Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61981J0301
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT, 1 MARCH 1983. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V KINGDOM OF BELGIUM. FAILURE BY A STATE TO FULFIL OBLIGATIONS - FAILURE TO APPLY THE FIRST COUNCIL DIRECTIVE ON CREDIT INSTITUTIONS. CASE 301/81.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1983 PAGES 0467 - 0481
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;APPROXIMATION OF LAWS;RIGHT OF ESTABLISHMENT;
Související předpisy:
Corresponding acts:		377L0780
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. A MEMBER STATE MAY NOT PLEAD PROVISIONS, PRACTICES OR CIRCUMSTANCES IN ITS INTERNAL LEGAL ORDER TO JUSTIFY A FAILURE TO COMPLY WITH OBLIGATIONS UNDER COMMUNITY DIRECTIVES.

2. THE ADMISSIBILITY OF AN ACTION BASED ON ARTICLES 169 OF THE TREATY DEPENDS ONLY ON AN OBJECTIVE FINDING OF A FAILURE TO FULFIL OBLIGATIONS AND NOT ON PROOF OF ANY INERTIA OR OPPOSITION ON THE PART OF THE MEMBER STATE CONCERNED. THE OPINION REFERRED TO IN ARTICLE 169 MUST BE CONSIDERED TO CONTAIN A SUFFICIENT STATEMENT OF REASONS TO SATISFY THE LAW WHEN IT CONTAINS A COHERENT EXPOSITION OF THE REASONS WHICH LED THE COMMISSION TO THE CONVICTION THAT THE STATE CONCERNED HAD FAILED TO FULFIL AN OBLIGATION UNDER THE TREATY.

3. THE GOVERNMENTS OF THE MEMBER STATES PARTICIPATE IN THE PREPARATORY WORK FOR DIRECTIVES AND MUST THEREFORE BE IN A POSITION TO PREPARE WITHIN THE PERIOD PRESCRIBED THE LEGISLATIVE PROVISIONS NECESSARY FOR THEIR IMPLEMENTATION. IF, NEVERTHELESS, THE PERIOD ALLOWED FOR THE IMPLEMENTATION OF A DIRECTIVE PROVES TO BE TOO SHORT, THE ONLY MEANS OF ACTION COMPATIBLE WITH COMMUNITY LAW AVAILABLE TO THE MEMBER STATE CONCERNED CONSISTS IN TAKING THE APPROPRIATE INITIATIVES WITHIN THE COMMUNITY IN ORDER TO OBTAIN THE NECESSARY EXTENSION OF THE PERIOD BY THE COMPETENT COMMUNITY INSTITUTION.

4. THE RIGHT OF PERSONS AFFECTED TO RELY IN LAW ON A DIRECTIVE AS AGAINST A MEMBER STATE WHICH HAS FAILED TO TAKE THE REQUISITE NATIONAL IMPLEMENTING MEASURES CONSTITUTES A MINIMUM GUARANTEE ARISING FROM THE BINDING NATURE OF THE OBLIGATION IMPOSED ON MEMBER STATES BY THE EFFECT OF DIRECTIVES UNDER THE THIRD PARAGRAPH OF ARTICLE 189 OF THE TREATY AND CANNOT JUSTIFY A MEMBER STATE' S ABSOLVING ITSELF FROM TAKING IN DUE TIME IMPLEMENTING MEASURES SUFFICIENT TO MEET THE PURPOSE OF EACH DIRECTIVE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Nesplnění povinnosti státem – neprovedení první směrnice o úvěrových institucích

Předmět:


ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA


ze dne 1. března 1983 Jednací jazyk: francouzština


Ve věci 301/81,

Komise EvropskÝCH společenství, zastoupená Antoninem Abatem, právním poradcem, jako zmocněncem, za pomoci Hendrika van Liera, člena jejího právního oddělení, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u Oresteho Montalta, člena právního oddělení Komise, budova Jean Monnet, Kirchberg,
žalobce,
proti

