Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. prosince 1981, Pfizer Inc. proti Eurim-Pharm GmbH, věc 1/81, Recueil 1981, s. 02913
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Landgericht Hamburg – Německo. Průmyslové a obchodní vlastnictví – Právo k ochranné známce
Předmět:
Výklad článku 36 Smlouvy o EHS
Skutkové okolnosti:
Skutkový stav věci, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení 1. Žalobkyně v původním řízení, společnost Pfizer Inc., je velkým americkým výrobcem farmaceutických výrobků, který má dceřiné společnosti ve většině členských států Společenství, zejména pak ve Spolkové republice Německo a ve Spojeném království. Vyrábí mimo jiné širokospektrální antibiotikum, které je uváděno na trh pod názvem „Vibramycin“. V Německu je mateřská společnost majitelkou tohoto názvu a názvu „Pfizer“, která jsou pod jejím jménem zapsána do německého rejstříku ochranných známek. Německá dceřiná společnost žalobkyně, Pfizer GmbH, prodává antibiotikum „Vibramycin“ v baleních odpovídajících zvyklostem německých lékařů v oblasti předepisování léčivých přípravků, totiž v baleních po osmi, šestnácti a čtyřiceti tobolkách a rovněž v balení po sto tobolkách, které je určeno pro nemocnice.
Žalovaná v původním řízení, společnost Eurim-Pharm GmbH, se zabývá dovozem farmaceutických výrobků z jiných členských států Společenství. Dováží antibiotikum „Vibramycin“ pocházející od společnosti Pfizer Ltd., dceřiné společnosti žalobkyně ve Spojeném království, za účelem uvádění přípravku po jeho přebalení na trh v Německu.
Ve Spojeném království je přípravek uváděn do oběhu v baleních po 10 a 50 tobolkách zapečetěných v blistrech po pěti. Na fólii připevněné k zadní straně blistru jsou uvedena slova „Vibramycin“ a „Pfizer“.
Aby vyhověla německým pravidlům a zvyklostem, přebalovala žalovaná blistry po pěti kapslích do jí vytvořených skládacích krabiček, aniž by měnila blistr nebo jeho obsah. Na přední straně má krabička otvor překrytý průhlednou fólií, skrz níž je možné jasně rozpoznat slovo „Vibramycin“ a drobným písmem vytištěné slovo „Pfizer“, uvedená na fólii blistru; na zadní straně krabičky je dovozcem umístěn tento nápis: „Širokospektrální antibiotikum; výrobce: Pfizer Ltd., Sandwich, Kent, GB…; dovozce: Eurim-Pharm GmbH, velkoobchod s farmaceutickými výrobky, 8229 Piding; zabaleno dovozcem: Eurim-Pharm GmbH, 8229 Piding…“. K tomuto obalu je v souladu s německými právními předpisy připojena příbalová informace o léčivém přípravku.
2. Žalobkyně v původním řízení má za to, že tato praxe přebalování představuje porušení práva k ochranné známce „Vibramycin“, jejíž je v Německu majitelkou. Dne 27. července 1979 dosáhla žalobkyně nejprve soudního zákazu vydaného Landgericht Hamburg (zemský soud v Hamburku), následně potvrzeného rozsudkem ze dne 10. srpna 1979, který žalované pod hrozbou obvyklých sankcí zakazuje tobolky přípravku „Vibramycin“ od společnosti Pfizer přebalovat do nového obalu takovým způsobem, že ochranná známka „Vibramycin“ zůstává zvnějšku viditelná, a takto přebalené zboží uvádět na trh.
