poskytování služeb fyzickými osobami a společnostmi na tomto území takovou výjimku předpokládá".
Pan J. Knoors, nizozemský státní příslušník, trvale bydlící v Dilsen/Stokkem (Belgie), kde od 13. března 1970 vykonává jako ředitel nezávislého podniku v oblasti instalací ústředního vytápění a instalací sanitárních zařízení, předložil Kamer van Koophandel en Fabrieken voor de Mijnseek (Obchodní a průmyslové komoře pro Důlní oblast) na základě tohoto ustanovení dne 24. června 1976 žádost o udělení výjimky ze zákazu vykonávat v Nizozemí jako vedoucí a správce podniku živnost topenáře pro ústřední vytápění, instalatéra a opraváře vodovodních zařízení.
Dne 31. ledna 1977 zaslal ministr hospodářství panu Knoorsovi rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti se zdůvodněním, že jako nizozemský státní příslušník nemůže být v Nizozemí považován za "oprávněnou osobu" ve smyslu čl. 4 odst. 1 pododstavce a) směrnice Rady 64/429 ze dne 7. července 1964 o dosažení svobody usazování a volného pohyb služeb pro samostatně výdělečné činnosti ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů ISIC 23-40 (průmysl a řemesla) (Úř. věst. s. 1880).
Dne 22. února 1977 podal pan Knoors proti tomuto rozhodnutí stížnost.
Jako odpověď na tuto stížnost zaslal ministr hospodářství panu Knoorsovi nové rozhodnutí ze dne 15. března 1977, ve kterém potvrdil své zamítavé rozhodnutí ze dne 31. ledna 1977 a uvedl , že jeho žádost o výjimku podle čl. 15 odst. 1 pododstavec b) zákona z roku 1954 o usazování předložil Sociaal Economische Raad (Hospodářské a sociální radě).
Dne 22. dubna 1977 zaslala Commissie Uitvoering Vestigingsregelingen (Komise pro provádění předpisů v oblasti usazování) Hospodářské a sociální rady panu Knoorsovi rozhodnutí o zamítnutí jím požadované výjimky.
Předtím, dne 14. dubna 1977, pan Knoors podal odvolání proti rozhodnutí ministra hospodářství ze dne 31. ledna 1977 k College van Beroep voor het Bedrijfsleven (nizozemský odvolací soud pro hospodářské záležitosti).
Tento soud svým rozhodnutím ze dne 9. května 1978 podle článku 177 Smlouvy o EHS přerušil řízení až do rozhodnutí Soudního dvora o této předběžné otázce, kterou mu předložil:
Má být směrnice Rady 64/427 týkající se podmínek přechodných opatření v oblasti samostatně výdělečné činnosti ve výrobních a zpracovatelských živnostech v odvětvích oddílů ISIC 23-40 (průmysl a řemesla) vykládána v tom smyslu, že i osoby, které mají a vždy měly výhradně státní příslušnost hostitelského členského státu jsou rovněž "oprávněnými osobami" podle čl. 1 odst.1 této směrnice?
Předkládací usnesení College van Beroep voor het Bedrijfsleven bylo zapsáno do rejstříku Soudního dvora dne 12. května 1978.
V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS dne 20. července 1978 Komise Evropských společenství a dne 31. července vláda Nizozemského království předložily písemná vyjádření.
Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska Generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez přípravného šetření .
II –Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru Vláda Nizozemského království je toho názoru, že pojem "oprávněná osoba" ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 64/427 se na vlastní státní příslušníky hostitelského státu nevztahuje.
a) Již z její preambule vyplývá, že se směrnice týká oprávněných osob využívajících přechodná opatření stanovená v hlavě V a v hlavě VI obecných programů ze dne 18. prosince 1961 pro odstranění omezení svobody usazování (Úř. věst. 1962 s. 36) a volného pohybu služeb (Úř. věst. 1962 s. 32). Tyto programy se týkaly pouze omezení, které členský stát ukládal státním příslušníkům jiných členských států a nikoli omezení vztahující se na státní příslušníky hostitelského státu. Stanovená přechodná opatření se tedy týkají pouze jiných osob než státních příslušníků.
