F. Galli, jenž mimo jiné obchoduje s obilovinami a s moukou z extrakce olejnatých semen, je obviněn z porušení prvního z uvedených nařízení, co se týče těchto dvou výrobků.
Na svou obranu uplatňuje, že italská regulace cen je, pokud jde o sporné výrobky, nepoužitelná nejen proto, že tyto výrobky upravuje právní úprava Společenství týkající se cen a že i nařízení č. 425 stanoví, že v takových případech se nepoužije – jde o otázku, jež spadá výlučně do vnitrostátního práva – ale rovněž proto, že vnitrostátní regulace cen zemědělských produktů je neslučitelná se Smlouvou, a zvláště s nařízeními upravujícími společnou organizaci zemědělských trhů, přinejmenším pokud jde o výrobky, které jsou předmětem takové organizace.
První z dotyčných produktů spadá pod nařízení Rady č. 120/67 o společné organizaci trhu s obilovinami, druhý pod nařízení Rady č. 136/66 o zřízení společné organizace trhu s oleji a tuky. Nařízení č. 120/67 zavádí standardní cenový systém Společenství (směrná cena, prahová cena, intervenční cena). Nařízení č. 136/66 tak stanoví, pouze pokud jde o olivový olej, na jiné rostlinné oleje, olejnatá semena, jakož i mouku z extrakce se uplatní společný celní sazebník (článek 2 nařízení č. 136/66), avšak s možností vybírat v určitých případech vyrovnávací poplatek.
Římský Pretore považoval za nezbytné vyložit některá ustanovení práva Společenství a položil Soudnímu dvoru následující otázky:
a) Byla zákonodárná pravomoc v oblasti regulace cen zemědělských produktů (zejména cen obilovin a mouky z extrakce olejnatých semen) svěřena výlučně Evropskému hospodářskému společenství? b) Co se týče obilovin a mouky z extrakce olejnatých semen, byl výše uvedený cenový systém proveden nařízením č. 120/67/EHS, respektive nařízením č. 136/66/EHS? c) Bylo cílem mechanismů na ochranu a stabilizaci jednotného trhu v odvětví obilovin a mouky z extrakce olejnatých semen, jakož i stanovení cen provedené výše uvedenými nařízeními, vytvořit a zachovat pro dotyčné výrobky jednotný cenový systém v celém Společenství? d) Je v důsledku výše uvedeného členským státům Evropského společenství zakázáno přijmout pro obiloviny a mouky z extrakce olejnatých semen pravidla vnitrostátního práva, jež by nahradila nebo zrušila, byť částečně, pravidla práva EHS, případně přijala odchylná ustanovení použitelná na tyto výrobky, pokud jde o cenový režim a jeho právní úpravu? e) Jsou, vzhledem k ustanovení článku 2 a čl. 3 písm. f) Římské smlouvy, zásada volného pohybu zboží na společném trhu a zákaz izolovat vnitrostátní trhy vytvářením překážek pro uskutečňování jednotného trhu v Evropě, jež je jejím logickým následkem, základními zásadami právního řádu Společenství, z nichž procesním subjektům vyplývají subjektivní práva, která jsou povinny chránit i vnitrostátní soudy v případě jejich porušení členskými státy ve smyslu článku 5? f) Může být v souladu s čl. 40 odst. 3 druhým pododstavcem Římské smlouvy spolu s článkem 5 a s ustanoveními nařízení č. 120/67 týkajícím se obilovin a nařízení č. 136/66 týkajícím se olejů a tuků, členský stát oprávněn: 1) Ukládat hospodářským subjektům spadajícím výhradně do jeho působnosti povinnost prodávat výrobky za regulované ceny v rámci transakcí, jež tyto subjekty provádějí na jeho území, přičemž ponechává volné ceny pro výrobky vyvážené do jiných států EHS? 2) Ponechat vývozcům z jiných členských států svobodu vyvážet jejich výrobky na území dotyčného státu, kde jsou ceny regulovány, aniž by pro tyto výrobky stanovil obdobné omezení? 3) Uplatňovat pro výše uvedené zemědělské produkty regulované ceny, zakázat prodej za ceny, které nejsou výslovně povolené, zavést povinnost předložit a dodržovat ceník prodejních cen vázaný na předem stanovená období, a to pouze a výlučně vůči hospodářským subjektům, které dosáhly v průběhu prvního pololetí roku 1973 obratu vyššího než 5 miliard lir? 4) Nepředstavuje ukládání výše uvedených prodejních povinností a regulovaných cen porušení článku 30 Smlouvy o EHS v tom, že by tyto povinnosti mohly představovat opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozů? Předkládací usnesení ze dne 26. dubna 1974 bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 13. května 1974.
Po předběžném vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložili vyjádření Komise Evropských společenství, F. Galli a vláda Italské republiky.
