2 Otázka byla položena v rámci sporu mezi dovozní společností Édouard Leclerc-Siplec (dále jen „Leclerc-Siplec“) a společnostmi TF1 Publicité (dále jen „TF1“) a M6 Publicité (dále jen „M6“), který se týká odmítnutí, ze strany obou posledně jmenovaných společností, odvysílat reklamu na distribuci pohonných látek v supermarketech obchodního řetězce Leclerc s odůvodněním, že článek 8 nařízení č. 92-280 ze dne 27. března 1992, které bylo přijato za účelem provedení čl. 27 odst. 1 zákona o svobodě sdělovacích prostředků ze dne 30. září 1986 a které stanoví všeobecné zásady platné pro reklamu a sponzorství (JORF ze dne 28. března 1992, s. 4313, dále jen „nařízení“), vylučuje odvětví distribuce z televizní reklamy.
3 Společnost Leclerc-Siplec, která zahájila soudní řízení s TF1 a M6 před Tribunal de commerce de Paris, navrhla soudu, aby se vzhledem k tomu, že dle jejího mínění je článek 8 nařízení v rozporu s několika ustanoveními Smlouvy a směrnice, obrátil v této otázce na Soudní dvůr. TF1 a M6, ačkoliv se jedná o žalované strany, byly stejného názoru jako Leclerc-Siplec. Společnost TF1 navíc prohlásila, že by stanovisko Soudního dvora mělo mít obecnou povahu a mělo se týkat nejen distribuce, ale všech odvětví, která byla nařízením z vysílání vyloučena.
4 Předkládající soud, poté co zjistil, že různé konzultované instituce, jako např. secrétariat d´État à la communication (Státní sekretariát pro komunikaci), Conseil supérieur de l´Audiovisuel (Nejvyšší rada pro rozhlasové a televizní vysílání, dále jen „CSA“) a Bureau de vérification de la publicité (Úřad pro kontrolu reklamy), potvrdily výklad TF1 a M6, podle něhož dotyčná reklama podléhá zákazu na základě článku 8 nařízení, odročil soudní řízení a požádal Soudní dvůr, aby „rozhodl o předběžné otázce týkající se zjištění, zda články 30, 85, 86, 5 a čl. 3 písm. f) Smlouvy a směrnice 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 musí být vykládány tak, že zakazují, aby členský stát zákonem nebo nařízením vyloučil z televizní reklamy některé oblasti hospodářské činnosti, především odvětví distribuce, a dále obecněji, zda článek 8 nařízení ze dne 27. března 1992 může být pokládán za slučitelný s výše citovanými opatřeními.“
5 Podle článku 8 nařízení se zakazuje „jakákoli reklama na výrobky, jejichž televizní inzerce je zakázaná zákonem, a reklama na následující výrobky a hospodářská odvětví: · nápoje s obsahem alkoholu přesahujícím 1,2 stupně; · literární publikace; · filmy; · tisk; · distribuce s výjimkou distribuce v zámořských departementech a zámořských územích a územních celcích Mayotte a Saint-Pierre-et-Miquelon.“ 6 Článek 21 nařízení stanoví, že kontrolu jeho ustanovení provádí CSA. 7 Z rozhodnutí CSA vyplývá, že televizní reklamy „výrobců/distributorů“, na které se nevztahuje zákaz televizní reklamy v odvětví distribuce, nesmí odkazovat na distribuční řetězec dotyčných výrobků. K pravomoci Soudního dvora 8 Úvodem Komise podotýká, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná. Podle Komise z rozsudku předkládajícího soudu vyplývá, že vnitrostátnímu soudu nebyl předložen žádný spor, protože žádost podaná Leclerc-Siplec směřuje pouze k získání rozhodnutí o předběžné otázce. V každém případě, když předkládající soud na návrh TF1 rozšířil otázku navrženou Leclerc-Siplec na jiná odvětví hospodářských aktivit než distribuci, která byla původně jejím předmětem, položil předběžnou otázku týkající se sporu, který mezi účastníky neexistuje, a to ani skrytě. 9 Nejprve je třeba připomenout, že podle článku 177 Smlouvy v případě, že před vnitrostátním soudem členského státu vyvstane otázka výkladu Smlouvy nebo odvozených aktů přijatých orgány Společenství, může tento soud, pokud se domnívá, že takové rozhodnutí je nezbytné k vynesení rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. 10 V rámci řízení o předběžné otázce je vnitrostátní soudce, který má jako jediný přímou znalost skutkových okolností věci, schopen nejlépe posoudit, s ohledem na zvláštnosti případu, nutnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vynesení svého rozsudku (viz rozsudky ze dne 29. listopadu 1978, Pigs Marketing Board, 83/78, Recueil, s. 2347, ze dne 28. listopadu 1991, Durighello, C-186/90, Recueil, s. I-5773, a ze dne 16. července 1992, Meilicke, C-83/91, Recueil, s. I-4871, bod 23). 