Obecné programy předpokládaly, že délka a podmínky přechodného režimu budou stanoveny v průběhu vypracování směrnic. Co se týče podmínky, pak se v 6. bodu odůvodnění směrnice 64/427 uvádí, že "přechodná opatření musí za dostatečnou podmínku přístupu k dotyčným činnostem v hostitelských členských státech, které přístup k této činnosti právně upravují, považovat, pokud není požadováno předchozí příslušné vzdělání, především skutečný výkon povolání vpo přiměřenou v zemi původu a časově blízkou dobu, aby bylo zajištěno, že oprávněná osoba má odborné znalosti rovnocenné těm, které jsou požadovány od vlastních státních příslušníků". Toto ustanovení znamená, že státní příslušníci nejsou považováni za oprávněné osoby v rámci tohoto režimu. Soustava obecných programů vytvořila úzké spojení mezi směrnicí jejímž předmětem jsou přechodná opatření a směrnicí zaměřenou na odstranění omezení.Vazba mezi směrnicemi 64/427 a 64/429, které byly přijaty ve stejný den, vyplývá zejména z odkazu na druhou směrnici v čl. 1odst. 2 první směrnice.
Obě směrnice obsahují čl. 1 odst.1, který v pojmu "oprávněná osoba" odkazuje na hlavu I obecných programů. Tento pojem tedy musí mít stejný význam v obou směrnicích. Ustanovení čl. 4 odst. 1, stejně jako článek 5 směrnice 64/429 zavádí jasné rozlišení mezi oprávněnými osobami a státními příslušníky.
Tato zjištění potvrzují, že směrnice 64/427 nepovažuje státní příslušníky hostitelského státu za oprávněné osoby.
b) Vyvstává však otázka, zda po skončení přechodného období je rozdíl v zacházení hostitelského státu s vlastními státními příslušníky a se státními příslušníky ostatních členských států ještě povolený v tom smyslu, že by se státní příslušníci nemohli dovolávat právní úpravy usnadňující výkon práva usazování a práva na volný pohyb služeb, které se naopak vztahuje na státní příslušníky ostatních členských států. Jinými slovy jde o to zjistit, zda v podobném případě se mohou státní příslušníci dovolávat článku 52 a prvního pododstavce článku 59 a třetího pododstavce článku 60 Smlouvy o EHS.
Odpověď na tuto otázku je záporná. Článek 59 se týká odstranění omezení svobody usazování státních příslušníků jednoho členského státu na území druhého členského státu; podle pododstavce 2 zahrnuje právo usazování přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich provozování za podmínek určených právními předpisy země usazení platnými pro její vlastní státní příslušníky. Podmínky pro vlastní státní příslušníky tedy určují podmínky pro státní příslušníky Společenství v dotyčné zemi. Pokud členský státy po svých státních příslušnících vyžaduje prokázání odborné způsobilosti, musí i státní příslušníci ostatních členských států vyhovět stejným podmínkám. Tentýž závěr vyplývá i ze znění článku 53.
Situace se neliší ani v oblasti poskytování služeb. Poskytování služeb státními příslušníky, kteří je provozují z ostatních členských států nesmí být dotčeno diskriminačními opatřeními založenými na místě pobytu, ale i v tomto případě podmínky platné pro státní příslušníky usazené v hostitelské zemi určují podmínky pro státní příslušníky členských států, kteří v této zemi poskytují své služby ve smyslu smlouvy (třetí pododstavec čl. 60).
c) Pouze účinné vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a ostatních typů oprávnění vytvoří objektivní charakter tohoto uznávání a umožní také státním příslušníkům členského státu využívat jej ve vlastní zemi. To však není případ přechodných opatření přijatých do dnešního dne, zejména opatření obsažených ve směrnici 64/427. Tato směrnice nezavedla objektivní rovnocennost mezi držením vnitrostátního diplomu a určitou odbornou zkušeností: pouze přijala za zásadu, že určitý počet let praxe dostatečně prokazuje pro státní příslušníky ostatních členských států jejich kvalifikaci: úmyslem zde nebylo poskytnout státním příslušníkům prostředek k obcházení vnitrostátních předpisů odůvodněných veřejným zájmem.