II – Vyjádření předložená v souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství
A – Vyjádření Komise
Komise prohlašuje, že jejím úmyslem je předložit vyjádření k položeným otázkám, avšak současně poznamenává, že vzhledem k rozhodnutí, které má vnitrostátní soud vydat, lze o relevanci některých z nich pochybovat. Pokud jde o obiloviny, není nezbytné přezkoumávat použitelnou právní úpravu Společenství v této oblasti, jelikož jejím předmětem nebylo nikdy zveřejňování cen, ani soulad vyhlášených a skutečně používaných cen. Co se týče mouky z extrakce, lze jednoduše odpovědět, že nařízení č. 136/66 o zřízení společné organizace trhu s oleji a tuky nestanoví cenový systém Společenství pro tento výrobek a že výklad tohoto nařízení tedy není nezbytný.
Předtím, než odpověděla na položené otázky, se Komise zabývala přezkumem: a) hospodářské situace v Itálii v červenci roku 1973; b) regulace cen v členských státech a c) mechanismů určování cen v rámci společných organizací trhu.
Ad a)
Situace v Itálii v roce 1973 byla charakterizována zejména růstem cen, jenž opodstatňoval, jak Komise zdůraznila ve sdělení Radě (KOM (73) 1030 ze dne 20. června 1973), „posílení kontroly cen, povinnost jejich zveřejňování a racionalizaci obchodních schémat…“. Italská opatření tak spadají do rámce opatření doporučených Radou v jejích usneseních ze dne 5. prosince 1972 o protiinflačních opatřeních (Úř. věst. C 133/12 ze dne 23. prosince1972), ze dne 14. září 1973 o dalších protiinflačních opatřeních (Úř. věst. C 75/1 ze dne 19. září 1973) a ze dne 17. prosince 1973 o opatřeních týkajících se boje proti zvyšování cen a zachování vysoké úrovně zaměstnanosti ve Společenství (Úř. věst. C 116/22 ze dne 29. prosince1973).
Ad b)
Pokud jde o regulaci cen v členských státech EHS, Komise uvádí, že taková regulace existuje ve všech členských státech a že námitka neslučitelnosti s právní úpravou Společenství nebyla nikdy před vnitrostátními soudy uplatněna, neboť soudci, jimž byl předložen spor, ani v jednom případě nepoužili postup upravený v článku 177 Smlouvy.
Ad c)
Pokud jde o společné organizace trhů, Komise připomíná, že pro obiloviny existuje organizace, která výrobcům přináší nejvyšší cenovou záruku, založenou na některé ze základních cen, tj. směrné ceně, prahové ceně a intervenční ceně, a upravuje dovozní dávky a vývozní náhrady. Pro oleje a tuky společná organizace trhu stanovená nařízením č. 136/66/EHS rozlišuje mezi:
– oleji a tuky obecně, pro něž neexistuje společná úprava cen a na něž se použije pouze společný celní sazebník; – olivový olej, pro nějž je stanovena záruka ceny pro výrobce; – olejnatá semena a olejnaté plody, pro něž jsou stanoveny směrná cena a základní intervenční cena, obě stanovené na úrovni velkoobchodního prodeje. Mouky z extrakce, které jsou předmětem sporu v původním řízení, spadají do první kategorie.
Komise poté přechází k rozboru otázek položených italským soudcem a zabývá se nejprve otázkou uvedenou pod písmenem e), týkající se přímého účinku zásady volného pohybu zboží, poté se věnuje otázce, zda regulace cen zemědělských produktů spadá výlučně do pravomoci Společenství, a pokud nikoli, jaké jsou případné meze pravomoci členských států (otázky a, b, c a d). Poté následuje rozbor otázky f).
1. K přímému účinku zásady volného pohybu zboží (otázka e)
Podle Komise zásada volného pohybu zboží, jakož i ostatní zásady stanovené v článku 2, čl. 3 písm. f) a článku 5 Smlouvy, které představují nepochybně základní prvky právního řádu Společenství, nejsou samy o sobě přímo použitelné v tom smyslu, že by zakládaly ve prospěch procesních subjektů subjektivní práva, jež by byli vnitrostátní soudci povinni chránit.
Komise navrhuje odpovědět, že zásada volného pohybu zboží na společném trhu nepřiznává jako taková, tzn. pokud se neberou v úvahu zvláštní ustanovení určená k jejímu provedení, ve prospěch procesních subjektů subjektivní práva, jež by byli vnitrostátní soudci povinni chránit.
2. K problému vnitrostátní pravomoci v oblasti úpravy cen (otázky a, b, c a d)
Podle Komise tento problém vzniká pouze pro ceny zemědělských produktů, jež podléhají organizaci trhu, která upravuje určování cen. V tomto případě tomu tak je pro obiloviny, avšak nikoli pro mouky z extrakce uváděné na trh obviněným.