V rozsudku ze dne 10. srpna 1979 Landgericht prohlásil, že uváděním výrobku na trh v obalu vytvořeném žalovanou se tato dopustila porušení vnitrostátního práva k ochranné známce, kterou vlastní žalobkyně. Z hlediska zúčastněné veřejnosti se název „Vibramycin“ uvedený na blistrech a viditelný skrze průhledný otvor ve vnějším obalu jeví jako nedílná součást vnějšího obalu. Tato praxe ovšem představuje porušení práva k ochranné známce ve smyslu odstavce 15 německého zákona o ochranných známkách („Warenzeichengesetz“). Tento zákon se nevztahuje pouze na předmět obsažený v obalu, nýbrž také na celek tvořený daným předmětem a jeho obalem. Záruka původu, která představuje základní funkci ochranné známky, zejména v oblasti farmaceutických výrobků, a která tvoří součást specifického předmětu práva k ochranné známce uznávaného právem Společenství, se týká obchodní jednotky opatřené ochrannou známkou výrobce. Krom toho není umístěním ochranné známky na blistr právo k ochranné známce vyčerpáno, pokud jde o použití ochranné známky na vnějším obalu.
Mimoto měl Landgericht za to, že žalobkyně se tím, že se dovolávala vnitrostátního práva k ochranné známce, nedopustila porušení práva Společenství. Z rozsudků Soudního dvora vydaných dne 23. května 1978 ve věci 102/77 (Hoffmann-La Roche v. Centrafarm, Recueil, s. 1139) a dne 10. října 1978 ve věci 3/78 (Centrafarm v. AHPC, Recueil, s. 1823) totiž podle něj vyplývá, že předpokladem pro uplatnění pojmů „zastřeného omezování“ nebo „svévolné diskriminace“ ve smyslu druhé věty článku 36 Smlouvy je existence subjektivního faktoru směřujícího k tomu, že majitel ochranné známky svého práva k ochranné známce využívá s cílem zabránit volnému pohybu zboží v rámci společného trhu a rozdělit tak vnitrostátní trhy. Existenci takové skutkové okolnosti by bylo zapotřebí soudu v původním řízení dokázat (viz výše uvedená věc 3/78, bod 23 odůvodnění).
Na základě odvolání žalované změnil Hanseatische Oberlandesgericht rozsudkem ze dne 24. ledna 1980 rozsudek Landgericht a zrušil soudní zákaz.
V důvodové zprávě Oberlandesgericht výslovně ponechal otázku porušení vnitrostátního práva k ochranné známce otevřenou, jelikož měl za to, že výkon práva k ochranné známce je v této věci v každém případě vyloučen na základě článků 30 a 36 Smlouvy o EHS. Žalobkyně se totiž nemohla dovolávat první věty článku 36 Smlouvy, protože výkon práva k ochranné známce jejím majitelem s ohledem na jím používaný systém uvádění na trh přispívá k umělému rozdělení trhů členských států a vede tak k zastřenému omezování dovozu ve smyslu druhé věty článku 36. K takovému omezování docházelo, neboť balení farmaceutického výrobku určeného pro britský trh nemohlo být prodáváno na německém trhu z důvodu odlišné praxe německých lékařů v oblasti předepisování léčivých přípravků.
Krom toho měl odvolací soud za to, že přebalením provedeným žalovanou nebyl dotčen specifický předmět práva k ochranné známce, a sice její funkce označovat původ zboží. V projednávané věci ponechává totiž přebalení provedené žalovanou původní obal ve formě blistru, jenž je opatřen ochrannou známkou umístěnou výrobcem, viditelným. Nemá tedy vzhled napodobeniny původu dotčeného výrobku.
Oberlandesgericht mimoto prohlásil, že je bezvýznamné, zda žalobkyně tím, že ve Spojeném království a v Německu uvedla do oběhu různá balení léčivého přípravku Vibramycin, měla skutečně v úmyslu rozdělit trhy těchto dvou členských států. Je naopak dostačující, že opatření, jejichž účinkem je rozdělení trhů, jsou přičitatelná majiteli ochranné známky a že jsou svou povahou svévolná.