Taková možnost obcházení vnitrostátních požadavků v oblasti usazování není žádoucí. Osoba, která splnila určitý počet let praxe v členském státě, ve kterém není vyžadován žádný doklad o odborné kvalifikaci se nemůže bez dalšího dovolávat toho, že má odbornou kvalifikaci odpovídající úrovni, jež musí být jinde prokazována zkouškami. Připuštění takové osoby k výkonu regulovaného povolání by narušilo vnitrostátní legislativu a vzbudilo by reakce těch, kteří museli splnit požadované kvalifikační zkoušky.
d) Tento režim přechodných opatření jistě obsahuje rozdílné zacházení mezi vlastními státními příslušníky a státními příslušníky ostatních členských států. Tuto disproporci ukončí až definitivní právní úprava ve formě vzájemného uznávání diplomů, osvědčení a ostatních typů oprávnění, doprovázená případně koordinačními opatřeními; do té doby nelze tvrdit, že existuje neslučitelnost s článkem 7 smlouvy z důvodu diskriminace vlastních státních příslušníků. Článek 7 lze použít aniž by byla dotčena zvláštní ustanovení smlouvy, avšak pro svobodu usazování i pro volný pohyb služeb se jeho použití omezuje na případy diskriminace, které se nezakládají na vnitrostátních právních či správních předpisech. Článek 52, čl. 59 pododstavec 1, čl. 60 pododstavec 3 a článek 57 ve spojení s článkem 66 neumožňují nijak zpochybňovat méně příznivé zacházení s vlastními státními příslušníky.
Komise Evropských společenství poznamenává, že čl. 1 odst.1 směrnice 64/427 upřesňuje rozsah působnosti směrnice 64/427 nejen pokud jde o činnosti, ale také pokud jde o osoby a společnosti, na které se vztahuje. Otázka rozsahu osobní působnosti je tedy rozhodující pro určení rozsahu působnosti článku 4 jako důležitého ustanovení ve sporu v původním řízení.
a) Ustanovení čl. 1 odst.1 směrnice odkazuje na hlavu I obecných programů, které vymezují osoby, jež mají prospěch z odstranění omezení, prostým termínem "státní příslušníci členských států". Obecný charakter této formulace vylučuje každý výklad, podle kterého by znění hlavy I obecných programů mělo mít za následek to, že by ze skupiny oprávněných osob byli vyloučeni státní příslušníci členských států, kteří zamýšlejí se usadit či poskytovat služby v tom členském státu Společenství, jehož státní příslušnost mají. Podle tohoto znění se právo usazování i volný pohyb služeb použijí stejně na osoby, které přicházejí z jiného členského státu a chtějí provozovat svou činnost v zemi, jejíž státní příslušnost mají.
b) Široký rozsah působnosti směrnice 64/427 určené odkazem na hlavu I obecných programů je v souladu se zásadami článků 52 a 59 smlouvy, stejně jako s jejími obecnými cíly. Smlouva zamýšlela umožnit co nejúplněji volný pohyb osob a tato zásada se stala jedním ze základů společného trhu. Cílem volného pohybu osob je vytvoření jednotného a velkého trhu, v němž mají státní příslušníci každého z členských států možnost provozovat svou hospodářskou činnost prostřednictvím usazování či poskytování služeb na jakémkoli místě ve Společenství.
