Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61992J0125
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 13 JULY 1993. MULOX IBC LTD V HENDRICK GEELS. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: COUR D' APPEL DE CHAMBERY - FRANCE. BRUSSELS CONVENTION - ARTICLE 5 (1) - PLACE OF PERFORMANCE OF OBLIGATIONS UNDER THE CONTRACT - EMPLOYMENT CONTRACT - WORK PERFORMED IN SEVERAL COUNTRIES. CASE C-125/92.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1993 PAGES I-4075
Předmět (klíčová slova):
Keywords
BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;
Související předpisy:
Corresponding acts:
468A0927(01)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. LES TERMES EMPLOYÉS PAR LA CONVENTION DU 27 SEPTEMBRE 1968 CONCERNANT LA COMPÉTENCE JUDICIAIRE ET L' EXÉCUTION DES DÉCISIONS EN MATIŐRE CIVILE ET COMMERCIALE DOIVENT FAIRE L' OBJET D' UNE INTERPRÉTATION AUTONOME. EN EFFET, SEULE UNE TELLE INTERPRÉTATION EST DE NATURE ů ASSURER L' APPLICATION UNIFORME DE LA CONVENTION DONT L' OBJECTIF CONSISTE, NOTAMMENT, ů UNIFIER LES RŐGLES DE COMPÉTENCE DES JURIDICTIONS DES ETATS CONTRACTANTS, EN ÉVITANT, DANS LA MESURE DU POSSIBLE, LA MULTIPLICATION DES CHEFS DE COMPÉTENCE JUDICIAIRE ů PROPOS D' UN MëME RAPPORT JURIDIQUE, ET ů RENFORCER LA PROTECTION JURIDIQUE DES PERSONNES ÉTABLIES DANS LA COMMUNAUTÉ, EN PERMETTANT ů LA FOIS AU DEMANDEUR D' IDENTIFIER FACILEMENT LA JURIDICTION QU' IL PEUT SAISIR, ET AU DÉFENDEUR DE PRÉVOIR RAISONNABLEMENT CELLE DEVANT LAQUELLE IL PEUT ëTRE ATTRAIT.

2. COMPTE TENU DE LA SPÉCIFICITÉ DU CONTRAT DE TRAVAIL, LE LIEU D' EXÉCUTION DE L' OBLIGATION PERTINENTE, AUX FINS DE L' APPLICATION DE L' ARTICLE 5, POINT 1, DE LA CONVENTION DU 27 SEPTEMBRE 1968 CONCERNANT LA COMPÉTENCE JUDICIAIRE ET L' EXÉCUTION DES DÉCISIONS EN MATIŐRE CIVILE ET COMMERCIALE, DOIT, POUR UN TEL CONTRAT, ëTRE DÉTERMINÉ NON PAS PAR RÉFÉRENCE ů LA LOI NATIONALE APPLICABLE SELON LES RŐGLES DE CONFLIT DE LA JURIDICTION SAISIE, MAIS, AU CONTRAIRE, SUR LA BASE DE CRITŐRES UNIFORMES DÉFINIS PAR LA COUR AU VU DU SYSTŐME ET DES OBJECTIFS DE LA CONVENTION. CE LIEU EST CELUI OŚ LE TRAVAILLEUR EXERCE EN FAIT LES ACTIVITÉS CONVENUES AVEC SON EMPLOYEUR. LORSQUE L' ACCOMPLISSEMENT DU TRAVAIL CONFIÉ AU SALARIÉ S' ÉTEND SUR LE TERRITOIRE DE PLUSIEURS ETATS CONTRACTANTS, IL IMPORTE DE LOCALISER L' EXÉCUTION DE L' OBLIGATION CONTRACTUELLE, AU SENS DE LADITE DISPOSITION, AU LIEU OŚ OU ů PARTIR DUQUEL LE TRAVAILLEUR S' ACQUITTE PRINCIPALEMENT DE SES OBLIGATIONS ů L' ÉGARD DE SON EMPLOYEUR.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1993 Jednací jazyk: francouzština , Mulox IBC Ltd proti Hendricku Geelsovi, věc C-125/92, Recueil 1993

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour d’appel, Chambéry – Francie. Bruselská úmluva - Článek 5 bod 1 - Místo plnění smluvního závazku – Pracovní smlouva – Práce vykonávaná ve více než jedné zemi

Předmět:

O výkladu čl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 28. září 1968

ZPRÁVA SOUDCE ZPRAVODAJE
předložená ve věci C-125/92


I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení



1. Hendrick Geels, nizozemský státní příslušník, byl přijat společností podle anglického práva Mulox IBC Limited (dále jen „Mulox“), usazenou v Londýně, na místo ředitele mezinárodního marketingu, a to ode dne 1. listopadu 1988. Jeho smlouva stanovovala základní roční plat 409 500 FRF.



2. H. Geels, jehož kancelář se nacházela v místě jeho bydliště v Aix-les-Bains (Francie), zpočátku vykonával svou práci spočívající v prodeji výrobků společnosti Mulox v Německu, v Belgii, v Nizozemsku a také ve skandinávských zemích, kam často cestoval. Od ledna 1990 sháněl H. Geels zákazníky ve Francii.