Výchozím bodem celého rozboru této otázky je konstatování, že uskutečňování společné zemědělské politiky odnímá členským státům pro celou oblast upravenou právním řádem Společenství pravomoc přijmout právní předpisy, jež by kopírovaly, nebo by se odchylovaly od ustanovení práva Společenství.
Kromě toho cílem organizace trhu, která zahrnuje cenový systém, je účinné dosažení tržní ceny, která není nižší, ani vyšší, než směrná cena.
S ohledem na tyto úvahy je třeba konstatovat, jednak že italské maximální ceny představují něco zcela odlišného, než jsou ceny Společenství, a jednak že systém Společenství členským státům oficiálně nezakazuje stanovit maximální ceny. Za těchto okolností je podle Komise třeba konstatovat, že činnost členského státu je v rozporu se Smlouvou, pokud ohrožuje, narušuje nebo ztěžuje řádné fungování organizace trhu. Pokud tomu tak není, je v mezích zákona. Určení maximální ceny na úrovni nižší, než je intervenční cena, by tak bylo jistě zakázané, a bylo by tomu tak pravděpodobně i v případě takové maximální ceny, která by byla nižší než směrná cena. Je třeba také zohlednit okolnost, že ceny Společenství – co se týče obilovin – jsou velkoobchodními cenami, zatímco maximální vnitrostátní ceny zvláště v Itálii se týkají jakékoli fáze uvádění na trh. Nicméně může dojít k tomu, že maximální cena určená pro pozdější fázi uvádění na trh brání dosažení úrovně ceny Společenství v dřívější fázi. Soudní dvůr tak může odpovědět pouze stanovením obecného kritéria navrženého Komisí, jež by vnitrostátní soud mohl použít pouze v konkrétním případě.
3. K případným mezím této pravomoci
V případě, že by použití navrhovaného kritéria vedlo k závěru, že v konkrétním případě mají členské státy možnost určit maximální ceny zemědělských produktů, je třeba přezkoumat, zda tato možnost není v právu Společenství omezena jinak, a zejména, zda určení maximální ceny nemůže být považováno za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu v rozporu s článkem 30 Smlouvy.
Odpověď je v zásadě záporná: jakožto částky uložené bez ohledu na to, zda se jedná o vnitrostátní nebo o dovezené výrobky, jsou maximální ceny srovnatelné s řadou vnitrostátních právních úprav dotýkajících se obchodu, které jsou slučitelné s volným pohybem zboží, ačkoli jejich povaha může způsobovat obtíže v oblasti obchodu. Situace by byla jiná, kdyby vnitrostátní regulace cen byla stanovena tak, aby bránila dovozu, zatímco tuzemských výrobků by se takové nevýhody netýkaly. Tak by tomu bylo v případě maximální ceny, která by nezohledňovala zvláštní náklady spojené s dovozem nebo rozdílné ziskové marže pro dovážené a tuzemské výrobky.
Komise v tomto ohledu odkazuje na čl. 2 odst. 3 písm. d) a e) směrnice 70/50/EHS. Je třeba rovněž zohlednit okolnost, že vnitrostátní regulace cen, která by neměla takový omezující účinek na obchod v určitém okamžiku, by jej mohla mít po změně okolností na trhu.
Komise navrhuje odpovědět na otázky a, b, c a d následujícím způsobem:
„Směrná cena, intervenční cena a prahová cena byly stanoveny, pokud jde o obiloviny, nařízením č. 120/67/EHS. Naproti tomu nebyla stanovena žádná cena Společenství, pokud jde o mouky z extrakce upravené nařízením č. 136/66/EHS. Důsledkem toho, že Rada určila jednotné ceny pro zemědělské produkty v rámci společné zemědělské politiky, je, že členské státy pozbyly svobodu samostatně určovat ceny, které by měly funkci nebo účinky obdobné funkci nebo účinkům cen Společenství, avšak které by byly odlišné.
Členským státům není zakázáno určovat maximální ceny pro výrobky, jež podléhají společné organizaci trhu potud, pokud nevytvářejí překážku účinnému dosažení směrných cen na trhu, jestliže tyto směrné ceny existují.
Členské státy kromě toho nemohou stanovit maximální ceny, pokud jsou tyto ceny, ačkoli formálně použitelné bez rozdílů na výrobky pocházející z jiných členských států a na vnitrostátní výrobky, takové povahy, že ztíží prodej výrobků dovezených z jiných členských států oproti vnitrostátním výrobkům.“
4. K podrobnostem vnitrostátní právní úpravy (otázka f)
Konstatujeme-li, že jsou členské státy nadále oprávněny upravovat ceny zemědělských produktů, jsou otázky pod písmenem f) bezpředmětné. Cílem čl. 40 odst. 3 je zabránit tomu, aby společná organizace trhu vedla k diskriminaci mezi producenty nebo spotřebiteli zemědělských produktů. Nebyl by tak použitelný na činnost státu mimo vlastní oblast společné organizace trhu.