3. V rámci sporu v původním řízení probíhajícím před Landgericht žalobkyně uplatňovala, že v oblasti farmaceutických výrobků lze za obchodovatelný považovat pouze výrobek s úplným obalem, k němuž jsou připojeny veškeré předepsané informace. Nahrazením původního obalu a informací od původního výrobce, které jsou k němu připojeny, novým obalem vzniká nový obchodovatelný výrobek, který musí být označen jako výrobek s ochrannou známkou, jestliže je ochranná známka na něm jasně viditelná. V projednávané věci představuje lest použitá žalovanou, která spočívá v tom, že je ochranná známka „Vibramycin“ vytištěná na zadní straně blistru viditelná skrze otvor v novém obalu, „umístění“ ochranné známky ve smyslu německého zákona o ochranných známkách. Právo majitele ochranné známky bránit každému nedovolenému umístění ochranné známky na jeho výrobek tedy spadá pod specifický předmět práva k ochranné známce a odůvodňuje tudíž výjimku podle první věty článku 36 Smlouvy o EHS. Krom toho nebyly splněny podmínky druhé věty článku 36 Smlouvy, jelikož v projednávané věci neexistoval na straně majitele ochranné známky subjektivní faktor inherentní prostředku svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování. Příčina rozdělení trhů tkvěla pouze v odlišných zvyklostech lékařů v oblasti předepisování léčivých přípravků ve Spojeném království a ve Spolkové republice Německo.
Žalovaná v původním řízení před Landgericht tvrdila, že jí provedené přebalení není zásahem do vnitrostátního práva k ochranné známce žalobkyně, jelikož se nedotýká ochranné známky umístěné jejím majitelem na dotčený výrobek. Specifický předmět práva k ochranné známce uvedený v první větě článku 36 Smlouvy o EHS krom toho nezahrnuje oprávnění přiznané majiteli vnitrostátním právem bránit tomu, aby nabyvatel výrobku legálně opatřeného ochrannou známkou „ukazoval“ tuto známku po přebalení výrobku.
Naopak je výkon práva k ochranné známce žalobkyní z důvodů uvedených Hanseatische Oberlandesgericht neslučitelný s druhou větou článku 36 Smlouvy.
V odůvodnění předkládacího usnesení Landgericht uvádí, že trvá na stanovisku vyjádřeném v rozsudku ze dne 10. srpna 1979, podle něhož se žalovaná dopouští zásahu do německého práva k ochranné známce žalobkyně. Vnitrostátní soud se však domnívá, že výkon práva k ochranné známce žalobkyní vede v tomto případě k množstevnímu omezení dovozu, které je podle článku 30 Smlouvy o EHS v zásadě zakázáno. V tomto ohledu se jedná o to, zda je výkon práva k ochranné známce přípustný na základě výjimky stanovené v první větě článku 36 Smlouvy o EHS, nebo zda tento výkon představuje zastřené omezování obchodu mezi členskými státy zakázané na základě druhé věty článku 36 Smlouvy.
Vnitrostátní soud proto předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1. Může se majitel práva k ochranné známce chráněné v jeho prospěch v členském státě A na základě článku 36 Smlouvy o EHS dovolávat tohoto práva s cílem zabránit dovozci v nakupování léčivých přípravků, které dceřiná společnost majitele ochranné známky legálně opatřila ochrannou známkou se souhlasem tohoto majitele v členském státě B a uvedla do oběhu, v opatřování přípravků novým obalem odpovídajícím odlišným zvyklostem lékařů v členském státě A při předepisování léčivých přípravků a v jejich uvádění do oběhu v tomto státě v dovozcem vytvořeném vnějším obalu, který má na přední straně průhledný otvor, jímž je viditelná ochranná známka, která je umístěna na zadní straně blistru, v němž je léčivý přípravek bezprostředně uzavřen? 2. Postačuje k tomu, aby bylo možno dojít k závěru o existenci omezení obchodu zakázaného na základě druhé věty článku 36 Smlouvy o EHS, že výkon vnitrostátního práva k ochranné známce majitelem a jím používaný systém uvádění na trh vedou objektivně k rozdělení trhů mezi členskými státy, nebo je naopak nezbytné prokázat, že majitel ochranné známky využívá svého práva k ochranné známce jakož i jím používaného systému uvádění na trh pro účely umělého rozdělení trhů?“
4. Předkládací usnesení Landgericht ze dne 5. listopadu 1980 bylo zapsáno kanceláří Soudního dvora dne 7. ledna 1981. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily písemná vyjádření žalobkyně v původním řízení, společnost Pfizer Inc., zastoupená Helmutem Drostem a Rolfem Pietzckerem a spol., členy advokátní komory v Hamburku, jako zmocněnci, žalovaná, společnost Eurim-Pharm GmbH, zastoupená H. Pflügerem, W. Schönem, F. Pärnem a spol., členy advokátní komory v Hamburku, jako zmocněnci, a Komise Evropských společenství, zastoupená Götzem zur Hausenem, členem její právní služby, jako zmocněncem.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr (první senát) zahájit ústní část řízení bez dokazování.
II – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru K první otázce Žalobkyně v původním řízení nejprve upozorňuje na to, že se Soudní dvůr v předchozí judikatuře týkající se omezení vnitrostátního práva k ochranné známce uvedených v článku 36 Smlouvy o EHS ve vztahu k zásadě volného obchodu opíral o zjištění učiněné dotyčným vnitrostátním soudem, že podle použitelných vnitrostátních právních předpisů byla naplněna skutková podstata porušení známkového práva. V odůvodnění předkládacího usnesení Landgericht Hamburg shledal, že způsob přebalení zvolený žalovanou pro dovážené zboží označené ochrannou známkou představuje zásah do německého práva k ochranné známce, jejíž majitelkou je žalobkyně. Žalobkyně dále uplatňuje, že v rozsudku ze dne 23. května 1978 vydaném ve věci 102/77 (Hoffmann-La Roche v. Centrafarm, Recueil, s. 1139) již Soudní dvůr na první otázku odpověděl, a to v tom smyslu, že majitel práva k ochranné známce chráněné současně ve dvou členských státech je oprávněn ve smyslu první věty článku 36 Smlouvy o EHS bránit tomu, aby byl výrobek legálně opatřený ochrannou známkou v jednom z těchto států uváděn na trh ve druhém členském státě, poté co byl přebalen do nového obalu, na který umístila třetí osoba ochrannou známku. Je-li chráněná ochranná známka žalobkyně umístěna na zboží označené ochrannou známkou žalované způsobem, který se z technického hlediska liší od faktických podmínek ve věci 102/77, je Soudní dvůr vázán zjištěním vnitrostátního soudu, že tato varianta představuje rovněž porušení vnitrostátního známkového práva. Technický způsob přebalení použitý žalovanou krom toho nezakládá odlišný výklad článku 36 Smlouvy. Na první otázku předloženou Landgericht je tudíž třeba odpovědět kladně. Z obecnějšího hlediska poukazuje žalobkyně v původním řízení rovněž na důležitost, již Soudní dvůr v rozsudcích vydaných ve výše uvedené věci 102/77 a ve věci 3/78 (Centrafarm v. AHPC, Recueil 1978, s. 1823) přisuzuje důvěře uživatele v to, že zakoupené zboží nebylo od okamžiku jeho uvedení na trh výrobcem podrobeno žádným zásahům. Tato důvěra je jakožto prvek záruky původu vyplývající z ochranné známky součástí specifického předmětu práva k ochranné známce. Právě na základě tohoto důvodu dospěl Soudní dvůr k závěru, že majitel ochranné známky je oprávněn bránit umísťování své ochranné známky na přebalené zboží. V tomto ohledu žalobkyně uplatňuje, že forma, v níž výrobce uvádí zboží označené ochrannou známkou na trh, se vyznačuje umístěním ochranné známky. Uživatel si ochrannou známku a tedy i svou důvěru spojuje s touto formou. Obchodní úprava obalu farmaceutických výrobků, zejména přiložení veškerých nezbytných informací, je navíc ve všech členských státech upravena právními předpisy. Žalobkyně v tomto ohledu zdůrazňuje rizika spojená s přebalováním třetími osobami. Tvrdí, že z výše uvedených důvodů je z právního hlediska nemožné oddělit farmaceutický výrobek od jeho obalu. Změna vnějšího obalu výrobku představuje zásah ovlivňující původní stav zboží označeného ochrannou známkou, jenž doznává změny jak z hlediska bezpečnosti veřejnosti, tak i z hlediska záruky původu. Žalovaná v původním řízení nejprve připomíná, že první věta článku 36 Smlouvy povoluje pouze omezení volného pohybu zboží odůvodněné ochranou specifického předmětu práv průmyslového a obchodního vlastnictví. Podle judikatury Soudního dvora je