Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61981J0283

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 6. října 1982 Věc 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví Rozhodnutí o předběžné otázce [1982] SbSD 3415 "CILFIT"

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1982 PAGES 3415 - 3432

	Předmět (klíčová slova): Keywords		PROVISIONS GOVERNING THE INSTITUTIONS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E177

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		-Věc 6/64 Da Costa/E.N.E.L. [1964] SbSD 1141


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
Četní italští dovozci vlny se dostaly do sporu s italským ministerstvem zdravotnictví ohledně placení poplatků za zdravotní prohlídky vlny dovážené z nečlenských států. Dovozci se dovolávali nařízení č. 827/68 o společné organizaci trhu s některými produkty uvedenými v příloze II Smlouvy ES. Článek 2(2) nařízení zakazoval členským státům ukládat dávky mající rovnocenný účinek jako cla na “výrobky zvířecího původu” spadající pod položku 05.15 společného celního sazebníku. Ministerstvo zdravotnictví tvrdilo, že vlna není zahrnuta mezi výrobky uvedenými v příloze II. Smlouvy ES a tudíž nepodléhá společné organizaci zemědělského trhu. Za těchto okolností ministerstvo zdravotnictví dovozovalo, že odpověď na otázku týkající se výkladu komunitárního aktu je tak zřejmá, že je vyloučena jakákoliv výkladová pochybnost, a že tudíž není potřeba postoupit tuto otázku ESD. Dovozci zastávali názor, že jelikož otázka týkající se výkladu vyvstala před Nejvyšším kasačním soudem proti jehož rozhodnutí není možnost odvolání, nemůže se tento soud podle čl. 177(3) Smlouvy ES vyhnout povinnosti postoupit předběžnou otázku výkladu Evropskému soudnímu dvoru. Vzhledem k těmto protichůdným názorům postoupil Nejvyšší kasační soud Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku za účelem upřesnění kdy je Soud poslední instance povinen podle čl. 177(3) postoupit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