Bylo by v každém případě logické, kdyby se opatření konjunkturální povahy, která vedou ke zmrazení cen, týkala pouze stability na vnitrostátním trhu a nepoužívala by se na vyvážené výrobky. A opačně, zahraniční vývozci by mohli zajistit odbyt svých výrobků v Itálii výhradně prostřednictvím dovozce nebo obchodníka, který je usazen na území dotyčného státu a na nějž se automaticky vztahují povinnosti stanovené v nařízení s mocí zákona č. 425.
Pokud jde o rozlišení mezi velkými a malými podniky, může být rozdílné zacházení odůvodněné, jelikož jejich situace není srovnatelná.
Komise proto navrhuje následující odpověď:
„Účelem čl. 40 odst. 3 druhého pododstavce je vyloučit, aby byly společné organizace trhu ve Společenství zdrojem diskriminace mezi výrobci a spotřebiteli zemědělských produktů. Toto ustanovení se nepoužije na opatření přijatá členskými státy při výkonu pravomocí, které nespadají do společné organizace trhu.“
B – Vyjádření podaná F. Gallim
I – Úvodní poznámky
F. Galli za prvé uvádí, že svůj názor předkládá pouze podpůrně, jelikož se domnívá, že spor před vnitrostátním soudcem musí být vyřešen pouze na základě vnitrostátního práva, v daném případě na základě čl. 1 posledního pododstavce nařízení s mocí zákona č. 425 ze dne 24. července 1973, podle něhož „k předložení (ceníků) nejsou povinny obchodní podniky, které vyrábí nebo distribuují zboží, jehož ceny jsou předmětem jiného režimu“. Předložené vyjádření tedy platí pouze v případě, že by italský stát měl v úmyslu použít nařízení s mocí zákona č. 425 na zemědělská odvětví, na něž se vztahují právní předpisy Společenství.
II – K protiprávní povaze vnitrostátních opatření, jež stanoví omezení volnému utváření cen na zemědělských trzích (otázky a, b, c a d)
F. Galli přešel k vyjádření o otázkách položených Pretore di Roma a zdůraznil na prvním místě protiprávní povahu státních opatření, která omezují volné utváření cen na zemědělských trzích.
Poté, co prohlásil, že závazná cenová politika je v rozporu s politikami, které Smlouva o EHS zvolila a učinila základními zásadami systému, což vyplývá i z opakovaného postoje Rady, i pokud jde o boj proti inflaci, F. Galli tvrdí, že v oblasti zemědělství je zmrazení cen neslučitelné s mechanismy regulace, které tvoří základ celého systému zemědělství Společenství. V řadě aktů Komise, přijatých s cílem čelit narušení trhu a které měly vést, v souladu s článkem 39 Smlouvy, ke sladění různých zájmů, mezi něž patří i přiměřené ceny pro spotřebitele, je zvolené opatření považováno (v bodech odůvodnění) za „jediné přijaté a povolené“, což ve všech případech vede k vyloučení opatření, která by zmrazila ceny.
Navíc úplná a výlučná pravomoc orgánů Společenství v zemědělských odvětvích tvořících součást „evropské organizace trhu“ vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 30. ledna 1974 ve věci Hannoversche Zucker, 159/73, Recueil 1974, s. 129, a rozsudek ze dne 12. prosince 1973 ve věci Grosoli, Recueil 1973, s. 1564), podle níž nemohou případné mezery v systému organizace zemědělství vyplňovat členské státy (Hannoversche Zucker), jelikož ztratily svou původní zákonodárnou pravomoc tam, kde byla zavedena evropská organizace trhu (Grosoli).
Věc 18/72 (rozsudek Soudního dvora ze dne 30. listopadu 1972, Granaria v. Produktschap voor veevoeder, Recueil 1972, s. 1163) má ještě větší význam, jelikož členským státům odmítl přiznat právo „v případě, kdy neexistuje ustanovení práva Společenství, jež by tomu bránilo, použít vnitrostátní opatření, která by mohla změnit jeho používání“. Jelikož se v tomto případě jednalo o otázku, zda je členský stát oprávněn osvobodit dovoz od dávek, potvrzení zásady Soudním dvorem podle F. Galliho naznačuje, že používat mechanismy, jejichž cílem je stanovení způsobu tvorby cen, přísluší pouze orgánům Společenství. Oprávněné by byly pouze pravomoci svěřené členským státům orgány Společenství.