specifickým předmětem práva k ochranné známce především výlučné právo majitele užívat ochrannou známku při prvním uvedení výrobku do oběhu. S ohledem na hlavní funkci ochranné známky, jíž je zaručit původ výrobku opatřeného ochrannou známkou, je oprávněn označit totožnost výrobku umístěním ochranné známky. Ačkoli první věta článku 36 takto respektuje vnitrostátní práva v rozsahu, v němž přiznávají majiteli výlučné právo umísťovat ochrannou známku, položená předběžná otázka naproti tomu vyvolává další problém, a to v tom smyslu, že podle názoru vnitrostátního soudu dovoluje německé známkové právo majiteli ochranné známky bránit uvádění výrobku, na nějž umístil ochrannou známku, na trh třetí osobou, která změnila obal a zajistila viditelnost ochranné známky umístěné majitelem skrze nový obal. V projednávané věci se jedná o to, zda specifický předmět práva k ochranné známce zahrnuje kromě výlučného práva majitele umísťovat ochrannou známkou také výlučné právo majitele, které mu může být přiznáno vnitrostátním právním řádem, zajistit viditelnost ochranné známky, již umístil na výrobek. Žalovaná v původním řízení uplatňuje, že udělení takového výlučného práva spadá pod zvláštní ustanovení vnitrostátního práva, která nesouvisejí se specifickým předmětem práva k ochranné známce. Tento předmět lze vymezit pouze na základě toho, co je podle společného právního názoru zemí Společenství považováno za povahu práva k ochranné známce. S cílem dokázat neexistenci společných právních pojetí v této oblasti upozorňuje žalovaná jednak na extenzivní výklad německého zákona o ochranných známkách, který musel Landgericht podat za účelem odůvodnění svého stanoviska, jednak na skutečnost, že se Hanseatische Oberlandesgericht zdržel rozhodnutí o tom, zda v projednávané věci došlo k porušení vnitrostátního známkového práva. Mimoto existují mezi vnitrostátními právními pojetími značné rozdíly, pokud jde o vedlejší aspekty ochrany ochranných známek. Žalovaná v původním řízení konečně tvrdí, že není třeba přihlížet pouze k rozsahu souladu mezi jednotlivými vnitrostátními právy, nýbrž že je naopak třeba vycházet z cílů práva Společenství, které vyžadují, aby odpověď na položenou otázku byla záporná. V tomto ohledu odkazuje na stanovisko generálního advokáta Capotortiho ve věci 102/77 (Hoffmann-La Roche v. Centrafarm), z něhož vyplývá, že „…i když vnitrostátní právo některých členských států chrání některé vedlejší funkce ochranné známky, nic to nemění na skutečnosti, že v systému Společenství lze tuto ochranu připustit pouze v rozsahu, v němž není v rozporu s úplným a celkovým dodržováním zásady volného pohybu zboží… Vnitrostátní právní předpisy, právní nauka i judikatura … se zjevně zakládají na zvláštních požadavcích každého vnitrostátního trhu, zatímco v tomto případě je třeba zohlednit požadavky společného trhu a právní požadavky Smlouvy o EHS“ (Recueil 1978, s. 1177). Komise Evropských společenství nejprve poukazuje na to, že z formulace první otázky není zcela zjevná skutečnost, že blistr byl opatřen ochrannou známkou jejím majitelem a nebyl dovozcem měněn. Dále připomíná rámec judikatury, v němž se položená otázka vyskytuje. Specifickým předmětem práva k ochranné známce je zejména zajistit majiteli výlučné právo užívat ochrannou známku pro první uvedení výrobku do oběhu a chránit jej tak před soutěžiteli, kteří by chtěli zneužít postavení a pověsti