Názor soudu a komentář:
Článek 164 Smlouvy ES dává Evropskému soudnímu dvoru pravomoc vykládat a aplikovat Smlouvu ES. Aby mohl plnit tuto úlohu je ve Smlouvě mimo jiné upraveno řízení o předběžné otázce – čl. 177. Odstavec 2 tohoto článku dává soudům členských států možnost postoupit Soudnímu dvoru k rozhodnutí předběžnou otázku výkladu Smlouvy, nebo aktu komunitárních institucí. Odstavec 3 navíc zakotvuje povinnost soudu poslední instance postoupit takovouto předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Tato povinnost k postoupení předběžné otázky vychází z principu spolupráce mezi vnitrostátními soudy, jako soudy aplikujícími komunitární právo a Evropským soudním dvorem, jejíž účelem je zajištění náležité aplikace a jednotného výkladu komunitárního práva ve všech členských státech. Smyslem čl. 177(3) je zabránění toho, aby se uvnitř Společenství rozcházela soudní rozhodnutí týkající se aplikace komunitárního práva. Pokud tedy před vnitrostátními soudy vyvstane předběžná otázka ve smyslu čl. 177 Smlouvy ES, potom rozsah povinnosti tuto otázku postoupit musí být posuzován s ohledem na výše uvedené účely a se zřetelem k pravomocím vnitrostátních soudů a Evropského soudního dvora.
Soud poté poukazuje, že čl. 177 Smlouvy ES nezakládá právní nárok účastníků řízení před vnitrostátním soudem na postoupení předběžné otázky. Tudíž skutečnost, že účastník řízení tvrdí, že ve sporu vyvstala předběžná otázka výkladu komunitárního práva neznamená, že by vnitrostátní soud musel tuto otázku považovat za předběžnou otázku ve smyslu čl. 177. Vnitrostátní soud musí v rámci své vlastní pravomoci prozkoumat, zda vyvstalá otázka se týká výkladu komunitárního práva. Vnitrostátní soudy poslední instance přitom nejsou povinny postoupit předběžnou otázku jestliže tato otázka není podstatná pro rozhodnutí ve věci samé, tzn. ¨pokud by odpověď na vyvstalou otázku nemohla vůbec ovlivnit výsledek právního sporu.
Pokud však soud má za to, že postoupení předběžné otázky je nezbytné k rozhodnutí ve věci samé, potom podle Evropského soudního dvoru, není vnitrostátní soud povinen tuto otázku postoupit v následujících situacích;
1) Pokud vyvstalá předběžná otázka byla již předmětem rozhodnutí ESD v podobné věci (Da Costa);
2) Pokud již existuje ustálená judikatura ESD, která řeší vyvstalou otázku, a to bez ohledu na to, v kterém druhu řízení před ESD byla tato otázka řešena, a bez ohledu na to, jestli dotčená vyvstalá otázka je úplně totožná s otázkami řešenými v předchozí judikatuře ESD;
3) Pokud správná aplikace komunitárního práva je tak zřejmá, že zde není žádný prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost ohledně toho, jak dotčená otázka bude rozhodnuta.
Existence ustálené judikatury, nebo rozhodnutí učiněného ohledně podobné otázky, umožňuje vnitrostátnímu soudu nepostoupit ESD předběžnou otázku, nicméně tyto okolnosti nebrání vnitrostátnímu soudu, aby možnosti postoupení předběžné i v těchto případech využil. Tento závěr podporuje jeden z účelů článku 177, kterým je podpora dialogu mezi soudy, neboť skutečnost, že vnitrostátní soud postoupí předběžnou otázku i za výše uvedených okolností může inspirovat ESD k přehodnocení své judikatury. ESD rovněž blíže upřesňuje, kdy je možno komunitární právo považovat za zcela zřejmé a jasné. Podle ESD může vnitrostátní soud předpokládat, že předběžná otázka má zcela zřejmé a jasné řešení pokud je přesvědčen, že daná otázka je stejně zřejmá a jasná i soudům ostatních členských států a ESD. Vnitrostátní soud tudíž musí učinit komparativní analýzu, zda by soudy členských států a ESD vykládaly předmětné ustanovení komunitárního práva stejně jako dotyčný soud. V této souvislosti ESD dává určité vodítko pro výklad komunitárního práva:
1) Při výkladu ustanovení komunitárního práva musí být pamatováno na to, že komunitární právo je přijímáno v několika jazykových verzích a že každá z těchto verzí je stejně závazná; výklad ustanovení komunitárního práva tedy vyžaduje srovnání jazykových verzí.
2) I když jednotlivé jazykové verze jsou totožné musí být pamatováno na to, že komunitární právo používá svoji specifickou právní terminologii, a že právní pojmy komunitárního práva nemusí mít stejný význam, jako stejné pojmy obsažené v právu vnitrostátním.
3) Každé ustanovení komunitárního práva musí být umístěno do svého kontextu a vykládáno ve světle komunitárního práva jako celku, s tím, že do úvahy musí být vzat jeho účel a stav jeho vývoje v okamžiku, kdy má být dotčené ustanovení vykládáno.
Pouze tehdy, pokud při zohlednění a při použití těchto interpretačních vodítek je možno dojít ke zřejmě a jasně správnému výkladu komunitárního práva, a to proto, protože zde není žádný prostor pro rozumnou pochybnost a rovněž proto, protože soudy ostatních členských států, stejně jako Soudní dvůr by došly ke stejnému rozhodnutí, může vnitrostátní soud, kromě postoupení předběžné otázky Soudu, rozhodnout předběžnou otázku i sám.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982 Srl CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Corte suprema di cassazione – Itálie. Povinnost předložit žádost o předběžnou otázku.

Předmět:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se třetího pododstavce článku 177 Smlouvy o EHS.

1. Usnesením ze dne 27. března 1981, došlým Soudnímu dvoru 31. října 1981, položil Corte suprema di cassazione na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu třetího pododstavce článku 177 Smlouvy o EHS.

2. Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi společnostmi dovážejícími vlnu a italským Ministerstvem zdravotnictví týkajícím se stálých plateb za hygienickou kontrolu vlny dovezené ze třetích zemí. Tyto společnosti se dovolávají nařízení č. 827/68 ze dne 28. června 1968 (Úř. Věst. L 151, s. 16) o společné organizaci trhu s některými produkty uvedenými v příloze II Smlouvy. Ustanovení čl. 2 odst.2 tohoto nařízení zakazuje členským státům vybírání jakýchkoli poplatků s účinkem rovnocenným clu na dovážené produkty živočišného původu, zařazené na pozici 05.15 společného celního sazebníku. Ministr zdravotnictví proti tomuto argumentu namítl, že vlna není obsažena v příloze II Smlouvy. Nepodléhá proto společné organizaci zemědělských trhů.

3. Ministr zdravotnictví z těchto okolností vyvozuje důsledek, že zřejmým vyřešením otázky výkladu aktu orgánů Společenství je fakt, že nepřipouští možnost pochybnosti při výkladu a tedy ze své povahy vylučuje požadavek na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Naopak zúčastněné společnosti tvrdí, že jelikož otázka o výkladu nařízení byla vznesena před Corte suprema di cassazione, soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, nemůže se podle třetího pododstavce článku 177 tento soud vyhnout povinnosti obrátit se na Soudní dvůr.

4. Vzhledem k těmto opačným tvrzením se Corte suprema di cassazione obrátil na Soudní dvůr s touto otázkou:

Třetí pododstavec článku 177 Smlouvy o EHS stanoví je – li vznesena otázka z oblasti otázek uvedených v prvním pododstavci uvedeného článku, při jednání před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr. Stanoví tento třetí pododstavec článku 177 Smlouvy o EHS také povinnost tohoto soudu obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázku, aniž by posuzoval oprávněnost této vznesené otázky a pokud ano, v jakém rozsahu, nebo je tato povinnost podmíněna předchozími odůvodněnými výkladovými pochybnostmi?

5. K vyřešení tohoto problému je třeba vzít v úvahu systém zavedený článkem 177, jež Soudnímu dvoru svěřuje pravomoc rozhodovat o předběžné otázce, mimo jiné o výkladu uvedené smlouvy a aktů přijatých orgány Společenství.

6. Na základě druhého pododstavce tohoto článku stanoví, že každý vnitrostátní soud jakéhokoliv členského státu považuje-li vyřešení této otázky za nezbytné k vynesení svého rozsudku, může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Podle třetího pododstavce je tento soud povinen, je-li otázka o výkladu vznesená při jednání před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.

7. Tato povinnost obrátit se na Soudní dvůr spadá do oblasti spolupráce, vytvořené s cílem zajistit řádné používání a jednotný výklad práva Společenství ve všech členských státech, mezi vnitrostátními soudy, při výkonu jejich pravomoci používat právo Společenství a Soudním dvorem. Třetí pododstavec článku 177 usiluje především o to, aby v rámci Společenství bylo zamezeno vzniku rozdílů v judikatuře v otázkách práva Společenství. Dosah této povinnosti musí být hodnocen podle jejich cílů v závislosti na vzájemných pravomocích vnitrostátních soudů na jedné straně a Soudního dvora na straně druhé, je-li takováto otázka o výkladu vznesena ve smyslu článku 177.

8. V tomto rámci je třeba vymezit komunitární význam výrazu ”je-li takováto otázka o výkladu vznesena” proto, aby mohlo být stanoveno, za jakých podmínek se musí vnitrostátní soud, proti jehož rozhodnutí nemůže být podán opravný prostředek vnitrostátního práva, obrátit na Soudní dvůr.

9. Z tohoto hlediska je za prvé nutno poznamenat, že článek 177 nepředstavuje prostředek k podání opravného prostředku účastníky v řízení před vnitrostátním soudem. Proto tvrzení jednoho z účastníků, že spor spočívá v otázce výkladu právního předpisu Společenství nepostačuje k tomu, aby příslušný soud byl nucen vzít v úvahu, že otázka byla vznesena ve smyslu článku 177. Naopak mu v tom případě přísluší, aby se rovnou obrátil na Soudní dvůr.

10. Za druhé ze vztahu mezi druhým a třetím pododstavcem článku 177 vyplývá, že soudy uvedené v třetím pododstavci mají stejné diskreční pravomoci jako všechny ostatní vnitrostátní soudy co se týče otázky, zda rozhodnutí ve věci (výkladu) práva Společenství je nezbytné k tomu, aby mohly učinit své rozhodnutí. Tyto soudy nejsou nuceny odročit otázku o výkladu právního předpisu Společenství, která jim byla předložena, jestliže tato otázka není relevantní, což znamená v případech, kdy odpověď na tuto otázku, ať už je jakákoliv, by nemohla mít žádný vliv na vyřešení sporu.

11. Naopak zjistí-li, že odvolání na právo Společenství je nezbytné pro vyřešení sporu, jež projednávají, článek 177 ukládá povinnost obrátit se na Soudní dvůr s každou otázkou o výkladu.

12. Otázka předložená Corte di cassazione má za cíl zjistit, zda za určitých okolností by povinnost stanovená v třetím pododstavci článku 177 mohla být nějak omezena..