BelgickéMU království, zastoupenému ministrem zahraničních věcí jednajícím prostřednictvím zmocněnce Roberta Hoebaera, ředitele na Ministerstvu zahraničních věcí, zahraničního obchodu a rozvojové spolupráce, za pomoci R. Geudense, poradce na ministerstvu financí a J. Le Bruna, poradce Bankovní komise, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, Belgické velvyslanectví, rue des Girondins 4, Résidence Champagne,
žalovaný,


jejímž předmětem je určení, že Belgické království tím, že ve stanovené lhůtě neuvedlo v účinnost předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (Úř. věst. L 322, s. 30), nesplnilo jednu z povinností, které pro něj vyplývají ze Smlouvy o EHS,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení: J. Mertens de Wilmars, předseda, P. Pescatore, A. O´Keeffe a U. Everling, předsedové senátu, Mackenzie Stuart, G. Bosco a Y. Galmot, soudci,

generální advokát: paní S. Rozès
vedoucí kanceláře: J. A. Pompe, zástupce vedoucího kanceláře
vydává tento
ROZSUDEK
Skutkové okolnosti

I – Skutkové okolnosti a řízení

Předmětem směrnice Rady 77/780 je koordinace právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu.

Tato směrnice byla oznámena členským státům dne 15. prosince 1977. V souladu s čl. 14 odst. 1 měly členské státy uvést v účinnost prováděcí opatření nezbytná k jejímu provedení do vnitrostátního práva nejpozději ke dni 15. prosince 1979 a informovat o nich Komisi.

Vzhledem k tomu, že k 15. prosinci 1979 Belgické království nepředalo v této věci žádnou informaci, výzvou dopisem ze dne 29. května 1980 Komise rozhodla o zahájení řízení podle článku 169 Smlouvy.

Dopisy ze dne 2. července 1980 a 29. prosince 1980 informovalo Belgické království Komisi, že za účelem provedení dotčené směrnice do vnitrostátního práva přijala Rada ministrů návrh zákona a předložila ho Parlamentu.

Dne 24. března 1981 Komise konstatovala, že směrnice ještě stále nebyla provedena do vnitrostátního práva, a v souladu s čl. 169 prvním pododstavcem Smlouvy o EHS vydala odůvodněné stanovisko, v němž vyzvala Belgické království, aby dosáhlo souladu ve lhůtě dvou měsíců.

Odůvodněné stanovisko zůstalo bez odpovědi, proto Komise podala tuto žalobu zapsanou do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 30. listopadu 1981.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování.

Soudní dvůr však požádal belgickou vládu, aby mu předala návrh zákona, kterého se dovolávala a aby rovněž uvedla ke každému článku dotčené směrnice odpovídající ustanovení ve vnitrostátním právu, jehož prostřednictvím byl tento článek již uveden v účinnost.


II – Návrhová žádání účastníků řízení

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

„– prohlásil, že Belgické království tím, že ve stanovené lhůtě nezajistilo ustanovení nezbytná pro dosažení souladu se směrnicí Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1976 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smlouvy;

– uložil Belgickému království náhradu nákladů řízení“.


Belgické království navrhuje, aby Soudní dvůr:

„– prohlásil žalobu Komise za nepřípustnou a podpůrně za neopodstatněnou;

– uložil Komisi náhradu nákladů řízení“.


III – Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

Podle Komise představuje závazná povaha směrnic pro členské státy povinnost dodržovat lhůty jimi stanovené pro přijetí vnitrostátních prováděcích předpisů. Nedodržení těchto lhůt představuje porušení Smlouvy, ať se jedná o kterýkoli vnitrostátní orgán, jehož činnost nebo nečinnost jsou příčinou nesplnění povinnosti. Dotčený členský stát nemůže hledat ospravedlnění v důvodech, které vyplývají z vnitrostátních předpisů nebo praxe, případně zvláštních okolností na vnitrostátní úrovni.

Tyto zásady byly potvrzeny ustálenou judikaturou Soudního dvora.

Belgická vláda ve své žalobní odpovědi v úvodu zdůrazňuje význam potíží jak technického, tak institucionálního a politického charakteru, které vysvětlují, že přes veškeré úsilí vynaložené belgickou vládou nemohl být návrh zákona, který zajišťuje provedení směrnice do vnitrostátního práva, zatím předložen Parlamentu.

Z právního hlediska považuje belgická vláda žalobu Komise Evropských společenství za nepřípustnou a neopodstatněnou.