ochranné známky prodejem výrobků neoprávněně označených touto ochrannou známkou (viz rozsudek ze dne 10. října 1978 ve výše uvedené věci 3/78, Centrafarm v. AHPC, bod 11 odůvodnění). Jedná-li se o to zjistit, zda je jednáním třetí osoby dotčena existence práva k ochranné známce, tj. zda je jím dotčena jeho podstata, musí být vymezen přesný rozsah práva k ochranné známce. V tomto ohledu přihlíží Soudní dvůr k základní funkci ochranné známky, totiž zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku označeného ochrannou známkou (viz rozsudky ze dne 31. října 1974 ve věci 16/74, Centrafarm v. Winthrop, Recueil, s. 1183, ze dne 22. června 1976 ve věci 119/75, Terrapin v. Terranova, Recueil, s. 1039, ze dne 23. května 1978 ve výše uvedené věci 102/77 a ze dne 10. října 1978 ve výše uvedené věci 3/78). Záruce původu je vlastní, že ochrannou známku smí na výrobek umístit pouze její majitel. Z této záruky vyplývá, že si spotřebitel může být jist tím, že původní stav výrobku nebyl změněn třetí osobou bez souhlasu majitele ochranné známky. V projednávaném případě společnost Eurim-Pharm GmbH ochrannou známku ani neodstranila, ani nezměnila. Podle Komise je argumentace žalobkyně ve sporu v původním řízení, podle níž se právo k ochranné známce vztahuje na celek sestávající z obalu a jeho obsahu, který je uváděn na trh v Německu jako samostatná jednotka, z pohledu práva Společenství neplatná. Komise se domnívá, že základní funkce ochranné známky, totiž záruka totožnosti původu, se vztahuje k výrobku označenému ochrannou známkou, a nikoli k obalu. Pokud se ochranná známka nachází na vnitřním obalu výrobku, nevztahuje se ochrana poskytovaná ochrannou známkou již na další, vnější obal. Údaj „Vibramycin“ uvedený na blistru, v němž jsou tobolky léčivého přípravku bezprostředně uzavřeny, má tento význam: „Výrobek obsažený v tomto obalu byl vyroben majitelem ochranné známky ‚Vibramycin‘ nebo byl touto ochrannou známkou opatřen s jeho souhlasem.“ Třetí osoba, která pouze vloží výrobek tak, jak byl majitelem označen ochrannou známkou, do jiného obalu, tudíž ochrannou známku na výrobek neumísťuje. Potud nejsou skutkové okolnosti zakládající projednávanou věc srovnatelné se skutkovými okolnostmi výše uvedených věcí 3/78 a 102/77. Jelikož základní funkce ochranné známky nebyla praxí žalované narušena, nebyla dotčena existence práva k ochranné známce žalobkyně v původním řízení. Proto není možné dovolávat se první věty článku 36 Smlouvy za účelem odůvodnění zákazu uvádění farmaceutických výrobků dovezených ze Spojeného království na trh v Německu. Ke druhé otázce Žalobkyně v původním řízení uplatňuje, že ve výše uvedené věci 3/78 již Soudní dvůr o druhé otázce rozhodl v tom smyslu, že o zastřené omezování obchodu se může jednat tehdy, prokáže-li se, že praxe užívání různých ochranných známek pro shodný výrobek byla majitelem zavedena za účelem umělého rozdělení trhů. Soudní dvůr však rovněž prohlásil, že výrobce výrobku může v různých členských státech oprávněně užívat různých ochranných známek (bod 20 odůvodnění). Úvahy rozvinuté ve výše uvedeném rozsudku se neomezují pouze na užívání odlišných ochranných známek, nýbrž stejně tak se vztahují i na používání různě velkých balení. V projednávaném případě je tato praxe založena na oprávněných důvodech, a sice zvyklostech v oblasti předepisování léčivých přípravků, které se v jednotlivých zemích