3. V dubnu 1990 sdělila společnost Mulox H. Geelsovi, že výsledky jeho činnosti neodpovídají vynaloženým prostředkům a proto se rozhodla okamžitě přerušit jeho činnost v Aix-les-Bains.



Poté, co H. Geels odmítl několik návrhů na přátelskou dohodu ze strany společnosti Mulox, oznámila mu tato společnost dne 4. května 1990, že ukončuje jeho pracovní smlouvu a je připravena zaplatit částku 250 000 FRF jako dlužnou mzdu včetně sociálních poplatků.



4. H. Geels se poté obrátil na Conseil des prud´hommes v Aix-les-Bains a požadoval zaplacení odstupného odpovídající dvanáctiměsíčnímu platu a náhrady škody.



5. Rozsudkem ze dne 4. prosince 1990 tento soud rozhodl, že má příslušnost k posouzení sporu na základě čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) ve znění Úmluvy ze dne 9. října o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, dále jen „Bruselská úmluva“) a podle francouzského práva uložil společnosti Mulox zaplatit H. Geelsovi několik částek jako náhradu za propuštění a způsobené škody.



6. Dne 6. ledna 1991 podala společnost Mulox proti tomuto rozsudku odvolání ke Cour d´appel v Chambéry.



V podstatě tvrdila, že francouzské soudy nejsou příslušné k posouzení sporu, protože místem plnění pracovní smlouvy H. Geelse bylo území celé Evropy a společnost Mulox je usazena v Londýně. Navíc právo, jež se vztahuje na spornou smlouvu, je anglické právo, podle kterého nemá H. Geels nárok na žádné náhrady. Toto právo bylo totiž stranami vybráno a je použitelné v souladu s Úmluvou ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Úř. věst. L 266, s. 1, dále jen „Římská úmluva“) jako právo místa, kde je usazen zaměstnavatel.



Naproti tomu H. Geels byl toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně by měl být potvrzen.



7. Ve svém rozsudku ze dne 17. března 1992 poukázal Cour d´appel v Chambéry především na to, že obě dvě strany sporu mají bydliště či sídlo na území smluvních států Bruselské úmluvy, takže musí být použita tato úmluva.



Dále tento soud konstatoval, že v rozsudku ze dne 26. května 1982, Ivenel (133/81, Recueil, s. 1891) Soudní dvůr rozhodl, že v oblasti pracovních smluv má být jako závazek určující pravidlo zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy brán v úvahu závazek, který je pro smlouvu charakteristický, to znamená závazek výkonu práce. Soud rovněž zdůraznil, že v tomto rozsudku Soudní dvůr usoudil, že v podobných věcech je vhodné předkládat spory soudům státu, jehož právo se vztahuje na smlouvu.



Vnitrostátní soud dále poukázal na to, že v souladu s článkem 6 Římské úmluvy je právem rozhodným pro pracovní smlouvu, pokud strany samy neprovedou výběr, právo státu, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo, jestliže tento zaměstnanec nevykonává svou práci pouze v jedné zemi, právo státu, v němž se nachází podnik, který jej přijal do zaměstnání, nevyplývá-li ze všech ostatních okolností, že má tato pracovní smlouva užší vazby s jinou zemí.



Protože v projednávané věci z ničeho nevyplývá, že si strany zvolily francouzské právo jako právo upravující spornou smlouvu a protože H. Geels vykonával svou práci nejen ve Francii, ale také v několika jiných zemích, položil si Cour d´appel v Chambéry otázku, zda právo rozhodné pro dotčenou pracovní smlouvu nemělo být v tomto případě v souladu s Římskou úmluvou spíše anglické právo, jako právo státu, ve kterém je usazena společnost, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Vnitrostátní soud usoudil, že pokud by tomu tak bylo a čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy by v souladu s rozsudkem Ivenel (uvedeným výše) musel být vykládán v tom smyslu, že směřuje k předkládání sporů v oblasti pracovních smluv soudům státu, jehož právo se vztahuje na smlouvu, nemohla by být příslušnost francouzských soudů v projednávané věci uznána.



Vnitrostátní soud z toho vyvodil, že je třeba určit, zda a v jakém rozsahu je čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy použitelný, pokud se plnění závazku, který je pro pracovní smlouvu charakteristický, neomezuje na území jediného státu.



8. V tomto ohledu tvrdila společnost Mulox před vnitrostátním soudem, že v případě, jakým je projednávaná věc, jsou v souladu s článkem 2 Bruselské úmluvy příslušné pouze soudy státu, kde má žalovaný bydliště.



Naproti tomu H. Geels uplatňoval, že příslušným je soud místa plnění závazku, na němž je založena žaloba, v souladu s čl. 5 bodem 1 této úmluvy, jestliže byla práce vykonávána převážně v tomto místě.