Ustanovení čl. 40 odst. 3 sice zahrnuje mezi opatření potřebná k dosažení cílů stanovených v článku 39 regulaci cen, která ostatně existuje ve více odvětvích, avšak žádné ustanovení v právní úpravě Společenství v odvětví zemědělství, a zvláště v úpravě trhu s obilovinami, nedovoluje členskému státu, aby přijal právní úpravu týkající se cen.
Skutečnost, že členské státy nemohou samostatně uplatňovat některé nástroje hospodářské politiky, nijak nebrání rychlému řešení konjunkturálních problémů. Rozsudek ze dne 24. října 1973 (věc 9/73, Schlüter v. Hauptzollamt Lörrach, Recueil 1973, s. 1137) uvádí, že orgány Společenství mají v konjunkturálních záležitostech pravomoc jak v oblastech, které se staly společnými, jakou je společná organizace zemědělského trhu (zásahy založené na čl. 40 odst. 3), tak v oblastech, které dosud sjednoceny nebyly (zásahy založené na článku 103 Smlouvy), a že v oblastech, které se staly společnými, je tato pravomoc výlučná. Stejně tak je možné, v rámci společného zemědělského trhu, použít články 108 a 109, které upravují alternativní opatření, pouze po výslovném povolení orgánů.
Z toho nutně nevyplývá, že lze v zemědělském odvětví přijmout pouze obecná opatření použitelná na všechny členské státy. Možnost použít článek 103 a praxe zavedená v této oblasti naznačují, že se konjunkturální opatření mohou týkat pouze jednoho členského státu, a bylo tedy možné využít tuto pravomoc k řešení problémů specifických pro Itálii, spojených s nedostatkem a inflací a s následným značným zvýšením cen.
Neexistence zákonodárné pravomoci členských států v zemědělských odvětvích byla výslovně stanovena Komisí v jejím rozhodnutí 74/287/EHS (Úř. věst. L 152 ze dne 8. června 1974), které sice povolilo Italské republice přijmout určitá restriktivní měnová opatření týkající se dovozu, avšak zdůraznilo, že hledání společných řešení „nesmí narušovat právo Komise přijmout v příslušném okamžiku rozhodnutí vyplývající z jejích pravomocí“. Pokud se tedy vnitrostátní opatření v odvětvích, která spadají pod společnou organizaci zemědělského trhu, neomezují na provedení ustanovení práva Společenství přijatých k tomuto účelu, vyžadují vždy povolení orgánů.
Podle F. Galliho byly před přijetím evropské úpravy v oblasti zemědělství vnitrostátní zásahy do cen vždy vedeny na úrovni spotřebitelských cen, a nikoli na úrovni cen výrobních. Přijetí podrobné úpravy Společenství v zemědělském odvětví, která odmítá zásadu zmrazení cen, brání změnám v tomto směru. Kromě toho je díky této úpravě na všech úrovních vytvářen „duch Společenství“, dle něhož musí být normativní zásahy v zemědělských odvětvích rozhodovány výlučně orgány Společenství. Takový je obecný směr italské judikatury, zvláště pokud jde o výklad nařízení s mocí zákona č. 425.
Jestliže tedy vnitrostátní orgány využívaly, byť dočasně, diskreční pravomoc pro určování cen, i když při tom dodržovaly cenové hranice stanovené orgány Společenství, nebylo to slučitelné s právní úpravou Společenství, jelikož takové zásahy směřovaly ke změnám cen, jejichž tvorba již byla stanovena právem Společenství.
III – K porušení zásady volného pohybu zboží a nediskriminace (otázky f, 1, 2, 3 a 4)
Dále se F. Galli zabývá otázkou týkající se diskriminační povahy italského právního předpisu o cenách vzhledem ke skutečnosti, že povinnost předložit ceník a zmrazit ceny je uplatňována pouze na podniky, jejichž půlroční obrat překročí 5 miliard lir.
V tomto ohledu je třeba si nejprve položit otázku, zda právo Společenství obsahuje přímo použitelné normy, které by zakazovaly tento druh diskriminace. Odpověď vyplývá z judikatury Soudního dvora, zvláště z rozsudku ze dne 21. března 1972 (věc 82/71, SAIL, Recueil 1972, s. 119), v němž Soudní dvůr konstatoval, že jakákoli konečná organizace zemědělského trhu, i kdyby byla neúplná, musí být, na základě čl. 40 odst. 4 druhého pododstavce, vytvořena tak, aby vyloučila veškerou diskriminaci mezi výrobci a spotřebiteli ve Společenství. Z toho vyplývá, že zákaz diskriminace je přímo použitelným ustanovením a že tomu tak je, a fortiori, v případě, kdy jde o zvláště rozvinutou organizaci trhu, jak tomu je v odvětví obilovin.