Znění článků 48 a 59 smlouvy je zcela v souladu s tímto cílem. Rozdíl ve znění čl. 52 pododstavci 1 neumožňuje učinit závěr, že v oblasti svobody usazování existuje odchylka od základních zásad smlouvy. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že články 48 až 51 a články 59 až 66 jsou založeny na stejných zásadách, jedná-li se jak o vstup a pobyt osob, na které se vztahuje právo Společenství, na území členských států, tak i o zákaz jakékoli diskriminace vůči nim na základě státní příslušnosti.
c) Jednou z nezbytných podmínek zavedení volného pohybu je , že osoby které zamýšlejí se usadit v jiném členském státu, než je stát jehož jsou státní příslušníky, mají pro sebe i pro své děti jistotu, že pokud si to přejí, mohou pokračovat ve své hospodářské činnosti ve své zemi původu. V opačném případě bychom dospěli do absurdní situace: čím víc by se využívalo právo přiznané smlouvou odejít do jiného členského státu za účelem provozování určité činnosti, tím by vzrůstal počet osob, jejichž mobilita by byla omezována tím, že by byl jejich návrat znemožňován.
d) Je třeba také vzít v úvahu skutečnost, že hodnota jakéhokoli osvědčení o odborné způsobilosti závisí jedině na nárocích uplatňovaných orgánem, který jej vydává a nikoli na státní příslušnosti osoby, které je vydáno.
e) Rada rovněž přiznává zásadě svobody usazování všeobecnou platnost. Tak do zápisu ze zasedání, na kterém byly přijaty směrnice o lékařích, zapracovala prohlášení, v němž "potvrzuje, že svobodu usazování, zejména pro držitele diplomů získaných v ostatních zemích Společenství, je nutno zajišťovat za stejných podmínek pro státní příslušníky ostatních členských států i pro státní příslušníky dotyčného členského státu...".
f) Je tedy na místě na otázku vznesenou College van Beroep voor het Bedrijfsleven odpovědět takto:
Ustanovení čl. 1 odst.1 směrnice Rady 64/427 ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů ISIC 23-40 (průmysl a řemesla) musí být chápáno v tom smyslu, že "oprávněnými osobami" jsou i osoby mající výhradně státní příslušnost hostitelského členského státu.
III - Ústní část řízení
Na jednání konaném dne 12. prosince 1978 bylo vyslechnuto ústní vyjádření Komise Evropských společenství, zastoupené H. J. Bronkhorstem, členem jejího právního oddělení.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 12. prosince 1978.
Usnesením ze dne 9. května 1978, došlým Soudnímu dvoru dne 12. května 1978, položil College van Beroep voor het Bedrijfsleven na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice Rady 64/427 ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů ISIC 23-40 ["Mezinárodní typová klasifikace podle odvětví všech oborů hospodářské činnosti" Spojených národů] (průmysl a řemesla) (Úř. věst. 1964, s. 1863). Z předkládacího usnesení vyplývá, že žalobce v původním řízení, nizozemský státní příslušník pobývající v Belgii, byl během svého dlouhodobého pobytu v tomto členském státu zaměstnán v instalatérském podniku, a že od roku 1970 zde pracoval jako vedoucí nezávislého podniku při výkonu odborné činnosti.
Žalobce požádal příslušné nizozemské orgány o oprávnění k výkonu stejné živnosti ve své zemi původu. Jeho žádost byla zamítnuta z toho důvodu, že nemá odbornou kvalifikaci vyžadovanou nizozemskými právními předpisy.
Při této příležitosti ho nizozemské orgány informovaly, že nemůže využít čl. 15 odst. 1 písm.c) Vestigingswet Bedrijven 1954 (zákon o usazování), podle kterého může být povolení k výkonu některých živností uděleno, pokud ustanovení směrnice Rady Evropských společenství o usazování v sobě udělení takového povolení zahrnují.
V tomto ohledu bylo ve dvou po sobě jdoucích rozhodnutích nizozemského ministra hospodářství upřesněno, že jako nizozemský státní příslušník nemůže být považován za "oprávněnou osobu" ve smyslu příslušné směrnice, podle které je-li v daném členském státě provozování určitých hospodářských činností podřízeno získání stanovené odborné způsobilosti, uzná tento členský stát jako dostatečný důkaz této kvalifikace skutečný výkon příslušné činnosti v jiném členském státu.
Žalobce se domnívá, že by směrnice 64/427 měla přimět nizozemské orgány, aby mu požadované oprávnění udělily.
Z důvodu vynesení rozsudku v projednávané věci, položil College van Beroep voor het Bedrijfsleven tuto otázku:
Musí být směrnice Rady 64/427 ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů ISIC 23-40 (průmysl a řemesla) vykládána tak, že i osoby, které mají a vždy měly výhradně státní příslušnost hostitelského členského státu jsou rovněž "oprávněnými osobami" podle jejího čl. 1 odst. 1?
Rozsah osobní působnosti směrnice 64/427 musí být vymezen nejdříve podle vlastního předmětu této směrnice a pak podle ustanovení, jež její tvoří základ a rámec, a to podle obecných programů na odstranění omezení volného pohyb služeb a svobody usazování ze dne 18. prosince 1961 (Úř. věst. 1962, s. 32 a 36), jakož i ustanovení navazujících na smlouvu.
Směrnice Rady 64/427 je zaměřena na usnadnění zavedení svobody usazování a volného pohyb služeb v širokém spektru živností v oblasti průmyslu a řemesel do doby harmonizace podmínek pro provozování dotyčných činností v jednotlivých členských státech jako nutné podmínky pro úplnou liberalizaci v této oblasti.
Tato směrnice konkrétně zohledňuje obtíže pramenící z okolnosti, že v případě dané živnosti, existuje v některých členských státech režim volného přístupu a provozování, zatímco jiné členské státy uplatňují pro povolení některých těchto živností více či méně přísné podmínky zahrnující získání osvědčení o odborném vzdělání.
Za účelem řešení problémů způsobených tímto nepoměrem stanoví článek 3 směrnice, že je-li přístup k některé z činností uvedených ve směrnici nebo její výkon v některém členském státu vázán na získání stanovených odborných znalostí a schopností, "uzná tento členský stát za dostatečný důkaz o těchto znalostech a schopnostech skutečnost, že dotyčná činnost byla skutečně vykonávána v jiném členském státu".
Kromě toho tento článek specifikuje, co je třeba chápat pod pojmem "skutečný výkon" činnosti, přičemž určuje zejména minimální dobu trvání, po jakou musely být příslušné činnosti vykonávány.
Na druhé straně článek 5, pokud jde o členské státy, v nichž přístup k jedné z uvedených činností není vázán na získání určených odborných znalostí a schopností, upravuje situaci osob pocházejících z členského státu, kde takové odborné znalosti a schopnosti požadovány jsou.
Rozsah osobní působnosti je v podstatě vymezen čl. 1 odst. 1 směrnice, podle něhož " členské státy přijmou za podmínek dále uvedených následující přechodná opatření pro usazování fyzických osob a společností uvedených v hlavě I obecných programů a pro poskytování služeb těmito osobami a společnostmi na jejich území v oblasti samostatně výdělečných činností spadajících mezi výrobní a zpracovatelské živnosti".
Obecný program na odstranění omezení volného pohyb služeb určuje v první odrážce hlavy I za oprávněné osoby "státní příslušníky členských států sídlící uvnitř Společenství", aniž by mezi dotyčnými osobami dále rozlišoval podle jejich státní příslušnosti nebo místa bydliště.
Stejná koncepce je převzata v hlavě I Obecného programu pro odstranění omezení svobody usazování, která určuje v první a třetí odrážce jako oprávněné osoby "státní příslušníky členských států" bez rozlišení státní příslušnosti nebo místa bydliště.
Lze tedy dovodit, že směrnice 64/427 spočívá svými ustanoveními na široké koncepci "oprávněných osob" v tom smyslu, že státní příslušníci všech členských států musí mít možnost využít liberalizačních opatření, která stanoví, pokud se na ně objektivně vztahuje některá ze situacích předvídaných touto směrnicí, aniž by bylo povoleno s nimi rozdílně zacházet na základě jejich bydliště nebo jejich státní příslušnosti.
Této směrnice se tedy mohou dovolávat státní příslušníci všech členských států, kteří se nacházejí v podmínkách uplatnění definovaných směrnicí, a to i vůči státu, jehož jsou státními příslušníky.
Tento výklad je odůvodněn požadavky plynoucími z volného pohybu osob, ze svobody usazování a z volného pohyb služeb zaručených v čl. 3 písm. c), článku 48, článku 52 a článku 59 smlouvy.
Tyto svobody, které jsou základem v systému Společenství by totiž nebyly plně zavedeny, pokud by členské státy mohly zamítat, aby ustanovení práva Společenství mohli využívat ti jejich občané, kteří využili usnadnění v oblasti volného pohybu a svobody usazování a získali pro sebe odborné znalosti a schopnosti podle směrnice v jiné členské zemi, než je země jejíž státní příslušnost mají.
Proti tomuto řešení uplatnila nizozemská vláda tvrzení, že jednak čl. 52 pododstavec 1 stanoví zrušení "omezení svobody usazování pro příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého" a jednak že podle znění pododstavce 2 téhož článku zahrnuje právo usazování přístup k samostatně výdělečným činnostem za podmínek stanovených "pro vlastní státní příslušníky" právem země usazení.
Z těchto ustanovení vyplývá , že smlouva příslušníky hostitelského státu nepovažuje za oprávněné osoby z hlediska stanovených liberalizačních opatření a že tito státní příslušníci jsou nadále zcela podřízeni ustanovením jeho vnitrostátních právních předpisů.
Nizozemská vláda kromě toho upozorňuje na nebezpečí, že by se státní příslušníci členského státu mohli vyhýbat uplatnění jejich vnitrostátních předpisů v oblasti odborného vzdělávání v případě, kdy by byli oprávněni se vůči svým vlastním státním orgánům dovolávat výhod daných směrnicí.
Jelikož je pravda, že ustanovení smlouvy v oblasti usazování a poskytování služeb nelze použít na čistě vnitrostátní situace v členském státě, avšak platí, že odvolání na "příslušníky členského státu", kteří mají v úmyslu se usadit "na území jiného členského státu" v článku 52 nelze vykládat tak, že by vylučovalo z působnosti práva Společenství vlastní příslušníky daného členského státu, pokud tito příslušníci tím, že zákonně pobývali na území jiného členského státu a získali zde odbornou kvalifikaci uznávanou právem Společenství, se nacházejí vůči svému státu původu v situaci, jež je shodná se situací všech ostatních subjektů požívajících práv a svobod zaručených smlouvou.
Nicméně nelze neuznávat oprávněný zájem, který členský stát může mít, aby zamezil snahám některých svých státních příslušníků zneužívat výhody plynoucí ze smlouvy k tomu, aby se protiprávně vyhnuli působnosti příslušných vnitrostátních předpisů v oblasti odborného vzdělávání.
Vzhledem k dotyčným živnostem je však v projednávané věci třeba uvážit, že podmínky přesně formulované v článku 3 směrnice 64/427 pokud jde o délku provozování odborné činnosti vylučují v daných odvětvích riziko, na které nizozemská vláda upozorňuje.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že na základě pravomocí přiznaných článkem 57 smlouvy může Rada vždy odstranit příčinu případných zneužití zákona tím, že zajistí harmonizaci podmínek odborného vzdělávání v jednotlivých členských státech.
Na předloženou otázku je tedy třeba odpovědět, že směrnice Rady 64/427 ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů 23-40 ISIC (průmysl a řemesla) musí být chápána v tom smyslu, že "oprávněnými osobami" podle čl. 1odst. 1 směrnice jsou i osoby mající státní příslušnost hostitelského členského státu.
K nákladům řízení
Výdaje vzniklé vládě Nizozemského království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před College van Beroep voor het Bedrijfsleven, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
Směrnice Rady 64/427 ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů 23-40 ISIC (průmysl a řemesla) musí být chápána v tom smyslu, že "oprávněnými osobami" podle čl. 1 odst. 1 uvedené směrnice jsou i osoby mající státní příslušnost hostitelského členského státu.
_____________________________________________________________________________