9. Cour d´appel v Chambéry usoudil, že spor se týká výkladu Bruselské úmluvy, a rozhodl proto rozsudkem ze dne 17. března 1992 přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Bruselské úmluvy Soudním dvorem následující předběžnou otázku:



„Vyžaduje použití pravidla soudní příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968, aby byl závazek charakteristický pro pracovní smlouvu splněn zcela a výhradně na území státu soudu rozhodujícího ve sporu, nebo je dostačující, je-li na území tohoto státu splněna – zřejmě hlavní - část závazku?“



10. Rozsudek Cour d´appel v Chambéry byl doručen kanceláři Soudního dvora dne 17. dubna 1992.



11. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla písemná vyjádření předložena dne 23. července 1992 Komisí Evropských společenství, zastoupenou P. Van Nuffelem, členem právní služby, a T. Margellosem, vnitrostátním úředníkem k dispozici právní službě Komise na základě režimu vyslaných národních odborníků, jako zmocněnci, dne 10. srpna 1992 francouzskou vládou, zastoupenou E. Belliardem, zástupcem ředitele na ředitelství pro právní věci při ministerstvu zahraničních věcí, jako zmocněncem, a H. Duchène, tajemnicí pro zahraniční věci na témže ředitelství a ministerstvu, jako náhradní zmocněnkyní, a dne 14. srpna 1992 německou vládou, zastoupenou Ch. Böhmerem, ministerským radou při Spolkovém ministerstvu spravedlnosti, jako zmocněncem.



12. Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.



13. Dne 8. března 1993 rozhodl Soudní dvůr v souladu s čl. 104 odst. 4 jednacího řádu, že bude upuštěno od ústní části řízení.



II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru



1. Francouzská vláda nejprve poukazuje na to, že článek 2 Bruselské úmluvy sice stanovuje obecnou zásadu, podle níž je příslušnost soudů založena na místě bydliště žalovaného, nicméně čl. 5 bod 1 této úmluvy ve znění z roku 1978, který je použitelný ve věci v původním řízení, umožňuje žalobci podat žalobu, „pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn“. Tato svoboda volby byla zavedena do úmluvy z toho důvodu, že v určitých případech existuje obzvláště úzká vazba mezi sporem a soudem, jenž může být nejlépe povolán k jeho posouzení z hlediska účelné organizace řízení (rozsudek ze dne 6. října 1976, Tessili, 12/76, Recueil, s. 1473).



Francouzská vláda dále zdůrazňuje, že Soudní dvůr uvážil, že jedním z cílů Bruselské úmluvy je v co největší možné míře zabránit vzniku příslušnosti více soudů pro tutéž smlouvu a že čl. 5 bod 1 úmluvy tudíž nemůže být vykládán jako článek vztahující se na jakýkoli závazek plynoucí z této smlouvy (rozsudek ze dne 6. října 1976, De Bloos, 14/76, Recueil, s. 1497). V oblasti pracovních smluv tak Soudní dvůr rozhodl (výše uvedený rozsudek Ivenel), že tímto závazkem je závazek, který je pro dotčenou smlouvu charakteristický, protože pro tento typ smluv je rozhodným právem obvykle právo místa výkonu práce, která tuto smlouvu charakterizuje.



Podle francouzské vlády musí být čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy napříště vykládán s ohledem na její text ve znění Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1, dále jen „Úmluva ze San Sebastianu„). Nové znění čl. 5 bodu 1 vzešlé z této úmluvy o přistoupení, ovlivněné zejména rozsudkem Ivenel (uvedeným výše), totiž upřesňuje, že v případě individuální pracovní smlouvy je místem plnění závazku, o nějž se jedná, „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci; jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává svou práci v jediné zemi, může být zaměstnavatel žalován rovněž u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání“.



Francouzská vláda z toho vyvozuje, že v případě, jakým je projednávaná věc v původním řízení, kdy je místem plnění pracovní smlouvy území několika zemí, jsou příslušné výhradně soudy místa sídla provozovny, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Uznání příslušnosti soudů každé země, kde zaměstnanec vykonával podstatnou část své práce, by vedlo ke vzniku příslušnosti nadměrného počtu soudů. Ve věci v původním řízení se řešení prosazované francouzskou vládou nabízí tím spíše, že soud místa sídla podniku, který pracovníka přijal do zaměstnání, odpovídá soudu bydliště žalovaného. Toto řešení má rovněž tu výhodu, že příslušnost a rozhodné právo si odpovídají, protože podle čl. 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy, pokud jej strany samy nezvolily, je tímto právem v zásadě právo země, kde se nachází provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání, v případě, že zaměstnanec obvykle nevykonává svou práci v jediné zemi.



Z toho důvodu francouzská vláda navrhuje Soudnímu dvoru odpovědět na předběžnou otázku takto:



„Podle čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 je soud místa výkonu práce příslušný jedině v případě, že smlouva byla plněna v plném rozsahu na území státu soudu, který ve sporu rozhoduje.“



2. Německá vláda úvodem konstatuje, že úmluva ze San Sebastianu vstoupila v platnost pokud jde o Francii až po podání žaloby ve věci v původním řízení, takže změny, které tato úmluva zavedla v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, nejsou použitelné na tuto věc.