F. Galli se odvolává na stanovisko generálního advokáta Trabucchiho k věci 2/73 (Geddo, Recueil 1973, s. 881), z něhož jasně vyplývá, že obecná zásada nediskriminace a její provedení v čl. 40 odst. 3 Smlouvy jsou přímo použitelné.
Jestliže konstatování existence diskriminační situace je podmíněno podobnou povahou každé ze samostatných situací, jak je upřesněno ve stanovisku, takové srovnání nečiní obtíže, jelikož se týká pouze „podniků“. Právo Společenství by mezi „podniky“ z důvodu jejich některých zvláštních cílů (článek 86) jistě rozlišovat mohlo, ale není možné přiznat členským státům pravomoc vymezit určité zvláštní prvky určitých podniků s cílem vyloučit je z obecného použití práva Společenství.
Právě to však činí Italská republika, když upravuje pouze „některé podniky“, zejména podniky a) italské, jejichž b) pololetní obrat převyšuje 5 miliard.
V tomto ohledu F. Galli uplatňuje, že nutnost zavést úplnou rovnost mezi hospodářskými subjekty Společenství znamená absolutní zákaz diskriminace na základě území, i když je uskutečňován na úkor občanů státu, který ho uplatňuje. Rozlišení založené na velikosti podniku se v právu Společenství rovněž nevyskytuje.
Rozdílné zacházení vůči podnikům, jichž se úprava týká, vede k nevýhodné obchodní a soutěžní situaci. Náhlý vzestup cen zemědělských produktů na světovém trhu nad úroveň ze dne 28. června 1973 přinutil podniky, na něž se vztahoval zákaz, prodávat na italském trhu se ztrátou, zatímco ostatní podniky mohly prodávat za ceny volně určené trhem. Tak tomu bylo v případě italských podniků menšího významu a pro podniky ze Společenství nebo pro „zahraniční“ podniky.
Podle F. Galliho by stanovení zemědělských dávek a náhrad společných pro všechny země Evropského společenství za účelem vytvoření stejného postavení všech hospodářských subjektů Společenství, pokud jde o jejich konkurenční schopnost, nemělo smysl, pokud by bylo členskému státu umožněno přinutit některé podniky, aby utrpěly značné ztráty ve prospěch jiných hospodářských subjektů ze stejného odvětví.
IV – K porušení zákazu opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením (otázka f, 4)
Základní nařízení v odvětví obilovin a olejnatých semen (článek 18 nařízení Rady č. 120/67, Úř. věst. 117 ze dne 19. června 1967, s. 2269, a článek 3 nařízení č. 136/66, Úř. věst. 172 ze dne 30. září 1996, s. 3025) zakazují pro transakce se třetími zeměmi (vedle transakcí se zeměmi EHS) vybírání cel nebo poplatků s rovnocenným účinkem, ale také uplatňování jakýchkoli množstevních omezení nebo opatření s rovnocenným účinkem.Tento zákaz je přímo použitelný. Opatření stanovená v nařízení s mocí zákona č. 425 tvoří opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením. Jelikož kvůli zmrazení cen nelze dosáhnout zisku, vedla ve skutečnosti k tomu, že „velké“ italské podniky musely zastavit svou činnost, a zvláště dovozy, ačkoli konkrétně dovoz obilovin do Itálie závisí právě na velkých podnicích. Okamžitým důsledkem zastavení jejich činnosti by bylo více než jen pouhé omezení dovozů, protože nahrazení těchto podniků, jakožto dovozců, jinými podniky, pokud by to bylo možné, by bylo možné uskutečnit pouze pomalu a postupně.
Systém odkazu na ceny uplatňované v Itálii ke dni 28. června 1973 představoval, aniž by se zohlednil dopad světových cen na ceny dovážených výrobků, porušení čl. 2 odst. 3 písm. e) směrnice Komise 70/50 (Úř. věst. L 13 ze dne 19. ledna1970), podle něhož je třeba mezi opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením řadit opatření, která „stanoví ceny produktů výhradně na základě pořizovací ceny nebo jakosti domácích produktů na takové úrovni, že tvoří překážku dovozu“. Vzhledem k tomu, že devalvace liry vedla v případě italských hospodářských subjektů ke zvýšení dovozních nákladů, opatření zmrazující ceny porušuje rovněž čl. 2 odst. 3 písm. d) směrnice 70/50, jež řadí mezi opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ta, která „znemožňují případné zvýšení ceny dováženého produktu odpovídající dodatečným nákladům a výdajům souvisejícím s dovozem“.