Co se týká přípustnosti, belgická vláda tvrdí, že jak žaloba, tak i odůvodněné stanovisko Komise jsou nedostatečně zdůvodněné. Neexistuje žádná zmínka o rozsahu vnitrostátních právních norem, které by měly být přijaty za účelem provedení směrnice, ani o bodech směrnice, které jsou již do vnitrostátního práva provedeny, ani o vnitrostátních normách, které nejsou případně v souladu se směrnicí, o opatřeních zamýšlených belgickou vládou, aby zahrnula znění směrnice do širší oblasti právních předpisů, jakož ani o potížích, s nimiž se potýkal belgický stát kvůli nutně dlouhým lhůtám v rámci legislativního procesu a specifickým potížím, s nimiž se musela Belgie vyrovnávat. Belgická vláda se kromě toho domnívá, že žaloba a odůvodněné stanovisko neobsahují žádnou okolnost, která by dokazovala nejenom jakoukoli nečinnost či námitky belgického státu při provádění práva Společenství ve stanovených lhůtách, ale také neplnění hmotněprávních pravidel směrnice.

Belgická vláda je rovněž toho názoru, že je žaloba nepřípustná, protože lhůta určená v odůvodněném stanovisku byla naprosto nedostačující a nepřiměřená.

Co se týká neopodstatněnosti žaloby podané Komisí, belgická vláda zaprvé tvrdí, že se rozhodla využít této příležitosti k tomu, aby vyjasnila stará pravidla, modernizovala jejich úpravu, sjednotila stávající právní předpisy a převedla normy vycházející z obecných zásad belgického správního práva na právní normy. V důsledku toho návrh zákona odpovídá cíli, který výrazně přesahuje striktní provedení směrnice Společenství.

Zadruhé belgická vláda tvrdí, že žádný právní předpis, žádná právní úprava, ani obecná belgická praxe, které jsou v platnosti, nejsou v rozporu s ustanoveními směrnice. Kromě toho ještě před schválením směrnice Belgie upravila své právní předpisy takovým způsobem, aby brala v úvahu některá ustanovení v návrhu směrnice tak, jak ho předložila Komise Radě. Dokonce i v případě ustanovení směrnice, k nimž dodnes neexistují odpovídající vnitrostátní ustanovení v pravém slova smyslu, je třeba zohlednit skutečnost, že kompetentní orgány na základě správních pravidel obecné povahy majících odpovídající publicitu již provádějí požadavky stanovené v těchto ustanoveních.

Belgická vláda tedy uzavírá, že sporné normy Společenství jsou dodržovány a že je belgická vláda převzala do návrhu zákona z prostého důvodu, aby zajistila jejich formální ucelenost.

Zatřetí belgická vláda zdůrazňuje, že směrnice Rady 77/780 působí problémy při výkladu, pokud jde o otázku samotné povahy závazků, které stanoví pro členské státy, a také, pokud jde o otázku přímé použitelnosti některých ustanovení. Tyto potíže se jednoznačně projevily na schůzce, kterou pořádala Komise za účelem projednávání problémů s prováděním směrnice a která se konala v Bruselu ve dnech 17. a 18. března 1980. Belgická vláda připomíná zejména problémy s výkladem čl. 3 odst. 2 prvního a druhého pododstavce směrnice.

Začtvrté belgická vláda zmiňuje zvláštní potíže, k nimž došlo v souvislosti s prováděním směrnice z pohledu veřejných úvěrových institucí, v jejichž případě belgická vláda rozhodla o jejich celkovém zahrnutí do působnosti této směrnice, a to bez využití možnosti výjimky nebo odložení provádění, které směrnice stanoví.

Belgická vláda nakonec tvrdí, že původní lhůta 24 měsíců stanovená pro provedení směrnice byla zjevně nedostačující. Vyjednavači směrnice si toho byli vědomi, a proto stanovili v čl. 2 odst. 4 písm. a) této směrnice zvláštní režim pro podniky, které splní některé podmínky „nejdéle do dne, kdy vnitrostátní orgány přijmou opatření nezbytná k provedení této směrnice vnitrostátními právními předpisy.“ Nedostačující stanovená lhůta byla ještě potvrzena problémy s výkladem, které se objevily ve Společenství v průběhu roku 1980, tj. mimo lhůtu stanovenou směrnicí.

Belgická vláda dále zdůrazňuje, že lhůta poskytnutá v odůvodněném stanovisku (dva měsíce) je rovněž příliš krátká a odhaluje procedurální mechanismus, který je v rozporu s cíli sledovanými Smlouvou, pokud Smlouva dává Komisi pravomoc, kterou zamýšlí uplatnit v tomto řízení.