výrazně liší. Již ve výše uvedené věci 102/77 ostatně Soudní dvůr uznal, že je oprávněné nabízet různě velká balení podle požadavků daného trhu. Žalovaná v původním řízení podotýká, že druhá věta článku 36 konkretizuje dvě základní zásady Smlouvy, totiž zásadu obecného zákazu diskriminace zakotvenou v článku 7 a zásadu jednotného trhu zakotvenou v článku 2. Stejně jako se článek 7 vztahuje na veškerou objektivní diskriminaci na základě státní příslušnosti, nepřihlíží konkrétní provedení druhé věty článku 36 k pohnutkám osoby, která jedná. Navíc není namístě rozlišovat mezi zastřeným omezováním obchodu, které je objektivní a vyplývá například z opatření na ochranu zdraví nebo národního kulturního pokladu, na straně jedné a zastřeným omezováním, které může být též úmyslné a vyplývá zejména z opatření na ochranu průmyslového vlastnictví, na straně druhé. Z rozsudku ve výše uvedené věci 102/77 jasně vyplývá, že Soudní dvůr neshledal, že je zvláštní faktor subjektivního účelu nezbytný. Ačkoliv ve výše uvedené věci 3/78 Soudní dvůr uvedl jako skutkovou okolnost relevantní pro jeho rozhodnutí subjektivní cíl majitele ochranné známky rozdělit trhy, jednalo se o posouzení jednotlivého případu, což právě vylučuje použití tohoto přístupu na ostatní případy. Mimoto rozsudek vydaný ve věci 3/78 ani v nejmenším nenaznačuje, že by Soudní dvůr měl v úmyslu rozsudek ve věci 102/77 dodatečně opravit. Žalovaná v původním řízení poukazuje na to, že se Oberlandesgericht Karlsruhe v rozsudku ze dne 7. září 1978 (GRUR 1978, 712-715) a Hanseatische Oberlandesgericht v rozsudku ze dne 24. ledna 1980 shodují v názoru, že pro uznání existence zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy ve smyslu druhé věty článku 36 je dostačující skutečnost, že výkon práva k ochranné známce jejím majitelem objektivně vede k rozdělení trhů. Komise se domnívá, že druhá otázka vyvstává pouze v případě kladné odpovědi na otázku první, tj. v případě, že je jednání žalované skutečně považováno za jednání dotýkající se samotné existence práva k dotčené ochranné známce. V rozsahu, v němž je namístě odpovědět na druhou otázku, navrhuje Komise přidržet se řešení z rozsudku ve věci 102/77, s níž se projednávaná věc shoduje v tom, že je ve dvou členských státech chráněna ve prospěch majitele shodná ochranná známka pro shodný výrobek. Komise poznamenává, že je třeba rozlišovat mezi skutkovými okolnostmi v obou věcech a skutkovými okolnostmi ve věci 3/78, ve které majitel v různých členských státech vlastnil pro shodný výrobek různé ochranné známky. V takovém případě se jeví jako odůvodněné nedomnívat se, že výkon práva k ochranné známce představuje zastřené omezování obchodu pouze z toho důvodu, že objektivně přispívá k rozdělení trhů. III – Ústní část řízení Na jednání konaném dne 2. července 1981 byla vyslechnuta ústní vyjádření žalobkyně v původním řízení, společnosti Pfizer Inc., zastoupené Rolfem Pietzkerem, členem advokátní komory v Hamburku, žalované v původním řízení, společnosti Eurim-Pharm GmbH, zastoupené F. Pärnem, členem advokátní komory v Hamburku, vlády Spolkové republiky Německo, zastoupené Horstem Teskem, Ministerialrat im Bundesministerium der Justitz, jako zmocněncem, a Komise Evropských společenství, zastoupené Götzem zur Hausenem, členem její právní služby, jako zmocněncem. Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 8. října 1981.