V – Význam práva Společenství ve vnitrostátním trestním řízení
Při zkoumání otázky, do jaké míry je vnitrostátní trestní soudce povinen zohlednit právo Společenství, dochází F. Galli k rozlišení norem práva Společenství na tři kategorie:
— normy, které jsou určeny pouze členským státům a orgánům Společenství a které zakládají práva a povinnosti pouze vůči nim; — normy, které vůči jednotlivcům zakládají práva a povinnosti, jimž musí vnitrostátní soudce poskytovat ochranu; — normy s obecnou působností (protože nejsou určeny výlučně orgánům Společenství nebo členským státům), jejichž obsah však není stanoven dostatečně jasně a přesně, aby mohly být přímo použitelné. Podle názoru F. Galliho musí vnitrostátní soudce v každém případě brát v potaz normy, které zakládají subjektivní práva. Co se týče norem, jež spadají do první kategorie, bylo by žádoucí, aby je trestní soudce zohlednil při konstatování nestíhatelnosti protiprávního jednání, jež vnitrostátní trestní zákon postihuje v rozporu s takovou normou. V každém případě by bylo nejen správné, ale také velice vhodné, aby zohlednil normy třetí kategorie, tak aby z důvodu postupného a stále účinnějšího provádění zásad, které tyto normy vyjadřují, bylo uznáno, že ještě než dosáhnou hranice pro přímou použitelnost, musí být „zohledněny“, přinejmenším v trestním řízení.
F. Galli dále zkoumá, v jaké míře může italský vnitrostátní právní řád zohlednit tuto vlastnost norem práva Společenství, a uplatňuje, že ustanovení článků 51 a 59 trestního zákona, jež stanoví nestíhatelnost na základě netrestněprávních norem, se použijí i na normy práva Společenství.
Tato nestíhatelnost platí i u norem, které nezakládají subjektivní práva, a norem s obecnou působností, jejichž znění je nepřesné a jež jsou předmětem rozdílného výkladu. Podle F. Galliho má tedy norma práva Společenství širokou působnost, jež překračuje rozsah její použitelnosti soudcem. Aby to Soudní dvůr zohlednil, měl by upřesnit „vedlejší“ účinky práva Společenství ve vnitrostátním řízení, tak aby vnitrostátní soudce neměl pochybnosti, pokud jde o nutnost jejich zohlednění.
C – Vyjádření italské vlády
1. Pokud jde o otázku, zda vytvoření organizace trhu Společenství obecně vylučuje možnost vnitrostátního normativního zásahu v tomto odvětví, italská vláda uplatňuje, že takové zásahy jsou povolené, pokud představují opatření, která zvýhodňují a usnadňují zavedení společné organizace trhu, nebo odstraňují překážky, které by mohly narušit její rozvoj. Vnitrostátní pravidla týkající se administrativní regulace cen tak byla vždy považována za povolená, jelikož se týkají spolupráce a jejich účelem je dosažení cílů společné zemědělské politiky, stanovených v článku 39 Římské smlouvy.
Kromě toho zřízené společné organizace trhu směřují k uskutečnění společné zemědělské politiky, jak je vymezena v článku 39 Smlouvy, a vedou k určení směrných cen, které nejsou závazné. Účelem stanovení různých cenových kategorií upravených v nařízeních, jimiž se zavádí organizace zemědělství (intervenční cena, zaručená minimální cena, prahová cena, atd.), je zajistit, aby ceny ve Společenství neklesly pod intervenční ceny. Vnitrostátní administrativní kontrola, která zavádí maximální prodejní ceny za účelem dosažení lepší ochrany spotřebitelů a plně v souladu s cíli společné politiky stanovené v článku 39 Smlouvy, je tedy přípustná.
Sporná italská právní úprava je podle italské vlády odůvodněná nezbytností učinit kroky k zajištění cen výrobků běžné spotřeby, dokud nedojde ke konkrétnějším a přímějším zásahům do mechanismu tvorby cen. Stabilizace cen uvedených v cenících nejvýznamnějších distribučních a výrobních společností tomuto požadavku odpovídá, vzhledem ke značnému vlivu těchto podniků na trh, jejich schopnosti určovat jeho směřování a jejich schopnosti pohlcovat krátkodobé tlaky a napětí.
Sporná právní úprava nezavádí administrativní určování cen, ale pouze dočasnou stabilizaci na základě ceníku, který si podnik určí dle vlastního posouzení současných podmínek na trhu a jeho krátkodobého vývoje. Změna cen nebyla znemožněna, ale pouze podmíněna schválením příslušnými orgány. Tento systém je navíc pouze přechodný, doba jeho platnosti byla časově omezená (od 24. července 1973 do 30. června 1974).
Vzhledem k cíli sporné právní úpravy, kterým je stabilizace cen, zvláště cen některých velmi běžných spotřebních zemědělských produktů, za účelem zabránit čistě spekulativním zvýšením cen, se tato úprava nejen nezdá být v rozporu s ustanoveními práva Společenství shrnutými v předkládacím usnesení, ale směřuje ke stejnému cíli, jako společná zemědělská politika, tzn. stabilizace trhů, zajištění plynulého zásobování a zajištění dodávek spotřebitelům za rozumné ceny.