Na základě předchozího belgická vláda uzavírá, že při zahájení tohoto řízení nebrala Komise v úvahu potíže, s nimiž se belgická vláda potýkala, ani skutečnost, že neexistuje rozpor mezi právem Společenství a belgickým právem, ani omezující, ne-li formální, povahu možností úprav, které spadají do pravomoci zákonodárce, ani jeho úsilí o vypracování souboru pravidel provádějících nejenom veškeré normy směrnice, ale často i překračujících rámec povinností v rámci Společenství.

Komise ve své replice odmítá argumenty belgické vlády, podle nichž je žaloba nepřípustná a v každém případě neopodstatněná.

Co se týká žalobního důvodu, který vychází z údajného nedostatečného odůvodnění odůvodněného stanoviska a žaloby, Komise především tvrdí, že se nikdy nedomnívala, že ze strany belgické vlády došlo, nebo mohlo dojít k nečinnosti nebo námitkám. Taková nečinnost nebo námitky by však každopádně nebyly podle Komise podmínkou přípustnosti žaloby založené na článku 169. Přípustnost žaloby tohoto druhu je založena na samotném objektivním zjištění nesplnění povinnosti.

Komise se kromě toho domnívá, že odůvodnění žaloby a odůvodněného stanoviska nemůže být považováno za nedostačující pro nedostatek údajů o rozsahu prováděcích opatření, jež mají být přijata. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu je směrnice naprosto jasná, tak tato opatření byla dokonale známa belgické vládě, která kromě toho před podáním žaloby nikdy nesdělila, že je její povinnost nepřesná. Vláda rovněž výslovně uznala, že je schopna připravit návrh zákona, který bude předložen Parlamentu. Komise se každopádně domnívá, že odůvodněné stanovisko a žaloba jsou dokonale jasné a dostatečně zdůvodněné, jelikož berou v úvahu povinnost příslušející žalovanému ve věci provádění směrnice a nesplnění této povinnosti žalovaným.

Co se týká žalobního důvodu nepřípustnosti uváděného belgickou vládou na základě lhůty dvou měsíců stanovené v odůvodněném stanovisku, která je údajně nepřiměřená, Komise se domnívá, že zde došlo k záměně lhůty uvedené v odůvodněném stanovisku a lhůty stanovené směrnicí. Lhůta 24 měsíců ve směrnici byla stanovena Radou v důsledku jednomyslného rozhodnutí a nelze ji považovat za nepřiměřenou nebo nedostačující. Pokud jde o lhůtu v odůvodněném stanovisku, nejedná se o lhůtu pro provedení směrnice, ale pouze o lhůtu, v níž má původce ukončit své neplnění povinnosti. Komise každopádně zdůrazňuje, že žalovaný měl ve skutečnosti k dispozici přibližně 48 měsíců k provedení směrnice, než Komise předala věc Soudnímu dvoru. Uplynutí takové lhůty činí jakoukoli argumentaci v této oblasti zbytečnou.

Co se týká argumentů belgické vlády na podporu zamítnutí žaloby, Komise především uplatňuje, že údajně nedostačující lhůta stanovená směrnicí pro její provedení nemohla ovlivnit důvodnost žaloby, kterou podala Komise, protože Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci 52/75 (Recueil 1976, s. 277) upřesnil, že v takové situaci jediný správný postup, který je v souladu s právem Společenství, spočívá v tom, že dotyčný členský stát vyvine v rámci Společenství vhodnou iniciativu, aby získal rozhodnutí kompetentního orgánu o případném prodloužení lhůty.

Zadruhé Komise uplatňuje, že rozhodnutí dát belgickému návrhu zákona cíl překračující rámec striktního provedení směrnice je volbou vlády, pro kterou se může zajisté rozhodnout, ale která nemůže odůvodnit zpoždění provedení dotčené směrnice.

Zatřetí Komise popírá, že normy Společenství jsou již v podstatě dodržovány. Žalovaný sám vypracoval návrh zákona a ve své žalobní odpovědi uznal, že přijetím směrnice se stalo nezbytně nutným zajistit změny v systému úvěrových institucí. Kromě toho příklady, které uvádí žalovaný na podporu teze, podle níž jsou již normy Společenství v podstatě dodržovány, nejsou přesvědčivé.

Komise každopádně uplatňuje, že žalovaný je v každém případě povinen přijmout opatření potřebná k převedení zásad směrnice do formálních vnitrostátních právních předpisů, a tak splnit podmínku právní jistoty. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 6. května 1980 ve věci 102/79 (Komise/Belgické království, Recueil s. 1473, zvláště s. 1486).

Komise ještě upřesňuje, že i když se v belgické správní praxi uplatňují některé požadavky uvedené v ustanoveních směrnice, tato situace nijak neodpovídá výše zmíněné podmínce právní jistoty. V této souvislosti rovněž odkazuje na výše uvedený rozsudek Soudního dvora ze dne 6. května 1980.

Co se týká potíží s výkladem, které tvrdí žalovaný, Komise nevylučuje možnost potíží s výkladem některého bodu, ale trvá na tom, že nebyl zaznamenán žádný podstatný názorový rozpor v průběhu schůzky, kterou pořádala Komise ve dnech 17. a 18. března 1980 s cílem zhodnotit situaci ohledně použití této směrnice.

Komise každopádně zdůrazňuje, že i kdyby žalovaný prokázal tvrzené obtíže související se stanovením přímo použitelné povahy některých ustanovení směrnice, tato okolnost ho nezprošťuje povinnosti, aby přijal formální opatření ve svém vnitrostátním právu (výše uvedený rozsudek Soudního dvora ze dne 6. května 1980).

Konečně co se týká zvláštních potíží technického a politického charakteru, s nimiž se belgická vláda potýkala, Komise připomíná, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nemůže žalovaný odůvodnit neplnění svých povinností tím, že se odvolá na důvody, které souvisí s vnitrostátními předpisy a praxí, nebo na zvláštní skutkové poměry na vnitrostátní úrovni.

Ve své duplice belgická vláda tvrdí, že „standardizované“ odůvodnění, které se objevuje v odůvodněném stanovisku a v žalobě Komise, je nedostačující, protože neupřesňuje, v čem neodpovídají právní a správní předpisy platné v Belgii požadavkům směrnice, a neurčuje ustanovení směrnice, která nejsou v Belgii provedena. V tomto bodě belgická vláda odkazuje na judikaturu Soudního dvora ve věci 7/61 (Recueil 1961, s. 635).

Pokud jde o nedostačující lhůtu, která měla být poskytnuta belgické vládě, tato upřesňuje, že na rozdíl od toho, co si myslí žalobce, zde nedošlo k záměně lhůty uvedené ve směrnici a lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku. Jedná se skutečně o dvouměsíční lhůtu stanovenou v odůvodněném stanovisku, kterou považuje za nedostatečnou a nepřiměřenou, zejména pokud zcela pomíjela obecnou situaci, ve které vznikl všem členským státům problém s provedením směrnice. V této souvislosti se belgická vláda odvolává na právní teorii, která již několikrát potvrdila, že lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku musí být přiměřená a musí brát v úvahu jednak povahu porušení, jednak kroky potřebné k jeho ukončení.

Co se týká volby belgické vlády zahrnout do návrhu zákona k provedení směrnice také ustanovení týkající se dalších politických a kontrolních aspektů úvěrových institucí, belgická vláda trvá na tom, že tento postup je sice zajisté delší, ale také logičtější a v konečném důsledku více vyhovuje duchu práva Společenství harmonicky propojeného s uceleným vnitrostátním právem. Zde jí není možno nic vytknout.

Co se týká jejího tvrzení, podle kterého jsou normy Společenství současným belgickým právem již dodržovány, belgická vláda především uplatňuje, že existence návrhu zákona podle ní nepředstavuje – v rozporu s tím, co si zřejmě myslí Komise – důkaz nesouladu belgického práva s právem Společenství. V tomto případě by právě návrh umožnil koordinaci nepříliš uspořádaných textů, upřesnění právní úpravy, její vylepšení z „legislativního“ hlediska a doplnění o některé body, které směrnice nepokrývá, a to bez předpokladu, že by přijetí návrhu bylo nutné z důvodů rozporů, které existují mezi právem Společenství a vnitrostátním právem.

Belgická vláda tvrdí, že příklady uvedené v její žalobní odpovědi svědčí o souladu belgického práva s právem Společenství, což je v rozporu s tím, co tvrdí žalobce, který se ostatně podrobně nezabývá předloženými příklady.

Co se týká konkrétněji zásady právní jistoty, belgická vláda prohlašuje, že nevidí, a tvrdí, že žalobce neprokázal, v čem belgické právo neplní tyto požadavky. Bylo by ostatně nepřesné tvrdit, že Belgii postačuje správní praxe pro zajištění provedení směrnice. V tomto případě se nejedná o správní praxi, ale ve skutečnosti o správní pravidla obecné povahy, která mají odpovídající publicitu.