Německá vláda dále poznamenává, že odchylně od zásady stanovené v čl. 5 bodu 1, která určuje příslušnost soudů místa plnění závazku, o nějž se jedná, rozhodl Soudní dvůr, že v případě pracovních smluv je jediným místem plnění závazku místo, kde se má uskutečnit plnění charakteristické pro smlouvu, to znamená místo, kde zaměstnanec vykonává svou práci (výše uvedený rozsudek Ivenel). Soudní dvůr odůvodnil toto řešení skutečností, že pracovní smlouvy vykazují oproti jiným smlouvám některé zvláštnosti v tom smyslu, že vytvářejí trvalou vazbu mezi zaměstnancem a jeho podnikem a že místo výkonu práce podmiňuje použití kogentních právních norem a kolektivních smluv.



V případě, kdy zaměstnanec vykonával svou činnost v několika zemích, Soudní dvůr již rozhodl v jiné věci, kdy zaměstnanec pracoval výlučně mimo území smluvních států Bruselské úmluvy, že čl. 5 bod 1 není použitelný a že v takové situaci je příslušnost určena podle článku 2 úmluvy (rozsudek ze dne 15. února 1989, Six Constructions, 32/88, Recueil, s. 341). V tomto rozsudku totiž Soudní dvůr uvážil, že svěření příslušnosti soudům místa provozovny, která pracovníka přijala do zaměstnání, se příliš odklání od znění čl. 5 bodu 1. Takové řešení navíc nezohledňuje potřebu zajistit přiměřenou ochranu zaměstnance, který je pokládán za slabší smluvní stranu, a mělo by za následek určení příslušnosti soudu v místě sídla zaměstnavatele, i pokud je zaměstnavatel žalobcem, přestože Bruselská úmluva není nakloněna příslušnosti soudů bydliště žalobce.



Německá vláda dále uvádí, že v případě, jakým je věc v původním řízení, kdy zaměstnanec pracoval nejen ve třetích zemích, ale rovněž ve smluvních státech, lze uvažovat o rozhodnutí v tom smyslu, že každé místo výkonu práce nacházející se ve smluvním státu může založit příslušnost, ovšem toto řešení by vedlo k nežádoucímu rozšíření počtu příslušných soudů.



Vzniku příslušnosti více soudů tedy může být zabráněno jedině tak, že je vybráno ze všech možných míst výkonu práce to nejvýznamnější.



V této souvislosti lze uvažovat o soudu místa výkonu práce, které odpovídá místu provozovny, která zaměstnance přijala do zaměstnání, ale toto řešení vede k nevhodnému výsledku tehdy, pokud práce vykonávaná v místě této provozovny byla méně důležitá než ostatní činnost zaměstnance.



Lze rovněž uvažovat o volbě místa, kde zaměstnanec vykonával svou hlavní činnost, nicméně tento přístup je těžko slučitelný s požadavkem snadno proveditelných pravidel pro určení příslušnosti: definice hlavního místa výkonu práce může totiž vyvolat choulostivé problémy v posouzení, zejména v otázce, zda je v tomto ohledu třeba vycházet především z důležitosti poskytované práce nebo naopak z faktoru času, a dále vyvolává nejistotu v situaci, kdy jednotlivec zastával u stejného zaměstnavatele různé funkce v několika zemích.



Za těchto podmínek spočívá nejúčelnější řešení ve spojení příslušnosti s místem výkonu práce, které odpovídá bydlišti zaměstnance, protože zaměstnanec obvykle vykonává svou práci z domova a tudíž v místě svého bydliště. Toto kritérium se ve věci v původním řízení nabízí tím spíše, že kancelář zaměstnance byla v místě jeho bydliště ve Francii, odkud zajišťoval veškerou korespondenci spojenou se svou prací v různých zemích. Toto řešení má navíc tu výhodu, že v souladu se zprávami expertů vypracovanými v souvislosti s návrhem Bruselské úmluvy (Úř. věst. 1979, C 59, s. 1) vede ke shodě příslušnosti s rozhodným právem: v případě, jakým je projednávaná věc v původním řízení, totiž ze všech okolností vyplývá, že pracovní smlouva vykazuje užší vazby s jinou zemí (tj. s Francií), než je země, kde se nachází provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání, takže je namístě v souladu se závěrečnou částí článku 6 Římské úmluvy použít v tomto případě francouzské právo.



Německá vláda se v souhrnu domnívá, že je třeba odpovědět na otázku položenou Cour d´appel v Chambéry takto:



„Článek 5 bod 1 Bruselské úmluvy je použitelný tehdy, pokud část závazku, který je pro pracovní smlouvu charakteristický, byla splněna na území státu soudu, který ve sporu rozhoduje. V případě více míst výkonu práce nacházejících se na území smluvních států je třeba zásadně vycházet z toho místa, které se shoduje s bydlištěm zaměstnance.“



3. Komise nejprve připomíná, že zvláštní příslušnost stanovená v článku 5 Bruselské úmluvy představuje odchylky od zásady, podle níž mají příslušnost soudy státu bydliště žalovaného podle článku 2, a musí být tudíž vykládána restriktivně (rozsudek ze dne 27. září 1988, Kalfelis, 189/87, Recueil, s. 5565).