Tyto úvahy vedou k závěru, že správný výklad pravidel práva Společenství, jež uvádí „Pretore“, je, že členské státy jsou oprávněny přijmout opatření podobná těm, která jsou obsažena v italském nařízení s mocí zákona č. 425.
2. Pokud jde o konkrétní obsah otázek položených Pretore di Roma v předkládacím usnesení, italská vláda se domnívá, že odpověď na první tři otázky (a, b a c) by měla upřesnit, že ačkoli je nesporné, že v odvětvích, kde byla vytvořena společná organizace trhů, přísluší orgánům Společenství, aby stanovily cenový systém upravený nařízeními, jež společnou organizaci zavádí, není vyloučena vnitrostátní regulace spotřebních cen, která zavádí maximální prodejní ceny.
Totéž platí, pokud jde o čtvrtou otázku (otázka d), jejíž znění je dle názoru italské vlády příliš obecné a nemá význam ve vztahu k otázce ve věci, která má být rozhodnuta v trestním řízení.
K páté otázce (otázka e) italská vláda nepředkládá žádné zvláštní vyjádření.
Co se týče šesté otázky (otázka f), italská vláda uvádí, že pokud jde o diskriminaci, vymezení těch, na něž se vztahuje dotyčné opatření, tzn. podniků, jejichž roční obrat přesahuje deset miliard, je učiněno podle zcela objektivního kritéria a na základě hospodářského údaje funkčně spojeného s cíli tohoto opatření, které jsou společné s cíli politiky Společenství.
Opatření rovněž nezahrnuje, a to ani nepřímo, žádné množstevní omezení dovozu, zvláště s ohledem na skutečnost, že tržní ceny dotyčných výrobků v Itálii v době přijetí tohoto opatření byly vyšší než ceny určené Společenstvím.
Jakožto opatření sloužící ke stabilizaci a koordinaci, jehož účelem je zajistit rovnováhu národního hospodářství a jež přispívá k tomu, aby se úroveň cen v Itálii příliš nevzdálila od směrné ceny určené orgány Společenství, opatření přijaté italskými orgány nejen není v rozporu s pravomocí Společenství, ale dokonce se stává formou spolupráce v rámci Společenství, k níž jsou členské státy povinny na základě zvláštních ustanovení Smlouvy.
III – Ústní část řízení
1. Na veřejném jednání ze dne 10. a 22. října 1974 F. Galli, zastoupený profesorem M. S. Gianinim, F. Capellim a profesorem G. M. Ubertazzim, italská vláda, zastoupená G. Zagarim a Komise, zastoupená C. Meastripierim předložili svá ústní vyjádření.
2. Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 19. listopadu 1974. Právní otázky:
1 Usnesením ze dne 26. dubna 1974, došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. května, položil Pretore di Roma na základě článku 177 Smlouvy o EHS několik otázek o výkladu článků 2 a 3, čl. 5 druhého pododstavce, článku 30, čl. 39 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 této smlouvy, jakož i ustanovení nařízení Rady č. 120/67 ze dne 13. června 1967 o společné organizaci trhu s obilovinami (Úř. věst., s. 2269) a nařízení Rady č. 136/66 ze dne 22. září 1966 o zřízení společné organizace trhu s oleji a tuky (Úř. věst., s. 3025). 2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci trestního řízení proti hospodářskému subjektu, jenž byl obviněn z toho, že v rámci prodeje obilovin a mouky z extrakce olejnatých semen porušil ustanovení italského nařízení s mocí zákona č. 425 ze dne 24. července 1973 (GU č. 189 ze dne 24. července 1973) týkajícího se regulace cen zboží vyráběného nebo distribuovaného velkými podniky. 3 Toto nařízení s mocí zákona ukládalo obchodním podnikům vyrábějícím nebo distribuujícím zboží prodávané na váhu, na míru nebo na počet, a jejichž obrat v průběhu prvního pololetí roku 1973 překročil 5 miliard lir, předkládat ceník, který směl být změněn pouze 60 dní po oznámení změn příslušným orgánům, za předpokladu, že se tyto orgány proti nim v této lhůtě neohradily. 4 Podle zjištění vnitrostátního soudu byly výrobky prodávané v rozporu s uvedeným nařízením s mocí zákona obiloviny, na něž se vztahuje nařízení č. 120/67, a mouky z extrakce olejnatých semen, na které se vztahuje nařízení č. 136/66.
Vzhledem k tomu, že řízení má povahu incidenčního řízení vzhledem k trestnímu řízení probíhajícímu před Pretore di Roma, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát)
o otázkách, které mu předložil Pretore di Roma usnesením ze dne 26. dubna 1974, rozhodl takto: