Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989J0356

	Název: Title:		Judgment of the Court (Sixth Chamber) of 20 June 1991. Roger Stanton Newton v Chief Adjudication Officer. Reference for a preliminary ruling: Social Security Commissioner - United Kingdom. Social security for migrant workers - Scope ratione materiae of Regulation (EEC) N¦ 1408/71 - Residence requirement. Case C-356/89. Rozhodnutí ESD ze dne 20. června 1991 Věc C-356/89 Roger Stanton Newton v Chief Adjudication Officer [1991] ECR I-30170 “Newton”0

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1991 page I-3017

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31971R1408

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		672J0001, 682J0139 - Frilli, věc 1/72 Rita Frilli v Belgický stát [1972] ECR 457 - Piscitello, věc 139/82 Paola Piscitello v Instituto nazionale della previdenza sociale (INPS) [1983] ECR 1427


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Newton, of British nationality, was working in France as a self-employed person when on 12 December 1980 he was the victim of a car accident. As a result of that accident Mr Newton was partially paralyzed. After that accident Mr Newton returned to the United Kingdom where he received a mobility allowance, a benefit for the disabled provided for under the UK legislation. This mobility allowance, under UK law, is to be granted to a person suffering from physical disablement such that he is either unable to walk or virtually unable to do so, provided that such person has been present in Great Britain for a certain period, is still present and is ordinarily resident there. The mobility allowance is a flat-rate weekly cash benefit and is not means-tested.
When Mr Newton went to live permanently in France in 1984, the Adjudication Officer informed him that he was no longer entitled to mobility allowance on the ground that he no longer met the conditions as to residence and presence in Great Britain. Mr Newton appealed against that decision to the Social Security Commissioner, arguing in particular that the mobility allowance was an invalidity benefit covered by Article 4 (1) (b) of Council Regulation (EEC) No 1408/71 O 14 June 1971 on the application of social security schemes to employed persons, to self-employed persons and to members of their families moving within the Community, as amended and updated by Council Regulation (EEC) No 2001/83 of 2 June 1983 (OJ 1983 L 230, p. 6).
and that under Article 10 (1) Article 10 of Regulation 1408/71 provides:“Save as otherwise provided in this Regulation, invalidity … cash benefits … acquired under the legislation of one or more Member States shall not be subject to any reduction, modifications, suspension, withdrawal or confiscation by reason of the fact that the recipient resides in the territory of a Member State other than that in which the institution responsible for payment is situated.” of that regulation entitlement to that benefit could not be withdrawn from him on the ground that he had transferred his place of residence to France. The Social Security Commissioner stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions (1) whether the mobility allowance constituted a benefit within the scope of Article 4 (1)(b) of Regulation 1408/71 without being excluded under Article 4 (4) of that regulation and, if so, (2) whether a person receiving such mobility allowance may continue to receive mobility allowance by virtue of Article 10 aforesaid regulation while residing in another Member State.
Pan Newton, britský státní příslušník, působil jako živnostník ve Francii. 12. prosince 1980 se stal obětí dopravní nehody, přičemž v důsledku této nehody zůstal částečně nepohyblivý. Poté se vrátil do velké Británie, kde dostával příspěvek na bezmocnost, který byl na základě legislativy Velké Británie poskytován invalidům. Příspěvek na bezmocnost byl podle britského práva poskytován osobám, které jsou invalidní, tj. nemohou chodit nebo toho zjevně nejsou schopni za předpokladu, že dotyčná osoba pobývala určitou dobu ve Velké Británii, žije tam a má tam svůj obvyklý pobyt. Příspěvek na bezmocnost je paušální částkou poskytovanou týdně v hotovosti a není podmíněna výší příjmů.
V roce 1984 se pan Newton odstěhoval natrvalo do Francie. Úředník - rozhodce jej informoval, že ztratil nárok na příspěvek na bezmocnost, protože nesplňuje podmínky bydliště a pobytu ve Velké Británii. Pan Newton se proti tomuto rozhodnutí odvolal ke Komisaři pro sociální zabezpečení s tím, že příspěvek na bezmocnost je dávka poskytovaná invalidům, na niž se vztahuje ustanovení článku 4(1)(b) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 z 14. června 1971 o aplikaci systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, samoživitele a na členy jejich rodin pohybujících se v rámci Společenství, ve znění změn a doplňků nařízení rady (EHS) č. 2001/83 z 2. června 1983 (OJ 1983 L 230, str. 6), a podle článku 10(1)22 Článek 10 nařízení 1408/71 stanoví:“Pokud není v tomto nařízení stanoveno jinak, dávky vyplácené v případě invalidity v hotovosti... přiznané legislativou jednoho nebo více členských států nesmí být snižovány ani modifikovány, jejich výplata nesmí být zastavena ani odňata, a nesmí být ani předmětem konfiskace z důvodu pobytu příjemce na území členského státu jiného než toho, ve kterém sídlí orgán odpovědný za výplatu takové dávky.” tohoto nařízení nárok na tuto dávku nelze odepřít z toho důvodu, že dotyčná osoba změnila místo svého pobytu do Francie. Komisař pro sociální zabezpečení přerušil řízení a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy předložil Soudnímu dvoru následující otázky: (1) je příspěvek na bezmocnost dávkou ve smyslu článku 4 (1)(b) nařízení 1408/71, která není vyloučena článkem 4(4) tohoto nařízení, a pokud ano (2) může příjemce tohoto příspěvku na bezmocnost na základě ustanovení článku 10 uvedeného nařízení, dostávat příspěvek i po přesídlení do jiného členského státu.