11 Z tohoto důvodu, jestliže se otázky položené vnitrostátním soudem týkají výkladu ustanovení práva Společenství, je Soudní dvůr v podstatě povinen rozhodnout (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 1990, Gmurzynska-Bscher, C-231/89, Recueil, s. I-4003, bod 20). 12 Soudní dvůr nicméně připomíná, že za účelem ověření svojí vlastní pravomoci mu přísluší přezkoumat podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil. Řízení o předběžné otázce má být vedeno v duchu spolupráce, což znamená, že vnitrostátní soud musí brát ohled na funkci svěřenou Soudnímu dvoru, kterou je přispívat k výkonu spravedlnosti v členských státech, a nikoli poskytovat poradní stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám (rozsudek ze dne 3. února 1983, Robards, 149/82, Recueil, s. 171, a výše uvedený rozsudek Meilicke, bod 25). 13 S ohledem na toto poslání se Soudní dvůr domnívá, že nemá pravomoc rozhodnout o předběžné otázce vznesené před vnitrostátním soudem, pokud výklad práva Společenství nijak nesouvisí s okolnostmi nebo předmětem sporu v původním řízení. 14 V tomto případě je zřejmě nesporné, jak upozornila francouzská vláda, že cílem Leclerc-Siplec ve sporu v původním řízení je dosáhnout toho, aby předkládající soud konstatoval, že odmítnutí TF1 a M6 vysílat reklamu na distribuci pohonných látek na základě článku 8 nařízení je neslučitelné s právem Společenství. Skutečnost, že se účastníci sporu v původním řízení shodují v otázce výsledku, kterého má být dosaženo, nemá vliv na okolnosti tohoto sporu. 15 Z uvedeného vyplývá, že položená otázka, pokud se vztahuje k tomuto cíli, odpovídá objektivní potřebě spojené s řešením sporu v původním řízení. To však neplatí pro případ, kdy se jedná o zákaz vysílání televizní reklamy propagující jiné výrobky nebo hospodářská odvětví. 16 Z předchozího vyplývá, že je nutné odpovědět pouze na ty aspekty položené otázky, které se týkají vyloučení odvětví distribuce z televizní reklamy. K výkladu ustanovení uvedených v předběžné otázce 17 Položená otázka, takto zúžena, se omezuje na zjištění, zda článek 30 Smlouvy, články 85 a 86 vykládané ve spojení s čl. 3 písm. f) a článkem 5 Smlouvy a směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát prostřednictvím právních a správních předpisů zakázal subjektům zabývajícím se šířením televizního vysílání, usazeným na jeho území, vysílat televizní reklamy propagující hospodářské odvětví distribuce. K článku 30 Smlouvy 18 Podle ustálené judikatury veškerá obchodní pravidla členských států způsobilá přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, jsou považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením. (rozsudek ze dne 11. července 1974, Dassonville, 8/74, Recueil, s. 837, bod 5). 19 Právní a správní předpisy obdobné právní úpravě, zakazující televizní reklamu v odvětví distribuce, která je předmětem původního řízení, nemají za cíl řídit obchod se zbožím mezi členskými státy. Tento zákaz navíc nebrání distributorům využívat jiných forem reklamy. 20 Je pravda, že takový zákaz může omezit objem prodeje, a v důsledku toho objem prodeje výrobků z jiných členských států, protože distributorům odepírá určitou formu propagace distribuovaných výrobků. Je však nutné položit si otázku, zda je tato okolnost dostatečně pádným důvodem k tomu, aby byl dotyčný zákaz považován za opatření mající rovnocenný účinek jako množstevní omezení dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy. 21 V tomto ohledu je třeba připomenout, že uplatňování vnitrostátních právních předpisů na výrobky pocházející z jiných členských států nemůže zabránit přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, obchodu mezi členskými státy ve smyslu výše uvedeného rozsudku Dassonville, pokud jsou tyto předpisy omezující nebo zakazující některé formy prodeje uplatňovány na všechny dotčené subjekty, které vykonávají svou činnost na území určitého státu, a pokud z právního a faktického hlediska ovlivňují stejným způsobem obchodování s vnitrostátními výrobky a obchodování s výrobky pocházejícími z jiných členských států. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak uplatňování takovýchto pravidel na prodej výrobků z jiného členského státu, které splňují pravidla stanovená tímto státem, nebrání jejich přístupu na trh, nebo jim tento přístup neztěžuje více než výrobkům vnitrostátním. Tato pravidla tedy nespadají do oblasti působnosti článku 30 Smlouvy (viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91, Recueil, s. I-6097, body 16 a 17, a ze dne 15. prosince 1993, Hünermund e.a., C-292/92, Recueil, s. I-6787, bod 21). 22 Opatření takového typu, jako je opatření dotčené v původním řízení, se týká způsobů prodeje, protože zakazuje určitou formu propagace (televizní reklama) určité metody prodeje výrobků (distribuce). 23 Kromě toho právní předpisy, které jsou uplatňovány bez ohledu na typ výrobku na všechny hospodářské subjekty v odvětví distribuce, a to i v případě, že se jedná zároveň o výrobce i distributory, mají stejný dopad na prodej výrobků z jiných členských států jako na prodej výrobků vnitrostátních. 24 Proto je nutné odpovědět, že se článek 30 Smlouvy nevztahuje na případy, kdy členský stát prostřednictvím zákonů a nařízení zakazuje vysílání televizní reklamy propagující hospodářské odvětví distribuce. K článkům 85 a 86 vykládaným ve spojení s čl.3 písm. f) a článkem 5 Smlouvy 25 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že články 85 a 86 Smlouvy se ve své podstatě týkají pouze chování podniků a netýkají se právních a správních předpisů vydávaných členskými státy. Z ustálené judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že články 85 a 86 vykládané ve spojení s článkem 5 Smlouvy ukládají členským státům nezavádět nebo neudržovat v platnosti opatření, a to i právního rázu, která mohou bránit účinnosti pravidel hospodářské soutěže použitelných pro podniky. Podle stejné judikatury je tomu tak v případě, kdy členský stát buď ukládá, nebo zvýhodňuje uzavírání dohod, které jsou v rozporu s článkem 85, posiluje účinky takových dohod, nebo odnímá své vlastní právní úpravě její státní charakter tím, že na soukromé subjekty převádí zodpovědnost rozhodovat o zásazích v hospodářské oblasti (viz rozsudek ze dne 21. září 1988, Van Eycke, 267/86, Recueil, s. 4769, bod 16, a naposledy rozsudek ze dne 2. června 1994, Tankstation ´t Heukske et Boermans, C-401/92 a C-402/92, Recueil, s. I-2199, bod 16). 26 V tomto případě nelze z ničeho ve spisu vyvodit závěr, že dotyčné vnitrostátní právní předpisy ukládají nebo upřednostňují protisoutěžní chování, ani že posilují účinky předem existující dohody. 27 Je tedy třeba odpovědět, že články 85 a 86 vykládané ve spojení s čl. 3 písm. f) a článkem 5 Smlouvy nejsou použitelné na takové vnitrostátní právní předpisy. K směrnici 89/552 28 Hlavním cílem směrnice, která byla přijata na základě čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy, je zajistit volné šíření televizního vysílání. 29 Za tímto účelem stanoví, jak vyplývá z jejího třináctého a čtrnáctého bodu odůvodnění, minimální pravidla upravující vysílání pocházející ze Společenství a určené k příjmu uvnitř Společenství, především pak vysílání určené pro jiný členský stát. 30 K dosažení tohoto cíle vyžaduje směrnice v rámci kapitoly II, která je věnovaná obecným ustanovením, jednak aby členské státy, které vysílají, zajistily dodržování ustanovení směrnice (čl. 3 odst. 2) ze strany subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, a jednak aby členské státy, které vysílání přijímají, zajistily volný příjem a nebránily na svém území vysílání přenosů z jiných členských států, a to z důvodů, které spadají do oblasti koordinované směrnicí, aniž by bylo dotčeno právo těchto států dočasně přerušit vysílání v některých jasně stanovených případech (čl. 2 odst. 2). 31 Podle čl. 3 odst. 1 obsaženého ve stejné kapitole jsou členské státy oprávněné stanovit, pokud jde o subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, přísnější nebo podrobnější pravidla v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice. 32 Do oblastí koordinovaných touto směrnicí patří minimální pravidla vztahující se na televizní reklamu, která musí státy, odkud pochází vysílání, dodržovat a která jsou zahrnuta do kapitoly IV. 33 Dva články v kapitole IV povolují členským státům, odkud vysílání pochází, odchýlit se od některých ustanovení, která se týkají podmínek pro vysílání televizní reklamy. 34 Za prvé článek 19 jim umožňuje stanovit přísnější pravidla, než jsou pravidla článku 18, ohledně vysílací doby a podmínek televizního přenosu pro subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci. 35 Za druhé článek 20, aniž by byl dotčen článek 3, jim povoluje stanovit při dodržení práva Společenství jiné podmínky, než jsou podmínky stanovené v čl. 11 odst. 2 až 5 a v článku 18 pro vysílání, která jsou určena pouze pro vnitrostátní území a která nemohou být přijímána, přímo nebo nepřímo, v jednom nebo několika jiných členských státech. 36 Je nesporné, že ani článek 19, ani článek 20 nemůže být základem pro to, aby členský stát zakázal televizní reklamu v odvětví distribuce. 37 Vzniká tedy otázka, zda takový zákaz může být založen na čl. 3 odst. 1 směrnice. 38 Ke stanovení působnosti článku 3 odst. 1 směrnice je třeba přezkoumat nejprve otázku, zda členské státy mohou podle tohoto ustanovení uložit subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, přísnější pravidla, než jsou pravidla stanovená v kapitole IV, mimo okolností stanovených články 19 a 20. 39 Ze znění článku 20 vyplývá, že se toto ustanovení používá, aniž by byl dotčen článek 3, v článku 19 směrnice se však takové upřesnění nevyskytuje. 40 Nicméně z toho nelze vyvozovat, že oprávnění členských států prosadit přísnější pravidla ve věci televizní reklamy a sponzorství je omezeno na okolnosti definované v článku 19 směrnice. 41 Takový výklad by zbavil čl. 3 odst. 1 směrnice, jako všeobecného ustanovení, jeho účelu v hlavní oblasti, na kterou se směrnice vztahuje. 42 Z bodu odůvodnění ani z cíle směrnice nevyplývá, že článek 19 musí být vykládán tak, že zbavuje státy práva, které jim bylo přiznáno čl. 3 odst. 1. 43 Dvacátý sedmý bod odůvodnění směrnice se vztahuje obecně, a aniž by se omezoval na okolnosti definované v článku 19, k právu členských států stanovit přísnější nebo podrobnější pravidla, než jsou minimální normy a kritéria, kterým je na základě směrnice podřízena televizní reklama. 44 Kromě toho dosažení cíle směrnice, kterým je zajistit volné šíření televizního vysílání odpovídajícího jí stanoveným minimálním normám, není nijak dotčeno, pokud členské státy ukládají přísnější pravidla subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, za jiných okolností, než jsou okolnosti definované v článku 19. 45 Co se týče účelu čl. 3 odst. 1 směrnice, TF1 a M6 tvrdily, že z dvacátého sedmého bodu odůvodnění vyplývá, že stanovení přísnějších pravidel může ospravedlnit pouze zájem spotřebitele a že nařízení tím, že vylučuje distribuci z televizní reklamy z důvodu určitých hospodářských zájmů, je nad rámec směrnice. 46 Tento argument nelze přijmout. 47 Ačkoliv se zdá, že takovýto výklad z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, nemá základ ve znění čl. 3 odst. 1, který neobsahuje žádné omezení, pokud jde o zájmy, které mohou brát členské státy v úvahu. V každém případě tento bod odůvodnění nevylučuje, že taková omezení mohou být odůvodněna ochranou jiných zájmů, než jsou zájmy spotřebitelů. 48 S ohledem na všechny předchozí úvahy je namístě odpovědět na položenou otázku tak, že články 30, 85, 86, 5 a čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS a směrnice 89/552/EHS musí být vykládány tak, že nebrání tomu, aby členský stát prostřednictvím právních nebo správních předpisů zakázal subjektům televizního vysílání usazeným na jeho území vysílání reklam propagujících hospodářské odvětví distribuce. Náklady řízení 49 Výdaje vzniklé francouzské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát) o otázce, která mu byla předložena Tribunal de commerce de Paris rozsudkem ze dne 27. září 1993, rozhodl takto:
Články 30, 85, 86, 5 a čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS a směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních ustanovení členských států, která upravují provozování televizního vysílání, musí být vykládány tak, že nebrání tomu, aby členský stát prostřednictvím právních nebo správních předpisů zakázal subjektům televizního vysílání usazeným na jeho území vysílání reklam propagujících hospodářského odvětví distribuce.
_____________________________________________________________________________