Komise dále poukazuje na to, že Soudní dvůr zdůraznil, že při použití čl. 5 bodu 1 je třeba zabránit vzniku příslušnosti více soudů pro tutéž smlouvu (výše uvedený rozsudek de Bloos) a že závazkem pro pracovní smlouvy, jež musí být brán v úvahu pro účely čl. 5 bodu 1, je závazek, který je pro pracovní smlouvu charakteristický, protože takový výklad poskytuje náležitou ochranu smluvní straně, jež je ze sociálního hlediska slabší, a předchází tomu, aby se soud, u něhož se podává návrh, uznal příslušným rozhodovat ohledně některých žalob, ale nepříslušným posuzovat některé jiné žaloby (výše uvedený rozsudek Ivenel). Tyto zásady byly potvrzeny rozsudkem ze dne 15. ledna 1987, Shenavai, 266/85, Recueil, s. 239.



Komise dále uvádí, že v rozsudku Six Constructions (uvedeném výše) Soudní dvůr rozhodl, že jestliže zaměstnanec vykonává práci v několika nesmluvních státech, není čl. 5 bod 1 použitelný a za těchto okolností je příslušnost určena podle článku 2 Bruselské úmluvy. V tomto rozsudku Soudní dvůr výslovně zamítl řešení navrhované německou, britskou a francouzskou vládou, podle něhož je podle čl. 5 bodu 1 příslušný soud místa provozovny, která přijala zaměstnance do zaměstnání v situaci, kdy zaměstnanec nevykonává svou práci v jediném státě. Toto stanovisko Soudního dvora bylo odůvodněno skutečností, že vzhledem ke zvláštnostem pracovních smluv je soud místa plnění závazku nejvíce způsobilý rozhodovat ve sporech, ke kterým došlo na základě závazku plynoucího z těchto smluv.



Co se týče otázky, která je v současnosti položená Soudnímu dvoru, Komise především zkoumá obecný problém určení místa plnění závazku, o kterém hovoří čl. 5 bod 1.



Je toho názoru, že pokud smluvní strany toto místo samy neoznačí, vyplývá z judikatury, že místo plnění závazku ve smyslu zmíněného ustanovení je určeno podle práva, jímž se řídí předmětný závazek v souladu s kolizními normami soudu, který ve sporu rozhoduje. (výše uvedený rozsudek Tessili).



S ohledem na zvláštnosti pracovních smluv nicméně Komise soudí, že v této oblasti je vhodnější použít autonomní definici místa plnění charakteristické povinnosti v tom smyslu, že tímto místem je místo, kde je práce skutečně vykonávána. Podle Komise vychází toto řešení z odůvodnění rozsudků Ivenel, Shenavai a Six Constructions (uvedených výše) a je podpořeno novým zněním čl. 5 bodu 1 zavedeným úmluvou ze San Sebastianu, které upřesňuje, že v oblasti pracovních smluv je místem plnění závazku ve smyslu tohoto ustanovení „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“. Taková autonomní definice navíc poskytuje přiměřenou ochranu slabší smluvní straně a odpovídá metodě výkladu, kterou Soudní dvůr použil v rozsudku ze dne 30. listopadu 1976, Mines de potasse d´Alsace (21/76, Recueil, s. 1735) pro definici pojmu „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy. Komise upřesňuje, že přijetím tohoto přístupu se místo, kde byla práce splněna, stává skutkovou otázkou řešenou jednotným způsobem soudy všech smluvních států a není nadále závislé na právu rozhodném pro sporný závazek.



Co se týče dále zvláštního problému určení místa plnění závazku, o kterém hovoří čl. 5 bod 1, pokud byla pracovní smlouva plněna ve více než jednom smluvním státu, Komise nejprve uvažuje o případu zaměstnance, který vykonává svou práci převážně v jednom smluvním státě a příležitostně nebo doplňkově v jednom nebo více jiných státech. Komise se domnívá, že v tomto případě je příslušný soud místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, protože toto místo představuje nejužší vazbu mezi sporem a příslušným soudem.



Komise dále posuzuje podle jejího názoru relativně vzácný případ, kdy je obtížné či dokonce nemožné určit, ve kterém státu byla práce převážně vykonávána.



V tomto ohledu připadá v úvahu několik způsobů řešení.



První řešení vycházející z místa provozovny, která zaměstnance přijala do zaměstnání, tak může být založeno na úmluvě ze San Sebastianu, která sama vychází z konvence podepsané v Luganu dne 16. září 1988 (Úř. věst. L 319, s. 9), i když omezuje rozsah této konvence v tom, že možnost podat návrh u soudu místa provozovny, která zaměstnance přijala do zaměstnání, má pouze zaměstnanec. Navíc na úrovni kolizního práva bylo toto řešení již přijato v Římské úmluvě.



I když takový přístup může vycházet z rozsudku Ivenel (uvedeného výše), ve kterém Soudní dvůr spojil soudní příslušnost a rozhodné právo, je velmi nevýhodný v tom, že se značně odklání od textu čl. 5 bodu 1 v jeho znění předcházejícím úmluvě ze San Sebastianu, a ze zprávy expertů vypracované v souvislosti s návrhem Bruselské úmluvy (uvedené výše) navíc vyplývá, že autoři úmluvy neměli v úmyslu vyhradit zvláštní podmínky pro pracovní smlouvy. Dále, Soudní dvůr v rozsudku Six Constructions (uvedeném výše) zdůraznil, že takový výklad nenachází žádné odůvodnění ve zvláštnostech pracovní smlouvy, a navíc pro zajištění ochrany zaměstnance není nutné spojit soudní příslušnost a rozhodné právo.



Druhé řešení může spočívat v uznání souběžné příslušnosti soudů každého smluvního státu, ve kterém zaměstnanec vykonával část své práce s tím, že žalobce má možnost výběru z těchto několika soudů.



Tento přístup, který může vycházet z rozsudku Mines de potasse d´Alsace (uvedeného výše), který se týká se čl. 5 bodu 3, a z rozsudku ze dne 6. července 1988, Scherrens (158/87, Receuil, s. 3791) týkajícího se úvodní části článku 16 a bodu 1 tohoto článku, je však nevýhodný v tom, že zakládá příslušnost několika soudů způsobem nepříznivým pro zaměstnance ve chvíli, kdy je žalovaným, a nedokáže tudíž poskytnout přiměřenou ochranu slabší smluvní straně. V rozsudku ze dne 17. června 1992, Handte (C-26/91, Recueil, s. I-3967) dále Soudní dvůr zdůraznil, že cíl právní ochrany osob usazených ve Společenství, jenž je jedním z cílů sledovaných Bruselskou úmluvou, vyžaduje, aby pravidla pro určení soudní příslušnosti, která se odchylují od obecné zásady této úmluvy, byla vykládána způsobem umožňujícím běžně informovanému žalovanému rozumně předvídat, u kterého jiného soudu, než je soud státu jeho bydliště, může být žalován.



Za těchto podmínek se Komise domnívá, že je nejvhodnější rozhodnout tak, že pokud není vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávaného případu možné určit místo, kde byla práce převážně vykonávána, nemůže být použit spojovací faktor stanovený v čl. 5 bodu 1. Navrhovatel tak může podat žalobu pouze u soudu bydliště žalovaného v souladu s článkem 2 Bruselské úmluvy.



Komise dodává, že jiné řešení spočívající v podrobení pracovních smluv pravidlům stanoveným pro ostatní smlouvy, podle nichž je příslušný soud určen na základě závazku, na němž je založena žaloba, by bylo v rozporu s ustálenou judikaturou, která se rozvinula od vydání rozsudku Ivenel (uvedeného výše).



Z předcházejících úvah Komise vyvozuje, že Soudní dvůr by měl na otázku položenou předkládajícím soudem odpovědět takto:



„Ustanovení čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy z roku 1968 ve znění úmluvy z roku 1978 je třeba vykládat v tom smyslu, že v oblasti pracovních smluv je kritérium pro určení příslušnosti stanovené v tomto článku použitelné tehdy, když byla dohodnutá činnost vykonávána převážně v obvodu soudu, u něhož bylo zahájeno řízení. Pokud byl zaměstnancův závazek výkonu práce vykonáván v obvodech několika soudů, takže vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávaného případu není možné určit, ve kterém obvodu byla vykonávána podstatná část práce, nemůže být použito kritérium pro určení příslušnosti v čl. 5 bodu 1 a příslušnost soudu je tak určena místem bydliště žalovaného podle článku 2 úmluvy.“




ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA


ze dne 13. července 1993








Ve věci C-125/92, jejímž předmětem je žádost sociálního senátu Cour d´appel v Chambéry (Francie) o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) Soudním dvorem, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi společností Mulox IBC Ltd a Hendrickem Geelsem, týkající se výkladu čl. 5 bodu 1 výše uvedené úmluvy ze dne 27. září 1968 ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1),




SOUDNÍ DVŮR,




s ohledem na písemná vyjádření předložená:

- za vládu Spolkové republiky Německo Ch. Böhmerem, ministerským radou při Spolkovém ministerstvu spravedlnosti, jako zmocněncem,
- za vládu Francouzské republiky E. Belliardem, zástupcem ředitele na ředitelství pro právní věci při ministerstvu zahraničních věcí, jako zmocněncem, a H. Duchène, tajemnicí pro zahraniční věci na ředitelství pro právní věci při ministerstvu zahraničních věcí, jako náhradní zmocněnkyní,
- za Komisi Evropských společenství P. Van Nuffelem, členem právní služby, a T. Margellosem, vnitrostátním úředníkem k dispozici v právní službě Komise na základě režimu vyslaných národních odborníků, jako zmocněnci,
s přihlédnutím ke zprávě soudce zpravodaje,



po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na veřejném zasedání konaném dne 26. května 1993,