Názor soudu a komentář:
The first question aims at the distinction between “social security” and “social assistance”: While the former under Article 4 (1)(b) of Regulation 1408/71 is covered by that regulation, it does not apply to the latter category. This distinction takes account of the fact that “Regulation 1408/71 does not establish a common system of social security but lays down rules coordinating the different national social security schemes with a view to ensuring freedom of movement for workers. Consequently, although the provisions of that regulation must be construed in such a manner as to secure the attainment of that objective, they cannot be interpreted in such a way as to upset the system instituted by national legislation”.
The Court acknowledges that the distinction between social security and social assistance is not clear-cut and that national legislation may at the same time have links to both categories. The benefit presently in issue has, as the Court ascertains, a two-fold function (a) to establish a minimum level of income for handicapped persons who are entirely outside the social security system and (b) to provide for a supplementary income for recipients of social security benefits who suffer from physical disablement affecting their mobility. In the latter case, the Court points out, the mobility allowance constitutes a social security benefit: “Consequently, in the case of an employed or self-employed person who by reason of his previous occupational activity is already covered by the social security system of the State whose legislation is invoked, that legislation must be deemed to fall within the field of social security within the meaning of Article 51 of the Treaty and of the legislation adopted in implementation of that provision”. However, in order to avoid interference with the national system of social security, legislation such as that presently at issue could not be regarded as social security “in the case of persons who have been subject as employed or self-employed persons exclusively to the legislation of other Member States”.
The Court thus aims at a distinction which takes account of the relation of the benefit to the general social security system. While this distinction seems preferable to a more formal approach (see e.g. Frilli; Piscitello), it still does not appear to give clear guidance in practice.
With respect to the second question, the Court points out that “under Article 10 of Regulation 1408/71 neither the acquisition nor the retention of entitlement to the benefits covered by that provision may be denied on the sole ground that the person concerned does not reside in the territory of the Member State in which the institution responsible for payment is situated.” It thus rejects the argument brought forward by the United Kingdom that the residence condition could be upheld because it constituted a requirement for the acquisition of the allowance rather than providing for a withdrawal of such benefit.
Účelem první otázky bylo rozlišit “sociální zabezpečení” a “sociální pomoc”: Zatímco na sociální zabezpečení se nařízení 1408/71 vztahuje na základě ustanovení článku 1(b), neaplikuje se však na sociální pomoc. Uvedené rozlišení zohledňuje skutečnost, že “nařízení 1408/71 nevytváří společný systém sociálního zabezpečení, ale stanoví pravidla pro koordinaci různých národních systémů sociálního zabezpečení s cílem zajistit volný pohyb pracovníků. Proto, ačkoliv je ustanovení tohoto nařízení nutno konstruovat tak, aby bylo uvedeného cíle dosaženo, nelze je vykládat tak, že znemožní fungování systému vytvořeného národní legislativou.”Soudní dvůr uznal, že rozdíl mezi sociálním zabezpečením a sociální pomocí není zcela jasný, a že národní legislativa se může vztahovat k oběma těmto kategoriím současně. Příspěvek, o který v dané věci šlo, má podle mínění Soudního dvora dvojí funkci (a) zajistit invalidům, kteří jsou zcela mimo systém sociálního zabezpečení, minimální příjem a (b) poskytnout dodatečný příjem příjemcům dávek sociálního zabezpečení, kteří jsou invalidní, a jejichž invalidita ovlivňuje jejich pohyblivost. K případu (b) Soudní dvůr prohlásil, že příspěvek na bezmocnost je dávkou sociálního zabezpečení: “To znamená, že v případě zaměstnanců a živnostníků, na které se v důsledku jejich předchozích zaměstnaneckých aktivit vztahuje systém sociálního zabezpečení státu, jejichž právní úpravy se dovolávají, je třeba tuto legislativu považovat za legislativu upravující sociální zabezpečení ve smyslu článku 51 Smlouvy a právních aktů, které tento článek implementují.” nicméně, v zájmu předcházení zásahům do národního systému sociálního zabezpečení, nelze legislativu, o jakou jde v dané věci, považovat sociální zabezpečení “v případě těch osob, na které se jako na osoby zaměstnané a jako na živnostníky, výlučně vztahuje legislativa jiných členských států.”Soud tedy usiloval o rozlišení, které zohledňuje vztah dávky k obecnému systému sociálního zabezpečení. I když se toto rozlišení jeví výhodnější z více formálního hlediska (viz Frilli, Piscitello), přesto nedává jasný návod pro praxi.
Co se týče druhé otázky, Soudní dvůr podotkl, že “podle článku 10 nařízení 1408/71 jak získání, tak i zachování nároku na dávku, na niž se toto ustanovení vztahuje, nelze odmítnout jenom na základě toho, že dotyčná osoba nepobývá na území členského státu, ve kterém sídlí orgán odpovědný za vyplácení dávky.” Tímto Soudní dvůr odmítl argument Velké Británie, že na podmínce pobytu je možno trvat, protože je jedná spíše o požadavek týkající se získání příspěvku než umožňující jeho odnětí.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):