Odůvodnění: 1 Usnesením ze dne 5. listopadu 1980, došlým Soudnímu dvoru dne 7. ledna následujícího roku, položil Landgericht Hamburk na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se výkladu článku 36 Smlouvy. 2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi dvěma podniky z odvětví farmaceutických výrobků, z nichž jeden podnik, žalobkyně v původním řízení (dále jen „Pfizer“), majitelka určité ochranné známky v několika členských státech, brání tomu, aby druhý podnik, žalovaná v původním řízení (dále jen „Eurim-Pharm“), který nakoupil výrobek označený touto ochrannou známkou a uvedený na trh jednoho členského státu, tento výrobek po jeho přebalení distribuoval v jiném členském státě. 3 Dotčený přípravek, širokospektrální antibiotikum s názvem „Vibramycin“, je uváděn na trh v Německu německou dceřinou společností společnosti Pfizer a chráněn ochrannou známkou, jejíž majitelkou je společnost Pfizer, zatímco britská dceřiná společnost společnosti Pfizer vyrábí a uvádí na trh shodný výrobek v odlišných baleních za ceny výrazně nižší, než jsou ceny používané v Německu. 4 Po vyrozumění společnosti Pfizer o svých záměrech začala společnost Eurim-Pharm uvádět na trh v Německu přípravek „Vibramycin“ nakoupený ve Spojeném království v původních baleních obsahujících 50 tobolek zapečetěných po pěti v blistrech, které byly na fólii připevněné k blistru označeny slovy „Vibramycin Pfizer“. Za účelem uvádění výrobku na trh v Německu uzavřela společnost Eurim-Pharm každý blistr do jí vytvořené skládací krabičky, aniž by změnila blistr nebo jeho obsah; na přední straně má tato krabička průhledný otvor, jímž jsou viditelná slova „Vibramycin Pfizer“ uvedená na fólii připevněné k původnímu blistru, na zadní straně krabičky byl umístěn tento nápis: „Širokospektrální antibiotikum – výrobce: Pfizer Ltd., Sandwich, Kent, GB – dovozce: Eurim-Pharm GmbH, velkoobchod s farmaceutickými výrobky, 8229 Piding; zabaleno dovozcem: Eurim-Pharm GmbH, 8229 Piding“. Do krabičky dovozce vložil příbalovou informaci o léčivém přípravku v souladu s německými právními předpisy. 5 V předkládacím usnesení se Landgericht vyslovil v tom smyslu, že činnost provozovaná společnosti Eurim-Pharm představuje porušení práv společnosti Pfizer dle německého zákona o ochranných známkách. Vzhledem k tomu, že však v předchozí fázi řízení ve stejné věci měl soud vyššího stupně za to, že v projednávaném případě je výkon práva k ochranné známce vyloučen na základě článků 30 a 36 Smlouvy, položil Landgericht Soudnímu dvoru tyto dvě předběžné otázky:
2. Postačuje k tomu, aby bylo možno dojít k závěru o existenci omezení obchodu zakázaného na základě druhé věty článku 36 Smlouvy o EHS, že výkon vnitrostátního práva k ochranné známce majitelem a jím používaný systém uvádění na trh vedou objektivně k rozdělení trhů mezi členskými státy, nebo je naopak nezbytné prokázat, že majitel ochranné známky využívá svého práva k ochranné známce jakož i jím používaného systému uvádění na trh pro účely umělého rozdělení trhů?“
K první otázce
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR (první senát)
o otázkách, které mu usnesením ze dne 5. listopadu 1980 předložil Landgericht Hamburk, rozhodl takto: