Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61991J0271
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 2 AUGUST 1993. M. HELEN MARSHALL V SOUTHAMPTON AND SOUTH WEST HAMPSHIRE AREA HEALTH AUTHORITY. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: HOUSE OF LORDS - UNITED KINGDOM. DIRECTIVE 76/207/EEC - EQUAL TREATMENT FOR MEN AND WOMEN - RIGHT TO COMPENSATION IN THE EVENT OF DISCRIMINATION. CASE C-271/91.
Rozhodnutí ESD ze dne 2. srpna 1993
Věc C-271/91
M.H. Marshall v Southampton and South West Hampshire Area Health Authority
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1993] ECR I-4367 “Marshall II”
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1993 PAGES I-4367
Předmět (klíčová slova):
Keywords		SOCIAL PROVISIONS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		376L0207
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    684J0152, 690J0006, 690J0009, 683J0014
    -Marshall I, věc 152/84 Marshall v Southampton and South West Area Health Authority [1986] ECR 723
    -Francovich, spojené věci C-6/90 a C-9/90 Francovich and Others v Italian Republic [1991] ECR I-5357
    -von Colson, věc 14/83 von Colson and Kamman v Land Nordhein-Westfalen [1984] ECR 1891
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Miss Marshall claimed damages for illegal dismissal. The illegality of the dismissal, which was not contested in the present case, had been established following a preliminary ruling of the ECJ in the same matter (cf.
Marshall I
). In its judgement in
Marshall I
the Court had esstablished that “Article 5 (1) of the Directive [76/207/EEC]
Of 9 February 1976 on the implementation of the principle of equal treatment for men and women as regards access to employment, vocational training and promotion, and working conditions (OJ 1976 L 39, p. 40).
is to be interpreted as meaning that a general policy of termination of employment whereby a woman’s employment is terminated solely because she has attained or passed the qualifying age for a State pension, that age being different under national legislation for men and for women, constitutes discrimination on grounds of sex contrary to the Directive”.
Claiming damages for illegal dismissal, Miss Marshall faced two limitations provided by the national legislation implementing Directive 76/207: an upper limit of UKL 6 250 on the amount of compensation recoverable by the person who has suffered unlawful discrimination and the court’s lack of power to award the payment of interests on the damages to be paid.
The House of Lords, to which Miss Marshall appealed in the course of the proceedings, under Article 177 stayed the proceedings and referred to the Court the question whether in the light of said restrictions the Directive had been adequately transformed into national law. Furthermore, the House of Lords asked for clarification of the question whether, if the national legislation had failed to implement Article 6 of the Directive as described above, a person who has been subject to unlawful discrimination is entitled as against an authority which is an emanation of the Member State to rely on the provision of Article 6 as overriding the limits imposed by the national legislation on the amount of compensation recoverable.
Slečna Marshall se domáhala náhrady škody v souvislosti s protiprávní výpovědí. O protiprávnosti výpovědi, která zde nebyla popírána, rozhodl Soudní dvůr v rámci prejudiciálního řízení v téže věci
(viz
Marshall I
). Ve svém rozhodnutí ve věci
Marshall I
došel Soud k závěru, že “článek 5(1) směrnice 76/207/EHS
1
1 Z 9. úno
ra 1976 o implementaci zásady rovného zacházení s muži a ženami co se týče přístupu k zaměstnání, odborné výchovy a postupu, a pracovních podmínek (OJ 1976 L 39, str. 40).
je třeba vykládat tak, že takový přístup k výpovědi pracovního poměru, kdy ženě je dávána výpověď pouze z důvodu dosažení nebo překročení věku určeného státem pro vyplácení důchodu, přičemž tato věková hranice se v rámci národní právní úpravy pro ženy a muže liší, je diskriminací na základě pohlaví a je v rozporu se směrnicí.”
V rámci požadavku na náhradu škody pro takovou protiprávní výpověď čelila slečna Marshall dvěma omezením, které stanovila národní legislativa implementující směrnici 76/207: horní hranici náhrady škody osobě, kterou utrpěla v důsledku protiprávní diskriminace ve výši 6 250 UKL a nedostatku pravomoci soudu přiznat výplat
u
úroků náležejících k vyplácené částce náhrady škody.
Sněmovna lordů, ke které se slečna Marshall v rámci řízení odvolala, přerušila na základě ustanovení článku 177 Smlouvy řízení a předložila Soudnímu dvoru otázku, zda ve světle uvedených omezení byla směrnice do národního práva řádně implementována. Dále Sněmovna lordů žádala o objasnění otázky zda v případě, že nedošlo k implementaci uvedeného článku 6 směrnice do národního práva, má osoba, která byla protiprávně diskriminována, právo dovolávat se vůč
i
orgánu, který je prodlouženou rukou státu, ustanovení článku 6 jako nadřazeného omezením výše náhrady škody, uloženým národní právní úpravou.

Názor soudu a komentář:
At the outset, the Court establishes the “meaning and the scope of Article 6 of Directive 76/207”. On the basis of this analysis, the Court then addresses the questions referred to it by the House of Lords.
“The purpose of the Directive is to put into effect in the Member States the principle of equal treatment for men and women as regards the various aspects of employment, in particular working conditions, including the conditions governing dismissal.” Article 2 and 5 of the Directive provide for the principle of equal treatment and its limitations and Article 6 obliges the Member States to ensure effective judicial control of the prohibition of discrimination. While the Directive does not prescribe the means by which judicial control may be attained, the Court had already in a prior judgement (
von Colson
) established that the Member States have to “guarantee real and effective judicial protection and (…) a real deterrent effect on the employer”. “Where financial compensation is the measure adopted in order to achieve the objective indicated above, it must be adequate, in that it must enable the loss and damage actually sustained as a result of the discriminatory dismissal to be made good in full in accordance with the applicable national rules.”
On this basis, the Court then addresses the questions referred to it. Since according to the Court’s general interpretation of Article 6 of the Directive the national law must provide for “full compensation” for discrimination if the Member State has chosen financial compensation, if follows that it an upper limit to the compensation to be awarded is incompatible as is the exclusion of interests. The upper limit prevents the Court from taking account of the damage sustained as a result of e.g. a discriminatory dismissal in the individual case. The exclusion of the award of interest leaves out of account the factor of time which may in fact reduce the value of the compensation received.
The Court then turns to the question of whether Article 6 of Directive 76/207 may be directly relied on as against state authorities when the provision has not been properly transformed into national law. This appeared questionable not only because the Court denied the direct applicability in its judgement in
von Colson
() but because Article 6 gives the Member States a choice of which measures to choose for the purpose of achieving the objectives of the directive. The Court, nonetheless, finds that the provision is directly applicable. It points out that Articles 5 and 6 are essential for achieving the objectives of the directive and reiterates that
if
a Member State has opted for financial compensation in order to implement Article 6, the financial compensation must be full and may not be limited
a priori
in terms of its amount. Has a Member State so chosen to provide for financial compensation, then Article 6 of the directive becomes sufficiently precise and leaves the national authorities with “no degree of discretion in applying the chosen solution”. “[T]he right of a State to choose among several possible means of achieving the objectives of a directive does not exclude the possibility for individuals of enforcing before national courts rights whose content can be determined sufficiently precisely on the basis of the directive alone” (see also
Francovich
).
Finding that the directive is -in spite of the right to choose between different ways of transformation - directly applicable, the Court avoids to require the Member State to interpret the national laws - in the light of the directive - contrary to their wording.
Soud svůj výklad začal určením “významu a působnosti článku 6 směrnice 76/207.” Na základě této analýzy se pak věnoval jednotlivým otázkám, které mu předložila Sněmovna lordů.
“Účelem směrnice je v členských státech zajistit účinnost zásady rovného zacházení s muži a ženami co se týče různých aspektů zaměstnávání, zejména pracovních podmínek včetně podmínek pro výpověď z pracovního poměru.” Články 2 a 5 směrnice stanoví zásadu rovného zacházení a její omezení. Článek 6 ukládá členským státům povinnost zajistit efektivní soudní kontrolu plnění zákazu diskriminace. Zatímco směrnice nepře
d
episuje prostředky, kterými tato soudní kontrola má být zajištěna, Soudní dvůr již ve svém předchozím rozhodnutí (
Von Colson
) rozhodl, že členské státy mají povinnost “zajistit skutečnou a efektivní soudní ochranu a (...) skutečně odstrašující účinky pro zaměstnavatele.” “V případě, kdy finanční kompenzace slouží jako opatření k dosažení uvedeného účelu, musí být adekvátní, to znamená, že musí plně nahradit, v souladu aplikovatelným národním právem, utrpěnou ztrátu a škodu, ke které došlo v důsledku diskri
m
inující výpovědi.”
Na tomto základě pak Soudní dvůr odpovídal na otázky, které mu byly předloženy. Podle obecného výkladu článku 6 směrnice Soudním dvorem musí národní právo zajistit “úplnou kompenzaci” za utrpěnou diskriminaci tam, kde členský stát zvolil jako nástroj kompenzace finanční kompenzaci, přičemž bylo zjištěno, že stanovený horní limit přiznané kompenzace je neslučitelný se směrnicí, neboť vylučuje přiznání úroků. Horní limit kompenzace brání soudu zohlednit utrpěnou škodu, ke které v daném př
í
padě došlo v důsledku výpovědi diskriminačního charakteru. Vyloučením úroků dochází i k vyloučení účinků faktoru času, čímž může být ve skutečnosti snížena hodnota získané kompenzace.
Pak se Soudní dvůr věnoval otázce, zda je možné se článku 6 směrnice 76/207 dovolávat přímo vůči státním orgánům v případě, kdy dané ustanovení nebylo řádně do národního práva implementováno. Toto tvrzení se zdá sporné nejenom proto, že Soud přímou aplikovatelnost odmítl ve svém rozhodnutí ve věci
Von Colson,
ale i proto, že článek 6 dává členským státům na výběr, která opatření zvolit za účelem dosažení cílů směrnice. Soud nicméně došel k závěru, že dané ustanovení je přímo aplikovatelné. Podotkl, že články 5 a 6 jsou pro dosažení účelu směrnice podstatné a připomněl, že pok
u
d pro účely implementace článku 6 členský stát zvolil finanční kompenzaci, tato kompenzace musí být úplná a nesmí být omezena
a priori
výší náhrady škody. Pokud tedy stát zvolil finanční kompenzaci, stává se tím článek 6 směrnice dostatečně přesný a “neponechává členským státům žádný prostor pro uvážení při aplikaci zvoleného řešení.” ”[P]rávo státu zvolit mezi několika prostředky, které má k dispozici pro účely dosažení cíle směrnice, nevylučuje možnost jednotlivce domáhat se před národními soudy práv, j
e
jichž obsah je možné určit dostatečně přesně na základě směrnice samotné.”
Závěr, že směrnice je - i navzdory právu zvolit mezi několika různými způsoby transformace - přímo aplikovatelná se Soudní dvůr vyhnul tomu, aby zavazoval členský stát vykládat národní předpisy ve světle směrnice, ale v rozporu s jejich textem.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. SI LA DIRECTIVE 76/207, DONT L' OBJET EST LA MISE EN OEUVRE, DANS LES ETATS MEMBRES, DU PRINCIPE DE L' ÉGALITÉ DE TRAITEMENT ENTRE HOMMES ET FEMMES DANS LES DIFFÉRENTS ASPECTS DU DOMAINE DE L' EMPLOI, ET NOTAMMENT DANS LES CONDITIONS DE TRAVAIL, Y COMPRIS LES CONDITIONS DE LICENCIEMENT, LAISSE AUX ETATS MEMBRES, POUR SANCTIONNER LA VIOLATION DE L' INTERDICTION DE DISCRIMINATION, LA LIBERTÉ DE CHOISIR PARMI LES DIFFÉRENTES SOLUTIONS PROPRES ů RÉALISER SON OBJET, ELLE IMPLIQUE TOUTEFOIS QUE SI C' EST LA RÉPARATION PÉCUNIAIRE QUI EST RETENUE DANS L' HYPOTHŐSE D' UN LICENCIEMENT DISCRIMINATOIRE, INTERVENU EN VIOLATION DE L' ARTICLE 5, PARAGRAPHE 1, CELLE-CI SOIT ADÉQUATE, EN CE SENS QU' ELLE PERMETTE DE COMPENSER INTÉGRALEMENT LES PRÉJUDICES EFFECTIVEMENT SUBIS DU FAIT DU LICENCIEMENT DISCRIMINATOIRE, SELON LES RŐGLES NATIONALES APPLICABLES. DŐS LORS, L' ARTICLE 6 DE LA DIRECTIVE 76/207 DOIT ëTRE INTERPRÉTÉ EN CE SENS QU' IL S' OPPOSE ů CE QUE LA RÉPARATION DU PRÉJUDICE SUBI PAR UNE PERSONNE LÉSÉE DU FAIT D' U
N LICENCIEMENT DISCRIMINATOIRE SOIT LIMITÉE PAR L' EXISTENCE D' UN PLAFOND MAXIMAL FIXÉ A PRIORI AINSI QUE PAR L' ABSENCE D' INTÉRëTS DESTINÉS ů COMPENSER LA PERTE SUBIE PAR LE BÉNÉFICIAIRE DE LA RÉPARATION DU FAIT DE L' ÉCOULEMENT DU TEMPS JUSQU' AU PAIEMENT EFFECTIF DU CAPITAL ACCORDÉ.

2. UNE PERSONNE LÉSÉE DU FAIT D' UN LICENCIEMENT DISCRIMINATOIRE PEUT SE PRÉVALOIR DES DISPOSITIONS DE L' ARTICLE 6 DE LA DIRECTIVE 76/207 ů L' ENCONTRE D' UNE AUTORITÉ DE L' ETAT AGISSANT EN QUALITÉ D' EMPLOYEUR POUR ÉCARTER UNE DISPOSITION NATIONALE QUI IMPOSE DES LIMITES AU MONTANT DU DÉDOMMAGEMENT POUVANT ëTRE OBTENU ů TITRE DE RÉPARATION. EN EFFET, LA FACULTÉ, POUR L' ETAT, DE CHOISIR PARMI LES DIFFÉRENTS MOYENS APTES ů ATTEINDRE LES OBJECTIFS D' UNE DIRECTIVE N' EXCLUT PAS LA POSSIBILITÉ, POUR LES PARTICULIERS, DE FAIRE VALOIR DEVANT LES JURIDICTIONS NATIONALES LES DROITS DONT LE CONTENU PEUT ëTRE DÉTERMINÉ AVEC UNE PRÉCISION SUFFISANTE SUR LA BASE DES SEULES DISPOSITIONS DE LA DIRECTIVE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):