vydává tento






Rozsudek





1. Rozsudkem ze dne 17. března 1992 došlým Soudnímu dvoru dne 17. dubna 1992 položil Cour d´appel v Chambéry na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, dále jen „úmluva“), předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 5 bodu 1 této úmluvy.
2. Tato otázka byla položena v rámci sporu mezi společností anglického práva, Mulox IBC Limited, se sídlem v Londýně (dále jen „Mulox“) a jedním z jejích bývalých zaměstnanců, Hendrickem Geelsem, nizozemským státním příslušníkem s bydlištěm v Aix-les-Bains (Francie) v důsledku ukončení jeho pracovní smlouvy ze strany jeho zaměstnavatele.
3. Ze soudního spisu předaného Soudnímu dvoru vyplývá, že H. Geels, který byl přijat společností Mulox na místo ředitele mezinárodního marketingu dne 1. listopadu 1988, založil svou kancelář v Aix-les-Bains a prodával výrobky společnosti Mulox zpočátku v Německu, v Belgii, v Nizozemsku a ve skandinávských zemích, kam často cestoval. Od ledna 1990 vykonával H. Geels svou práci ve Francii.
4. Poté, co byla jeho pracovní smlouva vypovězena, zažaloval H. Geels svého bývalého zaměstnavatele u Conseil de prud´hommes v Aix-les-Bains a požadoval zaplacení odstupného a náhradu škody.
5. Rozsudkem ze dne 4. prosince 1990 se tento soud uznal příslušným na základě čl. 5 bodu 1 úmluvy a podle francouzského práva uložil společnosti Mulox zaplatit H. Geelsovi několik částek jako náhrady.
6. Společnost Mulox proto podala odvolání u Cour d´appel v Chambéry, přičemž uplatňovala, že francouzské soudy nebyly příslušné k posouzení sporu z toho důvodu, že místo plnění dotčené pracovní smlouvy se neomezovalo na území Francie a společnost Mulox byla usazena ve Spojeném království.
7. Cour d´appel v Chambéry měl určité pochybnosti o příslušnosti francouzských soudů k posouzení tohoto sporu a proto rozhodl přerušit řízení a předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o následující předběžné otázce:
„Vyžaduje použití pravidla soudní příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968, aby byl závazek charakteristický pro pracovní smlouvu splněn zcela a výhradně na území státu soudu rozhodujícího ve sporu, nebo je dostačující, je-li na území tohoto státu splněna – zřejmě hlavní - část závazku?“



8. Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu soudce zpravodaje. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
9. Pro odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem je především třeba připomenout, že odchylně od obecné zásady stanovené v čl. 2 prvním pododstavci úmluvy, totiž že příslušné jsou soudy smluvního státu, na jehož území má žalovaný bydliště, stanovuje čl. 5 bod 1 úmluvy, že
„Osoba, která má bydliště na území smluvního státu, může být v jiném členském státu žalována:




1. pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn.“




10. Z ustálené judikatury vyplývá, že Soudní dvůr se přiklání v největší možné míře k autonomnímu výkladu termínů použitých v úmluvě, aby byla zajištěna její plná účinnost s ohledem na cíle článku 220 Smlouvy o EHS, pro jehož provedení byla úmluva přijata.
11. Takový autonomní výklad totiž jako jediný může zajistit jednotné použití úmluvy, jejíž cíle zahrnují sjednocení pravidel pro určení soudní příslušnosti ve smluvních státech, aby bylo v co největší možné míře zabráněno vzniku příslušnosti více soudů pro týž právní vztah, a aby byla zároveň posílena právní ochrana osob usazených ve Společenství tím, že je žalobci umožněno snadno určit soud, u kterého může podat žalobu, a žalovanému rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován.
12. Pravdou je, že co se týče pravidla pro určení zvláštní příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodu 1 úmluvy, Soudní dvůr již rozhodl (rozsudek ze dne 6. října 1976, Tessili, 12/76, Recueil, s. 1473), že pro smlouvy obecně může být „místo, kde smluvní závazek byl nebo měl být splněn“ ve smyslu tohoto ustanovení určeno pouze v souladu s právem, které upravuje sporný závazek podle kolizních norem soudu, který ve věci rozhoduje.
13. Při odůvodnění tohoto závěru vychází Soudní dvůr z okolnosti, že různé smluvní státy mají velmi rozdílná pojetí místa plnění příslušného závazku smlouvy, kterým je v tomto případě dotčený prodej.
14. Takový problém nicméně nevzniká v oblasti pracovních smluv. Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž vyplývá (rozsudky ze dne 26. května 1982, Ivenel, 133/81, Recueil, s. 1891, bod 20, ze dne 15. ledna 1987, Shenavai, 266/85, Recueil, s. 239, bod 11, a ze dne 15. února 1989, Six Constructions, 32/88, Recueil, s. 341, bod 10), že z důvodu specifické povahy tohoto typu smluv musí být pro účely použití čl. 5 bodu 1 úmluvy na pracovní smlouvy brán v úvahu závazek, který je pro takové smlouvy charakteristický, to znamená závazek zaměstnance vykonávat dohodnutou činnost.
15. Soudní dvůr totiž ve výše uvedených rozsudcích Ivenel, Shenavai a Six Constructions konstatoval, že takové smlouvy vykazují některé zvláštnosti oproti jiným smlouvám v tom, že vytvářejí trvalou vazbu, která zaměstnance začleňuje do určitého organizačního rámce podniku zaměstnavatele, a protože jsou spojeny s místem výkonu činností, které podmiňuje použití kogentních právních předpisů a kolektivních smluv na ochranu zaměstnance.
16. Z toho vyplývá, že jedná-li se o pracovní smlouvu, je třeba určit místo plnění příslušného závazku pro účely použití čl. 5 bodu 1 úmluvy nikoli v souladu s rozhodným vnitrostátním právem podle kolizních norem soudu rozhodujícího ve sporu, ale naopak podle jednotných kritérií, jejichž stanovení na základě struktury a cílů úmluvy přísluší Soudnímu dvoru.
17. Pro konkrétní určení místa plnění je především třeba poukázat na to, že ve výše uvedených rozsudcích Ivenel a Shenavai Soudní dvůr konstatoval, že pravidlo pro určení zvláštní příslušnosti v čl. 5 bodu 1 úmluvy je odůvodněno existencí obzvláště úzké vazby mezi sporem a soudem, jenž může být nejlépe povolán k jeho posouzení z hlediska účelné organizace řízení. Ve výše uvedených rozsudcích Shenavai a Six Constructions Soudní dvůr dodal, že vzhledem ke zvláštnostem pracovní smlouvy je soud místa, kde má být plněn závazek výkonu práce, nejvíce způsobilý rozhodovat ve sporech, ke kterým došlo na základě jednoho nebo více závazků plynoucích z těchto smluv.
18. Dále je namístě zdůraznit, že ve výše uvedených rozsudcích Ivenel a Six Constructions Soudní dvůr vyjádřil názor, že při výkladu tohoto ustanovení úmluvy je třeba zohlednit zájem na zajištění přiměřené ochrany smluvní strany, která je ze sociálního hlediska slabší, v tomto případě zaměstnance.
19. Taková přiměřená ochrana je nejlépe zajištěna, pokud spory týkající se pracovní smlouvy spadají do příslušnosti soudů místa, kde zaměstnanec plní své závazky vůči zaměstnavateli. V tomto místě totiž zaměstnanec může při nejnižších možných nákladech podat u soudů žalobu nebo se před nimi hájit.
20. Z toho vyplývá, že pokud jde o pracovní smlouvy, musí být pojem místa plnění příslušného závazku vykládán tak, že je pro účely použití čl. 5 bodu 1 úmluvy místem, kde zaměstnanec skutečně vykonává činnost dohodnutou se svým zaměstnavatelem.
21. Za předpokladu, že je jako v tomto případě práce vykonávána ve více než jednom smluvním státě, je důležité vykládat ustanovení úmluvy tak, aby bylo zabráněno vzniku příslušnosti více soudů a bylo tak vyloučeno riziko vzájemně si odporujících rozhodnutí a usnadněno uznávání a výkon soudních rozhodnutí v jiných státech, než ve kterých byla tato rozhodnutí vydána (viz rozsudek ze dne 11. ledna 1990, Dumez, C-220/88 Recueil, s. I-49, bod 18).
22. V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že v případě několika závazků plynoucích z téže smlouvy, které jsou základem žaloby, musí být pro určení soudní příslušnosti brán v úvahu hlavní závazek (výše uvedený rozsudek Shenavai, bod 19).
23. Z toho vyplývá, že čl. 5 bod 1 úmluvy nemůže být vykládán v tom smyslu, že svěřuje souběžnou příslušnost soudům každého smluvního státu, na jehož území zaměstnanec vykonává část své práce.
24. Pokud je práce svěřená zaměstnanci vykonávána na území několika smluvních států, je důležité označit za místo plnění smluvního závazku ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy místo, kde nebo odkud zaměstnanec převážně plní své závazky vůči svému zaměstnavateli.
25. Pro určení místa plnění, což spadá do pravomoci vnitrostátního soudu, je třeba vzít v úvahu okolnost, že v tomto případě plnění úkolu svěřeného zaměstnanci bylo zajišťováno z kanceláře nacházející se na území smluvního státu, kde měl zaměstnanec bydliště, odkud vykonával svou činnost a kam se navracel po každé služební cestě. Vnitrostátní soud navíc může vzít v úvahu skutečnost, že v okamžiku podání žaloby u tohoto soudu vykonával zaměstnanec svou práci výhradně na území tohoto smluvního státu. Vzhledem k nedostatku jiných určujících faktorů musí toto místo představovat pro účely použití čl. 5 bodu 1 úmluvy místo plnění závazku, na němž je založena žaloba týkající se pracovní smlouvy.
26. Ze všech předchozích úvah vyplývá, že je třeba vykládat čl. 5 bod 1 úmluvy v tom smyslu, že v případě pracovní smlouvy, podle níž vykonává zaměstnanec svou činnost ve více než jednom smluvním státě, je místem, kde byl nebo měl být splněn závazek pro smlouvu charakteristický, místo, kde nebo odkud pracovník převážně plní své závazky vůči svému zaměstnavateli.
K nákladům řízení




27. Výdaje vzniklé německé a francouzské vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které Soudnímu dvoru předložily vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů





SOUDNÍ DVŮR





o otázce, která mu byla předložena Cour d´appel v Chambéry rozsudkem ze dne 17. března 1992, rozhodl takto:





Ustanovení čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě pracovní smlouvy, podle níž vykonává zaměstnanec svou činnost ve více než jednom smluvním státě, je místem, kde byl nebo měl být splněn závazek pro smlouvu charakteristický, místo, kde nebo odkud zaměstnanec převážně plní své závazky vůči svému zaměstnavateli.