Belgická vláda tvrdí, že provedení směrnice je spojeno s problémy při jejím výkladu. Upřesňuje, že podle jejího názoru vývody týkající se přímo proveditelných ustanovení, které provedla Komise ve své replice, nemají takovou povahu, aby bylo možné je použít v případě potíží, které se objevily při přezkumu směrnice.

Co se týká tvrzení ohledně potíží způsobených použitím směrnice na belgické veřejné úvěrové instituce, belgická vláda tvrdí, že Komise podceňuje potíže, kterým belgická vláda v této oblasti čelí, i když, co se týká těchto institucí – stejně jako v případě soukromých institucí – připravovaný návrh zákona přispěje pouze ke konsolidaci nebo jasné formulaci použitelných pravidel, která jsou v souladu se směrnicí.

Po upřesnění, že výše uvedený návrh zákona je předmětem závěrečného stanoviska Státní rady a v této chvíli je předkládán Parlamentu, závěrem trvá belgická vláda na svém stanovisku, podle něhož je žaloba nepřípustná a v každém případě neopodstatněná.

Belgická vláda v návaznosti na žádost, kterou jí předložil Soudní dvůr, dne 11. října 1982 předložila kanceláři Soudního dvora dokument, v němž vyjmenovala různá vnitrostátní ustanovení, která podle ní zajišťují provedení směrnice v belgickém právu.


IV – Ústní část řízení

Na jednání konaném dne 26. října 1982 byla vyslechnuta vyjádření Belgického království, zastoupeného R. Hoebaerem, ředitelem na ministerstvu zahraničních věcí, zahraničního obchodu a spolupráce při rozvoji, R. Geudensem, poradcem na ministerstvu financí a J. Le Brunem, poradcem Bankovní komise, a Komise Evropských společenství, zastoupené A. Abatem, právním poradcem, a H. van Lierem, členem jejího právního oddělení.

Belgická vláda ve svém vyjádření trvá na žalobním důvodu nepřípustnosti a s odvoláním na dokument, který předložila, každopádně zastává názor, že žaloba pro nesplnění povinnosti je neopodstatněná. Pokud jde o Komisi, tak ta tvrdí, že žaloba je přípustná, protože odůvodněné stanovisko je dostačující vzhledem k odpovědi belgické vlády na výzvu Komise dopisem, odpovědi, která implicitně přiznává toto nesplnění povinnosti. Pokud jde o opodstatněnost žaloby, Komise tvrdí, že přestože byly v dokumentu belgickou vládou předloženy rozsáhlé argumenty a na jednání byly vysvětleny, bylo prokázáno, že došlo k nesplnění povinnosti, které se vytýká Belgickému království.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 8. prosince 1982.


Právní otázky


1. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 30. listopadu 1981 podala Komise Evropského společenství v souladu s článkem 169 Smlouvy o EHS projednávanou žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Belgické království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy, tím, že ve stanovené lhůtě nepřijalo předpisy nezbytné k dosažení souladu se směrnicí Rady 77/780 ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (Úř. věst. L 322, s. 30). 2. Tato žaloba musí být přezkoumána z hlediska historie směrnice jako takové a událostí, které předcházely podání žaloby pro nesplnění povinnosti.

3. Směrnice Rady 77/780 představuje první etapu zavádění harmonizace do bankovních systémů a jejich kontroly. Tato harmonizace musí poskytnout možnost postupně realizovat svobodu usazování úvěrových institucí a liberalizaci bankovních služeb. Za tímto účelem směrnice zavádí některé minimální povolovací podmínky pro úvěrové instituce, které musí být dodržovány všemi členskými státy. Jejím cílem je především snížit rozsah volného uvážení, kterým disponují některé kontrolní orgány při povolování úvěrových institucí, a tím zjednodušit přístup k činnostem úvěrových institucí.

4. Podle čl. 14 odst. 1 směrnice musí členské státy uvést v účinnost opatření nezbytná pro dosažení souladu s touto směrnicí do 24 měsíců od jejího oznámení, v daném případě tedy do 15. prosince 1979. Tato směrnice byla v Belgii podnětem při přípravě návrhu zákona, který ve chvíli, kdy byla Komisí podána žaloba pro nesplnění povinnosti, ještě nebyl předložen Parlamentu.

5. Na svoji obranu belgická vláda zdůrazňuje zejména význam potíží, jak technické, tak institucionální a politické povahy, které vysvětlují, že přes veškeré úsilí vládou vynaložené nemohl být zatím návrh zákona, který zajišťuje provedení směrnice do vnitrostátního práva, předložen Parlamentu. Kromě toho se objevily ještě zvláštní problémy, které vyplynuly ze skutečnosti, že bylo rozhodnuto využít existence směrnice k tomu, aby se přepracovaly belgické právní předpisy v oblasti bankovnictví, které se týkají všech úvěrových institucí.

6. Tyto okolnosti, i když mohou vysvětlovat potíže s prováděním směrnice, nemohou odstranit problém nesplnění povinnosti, který je vytýkán Belgickému království. Podle ustálené judikatury Soudního dvora se žádný členský stát nemůže dovolávat ustanovení, postupů nebo okolností existujících v jeho vnitrostátním právním řádu, aby jimi odůvodnil nesplnění povinností vyplývajících ze směrnic Společenství.

7. Belgická vláda má dále za to, že jak odůvodněné stanovisko, tak žaloba Komise nejsou dostatečně odůvodněné, protože neodkazují na potíže s prováděním směrnice, ani na jakoukoli nečinnost či námitky belgického státu při jejím provádění. Lhůta určená v odůvodněném stanovisku je navíc nedostačující.

8. Z tohoto důvodu je namístě poznamenat, že přípustnost žaloby podle článku 169 Smlouvy záleží pouze na objektivním konstatování nesplnění povinností, a ne na jakékoli prokázané nečinnosti či námitkám ze strany dotyčného členského státu. A jak již prohlásil Soudní dvůr, stanovisko uvedené v článku 169 musí být považováno za odůvodněné a dostatečné z právního hlediska, pokud obsahuje, jako v tomto případě, odpovídající důvodovou zprávu s uvedením příčin, které přesvědčily Komisi, že příslušný stát nesplnil některou z povinností, která pro něj vyplývá ze Smlouvy. Z tohoto důvodu nemusí Komise odkazovat na případnou obtížnost použití směrnice v dotyčném členském státě.

9. Nakonec, směrnice stanovila členským státům lhůtu 24 měsíců pro přijetí prováděcích opatření. Dvouměsíční lhůta v odůvodněném stanovisku představuje z tohoto pohledu prostou dodatečnou lhůtu, v jejímž průběhu je příslušný členský stát vyzván, aby ukončil neplnění povinnosti, které je mu vytýkáno. Komise navíc čekala asi dva roky po zaslání odůvodněného stanoviska, než předala věc Soudnímu dvoru. Je tedy opravdu zbytečné, aby za těchto okolností Belgické království vznášelo námitku proti lhůtě 2 měsíců stanovené v odůvodněném stanovisku.

10. Belgická vláda se ještě dovolává skutečnosti, že žaloba je neopodstatněná, protože lhůta 24 měsíců stanovená pro provedení směrnice je jednoznačně nedostačující. Směrnice 77/780 vyvolává také potíže s výkladem ohledně povahy závazků pro členské státy, které obsahuje, a ohledně přímo použitelné povahy některých ustanovení.

11. V této věci je namístě uvést, že vlády členských států se podílejí na pracích při přípravě směrnic a musejí být tedy schopny zpracovat potřebné právní předpisy, které mají být provedeny ve stanovené lhůtě. Pokud se však potvrdí, že lhůta stanovená pro provedení směrnice je příliš krátká, jediný postup, který je v souladu s právem Společenství, spočívá ve vyvinutí vhodné iniciativy příslušným členským státem v rámci Společenství, která směřuje k rozhodnutí kompetentního orgánu o případném prodloužení lhůty.

12. Co se týká potíží s výkladem směrnice, tyto potíže nemohou být takové povahy, aby mohly ospravedlnit překročení lhůty belgickou vládou, lhůty, kterou ona sama akceptovala, když měla ostatně jiné prostředky pro stanovení rozsahu svých závazků.

13. I když by některá ustanovení směrnice byla přímo použitelná, tato skutečnost nezprošťuje belgický stát jeho závazku, který se týká provedení směrnice přijetím vnitrostátních předpisů. Ve skutečnosti, jak již poznamenal Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. května 1980 (Komise/Belgie, věc 102/79, Recueil s. 1487), právo procesních subjektů dovolávat se u soudu směrnice, pokud členský stát pochybí, představuje minimální záruku, což vyplývá ze závazného charakteru povinnosti stanovené členským státům směrnicemi podle čl. 189 třetího pododstavce, a nemůže být ospravedlněním pro členský stát, aby se vyhnul v dostatečném čase přijetí prováděcích opatření odpovídajících předmětu každé směrnice.

14. Ve své žalobní odpovědi belgická vláda nakonec připomíná, že požadavky směrnice se již vyskytují buď ve vlastních vnitrostátních právních předpisech, anebo ve správních pravidlech obecné povahy, které mají odpovídající publicitu. Ve své duplice belgická vláda uvádí, že tyto předpisy nemohou být považovány jen za prostou správní praxi, ale že se jedná skutečně o správní pravidla. Až teprve v návaznosti na požadavek Soudního dvora předložila belgická vláda dne 11. října 1982 kanceláři Soudního dvora dokument, který v příloze uvádí jednotlivé vnitrostátní předpisy, které podle ní zaručují provedení směrnice v belgickém právu.

15. V této souvislosti je však potřeba uvést, že belgická vláda vznesla tento důvod až v průběhu soudního řízení a že se během celého řízení před zahájením soudního řízení omezila pouze na prohlášení, že pro účely provedení dotčené směrnice se připravuje zákon k provedení směrnice.

16. Je namístě konstatovat, že tento postup není v souladu se závazkem, který vyplývá pro členské státy z čl. 14 odst. 1 směrnice 77/780 a který spočívá v nutnosti dodat Komisi bez prodlení veškeré potřebné informace týkající se opatření, která byla přijata pro dosažení souladu se směrnicí.

17. Žaloba předložená Komisí má však za cíl pouze konstatování, že Belgické království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smlouvy o EHS, „když ve stanovené lhůtě neuvedlo v účinnost předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí Rady 77/780/EHS“, tudíž se netýká informační povinnosti, která vyplývá z článku 14 této směrnice. Tímto způsobem je tedy potřeba odpovědět na žalobní důvod belgické vlády.

18. Tento žalobní důvod však musí být zamítnut. Jako příklad bychom zde mohli citovat různá jednoznačná porušení směrnice. V první řadě se jedná o povinnost oznamovat rozhodnutí přijatá belgickými kontrolními orgány, která kromě jiného vyplývá z čl. 3 odst. 7, čl. 8 odst. 5 a čl. 9 odst. 2 směrnice, které nejsou zformulovány v žádném textu, který je v současnosti v platnosti.

19. Pokud jde o výkon povinnosti, která byla stanovena pro příslušné orgány členských států, oznamovat všechny informace, které mohou usnadnit kontrolu úvěrových institucí (článek 7 směrnice), Belgické království uplatňuje, že tato povinnost je stanovena článkem 40 královského výnosu č. 185 ze dne 9. července 1935. Tento článek ovšem zbavuje povinnosti zachovávat služební tajemství, která se týká členů bankovních výborů a auditorů, když tito předávají informace cizozemskému kontrolnímu orgánu, ale neobsahuje žádnou povinnost pro belgické orgány, že musí spolupracovat s orgány jiných členských států.

20. Dokument, který předala belgická vláda, neuvádí kromě toho žádné prováděcí ustanovení k článku 5 směrnice, který se týká práva poboček úvěrových institucí používat stejný název, jako je ten, který používají v členském státě, kde mají sídlo. Některá ustanovení ohledně zrušení povolení (článek 8) rovněž nemají ekvivalent v belgickém právu. To stejné platí o lhůtě 12 měsíců, která je stanovena pro orgány, aby mohly v případě nečinnosti zařízení zrušit povolení.

21. Je tedy namístě konstatovat, že Belgické království tím, že nepřijalo ve stanovené lhůtě předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí 77/780, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smlouvy.


K nákladům řízení

22. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. 23. Vzhledem k tomu, že žalovaný neměl úspěch ve věci, budou mu uloženy k náhradě náklady řízení.


Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1) Belgické království tím, že nepřijalo ve stanovené lhůtě předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí Rady 77/780 ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (Úř. věst. L 322, s. 30), nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smlouvy.

2) Žalovanému se ukládá náhrada nákladů řízení.



_____________________________________________________________________________