13. V této záležitosti je nutno připomenout, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 27. března 1963 (28 až 30/62, Da Costa, Recueil, s. 75) rozhodl, že přestože poslední pododstavec článku 177 bez jakéhokoliv omezení zavazuje vnitrostátní soudy, proti jejichž rozhodnutí nemůže být podán opravný prostředek podle vnitrostátního práva, předkládat Soudnímu dvoru každou otázku o výkladu, jež jim byla předložena, orgán s pravomocí výkladu udělenou na základě článku 177 se může zprostit této povinnost, zejména, je-li vznesená otázka po hmotné stránce shodná s otázkou, která již byla předmětem rozhodnutí o předběžné otázce v podobném případě.

14. Stejný účinek může mít z hlediska omezení povinnosti stanovené třetím pododstavcem článku 177 judikatura Soudního dvora při řešení daného právního problému, bez ohledu na povahu řízení, jež dalo podnět k této judikatuře, i při nesplnění podmínky naprosté shody sporných otázek.

15. Nicméně nesmí být zapomenuto, že za všech těchto okolností se mohou vnitrostátní soudy, včetně soudů, podle třetího pododstavce článku 177, obracet na Soudní dvůr, domnívají-li se, že je to vhodné.

16. Konečně řádné používání práva Společenství může být tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné odůvodněné pochybnosti o odpovědi na vzniklou otázku. Dříve, než vnitrostátní soud rozhodne o tom, že takováto situace vznikla, musí si být jist, že stejně zřejmý důkaz by byl vyžadován od soudů ostatních členských států a Soudního dvora. Pouze v případě, že jsou tyto podmínky splněny, se může vnitrostátní soud zdržet předložení této otázky Soudnímu dvoru a vyřešit ji na vlastní zodpovědnost.

17. Taková možnost však musí být posouzena v závislosti na vlastnostech práva Společenství a zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu.

18. Nejdříve je třeba vzít v úvahu, že právní předpisy Společenství jsou vypracovány v několika jazycích a že různé jazykové verze jsou stejně závazné. Výklad ustanovení práva Společenství vyžaduje tedy porovnání různých jazykových verzí.

19. Dále je třeba poznamenat, že i v případě naprosté shody různých jazykových verzí právo Společenství používá vlastní terminologii. Kromě toho je nutno ještě zdůraznit, že právní pojmy nemají nutně stejný význam v právním řádu Společenství a v různých vnitrostátních právních řádech.

20. Konečně každé ustanovení právního předpisu Společenství musí být uvedeno do souvislosti a vyloženo s ohledem na právo Společenství jako celek, jeho cíle a stupně vývoje ke dni, ke kterému má být dotčené ustanovení používáno.

21. S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba odpovědět Corte suprema di cassazione, že třetí pododstavec článku 177 má být vyložen ve smyslu, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva je povinen, je-li mu předložena otázka týkající se práva Společenství, obrátit se na Soudní dvůr, ledaže by zjistil, že vznesená otázka není relevantní, nebo že dotčené ustanovení již bylo dříve vyloženo Soudním dvorem, nebo že řádné používání práva Společenství je tak zřejmé, že není ponechán prostor pro jakékoliv odůvodněné pochybnosti. Taková možnost musí být posouzena v závislosti na zvláštních vlastnostech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících při výkladu a riziku rozdílné judikatury uvnitř Společenství.

Náklady řízení

22. Výdaje vzniklé italské vládě , vládě nizozemského království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem Corte suprema di cassazione, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR,

o otázce, kterou mu předložil Corte suprema di cassazione usnesením dne 27. března 1981, rozhodl takto:

Třetí pododstavec článku 177 Smlouvy o EHS je třeba vykládat tak , že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva je povinen, je-li mu předložena otázka týkající se práva Společenství, obrátit se na Soudní dvůr, ledaže by zjistil, že vznesená otázka není relevantní, nebo že uvedené ustanovení práva Společenství již bylo dříve vyloženo Soudním dvorem, nebo že řádné používání práva Společenství je naprosto zřejmé, že není ponechán prostor žádné odůvodněné pochybnosti. Existence takové možnosti musí být posouzena s ohledem na zvláštní vlastnosti práva Společenství, zvláštní obtíže vznikající při jeho výkladu a rizika související s rozdílnou judikaturou uvnitř Společenství.

_____________________________________________________________________________